23.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Kto zatajuje duchovnému otcovi nejaké pokušenie, delí sa o svoje tajomstvo s diablom. Stal sa priateľom nepriateľa.”

~bl. Josemaría Escrivá~

12.06.2003 - (čítanosť2698 reakcie29)


Jn 17, 1-26

      1 Keď to Ježiš povedal, pozdvihol oči k nebu a hovoril: „Otče, nadišla hodina: Osláv svojho Syna, aby Syn oslávil teba, 2 tak, ako si mu dal moc nad každým telom, aby všetko, čo si dal ty jemu, im darovalo večný život. 3 A večný život je v tom, aby poznali teba, jediného pravého Boha, a toho, ktorého si poslal, Ježiša Krista. 4 Ja som ťa oslávil na zemi: dokončil som dielo, ktoré si mi dal vykonať. 5 A teraz ty, Otče, osláv mňa pri sebe slávou, ktorú som mal u teba skôr, ako bol svet.
      6 Zjavil som tvoje meno ľuďom, ktorých si mi dal zo sveta. Tvoji boli a dal si ich mne a oni zachovali tvoje slovo. 7 Teraz poznali, že všetko, čo si mi dal, je od teba, 8 lebo slová, ktoré si ty dal mne, ja som dal im. A oni ich prijali a naozaj spoznali, že som vyšiel od teba, a uverili, že si ma ty poslal. 9 Za nich prosím. Neprosím za svet, ale za tých, ktorých si mi dal, lebo sú tvoji. 10 A všetko, čo je moje, je tvoje, a čo je tvoje, je moje. A v nich som oslávený. 11 Už nie som vo svete, ale oni sú vo svete a ja idem k tebe. Svätý Otče, zachovaj ich vo svojom mene, ktoré si ty dal mne, aby boli jedno ako my.
      12 Kým som bol s nimi, ja som ich zachovával v tvojom mene, ktoré si mi dal. Ochránil som ich a nikto z nich sa nestratil, iba syn zatratenia, aby sa splnilo Písmo. 13 Ale teraz idem k tebe a toto hovorím na svete, aby mali v sebe moju radosť - a úplnú. 14 Dal som im tvoje slovo a svet ich znenávidel, lebo nie sú zo sveta, ako ani ja nie som zo sveta.
      15 Neprosím, aby si ich vzal zo sveta, ale aby si ich ochránil pred Zlým. 16 Nie sú zo sveta, ako ani ja nie som zo sveta. 17 Posväť ich pravdou; tvoje slovo je pravda. 18 Ako si ty mňa poslal na svet, aj ja som ich poslal do sveta 19 a pre nich sa ja sám posväcujem, aby boli aj oni posvätení v pravde.
      20 No neprosím len za nich, ale aj za tých, čo skrze ich slovo uveria vo mňa, 21 aby všetci boli jedno, ako ty, Otče vo mne a ja v tebe, aby aj oni boli v nás, aby svet uveril, že si ma ty poslal. 22 A slávu, ktorú si ty dal mne, ja som dal im, aby boli jedno, ako sme my jedno - 23 ja v nich a ty vo mne. Nech sú tak dokonale jedno, aby svet spoznal, že si ma ty poslal a že ich miluješ tak, ako miluješ mňa.
      24 Otče, chcem, aby aj tí, ktorých si mi dal, boli so mnou tam, kde som ja, aby videli moju slávu ktorú si mi dal, lebo si ma miloval pred stvorením sveta.
      25 Spravodlivý Otče, svet ťa nepozná, ale ja ťa poznám. I oni spoznali, že si ma ty poslal. 26 Ohlásil som im tvoje meno a ešte ohlásim, aby láska, ktorou ma miluješ, bola v nich a aby som v nich bol ja.“


19.05.2015 - 15:23   Petr Závodný  
» Jn 17, 1-11

Prosím homilii


18.05.2010 - 08:31   František Fedor  
» Re: Jn 17, 01-26

Jn 17,5 „O akú slávu prosil Ježiš pre seba? Iba o to, aby sa raz opäť stretol s Otcom. Neprosil o trón ani o istú úctu od všetkých ľudí. Jednoducho chcel byť opäť s Otcom.“ ((z meditácie „Slovo medi nami“ 18.5.2010). V tejto súvislosti mi prichádza na um príbeh, ktorý som počul ešte ako študent. Sedliak, zmorený celodennou prácou, prichádza do chrámu, sadá do lavice a hľadí na Bohostánok. Pozoruje ho dlhšiu dobu iný veriaci. Prichádza k nemu a pýta sa šeptom :“Čo sa modlite ?“ „Nič“, hovorí on, „On pozerá na mňa a ja na neho.“ Jednoducho, chcel byť v prítomnosti Ježiša. To mu stačilo. Ako často zabúdame na to, že Otec, Syn i Svätý Duch chcú od nás lásku vyjadrenú prítomnosťou v ich blízkosti. Nemusí to byť priestorová blízkosť, ale blízkosť srdca. Boh je stále pri nás. Láska nepozná hraníc, ani zábran.


12.05.2007 - 06:07   Michel Quoist  
» Jn 17,15

Otče, neprosím, aby si ich vzal zo sveta, ale aby si ich ochránil pred Zlým. (Jn 17,15)
A tak treba veriť zemi, lebo či to chceme, alebo nie, či to vieme, alebo nie, celé stvorenie, ktoré sa odohráva, zdokonaľuje a završuje v nás a pred našimi očami, toto stvorenie, ktoré je životom človeka, ľudstva a vesmíru, nie je čisto profánne. Jeho výrobná značka je božská. Je plodom večnej lásky Boha v jeho Synovi, Ježišovi Kristovi. Stvorenie je úkonom lásky včera, dnes i zajtra, lebo každý deň vychodí celkom teplé z rúk Stvoriteľa. Konečne ono je ustavičnou a naliehavou výzvou ktorú Boh adresuje človekovi. Je pozvaním prísť slobodne pracovať na stavenisko sveta, a teda je pozvaním k dôvernému kontaktu s Bohom, ktorého nekonečnú hĺbku sme ešte dostatočne nezdôraznili. (Michel Quoist)


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Jn 17,1-11a

Každý spolek, každé společenství si volí za svůj znak, odznak, za poznávací znamení to, co je pro ně nejvíc charakteristické: myslivci smrkovou větvičku, hudebníci houslový klíč, horníci kladiva.
Kde žijí křesťané, tam se vyskytuje znamení kříže. V rodinách na čelní stěně bytu. V kostelích. Na věžích - zdaleka viditelné. Na rozcestích. Na hrobech křesťanů.
Ale nenapadlo vás také, co mně vrtávalo hlavou, když jsem byl mladý, že by totiž znakem křesťanů mělo být něco veselého, živého, radostného? Kříž přeci znamená utrpení a smrt Pána Ježíše. Kříž znamená i lidské trápení. Říká se: „S tím člověkem je kříž,“ když se mluví o opilci. Říká se: „Ta paní nese těžký kříž,“ když se myslí na to, že má nevyléčitelně nemocného synka.
Můžem tedy říci: kříž, to je symbol trápení. A to že je ten nejlepší znak křesťanů? To by přece znamenalo: Být křesťanem rovná se trpět, nést kříž, trápit se. Žádné záviděníhodné vyhlídky do života.
Dnešní slovo Boží nám ukazuje, jak spolu souvisí v životě křesťana radost a trápení.
„Přišla hodina oslavy!“ volá dnes v Janově evangeliu Pán Ježíš. Vše zlé už je přemoženo. Pán splnil své poslání na světě a vrací se do slávy Otcovy.
A co my, co zůstáváme ještě zde na světě? Co to znamená pro nás, že moc zla je už zlomena? Říká nám to list svatého Petra: Budeme také radostně jásat - při setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, ale teď ještě jdeme s Ježíšem jeho křížovou cestou, teď máme ještě účast na utrpení Kristově.
Proto je znakem nás, křesťanů právě kříž. Kristův kříž je totiž středem, odkud my vidíme svět: od znamení největšího utrpení, které je zároveň znamením konečného vítězství nad zlem.
Tak to chápal i svatý Pavel. Píše: „Slovo o kříži znamená pro nás velkou Boží sílu!“ Ne nadarmo opěvujeme na Velký pátek kříž jako znamení vítězné, jako znamení života, znamení spásy.
Proto je kříž znamením nás, křesťanů: Když na něj pohlédneme, připomeneme si: Po utrpení a smrti vstal Pán Ježíš z mrtvých. I po našem trápení přijde radost. Po Velkém pátku vždy přichází Vzkříšení.
Můžeme to domyslit ještě dál. Kdo dělá kříž, vede ruku napřed shora dolů a pak napříč. Každý kříž má dva rozměry: vodorovný a kolmý. Příčné břevno, to jsou rozpažené ruce Pána Ježíše. Kdo rozpřahuje ruce, otvírá náruč, chce někoho obejmout. Pán Ježíš k sobě zve tímto gestem všechny lidi. Říká: „Nejsi sám! Nežiješ sám! Já jsem tu pro tebe a ty buď pro druhé kolem sebe!“
Druhé, svislé břevno kříže nám říká: Ježíš přišel od Otce a chce nás vést vzhůru k Otci. Ne, že bychom si mysleli, že Otec je „nahoře“, v oblacích nad námi. To „nad námi“ znamená spíš, že je větší jak my, větší než všechny naše představy o něm, že nás nekonečně převyšuje, že k němu právem s obdivnou láskou voláme: Veliký Bože náš! Pohled na kříž nám tedy připomíná: Bůh k tobě sestupuje ve svém Synu; odpověz na to svým chováním, svým životem.
Vidíš: Kříž je krásné znamení. Připomíná nám smysl a cíl našeho života, připomíná nám svislým břevnem Boha nad námi a vodorovným břevnem lidi vedle nás.
A co to utrpení? To se samozřejmě našemu životu nevyhne i kdybychom před ním sebevíc zavírali oči. Kříž k nám ve chvíli trápení volá: „V tomto znamení zvítězíš!“ Pán Ježíš nás vybízí: „Vezmi svůj kříž každodenní a následuj mě.“ Srovnej svůj krok s mou křížovou cestou a dojdeš se mnou k vítězství nad utrpením. Uneseš to trápení.
Kříž tedy neznamená, jak si někdy myslí pohané, že my křesťané se rádi trápíme a utrpení vyhledáváme. Vůbec ne. My víme dobře, že o trampoty se nám postarají lidé kolem nás, nepřátelé i přítelíčkové, že o utrpení se nám postará příroda kolem i naše tělo.
Křesťan utrpení nevyhledává, ale když přijde, věřící pohled na kříž mu dá sílu, aby je po vzoru Ježíšově nesl a unesl.
A co ti, kteří kříž Kristův jako svůj znak odmítají? Ti žijí bez křížů? Ne. Vzpomeňte, že na Golgotě byly kříže tři: Ten Ježíšův a náš je kříž víry a poslušnosti Otce. A pak tam byly ještě dva kříže - to jsou kříže těch, kdo odmítají kříž Ježíšův; vpravo kříž pozdní lítosti, vlevo kříž lhostejnosti.
Kříž stojí, jak vidíte, na všech lidských cestách. Poděkujme dnes za štěstí, že se smíme držet toho prostředního, toho Ježíšova.
O čem tedy budeme v tomto týdnu uvažovat:
Jak umím unést něco nepříjemného, nemoc, bolest?
Co pro mne znamená kříž u nás doma?
Všímám si křížů u cest, venku? Chráním je, zdobím je?
Jak pomáhám nést kříž jiným?
Máme o čem přemýšlet.


17.09.2006 - 22:16   JR  
» Jn 17, 11-19

Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého
Proč se modlíme, aby nás Bůh uchoval od protivenství a nepřátel? Je to asi tak, jako když se modlíme za tělesné zdraví a dlouhý věk. Má to relativní smysl, tj. na kolik nám těch darů Bůh dopřeje. Nevyléčitelné nemocní se spíš modlí za to, aby dostali sílu své trápení v míru přečkat. Pokud jde o protivenství zvenčí, vždycky obdivujeme statného, kdo se jich nebojí. Chlapci čtou s nadšením „indiánky“ a dobrodružné příběhy. Tam totiž vystupují hrdinové, kteří se nebojí ničeho, před čím se třese obyčejný člověk. Je to touha, je to ideál. Ale víme, kolik je v takových dobrodružných knihách vymyšleného. Odvaha mučedníků však není vymyšlená. Skutečná je také síla křesťanských matek, které vychovávají děti. Není ovšem z nich samých. Je to síla Kristova, který žije v těch, kdo přijali jeho slovo.


17.09.2006 - 22:16   JR  
» Jn 17, 11-19

Svět k nim pojal nenávist, protože ne jsou ze světa
Celý svět je uskutečněné Boží slovo. „Bůh řekl a stalo se...“ (Gn 1,3 nn.). Jak to tedy, že svět nenávidí ty, kdo Boží slovo nesou dál? Slovo „svět“ má v Písmu dvojí význam. Na prvním místě je to všecko, co Bůh stvořil. O tom pak stojí psáno: „Tak Bůh miloval svět, že poslal svého jednorozeného Syna, aby jej spasil“ (Jan 3,16). Ale u sv. Jana má výraz „svět“ také jiný význam. Je to souhrn sil, které se Bohu vzpírají, protiví. Nenávidí jak Boha, tak i jeho dílo. Je tedy pochopitelné, že pojmou nenávist ke všem, kdo jsou nositeli slova Božího. Zažili tu nenávist od počátku světci-mučedníci, patří k dějinnému vývoji církve. Tu a tam se čte o nějakém dobrém křesťanovi, že neměl osobní nepřátele. Je to spíš z jeho strany než ze strany těch druhých. Velcí světci nepřátele měli, ale oni sami se vyvarovali nenávisti.


17.09.2006 - 22:15   JR  
» Jn 17, 11-19

Já jsem jim dal tvoje slovo
V dnešní řeči výraz „dát někomu slovo“ znamená příslib: Dávám vám slovo, že ... V tomto smyslu dal Bůh své slovo, tj. přísliby, Židům. I Kristus dal slovo apoštolům, že bude s nimi až do skonání světa (Mt 28,20). Ale on jim dal své slovo i v jiném smyslu: svěřil jim slova, která mluvil on, aby je nesli do celého světa. Básník, který svěří své rukopisy někomu, aby je uveřejnil, mu také svěřuje svá slova, je to výraz důvěry. Ale přece je velký rozdíl mezi slovy básníkovými a Kristovými. Natištěné básně lidé čtou. jsou-li tam výzvy k něčemu a zamlouvají-li se, čtenáře rozohní a možná je pohnou i k činům. Jinak tomu je se slovy Božími. Ta sama mají sílu a ti, kdo je nesou dál a vyslovují, už tím přetvářejí svět.


31.07.2006 - 22:49   JR  
» Jn 17, 20-26

Aby i oni byli jedno v nás
Jsou lidé schopni jednoty v lásce? Do jisté míry. Proto je i jejich jednota jenom v jistém stupni. I taje krásná, jako např. v dobré rodině. Ale je to láska smrtelných osob. Proto se i tato jednota rozpadá smrtí. Bůh se však rozhodl že lidskou lásku zachová tím, že jí dá účast na své lásce, na životě Nejsvětější Trojice. Stalo se to sesláním Ducha svatého. Hned na to vznikla v Jeruzalémě první církevní jednota. O ní čteme ve Skutcích apoštolů, že „obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). Tou jednotnou duší církve se stal Duch svatý, Duch Kristův Měli tedy i jedno srdce: snažili se stejné myslet i jednat. Dnešní svět tolik usiluje o jednotu. Křesťané mu nabízejí svou pomoc k dosažení toho cíle: účastí na Božím životě, který je tajemství Tří v absolutní jednotě.



31.07.2006 - 22:49   JR  
» Jn 17, 20-26

Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě
Už Aristoteles pochopil, že jednota, která odpovídá hodnotě člověka, je ta, která vzniká ze svobodných osobních vztahů, z přátelství. To však má různé stupně. Aristoteles rozlišuje tři. Je přátelství ze zábavy. Je roztomilé, je-li zábava nevinná, ale jenom tak dlouho, jak je to baví. Pak se rozpadne. Druhé přátelství je z užitku: obé strany z toho mají zisk, pomáhají si. Jak dlouho? Dokud ten užitek a zisk ze spojení trvá. Kdyby jim to bylo na škodu, rozejdou se. Trvalé přátelství je jenom třetí: z ctnosti. Spojuje-li lidi ctnost, nerozejdou se, protože ctnost je věčná. Aristoteles zůstal u této všeobecné zásady. Těžko se rozvádí do detailů. Křesťané jdou dál. Nejdůležitější ctnost je láska. Její nejdokonalejší vzor pak je v životě Nejsvětější Trojice. Tři božské Osoby se navzájem tak milují, že jsou jeden Bůh. Neslily se vjedno, neobětovaly se pro jedno, ale vytvořily jedno svobodnou láskou.


31.07.2006 - 22:49   JR  
» Jn 17, 20-26

Aby všichni byli jedno
Kázání a výzvy k svornosti a jednotě slyšíme na všech stranách a v mnoha variacích. Ale není snadné jednoty dosáhnout a dokonce ani se rozhodnout, kde ji hledat. Často sníme o nějaké jednotě vyšší, nadosobní:jednota národa, lidstva, celého vesmíru. Bylo by to krásné, kdyby sejí dosáhlo? Zdá se, že ano. Ale má toto řešení slabou stránku. Jednotlivec jako osoba se musí do této jednoty zařadit, poddat sejí a případné se za ni i obětovat. Celek je víc, než-li část. Ale můžeme člověka s jeho důstojností a svobodou považovat jenom za část celku? Smí se podařit osobní mínění a jednání jenom proto, aby vládla jednota? Autoritativní režimy o to usilují, proto musejí omezit lidská práva. Máme takovou jednotu podporovat?


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 17, 1-11

Toto je věčný život: že poznají tebe jediného pravého Boha
V moderních jazycích má výraz „poznání“ oslabený význam. Je to jenom část naší duchovní činnosti. Obyčejné rozlišujeme trojí činnost duše: poznávat, chtít a cítit. Proto můžeme něco „poznávat“, ale nechceme to uskutečnit, náš život je od toho daleko. Takové poznání Boha znamená ovšem málo. V hebrejštině má poznání daleko plnější význam: „poznat válku“ znamená zažít, mít účast v tažení; „poznat dobro a zlo“ (Gn 3,5) v ráji se stalo pokušením a tragédii lidstva. V této souvislosti i „poznat jediného pravého Boha“ znamená setkat se s ním, mít k němu vztah. On pak vstupuje do života člověka a člověk vstupuje do života Božího, který je věčný. Není snadné si představit věčnost. Není to dlouhý čas. V čase se setkáváme s malým úsekem skutečnosti. Na věčnosti máme poznat skutečnost celou, nerozdělenou, musíme se tedy setkat s Bohem, ve kterém je všechno.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 17, 1-11

A poznají toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista
Všechna náboženství dávají nějaké poznání Boha, dokonalejší nebo méně dokonalé. Pohanskému filosofovi Celsovi z 3. století po Kr., proti kterému psal Origenes, se zdálo křesťanství směšné. Chce uctívat jako Boha tesaře z Nazaretu, kterého římské úřady popravily. Taková primitivní víra, myslí Celsus, je nedůstojná pro myslícího inteligentního člověka. Copak není Bůh nekonečný, pouhý duch, věčné blažený? Origenes mu ovšem dovede odpovědět. Nikdo z nás nepopírá, že takový Bůh je. Všecko pěkné, co dokázali o Boží dokonalosti povědět velcí řečtí a římští filosofové, věříme i my. Jednu věc však oni nevěděli, že totiž „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). On dokázal ze své nedozírné výšky sestoupit k člověku a s ním se ztotožnit. Poznat Ježíše Krista znamená poznat Boha, který je mezi námi a v nás i zde na světě, nejenom někde ve světě idejí. Tuje tedy opravdové a skutečné setkání v čase i věčnosti.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 17, 1-11

Já jsem tebe oslavil na zemi, nyní oslav ty mne, Otče
Oslavujeme toho, koho považujeme za důležitého. Ten význam má i hebrejský výraz pro slávu. Kristus oslavil Boha na zemi, zjevil lidem, že je jejich Otec a že stále vstupuje do jejich života, že se o ně stará a nad nimi bdí. Otec zase oslavuje Syna. Ukazuje, že s ním je sjednocen, že mu všechno svěřuje, že ho tedy musejí všichni přijmout za důležitého, za toho, kdo dostal vládu na nebi i na zemi (srv. Mt 28,18). Poslání Kristovo se přenáší na všechny jeho učedníky. Tím, že se modlí „Otče náš“, vzdávají Bohu slávu, uznávají jeho pravou hodnotu. On pak je uznává za své děti, za dědice nebeského království, dospívají nejvyššího stupně důležitosti. Jedna malá francouzská princezna prý vzdorovala své vychovatelce touto poznámkou: „Kdybyste si uvědomila, že jsem dcerou vašeho krále, jednala byste se mnou důstojnosti.“ Ta se však nedala: „Kdybyste si uvědomila, že jsem dcera vašeho Boha, víc byste si mé vážila.“ Víra v Boží synovství je opravdu největší sláva člověka.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Jn 17,20-26

   Dnešní evangelium patří k těm překrásným místům Písma svatého, nad kterým si zpravidla teskně povzdechneme: Ano, bylo by to překrásné, kdyby to tak mohlo mezi námi lidmi být, ale je to jen krásný sen. Je to neuskutečnitelné. Pán Ježíš nabízí lidem své přátelství a chce abychom dokázali to, co on: aby jeho láska byla v nás, abychom byli ke všem lidem stejně bratrští a přátelští, jako byl on. Ale copak se dá přátelství k někomu naporučit? Jsou lidé, kteří mi jdou na nervy, sotva je zahlédnu!
   Tady se pletou dva pojmy: bratrství a přátelství. Kdo si dobře neuvědomí, jaký je mezi obojím rozdíl, má s tím potíže.
   Především: Přátelské chování se nám neukládá, ale nabízí. Co se nám ukládá jako povinnost ke všem lidem, je bratrství.
   Jaký je v tom rozdíl?
   Bratry si vybírat nemohu, ti jsou mi dáni. Přátele si vybrat mohu, podle svého vkusu.
   Naše bratrství se všemi lidmi není věc výběru, je to úkol. Máme žít mezi lidmi jako jejich dobří bratří. Děláme to? Kdo by si troufl říci, že ano, že vždycky ano!
   Všichni cítíme, že tu jsou překážky, které nám v tom brání.
   Nejzávažnější jsou dvě: My si nedůvěřujeme a my si závidíme.
   Po různých trpkých zkušenostech hledíme jeden na druhého podezíravě. Nevěříme si. Jak jen můžeme, utíkáme každý do samoty své domácnosti s pocitem, že nejlíp je nikam nechodit, s nikým nemluvit, jen tak má člověk pokoj.
   Jak se naučit žít bratrsky v takovém v takovém ovzduší nejistoty a nedůvěry? Kde jinde, než od Pána Ježíše. Podívejme se na kterýkoliv obrázek Poslední večeře. Sedí tam Pán Ježíš ve společnosti svých apoštolů, lidí, které si sám vybral. A je mezi nimi jeden Jidáš. To je biblická norma: jeden Jidáš na dvanáct bratří. Norma v první generaci křesťanů, a s nějakým tím plus-minus platná nepochybně až do konce časů a věků.
   Pán Ježíš - na rozdíl od nás - věděl přesně, koho si vybírá. Co jiného nám tím výběrem chtěl povědět, než že tento svět stojí na stálé konfrontaci dobra a zla, koukolu a pšenice, Jidášů a těch ostatních.
   Pán Ježíš znal své, věděl, co je v kom, - a přece nenabádal apoštoly, aby Jidáše zneškodnili, zlikvidovali. Nabádal je, aby měli mezi sebou bratrskou lásku. On totiž věděl, že Jidášové se nakonec trestají sami, že oprátky, které si pletou na krk, jsou různé, ale vždy hrozné.
   Jako Pán Ježíš a apoštolové, tak to máme dělat i my. Máme žít a prožít celý svůj život v bratrské lásce se všemi kolem sebe.
   Znovu si připomeňme: Nepřikazuje se nám přátelství ke všem lidem. Své přátele, ty si můžem vybírat, a máme si je dobře vybírat. Co se nám přikazuje, to je chovat se bratrsky ke všem lidem bez rozdílu. A to se míní ne jen jako nějaké heslo, jako oslovení v nějakém spolku. Bratrství máme provádět, žít, uskutečňovat v každodenním životě a ve styku se všemi lidmi.
   Jakým způsobem?
   Jako křesťané víme, že nás všude vidí oko boží. Není tak těžké naučit se stále počítat i s tím, že nás všude vidí i jiné oči, slyší i jiné uši. Byli jsme Pánem přece varováni, že cokoliv i šeptáme do ucha, bude hlásáno veřejně.
   Můžem se tedy klidně a laskavě, to jest bratrsky, skákat se všemi, bez rozdílu. A hlídat při tom ne tak druhého, jako spíš sebe, abychom vždy dělali a mluvili, co se může veřejně.
   Pak je tu ještě druhá brzda bratrské lásky, naše závistivost. Ale ta nenajde živnou půdu v člověku, který si umí cenit toho, co sám má, co sám je, co sám umí. Kdo má zdravé sebevědomí a pěstuje si je, ten není závistivý.
   A ještě poznámku k naší meditaci nad obrazem Večeře Páně. Kdykoliv padne náš zrak na Jidáše, může se v nás ozvat dvojí. Buď farizejské: Bože, jak ti děkuji, že nejsem jako támhleten člověk. - Anebo budem pokorně hledat jidášské zárodky každý sám v sobě. “ Jsem to snad já, Pane? - Apoštolové zřejmě dobře cítili, kolik zbabělosti, sobectví a lenosti se krčí v každém člověku.
   Pojďme tedy společně prosit, abychom se k lidem kolem sebe chovali bratrsky, a našli si mezi nimi dobré přátele.


12.12.2005 - 14:57   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 17, 1-11a

      Pán Ježiš sa modlí: Otče, osláv mňa... slávou. Tieto slová by sa mohli zdať niekomu popretím Kristovej pokory. Ale po prvé: Kristus je Boh a večná sláva je atribútom Jemu vlastným. A po druhé: Pán Ježiš práve vo svojej pokore zdôrazňuje, prečo mu ide o túto slávu: Osláv svojho Syna, aby Syn oslávil teba. Ako Syn oslávil Otca? Aj o tom hovorí: Dokončil som dielo, ktoré si mi dal vykonať.
      Z týchto i ďalších Kristových slov sa dozvedáme, čo predstavuje podstatu Božej slávy. Mohlo by sa zdať, že Božia sláva je tým všetkým, čo on dostáva od nás; že sa teda treba ponížiť a pokoriť, aby Boh mal z toho slávu; a z toho zasa by vyplýval rozpor medzi Božou slávou a našou dôstojnosťou či ziskom. Alebo tiež, niekto by si mohol myslieť inšie: že to my veľkodušne dávame Bohu to, čo potrebuje. Ale v podstate Božia sláva nespočíva v tom, že my Bohu dávame niečo, čo ho obohacuje; naopak: On sám nám dáva to, čo nás obohacuje, čo nás vyvádza z ničoty, čo nás oživuje a vyvyšuje. Božia sláva nieje utkaná z našich obiet, ale z jeho darov; a z našich obiet len natoľko, nakoľko sú jeho darmi (P. Charles); tak, ako slávou slnka je rozjasňovať temnotu, roztápať sneh, rozvíjať kvety a obilie, slávou Boha je robiť všetky veci božskými, dávajúc im jestvovanie a milosť.
      Teda z našej strany oslavovať Boha - znamená otvárať sa na jeho dobrodenia, zdokonaľovať v sebe Božie dary, zdokonaľovať svoju osobnosť; neuzatvárať sa vo svojom egoizme, ale otvárať sa na druhých, dávajúc im niečo z toho bohatstva, aké nám Boh udeľuje, tak ako o tom hovorí Pán Ježiš: dal som im to, čo si mi zveril.
      Pán Ježiš nám to dáva predovšetkým v obete svätej omše, ktorá je najdokonalejšou obetou zvelebovania.


12.12.2005 - 14:57   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 17, 11b-19

      Niekto sa môže spýtať: či Pán Ježiš oddeľuje seba a svojich učeníkov od sveta - či tiež otvára sa voči nemu, posielajúc ich do sveta tak, ako sám sa cíti poslaný?
      Voči svetu možno zaujať rôzne stanoviská. Jedni sa nad svetom pohoršujú a nad všetkým, čo sa na svete deje, boja sa sveta, stránia sa ho a neveria, aby mohlo v ňom existovať niečo dobré; dokonca prísne odsudzujú svet, ako predurčený na večné zatratenie. Iní zasa si myslia, že voči svetu treba zaujímať bezhranične otvorený postoj; predsa toľko sa dnes hovorí, aj v Cirkvi, o pozitívnom vzťahu k svetu: že človek sa má o svet zaujímať, svet poznávať, svet zdokonalovať. Avšak v tomto súhlase so svetom možno upadnúť do krajnosti, keď nekriticky budeme počúvať všetky jeho mienky a zásady a budeme prijímať bez výhrad jeho štýl života.
      Stručne povediac: je svet a svet. Je svet, ktorý stvoril Boh, o ktorom sám Boh na začiatku povedal, že je veľmi dobrý, ktorý naďalej nás fascinuje mnohými prvkami dobra a krásy. Našou úlohou je pokračovať v diele stvorenia, a teda rozmnožovať dobro a krásu. A to je prvá úloha, s akou nás Pán Ježiš posiela do sveta. Ale je tiež svet falošných a zvrátených zásad, protiviacich sa Evanjeliu; od tohto sveta sa Kristus dištancuje a zoči-voči tomuto svetu nám odporúča opatrnosť. Ale aj do tohto sveta nás posiela, aby sme pravdou premáhali klamstvo a dobrom zlo, zachraňujúc tento svet pred morálnou skazou.
      Tento svet to sú však ľudia, hoci aj tí, ktorí tieto falošné zásady vyznávajú. Čo sa týka ľudí, nesmieme nimi pohŕdať, ani ich nenávidieť, ani byť ľahostajní; treba odlišovať človeka od jeho zásad, hriešnika od hriechu. Odsudzujúc hriech - majme zľutovanie s hriešnikom, snažiac sa ho odvrátiť zo zlej cesty. Hovorí sa o tolerancii. Tolerancia - to je schopnosť pochopiť; ale pochopiť - to ešte neznamená - chváliť. A teda láska - ale aj rozvaha; rozvaha - ale aj odvaha. Odvaha, aby sme boli iní uprostred omylov sveta - a predsa nie nepriateľmi pre nepriateľov. Pretože predovšetkým za nepriateľov Kristus prináša obetu na kríži.


12.12.2005 - 14:57   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 17, 20-26

      Modlitbu Pána Ježiša za zjednotenie jeho vyznávačov možno, samozrejme, chápať v ekumenickom zmysle: aby pravoslávni, protestanti, anglikáni atď. sa zjednotili s katolíkmi. Ale čo tak hovoriť o zjednotení katolíkov s katolíkmi, keď uprostred samotných katolíkov je toľko neporozumenia. Načo hovoriť o jednote vo veľkej kresťanskej rodine, keď v malých rodinných skupinkách táto jednota chýba. Veľké zjednotenie všetkých kresťanov treba začať na úrovni osobných kontaktov s manželom, manželkou, susedmi, a spolupracovníkmi.
      Takéto zjednotenie má byť príčinou povzbudenia pre svet. O to ide Kristovi, keď sa modlí, aby aj oni v nás boli jedno, aby svet uveril, že si ma ty (Otče) poslal... že ich miluješ. Pretože nedostatok jednoty medzi veriacimi je určite príležitosťou pre pohoršenie a prehĺbenie nevery medzi neveriacimi.
      Zjednotenie nezabíja ničiu individualitu. Každý má právo vysloviť svoju mienku, ale nie kvôli tomu, aby sa jej tvrdohlavo pridržiaval, ale aby vnášal niečo nové do svojej spoločnosti; aj iným to dovoľme. Bude to teda jednota pestrofarebného obrazu, kde jednotlivé farby sa navzájom líšia, ale pekne sa líšia, a spolu tvoria jeden pekný obraz. Čiže: nehádať sa - ale sa pekne odlišovať.
      O to prosíme Ducha Svätého, ktorého ovocím je láska,... pokoj, zhovievavosť, láskavosť,... miernosť, zdržanlivosť (Gal 5, 22). Na toto ovocie myslime, keď si dávame znak pokoja.


06.05.2005 - 20:07   Jn 17, 1-11a  
» Angelo Scarano

      Pomalu končí velikonoční období, které připomíná, jak se Ježíš různými způsoby zjevoval učedníkům a s nimi přebýval. Autor evangelia shrnuje formou modlitby celé poselství o Kristu. V této velekněžské modlitbě (takto nazývané, protože Ježíš prosí za učedníky a za celý svět) zřetelně vystupují do popředí dva motivy: Ježíšův odchod k Otci (proto předčítáme v blízkosti svátku Nanebevstoupení) a poslání učedníků, které se uskuteční v síle daru Ducha (příští neděle). V této modlitbě se prolíná to, co se už stalo, s tím, co má teprve nastat: to je typické pro židovskou modlitbu, kde událost (neboli Boží dar, v tomto případě dar slávy, lásky) inspiruje prosbu za nové projevy Boží moci.
      Ježíš nejprve pozvedává oči k nebi - podle židovského myšlení je nebe místem Božího přebývání (takto se Ježíš modlil i před Lazarovým hrobem, 11,41). Modlitba začíná oslovením Otče: toto oslovení je přítomno i ve dvou předchozích Ježíšových modlitbách, které jsou zaznamenány u Jana. Všechny tyto tři modlitby jsou vysloveny před smrtí v jistotě, že tato bude přemožena (11,41; 12,27.28; 17,1n.). Je nápadné, že sloveso „dávat“ se často vyskytuje ve spojitosti s Otcem – to nabádá vidět v něm Dárce par excellence.
      Po oslovení následuje prosba „oslav svého Syna“ s následným „aby tě Syn oslavil“. Podobný sled máme i v 17,4: výzvě „nyní oslav“ (v. 4) předchází věta „oslavil jsem tě na zemi“. Z těchto výroků je zřejmá „vzájemnost mezi Otcem a Synem“: Otec oslavuje Syna, Syn oslavuje Otce. Oslavení spočívá v dokončení díla (v. 2), které mělo jako cíl „dát lidem věčný život“ (srv. Irenejův výrok: „Boží slávou je živý člověk“). Toto se uskuteční v plnosti na konci Ježíšovy životní cesty. Povaha tohoto věčného života je ozřejměna ve v. 3: „poznání“ pravého Boha i jeho „vyslance“ Ježíše Krista („poznání“ je samozřejmě i zde chápáno jako navázání jedinečného, hlubokého a bytostného vztahu). Přívlastky „pravý a jediný“ (v. 3) ve SZ obvykle označují Hospodina v protikladu k falešným bohům; v Janově evangeliu spíš podtrhují to, že pravý Bůh je ten, který se zjevil v Kristu. Otec má oslavit Syna, aby Syn oslavil Otce: oslavit Boha znamená uznat jeho mocné skutky – pro Ježíše oslavit Otce znamená ukázat jeho lásku k celému světu (viz Jan 3,16: „Bůh tak miloval svět…“), a to až do krajnosti. Vrchol tohoto zjevení je „v hodině“ Ježíšově, na kříži. Syn prosí o oslavení, jež se rodí z té lásky, kterou Otec miloval Syna „před založením světa“ (17,24).
      „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal.“ (v. 6) - Syn kontempluje dobrotu Otce, který mu daroval ty, kdo patří jemu. Výroky „zjevil jsem tvé jméno“ (v. 6; „jméno“ je uctivým označením Hospodina) a „oslavil jsem tě na zemi“ (v. 4) shrnují tajemství Ježíšova poslání, zcela zaměřeného na zjevení Otce. Výraz „zjevit jméno“ je v řeckém textu vyjádřeno odvážnou formulací, kterou nikde jinde v Bibli nenalezneme: Ježíšovo zjevení je jedinečné a neopakovatelné.
      Učedníci poznali, že „všecko, co má Syn, je od Otce“ (v. 7): v tomto výroku (a v následujícím, v. 8) sloveso „poznat“ převažuje nad „věřit“ a označuje víru plnou, dovršenou. Věta „všechno mé je tvé, všechno tvé je mé“ podtrhuje, že Syn je ve všem závislý na Otci a je s ním dokonale spojený; slovem „všechno“ jsou míněni také samotní učedníci.
      Tato část modlitby je především za učedníky, jak potvrzuje věta „ne za svět prosím“. Tím se nechce říct, že svět je vyloučen ze spásy: „záchrana světa“ je horizontem celé modlitby, vždyť Syn má moc nad každým člověkem (v. 2) a tato moc se prokáže právě prostřednictvím těch, které Otec posvětí a uchrání. Tito jsou pak posláni do světa, aby zjevili Otcovu lásku (v. 23).


06.05.2005 - 20:06   Angelo Scarano  
» Jn 17, 1-11a

       „Šťastní ti, kdo znají Otce“. To jsou slova Tertullianova, jednoho z prvních křesťanských teologů. A mohli bychom dodat: šťastní ti, kdo znají Otce Ježíše Krista, Otce zjeveného v evangeliu. A že tito lidé jsou a mohou být skutečně šťastní, to není „řečnickou frází“, ale realitou – oni totiž přijímají život v plnosti: tryskající vody, ne kapky; „chléb andělů“ (srv. Mdr 16,20), ne pouhé drobty.
      Znát Otce znamená zakoušet nepomíjející život. Tím poznáním se nemíní „rozumová znalost“, ale osobní a důvěrné společenství. Znát Boha jako Otce znamená uznat a vnímat Boha jako vlastního Otce – dobrého Otce. A protože takové poznání Boha není samozřejmostí, je opravdovým štěstím prorazit mrak nevědomosti, ba dokonce mrak nedůvěry a strachu – a dostat se do Otcovy blízkosti. Takové poznání pak provází jásot, „vnitřní radostný záchvěv“ – něco podobného jako je to, co prožívá dítě po opětném setkání se svým milovaným tátou, na kterého muselo třeba dlouho čekat. Setkání s Otcem přináší nejen radost, ale i jistotu - posiluje vědomí neohroženosti tváří v tvář všem životním nejistotám. Důvod je nasnadě – je-li Otec dobrý, pak mi dává všechno to, co potřebuji, a to i na poušti. Ba mnohem víc – nejen že nedává štíra místo vejce, hada místo ryby (Lk 11,11.12), ale dává neskonale víc, než zač prosím a co si dovedu představit (srv. Ef 3,20).
      Nadměrnost této Otcovy velkorysosti je dosvědčena slovy: „všechno tvoje je i moje“. Je jasné, že toto mohl říct „naplno“ pouze Kristus. Nicméně je stejně jasné, že každý, kdo patří Kristu, může zakoušet, že Otec dává se štědrou a otevřenou rukou. Mnohdy nemáme tuto zkušenost, a proto potřebujeme posílit svoji víru ve světle svědectví těch, kdo poznali oceán Otcova milosrdenství a … otevřeli svoji dlaň, aby přijali dary „padající z Boží ruky“. Jedním z těchto svědků je Jan od Kříže, od kterého pochází následující slova:
      „Moje jsou nebesa a má je země… všechny věci jsou moje, i sám Bůh je můj a pro mne, protože Kristus je můj a celý pro mne. Co tedy žádáš a hledáš, duše má? Tohle všechno je tvoje a všechno je to pro tebe. Nezabývej se maličkostmi ani nedbej na drobty, které padají ze stolu tvého Otce. Vyjdi ven a raduj se ve své slávě; skryj se v ní a těš se z ní a splní se tužby tvého srdce.“


18.12.2004 - 10:41   Angelo Scarano  
» Jn 17, 11b-19

      Být, či nebýt … ze světa? Být, či nebýt … ve světě? Existují dvě různé odpovědi na tyto otázky: splynout se světem (být ze světa) a utíkat z něj (nebýt v něm). Ani jedna z těchto odpovědí není správná. Řešení je uprostřed: být ve světě, ale … nebýt tím světem!
      Žít v tomto napětí však není jednoduché! Je náročné „žít ve světě“ a přitom si uchovat svoji tvář (podle Kristovy podoby!). Bezděčně totiž přijímáme jiné tváře, třeba ve snaze si zajistit „image“ přijatelný pro okolí. Ztratit svou tvář je pak… pře-tvářkou.
      Jiný „důslednější“ křesťan si možná uchová tvář, ale spíš … svoji tvář, nikoli tvář Kristovu! Čili svéhlavě a svéřepě trvá na svých zásadách (na určitých zvyklostech ve zbožnosti či chování), odděluje se od ostatních … zkažených a zvrácených, aby „si nepošpinil ruce“. Takové křesťanství není evangelním („vy jste sůl a světlo světa“), ale je neadaptabilním a nekonformním sektářstvím.
      Ideál „být ve světě, ale ne ze světa“ nám ukazuje Kristus, který žil náš život a stal se nám podobný ve všem, kromě hříchu. A v tom byl věrným následovníkem apoštol Pavel, který se všem stal vším – u Židů se stal Židem, u Řeků Řekem. Ale přitom „si uchoval Kristovu tvář“ – nejen „uchoval“ (v sobě „konzervoval“ jako vzpomínku), ale vyzařoval navenek: „na odhalené (tj. nezakryté, bez přetvářky!) tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně“ (2 Kor 3,18).

      Klíčem k vyřešení dilematu „být, či nebýt ze světa a ve světě“ je … „být v Bohu“. Toto je příliš abstraktní, tak pokusme se to konkretizovat. „Být v Bohu“ – žít v něm, prožívat svůj život spolu s ním. A jako se svým partnerem „probírat s ním své těžkosti“, otazníky, ale i úspěchy. Tak jako v každém vztahu, i s Bohem je důležité komunikovat … jinak se pomalu vytrácí communio (společenství). A tak jako necháváme prostor partnerovi, aby vyjádřil svůj názor (a třeba změnil náš pohled), tak stejně necháváme prostor i Bohu. To pak znamená „ztišit se“ před ním (samozřejmě nejprve je třeba najít čas ke ztišení!). Bůh promluví v našem nitru, skrze jiné lidi, ale často také skrze slovo Písma. Stojí opravdu za to vyhradit si čas k hledání Božích odpovědí, konfrontovat svůj život a své postoje s tím, co Bůh říká o mém životě (ve svém slovu). Pro nás samotné je „zdravé“ nechat se burcovat, provokovat Božím slovem – dovolit tomuto slovu, aby zpochybňovalo naše jednání, navyklé i klišovité postoje či reakce … A nezapomeňme, že Boží slovo není pouhým poučením, informací, ale formací, proměnou, posvěcováním („posvěť je svým slovem“! V. 17).
      Tímto způsobem budeme proměňovat svoji tvář podle Ježíšovy podoby. A budeme dostatečně silní, abychom byli ve světě, ale nebyli ze světa.

      Otázky „být ve světě“, „být ze světa“ se tak redukují na tu základní „být, či nebýt v Bohu“. Každý den obnovované „ano“ vůči Bohu (a jeho slovu) nás bude uschopňovat „nebýt ze světa“, ale „být ve světě“, protože Bůh sám nás bude podněcovat „jít do světa“, tak jako poslal svého Syna.


18.12.2004 - 10:41   Angelo Scarano  
» Jn 17, 11b-19

      11 Nezvyklé oslovení „svatý“ (Otče) uvádí a podtrhuje téma posvěcení učedníků. Svatý je Bůh ve své „jinakosti“, odlišnosti od světa „ponořeného do tmy a smrti“.
      Syn prosí Otce, aby zachoval ty, kdo „zachovávají slovo“ (mezi člověkem a Bohem je oboustranná souhra: Otec „zachovává“, ale také učedníci „zachovávají“!). Zachovat ve svém jménu znamená „v sobě“, „ve své blízkosti“, „přítomnosti“.
      „Aby byli jedno jako my“ – prosba o jednotu učedníků podle „vzoru a jednoty“ Otce a Syna (v. 22). Pokud byl Ježíš s učedníky, byl jejich spojujícím poutem. Ale po jeho odchodu oni musí zachovat jednotu, která je výrazem a znamením Boží přítomnosti.
      12 Tak jako častěji u Jana, počáteční pregnantní slova (v. 11) se posléze rozvádějí a konkretizují.
      13 Ježíš vyslovuje slova modlitby, aby učedníci mohli mít radost (z vyslyšení modlitby). Motiv radosti připomíná 15,11 a 16,20-22.24. Ježíš chce zprostředkovat vlastní radost a pokoj, aby učedníci mohli ustát nepřátelství světa.
      14 „Slovo“ se má chápat v silném smyslu jako „slovo zjevení“ zprostředkující Boží přítomnost, moc („slovo“ je u Jana synonymem „pravdy“, v. 17). Proto je to slovo, které posvěcuje a přináší život.
      15 Prosba o „zachování“, vyjádřena předtím pozitivně („zachovej ve svém jménu“), je nyní vyjádřena negativně („uchovej od zlého“). Zlý je onen „vládce světa“ (12,31; svět u Jana znamená vesměs „prostředí nepřátelské Bohu“).
      16 Učedníci nejsou ze světa, protože jsou „shůry“, patří totiž Otci.
      17 Nová prosba o „posvěcení“ prohlubuje a rozvíjí prosbu o „zachování v Božím jménu“. Posvěcení se děje skrze Boží slovo, které „odděluje“ ze světa (v. 14). Posvěcení skrze Boží slovo se vyjádřilo už v 15,3 („vy jste čistí skrze to slovo, které jsem k vám promluvil“ – očištění se má chápat „hlouběji“ jako posvěcení). Tím posvěcením máme rozumět vtažení do Boží blízkosti, naplnění Boží přítomností. Učedníci mají být vybavení pro své působení ve světě, a sice mocným a posvěcujícím Božím slovem. I v 1 Jan 2,14 se tvrdí, že „mladí“ zvítězili nad zlým skrze Boží slovo.
      18 Bůh nebere učedníky ze světa – naopak je do něj posílá! To, že učedníci „nepatří světu a nejsou ze světa“, není důvodem k jejich stažení ze světa, ale k jejich povolání pokračovat v Ježíšově díle. Tak jako samotný Ježíš byl Otcem vybaven a posvěcen (10,36), a pak vyslán do světa, stejně tak chce učinit Ježíš se svými učedníky.
      19 Předchozím veršem se přesunula pozornost na Ježíše, který posílá do světa. Ten se nyní posvěcuje za učedníky – toto posvěcení se děje v sebeodevzdání na kříži. „Posvěcení v pravdě“ neznamená „doopravdy“ (v protikladu ke kultovnímu, „nepravdivému zasvěcení“), ale „v Pravdě“ Božího slova (a tím se vracíme k v. 17; Pravda tedy posvěcuje, osvobozuje – 8,32, očišťuje – 15,3, oživuje – „moje slova jsou duch a život“). „Aby byli posvěcení“ se v řeckém textu vyjadřuje tzv. perfektem, slovesným tvarem označujícím trvalost děje.
      Sebedarováním na kříži Ježíš přechází k Otci, a tak otevírá cestu učedníkům, aby i oni mohli „přejít k Otci, k Pravdě“.


18.12.2004 - 10:41   Angelo Scarano  
» Jn 17, 11b-19

      Prosba o ochranu, posvěcení a sjednocení učedníků znamená v zásadě jedno: zůstat ve společenství s Bohem, a to i uprostřed světa (který nezná Boha). Toto „zůstávání“ není statické, ale dynamické, protože se jedná o stálý růst a prohloubení života s Bohem, ve stále větší důvěrnosti. Takto obdarovaní učedníci pak mohou zůstávat ve světě (tj. nemusí se jej bát a před ním se uzavírat), ale zároveň „nebýt ze světa“ (tj. nesplynout s ním a své jednání nechat určovat Duchem Ježíšovým). Pro takovéto setrvávání však musí být „posvěceni“ pravdou, tj. Ježíšovým slovem, jeho zvěstí a posláním (srov. Jan 8,31-32; 1,12; 15,16). Ke slovu však musí jako jeho dovršení přistoupit ještě Ježíšovo vlastní „zasvěcení“ - smrt na kříži (v. 19).


14.09.2004 - 20:59   PaedDr. František Dancák  
» Jn 17, 1; 6

      Cézar Bisognin, 19-ročný taliansky kňaz z Turína, ktorý pre chorobu bol vysvätený na osobitné povolenie pápeža Pavla VI., a ktorý bol kňazom iba 25 dní (†28.04.1976), vo svojom duchovnom testamente napísal i tieto pekné slová: „Mňa Pán Boh mimoriadne miloval. Kňazstvo je veľký dar! Len sa bojím, že ho neviem žiť ako treba...“
      Ježiš Kristus vo svojej veľkňazskej modlitbe (Jn 17, 11-26) vidí v učeníkoch, ktorých zhromaždil okolo seba, Boží dar: „Ktorých si mi dal zo sveta. Tvoji boli a dal si ich mne...“
      Pán teda nezískal učeníkov len svojou osobnosťou, výrečnosťou či zázrakmi, ale učeníci boli vyvolení Otcom v nebi a pridelení Ježišovi, keď šiel okolo Matúšovej mýtnice (Lk 5, 27), okolo Jána Krstiteľa a jeho žiakov (Jn 1, 35-39), popri jazere ((Mk 1, 16-20) atď.
      Cirkevné úlohy a úrady sú teda predovšetkým Božím darom, o ktoré sa treba modliť: „Proste Pána žatvy, aby poslal robotníkov na svoju žatvu“ (Mt 9, 38). Preto sú požehnané ruky, ktoré sú zopnuté k modlitbe za misionárov, za rehoľné kňazské povolania.


02.07.2004 - 21:28   PaedDr. František Dancák  
» Jn 17, 11

      V knihe Žiadam odpoveď od Christiana Geisslera je rozhovor dvoch hrdinov, v ktorom jeden z nich o. i. hovorí: „Ty ani ja nie sme vinní tým, čo sa napáchalo v minulosti, ale sme vinní za to, čo sa v budúcnosti urobí z toho, čo sa napáchalo.“
      Konečná jednota Cirkvi bola pre Ježiša Krista jedným z najdôležitejších bodov jeho testamentu a veľkňazskej modlitby, vrcholom jeho rozlúčky. Mohla by táto starosť nášho Pána zostať ľahostajnou? Je povinnosťou každého uvedomelého kresťana snažiť sa odbúravať dejinné predsudky a o rast porozumenia a lásky. Pravda a láska musia zostať spolu, len takto možno splniť Pánov testament snahou o jednotu Božieho ľudu.      


23.05.2004 - 19:11   Angelo Scarano  
» Jan 17, 20-26

      Jednota v názoru? Neevangelní! Svornost? To by bylo málo… Co je tedy „ideálem“ našeho evangelia? Něco velkolepého, až grandiózního… být a žít v Trojici. Jakoby tím naším ovzduším… byla Trojice. Dýchat v ní, „nadechovat ji“, přijímat do svých plic… a žít z ní. A nejenom to. Ježíš vlastně prosí nejen o to, aby takto ponořený v Bohu žil jednotlivý učedník, ale dokonce celé společenství věřících. To je skutečně velkolepé. Jinými slovy – Ježíš prosí o to, aby vztahy mezi námi navzájem, mezi námi a Bohem byly takové, jaké jsou v Trojici: bezmezné přijetí, neohraničená oddanost, láska Ducha proudící mezi námi a Otcem a spojující nás se samotným Otcem (tak jako tentýž Duch spojuje Otce a Syna v objetí). A stejná láska Ducha má spojit i nás, propojit v jeden živý organismus. Ne nadarmo se o Duchu říká, že je duší církve: on ji oživuje, spojuje.
      Jan od Kříže měl velice rád 17. kapitolu Janova evangelia a často ji polohlasitě citoval. Několikrát ji také citoval v Duchovní písni. V 39. sloce mimo jiné píše:
      „Duše vlastní skrze účast tatáž dobra, která má Bůh skrze přirozenost; proto jsou opravdu bohy skrze účast, jak říká 2 Pt 1,4 („abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti“). Duše bude mít účast na samotném Bohu, takže bude konat v něm a spolu s ním dílo Nejsvětější Trojice. Ó duše, stvořené pro tyto velké věci a k takovým povoláním! Co děláte? Čím se zabýváte? Vašimi nároky jsou nízkosti a vaším jměním ubohosti. Ó, ubohá slepoto očí vaší duše, vždyť vůči tak velkému světlu jste slepí a k tak velkým hlasům jste hluší, a nevidíte, že zatímco hledáte velikost a slávu, nepřestáváte být ubozí a nízcí, neznalí a nehodní tolika učiněných dober!“ (srv. Duchovní Píseň 39,6.7)
      Tato slova se nevztahují jen na můj osobní duchovní život, ale také na život našeho společenství (modlitebního, farního, řeholního) s Bohem. Nejsme povoláni jen k nějaké „vnější činnosti“ (takže by se naše společenství scházelo z důvodů praktických, aby se dílo lépe dařilo), ani k pouhému přátelství (jsme spolu, protože je nám dobře): i to, i to, ale ještě něco víc. Žijeme spolu… abychom mezi sebou zrcadlili, ba dokonce žili život samotné Trojice (Otcovu lásku k Synovi): abychom objevovali, jak Bůh orientuje a vede naše slova či skutky, jak zbožšťuje naše vztahy (nedivíme se někdy, odkud se bere tak nezištná láska toho bratra?). Ano, nejsem povolán pouze k tomu, abych já sám byl zbožšťován (a proměňoval se k obrazu Trojice), ale aby se zbožšťovalo naše společenství (konkrétní, žijící na určitém místě) – aby Bůh sám jej stále víc prostupoval svou přítomností… A pokud máme tento grandiózní cíl před očima, pak nás nikdy nemůže omrzet se spolu scházet, vždyť budeme prožívat velké dobrodružství objevování Boží přítomnosti: úchvatné, proměňující, stále nové. Protože s Bohem neexistuje nuda.


23.05.2004 - 19:10   Angelo Scarano  
» Jan 17, 20-26

      20 Ježíš pozvedl oči k nebi: podle židovského pojetí nebe může symbolizovat samotného Boha (viz i Jan 11,41). Častý výskyt slovesa „dát“ nás vede k rozpoznání Otce jako dárce par excellance.

      22 „Dal jsem jim slávu“ – touto slávou je účast na životě Syna, účast na věčném životě (srv. 17,2), který je už teď skutečností a má se naplno rozvinout (17,24). Sloveso „dal jsem“ je v perfektu: tím se vyjadřuje trvalost daru.

      23 Zdokonaleni v jednotě: včtině pasivní tvar, tj. dokonalá jednota je Otcovým darem, který učedníci přijímají. Komentář a rozvedení tohoto místa se nachází v 1 Jan 4,12: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás je zdokonalena“ (tak podle řeckého originálu, kde se vyskytuje pasivní tvar). Typickým Janovým stylem se vyjadřuje podobnost věřícího s Bohem: tato podobnost se uskutečňuje jen tehdy, pokud učedník žije vztah lásky s dalšími bratřími a sestrami.
Poukazuje snad důraz na tak potřebnou jednotu na rozdělení v janovské obci? Nemáme pro to žádný důkaz: naléhavost prosby se dá vysvětlit spíš tím, že tato jednota se má stále zdokonalovat, naplňovat.

      24 Vidět slávu Syna: tato sláva se však už zjevila (srv. sedm janovských znamení a stereotypní zakončení „zjevil svou slávu“), proč tedy tato prosba? Učedníci viděli Synovu slávu, ale ještě ne plnosti. Proto mohou poznávat tuto slávu stále víc, podobně jako mohou prožívat jednotu stále hlouběji. Vidět tuto slávu znamená vidět tvář Syna, vidět ho tváří v tvář (ne jako v zrcadle, nepřímo a nejasně). Toto patření znamená tedy také společenství, a to dokonalé. Důsledkem toho „víme, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1 Jan 3,2).

      25 Spravedlivý Otče: tento přívlastek (spravedlivý) charakterizuje Boha spasitele (srv. Iz 45,21: „Sdělte to dál, přibližte se! Jen ať se poradí spolu. Kdo to od pradávna ohlašoval? Kdo to oznamoval předem? Cožpak ne já, Hospodin? Kromě mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne“; 1 Jan 1,9: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“). Spravedlivý tedy znamená věrný a milosrdný.


23.05.2004 - 19:10   Angelo Scarano  
» Jan 17, 20-26

      Jednota vyprošená Ježíšem je pro věřící již na zemi skutečností, kterou stačí v hloubce vztahů objevit a žít z ní. Není to jen něco zcela niterného, protože je zaměřená k tomu, „aby svět uvěřil...“ v Ježíšovo poslání (v. 21), a tak „aby svět poznal...“ (tj. zakusil) Boží lásku skrze učedníky (v. 23). Boží sláva však nemá jen tak protéci skrze učedníky ke službě světu. Oni sami mají vstupovat do její stále větší plnosti (v. 24-26; srov. Jan 1,14). „Být tam, kde jsem já“ (v. 24) pak znamená totéž, co „já abych byl v nich“ (v. 26).


03.01.2004 - 15:47   PaedDr. František Dancák  
» Jn 17, 11

      V roku l975 sa stretli v Tripolise zástupcovia katolíckej cirkvi a islamu. Hlavné body dohody boli: nespomínať minulosť, nejatriť rany starých krívd, nebrojiť proti sebe...
      Bol to vtedy veľký úspech. Bolo to v duchu helsinských dohôd. Ale predovšetkým je to Kristova vôľa, „aby všetci jedno boli“ (Jn l7, 21).
      Snahy posledných pápežov o zjednotenie kresťanov znamenali historický medzník v dejinách Cirkvi... K tomu cieľu má prispieť aj Svetový týždeň modlitieb za jednotu kresťanov, ktorý je každoročne od l8. do 25. januára... O to sa musíme snažiť všetci. Vzájomnou úctou, odpúšťaním a predovšetkým modlitbou...


28.08.2003 - 15:55   pd  
» Jn 17, 7

      „Teraz poznali, že všetko, čo si mi dal, je od teba“ (Jn 17, 7). To je aj našou povinnosťou, ak chceme byť Ježišovými učeníkmi, veriacimi v jeho zjavené pravdy. Predovšetkým treba ich poznať. To si vyžaduje naše úsilie nábožensky sa vzdelávať, počúvať Božie slovo, čítať Sväté písmo, ktoré je zbierkou zjavených Božích právd.
      Človek je na všeličo zvedavý, všetko chce vedieť, vidieť, čítať. Prečíta knihy a časopisy azda každého literárneho druhu. Na všetky noviny je zvedavý. Denne počúva rozhlas a televízne vysielanie. Vzdeláva sa odborne i pre zábavu a rozptýlenie. Je to všetko potrebné, aby intelektuálne nezaostával. Prináša to móda i duševné zdravie. Vyžaduje si to odborná kvalifikácia i všeobecná inteligencia. To všetko má odôvodnenie v poznaní a zužitkovateľnosti pre spoločenský život.
      My, veriaci ľudia, máme aj inú povinnosť ako iba skúmať životné javy, vedu a literatúru. Treba nám poznať aj náboženskú náuku – teológiu – vedu o Bohu, poznatky o duši, o poslednom cieli človeka i sveta. O tom nás učí evanjelium – Božia náuka a jej základné spracovanie v katechizme. Osvojme si ho, poznávajme jeho zásady, príkazy a rady. To chce od nás Boh, ktorý nám to zjavil, Kristus, ktorý to učil a naša cirkev, ktorá nám to prikazuje.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet