5.február 2023

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    „Keď sa stretnú priatelia, spoločne si sadajú za stôl. Cirkev je ľud, ktorého úlohou je prestrieť spoločný stôl.”

~JEAN CARDONNEL ~

16.06.2003 - nz (čítanosť2442 reakcie5)


Flp 3, 1-21

      1 Napokon, bratia moji, radujte sa v Pánovi. Nelení sa mi písať vám to isté a pre vás je to zábezpeka. 2 Dajte si pozor na psov, dajte si pozor na zlých pracovníkov, dajte si pozor na okyptencov! 3 Veď obrezaní sme my, čo slúžime v Božom Duchu a chválime sa v Kristovi Ježišovi a nevkladáme nádej do tela, 4 hoci ja by som mohol aj do tela vkladať nádej. Ak si niekto iný myslí, že môže mať nádej v tele, tým skôr ja: 5 na ôsmy deň obrezaný, z Izraelovho rodu, z Benjamínovho kmeňa, Hebrej z Hebrejov, čo sa týka zákona farizej, 6 čo do horlivosti prenasledovateľ Cirkvi, čo do spravodlivosti ktorá je v zákone, žil som bezúhonne.
      7 Ale čo mi bolo ziskom, kvôli Kristovi pokladám za stratu. 8 A vôbec všetko pokladám za stratu pre vznešenosť poznania Krista Ježiša, môjho Pána. Preň som všetko stratil a pokladám za odpadky, aby som získal Krista 9 a našiel sa v ňom bez vlastnej spravodlivosti, ktorá je zo zákona, ale s tou, ktorá je skrze vieru v Krista - spravodlivosťou z Boha, založenou na viere -, 10 aby som poznal jeho, moc jeho zmŕtvychvstania a účasť na jeho utrpení tým, že sa mu pripodobním v smrti, 11 aby som tak nejako dosiahol aj vzkriesenie z mŕtvych. 12 Nie že by som ho už bol dosiahol, alebo že by som už bol dokonalý, ale bežím, aby som sa ho niekedy zmocnil, ako sa aj Kristus Ježiš zmocnil mňa.
      13 bratia, ja si nenamýšľam, že som sa už zmocnil. Ale jedno robím: zabúdam na to, čo je za mnou, a uháňam za tým, čo je predo mnou. 14 Bežím k cieľu, za víťaznou cenou Božieho povolania zhora v Kristovi Ježišovi.
      15 A všetci dokonalí takto zmýšľajme! A ak niečo chápete ináč, aj to vám Boh zjaví. 16 Ale k čomu sme už dospeli, toho sa držme!
      17 Bratia, spoločne ma napodobňujte a všímajte si tých, čo žijú podľa vzoru, aký máte v nás! 18 Lebo mnohí, o ktorých som vám často hovoril a teraz aj s plačom hovorím, žijú ako nepriatelia Kristovho kríža. 19 Ich koniec je záhuba, ich bohom je brucho a hanba je slávou tých, čo zmýšľajú pozemsky. 20 Veď naša vlasť je v nebi. Odtiaľ očakávame aj Spasiteľa Pána Ježiša Krista. 21 On mocou, ktorou si môže podmaniť všetko, pretvorí naše úbohé telo, aby sa stalo podobným jeho oslávenému telu.


25.09.2008 - 15:00   František Fedor  
» Re: Flp 03, 12-16

Flp 3,12-16
Zmocniť sa niekoho v Pavlovom zmysle, myslím, znamená pojať ho úplne do svojej lásky. Ježiš sa nás takto zmocnil ako prvý a miluje nás nekonečnou láskou. Na rade sme my. Apoštol svoje zmocnenie sa Ježiša Krista krásne pripodobňuje k behu s upretým zrakom na jeden cieľ – zmocniť sa Krista, celým bytím si ho zamilovať, žiť Krista a obliecť sa do Krista.
A to je aj našou úlohou. Všetci sme povolaní, aby sme dostali víťaznú cenu. Každý inou cestou, ale k jednému cieľu – dosiahnuť život večný. A to sa dá iba metódou Ježišovho života, vo svojom povolaní plniť vôľu Božiu.
Krista, jeho učenie, jeho život, mnohí nechápali a nechápu to ani dnes. Stretáme sa s falošnými prorokmi, ktorí prekrúcajú jeho učenie a naťahujú si morálku života na svoje kopyto. Niekedy môže to zviesť aj kresťansky zrelých veriacich. Treba sa chrániť všetkého, čo by nás odvádzalo od Ježiša. Len v ňom je pravda. Sám o sebe vyhlásil, že cesta pravda a život. Toho sa máme držať a denne sa utvrdzovať v láske k Ježišovi.


09.12.2005 - 10:37   -pv-  
» Flp 3, 8-14

Stává se to s touto dobou každý rok. Lidé, které bylo celou zimu vídávat v kostele pravidelně neděli co neděli, najednou - když přijde jaro -jsou pryč, jako když utne. Odstěhovali se? Onemocněli? Nebo se jim něco zlého přihodilo? Ale ne, začali jezdit na chaty, chalupy a zahrádky. Chalupařit - to je dobrá věc. Městský člověk potřebuje změnu, být někde venku, daleko od kouřících komínů a hluku aut. V jarní přírodě je krásně. A také na zahradě je práce nejvíc. Musí se zrýt, na co na podzim nezbyl čas, pohrabat listí a starou trávu, upravit záhony, zasadit, přesadit, opravit skleník. Každý zahrádkář má práce nad hlavu a víkend je tak krátký.
V neděli, i když jsme na chalupě, bychom měli jít do kostela, ale bývá to daleko, třeba 20-30 minut pěšky a autobus v neděli nejezdí. A tak, pokud trvá sezóna, nechodí se nikam. Omlouváme to vzdáleností, špatným počasím, máme malé děti nebo je musíme hlídat, také třeba již nejsme nejmladší, anebo přímo řekneme, že nemáme čas. Jsou lidé, kteří „nemám čas" vysloví tak přesvědčivě, že proti tomu není žádný argument. Je přece tolik nutných prací, jsem od rána do večera v jednom kole. A na chalupu jezdíme v pátek večer a vracíme se v neděli večer. My starší jsme rádi, když nás tam mladí vezmou. Je to naše jediná možnost, jak se dostat na vzduch. Důvody působí přesvědčivě a v této situaci říkat, že chválit Boha je důležitější než všechna ta neodkladná práce, znamená být naprosto staromódní. Ne všichni naši mladí jsou věřící a tak: „Babi, přece nebudeš lítat do studeného kostela, ještě se tam nachladíš. Pomodlit se můžeš - když chceš - třeba tady na lavičce, je to přece jedno." Tak tedy milá babička, aby nekazila náladu v rodině, zůstane sedět s růžencem na lavičce pod jabloní, anebo ještě lépe: jde mladým vařit oběd. Musí si přece zasloužit, že ji s sebou vzali.
Jsou lidé důchodového věku, kteří na svoji chatu jezdí sami a nikdo je nemusí vozit. Když padne pátek odpoledne, za největšího návalu v dopravních prostředcích nabalí svoje tašky a hurá na chatu. A v neděli večer, zase za největší tlačenice, se obtěžkáni batohy vracejí domů. Bylo by jistě pohodlnější jet na zahradu v pondělí dopoledne a vrátit se třeba ve čtvrtek, ale oni celý život jezdívali na víkend, a tak tam jezdí, i když nemusí. Zvyk, to je druhá přirozenost.
Teď si položme otázku: má za těchto okolností chalupa smysl? Je práce na ní požehnaná? Nebylo by lépe zůstat doma i za cenu, že se o víkendu do přírody nedostanu? Co je vlastně v mém životě důležité a co je až na druhém nebo desátém místě? Jestliže maminka tří dětí říká, že má celý den spoustu práce, že neví, kam skočit dřív, má jistě pravdu. Jestliže ale tvrdí, že nemá čas ani chvilku se pomodlit, už jí nevěřím. Nemá čas právě proto, že se nemodlí. Kdyby se každý den pomodlila ráno, aby její práce byla požehnaná, neměla by ten uštvaný pohled, úplně jinak by se jí žilo. Ostatně všimněme se, že nejčastěji ten, kdo říká, že nemá čas, nemá ten čas jenom na něco, na jiné věci má času dost. Na co chceme, vždycky si čas najdeme. Kolik hodin se prosedí u televizoru, žádný program nebo seriál, o němž se mluví, nesmím přece propást. O čem by se druhý den ráno mluvilo na pracovišti? Jak bych vypadala?
„Nemám čas" obvykle znamená, že mě to nezajímá, že to nechci dělat. „Nemám čas v neděli na kostel," znamená, že mě tam nic netáhne, je to holá povinnost, nic víc. Nemám-li čas na modlitbu, znamená to, že se mně modlit nechce. A kdo nedělá, co by dělat měl, zcela jistě zase dělá, co by dělat neměl. Když se nezabývám věcmi dobrými, zaručeně dělám neplechy.
Apoštol Pavel nám dnes říká, že všechno považuje za škodu ve srovnání s poznáním Ježíše Krista, našeho Pána. A také že nedbá na to, co je vzadu, ale žene se k tomu, co je před ním. Cílem je nebeské království. Myslíte si, že ti, kteří přes celou sezónu nepřijdou v neděli na mši sv., se ženou k nebeskému království? Asi těžko. Mají pravdu ti, kteří na Písmo sv. a na modlitbu nemají čas, a uvádějí tzv. „objektivní" důvody? Ukazují jenom to, že věci tohoto světa jsou jim přednější. Náš český katolicismus je tak trochu vyčpělý, bezbarvý, jak se říká v chemii „bez chuti a bez zápachu". Schází mu nadšení, nejsme ochotni pro svou víru něco udělat, sami před sebou něco prosadit. Uhýbáme, odkládáme, nechceme být nápadní, až nakonec nemáme nic. A právě proto je naše víra v očích druhých lidí nezajímavá. Své víry si totiž nevážíme, tak je to. A jak bychom potom mohli chtít, aby si jí vážili lidé okolo nás, dětmi a příbuznými počínaje.
Jaké je východisko, jak dál? Víra je životní styl, ta by měla prorůstat celé naše rozhodování a jednání, dívat se kolem sebe očima evangelia. Měli bychom si své víry považovat a také pro ni něco udělat, v postní době je k tomu vhodná příležitost. Například pomodlit se, i když nemám čas, a zajít v neděli do kostela, i když jsme na chalupě.


07.12.2005 - 16:45   -tb-  
» Flp 3, 17-4,1

V prvních dobách Církve se do této nové společnosti nahrnulo mnoho zvědavých lidí. Víme ze Skutků apoštolských, kolik denně přibývalo členů Církve, protože mnohým lidem se zalíbila nauka, hlásaná apoštoly. Lidé nacházeli v této nauce sílu a útěchu. Dovedli toto učení prožívat, jednali podle něho, dovedli kvůli němu trpět a dokonce dát i život.
Jenže bylo tam také dost těch, kterým se tato nauka sice jako teorie zalíbila, ale prakticky ji neuváděli do života. Ústy se hlásili ke Kristu, ale svým životem ho vlastně zapírali. Tím působili velké pohoršení u těch, kdo o nich věděli, že jsou křesťany, ale nenesou ovoce Kristovy nauky.
Sv. Pavla to trápí. Slyšeli jsme, jak říká ve svém listu: „Říkám to se slzami v očích, že se jich mnoho chová tak jako nepřátelé Kristova Kříže, jejich bohem je břicho, všechna jejich snaha je obrácená jenom na věci pozemské."
Myslím, že kdyby sv. Pavel přišel mezi nás a nějaký čas nás sledoval, zřejmě by nepřestával plakat. Nad námi. - Copak nejednáme podobně? Nevyznáváme snad tuto nauku jen vnějškově a plníme její předpisy, chodíme do kostela, modlíme se, chodíme ke svátostem? Už to máme celkem tak „zaběhnuté", že by nám něco chybělo, kdybychom opomenuli vykonat něco z těch návrhů. Ale jinak se nám nechce moc měnit. Zdá se nám, že už dost je na tom, jakou „milost" jsme udělali našemu Pánu, když jsme přišli do kostela a přijali nějaké svátosti, když už ostatní svět o tom nechce slyšet. Zdá se nám, že když plníme ty vnější úkony, tak jsme docela obstojní vyznavači Kristovi. A sv. Pavel o nás může říci: „Říkám to se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže."
Původní křesťané dbali především o vzájemnou lásku. Láska ke druhým byla základem, na němž budovali svůj duchovní život. Vždyť od koho bychom měli žádat konání dobrých skutků, když ne od těch, kdo chodí denně do kostelů a přijímají živého Krista u stolu Páně?
Starozákonní prorok vyzýval Boží lid: „Roztrhněte svá srdce, a ne šaty, když vidíte nahého, oblečte ho, hladového nasyťte, vždyť náš Pán chce na prvém místě milosrdenství a ne oběti!"
V postní době nás Písmo svaté vybízí konat dobro, neboť si uvědomujeme, že cokoliv učiníme jednomu z našich bratří, učiníme samému našemu Pánu. Začněme něco dělat, aby sv. Pavel nemusel nad námi zaplakat.


24.03.2004 - 07:18   Angelo Scarano  
» Flp 3, 8-14

      Pavel po svém obrácení zanechal mnoho věcí za sebou, především vědomí vlastní spravedlnosti a dokonalosti. Co ho k tomu přivedlo? Poznání Ježíše Krista, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Nebylo to však poznání rozumu, ale živé poznání srdce, zkušenost hluboké blízkosti. Tato živá zkušenost ho nenechává na pokoji a žene ho dál k plnému setkání s Kristem. Apoštol používá obrazy převzaté ze sportu (1 Kor 9, 24-27; Fil 2, 16), aby vyjádřil „napětí“ a dynamismus křesťana uchváceného Kristem. Takový člověk se podobá běžci, který se na stadióně žene vší silou do cíle, aby dosáhl vítězství a odměny. Tím vítězstvím křesťana je Kristovo vítězství nad smrtí: vzkříšení. Odměnou je samotný Kristus (v. 9).


03.03.2004 - 16:45   Angelo Scarano  
» Flp 3, 17-4,1

      Pavel vychází z klasické biblické nauky o „dvou cestách“ a rozlišuje dvě „proměnění“. Nejprve je tu „proměnění“ těch, kdo si zvolili jako boha „vlastní spravedlnost“: svou spásu a chloubu nehledají v Kristově kříži, ale v sebeospravedlnění a sebevychloubání („břicho“ je zde eufemismem, šifrou pro „obřízku“). Konec takových lidí je záhuba. Na druhé straně je nádherné proměnění těch, kteří v Kristových šlépějích prožívají svůj „exodus“ do nebeského Jeruzaléma, do nebeské vlasti. Tito věřící se ve křtu „při-podobnili“ Kristu neboli dostali jeho „podobu a obraz“. Na konci života budou zcela „proměněni“ v Krista - tehdy bude Kristův obraz v nich plně zářit.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet