19.september 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    Boh chce radšej teplým vánkom prebudiť srdce, než ho zničiť búrkou a zemetrasením.

~A. Deissler~

12.06.2003 - (čítanosť2974 reakcie13)


Lk 1, 39-55

      39 V tých dňoch sa Mária vydala na cestu a ponáhľala sa do istého judejského mesta v hornatom kraji. 40 Vošla do Zachariášovho domu a pozdravila Alžbetu. 41 Len čo Alžbeta začula Máriin pozdrav, dieťa v jej lone sa zachvelo a Alžbetu naplnil Duch Svätý. 42 Vtedy zvolala veľkým hlasom: „Požehnaná si medzi ženami a požehnaný je plod tvojho života. 43 Čím som si zaslúžila, že matka môjho Pána prichádza ku mne? 44 Lebo len čo zaznel tvoj pozdrav v mojich ušiach, radosťou sa zachvelo dieťa v mojom lone. 45 A blahoslavená je tá, ktorá uverila, že sa splní, čo jej povedal Pán.“
      46 Mária hovorila:
      „Velebí moja duša Pána
      47 a môj duch jasá v Bohu, mojom Spasiteľovi,
      48 lebo zhliadol na poníženosť svojej služobnice.
      Hľa, od tejto chvíle blahoslaviť ma budú všetky pokolenia,
      49 lebo veľké veci mi urobil ten, ktorý je mocný,
      a sväté je jeho meno
      50 a jeho milosrdenstvo z pokolenia na pokolenie
      s tými, čo sa ho boja.
      51 Ukázal silu svojho ramena,
      rozptýlil tých, čo v srdci pyšne zmýšľajú.
      52 Mocnárov zosadil z trónov
      a povýšil ponížených.
      53 Hladných nakŕmil dobrotami
      a bohatých prepustil naprázdno.
      54 Ujal sa Izraela, svojho služobníka,
      lebo pamätá na svoje milosrdenstvo,
      55 ako sľúbil našim otcom,
      Abrahámovi a jeho potomstvu naveky.“
12.06.2003 | Čítanosť(3336)
Lk 1, 67-80
12.06.2003 | Čítanosť(2960)
Lk 1, 26-38
12.06.2003 | Čítanosť(2394)
Lk 1, 1-25


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Lk 1,46-56

Mariin chvalozpěv „Magnificat“ (z lat. „magnificere“ = „velebit, vyvyšovat, oslavovat“) je odpovědí na to, co jí Bůh učinil rozšířenou o vděčnost za Boží věrnost ke všem generacím chudých v Izraeli. Obsahuje četné SZ prvky děkovného mesiášského žalmu (srov. dnešní mezizpěv 1 Sam 2,1-8). Z hluboké oslavy velkých Božích činů v minulosti vyrůstá jistota pro budoucnost. Píseň je patrně členěna do dvou slok, v jejichž závěru se zmiňuje Boží milosrdenství (v. 46 - 50 a 51 - 55). Maria se zde ztotožňuje s „nepatrnými“ (poníženými, chudými, ubohými) z Izraele, kteří si jsou vědomi své závislosti na Bohu, v kontrastu k „mocným“, kteří svoji závislost na Bohu neuznávají. Budou ji blahoslavit „všechna pokolení“ jako bod a počátek trvalého a bytostného setkání Boha s lidstvem (vtělení). V centru ovšem stojí „služebník Izrael“ (v. 54), jehož se Bůh v Marii ujal (Iz 41,8-10), a jeho „potomek“ (v. 55; dosl. „semeno“) Ježíš.


24.03.2006 - 16:59   JR  
» Lk 1, 46-56

Velebí má duše Pána
Na první pohled je vidět, že „píseň Panny Marie“ je většinou ohlasem starozákonních modliteb a žalmů. K Matce Boží se vztahují všechny přísliby, které Bůh dal lidem. Je to tedy pěkný příklad, jak se máme modlit žalmy a jiné psané modlitby i my. Vztahujeme na sebe to, co prožívali jiní, a to právem, protože to bylo psáno z Ducha svatého. Židé se učili žalmy zpaměti. V prvních dobách křesťanských patřilo učení žalmů ke katechismu, k přípravě na křest. I v dnešní době je užitečné ne jenom recitovat žalmy, ale umět jisté verše zpaměti. Ty se pak mohou použít v různých okolnostech života. Dávají formu naším vlastním citům, cítíme tu příbuznost mezi Písmem a vlastní duší. Recitování žalmů se od nejstarších dob považovalo za ochranu mysli proti záplavě špatných a neužitečných myšlenek.


24.03.2006 - 16:59   JR  
» Lk 1, 46-56

Vzhlédl na ponížený stav své služebnice
Tento verš vyjadřuje hlavní obsah hymnu. Panna Maria tu jakoby vyložila smysl celého svého života. Je největší světice, královna andělů, mučedníků, vyznavačů. Ale v čem je její opravdová velikost? Neumřela jako mučednice, nemáme zprávy o tom, že by se postila, nevedla osamělý život v klášterní samotě, nekázala víru nevěřícím. O všech takových skutcích máme krásné zprávy z života tisíců světců v dějinách církve a těmito vnějšími projevy svatosti ji ostatní převýšili. A přece ji nikdo nepředčil vjednom, tj. v pokoře. Celý její život byl uskutečněním slova, kterým odpověděla andělu: „Ať se mně stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Pokora znamená dát místo, aby v nás mohl být činný sám Bůh. Je to odlesk vnitřního života samého Boha. Syn koná celou vůli Otce, a právě proto je Synem Božím. V Apoftegmatech Otců se vypravuje rozhovor ďábla s mnichem. Zlý mu říká: „Ty vstáváš brzo, já vůbec nespím. Ty se postíš, já nejím nic. Jedno však nemohu: být pokorným.“ Proto nazývají pokoru kořenem všech křesťanských ctností.


24.03.2006 - 16:59   JR  
» Lk 1, 46-56

Neboť velké věci mi učinil ten, který je mocný
Mnoho o tom nepřemýšlíme. Ale při pozorném čtení těchto textů nám neujde jakási nesouvislost, různost dvou postojů. Panna Maria tu vystupuje jako nejponíženější služebnice Boží a hned nato dodává: „Budou mě blahoslavit všecka pokolení.“ Mohou mít pokorní lidé tak vysoké mínění o sobě? Kdybychom chtěli tuto otázku řešit jenom lidskýma očima, museli bychom zvolit jakýsi kompromis. K tomu radili antičtí mudrci, když doporučovali i zde zlatou střední cestu, míru: nemyslit si o sobě příliš mnoho, ale zase ne tuze málo, nemít pocity ani nadutosti ani méněcennosti. Řešení křesťanské je jiné. Sv. Augustin přirovnává pokoru ke stromu: čím hlouběji jdou kořeny do země, tím výše se zvedá koruna k nebi. Ten, kdo se v Božích očích poníží, stává se okamžitě velkým, protože ho Bůh zahrne svými dary.


04.02.2006 - 13:59   -ls-  
» Lk 1,39-45

   Slyšeli jsme právě v evangeliu, jak začal advent Panny Marie a jak ona jej prožívala. Dozvěděla se od Božího posla dvě zprávy, které měly navždy změnit její život a vnést do něj nejistoty, obrovské zátěže. Ale místo na sebe, myslí nejprve na tetu: “Je už v pokročilém věku, potřebuje pomoci”, myslí si Maria a běží pomoci. Chce-li někdo pochopit, čemu se říká mariánská zbožnost, zde se uč: Máš-li pocit, že máš moc trablů , jdi pomáhat někomu, kdo je na tom hůř než ty, zapomeneš na sebe.
   Mariin příchod strhl Alžbětu ke slovům, která po ní budou opakovat všechna pokolení: “Požehnaná jsi mezi ženami ... blahoslavená jsi, žes uvěřila.” Poprvé tu zní v Nové zákoně slovo “uvěřit” - nadále pak bude znít v evangeliích v nesčetných obměnách. Rozhodujícím činitelem u Ježíše je přijmout jeho učení, uvěřit. Není to snadné, věřit, ani pro Marii to snadné nebylo.
   Žasne nad pozdravem, žasne nad výzvou: Ona, neprovdaná - a dítě? Ale všimněte si: Její kolísání a pochybování jde jen kolem jednoho: Chce to tak opravdu Bůh?
   Jak uslyší, že Bůh je tu při díle, že Duch svatý ji zastíní, UVĚŘÍ !
   Myslíš si možná: Toto že mi má být vzorem? Není to lehkomyslnost naivního děvčete? - Ale Mariina víra není lehkomyslnost, je to důvěřivost.
   Věřící křesťané nejsou lidé lehkověrní. Lidé mdlého rozumu, ochotní brát za bernou minci kdejakou povídačku, kdejakou pověru.
   Také to tak lidé dělají, ale to není víra Mariina, to není křesťanství. Biblická víra Mariina je opakem lehkověrnosti: Ne lidem, ale Bohu věří. Věří Bohu i tam, kde rozum nestačí. I tam se lidé vysmívají. Tak uvěřila Bohu Maria, to byl její advent.
   To má být i náš advent: Uvěřit Bohu jako Maria. Bez Mariiny víry nepoznáme v Dítěti v jeslích svého Vykupitele, Bohočlověka.
   Dnešní naše vyznání víry, dnešní Věřím, ať je tedy cestou s Marií za vírou, cestou s Mudrci za hvězdou betlémskou.


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Lk 1,39-45

   Pisatel Lukášova evangelia znal dobře své krajany, Izraelity, a jejich představy o příchodu Mesiáše. Podle všeobecného očekávání se měl nejdříve ve chrámě objevit slavnostní posel, který ohlásí příchod Mesiáše. Potom, zase v jeruzalémském chrámu, a zase ve slávě , lesku a moci, se měl objevit a představit sám Mesiáš.
   Lukáš si dává záležet, aby ukázal, že se to vše sice splnilo, ale samozřejmě docela jinak, než lidé čekali.
   Splnění prvního očekávání vidí Lukáš v Božím poslu, který oznamuje v chrámě knězi Zachariášovi narození Předchůdce. Ovšem ne senzačním způsobem, před davy, ale v soukromí velesvatyně. A druhá část očekávání se naplňuje, když Maria přináší do chrámu své dítě. A zase ne v lesku a slávě, ne jako společenskou senzaci, zato v tiché lásce a v lidskosti.
   Má to co říct i dnes nám?
   I pro nás je stále důležité, abychom si uvědomili, že naše setkání s Bohem není veřejnou událostí, senzací, ale děje se ve věcech prostých, každodenních a nenápadných.
   Vždy si lidé představovali, že Bůh je víc než vše ostatní. Proto se se slovem “Bůh” spojuje všechno “nej” - ať už myslíme jeho velikost, sílu, moc nebo spravedlnost. Jenže to vše jsou představy z našeho lidského světa. A není to pro nás lehká cesta naučit se hledat setkání s Bohem ne v “nej” senzacích, zázracích, divech, ale ve věcech prostých, např. že vůbec jsem, že existuje úsměv, přátelství, krása, láska.
   Tento proces je krásně zobrazen už ve Starém zákoně. Je tam vyprávění o Eliášovi, jednom z velikých a horlivých proroků, jak bolavě a těžce se učil hledat Boha. Hospodin postavil proroka na skálu a pozval ho k setkání s sebou. Nejprve se kolem něj hnala vichřice, pak zemětřesení, nakonec oheň, ale prorok vždy znovu poznává, že v tom všem nebyl Hospodin. Boží blízkost pozná až v mírném vánku, který sotva postřehl.
   Rozumíš? Takovou skálou setkání - pozváním - je pro nás vánoční poselství. Zažiješ-li o svátcích blízkost Boha, nebude to v hlučných událostech a slávách. I k tobě se blíží Bůh ve věcech nenápadných, pokojných a láskyplných.
   Náš Bůh k nám přichází ve věcech prostých a každodenních. To je veliká útěcha a šance pro každého z nás. Ale je to i naše úskalí, protože my jsme stále v pokušení hledat setkání s Bohem v senzačních událostech a zážitcích, v zázracích, snech, zjeveních, divech.
   Co dělá Maria v dnešních evangeliu? Jde se podělit o svou radost s tetou, jde pomoci.
   Kdo má radost, má ji dát dál. Kdo radost nedá dál, nebude ji mít ani sám.
   Kdo může pomoci, má pomoci.
   V tomto duchu chápal vánoce i svatý František z Assisi, který asi jako první stavěl o vánocích betlém. Poslechněme si jeho modlitbu u jesliček, co jemu říkaly vánoce, čemu se z nich učil.
   “Pane, udělej si ze mne nástroj svého pokoje, ať se ti podobám:
   Kde je mezi lidmi nenávist, tam ať přináším lásku.
   Kde je křivda, tam ať vnesu odpuštění.
   Kde je nesvár, tam ať přináším ochotu ke smíru.
   Kde je nejistota, ať přináším jistotu víry.
   Kde je bloudění, tam ať přináším pravdu.
   Kde je zoufalství, tam ať přináším naději.
   Kde je smutek, tam ať nesu radost.
   Kde jsou temnoty, tam ať přináším světlo.
   Pane, nauč mne, ať chci víc těšit jiné, než sám být utěšován,
   ať víc usiluji chápat jiné, než být sám pochopen,
   ať chci především sám milovat, abych mohl být také milován.
   Neboť tak se děje tvým dětem:
   Kdo dává, ten dostává víc, než dal.
   Kdo odpouští, tomu je víc odpuštěno.
   A kdo takto živ umírá, ten žije a vstává k životu věčnému.”
   To jsou tedy vánoce v duchu svatého Františka. Dokážeme je i my prožívat v jeho duchu?
   Stane se letos o vánocích ze mne, z tebe, z nás vánoční člověk se smýšlením Marie a Františka?
   Pojďme o to společně poprosit.


18.12.2004 - 10:36   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 1, 46-56

      Advent – to nie je len čas očakávania, ale aj čas splnenia. Veď Ten, ktorého očakáva svet, je už prítomný v lone panenskej Matky. Ona, zároveň Matka očakávania, vydáva o tom svedectvo: Splnil, čo prisľúbil našim otcom. Zem ešte neuzrela svojho Spasiteľa, narodeného zo ženy – ale tá Žena už o ňom vie, vie, že On už je. A vo svojom hymne Magnifikát vydáva o tom svedectvo.
      Advent – to je čas prorokov a proroctiev, čas Izaiáša, Micheáša, Jána Krstiteľa. Ale aj čas Márie, ktorá dnes vystupuje ako Prorokyňa a Kráľovná prorokov: Blahoslaviť ma budú všetky pokolenia – a ako presne sa to splnilo. Toto proroctvo sa neprotiví pokore Pánovej služobnice: jej pokora celú chválu svojej veľkosti pripisuje výlučne Bohu; Mária v tomto hymne oslavujúc Boha, oslavuje ho v sebe, a seba v ňom.
      Magnifikát to nie je len proroctvo, výbuch inšpirácie, ale aj výbuch radosti. Spasiteľ sa ešte nenarodil – ale Mária už spieva hymnus vďačnosti a zároveň neopísateľnej radosti. Hovorí jeden z básnikov: Väčšou mi je rozkošou cesta než príchod (L. Staff). Možno teda tiež povedať, že väčšou radosťou je očakávanie šťastne a istej udalosti, než dokonca samotná táto udalosť. Preto, hoci spievame o čase smutnom, adventnom, je to však čas veľkej radosti.
      Zvlášť, že tento radostný fakt príchodu sa uskutočňuje vo chvíli každého premenenia, to znamená štyrikrát za sekundu na celej zemeguli. Zdieľame radosť Najsvätejšej Matky?


06.12.2004 - 13:39   JR  
» Lk 1, 39-45

Blahoslavená, že jsi uvěřila
Když mluví teologové o Bohorodičce, rozlišují mateřství fyzické a morální. Fyzické znamená tělesné, viditelný příchod na svět. Je to fyziologický pochod. Mateřství morální je duchovní skutečnost. Uskutečňuje se na prvním místě ve víře. Víra totiž znamená přijmout Boží myšlenku, vzít ji za svou. Boží myšlenky jsou plodné, stávají se zdrojem inspirací. Nejlépe to vidíme z protikladu. Špatnými a neužitečnými myšlenkami se zamotáváme jako do klubka vlastní neužitečnosti, jsme nespokojeni, rozrušeni. Myšlenka Boží nás naopak postaví na nohy, dává nám iniciativu a sílu. _sto mění i život. Sv. Antonín Poustevník, když byl ještě mladý, zaslechl v kostele četbu Písma: „Chceš-li být dokonalý, prodej vše, co máš!“ (Mt 19,21). I my to čteme a slyšíme, ale obyčejně to necháme projít. Sv. Antonín vzal tu myšlenku za svou a celý život se tím změnil. Maria přijala s vírou slova anděla a stala se Matkou Boží.


06.12.2004 - 13:38   JR  
» Lk 1, 39-45

Ditě se mi v lůně radosti pohnulo
Někteří duchovní autoři, když mluví o tomto verši evangelia, užívají výrazu „mateřství apoštolské“. Tradice věří, že byl sv. Jan Křtitel posvěcen v lůně své matky při příchodu Panny Marie. Plyne to z všeobecného principu: Kdo je sám posvěcen, posvěcuje ty, s kterými přichází do styku. Židovský filosof z doby Kristovy Filon Alexandrijský rozebírá větu, která se tehdy ve školách vysvětlovala jako začátek moudrosti: „Poznej sám sebe!“ Které poznání sebe je nejdůležitější? Filon Odpovídá: Není to poznání svého těla, lékařské, ani poznání psychologické, ale poznání morální. Poznej, co jsi schopen udělat a čím se můžeš stát. I on, ačkoli není křesťan, poznal z četby Starého zákona, že největší důstojností člověka je přijmout Boží Slovo, stát se Božím a posvětit celý svět.


06.12.2004 - 13:38   JR  
» Lk 1, 39-45

Požehnaná ty mezi ženami
Často se vyskytuje v Bibli požehnání. Je to opak zlořečení. Už v samém počátku Genese se s tím slovem setkáváme. Bůh stvořil ryby v moři, ptáky ve vzduchu. Viděl, že je to dobré. Tedy je požehnal (Gn 1,22). Proto rostou a stále se množí. To požehnání Boží jim dalo plodnost. Důrazněji se to opakuje při stvoření člověka. „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobenství. Stvořil lidi jako muže a ženu. Potom jim požehnal, když řekl: Mějte děti a množte se, zaplňte zemi a vládněte jí!“ (Gn 1,27-28). Nyní oslovuje Pannu Marii jako nejvíc požehnanou ze všech žen. Její plodnost dosahuje vrcholu, protože zrodí samého původce života. Ale tím se stává i nejpodobnější Bohu Otci, který od věčnosti rodí Syna. Mateřství je samo v sobě největší div přírody. V souvislosti s mateřstvím Panny Marie se stává odleskem tajemství Boha samého a jeho vnitřního života.


13.11.2004 - 22:14   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 1, 39-45

      Najsvätejšia Panna Mária uskutočňovala určitý druh adventu, ktorý my možno nedoceňujeme. V ňom očakávame Božie navštívenie. Mária vlastne navštevuje dom Zachariáša a Alžbety, prinášajúc tam Boha vo svojom lone. A teda je to skutočné Božie navštívenie prostredníctvom Bohorodičky. Je to navštívenie plodné a požehnané: Radosťou sa zachvelo dieťa v mojom lone – hovorí sv. Alžbeta.
      Hovoríme, že máme Boha v srdci. Ale v takom prípade je našou vecou navštevovať s Bohom tých, ktorí potrebujú naše srdce, našu útechu, našu pomoc. Kristus chce prísť na svet skrze náš obetavý, účinný, úslužný život. Máme teda poskytovať Kristovi svoje srdce, svoje ústa, svoje ruky, aby mohol skrze nás milovať, hovoriť a konať. V dňoch prípravy na sviatky sa treba rozhliadnuť dookola, aby sme sa ocitli všade tam, kde sa môže Pán Ježiš skrze nás zjaviť, aby sme neprehliadli žiadnu príležitosť k dobrému slovu alebo skutku. Určite skrze takéto akty našej žičlivosti zachveje sa radosťou niečie srdce. Možno povedať ešte viac: skrze každý akt lásky, žičlivosti, Kristus sa rodí v srdciach, ktoré lásku preukazujú a ktoré lásku zakusujú.
      Vo sv. omši, vo chvíli premenenia, Ježiš Kristus tiež navštevuje svoj ľud, aby sa zaň priniesol ako Obeta.


17.08.2004 - 22:33   Angelo Scarano  
» Re: Lk 01, 39-55

      39 Vydat se na cestu, kráčet – toto prosté sloveso má u Lukáše význam teologický, „kráčet podle Božího plánu“ (podmětem bývá přitom Ježíš, viz 9,51 nebo 13,22). A upřesnění „se spěchem“ vyjadřuje Mariinu poslušnost Božímu plánu – její poslušnost není pouhé podřízení se, ale „aktivní oddanost“, s nasazením celé bytosti. Podobně i Mariin souhlas „kéž se mi stane“ (v řečtině „přací“ způsob) vyjadřuje ani ne tak „pasivní podřízenost“, jako spíš „aktivní souhlas“.
      V Bibli jsou muži a ženy „na cestě“ tam, kde Bůh zasahuje. Lukáš se „nezdržuje“ detaily o cestě (zřejmě trvala 4 dny). V řeckém textu máme dokonce třikrát předložku „eis“ (do, k), aby se tak podtrhlo nasměrování. Nejdůležitější je však Mariino setkání s Alžbětou.
      40 V první kapitole Lukášova evangelia je mnoho setkání – Bůh totiž zasahuje a přináší spásu v rámci běžných lidských vztahů. Ve starověku a především v židovském prostředí ještě pozdrav nebyl formalitou: nebyl pouze „přáním dobra“, ale též „účinným prostředkem“. A Lukáš neuvádí Mariina slova, protože se chce zaměřit na reakci Alžběty.
      41-42 Radostné poskočení dítěte je znamením vnitřního doteku. Jan Křtitel už teď vystupuje jako prorok a předchůdce: vydává svědectví ne slovy, ale svým tělem. A jeho matka Alžběta, naplněna Duchem, vysloví proroctví. Toto radostné zvolání (zároveň s pohybem dítěte) je předzvěstí času spásy.
      Požehnaná, rozuměj od Boha. „Mezi ženami“ – tím se vyjadřuje superlativ, tj. nejvíc mezi ženami. Boží požehnání a vyvolení jsou „identické“. Pán žehná „novou kategorii“ lidí, dosud zapomenutých, na okraji společnosti (chudé ženy). Podle starověkého přesvědčení dává syn důstojnost matce – požehnání má tedy svůj zdroj v Ježíši. Toto požehnání provází ty, kteří přijali od Boha poslání. Evangelium začíná požehnáním prokázaným Marii a končí rovněž požehnáním, uděleným tentokrát učedníkům od Vzkříšeného (24,50).
      45 Lukáš, který předtím odsoudil Zachariášův postoj nevíry (1,20), nyní blahoslaví Mariin postoj víry. Tato blaženost (štěstí) je zvnitřněna (Maria proto jásá v následujícím Magnifikat, v. 47) a duch-ovní v plném slova smyslu (je to jásot „v Bohu“, v. 47).
      46-56 Magnifikat je vlastně chvalozpěvem na Boží mocné činy, které se naplno projevily Mariiným nanebevzetím.


17.08.2004 - 22:33   Angelo Scarano  
» Re: Lk 01, 39-55

      Po Gabrielově zvěstování Maria spěchá k Alžbětě, aby se přesvědčila o zázračném početí Jana Křtitele (Lk 1,36). Spěch Marie je způsoben radostí z víry plné očekávání, která se pak rozvine v Boží chválu (Magnificat). Po Mariině pozdravu Jan v lůně své matky poskočí radostí (srov. Mal 3,20) - už od „počátku“ tak poukazuje na Ježíše. Co nemůže dítě, učiní matka: zvolá prorocky mocným hlasem a vysloví první vyznání o Kristu pod vlivem Ducha. Eschatologická radost dítěte je vyvolaná příchodem Mesiáše – je to předzvěst jásotu „přítele ženicha“. Maria je blahoslavena pro svou víru (protiklad k Zachariášovu nedostatku víry: Lk 1,18nn): jako odpověď vyslovuje chvalozpěv na Boží mocné činy, které se naplno projevily jejím nanebevzetím.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet