19.september 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    „Malý človek si chce pristrihnúť Ježiša Krista na vlastnú mieru. Napriek všetkému sa mocou vlastnej pravdy isto a pokojne napĺňa evanjelium.”


~JOZEF PORUBČAN~

12.06.2003 - (čítanosť2330 reakcie10)


Lk 11, 1-4

      1 Raz sa na ktoromsi mieste modlil. Keď skončil, povedal mu jeden z jeho učeníkov: „Pane, nauč nás modliť sa, ako Ján naučil svojich učeníkov.“ 2 Povedal im: „Keď sa modlíte, hovorte:
      Otče, posväť sa tvoje meno,
      príď tvoje kráľovstvo.
      3 Chlieb náš každodenný daj nám každý deň
      4 a odpusť nám naše hriechy,
      lebo aj my odpúšťame každému svojmu dlžníkovi.
      A neuveď nás do pokušenia.“

1-4.      Mt 6, 9-13.
12.06.2003 | Čítanosť(3684)
Lk 11, 14-26
12.06.2003 | Čítanosť(3581)
Lk 11, 5-13
12.06.2003 | Čítanosť(3563)
Lk 11, 27-36


25.05.2007 - 19:02   Svätý Cyprián  
» Lk 11,1-2

Ježiš sa modlil na ktoromsi mieste. Keď skončil, povedal mu jeden z jeho učeníkov: «Pane, nauč nás modliť sa...» Povedal im: «Keď sa modlíte, hovorte: Otče, posväť sa tvoje meno...» (Lk 11,1-2)
Aké je veľké Pánovo milosrdenstvo, aká je veľká jeho láskavosť a dobrota, keď nás naučil tak sa modliť v Božej prítomnosti, aby sme ho až Otcom volali! A ako Kristus je Synom Božím, tak aj my sa menujeme synmi. Nikto by sa medzi nami nebol odvážil toto slovo použiť v modlitbe. Bolo treba, aby nás k tomu sám Pán povzbudil.
Milovaní bratia, keď však voláme Boha: «Otče náš», treba sa nám rozpamätať, že sa máme správať ako Božie deti. Ak my máme záľubu v Bohu, v našom Otcovi, on tak isto by mal môcť mať záľubu v nás. My máme byť ako Božie chrámy, v ktorých ho ľudia môžu stretnúť. Naše konanie nemá zradiť Ducha. Pretože sme začali byť nebeskými a duchovnými, treba nám myslieť a konať len to, čo je nebeské a duchovné.
Pán Boh sám povedal: «Uctím toho, kto si mňa ctí, kto však mnou opovrhuje, upadne do hanby» (1 Sam 2,30). A Apoštol hovorí vo svojom liste: «Už nepatríte sebe. Veľmi draho ste boli kúpení! Oslavujte teda Boha vo svojom tele!» (Kor 6,19). (Svätý Cyprián)


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 11,1-4

Pane, nauč nás modlit se.
V Lukášovské verzi „modlitby Páně“ je skryto vlastní jádro modlitby - třetího základního postoje učedníka (první dva - viz pondělí a úterý): Důvěryplný „vzhled“ k Bohu („Abba“), přání „sestupu“ osobní Boží lásky teď a tady („jméno“), „výhled“ dopředu v přání dovršení spásy („Boží království“) a nakonec učednické „následování“ nesené Bohem, a to především v oblasti denních potřeb, v životě ve slabosti a v pokušeních.


27.10.2004 - 16:46   JR  
» Re: Lk 11, 01-04

Přijď království tvé!
Mluvit s Bohem jako s otcem, tomu říkají církevní spisovatelé „návrat do ráje“. První člověk, dokud byl nevinný, měl svobodný přístup k tomu, kdo ho stvořil. Ale dřív než ho Bůh stvořil, připravil pro něho „ráj“, tj. prostředí, které odpovídalo důstojnosti Božího syna. Atavistická vzpomínka na první kráSv. světa je dodnes inspirací všech umělců a myslitelů. Všichni by rádi přeměnili svět v království, které našim touhám odpovídá. A přesto všecky pokusy končí žalostně. Ráj není království lidské, ale Boží. Proto v modlitbě Otčenáše prosíme, aby se k nám navrátilo, aby přišlo, abychom mohli žít tak, jak to odpovídá naším přáním. Mešní preface ze svátku Krista Krále upřesňuje, zač se tu modlíme: „Aby všechno bylo podrobeno tvé svrchované vládě v jeho království věčném: království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje...“


27.10.2004 - 16:46   JR  
» Re: Lk 11, 01-04

Když se modlíte, říkejte „Otče!“
Lukáš uvádí Otčenáš v kratší formě než Matouš v souběžném místě (Mt6,9-13). Ale podstatná pravda křesťanského zjevení je právě v tomto výrazu „Otče“. Naše krédo nezní jenom: „Věřím v jednoho Boha,“ ale především: „Věřím v jednoho Boha Otce.“ Rozumným uvažováním dojdeme k tomu, že svět, jeho krása a pořádek, má jednu příčinu, že se řídí jedním principem. I filosofové mu říkají Bůh. Ale víc o něm povědět nemohou. Princip, pořádek, zákon musíme zachovávat, musíme se mu podřídit, ale nemůžeme s ním rozmlouvat, vést dialog. Dohodnout se můžeme jenom s živou osobou. Křesťanské zjevení nás učí, že nejvyšší zákonodárce světa je osoba a má takové vlastnosti, že ji můžeme nazvat Otcem na nebesích. jenom tak je možné v náboženském životě to, co se nám zdá jednoduché: prosba, odpuštění, slib, naděje, láska... Kdyby zůstal Bůh jenom zákonem světa, to všecko by odpadlo. Náboženství by se stalo „vědeckým“, ale přestalo by být životem a láskou.


27.10.2004 - 16:46   JR  
» Re: Lk 11, 01-04

Pane, nauč nás modlit!
Kdo se modlí a kdo se nemodlí? Těžko říci, pokud nevíme, co modlitba je. Stará, ještě předkřesťanská definice, praví, že je „pozdvižení mysli k Bohu“. Zní to knižně, málo životně. A přece je to zkušenost všech normálních lidí. Od dětských let den ze dne objevujeme skutečnost: dům, pole, lesy, hory. Ale stále podvědomě cítíme, že to není všecko. Díváme se nahoru a přijde nám sama najednou myšlenka, že „tam nahoře musí něco být“. Pokud by to bylo jenom „něco“, podráždilo by to jenom naši zvědavost. Ale my cítíme víc:je tam Někdo, kdo zasahuje do našeho života, koho se začínáme bát. Pomůže nám? Uškodí nám? Mohli bychom se s ním domluvit? V tom okamžiku tedy vzniká i přání, aby nás někdo naučil modlit. Naučili nás sice už v dětství odříkávat modlitbičky. Ale v jistém okamžiku pocítíme, že za nimi musí být něco hlubšího, že se musí stát opravdovým rozhovorem s Bohem.


23.07.2004 - 09:25   Angelo Scarano  
» Lk 11, 1-13

      Staráš se o mnoho věcí… jen jedno je třeba. Kdyby Ježíš viděl naše „složité modlitby“, nevyslovil by tuto výtku? Složité pobožnosti, překombinované způsoby modlitby. Někdy kumulace mnoha modliteb… je toto zbožnost, která se líbí Bohu? A která nás k Otci přibližuje? Anebo je to jen projev našeho (dosud) „nekřesťanského“ uvažování, že modlitba záleží v množství slov či v nějakých formulích? Že je třeba se „odmodlit“ to či ono?
      Jak málo je přitom třeba… stačí se postavit před Boží tvář (ano, uvědomit si, že teď nejsem sám, Otec je blízko, v mém srdci!) a volat „Otče“, „tatínku“. Mám problémy přijmout Otce, protože můj otec byl zlý? Pak potřebuji „se poprat“ s větou, že Otec dává skvostné věci těm, kdo ho prosí – jeho ucho slyší, jeho ruka je otevřená.
      A když přijmu Ježíšova slova, pak mohu zakusit radost dítěte, které má tátu, dobrého tátu. Radost z toho, že s tátou mohu být, mluvit. A protože tento „táta“ je prostě nejlepší, tak samozřejmě toužím, aby byl poznán i od druhých lidí. Žádám, aby přišel on sám, s celou mocí, oděný slávou. S jistotou mohu prosit tátu o vše, co potřebuji – a vím, že on neodmítne. A pokud mi nedá to, co chci, tak určitě dá něco lepšího, protože on je prostě nepřekonatelný táta. A ze všeho „nejvíc“ chce dát svého Ducha – Dar, který má v sobě všechny dary. Dar, který je přímo božský.
      Milované dítě nepotřebuje složité formulace, aby prosilo o něco svého tátu. Stačí mu jediné – být s tátou a volat „táto“. A táta ví…


23.07.2004 - 09:24   Angelo Scarano  
» Lk 11, 1-13

      1 V této modlitbě Mistr dává „možnost“ oslovit Boha tak, jak ho oslovoval on sám: Otče (původní aramejské „abba“ znamená doslova „tatínku“). Toto oslovení je projevem blízkého, důvěrného vztahu s Bohem. Ježíš přináší s sebou něco velmi nového: oslovení „Otče“ není už chápáno čistě kolektivně (Bůh jako Otec celého společenství Izraele), ale je výsadou každého jednotlivého učedníka. Díky Ježíši se totiž přiblížilo Boží království, tudíž Bůh sám je nyní blízko, velmi blízko, tak jako táta svému dítěti – proto oslovení „táto“. A jednoduchost modlitby Páně je v kontrastu k „barokní rozvětvenosti“ mnoha židovských modliteb.
      2 Ve zkratce se dá říci, že modlitba Páně prosí o jedno: Otče, přijď! Přijď a ukaž se jako Bůh a Otec (posvěť se tvé jméno), přijď jako mocný vladař (přijď tvé království), přijď jako Otec starostlivý, pečující o své děti (chléb náš vezdejší dej nám dnes), přijď jako ten, kdo přemáhá zlo a jeho následky (odpusť nám hříchy, neuveď nás v pokušení). Samozřejmě že toto vše se má nyní uskutečnit skrze Krista.
      První dvě prosby obsahují něco, co přesahuje lidské schopnosti: Boží jméno (jméno v Bibli zastupuje samotnou osobu) má být posvěceno, tj. má se ukázat, že Bůh je svatý (svatý v bibl. pojetí znamená oddělený od profánního a pozemského). Druhá prosba vyjadřuje přání, aby Bůh vzal do rukou životy lidí, aby ukázal svou moc.
      3 Užití množného čísla v pokračování modlitby prozrazuje, že tuto modlitbu vyslovuje učedník spojený se společenstvím: kdo nemá církev za matku, nemá Boha za Otce (sv. Irenej). Tyto prosby jsou projevem důvěry a odkázanosti na Otce. Tak jako Izrael na poušti dostával od samotného Hospodina „chléb z nebe, příděl na každý den“ (Ex 16,4), i učedník prosí dobrého Otce o chléb (tj. o potřebné k životu – chápat tento chléb jako eucharistii neodpovídá původnímu smyslu, ale v pozdější aplikaci je legitimní, protože i mana je předobrazem eucharistie).
      4 Přestože jsou dlužníci, děti Boží se s důvěrou obrací na Otce s prosbou o odpuštění. Dovětek „jako i my odpouštíme našim viníkům“ není v pravém slova smyslu podmínkou Božího odpuštění. Spíš je to tak, že Bůh nemůže obdařit odpuštěním, pokud někdo nechce odpustit: neodpuštění je totiž „zavřenou železnou branou“. Boží otcovství se projevuje tam, kde je žité lidské bratrství.
      Formulace „neuveď nás v pokušení“ je poněkud zavádějící. Pro lepší pochopení je třeba uvést, že podle starozákonního uvažování je Bůh příčinou všeho, i zla. Starý zákon nerozlišuje mezi prvotními a druhotnými příčinami, mezi zlem „dopuštěným“ a „chtěným“, proto hovoří takto zjednodušeně o Bohu, původci všeho. Tím se však jasně vyznává, že Bohu se nic nevymyká z rukou.
      5-7 Navazující verše 5-7 obsahují připodobnění o neodbytném příteli: dokážete si představit, že by soused nevyslyšel prosbu známého? Nemyslitelné! (Tím spíš na Východě, kde lidé mají vytříbený smysl pro pohostinnost). A zrovna tak Bůh nenechává vyjít naprázdno volání svých dětí.
      8 Vyslyšení se dostaví díky vytrvalosti, doslova drzosti, nestydatosti (chápané v kladném smyslu, tedy jako neúprosnost, odvážnost).
      9-13 Efektivita modlitby je pak opět znázorněna připodobněním z běžného života. Otec dává to, co žádáme – ba dokonce něco neskonale většího, totiž dar Ducha.
      Bude vám dáno, otevřeno – opět je tu ve hře pasivum divinum (trpný rod, Bůh je tím jednajícím): Bůh dá, otevře.
      Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno – protože se jedná o tři paralelní výroky, zjevně se zde mluví o tomtéž: prosit znamená hledat a tlouci.


23.07.2004 - 09:24   Angelo Scarano  
» Lk 11, 1-13

      U Lukáše je Kristus vzorem modlitebníka. A jak nás učí se modlit? Modlitbou k Otci, která zahrnuje všechny modlitby. V ní se v zásadě prosí o jedno: aby sám Bůh přišel. A tento Otec má přijít skrze svou svatost („posvěť se tvé jméno“ znamená „ať se ty sám ukážeš jako svatý, ukaž se a projev jako Bůh“), království a vůli, skrze svoji láskyplnou péči o vše potřebné („chléb, tj. pokrm pro tento život“), skrze odpuštění, skrze vysvobození od vlivu zlého ducha.


20.10.2003 - 20:33   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 11, 1-4

      Všetky prosby Modlitby Pána, a zvlášť tri prvé, zdajú sa byť podriadené tej jednej: Príď tvoje kráľovstvo. V Božom kráľovstve je sväté Božie meno a plní sa Božia vôľa.
      Tí, ktorí sa považujú za pokrokových – krčia plecami pri spomienke o kráľoch a kráľovstvách: čože znamenajú tie pyšné tituly v epoche demokracie, keď sa zrútili tróny a koruny popadali z hláv?! Ak sa ešte kdesi udržali králi – ich moc je len symbolická. Ale tu nie je dôležité slovo, či vonkajšie rekvizity spojené s tým slovom – trón, a koruny. Dôležitá je skutočnosť. A skutočnosť je taká, že dnes máme kráľov, voči ktorým dávni králi sú dnes rozprávkami pre dobré deti. Sú v našich časoch králi, ktorí získavajú vládu úskokom, krvou a zradou. Sú tiež králi, ktorí ovládli svet vďaka materiálnej sile: králi automobilových koncernov, naftoví králi, králi atómovej energie. Sú králi, ktorých silou je rozum, vedecký génius: svet pred nimi skláňa hlavu a ráta s ich mienkou. A ešte králi boxu, futbalu a kráľovné krásy.
      Ale na najvyššej úrovni sa ocitol ten spôsob kraľovania, ktorý uskutočňuje Ježiš Kristus. Chcel svoje kraľovanie zjaviť, prežiť a potvrdiť svojou smrťou ako obetou. Jeho kráľovstvo to je vláda takých hodnôt ako láska, pokora, chudoba, služba, obetavosť. Hlásajúc také, a nie iné heslá – Ježiš sa stal absolútnym, neporovnateľným kráľom. Nezanechal žiadne dobyté územia, nič nevynašiel, nenadchol svet žiadnou ligotavou čačkou – ale získal milióny jemu verných poddaných, podobne ako on obetavých, pokorných, trpezlivých, odvážnych, ktorí s jeho menom na perách žili a prelievali krv, nie krv nepriateľov, ale vlastnú. A preto žiadne iné kráľovstvo neostalo tak dlho, a ani neostane, ako toto kráľovstvo. Nie politické, vojenské, priemyslové kráľovstvo či iné kráľovstvo klamných a pominuteľných síl – ale kráľovstvo srdca, kráľovstvo lásky, ktorá je silnejšia ako smrť, lásky potvrdenej krížom. Je to nepominuteľné kráľovstvo – lebo nikdy nebudú chýbať tí, ktorí budú túžiť po šľachetných ideáloch. A teda je to kráľovstvo, ktoré stále vzrastá; preto stále musíme volať: Príď tvoje kráľovstvo! Príď predovšetkým v našich srdciach!


20.08.2003 - 14:24   Homiletik  
» Lk 11, 1

      Učeníci zrejme vycítili, že taká modlitba, akú videli u svojho Majstra, je darom. A preto ho prosili o poučenie. Ježiš apoštolov neučí ani tak formulu ako skôr spôsob modlitby, ktorý je zároveň základným pravidlom celého zmyslu rozjímania a životného poriadku; len vtedy môžeme v duchu a v pravde hovoriť „Otče náš“, keď spolu s Kristom, jednorodeným Synom Boha Otca uctievame Boha vo všetkých blížnych a otvárame sa ich potrebám a starostiam. Meno Boha Otca posväcujeme účinnou a úprimnou láskou ku všetkým tým, kvôli ktorým sa Ježiš Kristus zjavil ako brat a Vykupiteľ. Naša modlitba bude mať hodnotu a silu do takej miery, do akej sa budeme modliť v Ježišovom mene, to znamená, v dôvere v neho a s ohľadom na jeho modlitbu a jeho život, ktorý je totálne poznamenaný modlitbou. Je isté, že naša modlitba nikdy nesiahne čistotu a dokonalosť Ježišovej modlitby. Ale vždy sa musí spravovať jeho spôsobom modlenia a duchom jeho zmýšľania. Aj keď je naša modlitba úbohá a bezmocná, dokiaľ sa modlíme s dôverou v Ježiša a snažíme sa stále o pokrok v modlitbe, o vylepšenie, o dokonalejšiu modlitbu, budeme vedieť, že pre modlitbu, život a smrť Kristovu bude mať nekonečnú hodnotu.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet