Semeno v dobré půdě jsou ti, kdo to slovo uchovávají a s trpělivostí přinášejí užitek.
Tak je vyjádřena ideální reakce na zvěstované Boží slovo. Ve výkladu podobenství (v. 11 - 15) lidé nejsou (jak by se ze slovní formulace mohlo zdát) srovnáváni se semenem, ale s různým způsobem, jak půda přijímá semeno („Boží slovo“, v. 11). Ve vlastním podobenství (v. 5 - 8) je zachován původní důraz na povzbuzení k důvěře, že navzdory veškerému neúspěchu Boží slovo vzejde a přinese bohatý užitek (srov. Gn 26,12).

Rozsévač šel sít semeno
Už jsme zvyklí na koloběh přírody Neudivuje nás ten podivuhodný jev, jak ze semena vyrůstá rostlina, která pak zase přežívá v semenu, které zplodila. Semenem se ovlivní tvářnost přírody Pole se zaplní klasy toho druhu obilí, které jsme tam zaseli. Je velký rozdíl mezi polem, které je neobdělané a lánem pěstované pšenice. Podobenství přirovnává k poli náš vnitřní život, duši a její reakce. Bůh se tu jeví jako dobrý hospodář, který ji nenechává ladem, ale stáleji osívá. Děje se to ve formě inspirací, vnuknutí k dobrému. Přicházejí často. Banálně jim říkáme „nápady“: „Napadlo mě, že bych mohl...“ Je ovšem i mnoho nápadů nesmyslných nebo vyloženě zlých. Ale naučíme se rozlišovat. I zlo i dobro začíná myšlenkou. Zahradník obchází denně záhony, které osil. Pozná plevel už podle prvního lístku a lehce jej vytrhne, ponechává to, co má růst. Podobně si máme počínat s myšlenkami, které nám přicházejí.

Semeno je slovo Boži
Semeno přichází zvenčí, ale v půdě zapustí vlastní kořeny Myšlenky, které k nám přicházejí, jsou jako slova. Často je doopravdy někdo vyslovil. Lidé nás povzbuzují k práci, k zábavě, k dobrému i ke zlému. Bible nás učí, že k nám mluví i Bůh, přímo i nepřímo. Vždyť sám Ježíš se jako Syn Otce nazývá Slovem, a to Slovo se stalo tělem (Jan 1,14), člověkem, který v evangeliu mluví lidskou řečí. Origenes to vysvětluje názorně. I my, když mluvíme s malými dětmi, užíváme jenom těch slov; kterým ony mohou porozumět. Dokonce napodobíme i dětskou výslovnost, „žvatláme“ s maličkými. Podobně jedná i Bůh s námi. Zjevuje nám svá tajemství ve slovech naší lidské řeči. jsou to proto výrazy obrazné, někdy jenom pouhé náznaky Ale protože jsou to jakoby semena, jsou určena k růstu, k stále hlubšímu a hlubšímu pochopení.

V dobrém a poctivém srdci přináší užitek
Jenom zkušený zahradník pozná už na semenu, jaká květina z něho vyroste. Ví také, jakou vyžaduje půdu, aby se setba vydařila. Bůh je, lidsky řečeno, zkušený. Ví,jaké myšlenky nám má vnuknout. Považuje naše srdce za velmi dobrou půdu. My sami o sobě často zapochybujeme, ale Bůh má o nás vysoké mínění. Ví, že je každý člověk schopen dobrých skutků a může jich v životě vykonat velice mnoho. Skauti mají pravidlo, že mají udělat každý den alespoň jeden. Do roka jich je tedy 365. A to je povinnost minimální. Když pak uvážíme, že každé dobro přetváří ne jenom nás, ale i naše okolí a celý svět, nepotřebujeme být pesimisty Dobrého jsou schopni i ti, kdo jsou slabí i nemocní, kdo nemají šťastnou povahu. Každá půda může dát růst pěknému květu.

      Ježiš Kristus si raz takto sťažoval sv. Terézii z Lisieux: „Chcel by som sa prihovoriť mnohým dušiam, ale svet robí v ich ušiach taký hluk, že nemôžu počuť môj hlas.“
      Kto je naplnený pozemskými žiadosťami, nemôže počuť Boží hlas, ktorý k nemu hovorí... Tri skupiny poslucháčov, o ktorých hovorí Ježiš v podobenstve, počujú Božie slovo iba navonok. Nemajú schopnosť prijať vo svojom vnútri semeno milosti, pretože sú otupení udalosťami života a nepripravujú svoje srdce. Náboženstvo je im niečím neskutočným a nevhodným pre pozemský život, a ak, tak potom len ako opora pre starých a chorých ľudí, alebo ako výchovná pomôcka pre deti. Na náboženstvo sa pozerajú zhora, ako na pozostatok stredoveku, ako na neplodnú náuku, s ktorou sa nedá robiť kariéra. Nie sú nepriateľmi Cirkvi, ale sú otupení a ľahostajní... Patríme k nim?

      Pozrime sa na poslednú vetu dnešného poučenia: Počúvajú slovo, zachovávajú ho... a s vytrvalosťou prinášajú úrodu. Všetci tu prítomní prijímajú sejbu Božieho slova a vo všeobecnosti nechýbajú ľudia, ktorí priam horlivo počúvajú toto slovo. A teda nie nedostatok viery a záujmu spôsobuje, že táto sejba neprináša stonásobnú úrodu. Prekážkou je nedostatok vytrvalosti, znechutenie, únava, nedostatok dôvery v Božiu pomoc...
      Schopnosť vytrvať, pretrvať – to je tajomstvo každého úspechu, zdaru a konečnej záchrany. O potrebe vytrvať hovoril Sv. Otec počas tretieho pobytu vo vlasti, vo varšavskom kostole Sv. kríža, k predstaviteľom osvety a kultúry, ktorí sa tam zišli. Nám je zverená hodnota nad hodnotami: Božie slovo, vložené do srdca ako zrno. Prijali sme toto slovo, ako hovorí Pán Ježiš, „s radosťou“ – aby sme však, ako často, „v čase skúšky“ . odpadli. Postaviť sa proti pokušeniam vyžaduje veľa úsilia a zriekania – bez toho však nemožno hovoriť o vytrvaní; nakoniec možno upadnúť do celkového znechutenia. Pretože nič človeka tak neničí, ako nepríjemné vedomie vlastnej nevernosti. Je to totiž nevernosť samému sebe: svojím ideálom, zásadám a predsavzatiam; nevernosť, ktorá devalvuje človeka v jeho vlastných očiach. Ale zasa každé víťazstvo nad sebou, každý akt vernosti, je prameňom satisfakcie, radosti a nádeje pre ďalšie premáhanie.
      Silu pre premáhanie dáva Ten, ktorý zveril zrno naším srdciam. Keby nás ponechal na naše sily – bola by to nebožská, ba dokonca neľudská hra s naším životom. Ide teda o to, aby sme dôverovali nadpozemskej pomoci. Táto dôvera nám nedovolí klesať na duchu kvôli pádom. Lebo sme ľuďmi, ktorí sú odsúdení na ľudské pády. Ale Božie milosrdenstvo je práve v tom, že Boh je vždy pripravený postaviť nás na nohy; a naša vytrvalosť nie je v tom, že nikdy nepadáme – ale v tom, že vstaneme z pádu, pretože má to byť nie nejaké zotrvávanie v páde, ale vytrvalé smerovanie dopredu. Kristus, ktorý sa za nás obetuje na oltári, zdá sa akoby sa nám prihováral: Vždy si existoval v mojich myšlienkach, ako keby si bol jedinou bytosťou, ktorú som vykúpil; ...vykúpil som ťa za vysokú cenu – a nedovolím ti tak ľahko odísť odo mňa.

      Karl Rahner sa zamýšľa nad budúcnosťou kresťanstva a prichádza k takýmto záverom:
      Viera z tradície zanikne. Kresťania stratili vedúce postavenie a preto budú niekde spolurozhodovať, inde budú v menšine, v niektorých oblastiach budú trpení a budú vždy i oblasti, kde budú prenasledovaní. Stanú sa skôr malým stádom, ale tým i svetlom sveta a soľou zeme.
      Asi v takej situácii žili i prví kresťania... Kresťanstvo je náboženstvom menšiny. Len málo tých, čo sú v chráme, sú pravými kresťanmi. Ale na tých málo záleží, aby prinášali „stonásobnú úrodu“.