21.október 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    Katolík musí pochopiť, že vôbec nemôže byť katolíkom, ak svoju vieru neprežíva spoločne s druhými.

~Riccardo Lombardi~

12.06.2003 - (čítanosť2580 reakcie8)


Jn 13, 1-20

      1 Bolo pred veľkonočnými sviatkami. Ježiš vedel, že nadišla jeho hodina odísť z tohoto sveta k Otcovi. A pretože miloval svojich, čo boli na svete, miloval ich do krajnosti. 2 Pri večeri, keď už diabol vnukol Judášovi, synovi Šimona Iškariotského, aby ho zradil, 3 Ježiš vo vedomí, že mu Otec dal do rúk všetko a že od Boha vyšiel a k Bohu odchádza, 4 vstal od stola, zobliekol si odev, vzal plátennú zásteru a prepásal sa. 5 Potom nalial vody do umývadla a začal umývať učeníkom nohy a utierať zásterou, ktorou bol prepásaný. 6 Tak prišiel k Šimonovi Petrovi. On mu povedal: „Pane, ty mi chceš umývať nohy?“ 7 Ježiš mu odpovedal: „Teraz ešte nechápeš, čo robím, ale neskôr pochopíš.“ 8 Peter mu povedal: „Nikdy mi nebudeš umývať nohy!“ Ježiš mu odpovedal: „Ak ťa neumyjem, nebudeš mať podiel so mnou.“ 9 Šimon Peter mu vravel: „Pane, tak potom nielen nohy, , ale aj ruky a hlavu!“ 10 Ježiš mu na to: „Kto sa okúpal, potrebuje si umyť už len nohy a je celý čistý. A vy ste čistí, ale nie všetci.“ 11 Vedel totiž, kto ho zradí, - preto povedal: „Nie všetci ste čistí.“
      12 Keď im umyl nohy a obliekol si odev, znova si sadol k stolu a povedal im: „Chápete, čo som vám urobil? 13 Vy ma oslovujete: „Učiteľ“ a: „Pane“ a dobre hovoríte, lebo to som. 14 Keď som teda ja, Pán a Učiteľ, umyl nohy vám, aj vy si máte jeden druhému nohy umývať. 15 Dal som vám príklad, aby ste aj vy robili, ako som ja urobil vám. 16 Veru, veru, hovorím vám: Sluha nie je väčší ako jeho pán, ani posol nie je väčší ako ten, kto ho poslal. 17 Keď to viete, ste blahoslavení, ak podľa toho aj konáte. 18 Nehovorím o vás všetkých. Ja viem, koho som si vyvolil, ale má sa splniť Písmo: „Ten, ktorý je môj chlieb, zdvihol proti mne pätu.“ 19 Hovorím vám to už teraz, skôr, ako sa to stane, aby ste uverili, keď sa to stane, že Ja Som. 20 Veru, veru, hovorím vám: Kto prijíma toho, koho ja pošlem, mňa prijíma. A kto prijíma mňa, prijíma toho, ktorý ma poslal.“
12.06.2003 | Čítanosť(2331)
Jn 13, 21-30
12.06.2003 | Čítanosť(2090)
Jn 13, 31-38


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 13,16-20

Kdo přijímá toho, koho já posílám, přijímá mne.
Události Ježíšovy „hodiny“, která právě přichází (srov. 13,1) jsou zde vykládány jako Ježíšovo „oslavení“ a pozemský i oslavený Ježíš je zde vnímán jedním jediným pohledem víry.
Dnešní úryvek navazuje na symbolické „mytí nohou“ a v jednotlivých výrocích rozvíjí jeho druhotný význam povzbuzující učedníky ke stejné službě, jaká jim byla prokázána (prvotně je „mytí nohou“ znamením Ježíšovy vydanosti až na smrt, na jejíž „plodech“ mají mít učedníci „podíl“). V přijetí bratra či sestry, je přijímán samotný Ježíš, který je posílá, a s ním i Otec, který poslal jeho. Eucharistie, kde by nefungoval i tento horizontální vztah mezi učedníky, by nebyla v Ježíšově duchu.


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Jn 13,1-15

„Chápete, co jsem vám dnes učinil?“ - ptá se nás v evangeliu Pán Ježíš. „Já jsem vám umýval nohy, já jsem vám přišel sloužit v lásce, dělejte to také tak. Zanechávám vám svou lásku v eucharistii. Přijímejte ji, a neste ji dál.“
Máme Ježíšovu lásku přenášet dál, na své bližní, - to je odkaz Pána Ježíše.
Nám často dobrá vůle pochybí, ale většinou pořádně nevidíme, jak a v čem bychom mohli bližním sloužit. Žebráci už ode dveří ke dveřím nechodí. Slepí stařečkové nestojí stále na rozích našich cest, abychom je mohli převádět přes silnici, jak se o tom psávalo v čítankách, a tak náš plán dobrých skutků zůstává často nenaplněn.
Člověk se musí učit vidět možnosti, jak se přiblížit k druhému, člověk musí hledat, jak být k pomoci bez dotěrnosti, jak posloužit.
Pokusme se představit si jak se k bližním přátelsky přiblížit:
Začátek lásky je, být k druhému pozorný: Brát lidi kolem sebe vážně. Ptát se, co jim prospívá, co jim udělá radost.
Být přátelský: blížit se k druhému vlídně - s úsměvem.
Být otevřený. Přečasto jsme uzavření jako škeble. Uzavření do svých osobních starostí, zájmů. Je třeba se otevřít pro druhého, zajímat se o něj, jaké starosti má on?
Mít pochopení pro druhého. Neposuzovat ho podle svých názorů a měřítek, ale podle jeho měřítek. Vidět ho z jeho zorného úhlu. Hledat jeho dobré stránky.
Být ohleduplný. Mít ohled na situaci druhého.
Přát druhému dobro. Opanovat svou závist, nepřejícnost, přát mu, aby se měl dobře.
Uznávat druhého jako důležitou osobnost. Zbavit se konkurenčního postoje.
Když jsme takto zbystřili svůj pohled na druhého, může dojít ke sloužení:
Můžeme druhého oslovit. Naslouchat mu. Mít pro něj čas.
Mluvit s ním - místo o něm za jeho zády.
Dohodnout se s druhým, ne se s ním znepřátelit.
Učit se spolu žít, místo žít vedle sebe. Snášet se, uznat a ocenit, co je na druhém dobrého. Chtít raději pochválit, než kritizovat.
Toto vše se nám určitě podaří, když se o to budeme usilovně a vážně pokoušet. Hůř nám to půjde tam, kde je třeba někomu odpustit; kde je třeba uvěřit chybujícímu, že se může změnit k dobrému, kde je na místě cítit s bližním, místo abychom se od něj odvrátili.
Snažme se uplatňovat svou lásku mezi svými nejbližšími. Tam se nám to vrátí - za lásku bude nám od nich oplaceno láskou. Ale cvičme se v laskavosti i k těm, od nichž nic dobrého nemáme k čekání. To je pak už ta zcela nezištná láska Kristova.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 13, 16-20

Služba Bohu
Výraz „služba Bohu“ byl velice v oblibě v barokní době. Proto se např. tak často vyskytuje u sv. Ignáce z Loyoly. Tenkrát totiž mnoho mladých lidí chodilo do světa, aby si našli dobrou službu. Čím vyšší pán ho vzal, tím nadějnější kariéru mladík začal. V té době byla také velice oblíbena legenda o sv. Kryštofu, který nosil přes vodu lidi, až nakonec přenesl samého Krista. (Christophoros znamená: nesoucí Krista). Podle této legendy se mu Kristus zjevil jako malé dítě a prosil o přenesení. Břímě bylo tedy lehoučké. Ale najednou jej chlapec začal tížit, Kryštof klesal pod vodu. V tom okamžiku se mu Kristus dal poznat a pokřtil jej. Ze služby lidem tedy přešel ke službě Krista. I když ho tížila, udělala ho světcem. Legendy mají výhodu, že vyjádří pravdu obrazem, a proto byly u prostých lidí oblíbeny


30.09.2006 - 06:27   JR  
» Jn 13, 16-20

Služebník není víc než Pán
Termín „služba Bohu“ není dnes moderní. Změnil se totiž pracovní poměr. Číšník v restauraci nebo obchodník, který zákazníka „obslouží“, je možná větší pán, než ten, kdo tu službu přijímá. Nabízí prosté svou práci, ale necítí se poddaným. Ateisté po ruské revoluci vytýkali církvi, že se její slovník nezměnil a že tedy zdůrazňováním služby Bohu utvrzuje v lidech staré přežité pojmy. Kdybychom brali takové námitky příliš doslova, museli bychom změnit mnoho biblických pojmů. Proč se např. modlit: „Hospodin je můj pastýř“ (Žl 23,l), když už dnes pastýře nevidíme. Proč by měl Bůh kralovat, když dnešní zbytek králů už nemá královskou moc? Výrazy o Bohu jsou všechny metaforické. Obrazy pak vznikají ve svém typickém prostředí. Slovo služebník, vzato ve smyslu tehdejším, vyjadřuje naši závislost na Bohu. To ovšem nemůže nikdo popřít. Je však důležité si uvědomit, jak se ta závislost konkrétné projevuje.


30.09.2006 - 06:27   JR  
» Jn 13, 16-20

V čem je pán větší než služebník?
V profánní společnosti je pán větší, protože nemusí pracovat, nechává námahu sluhům. Kristus je naopak větší, protože převážnou část práce vzal na sebe. Je pochopitelné také větší jeho odměna. Vystoupil k Otci do slávy. Ty, kteří s ním pracovali, bere sebou, dává jim podíl. To však je jeho odměna na věčnosti. Zde na zemi ho stíhalo neporozumění, pronásledování, smrt. Bude tedy stejná pozemská „odplata“ stíhat i ty, kdo jsou s ním. Hlavně na tento prvek chce dát Ježíš důraz přirovnáním pána a sluhy. Patří k sobě, spojili se jejich osudy. Služebníci, kteří to pochopili, od té chvíle svého pána co nejvíc napodobí, v jeho životě vidí ideální obraz osudů svých i proroctví do budoucna. Lidé rádi chodí k věštcům, aby se dozvěděli, co je čeká. Dívejme se na život Kristův Tam se dozvíme, jak bude s námi.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Jn 13,1-15

   „Bůh se stává člověkem“ - nad touto představou jsme žasli o vánocích. Dnes se tato zvěst před našima očima konkretizuje, zviditelňuje: Boží Syn se stává služebníkem lidí.
   Ježíš Kristus, Emanuel, Bůh s námi, kleká na zem před Jidášem, který ho za chvíli zradí, před Petrem, který za chvíli zapře, že je jeho učedník. Pokleká a umývá jim nohy. Všem umývá nohy. Vlastně i nám umývá nohy, i nám chce sloužit.
   Jaký je to pro Ježíše večer, ten dnešní. Tak se na něj Pán Ježíš těšil: „S toužebností jsem si přál jíst s vámi beránka“ - říká jim. A oni?
   Navečer se hádali o ministerská křesla ve vládě Božího království. Před večeří jde jeden z jeho apoštolů vyjednávat s židovskou vládou, kolik mu zaplatí, když ho zradí.
   Při samé večeři se Petr rozčileně brání, aby mu Pán prokázal službu, protože tuší, že je to viditelné znamení toho, co Pán Ježíš bude žádat i po něm, i po všech svých: abychom i my se považovali za služebníky - ne pány svých bližních.
   A po večeři? Ježíš vychází do tmy, aby se vydal do rukou zlých. Bojí se. Prosí své přátele: „Buďte se mnou, modlete se se mnou!“ Prosí je úpěnlivě, ale oni si pohodlně lehnou, teple se zabalí do pláště - a spí.
   Jak ještě jinak, jak ještě víc mohl Bůh ukázat svou věrnost nám, kteří jsme plní ctižádosti a rivality. Kteří jsme z naší svobody udělali džungli boje o moc, všichni proti všem. Věrnost nám, kteří jej denně zrazujeme a prodáváme. Prodáváme všude, kde cinkne zlaťáček výhody, požitku. Věrnost nám, kteří uhýbáme před každým nepohodlím, námahou, kteří raději jdeme spát, než abychom se pomodlili.
   Není většího důkazu lásky, než položit život za své přátele. Ježíš ten důkaz podal. Život obětoval. Tento chléb je znamení, zpřítomnění jeho oběti za nás. A jak na to odpovím já, ty? To už mu povězme každý z nás sám, až on bude naším hostem po svatém přijímání. Dnes najdeme jistě i ta pravá slova k poděkování.


09.12.2005 - 10:37   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 13, 1-15

Atmosféra dnešnej liturgie nie je jednoliata: striedavo radostná i smutná, pokojná i hrozná, príťažlivá i strašná. Víno sa mení na Krv, víno sa mieša s Krvou. Je to deň, v ktorom Ježiš Kristus nám dal najzvláštnejší dôkaz svojej lásky: Miloval svojich... miloval ich do krajnosti. „Do krajnosti" - to znamená po poslednú hranicu, po akú sa môže človek oddať druhému človeku, dal sa za pokrm. A v tento deň Kristus ostal medzi nami „až do konca", čiže raz a navždy, ako chlieb v komore, ktorým sa budú sýtiť duše až konca sveta.
Ale večer Poslednej večere je tiež večerom rozlúčky, prvej krvi v Getsemanskej záhrade, zapretia, odpadnutia. Tento večer sa začal v kruhu priateľov, v rodinnej atmosfére - a skončil sa vo väzenskej cele, v temnici. A to je dráma stále aktuálna. Kristus je fakticky stále vedený z večeradla do temnice. Tento kostol - to je jasne osvetlené večeradlo, kde sa učeníci cítia dobre so svojím Učiteľom pri spoločnom stole. Ale temnicou je srdce človeka, v ktorom niet lásky. Čože urobí Kristus v takom srdci, v takej temnici? Strážcovia veľkňaza mali Krista uprostred seba, dotýkali sa ho vlastnými rukami, videli ho na vlastné oči - a čo im to pomohlo? Nič, lebo hoci ho sami videli a dotýkali sa ho -jemu zaviazali oči a zviazali ruky. Kristus bol medzi nimi — ale zviazaný nemohol konať. Zaviazať Bohu oči a ruky, aby nemohol pozerať a konať - to je strašná vec. Nechže sa také tragické situácie neopakujú v nás a skrze nás.
Čítame: A začal umývať učeníkom nohy... A povedal: Dal som vám príklad, aby ste aj vy robili, ako som ja urobil vám. „Začal umývať" - to znamená, že chce naďalej pokračovať v takejto službe prostredníctvom našich rúk, našej úslužnosti, obetavosti, skutkov a všetkých prejavov žičlivosti.
Keď sa postaví pri sv. prijímaní do stredu nášho vnútra, akoby do večeradla, chce tiež postaviť sa do stredu nášho života, požičať si naše oči, ústa a ruky, aby miloval a konal prostredníctvom nás - až do konca, do nášho konca, do posledných životných dôsledkov, aké vyplývajú z každého nášho sv. prijímania.
Nechže sa naše srdce stane jasným večeradlom, z ktorého vyšiel Kristus pripravený na obetu.


06.12.2005 - 14:24   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 13, 16-20

Ako často počujeme z Kristových úst o poslaní; v samotnom Jánovom Evanjeliu až štyridsať razy hovorí Pán Ježiš o svojom osobnom poslaní, s akým prichádza od Boha Otca. Kristus je poslom v plnom slova zmysle: prináša ľuďom radostnú zvesť o spasení a samotné spasenie.
Zároveň, ako počujeme, žiada od nás vieru v jeho misiu, žiada prijať jeho Evanjelium: Kto prijíma mňa, prijíma toho, ktorý ma poslal. Stotožnenie sa posla s osobou, ktorá ho posiela, je podstatou misie. V diplomatických vzťahoch tak pocty, ako aj podceňovanie, preukázané osobe posla, týkajú sa predovšetkým tých vlád a národov, ktoré posol reprezentuje, pretože, ako počujeme, posol nie je väčší ako ten, kto ho poslal.
Všetci, ktorí skrze krst sme zaštepení do duchovného organizmu Krista, máme účasť aj na jeho úrade posla. Svojím kresťanským postojom, slovami, činmi a príkladmi - predstavujeme svojmu okoliu osobu Boha, jeho milosrdenstvo, spravodlivosť, jeho prozreteľnosť, jeho dobrotu a trpezlivosť. Videl som Boha v človeku - povedal ktosi o sv. Jánovi Mária Vianneym.
Je to pre nás veľká pocta. Obdarovávajúc nás poslaním, Kristus v určitom zmysle sa stotožňuje s nami: Kto prijíma toho, koho ja pošlem, mňa prijíma. Na základe toho sa rodí v nás šľachetný pocit dôstojnosti pri plnení našich povinností; ale z toho vyplýva pre nás aj veľká zodpovednosť za každé slovo a skutok.
Kristus splnil svoje poslanie obetou na kríži, ktorej stále sme svedkami, ktorej účastníkmi sa stávame na ceste našich každodenných úloh, ktoré nám vyplývajú z poslania.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet