19.september 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    Kresťan, ktorý chce tak nakladať so svojím bytím a so svojím životom ako Ten, ktorý sa stal veľkou Obeťou, stáva sa spolu s ním kňazom svojou smrťou a končí v tomto okamžiku tú obetu, ktorej sa zasvätil pri krste a v ktorej mal pokračovať celý život.

~Bossuet~

12.06.2003 - (čítanosť3048 reakcie14)


Lk 11, 37-54

      37 Keď’ ešte hovoril, pozval ho istý farizej, aby uňho obedoval. On šiel a sadol si k stolu. 38 A farizej sa začudoval, keď videl, že sa pred obedom neumyl. 39 Pán mu povedal: „Vy, farizeji, čistíte čašu a misu zvonka, ale vaše vnútro je plné lúpeže a neprávosti. 40 Hlupáci, či ten, čo stvoril vonkajšok, nestvoril aj vnútro“? 41 Ale čo je vnútri, rozdajte ako almužnu a všetko vám bude čisté. 42 No beda vám, farizeji, lebo dávate desiatky z mäty, ruty a z každej zeleniny, ale spravodlivosť a Božiu lásku obchádzate! Toto bolo treba robiť a tamto nezanedbávať! 43 Beda vám, farizeji, lebo máte radi prvú stolicu v synagógach a pozdravy na uliciach! 44 Beda vám, lebo ste ako neoznačené hroby a ľudia ani nevedia, po čom chodia!“
      45 Vtedy mu povedal ktorýsi zákonník: „Učiteľ, keď takto hovoríš, aj nás urážaš.“ 46 On mu povedal: „Aj vám, zákonníkom, beda! Lebo zaťažujete ľudí bremenami, ktoré nemožno uniesť, ale sami sa tých bremien ani jediným prstom nedotknete. 47 Beda vám, lebo staviate pomníky prorokom, ktorých zabili vaši otcovia! 48 Tým dosvedčujete a schvaľujete činy svojich otcov, lebo oni ich zabíjali a vy im staviate pomníky. 49 Preto aj Božia múdrosť povedala: Pošlem k nim prorokov a apoštolov a oni niektorých z nich zabijú, iných budú prenasledovať; 50 a toto pokolenie sa bude zodpovedať za krv všetkých prorokov vyliatu od stvorenia sveta, 51 počnúc krvou Ábela až po krv Zachariáša, ktorý zahynul medzi oltárom a chrámom. Áno, hovorím vám: Toto pokolenie sa bude zodpovedať. 52 Beda vám, zákonníci, lebo ste vzali kľúč poznania! Sami ste nevošli, a tým, čo chceli vojsť, ste zabránili.“
      53 Keď stade odchádzal, začali naňho zákonníci a farizeji prudko dorážať a dotieravo sa ho na všeličo vypytovali. 54 Strojili mu úklady, aby niečo podchytili z jeho úst.

37-54.      Mt 23, 23-36.
12.06.2003 | Čítanosť(3684)
Lk 11, 14-26
12.06.2003 | Čítanosť(3581)
Lk 11, 5-13
12.06.2003 | Čítanosť(3563)
Lk 11, 27-36


30.11.2006 - 18:59   a.o.  
» Lk 11,47-54

Na tomto pokolení bude pomstěna krev všech proroků, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše.
Tato slova jsou součástí pátého „běda“, které patří těm (v židovství a pro Lukáše i v církvi, viz 12,1b), kdo kultovní úctou k mučedníkům zastírají svoji uzavřenost vůči jakýmkoli prorockým slovům směřujícím do jejich vlastního života. Šesté pak patří těm, kterým nejen že jejich způsob výkladu Písma zabraňuje vstoupit do přicházejícího Božího království, ale zároveň v tom brání i druhým.


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 11,42-46

Běda vám farizeové; běda i vám, znalcům Zákona!
První ze šesti následujících „běda“ patří těm, kteří (v židovství a pro Lukáše i v církvi, viz 12,1b) pro kultovní stránku víry zapomínají na její sociální rozměr. Druhé těm, kteří mají rádi pocty, přitom však hluboce pohrdají lidmi. Třetí těm, kteří ostatní nenápadně a zákeřně infikují svým falešným, na formalitách postaveným vztahem k Bohu. Čtvrté pak těm, kteří zahrnují ostatní povinnostmi, ale nepodají jim jakoukoli pomocnou ruku k jejich zachovávání.


20.12.2005 - 21:06   JR  
» Lk 11, 37-41

Omýváni mysli
Proč se umýváme především před jídlem? Obáváme se, že by se dostaly do jídel věci, které by znečistily náš vlastní organismus. jsme tedy pozorní na to, co dáváme do úst. Tím víc bychom měli být pozor ní na to, co přijímáme do duše, tj. myšlenky. O jídle všichni vědí, že se nedá jíst, cokoli se namane a že i dobré ovoce se omyje dřív, než se dá na stůl. Kolik „neomytých“ myšlenek však přijímáme každou chvíli. Ospravedlňujeme to výrokem: „Myslet si přece mohu co chci. Dívat se mohu, nač chci.“ Nikdo nám tuto svobodu nebere, ale rozumný člověk ví, že neprospívá všecko, co mohu. Duchovní omývání před duchovním jídlem znamená schopnost kontrolovat myšlenky. Jak to vypadá konkrétně? Slyšíme např. poplašnou zprávu, pohoršlivý úsudek o druhém. Zastavíme se a uvážíme,je-li rozumné, abychom tomu hned uvěřili, abychom to vypravovali dál. Napadne nás, abychom četli knihu nebo viděli na obrazovce program. Nemusíme hned reagovat. Stačí si položit otázku: Není pro mě nic užitečnějšího? Chceme povědět něco druhému. Otázka, která by měla předcházet, zní: Povede to k něčemu dobrému? Duše je jak okno:je-li stále očišťovaná, umožňuje čistý pohled na svět.


20.12.2005 - 21:06   JR  
» Lk 11, 37-41

Omýváni duše
Když toho výrazu užíváme, jsme si vědomi, že mluvíme obrazně. Co tím chceme vlastně vyjádřit? Omýváním se odstraňuje to, co nepatří k tomu, co se omývá. Prach a bláto nepatří k čistému nábytku nebo ke kůži. K člověku nepatří v morálním smyslu hřích, špatné náklonnosti, zlé myšlenky. Dají se omýt? Náboženské přesvědčení národů tuto možnost předpokládá. Rituální omývání je výrazem této víry. Je však zajímavá jedna okolnost. Lidé nevěří, že by omyla vinu každá voda. V Shakespearově dramatu Mackbeth si vražedkyně stále myje ruce a pořád na nich vidí skvrny od krve. Indové se chodí umývat k pramenům řeky Gangy Taje totiž posvátná. Je to symbol křesťanského křtu? Do jisté míry. Vyznává se tu, že je k omytí duše potřeba Božího zásahu. Ten je zaručen tím, že je Ganga posvátný pramen. Při křtu není voda sama posvátná. Je obyčejná. Ale dostává očistnou sílu slovem církve: , Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ To slovo církve se spojí s vyznáním člověka, který je křtěn, s jeho vůlí začít dělat dobře. Je tu setkání slov Božích a lidských, a toto navázání dialogu mezi Bohem a lidmi omývá duše. Je to nové stvoření pronesené nad vodou.


20.12.2005 - 21:05   JR  
» Lk 11, 37-41

Neumyl se před jídlem
Umývání, které je prostředek hygieny, se stalo v náboženstvích rituálním prvkem. Při obřadech omývání uznává člověk, že se potřebuje očistit, aby mohl předstoupit před Boha. V křesťanství užíváme tohoto symbolu při křtu. Židé užívali obřadné umývání často. Velekněz se musel omývat, než přijal úřad (Ex 29,4; 40,12). Omýt se musel každý, kdo se dotkl mrtvoly (Lv 11,39 nn.), malomocného (Lv 14,8 nn.). Farizeové rozmnožili tento obřad na mnoho případů denního života, i tam, kde to Zákon výslovně nenařizoval. Samozřejmě v tom není nic špatného po stránce hygienické. I nábožensky - jako obřad -je to pěkný obraz vnitřního posto je. Ježíš však farizeům často vytýkal, že se vnější zachovávalo, ale vnitřní smysl vyprchal. V Káni proměnil ve víno vodu, která byla ve džbánech na očišťování (Jan 2,6) a obrazně tím naznačil, že se má tělesné očišťování stát duchovním. Proto také před farizeji někdy schválně opomenul vnější obřad, aby ukázal na důležitost toho, co je hlavní a podstatné: očištění duše.


12.12.2005 - 15:11   JR  
» Lk 11, 42-46

Lidé vás pozdravuji na veřejných místech
Přiznal se jeden kněz, že ho velmi dojímá, když jde naprosto neznámým místem a přesto ho lidé zdraví, protože vidí kněžský kolárek. Není to snad farizejská radost? namítnul mu někdo. Ale on se jen usmál: „Kdyby mě ti lidé osobně znali, mohl bych si dělat iluzi, že zdraví mě. Ale tuje to daleko krásnější. Mě jako osobu vůbec neznají, zdraví kněze, tj. někoho, kdo jim zastupuje Krista. Je to tedy pozdravení, které jde dál než je moje prostá osoba.“ Tak mají křesťané přijímat každou úctu a chválu, která se jim dostane: poděkovat Bohu za to, že dostali od Boha něco, co jiní obdivují a hned nato dát najevo, že za to patří úcta Bohu, který to dal. Člověk je totiž obraz Boží. Vlastnost Božích obrazů pak je, že se nedává úcta ani jejich dřevu ani jejich for mám a barvám, ale tomu, koho zobrazují. Jinak by se staly modlami. Nesmíme tedy dělat ani modlu sami ze sebe, ale stát se průzračnými tak, aby ten, kdo se setkává s námi, setkal se i s Bohem.


12.12.2005 - 15:11   JR  
» Lk 11, 42-46

Přední sedadla v synagogách
Říká se žertovně, že farizeové asi nebyli muži, protože muži hledají v našich kostelích místa poslední a nejzazší kouty. sto je za to napomínají, že to není pěkné, že se křesťan nemá stydět za svou zbožnost. Modlit se veřejně je veřejné vyznání víry. Ale přece cítíme, že i to by mohlo být přehnané a nepřirozené. Vždyť i Kristus nás napomenul, abychom se modlili k Bohu Otce ve skrytu (Mt 6,18). jsou v našich modlitbách dva prvky, které se sice nevylučují, ale jsou přesto protichůdné. Církevní obřady a společná shromáždění jsou skutečně vyznání společné víry a jednoty církve. Proto je dobré, aby se tu nikdo neutíkal v ústraní. Ale modlitba sama je rozhovor s Bohem. Ten pak je tím intimnější, čím je soukromější. Jak ty dva prvky spojit? Instrukce II. vatikánského sněmu nás vedou k rozumnému střednímu postoji. Chodíme na veřejné bohoslužby, protože jsou společnou modlitbou církve. Ale doplňujeme a vyvažujeme tento sociální charakter zbožnosti modlitbami soukromými, aby se veřejnými manifestacemi zbožnosti nevytratil farizejsky jejich pravý obsah.


12.12.2005 - 15:10   JR  
» Lk 11, 42-46

Desátky z máty, z routy a každé zahradní rostliny
Odvádět desátky z příjmů ve prospěch chrámu a kněží byl v Izraeli starý zvyk (srv. ,Am 4,4; Gn 28,22), i když na počátku o něm ještě nemluví. Původní zákonodárství se vztahuje víc na tzv. „prvotiny“. První plody země jsou obyčejně nejlepší. Židé, podobně jako Babyloňané, Egypťané a jiné národy, obětovali tento první výtěžek božstvu. Kněžské zákonodárství ustanovovalo hlavně dvojí oběti slavnostnější: prvního ječmene v době velkonočního týdne (Lv 23,10 nn) a první pšenice v době letnic (Ex 34,22; Lv 23,17). sem se k tomu přidaly i „desátky“, tj. dát na vydržování kléru desátou část svého zisku. Při každém placení daní jsou jedni svědomitější a jiní méně, někteří dokonce i podvádějí. Záleží na tom, jaký mají postoj k tomu, co vydržují. Farizeové patřili k těm nejpoctivějším po stránce finanční. Proč je tedy Ježíš kárá? Nestačí dávat Bohu jenom peníze. I ty peníze musejí být jenom symbolem lásky a upřímného posto je k Bohu.


12.12.2005 - 15:10   JR  
» Lk 11, 47-54

Odstranili jste klič k poznáni
V trapné situaci je člověk, který se večer vrátí ke svému domu a nemůže dovnitř, protože ztratil klíč. Všechno, co má doma, je mu v tom okamžiku jakoby odcizeno. Srdce člověka se často přirovnává k zámku, zavřenému domu. Hledáme klíč, to jest způsob,jak otevřít srdce lidí, s kterými žijeme. Jsou-li před námi uzavření, je nám těžko s nimi žít. Ale nejsmutnější situace je, když neznáme sami sebe, když jsme ztratili klíč ke svému svědomí a nedovedeme rozeznat, co je dobré a zlé, co je nám ke štěstí a co vede k tragédii. Je to ovšem mluva obrazná. Co je „klíčem“ k poznání osoby? Cesta se hodnotí podle toho, kam vede. Tedy i naši životní cestu budeme správně hodnotit, až si upřímně položíme otázku, kam vlastně máme dojít. jsme stvořeni k tomu, abychom se na věčnosti setkali s Kristem. Hodnotíme-li všecko, co děláme, podle tohoto cíle, našli jsme klíč, abychom si sami porozuměli a dovedli si nahlédnout do hlubin srdce.


12.12.2005 - 15:10   JR  
» Lk 11, 47-54

Proroky lidé pronásleduji a zabíjejí
Nejvíc se lidé rozlobí, když jim povíte pravdu, tvrdí prastará zkušenost. Platí to vždycky? Jistě ne. Nezlobíme se, když nám někdo pravdivě poví, kdy jede vlak, která je nejkratší cesta do místa, kam chceme dojít. Poznání pravdy těší každého vědce, lékaře, umělce. Docela jiný případ je, když děláme zle a chceme sobě i jiným namluvit, že je všechno v pořádku a že to má tak být. Tehdy je naším nepřítelem každý, kdo chtěl tuto iluzi rozptýlit. jsou tyto případy časté? Teologové se ptají, jaké jsou hlavní následky dědičného hříchu. jeden z hlavních, jak se udává, je zatemnění mysli. Svědomí se stává nemocným okem, které vidí věci jinak než jsou, má „brýle mámení“,jak čteme v Labyrintu světa Komenského. Na neštěstí jsme si na tento falešný pohled zvykli a hledáme falešné proroky, kteří nás utvrdí, že jednáme správně. Potřebujeme mnoho odvahy, síly a Boží pomoci, abychom pohlédli odvážně pravdě do očí.


12.12.2005 - 15:09   JR  
» Lk 11, 47-54

Pošlu k nim proroky
V každé těžké době se vyskytuje mnoho tzv. proroků, kteří předpovídají, že bude zle, že přijde válka, že bude konec světa apod. Některým se věří, některým se nevěří, nerozumní lidé věří mnoho, rozumní málo nebo nic. Jde tu o skutečné proroky, o kterých mluví Písmo a jejichž kázání čteme v knihách Starého zákona? Je tu jisté nedorozumění v názvu samém. Dnešní slovo prorokovat znamená předpovídat, co bude. Ale to dělají např. i tzv..jasnovidci. Někteří z nich mají opravdu zvláštní schopnosti, ale přesto ne jsou proroky v biblickém smyslu. I tam se však mluví o pravých a falešných prorocích. Jak se rozeznávají? Falešní mluví o tom, co jim napadlo, „co se jim zdálo“, pravý prorok sděluje lidem to, co mu zjevil Bůh. To není na prvním místě předpověď, je to něco důležitějšího: Bůh osvítí svědomí člověka, aby dobře rozeznal, co je dobré a co je zlé. Když to ví, něco může předpovědět, může říci lidem: „Děláte zle, a to skončí tragicky, hleďte se obrátit, jenom dobrem se zachrání svět!“ Tento dar proroctví ovšem v církvi nikdy nevyhynul. Bůh v každé době tyto proroky posílá.


01.02.2004 - 22:17   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 11, 47-54

      S trpkosťou a hroznými slovami vyčíta Pán Ježiš svojmu národu, že nechcel počúvať pravdu, akú mu hlásali proroci a apoštoli. Musela to byť trpká pravda, keď kvôli tomu ich zabíjali a prenasledovali.
      Samozrejme, neradi počúvame slová pravdy, ktoré sú adresované nám, ak sú to pokarhania a napomínania. Žiadame vtedy dôkazy, odôvodnenia, konfronáciu atď. (Ale je zaujímavé, že takéto dôkazy nežiadame vtedy, keď nás nezaslúžene chvália alebo nám pochlebujú; také slová prijímame bez dôkazov).
      Sťažujeme sa, Keď ľudia, ktorí nám neprajú, hovoria o nás nepravdu, keď vymýšľajú a očerňujú nás. Ale povedzme si jasne: nevzrušujú klamstvá ľudí toho človeka, ktorý vie sám o sebe povedať príkru pravdu do očí. Povedzme tiež však, že je veľmi ťažké človekovi objaviť pravdu o sebe samom. K tomu je potrebná nemalá dávka múdrosti a odvahy. A často človeku v tom pomáha utrpenie: vtedy sa tiež dochádza k pravde o sebe samom – to je azda najvierohodnejšia skúška...
      Niekto si nedokáže povedať pravdu o sebe; radšej hľadá takú pravdu u veštíc, tých, čo veštia z ruky a cigánok („cigánka ti povie pravdu...“). My hľadáme pravdu – o nás a pre nás – u Toho, ktorý prišiel svedčiť o pravde (por. Jn 18, 37).
      Čítame, že začali naňho... prudko dorážať a dotieravo sa ho na všeličo vypytovať. My tiež kladieme Kristovi veľa otázok: pri nerozhodnosti, v žiali a hneve. Pravda, ktorú nám ponúka ako odpoveď – často je uspokojujúca, ale často je ťažká, niekedy nepríjemná. Ale každý, kto je z pravdy, počúva môj hlas (Jn 18, 37).


31.01.2004 - 20:23   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 11, 42-46

      Ako vidíme, tie desiatky z mäty, ruty a z každej zeleniny nemusia mať nič spoločné so spravodlivosťou a láskou, nielen s láskou k Bohu, ale aj s láskou k blížnemu. Môžu byť dokonca priam v protiklade k láske k blížnym; lebo Pán Ježiš ostro odsudzuje pýchu týchto akoby nábožných farizejov, ich pohŕdanie jednoduchými ľuďmi a zaťažovanie týchto ľudí ťarchami, to znamená predpismi nad ich sily. Ale ak chýba láska – tak nemožno hovoriť o nejakej nábožnosti.
      Božiu lásku obchádzate hovorí Pán Ježiš. Možnože svojím spôsobom aj milovali Boha títo nábožní farizeji, ktorí tak pozorne zachovávali nespočetné, nimi vymyslené, maličkosti v službe Bohu. Vo svojej horlivosti, žiaľ, nevideli takú „maličkosť“, akým je človek, druhý človek. Mimo svojej kasty videli len temný dav, hodný odsúdenia.
      Ale milovať Boha znamená milovať aj všetko, čo Boh stvoril, zvlášť čo obdaril svojou božskou podobou, čo miluje a za čo vydal svoj ľudský život neľudskej smrti. Takáto láska vylučuje pohŕdanie ľuďmi, ktorí sú menej nábožensky uvedomelí. Keď pozeráme na takýchto ľudí, k tomu ešte menej morálne uvedomelých, možno znechutených svetom, strácame vieru v človeka a v jeho možnosti. A predsa okolo nás veľa ľudí, hoci aj neveriacich, s najväčším úsilím sa snaží o niečo lepšie, o nejaké ideály – a všade život je plný heroizmu. Treba to vidieť, uznávať a vážiť si; a tieto mysle a srdcia, ktoré sedia vo tme a v tôni smrti, odporúčať Božiemu milosrdenstvu.


28.01.2004 - 20:55   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 11, 37-41

      Niekto môže nemilo pociťovať tu opísanú situáciu: Pán Ježiš, pozvaný na obed – ako hosť sa správa veľmi nezdvorilo: sotva si sadol, vyčíta domácemu pánovi lúpež a neprávosť. Dotkli sa ho však, a išlo o vec celkom zásadnú: to, čo je pravou nábožnosťou, a čo ňou nie je.
      Pravá nábožnosť nie je čímsi ľahkým. Ako poukazuje samotné slovo, nábožnosť znamená, že sa myslí ako Boh a koná ako Boh. A ako Boh, to znamená zhodne s Božou vôľou, s Božím plánom a s naším životným povolaním.
      Farizejská nábožnosť – to by bolo zachovávanie len vonkajších formúl a gest: každodenná modlitba, nedeľná (možno aj denná) prítomnosť v kostole, mesačná spoveď, eventuálne ešte iné vonkajšie, konvenčné znaky a praktiky. Avšak obmedzujúc nábožnosť len na tieto zaužívané znaky, možno sa stať jednoducho bezpečným „spotrebiteľom nábožnosti“ a odpočívať vo svojej nábožnosti ako v pohodlnej posteli (z ktorej človek „nerád vstáva“).
      Pán Ježiš hovorí: Vaše vnútro je plné lúpeže a neprávosti. Vnútro – a teda aj to, čo druhí v nás nemôžu vidieť ani kritizovať, ako pocit lakomstva, závisti, zmyselnosti alebo nežičlivosti. Aká je to ťažká nábožnosť a aké je to vzdialené od toho škrupulózneho umývania rúk a čiaš, od tých nábožných gest (ale len gest), na ktoré sme si zvykli. Nejeden človek ako farizej dáva Bohu maličkosti, ktoré Boh nežiada – miesto toho, aby mu dal celú bytosť: v myšlienkach, slovách a skutkoch.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet