27.júl 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    „Nešťastie je dobrá živná pôda pre moralizovanie. Ale plody bývajú zväčša nestráviteľné.”

~PAVOL STRAUSS~

12.06.2003 - (čítanosť2405 reakcie7)


Mk 13, 24-37

      24 V tých dňoch, po onom súžení slnko sa zatmie, mesiac nevydá svoj jas, 25 hviezdy budú padať z neba a nebeské mocnosti sa budú chvieť.
      26 Vtedy uvidia Syna človeka prichádzať na oblakoch s veľkou mocou a slávou. 27 On pošle anjelov a zhromaždí svojich vyvolených zo štyroch strán sveta kraja zeme až po kraj neba.
      28 Od figovníka sa naučte podobenstvo. Keď jeho ratolesť mladne a vyháňa lístie, viete, že je blízko leto. 29 Tak aj vy, až uvidíte, že sa toto deje, vedzte, že je blízko predo dvermi. 30 Veru, hovorím vám: Nepominie sa toto pokolenie, kým sa to všetko nestane. 31 Nebo a zem sa pominú, ale moje slová sa nepominú. 32 Ale o tom dni a o tej hodine nevie nik, ani anjeli v nebi, ani Syn, iba Otec.
      33 Majte sa na pozore, bdejte, lebo neviete, kedy príde ten čas. 34 Je to tak, ako keď človek odcestuje: opustil svoj dom, svojim sluhom odovzdal moc, každému určil prácu a vrátnikovi prikázal bdieť. 35 Bdejte teda, lebo neviete, kedy príde pán domu: či večer, či o polnoci, či za spevu kohúta alebo ráno. 36 Aby vás nenašiel spať, keď príde nečakane! 37 A čo hovorím vám, hovorím všetkým: Bdejte!“

24-27.      Mt 24, 29-31; Lk 21, 25-28.
24.      Iz 13, 10; 34, 4.
26.      Dan 7, 13-14.
28-32.      Mt 24, 32-36; Lk 21, 29-33.
33-37.      Mt 24, 42-51; Lk 21, 34-36.
12.06.2003 | Čítanosť(2444)
Mk 13, 1-23


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Mk 13,24-32

   Jak výroky Pána Ježíše, tak naše poznatky z přírodovědy svorně říkají: celý náš svět má podobný osud, jako my lidé. Zrodil se, žije svůj život, stárne a zemře. Zemře buď pozvolnou šešlostí věkem, nebo náhlou katastrofou. Svět má tedy obdobné možnosti jako je tomu u nás lidí.
   Srovnejme si, jak mluví o této události vědci řečí občanskou, a jak o ní mluví Zjevené slovo Boží.
   Řečí občanskou: Je mnoho hypotéz, domněnek, jak může zaniknout náš svět. Dnes se nejvíc mluví o tom, že my sami nejvíc ohrožujeme další existenci lidské civilizace.
   Poslouchal jsem nedávno, jak se snažili odborníci národohospodáři a přírodovědci naléhavě varovat lidstvo, aby si svůj svět přestalo ničit.
   Světová moře se rychle stávají mrtvou žumpou. Kolem pobřeží ubývá rychle ryb, rostlin, planktonu, protože do moří tekou řeky jedů. Mýdlo jsme nahradili levnějšímmi a účinnějšími saponáty, jenže ty se ve vodě nerozloží jako mýdlo, neshnijí, ale hromadí se v mořích. Každým umytím rukou posíláme trochu jedu až do moře. Stejně tak se tam hromadí postřiky, jedy z továrních odpadků. Život v mořích hyne, a bez života v mořích nebude možný ani život na souši.
   Nejen moře, i pole a lesy soustavně otravujeme chemikáliemi; ba i přímo sami sebe. Aby si lidé ušetřili práci, chovají se kuřata, telata, vepři, nosné slepice v nepřirozeném prostředí, v klecích. Aby tam zvířata neuhynula, jsou krmena léky, antibiotiky.
   To vše jíme ve vejcích, v mase, v mléce, ve vší uměle vyprodukované potravě, a to v nás vyvolává následky, o nichž se nerado mluví, o nichž se všecko ani neví.
   Nositel Nobelovy ceny, profesor Lorenz, řekl:
   „Jestli se lidstvo nevzdá co nejdřív pověry, že stálé stupňování výroby za každou cenu je potřebou lidstva, že je to pokrok, pak my to sice zaplatíme jen zkrácením života a nemocemi, ale naše vnuky tím vraždíme.“ Jako kdysi na světě vyhynuli ještěři, vyhynou lidé. Zaniknem v odpadcích vlastní nerozumné hamižné činnosti.
   Vyrábět a prodávat. Inzerovat a nutit lidi, aby co nejdřív odhodili, co včera nakoupili. Je to cesta pokroku lidstva?
   Tuhle jsem viděl v televizi reklamu: Kterási firma se tam chválila, že vyrábí pro ženy 36 druhů laků na nehty. Nestačily by vám, děvčata, i tři druhy? A tuhle mi říkali mládenci, že je možno si vybrat mezi 16 druhy koňaků. Vymřeli bychom my muži žízní, kdyby byly k dostání jen tři druhy? V mém dětství se jednou koupený oblek nosil do dotrhání: napřed na neděli, pak do práce ve všední den. Zkuste dnes někomu říci, aby si oblékl loňské kalhoty: copak nevíš, že letos už se tahle linie nenosí?
   A vzít si ty loňské do práce? Přece i pracovní oděv modelují módní závody. Všímejte si třeba, jak předvánoční reklama sugeruje, co vše musíš mít.
   A tak se vyrábí a prodává, spotřebovávají suroviny, energie, stále víc energie, stále víc odpadu, umírá příroda, v níž si můžeme špacírovat v nejnovějším modelu vycházkových šatů.
Pravda, máme pocit, že to snad ještě není tak zlé, aspoň zde u nás že je to lepší, než na Západě. Ale přesto platí i pro nás, co závěrem říkal ten pan profesor: Jak z tohoto šíleného kolotoče? Místo dnešní vyrábějící a obchodující společnosti vytvořit společnost sloužící. Společnost, v níž jeden člověk nebude předmětem zisků druhého, ale v níž jeden tu bude k službě druhému.
   Taková služba je možná jen v lásce. A láska, to je biblické jméno pro tvůrce všehomíra - Boha. Tedy východiskem je lidská společnost, která mezi sebe zase pozve Boha-   Lásku. Náboženská společnost v moderním pojetí slova.
   Řečí bible
   K takovým závěrům docházejí dnešní vědci: je nutno vrátit mezi lidi lásku, v tom bude záchrana z chaosu.
   A jak to před dvěma tisíci let řekl svatý Marek? Právě jsme to slyšeli v evangeliu: „Pán je blízko!“
   Kristus je blízko každé generaci svým slovem, svým učením o lásce. Každému pokolení se blíží Ježíš Kristus v lásce křesťanů. Rozumíte, co to pro nás, věřící, znamená za závazek? My máme učit svět cestě od bezduché vyrábějící a konzumující společnosti ke společnosti lidí, kteří si slouží navzájem v lásce.
   Zlo ve světě nezvítězí, to vítězí vždy jen na chvilku, dočasně. Konečné vítězství bude vítězstvím lásky a těch, kteří v ni uvěří. I na nás každém záleží, zda konečné vítězství dobra urychlíme nebo zpomalíme. Dnešní naše vyznání víry ať je vyznáním víry v dobrý konec světa i v dobrý konec náš v konečném spojení s Ježíšem Kristem, Pánem kosmu.


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Mk 13,24-32

   Markovo evangelium je nejstarší ze všech čtyř evangelií, tedy nejblíž době Kristově. Vzniklo ještě za života první křesťanské generace, těch, co sami znali a slyšeli Pána Ježíše. A jistě jste si všimli: Představa příchodu Páně v nich nebudí žádný pocit hrůzy. Naopak: veliké těšení. Po všech trampotách života se dočkáme toho, že Pán přijde s velikou slávou a velebností. Zas ho uvidíme, budeme s ním žít.
   První křesťané si tento příchod Páně spojovali s jeho zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením, a proto to všechno bylo pro ně zcela jednoduchou záležitostí: doba Božího království už je tu!
   Když dokážeme z evangelia přijmout tuto prostou víru prvotní církve, přestane nám být svět mučivou čekárnou, v níž pasivně čekáme a trpíme myšlenkou: Jak se může Bůh na všechno zlo na světě nečinně dívat? Když může pomoci, proč nepřijde, proč nepomůže? Radostná zvěst Markova evangelia nám odpoví:
   Bůh se opravdu nemohl nečinně dívat na bídu člověka, už přišel na pomoc. Bůh přišel v Ježíši Kristu, přemohl zlo, nabídl pomocnou ruku, ukázal nám cestu k radosti, k pokoji. A ta je:
   Přijmout cestu Ježíšovy lásky, uvěřit v dobrého Boha.
   Ale ono tu jde ještě o daleko víc. Nejen o to, jak dát smysl svému životu. Jde tu i o to, jak dát smysl i své smrti. Naše Kredo začíná: „Věřím v Boha“ a vrcholí v posledním článku víry: „Věřím v těla vzkříšení a v život věčný.“
   Tak se to modlíváme - ale uvědomujeme si pořádně, co vlastně tato věta znamená?
Často si ji představujeme tak špatně, že ji tím sobě i jiným děláme nepochopitelnou a neuvěřitelnou.
   My si představujeme vzkříšení jako návrat mrtvého do života. A to je neuvěřitelné a nepravdivé. Tak to není.
   My si vzkříšení představujeme jako pokračování našeho lidského života bez konce,. A ono to tak není, je to právě naopak!
   Vzkříšení je život jinačí, zcela nový. Je to spočinutí v Bohu, posledním cíli. Kdo se za svého života vydá na cestu s vírou v lásku a s důvěrou v dobro, dojde cíle: Boha-Lásky. A spočine v něm navěky.
   Kdo odmítne cestu víry, naděje a lásky, kdo se na tu cestu dobra nevydá, cíle nedosáhne, zůstane sám. A ta samota se mu stane prokletou smrtí v osamění a zoufání, peklem.
   Vzkříšení je nový stav lidské existence, zcela jiný než naše existence pozemská. Tak jiný, že nemá smyslu se ptát, jak bude ten život vypadat. Vše, co si dovedeme představit, co dovedeme říci, je lidské, proto i matoucí a víru ztěžující. Jakákoli „reportáž ze záhrobí“ je nesmyslná.
   Proto se v evangeliu mluví o Ježíšově i našem zmrtvýchvstání jen obrazně. Když někdo ty obrazy začne brát doslovně, vznikají zmatky. Jsou to obrazy, ne tedy skutečnost. Jen znázornění, že náš život má budoucnost, absolutní budoucnost.
   To je tedy dnešní radostná zvěst: Před námi není hrůza, ale radostná naděje. Máme v koho důvěřovat, máme se na co těšit.
   A tak si dnes také zapamatujme:
   Vzkříšení není návrat mrtvého do lidského života, je to zcela nový život, spočinutí v Bohu.
   Myslím, že dnes budeme moci říkat naše vyznání víry s novým porozuměním, s novou radostí.


26.11.2005 - 11:09   Angelo Scarano  
» Mk 13, 33-37

      Náš text je posledním úryvkem eschatologické řeči (Mk 13). Nosným tématem je vnitřní bdělost a čekání na Pána (srov. „spím, ale mé srdce bdí“ – Pís 5,2). Opakem takové bdělosti je spánek jakožto postoj ne-očekávání, postoj srdce zatíženého nestřídmostí (Lk 21,34). O hodině a dni druhého Ježíšova příchodu neví nikdo (v. 35), proto je třeba vytrvale bdít v očekávání: Pán může přijít kdykoliv! Na jiných místech Písma se používá také přirovnání, že Pán přijde náhle jako zloděj (Lk 21,34). Evangelia soustřeďují pozornost na samotný fakt Kristova příchodu, ne na přesný čas, kdy to nastane.
      Vyžadované bdění je „aktivní“, protože znamená věrné plnění svěřených úkolů (v. 34-36; Mt 24,46n.; 25,14-46). K tomuto významu „bdění“ viz 1 Sol 5,4-8 („Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu.“). „Bdění je postoj zodpovědného čekání na přicházejícího Pána“ (Schweizer). Eschatologie (Kristův příchod) je tak motivací jednání (etiky).
      V evangeliu je eschatologie spjata s etikou. Ani pozdější novozákonní pisatelé etiku od eschatologie sebe neoddělí: eschatologie není nikde předložena pro ukojení zvědavosti, ale jako podnět pro křesťanský život „tady a teď“.


26.11.2005 - 11:09   Angelo Scarano  
» Mk 13, 33-37

       „Kdy přijdeš?“ Tato otázka není převzata ze spisu nějakého mystika, ale z našich běžných hovorů. „Kdy se ukážeš? Kdy se uvidíme?“ Jsou to otázky, které prozrazují touhu, očekávání. Někdy je to touha „zištná“ (očekáváme od druhého nějakou službu), jindy je však zcela „nezištná“: určitého člověka chceme vidět, protože ho máme rádi. A pokud je to člověk vzácný, nám velmi blízký, pak se tato touha může proměnit v nedočkavost.
      „Kdy přijdeš?“ Otázka tak běžná v našich každodenních rozhovorech, možná méně běžná v našich rozhovorech s Kristem. Bývalo však tomu jinak. První křesťané uchovávali živou touhu po Kristově příchodu, proto volali „Maranatha“, „Přijď, Pane Ježíši“. Tato myšlenka na vytoužený Kristův příchod se časem stala spíš „strašákem“ – Kristus přijde, bude soudit, potrestá. A samozřejmě se vytratila touha po takovém Kristu. Kdo by toužil po blízkosti tak „chladného“ soudce? Tak touha po Kristu byla vytlačena strachem z Krista. A přece … tím se ochuzujeme o tu radost, že se můžeme těšit na to nejvzácnější setkání. Zvolání „kdy přijdeš?“, „Maranatha“ se tak stalo „prosím, nepřicházej“.
      „Nepřicházej, Pane, bojím se tě“. Pán by na to odpověděl: „Nemusíš se bát mě, boj se spíš sama sebe. V tobě je temnota, ve mně světlo. V tobě je nejistota a tápání, ve mně je cesta. V tobě je selhání a pád, ve mně je vzkříšení. V tobě je prázdnota, ve mně je tryskající pramen živé vody.“ Kristus je pro tebe všechno to, co hledáš! A pokud se ho přece jen stále bojíš, pak si vzpomeň: On tě miluje víc než ty sebe sama. A touží po tobě víc než ty po něm.
      „Kdy přijdeš?“ Takovou otázkou prostoupenou hlubokou touhou (a ne strachem či lhostejností) dokážu vyslovit jen v rozhovoru s přítelem. A pokud v těchto dnech objevím přátelskou tvář Krista, tak stejná otázka se vynoří i v mém nitru. A nejen otázka, ale i touha. A nejen touha, ale i radostné těšení se na setkání s Ním. Radostné těšení sobotního večera, večera před nedělí vzkříšení, večera před nedělí Setkání.


27.09.2004 - 06:19   Angelo Scarano  
» Mk 13, 24-32

      Vyhnali jsme ze svého života smrt… a ta se nám vrátila oknem, lépe řečeno televizí (v podobě násilí a brutality filmových scén). Neradi myslíme na svou smrt, a přece… je trochu pošetilé utíkat, zavírat oči před tou jedinou neotřesitelnou jistotou našeho života: že jednou zemřeme.
      Ale snadno namítneme: a toto že má být obsahem naší zvěsti? Co je na tom „zvláštního“, křesťanského? Není to snad „jasný fakt“, který zná i nejzarputilejší ateista? A neřekl už Heidegger, že naše existence je „život-k-smrti“? Tyto námitky jsou zcela oprávněné: my nehlásáme, že smrt přijde a nemine nás, ale že po smrti… naše oči spatří Krista. V tom je ta novost evangelia. Na to nepřijdeme „filozofováním“! A proto ono Heideggerovo „život-k-smrti“ můžeme právem obměnit na „život-k-životu“: to je náš úděl, náš osud!

      Co z toho vyplývá pro náš život? V latině se používal obrat „agas quod agis et respice finem“: dělej, co děláš (tj. dělej naplno, ne ledabyle s omluvou, že stejně všechno jednou skončí), a mysli na konec. A tím koncem není smrt (pak by znamenalo, že můžeme zanedbat svou odpovědnost za tento život a svět), ale život s Kristem. Vlastně tím skutečným závěrem našeho života není soud (to je jen „předposlední stanice“), ale společenství s Ježíšem – život v jeho blízkosti. A pokud máme před očima „tento konec“, pak zařídíme svůj život ne tak, abychom obstáli u soudu (čili abychom byli bezúhonní, plní dobrých skutků), ale abychom už teď žili s Ježíšem – protože potom bude právě toto celý náš pravý život! Jedná se o velkolepou budoucnost, a proto můžeme opakovat slova žalmisty:
      „Můj podíl padl do rozkošného kraje, mám velikou radost ze svého dědictví! Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj věrný spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.“ (Ž 16,6.8-11)


27.09.2004 - 06:18   Angelo Scarano  
» Mk 13, 24-32

      24-25 Nebe zasahuje do dění na zemi. Tím se završuje „doba zmatku“ a soužení. Změny na nebeských tělesech patří do apokalyptického žánru (viz Iz 13,10; 34,4; Joel 2,10-3,4). Ve Starém zákoně tyto okolnosti charakterizují den soudu, „den Hospodinův“. Je třeba poznamenat, že apokalyptický popis má na zřeteli také proměnu celého kosmu (na rozdíl od proroctví, které nezahrnuje tuto dimenzi).

      26-27 Kulminující okamžik celého dramatu je zjevení Syna člověka. Oblaka, na kterých přichází, jej charakterizují jako nebeskou bytost náležící Bohu. Velká moc a sláva podtrhují jeho majestát – obklopen světlem se jasně odlišuje od temnoty a chaosu. Celý tento obraz je inspirován Dan 7,13-14 („Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc“). Příchodem Syna člověka se shromáždí všichni vyvolení. Na pozadí je myšlenka, že Boží lid je rozptýlen po celé zemi – na konci času bude opět sjednocen. Čtyři větry odpovídají starověkému obrazu světa. Výraz „od konce země až po konec nebe“ se vztahuje na všechny živé v okamžiku příchodu Syna člověka. Není to narážka na vzkříšení mrtvých. Žít se Synem člověka je tou evangelní perspektivou našeho života, jak potvrzují také jiné spisy (srv. 1 Sol 4,17; Zj 20,4).

      28-29 Na otázku, kdy to vše nastane, se odpovídá přirovnáním (není to podobenství, protože tento posledně jmenovaný literární druh je vymyšleným vyhroceným příběhem). Je třeba se poučit z fíkovníku – rašící listy jsou neomylným znamením blížícího se léta. Toto přirovnání pochopíme na pozadí toho, že fíkovníku (na rozdíl od jiných stromů či rostlin stále zelených) na zimu opadávají listy – ty opět raší na jaře (toto období je velmi krátké). A tak jako pučící listy jsou znamením „nového období“, tak i předpovězené události jsou znamením nového času, příchodu Syna člověka. Na které události-znamení se přitom myslí? To je sporné (ve verších 6-13? Nebo 6-23? Nebo 14-23?), ale snad se navazuje především na v. 14 (stejná formulace ve v. 14 a 29, „až uvidíte“). Vystoupení antikrista bude definitivním ohlášením „konce“. Až toto vše nastane, bude blízko den soudu a záchrany.

      30-31 Velké potíže působí věta „nepomine toto pokolení, dokud se toto vše nestane“. Znamená to snad, že Ježíš hlásal brzký konec světa (tak kolem roku 40)? Jak potom uvést tento verš v soulad s veršem následujícím, kde se hovoří o tom, že Syn člověka nezná dne ani hodiny? Nechceme-li připustit, že evangelista sestavil tento text bezmyšlenkovitě, pak musíme předpokládat, že slovní spojení „toto pokolení“ máme chápat v širším slova smyslu: takové pokolení (tj. zpronevěřilé a hříšné – Mk 8,38, nevěřící – Mk 9,19). A definitivní tečkou za tímto důrazným ujištěním je výrok „nebe a země pominou, ale má slova nepominou“. Tato slova jsou totiž kritériem při soudu (8,38).

      32 Ani Syn o tom dnu neví: znamená to, že Ježíš je „menším Bohem“ než Otec? Tuto otázku si evangelium neklade. A dokonce můžeme tvrdit, že nezná ještě „dogmatické“ vyznání, že Ježíš je Bůh z Boha, rovný Otci. Markův výrok tedy máme pochopit tak, že Ježíš jako hlasatel neví o té hodině (řečeno pozdějším dogmatickým jazykem: Ježíš jako člověk). Bůh je tedy jediným pánem dějin, který vede jejich běh k definitivnímu naplnění.


27.09.2004 - 06:18   Angelo Scarano  
» Mk 13, 24-32

      Ve 13. kapitole chce Marek ukázat, že v posledních časech se objeví antikristus a zároveň Syn člověka. Tento Syn člověka je vlastně ten, který, po odsouzení a ukřižování, se posadí po pravici Otce a přijde s nebeskými oblaky (14,62): ukřižovaný přijde ve slávě!



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet