22.september 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Moderný človek sa cíti čoraz slabší, lebo uňho ubúda zakorenená stavovská sila osoby, schopnosť byť pánom seba a súvislosť s absolútnymi hodnotami, ktoré sú mu oporou.”

~ROMANO GUARDINI~

12.06.2003 - (čítanosť1789 reakcie16)


Jn 16, 1-15

      1 Toto som vám povedal, aby ste sa nepohoršovali. 2 Vylúčia vás zo synagóg, ba prichádza hodina, keď sa každý, kto vás zabije, bude nazdávať, že tým slúži Bohu. 3 A budú to robiť preto, že nepoznali Otca ani mňa. 4 A toto som vám povedal, aby ste si spomenuli, keď príde ich hodina, že som vám to hovoril. Spočiatku som vám o tom nerozprával, lebo som bol s vami.
      5 No teraz idem k tomu, ktorý ma poslal, a nik z vás sa ma nepýta: „Kam ideš?“ 6 Ale srdce vám naplnil smútok, že som vám to povedal. 7 Lenže hovorím vám pravdu: Je pre vás lepšie, aby som odišiel. Lebo ak neodídem, Tešiteľ k vám nepríde. Ale keď odídem, pošlem ho k vám. 8 A keď príde on, ukáže svetu, čo je hriech, čo spravodlivosť a čo súd. 9 Hriech je, že neveria vo mňa, 10 spravodlivosť, že idem k Otcovi a už ma neuvidíte, 11 a súd, že knieža tohto sveta je už odsúdené.
      12 Ešte vera vám mám toho povedať, ale teraz by ste to nezniesli. 13 Keď príde on, Duch pravdy, uvedie vás do plnej pravdy, lebo nebude hovoriť sám zo seba, ale bude hovoriť, čo počuje, a zvestuje vám, čo má prísť. 14 On ma oslávi, lebo z môjho vezme a zvestuje vám. 15 Všetko, čo má Otec, je moje. Preto som povedal, že z môjho vezme a zvestuje vám.
12.06.2003 | Čítanosť(1985)
Jn 16, 24-33
12.06.2003 | Čítanosť(1933)
Jn 16, 16-23


24.01.2009 - 20:08   fd  
» Jn 16, 20b

Bl. Henrich Suso vo všetkých bolestiach cítil v duši veľkú radosť. Správu o svojom živote končí slovami: „Človek, ktorý dokáže dobre trpieť, za svoje utrpenie dostáva čiastočne odmenu už v tomto čase, pretože získava pokoj a radosť - vo všetkých veciach a po smrti nájde večný život.” V svetskej radosti, tak v kresťanskom smútku existuje veľká premena, tentoraz vždy radostná premena: Kto neodmietne niesť s Kristom každodenne kríž (Lk 9, 23), kto odhodlane pije z Kristovho kalicha (Mt 20, 23), i keď s trasúcou rukou, nájde raz účasť na Kristovom oslávení (Rim 8, 17) a tu na zemi, pokoj srdca i odpustenie. „Váš smútok sa premení na radosť..., vaše srdce sa bude radovať. A vašu radosť vám nik nevezme” (Jn 16, 20; 22).


12.05.2007 - 06:03   Romano Guardini  
» Jn 16,13-14

Keď príde on, Duch pravdy..., On ma oslávi, lebo z môjho vezme a zvestuje vám. (Jn 16,13-14)
Prijať Krista a rozumieť ho je možné iba zásahom toho, ktorý mu je rovný a mocou ktorého Syn Boží sa stal človekom: to je Duch Svätý. On otvára oči a myseľ, on hýbe srdce.
Kristus je historickou osobnosťou. Jeho črty sú zastreté podobnosťami, ktoré odhaľujeme ľudskou vôľou. Táto však prijíma iba to, čo je čisto ľudské. Duch Svätý mi musí pomôcť poznať Krista v plnosti.
Na Krista sa útočí, jeho obraz a jeho posolstvo sú ponorené do prúdu nedorozumení, deformácií a nepriateľstva: Duch musí dať môjmu srdcu a môjmu rozumu nevyhnutnú istotu, aby som mohol nájsť cestu, ktorá vedie k nemu.
Kristus je Sám, je Jediný a zároveň je Pravdou: Duch ma musí naučiť poznať Ježiša Krista; toto poznanie je nad všetko iné poznanie, ako hovorí svätý Pavol, a keď ho takto spoznávam, som presvedčený, že aj on ma pozná.
Kristus medzi ľuďmi je znamením, ktorému sa odporuje. On zjavuje tajomstvá srdca. V ňom nachádzame splnenie túžob, ale môže byť aj zámienkou pohoršenia. Všetko sa sprisaháva, aby odvrátilo človeka vidieť toto splnenie túžob a uviedlo ho do pohoršenia. Duch musí vo mne prebudiť lásku ku Kristovi. Ak je tu Duch Svätý, všetko sa darí, bez neho všetko je prázdne a trápne. (Romano Guardini)


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 15,26 - 16,4a

Duch pravdy vydá o mně svědectví.
Druhá část dnešního evangelia (v. 1 - 4) rozvíjí sobotní téma „nenávisti“ světa. Přes tvrdou kritiku představitelů tehdejšího židovství („nepoznali Otce“) je zde náznak určitého pochopení pro jejich jednání („bude si myslet, že tím uctívá Boha“; srov. Nu 25,13). Celá řeč slouží k přípravě učedníků na čas, kdy se bude muset osvědčit jejich víra v pronásledování bývalými souvěrci. K jejímu posílení však slouží především v. 26 - 27: učedníci nebudou sami, bude při nich „Přímluvce“ (ř. „paraklétos“: z právní a soudí terminologie „obhájce“, „zastánce“), „Duch pravdy“ (srov. Mk 13,9-13; Mt 10,17-25; Lk 12,11n; Sk 5,27-.32). Ti, kdo byli vnitřně „přesvědčeni“ Duchem, jsou schopni nejen v pronásledování obstát, ale i vydávat „svědectví“ o Ježíšovi.


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 16,5-11

Jestliže neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde.
Evangelium rozvíjí téma daru „Přímluvce“, „Ducha pravdy“, které bylo otevřeno včera. Od budoucího pronásledování se pohled soustřeďuje znovu na nadcházející Ježíšův „odchod“. V zármutku jsou učedníci povzbuzeni tím, že tento „odchod“ jim prospěje: v působení darovaného Ducha budou oni i další generace přítomnost vzkříšeného Krista zakoušet ještě mnohem mocněji a univerzálněji. Co bude Duch konat, až přijde? Povede jakýsi „revizní soudní proces“, který ukáže, že Ježíš byl v právu a ne svět, který jej zabil (v. 8: „usvědčí svět ze hříchu...“ by bylo lépe přeložit: „usvědčí svět, v čem spočívá hřích...“). Ve v. 9 - 11 jsou tyto tři „projednávané záležitosti“ (srov. tři hlavní fáze tehdejšího soudního procesu: zjištění skutkové podstaty, výrok o spravedlnosti - vinen či nevinen, vynesení trestu) rozvedeny: „hříchem“ je myšlen základní postoj odmítání, uzavřenosti, nedůvěry a nevíry (srov. 8,21-47; 12,44-50), „spravedlností“ se zde myslí skoro totéž, co (Ježíšova) „sláva“ či „oslavení“ (srov. 1 Tim 3,16), „soudem“ pak konečné vítězství nad nevěřícím světem a jeho vládcem (srov. 12,31; 3,19).


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 15, 26 – 16,4

Vyloučí vás ze synagogy
Synagogou nazýváme místo, kde se scházejí k modlitbě židé. Ale slovo je řecké. Znamená prosté shromaždiště, ne chrám. Ale i to mělo posvátný ráz. Židé si totiž byli velmi vědomi své soudržnosti národní i náboženské. I dnes má nepříjemné sociální důsledky, když se někomu zakáže vstup tam, kam smí normální občan. Nepouštět tam cizince je známka rasismu. Je-li vyloučení úřední nebo alespoň nějak institucionální, vyžadují se vážné důvody Většinou to bývá jeho zásadní rozpor s pravidly sdružení. Tento rozpor ovšem stále existuje mezi Kristem a světem. Proto se někteří křesťané sami dobrovolné ze světa vylučují, odcházejí do samoty První mniši začali v poušti. Ale už tenkrát upozorňovali Otcové církve, že nemusí být toto vyloučení materiální, ale morální, tj. učíme se svět, tj. všecko, s čím se setkáváme, jinak hodnotit než noviny, obrazovka, pouliční řeči.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 15, 26 – 16,4

Každý, kdo vás zabije, bude myslit, že tím proukazuje službu Boku
Vyloučení ze společnosti má různé stupně. Někomu se zakáže jen přístup do veřejných místností. Jinému se všude vyhýbají. Římské zákony posílaly ty, které považovaly za škůdce společnosti, do vyhnanství, Někdy i velmi daleko. Nejradikálnějším vyloučením však je trest smrti. Ukládá se v případech krajních. O tom člověku se soudí, že je nebezpečný. Nejenom se svými názory rozchází s ostatními, ale ohrožuje soužití. Zdá se to lidsky neuvěřitelné, ale dějiny církve od samého počátku jsou plny případů, že byli lidé odsouzeni k smrti proto, že vyznali víru v Krista. Odůvodňují se takové rozsudky sociálně, národnostně, zákonně, ale poslední důvod je vždycky týž: myslí se, že se tím slouží Bohu, tj. falešné ideji, kterou si lidé vytvořili o ideálu, za kterým bezohledně jdou. Kristus by jim v tom překážel.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 15, 26 – 16,4

Budou tak jednat, protože nepoznali ani Otce ani mne
Krista samotného odsoudili z důvodů náboženských. On se však za ně modlil: „Otče, odpusť jim, nevědí, co činí.“ Je skutečné každý odpor proti křesťanství nevědomost? Morálka rozlišuje nevědomost nezaviněnou a vinnou. Řečtí Otcové nazývali nevědomostí každý hřích, ale ne proto, aby omlouvali zlo, spíš proto, abychom si uvědomili jeho následky. Každý hřích totiž působí zatemnění v mysli, oslepuje pro Boží pravdu. Kdo dělá zlo, nezná Boha Otce ani jeho Syna Ježíše Krista. Už Platon razil psychologickou zásadu, že každý zná jenom to, co je jemu samotnému podobné. Jak by tedy mohl poznat tajemství lásky Boha Otce a Syna, kdo sám nemá jiné rád jako bratry? Takové náboženství by bylo v nesouladu s jeho životem a myšlením. Jenom z lásky vyroste poznání, že Bůh je láska (1 Jan 4,8).


26.09.2006 - 20:47   JR  
» Jn 16, 12-15

Oznámí vám, co má přijít
Co je skutečnost? To, co vidíme dnes, co bylo po staletí, co bude zítra? Jsme si vědomi, že čas rozsekává realitu na jednotlivé momenty které se samy o sobě nedají pochopit. Chceme-li říci, co je český národ, musíme znát jeho minulost. Přítomné problémy pocházejí z historie. Ale daleko důležitější je Vidět, kam situace vede. Všichni proto rádi slyší proroctví, i když jsou to většinou jen dohady. V jedné, a to nejdůležitější věci, však už jistou předpověď máme. Je-li Kristus smysl celých dějin, vývoj světa k němu neomylné dovede. Duch svatý dává víru a víra nás učí, že Ježíš přijde soudit živé a mrtvé a že jeho království nebude mít konce. Bláhový, kdo to zná a nepočítá s tím. Naopak ti, kdo mají Ducha svatého v srdci, žijí z naděje v toho, který je „alfa a omega, první a poslední, začátek i konec“ (Zj 22,13) a který ujišťuje: „Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou“ (Zj 22,12).


26.09.2006 - 20:47   JR  
» Jn 16, 12-15

On mě oslaví, protože z mého vezme a vám oznámí
Celá pravda je Kristus. Uznání, poznání skutečnosti je sláva. Duch svatý tedy oslavuje Krista. Je ovšem mnoho různých druhů oslavení. Nejnápadnější jsou oslavy vnější, veřejné. Ozdobí např. město a hraje hudba, protože je má navštívit hlava státu. Kristus se dočká definitivního vnějšího ocenění až na konci světa. Ale už i teď je neuvěřitelné pozoruhodné, jak jeho vliv pronikl do světa. „Když v neděli ráno slyším mručení zvonů,“ napsal zlostné E.Nietzsche, „nedovedu si vysvětlit, že je to všecko k oslavě Žida, kterého před dvěma tisíci lety ukřižovali.“ Docela jinak komentoval tento zjev Napoleon, když ve vyhnanství přemýšlel o své kariéře a o Kristu. Napsal: “Věřte mně, já se v lidech vyznám, nadchl jsem tisíce... Ale Kristus nebyl obyčejný člověk!“ Proto i jeho poznání a oslava je dílo Ducha svatého.


26.09.2006 - 20:46   JR  
» Jn 16, 12-15

Až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy
Činnost jednotlivých božských osob v díle spásy odhadujeme podle titulů, které se jim v Písmu a v tradici dávají. Duch svatý je Utěšitel, Osvětitel, zde se jmenuje „Duch pravdy“. Je to logické. Kristus řekl o sobě: “Já jsem pravda“ (Jan 14,6). Když nám posílá svého Ducha, je to Duch pravdy. Pravda má ovšem dvě stránky: na jedné straně se hlásá, na druhé straně se má hlásané pochopit. Duch svatý je činný v prvním i v druhém případě. Nikdo nemůže mluvit Boží pravdu, leda z osvícení Ducha. Tak mluvili proroci, takový je i hlas církve. Ale ten hlas nikdo nepochopí, nedostane-li podobné osvícení. Je známá ruská ikona sv. Jana Evangelisty. Má nakloněnou hlavu a poslouchá vnuknutí shůry. Co slyší, to diktuje učedníku Prochorovi, který tomu porozumí a píše to do knihy. Konec konců však i té knize, tj. evangeliu, nikdo dobře nerozumí bez dalšího osvícení Duchem.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 16, 5-11

Duch usvědčí svět z toho, co znamená hřích
Ignaciánské Exercicie věnují tzv. první týden rozjímání o hříchu. jejich výsledek má být poznání, že je hřích největší neštěstí na světě. Jeden kazatel to ilustroval příkladem. Viděl matku, která vycházela z nemocnice. Řekli jí, že pro syna, který tam leží, už není naděje. Matka se zastavila mezi dveřmi. Najednou se otočila, sevřela pěst a vzdychla: „Proklatá nemoc!“ My bychom měli dojít k podobnému povzdychu, ale hlubšímu: „Prokletý hřích!“ Je snadné k takovému závěru dojít. Mnoho z těch, kdo dělali duchovní cvičení, kdo slyšeli postní kázání, se přizná, že je jim to těžké. Nemáme se hříchů dopouštět, to patří k naší víře. Ale cítit hřích jako největší zlo? Jak k takovému poznání dojít? Dá se to jen osvícením Ducha svatého. Ten totiž dává vhled do pravé skutečnosti tak, jak se jeví v očích Božích.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 16, 5-11

Hřích je, že nevěří ve mne
Proti této větě kdosi položil námitku: Je přece dodnes ještě velká většina lidí, kteří v Ježíše Krista nevěří, nebo jej, jako muslimové, považují jenom za proroka a ne za Syna Božího. Všichni ti lidé tedy hřeší? To přece je nemyslitelné. Na to odpovídáme, že má výraz „hřích“ v Písmu různé odstíny. U sv. Jana to neznačí jenom hříšný skutek, ale spíš stav, ve kterém žijeme a který hříchem vznikl. V tomto stavuje člověk, jak říkají teologové, zraněn ve svých přirozených schopnostech. Zraněná noha nedojde tam, kam by došel zdravý, zraněné ruce nezvládnou určenou práci. V duševním světě je jednou z nejkrásnějších vlastností lidská mysl. Podle řeckých Otců v ní je obraz Boha. Je zaměřena na nekonečno, chce poznat všechno. Čeho všeho je schopna, nám ukazuje pokrok v technice, vědě a umění. A přece ti lidé, kteří už poznali tolik věcí, nepoznávají Boha, nečetli evangelium, neznají Krista. Jak je to možné? Vysvětlení najdeme jenom v tom, že žijeme ve stavu hříchu.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 16, 5-11

Duch usvědči lidi ze spravedlnosti a soudu
Vysvětlení této věty, jak ji čteme v evangeliu, nám připadá málo srozumitelné: „spravedlnost, že odcházím k Otci a už mé neuvidíte; soud, že vládce tohoto světa je odsouzen.“ Pokusme seje uvést do souvislostí s předcházejícím. Ve stavu hříchu, ve kterém žijeme, není na světě spravedlnost. V tom jsou všichni zajedno. Nevinní jsou často odsouzeni a zlo triumfuje na soudech světa. Bylo a je dost šlechetných lidí, kteří se bijí za spravedlnost a přáli by si, aby bylo zlo definitivně přemoženo. Podaří se to? Naděje máme pramalé. Dokazuje to všelidská zkušenost staletí. Co tedy dělat? Spokojit se s tou troškou dobra, kterou najdeme paběrkou na lánech světa? Ti, kdo přijali Ducha svatého, jsou schopni hledět do jasné budoucnosti. Kristus, který je pravda a spravedlnost, vystoupil k Otci na nebe, ale „odtud přijde soudit živé i mrtvé a jeho království nebude konce.“


12.12.2005 - 14:57   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 16, 5-11

      Smútok naplnil srdce učeníkov, keď počuli, že od nich odíde Ten, ktorému tak bezhranične dôverovali a celkom sa oddali, s ktorým spojili svoj život silnejšie, než s najbližšou rodinou. Bol pre nich zjavením iného, nádherného sveta; nielen odhaľoval pred nimi závratné hĺbky a nebotyčné tajomstvá, ale aj vízie slávnej budúcnosti {Zasadnete na dvanásť trónov!); staral sa dokonca aj o ich základné životné potreby. Pre jeho odchod sa ich teda zmocňuje pochopiteľný pocit opustenosti.
      Ktože z nás nepozná taký pocit? Bolo povedané, že svet pozná len dva pocity rovnako silné: lásku a samotu. Tieto pocity sa navzájom spájajú: práve veľká láska spôsobuje, že človek, ktorý miluje, býva nepochopený a opustený. Ostatne, človek z rôznych príčin môže byť v živote opustený: z viny nepriaznivých rodinných či spoločenských pomerov, kvôli svojim zásadám, kvôli strachu pred ľuďmi, kvôli svojmu neprispôsobeniu, kvôli nepochopeniu či ľahostajnosti zo strany ľudí, trebárs najbližších. V určitom zmysle každý človek je odsúdený na samotu - aspoň po akýsi stupeň. Môže byť obkolesený zástupom priateľov, a predsa sú v ňom problémy, ktoré absolútne nikto nepochopí. Nikto nedokáže preniknúť do hĺbky druhého človeka, tak ako nikto nie je schopný o všetkých svojich záležitostiach hovoriť a vysvetliť ich.
      Ale tiež si jasne povedzme: Nie je sám ten, kto sa necíti osamelý (K. L. Koniňski). Človek zdanlivo osamelý môže prežívať blízku prítomnosť Boha, a jeho srdce môže byť naplnené zástupom ľudí, ktorým preukazuje také či onaké služby. A naopak: ak sa niekto žaluje na svoju údajnú osamelosť -je skutočne osamelý, hoci by bola okolo neho celá hromada žičlivých sŕdc.
      Miesto sťažovať sa na svoju samotu - pripomínajme si, že už dvetisíc rokov na našich oltároch bije pre nás Srdce, ktoré najviac miluje a lepšie chápe, než ktokoľvek by nás mohol pochopiť a milovať.


12.12.2005 - 14:57   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 16,12-15

      Ešte veľa mám vám toho povedať, ale teraz by ste to (ešte) nezniesli. Možnože by im Pán Ježiš povedal o námahách hlásania Evanjelia, aké ich čakajú, ba dokonca o mučeníckej smrti, ktorá bude korunovaním týchto námah. Oni predsa očakávali, že čochvíľa zaujmú vysoké postavenia v prinavrátenom kráľovstve Izraela; či teda by zniesli predpoveď o svojich budúcich dramatických osudoch?
      Povedzme si úprimne: aj k nám sa nedostávajú naplno všetky Kristove pravdy, napr.: pravda o záhrobnom živote, o konečnej spravodlivosti, či tiež veľa morálnych právd a zásad, ktoré nás nútia zmeniť pohodlné životné postoje.
      Pán Ježiš teda predpovedá zoslanie Ducha Svätého, ktorý uvedie vás do plnej pravdy. Týmto slovám venujme zvláštnu pozornosť. Pretože veľmi často nemôžeme zniesť pravdu o nás samých, akú nám niekto povie do očí, alebo hovorí o nás poza náš chrbát; vtedy sa rozčuľujeme, že nie je to pravda, že nikto nepozná o nás celú pravdu. Celú pravdu nám nepovie nikto cudzí; či by to bola pravda milá či nemilá - nepovie ju nám ani priateľ, ani nepriateľ; a ak aj povie - tak budeme mu veriť? Celú pravdu o sebe môže niekto len sám sebe povedať do očí, povedať pravdu o sebe. Môže to byť nepríjemná pravda; možno preto veľa hriešnikov váha pristúpiť k tribunálu pokánia: tento krok vyžaduje od nich určitú odvahu. Potrebná je teda tá podpora Ducha Svätého, ktorý uvedie vás do plnej pravdy.
      Kazimír Tetmajer vyznáva: Rád sa pozerám očami obráteným dovnútra, do sveta, čo sám sa v človeku tvorí. Aký je ten svet, čo sa vo vnútri nás tvorí? Či aj my radi, či vôbec vieme, ten svet spravodlivo zhodnotiť vlastnými očami?


28.08.2004 - 10:16   Angelo Scarano  
» Jn 16, 12-15

      To je páté přislíbení Ducha svatého v řeči na rozloučenou: Duch má za úkol správně vykládat Ježíšova slova. Duch proto „vede“ (v. 13) „do pravdy“ Ježíšovy (tj. do jeho zjevení), aby byla v plnosti pochopena. Tato úloha Ducha vůči Kristu a jeho slovu tvoří hluboké pouto mezi Otcem, Synem a Duchem: zjevení pochází od Otce, uskutečňuje ho Syn a zdokonaluje ho výklad Ducha. Proto Ježíš opakuje: Duch „nebude mluvit sám ze sebe… ale z mého vezme a vám to oznámí.“ Ježíš vždycky zůstává jediný, kdo zjevuje Otce; Duch pravdy však působí, že Kristovo zjevení plně proniká do srdce věřících.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet