19.september 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    Nikto nerozlúšti hádanku života, ak nerozrieši problém utrpenia. A pretože len kresťan ho môže rozriešiť, on jediný môže pochopiť život.

~Ch. Leclercq ~

12.06.2003 - (čítanosť2589 reakcie14)


Lk 9, 51-62

      51 Keď sa napĺňali dni, v ktoré mal byť vzatý zo sveta, pevne sa rozhodol ísť do Jeruzalema 52 a poslal pred sebou poslov. Oni sa vydali na cestu a prišli do istej samarijskej dediny, aby mu pripravili nocľah. 53 Ale neprijali ho, lebo mal namierené do Jeruzalema. 54 Keď to videli učeníci Jakub a Ján, povedali: „Pane, máme povedať, aby zostúpil oheň z neba a zničil ich?“ 55 On sa obrátil a pokarhal ich. 56 A odišli do inej dediny.
      57 Ako šli po ceste, ktosi mu povedal: „Pôjdem za tebou všade, kam pôjdeš.“ 58 Ježiš mu odvetil: „Líšky majú svoje skrýše a nebeské vtáky hniezda, ale Syn človeka nemá kde hlavu skloniť.“ 59 Inému vravel: „Poď za mnou!“ On odpovedal: „Pane, dovoľ mi najprv odísť a pochovať si otca.“ 60 Ale Ježiš mu povedal: „Nechaj, nech si mŕtvi pochovávajú mŕtvych. Ty choď a zvestuj Božie kráľovstvo!“ 61 Aj iný hovoril: „Pane, pôjdem za tebou, ale najprv mi dovoľ rozlúčiť sa s rodinou.“ 62 Ježiš mu povedal: „Kto položí ruku na pluh a obzerá sa späť, nie je súci pre Božie kráľovstvo.“

57-62.      Mt 8, 18-22.
12.06.2003 | Čítanosť(3189)
Lk 9, 37-50
12.06.2003 | Čítanosť(3056)
Lk 9, 1-9
12.06.2003 | Čítanosť(2908)
Lk 9, 18-27


30.11.2006 - 18:41   a.o.  
» Lk 9,57-62

Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.
Skupina učedníků za Ježíšem ztělesňuje církev jdoucí za svým vůdcem Ježíšem na své misijní cestě dějinami. V dialogu se zájemci o následování jsou uvedeny zásady cesty: Být připraven být stále na odchodu a nikde nebýt doma, neulpět na ničem, co by zdržovalo hlásání Božího království a váhavě se neobracet zpět ke starému životu.


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 9,51-56

Pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma.
Tím začíná velký oddíl vyprávění o Ježíšově „cestě do Jeruzaléma“ (9,51 - 19,27). Ježíš je stále na cestě a pevně směřuje k cíli - aby byl „vzat vzhůru“ (9,51; 13,22; 17,11; 19,28). Následovat Ježíše znamená jít stále dál pod vedením „vůdce k životu“ (dosl. překl. Sk 3,15), a to přes všechny překážky a odmítnutí (která se při takovémto jasném směřování budou množit).


28.12.2005 - 19:59   JR  
» Lk 9, 51-56

Samařané je nepřijali na nocleh
Antipatie národnostní ne jsou zvláštností naší doby Vždycky byly. Tam pak, kde se motivují nábožensky nebo ideologicky, ospravedlňují se jako čestné jednání. Jistě to není náhoda, že dal Ježíš v podobenství tak čestné místo „milosrdnému Samaritánu“ (Lk 10,31-37). Je to odpověď na otázku, kdo je náš bližní. Je to každý, v kom vidíme na prvním místě člověka a u kterého si všimneme hned toho nejdůležitějšího: V čem mu můžeme pomoci? Kristus nezvolil postavu Samaritána proto, že všichni takoví byli. I u nich byl šovinismus silný, jak vidíme ze zprávy, že nenechali ani přespat ty, co šli do Jeruzaléma. Ale právě proto ukázal, že jsme schopni se od takové národností fanatičnosti osvobodit, že dokážeme přemoci davové sympatie a antipatie, s kterými se často setkáváme. Mísením národů a ras v poslední době se stanou tyto problémy víc a víc naléhavější.


28.12.2005 - 19:58   JR  
» Lk 9, 51-56

Přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice
Je přirozené, že se uražený člověk rozčílí. Ale je lidské, že se vzápětí snaží ovládnout svůj hněv. Pro některé charaktery je to snazší, pro jiné těžší, zvláště pro tzv.. choleriky. Ale příklady světců ukazují, že je to vždycky možné. Po psychologické stránce byl např. cholerik sv. Ignác z Loyoly; tak se ovládal, že ho považovali někteří za flegmatika. Když mu pak žertem dali dotaz,jestli by se rozčílil, kdyby mu papež nařídil spálit pravidla řádu, která dlouho a s velkým duchovním úsilím psal, odpověděl upřímně, že ano. Dodal však, že by mu s Boží pomocí stačilo čtvrt hodiny, aby se znovu uklidnil. Pro nás pro všechny platí to, co je vyjádřeno v malé poznámce evangelia: „Šli do jiné vesnice.“ To, co nás rozčílí, se opustí a začne se jinde, obrátí se pozornost jinam, vždyť je svět velký.


28.12.2005 - 19:58   JR  
» Lk 9, 51-56

Pane, chceš, ať svoláme z nebe oheň, aby je zahubil?
Kdo by čekal tak divokou reakci u apoštolů? Prozrazuje, že byli velmi rozčílení. Rozčílený člověk se chce hned pomstít. A rád by do své pomsty zapojil i vyšší síly, celou přírodu i Boha. Vyjadřují to staré výrazy jako např. „Ať se pod tebou země propadne! Ať do tebe blesk udeří! Ať tě Bůh potrestá!“ Jak je máme hodnotit? Zaklínání magickými silami bylo pohanské. Izraelité svolávali naopak pomstu Boží. To je ovšem daleko lepší v tom smyslu, že Bůh není slepá síla, ale dobrá bytost, ta pak se k ničemu zlému nepropůjčí. Ale Bůh je také spravedlivý a spravedlnost zjedná. Odvolat se k Božímu soudu, když jsme rozčileni a když nás hněv popouzí, abychom se pomstili, je tedy v duchu Písma. I v žalmech se svolává Boží hněv na nepřátele, na ty, kteří by nám chtěli uškodit. Ale nesmíme zapomenout, že jako křesťané máme docela jinou ideu o trestajícím Bohu, než je „Perun, který smete“ toho, kdo je proti nám.


28.12.2005 - 19:58   JR  
» Lk 9, 57-62

Nech ať mrtví pochovávají své mrtvé
Někteří ten výrok berou doslova, jako např. řeholnice, které nevycházejí z klauzury ani na pohřeb rodičů. Z druhé strany víme, jak nerozumné důsledky by vzešly z toho, kdyby se obrazná rčení Bible nebrala symbolicky. V kolika různých smyslech se musí vzít i slova umírat. Umřeme jednou a přece máme denně „odumírat světu“, mají v nás podle sv. Pavla umírat skutky těla (Řím 8,13), mají umřít tělesné údy s jejich vášněmi (Kol3,5) apod. Smrt je opak života. Ale život nepulzuje nikdy plně. Něco v nás vždycky odumírá a je jakoby mrtvé. Psychologicky se neliší mnoho od zemřelých lidé, na které jsme dávno zapomněli. Zapomnění je skutečně předzvěst smrti a její obraz. Ale je to také, ačkoli to zní paradoxně, nutná podmínka života. Kdybychom měli nosit v hlavě, myslet stále na všecko, co jsme viděli a slyšeli, co máme na práci, vedlo by to k pomatenosti nebo úplnému vyčerpání. Kdo si chce zachovat svěžest, vybere si to, nač má myslet a ostatní pro něho jakoby nežilo. Svěžest života v Kristu vyžaduje, abychom zapomínali na mnoho zbytečných starostí, aby mnoho záležitostí umřelo proto, aby v nás žily zájmy opravdové.


28.12.2005 - 19:57   JR  
» Lk 9, 57-62

Žádný, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boži království
Moudrý člověk prý se pozná podle toho, že dovede změnit své mínění, své názory, když pozná, že pravda je jiná, než ta, kterou sledoval. Ovšem i tato moudrost má své meze. Kdo často své mínění mění, stává se nedůsledný a nespolehlivý. Daleko horší je, když měníme postoj k lidem, kterým máme zůstat věrní. Křesťané vyznávají jistý světový názor, souhrn pravd. Je pochopitelné, že jim postupně líp a líp rozumíme, že tedy i měníme částečně své mínění. Ale podstata křesťanství je ve věrnosti k osobě Kristově. Věrnost pak nepřipouští pochybnosti, váhání. Je známé, že lékaři odmítají léčit pacienty, kteří užívají současně jiné léky než ty, které jim dávají oni, zvláště když by měly opačný účinek. Výsledek dvojího léčení by znamenal oslabení organismu. Bohužel takovou dvojí opačnou léčbu dělá mnoho křesťanů. Částečně sledují rady Kristovy a částečně se ohlížejí po opačných názorech. Oslabený křesťanský život nedává dobrý příklad a netěší toho, kdo jej vede.


28.12.2005 - 19:57   JR  
» Lk 9, 57-62

Budu tě následovat
Staré římské přísloví říká: „Dlouhá je cesta nařízeními, krátká a účinná je příkladem.“ Schopnost napodobit mají zvláště děti a mladí. Pro ně je hlavní škola to, co vidí. Tak vznikla i církev. Apoštolové se setkali s Ježíšem. To na ně tak zapůsobilo, že za ním prostě šli, následovali ho, napodobili ho. Když se pak za pár let rozešli do celého světa, neměli s sebou knihy, neznali ně jaký dogmatický a morální systém. Učili prostě to co slyšeli a viděli u Ježíše. Evangelium sv. Marka je záznam kázání sv. Petra. Je stručné, ale je tak konkrétní, že vidíme Kristovu osobu jakoby před sebou. I dnes je důležité, abychom neznali křesťanství jenom jako katechismus, jako mravouku, ale abychom si dovedli představit osobu Ježíšovu, abychom se dovedli vžít do jeho myšlení a jednání. Když čteme úryvky evangelia a dovedeme si živě představit událost,je to pro nás užitečnější, než dlouhé úvahy o smyslu slov.


24.06.2004 - 16:12   Angelo Scarano  
» Lk 9, 51-62

      Když jsem byl mladší, můj bratr mi říkával: „Ty nemáš vůli. Máš slabou vůli“. A to byla pravda. Jenže… kdo z nás může prohlásit, že má dostatečně silnou vůli? Ježíš to o sobě mohl říci – „pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma“. A to ne na obyčejný výlet či zbožnou pouť, ale především na veřejnou potupu, odmítnutí, ztrapnění před lidmi (i před těmi, kteří Ježíše přijímali a „oslavovali“) a totální krach – smrt. A Ježíš jasně říká tomuto údělu „ano, Otče“. Jakoby v tuto chvíli naplňoval odvážná slova vyslovená snoubenci při manželském slibu: „chci s tebou snášet všechno zlé až do konce“. Ježíš se pevně rozhodl vykročit na tuto cestu bezmezné věrnosti vůči Otci.
      Bezpodmínečná věrnost (a doprovázení milovaného také v temných údolích) má své kouzlo (a tím milovaným může být partner, nebo samotný Kristus), právě protože to vyžaduje hrdinství, vydání sebe sama… až do krajnosti. O takové věrnosti platí slova Antoine de Saint-Exupéryho: „Kdo doopravdy jde, rozdírá si kolena o trní a klouzající suť… ani jediného kroku není ušetřen“. A je přitažlivé kráčet i za takovou cenu se svým milovaným. Pokud nám „tento milovaný“ za to stojí… A tady je právě jádro celého problému následování Krista.
      Takové následování je „vážná věc“. Vyžaduje člověka celého – ne polovičního (tím méně polovičatého). A dnešní Ježíšovy rozhodné nároky (a nekompromisní) nás asi odradí, polekají (kdo to může udělat?). Naštěstí je tu pro každého trochu jiná podoba následování (ne každý je povolán na misie do daleké země nebo do kláštera s přísnou klauzurou). Pro každého je však společné jasné ano: „chci s tebou snášet všechno zlé, chci ti dát všechno“. A Ježíš svými nekompromisními nároky (které mají pro každého trochu jinou podobu, vždyť uvedené výroky byly vyřčeny konkrétním lidem, nebyly adresovány všeobecně všem) nám usnadňuje (a ne ztěžuje) cestu. Vždyť je náročné a vysilující poskakovat na obě strany (chvíli „za Kristem“ a chvíli „za svým sobectvím“) – je jednodušší jít přímou cestou. Rozhodnout se pro takovou „přímou“ cestu je těžké na začátku, avšak po rozhodnutí se zakouší úžasná svoboda… a lehkost (skoro vznášení se na orlích křídlech). Jak poznamenal Cantalamessa: „Ježíšova cesta je úzká pro začátečníka, ale široká pro pokročilého“.
      Jak dlouho tedy budeš poskakovat na obě strany?


24.06.2004 - 16:11   Angelo Scarano  
» Lk 9, 51-62

      Začíná nový důležitý úsek v Lukášově evangeliu: Ježíšova cesta do Jeruzaléma. Jedná se o důležitou část, protože Ježíš „ovlivňuje“ své učedníky tím, že s nimi rozmlouvá cestou do Jeruzaléma. A vyprávění o cestě je významným prostředkem „tréninku“ učedníků.
      Zde se zdůrazňuje Ježíšova rezolutnost kráčet do Jeruzaléma, přes všechny překážky. Tak jako služba v Galileji začíná textem o odmítnutí, zrovna tak i vyprávění o cestě je uvedeno takovým odmítnutím.
      51 Nejprve je tu dějinný kontext: „když se už začal naplňovat Boží plán o Ježíšově nanebevstoupení“ (podle Lukášova evangelia není cílem Ježíšova života smrt, ale nanebevstoupení – liturgický překlad opět nepřesně).
      52 Tito učedníci připravují cestu podobně jako sedmdesát učedníků v 10,1 (Ježíš je poslal tam, kam chtěl sám jít). Tato událost předznamenává budoucí misii mezi Samaritány (Sk 8,4-25).
      53 Častokrát docházelo k incidentům mezi galilejskými poutníky (putujícími do Jeruzaléma) a Samaritány, proto se volila jiná cesta, přes sousedící kraj Perey. Ježíše potkává to, co samotné učedníky při misijní cestě (viz následující 10,10).
      55 Ježíš není „ohnivý reformátor“ jako Eliáš, jeho úkolem není zničit odpůrce.
      57 Radikálnost samotné Ježíšovy cesty se zrcadlí v náročných požadavcích k následování.
      59-60 Tato výzva („nech duchovně mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé“) se dá chápat jen v kontextu naléhavých požadavků Božího království (v židovské tradici povinnost pohřbít zemřelého příbuzného byla prvořadá). Povolání zvěstovat Boží království předjímá vyslání učedníků v následující kapitole (10,1-12).
      Následování Krista tak znamená přijmout určité nároky: obětovat jistotu (první případ), synovskou povinnost (druhý případ) a city k rodinným příslušníkům.


24.06.2004 - 16:11   Angelo Scarano  
» Lk 9, 51-62

      Liturgický text se skládá ze tří částí: 1) Ježíš, přesvědčený o své blízké smrti, se rezolutně vydává do Jeruzaléma (jeho rozhodnost je v přímém kontrastu s odmítavým postojem učedníků); 2) odmítnutí Samaritánů je podnětem k vyučování o trpělivosti; 3) kdo chce Krista následovat, musí být ochotný měnit svůj životní styl, někdy i za cenu bolestných rozloučení.


18.09.2003 - 22:09   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 9, 51-56

      Nenávisť Samaritánov voči Židom bola zlým citom. Odmietnuť pohostinstvo nábožným pútnikom bolo zlým činom. Ale žiadať Boží trest pre tých ľudí tiež bolo čímsi zlým. Lebo keď pozeráme na tie mútne prúdy nenávisti a pomsty – chvejeme sa a voláme: dosť už toho! Chceme a modlíme sa, aby ustali spory, vojny a nenávisť, pretože v takej atmosfére odumiera život a chuť k životu.
      Ale či aj my občas nemáme chuť, aby sme zvolali na niekoho oheň z neba? Len sa zamyslíme: ak by sme chceli blížnym odplácať podľa zásady „oko za oko“, „Zub za zub“ – tak na svete ostanú iba slepí a bez zubov. Ak budeme chcieť odpovedať zlom na zlo, nenávisťou na nenávisť, preklínaním na preklínanie – tak budeme ponorení do nenávisti ako do pekelnej kolomaže až do konca života; budeme sa tiež donekonečna preklínať a zlo bude narastať a rozmáhať sa do obrovských rozmerov až do konca sveta (ktorý, ostatne, v takýchto podmienkach zanedlho príde). Jedinou záchranou, jediným spôsobom zastaviť tento diabolský mechanizmus – to je zanechať pomstu, ba viac: odpovedať dobrom na zlo.
      Pán Ježiš nesúhlasil s tým ohňom z neba; lebo práve On prišiel z neba miesto ohňa; prišiel, aby predišiel všetkým trestajúcim ohňom. Alebo tiež: sám prišiel ako oheň; veď povedal: Oheň som prišiel vrhnúť na zem (Lk 12, 49) – a je to oheň jeho pravdy, milosti a lásky. Tento oheň ustavične horí na posvätných oltároch. Ale horí nadarmo, ak sa nezapaľujú od neho naše srdcia.


09.09.2003 - 07:59   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 9, 57-62

      Sú nám predstavené určité zaujímavé povolania. Každý z nás je povolaný predovšetkým k životu, v takom či inom stave. Ale toto povolanie nebolo jednorázovým aktom. Toto povolanie sa opakuje denne a každú chvíľu, usmerňuje nás pre čoraz novšie úlohy a úrady.
      A – uvedomme si – v tom našom každodennom povolaní počujeme jasné posúrenie; Pán Ježiš hovorí: Choď a zvestuj Božie kráľovstvo! Choď, hneď choď! Zatiaľ u tých povolaných vidno otáľanie a obzeranie sa naspäť: samozrejme, pôjdem, ale predtým ešte musím urobiť to a ono. Pán Ježiš však hovorí jasne: Nechaj to! Nechaj aj pochovávanie mŕtvych, nechaj rozlúčku atď.
      Denne teda počujeme túto výzvu: „choď!“ Choď a pomôž, poteš, poraď, vybav to i tamto – lebo pre niekoho tento tvoj skutok môže byť záchranou, ktorá prichádza v poslednej chvíli a otáľaním možno prepásť aj dôležitú vec a stratiť tak veľkú šancu, alebo tú šancu odmietnuť.
      Tým, čo nás ženie – je, samozrejme, láska. Kristova láska nás ženie (por. 2 Kor 5, 14). Ako možno dosiahnuť tento druh lásky? Netreba ju až tak veľmi dosahovať, lebo ona je v nás. Len čaká na príležitosť, aby sa prejavila.
      Všetko, k čomu nás vyzýva hlas povinností, hlas svedomia, hlas dobrého vnuknutia – je hlásaním a budovaním Božieho kráľovstva. A teda choď a zvestuj Božie kráľovstvo... (lebo) kto položí ruku na pluh a obzerá sa späť, nie je súci pre Božie kráľovstvo.


21.08.2003 - 11:26   Homiletik  
» Lk 9, 61-62

      Keď prelistujeme stránky Svätého písma, nájdeme mnoho príkladov toho, že nedôslednosť a nevernosť na pohľad v malých veciach priniesli neblahé následky.
      Spomeňme si len na ľahkomyseľný pohľad Evy, našej pramatky, na ovocie zakázaného rajského stromu. Následok vylúčenia z raja všetkých potomkov Adama a Evy má korene v Adamovej nedôslednosti, lebo nevedel premôcť chuť na zakázané ovocie.
      A toto sa opakuje v dejinách mnohých patriarchov a popredných mužov vo vyvolenom národe, ale aj v celom ľudstve.
      Mojžiš len raz zapochyboval o božej moci, a už nevošiel do prisľúbenej zeme.
      Lótova žena sa iba raz obzrela zo zvedavosti na Sodomu a Gomoru – a premenila sa na soľný stĺp.
      Dávid sa zahľadel do očí cudzej ženy, a z miláčika Pánovho stal sa načas cudzoložník a vrah. Jeho syn Šalamún zasa modloslužobníkom, a to len pre nezriadený vzťah k pohanským ženám. A v Kristovom spoločenstve tiež niektorí z apoštolov doplatili na nedôslednosť a nevernosť v malých veciach. Peter pre nerozvážne vystatovanie a strach stáva sa Kristovým odporcom. Raz mu zato Pán povedal, že si počínal ako Satan. Inokedy zaprie Krista pred neznámou ženou.
      Čo však povedať o Judášovi, ktorý spočiatku kradol haliere a nakoniec zatúžil po strieborniakoch a zapredal za ne svojho Majstra.
      Pod týmto zorným uhlom pochopíme radikálnosť Ježišových slov o radikálnosti apoštolského povolania. Keď mu jeden hovoril: „Pane, pôjdem za tebou, ale najprv mi dovoľ rozlúčiť sa s rodinou.“ Ježiš mu povedal: „Kto položí ruku na pluh a obzerá sa späť, nie je súci pre Božie“ (Lk 9, 61-62).



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet