18.október 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Je tak ľahko poučovať druhých a tak ťažko seba!

~Oscar Wilde~

12.06.2003 - (čítanosť2346 reakcie18)


Jn 15, 1-11

      1 Ja som pravý vinič a môj Otec je vinohradník. 2 On každú ratolesť, ktorá na mne neprináša ovocie, odrezáva, a každú, ktorá ovocie prináša, čistí, aby prinášala viac ovocia. 3 Vy ste už čistí pre slovo, ktoré som vám povedal. 4 Ostaňte vo mne a ja vo vás. Ako ratolesť nemôže prinášať ovocie sama od seba, ak neostane na viniči, tak ani vy, ak neostanete vo mne. 5 Ja som vinič, vy ste ratolesti. Kto ostáva vo mne a ja v ňom, prináša veľa ovocia; lebo bezo mňa nemôžete nič urobiť. 6 Ak niekto neostane vo mne, vyhodia ho von ako ratolesť a uschne. Potom ich pozbierajú, hodia ich do ohňa a zhoria. 7 Ak ostanete vo mne a moje slová ostanú vo vás, proste, o čo chcete, a splní sa vám to. 8 Môj Otec je oslávený tým, že prinášate veľa ovocia a stanete sa mojimi učeníkmi. 9 Ako mňa miluje Otec, tak ja milujem vás. Ostaňte v mojej láske! 10 Ak budete zachovávať moje prikázania, ostanete v mojej láske, ako ja zachovávam prikázania svojho Otca a ostávam v jeho láske. 11 Toto som vám povedal, aby vo vás bola moja radosť a aby vaša radosť bola úplná.
12.06.2003 | Čítanosť(2664)
Jn 15, 12-27


12.05.2007 - 06:02   Albert Peyriguére  
» Jn 15,4

Ostaňte vo mne a ja vo vás. Ako ratolesť nemôže prinášať ovocie sama od seba, ak neostane na viniči, tak ani vy, ak neostanete vo mne. (Jn 15,4)
Úloha apoštola pozostáva iba v jednej veci: byť uprostred duší «nositeľom Krista» podľa krásneho vyjadrenia prvých kresťanov: ponúknuť sa Kristovi, poddávať sa Kristovi, aby v nás a skrze nás šiel k dušiam, aby v nás a skrze nás žil medzi týmito dušami. Apoštol neobracia duše. Obrátiť zatvrdlivé duše je nad sily človeka. Teda nie apoštol obracia duše, ale Kristus, ktorého apoštol nosí v sebe.
Lež nosiť v sebe Krista siaha ďaleko a hovorí mnoho! Kristus nepríde k nám, do nášho domu, ako nejaký cudzinec. Ide o to, aby sme Kristovi dovolili zmocniť sa celej našej duše, zmocniť sa jej natoľko, že v tejto duši neostane nič, čo by neprenikol Kristus, čo by nepatrilo Kristovi. Teda už nežijeme my, ale Kristus žije v nás.
Apoštolát je obdivuhodnou školou poníženosti, ale aj obdivuhodným cvičením v odovzdávaní sa Kristovi až do konca. V tejto činnosti Kristus sám robí všetko: v nás a skrze nás Kristus sa obetuje, Kristus vykupuje tieto duše. (Albert Peyriguére)


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 15,1-8

Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce.
Hlavní téma: „Víra, která v lásce přináší ovoce“ (srov. Ga 5,6) je zde rozvinuto pomocí obrazné řeči o vinném kmeni a jejího výkladu. Stále se zde vracejí dva ústřední pojmy: „přinášení plodů“ (8x) a „zůstávání“ (16x). Zůstávat při kmeni (tj. žít niterné a stále společenství života s Ježíšem) je předpokladem přinášení plodů (pravého učednictví).
Dnešní úryvek (vlastní obrazná řeč o vinném kmeni) obsahuje sedmé (a poslední) „Já jsem...“ v Janově evangeliu. Obraz vinného kmene nesoucího ovoce (srov. SZ pozadí Jer 2,21; Iz 5,1-7; Ez 17; Oz 10,1) je třeba brát jako celek (životodárná jednota s kmenem jako podmínka přinášení ovoce). Všechny jednotlivosti jsou tomuto celku podřízeny (např. prořezávání révy nemá jiný význam, než že slouží tomuto přinášení ovoce). „Nesení ovoce“ není hromaděním skutků a zvláštních výkonů, ale o přirozený projev nového života z víry majícího základ v Kristu. „Být čisti“ znamená hluboké společenství s tímto Ježíšem darované slovem jeho radostné zvěsti. Toto společenství je darem, který v sobě zahrnuje vše ostatní potřebné (v. 7).


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 15,9-11

Zůstaňte v mé lásce, aby se vaše radost naplnila.
Dnešní a zítřejší evangelium odpovídá na otázku, co je vlastně tím ovocem, o kterém Ježíš mluvil v obrazné řeči o vinném kmeni (viz včerejší evangelium): je jím bratrská láska. Dnešní kratičký úryvek ukazuje na tři důležité věci: 1. na zdroj síly k zachovávání Ježíšových přikázání (Otcova láska vylitá skrze Krista na učedníky a zůstávání díky spojení s Kristem v této lásce, v. 9), 2. na prostředek zůstávání v lásce (zachovávání přikázání, nejde zde tedy jen o cit, v. 10), 3. na důsledek tohoto zůstávání (účast na Kristově radosti, plnost radosti učedníků, v. 11). Zároveň zjišťujeme úžasnou věc: Ježíšova zvěst nás nechce o něco okrást. Naopak má jediný cíl - naplnění naší radosti.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 15, 9-11

Jako miloval Otec mne, tak já jsem miloval vás
O lásce se mluví mnoho. Je předmětem nesčíslného počtu písní, románů, filmů. Přesto však není lehké říci, co se láskou rozumí. Pokusil se o to Platon v pověstném dialogu Symposium. Vypravuje tam nejprve báji, jak se láska zrodila. Bůh Eros nepatří mezi pravé nebešťany. Narodil se z matky Bídy a z otce Nebe. Bída nemá nic, ale vidí nebe nad sebou. Touží po něčem dobrém a krásném. Milujeme to, co nemáme. Ty touhy jsou ovšem různé: přáli bychom si dobré jídlo, hudbu, přátele, vědění. Podle Platona je člověk tak velký, jak velká je jeho láska. Miluje li hudbu, je hudebník. Ale miluje-li Boha, je muž Boží. Je to krásná nauka. Ale nemůže vyjádřit plnost lásky křesťanské. Podle Platona totiž Bůh nemiluje a nemůže milovat svět a lidi. Nic totiž nepotřebuje, tedy po ničem netouží. Evangelium nás učí jinak: „Tak Bůh miloval svět, že vydal svého vlastního Syna“ (Jan 3,16). Jde tu tedy o jiný druh lásky. Není to ta, co hledá, ale naopak ta, co dává ze svého těm, co nemají. Tak miluje Otec Syna, tak Syn miluje své učedníky a tak se máme učit milovat i my.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 15, 9-11

Zůstaňte v mé lásce
Kdo čtou Písmo řecky, hned si všimnou, že se tam pro lásku užívá jiné slovo, než v klasickém jazyce. U starých pohanských autorů je výraz pro lásku eros. Písmo užívá jiného slova: Agape. Byli si tedy autoři dobře vědomi, že jde o dva různé projevy Jednaje láska lidská. Touha něco nebo někoho mít. „Za trochu lásky šel bych světa kraj...“ Druhá láska je Boží. Sám ze sebe člověk totiž nemá tolik štěstí, aby je mohl rozdávat na potkání. Podle té druhé lásky poznají lidé, že je někdo Kristovým učedníkem. Tu první mají i pohané. Mnoho se i dnes řeční o lásce. Ale v těch dojemných řečech je nebezpečí, že se nerozlišuje a že texty evangelia zneužívají ve prospěch banálních programů. Kristus tedy napomíná učedníky, aby zůstali v ,jeho lásce“, v té, která je schopna oběti a nečeká zde na zemi odplatu. Taje ovšem možná jenom ve spojení s ním samým.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 15, 9-11

Budete-li zachovávat moje přikázáni, zůstanete v mé lásce
Často se dnes razí heslo, že láskaje víc než přikázání. Dělají pak z toho i ty nejodvážnější aplikace. Tak prý např. žena může přerušit těhotenství, když muž nechce mít v rodině přírůstek, protože láska k muži je víc než přikázání Desatera: „Nezabiješ!“ Samozřejmé nejdou všichni tak daleko, ale poměr lásky a přikázání jim není jasný. jsou ovšem přikázání jenom lidská. Tam by se zdálo, že se má princip aplikovat. Jednoho přísného asketu v ruském klášteře minulého století přistihli, že v době přísného postu připravil večeři příteli, který přišel z daleka. Odůvodnil to: „Láskaje víc, než půst.“ Ale může daňový úředník odpouštět poplatky těm, které má rád a předpisovat je ostatním? To už by byla korupce, protože spravedlnost je výraz lásky ke všem. Co pak říci o přikázáních Božích? jsou-li skutečné Boží, pak nemohou být ničím jiným, než výrazem Boží lásky a kdo je zachovává, zůstává v lásce Kristové, která zahrnuje všechny


24.03.2006 - 15:49   JR  
» Jn 15, 1-8

Zůstanete-li ve mně, zůstanou ve vás má slova
Je-li toto ztotožnění s Kristem nutné k tomu, abychom dokázali vyplnit lidské povinnosti, tím nutnější je k tomu, abychom nesli světu víru v něho. Všichni, kdo konají apoštolský úřad, si toho jsou plné vědomi. Nedá-li Kristus sílu jejich slovům, budou znít jenom jako zvučící kov a řinčící zvon (srv. 1 Kor 13,1). Ale i u tzv. obyčejných věřících pozorujeme zvláštní jev. Někteří řeknou jenom pár slov domluví mírné druhému a má to účinek. Jiní si naopak stěžují, že na jejich slova nikdo nedbá. Říkáme, že to záleží na umění mluvit, na vlohách pro styk s druhými. Nezapomínejme však, že je tu i jiný, a to nejdůležitější prvek:je-li v jejich slovech Kristus mluvící jejich jazykem.


24.03.2006 - 15:48   JR  
» Jn 15, 1-8

Odděleni ode mne nemůžete dělat nic
V teologii se rozlišují tzv. přirozené vlastnosti člověka a dary nadpřirozené. Poznání rozumové, síla vůle, touha učit se apod. patří k tomu, aby byl člověk člověkem. Víra, naděje a láska jsou naopak dary nadpřirozené, síla milosti Boží v nás. Toto rozlišení je velice užitečné, ale nesmí se upřílišňovat. Mluví se dnes o tzv. lidských právech, lidských povinnostech a ctnostech, které mají mít všichni bez ohledu na náboženství. I ateisté mají být pravdiví, poctiví, šetřit životy i majetek jiných. Ale tento humanismus, i když je ušlechtilý, je uskutečnitelný? Může být člověk člověkem bez Krista? Otcové církve tomu nevěřili. Člověk je stvořen „podle obrazu Božího“ (Gn 1,26), tj. podle Krista, který první je prototyp všech. Bez něho tedy nikdo nedokáže být člověkem, jak má být, ani zde na zemi.


24.03.2006 - 15:48   JR  
» Jn 15, 1-8

Vinný kmen a ratolesti
V katechismu bývalo tzv. šest základních pravd, které musí každý přijmout, chce-li být křesťanem. Šestá zněla: „Že je milosti Boží ke spasení zapotřebí.“ Přirovnání k vinnému kmeni a výhonkům tuto pravdu vyslovuje jednoduše a názorné. Nepotřebuje vysvětlení, pokud jde o princip. Spíš se naskýtá praktická otázka: Jak spojení s Kristem posilovat, aby byl skutečné jakoby „kmen“ našeho života. Živočišné organismy mají cévy, kterými proudí krev do údů. I v rostlinách je něco podobného, míza proniká z kořene až do posledního lístku. Cévy spojené s Kristem jsou všechny prostředky ke spasení: víra, skutky, svátosti. Zvlášť se toto přirovnání dobře hodí na přijímání svátostí. Křtem jsme „naočkováni“ na strom Kristův Byli jsme cizí větev, ale srostli jsme s ním (Řím 6,4). Přijímání eucharistie je jakoby transfuze Kristova života v náš ochabující organismus, zpověď je ošetření, a podvázání větve, která se nalomila. Všechno tedy má jeden a týž cíl: být s Kristem a v něm.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Jn 15,1-8

   Přišla za knězem jedna paní a říká: „Otče, já jsem se přestala modlit. Už se modlit nemůžu, protože jsem se přesvědčila, že Bůh naše modlitby nevyslyší. Kdybyste věděl, co jsem se v tomto roce namodlila. Den co den jsem úpěnlivě prosila, aby mi Bůh splnil určitou věc. Dokonce jsem udělala slib, že dám na opravy kostela 5000 Kč, když mi Bůh mou modlitbu splní. A nadarmo. Dcera si přesto vzala toho mládence a jistě s ním bude nešťastná . Mé modlení na tom nic nezměnilo. A tak jsem se rozhodla, že se modlit přestanu.“
   Slíbil Ježíš přílíš?
   Na tuhle zklamanou paní jsem si vzpomněl, když jsem četl dnešní evangelium. Pán Ježíš tam prohlašuje: „Když zůstanete spojeni se mnou, pak můžete prosit oč chcete a dostanete to.“ - Ta paní věřila na Ježíšův příslib - a hrozně se zklamala. Možná i vy znáte někoho, komu se vedlo podobně jako té paní. Děti, možná i vám samým se to už stalo: Moc vám na tom záleželo, moc jste se za to modlili - a nesplnilo se vám to.
   Mně samému se to už také stalo - a nejednou. Ale přesto dál pevně věřím, že Ježíš své sliby plní, že prosebná modlitba má smysl, že nikdy není nadarmo.
   Mnohé nesplní, protože nás má rád
   Proč tomu tak věřím? Kde bych byl, kdyby mi Pán Bůh byl splnil všechno, zač jsem se modlil. Byl bych se musel stát automobilovým závodníkem - za to jsem se vroucně modlil, když jsem ještě nechodil do školy. Pak bych se byl musel stát slavným advokátem, který vyhraje všechny spory; také slavným spisovatelem a bohatým člověkem a velkým pánem. Jak jsem dnes rád, že mi dobrý Bůh žádnou z těch modliteb nesplnil a že jsem se stal misto toho knězem.
   Rozumíte už, proč Pán Bůh mnohé naše modlitby nesplní tak, jak my si to představujeme a přejeme: proto, že nás má rád! Splní je, ale docela jinak a pro nás líp. Bůh je náš Otec a dělá to s námi také tak jako dobrý otec pozemský: Ten také nemůže splnit všechna přání svých dětí - i když děti lítostí pláčou, i když nevímjak škemrají. Právě proto, že má děti rád, nesplní přání, které by dětem bylo ke škodě.
   Bůh splní jinak
   A tak já po všech životních zkušenostech pevně věřím, že Bůh všechny mé modlitby slyšel a že je vždy i vyslyšel, splnil, jenže tak, jak to bylo pro mne lepší.
   Podobnou zkušenost s Bohem najdeme i v Bibli - už ve Starém zákoně.
   Co se Izraelité namodlili, aby jim Bůh už poslal Vykupitele. Bůh ho poslal, ale jinak, než oni si přáli: Ne válečníka, ale hlasatele pokoje. Ne krále mocného a bohatého, ale krále lidských srdcí. Bůh plní lidská přání zpravidla jinak, než si představují: Plní je líp.
   Člověče, přičiň se, Pán Bůh ti pomůže
   Ovšem, nestačí jen se modlit, člověk se i sám musí přičinit.
   Známý americký biskup Dom Helder Camara v jednom svém kázání vypravoval legendu amerických indiánů:
   „Dva vozkové jeli lesní cestou a povozy jim zapadly do bahna. Jeden z vozků padl na kolena do bláta a začal se vroucně modlit: „Bože, pošli nám pomoc!“ Druhý vozka začal s bručením snášet větve a klást je do bahna a zpevňovat cestu.
   A tu se k úžasu obou objevil Boží posel a šel pomáhat - víte komu? Ne tomu, co klečel a jen se modlil, ale tomu, co se namáhal. Bůh pomáhá tomu, kdo se sám snaží,“ - zakončil biskup kázání. Ostatně tuhle indiánskou moudrost znali naši moudří předkové také. Říkávali:    „Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže.“
   Zopakujme si tedy, co víme o prosebné modlitbě:
   - Za prvé: Bůh vyslyší naši modlitbu tak, jak je to pro nás nejlepší.
    A to je často jinak, než my si představujeme.
   - Za druhé: Bůh pomůže tomu, kdo se sám snaží. Lenochy Bůh nepodporuje.
   - A ještě jedna důležitá okolnost je tu: Nesmíme zapomínat na první část příslibu Pána Ježíše. Říká: „Zůstanete-li spojeni se mnou - pak můžete prosit oč chcete, a dostanete.“ - Spojení s Pánem Ježíšem je tedy také rozhodující pro splnění naší modlitby. I na to bychom měli pamatovat.


12.12.2005 - 14:57   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 15, 1-8

      Až šesťkrát počujeme v tejto výpovedi slovo „ovocie“; máme prinášať ovocie, a to veľa, a čoraz viac.
      Tým ovocím je sám človek vo svojej dokonalosti, ktorú dosiahol, vo svojom uskutočňovaní sa ako Božieho obrazu, v dopracovaní sa svojej viditeľnej podoby s Bohom, slovom: v celom svojom možnom zošľachťovaní, zdokonaľovaní. To je to ovocie tvorivého Božieho plánu, ovocie utrpenia Božieho Syna, ovocie zoslania Ducha Svätého. Toto ovocie sa rodí a dozrieva na základe každej námahy a bolesti všedného dňa. Ostatne, každý úspech na ceste nášho duchovného postupu, na ceste našej služby Bohu a blížnym -je tým ovocím, ktoré Boh odkladá do pokladnice našich zásluh.
      Takéto ovocie sa rodí a dozrieva v námahe - dokonca aj prevyšujúcej sily. Preto Pán Ježiš vystríha: Bezo mňa nemôžete nič urobiť. To isté, ale druhé, čo sa týka ovocia, počujeme dnes o potrebe zotrvávania v Kristovi: len kto ostáva vo mne a ja v ňom, prináša veľa ovocia. A ostávať - to znamená udržiavať stále spojenie s Kristom prostredníctvom pravidelnej účasti na sviatosti zmierenia. Teológia učí, že v stave smrteľného hriechu nie sme schopní prinášať ovocie pre večný život. Okrem toho Pán Ježiš pripomína: Ste už čistí pre slovo, ktoré som vám povedal... Ak ostanete vo mne a moje slová ostanú vo vás atď. Jeho slová ostávajú v nás pod podmienkou, že tieto slová prežívame, čiže podľa nich žijeme. A k tomu čerpáme silu zo sviatosti zjednotenia vo svätom prijímaní, prostredníctvom ktorej plníme prianie, ktoré kedysi vyslovil, aby on bol v nás, a my v ňom (por. Jn 17, 23).
      Modlime sa peknými slovami jedného z našich básnikov: Pozdvihni moje srdce ako ovocie, ktoré spadlo vo víchre za múr tvojej záhrady - a hoď tam, kde zhromažďuješ svoje vybrané ovocie (L. Staff).


11.12.2005 - 16:31   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» ~

Aby vaša radosť bola úplná. Pre človeka vymýšľali množstvo prameňov radosti; je ich na svete plno, ale či radosť z nich je úplná - o tom možno pochybovať. Švédska poetka, občianka pokojnej a bohatej krajiny, sa sťažuje: Veď máme všetko; môžeš pochopiť, prečo som smutná? (V. Nordinová).
Pán Ježiš poukazuje dnes na prameň autentickej radosti: Ostaňte v mojej láske. Láska je vždy prameňom obšťastňovania. Veď hovoríme, že milujeme Boha, a Pán Ježiš nás zasa uisťuje o svojej láske: Ja milujem vás. Kdeže je teda tá úplnosť našej radosti? Možno prislabé je v nás povedomie radostných spasiteľných faktov, príliš slabé povedomie Kristovho zmŕtvychvstania, ktoré má nás pozdvihovať na duchu v prílivoch smútku.
Pán Ježiš ďalej hovorí, že prameňom radosti je súlad v srdci, zjednotenie s Bohom, pokoj svedomia: Ak budete zachovávať moje prikázania, ostanete v mojej láske... Plnosť Kristovej lásky dostávame a spolu s ňou je nám k dispozícii plnosť radosti; ale z našej viny môže byť v nás zmenšená, ba dokonca celkom vysušená. Ako? Raz o tom hovoril pápež Pavol VI. - pýtal sa: Môže si kresťan zúfať? Nie, nemôže a nemá, pretože to by svedčilo, že stratil kontakt s Kristom... V duchovnom živote je len jeden oprávnený smútok: ten, ktorý sa nás má zmocňovať, keď padáme. Jedine hriechy sú naším smútkom, aleje na ne liek, ktorý treba hneď použiť.
Ježiš Kristus v obete sv. omše nám stále pripomína, že zomrel a vstal z mŕtvych nie preto, aby sme zotrvávali v smútku a beznádeji.


03.12.2004 - 11:32   Angelo Scarano  
» Jn 15, 1-8

      Na první poslech toto evangelium padá jako meteorit odněkud z nebe. Nakolik je nám jasná jeho základní myšlenka, natolik vyvstává tolik otazníků: Zůstat v Kristu? Co to znamená? Jak to žít? Jak to souvisí s mým životem?

      Především – mnoho problémů s tímto textem bude mít zřejmě ten, pro koho je Kristus jen „jakýsi Marťan“, který se nárazově objevuje v našich životech při nedělní liturgii. Meteorit „z jiného konce vesmíru“. A bohužel Kristus nám občas připadá jako někdo „z Marsu“, z jiného světa – kdo uvažuje a mluví úplně jinak než my (nemluví o obchodování, o inflaci…). Pokud jsme takového Krista objevili (jakoby „z Marsu“), pak jsme na dobré cestě, abychom se dostali dál …
      Pro někoho jiného Kristus je sice „někdo jiný než já“ (s odlišným jazykem a myšlením), ale není to už „jakýsi cizí Marťan“. Je to člověk s jménem, který za mě dal život. A na kterého jsem vsadil nejen nějaké „zbožné okamžiky“ (kdy jsem v něj uvěřil), ale svoji budoucnost, svoje vztahy, priority. A On není „kdesi ve vesmíru“, mimo můj život – ale v mém životě, protože jsem ho přijal (vždyť je zmrtvýchvstalý, živý!). A mohl jsem ho přijmout, protože On není pro můj život nebezpečný – vždyť se dal za mě! A jeho slovo se pro mě stalo prioritou, ukazatelem na cestě. I přesto, že tomu často nerozumím.

      Pokud jsem si mohl „pustit k srdci a k svému životu“ tohoto Krista, pak chápu dnešní evangelium. Rozhodnutí přijmout Ježíše a jeho slovo nemá zůstat jen „v minulosti“ (v den obrácení, křtu, řeholních slibů …). V tom Kristu, který se mi jednou provždy dal, mám i zůstat – s ním prožívat své životní peripetie, nezvládané problémy, nicneříkající práci nebo vztahy.
      Anebo i Kristus se mi stal „nicneříkajícím“? Marťanem kdesi daleko?


03.12.2004 - 11:32   Angelo Scarano  
» Jn 15, 1-8

      1 Tato obrazná řeč je podobná té, kterou nalezneme v 10. kapitole Janova evangelia o dobrém pastýři (evangelium minulé neděle). V obou se setkáváme se slavnostním vyznáním „já jsem“ (+ označení), v obou jde o hluboké spojení učedníka s Ježíšem. Ježíš je oním pravým vinným kmenem: přívlastkem „pravý“ se podtrhuje kvalitativní výjimečnost a jedinečnost.
      I Otec je vtažen do této obrazné řeči. Navzdory tomu, že hlavní myšlenkou úryvku je „zůstat v Ježíši“ (4-7), Otec nehraje žádnou vedlejší roli. Jeho činnost vede k přinášení ovoce, a to je cílem (v. 8). Právě u tohoto posledního verše (v. 8) je Otec zmíněn ještě jednou: v bohatém přinášení ovoce je Otec oslaven.
      2 Dvěma způsoby Otec dosahuje bohatšího výnosu: v zimě odřezává suché větve a na jaře odstraňuje neužitečné výhonky na větvích. Tento prvek obrazné řeči, protože není pak dále vysvětlován, nemusíme detailněji „vykládat“.
      3 „Být čistý“ neznamená jen „být očištěn od hříchů“, ale (v linii metafory o vinném kmeni) být vytržen ze smrti/temnoty do životodárného společenství s Ježíšem: skrze Kristovo slovo je člověk „očištěn“, uschopněn nést ovoce (v. 2). Jeho slovo není jen „informací“, ale duch a život (6,63): proto má moc převést ze smrti do života, ze stavu bez-Boha (v temnotě smrti) k životu ve společenství s Kristem. Tento proces „přenesení“ do Božího životního prostoru se biblicky nazývá „posvěcení“ (a v tomto duchu máme chápat 17,17: „Posvěť je pravdou, tvé slovo je pravda“ – máme tu stejnou myšlenku posvěcení/očištění jako v našem verši: slovo přivádí ke společenství s Bohem!). Následující výzva „zůstaňte ve mně“ pak znamená „zůstaňte v tomto mém slově“ (jak potvrzuje v. 7).
      4 Přinesení ovoce není možné „samosebou“ nebo z vlastní síly, ale jen díky zůstávání v Kristu. Učedníci nedostávají „morální pokyn“ (neste ovoce), ale jsou odkázaní na „základ“ plodného působení: spojení s Kristem.
      Obraz vinného kmene je nyní objasněn pomocí „imanentní formule“: vy ve mně a já ve vás. Tato formule se vyskytovala už v eucharistické řeči (6,56). Opět není třeba příliš upřesnit, v čem spočívá „ovoce“ – důraz leží na obecné myšlence „nést ovoce“. Jistě se tím však myslí „ovoce účinné lásky“ (jak potvrzují blízké verše 12.17). A specifickým projevem lásky je získávat nové učedníky pro Krista.
      5 Obsahově tento verš nepřináší nic nového, ale spolu s veršem 6 činí výzvu „zůstat v Kristu“ naléhavější, hlouběji zakotvenou. Apel „zůstat v Kristu“ je o to naléhavější proto, že „beze mě nemůžete činit nic“. To je zásadní věta pro sebeporozumění křesťana při veškerém úsilí a snažení.
      6 Plastické líčení následků sebeodsouzení toho učedníka, který opouští Krista. Suchá ratolest bude vyhozena ven, podobně jako „vládce světa“ (12,31). Oheň je součástí obrazné řeči a jako takový nemá být chápán jako „pekelný oheň“.
      7 Není přislíbeno vyslyšení jakékoli modlitby – ale právě té, která vychází ze zůstávání v Ježíši, v jeho slovech. To je totiž modlitba, která prýští ze samotného Syna, a proto je neomylně vyslyšená. Jistota vyslyšení je jedním ze znaků „svobodné důvěry“, kterou učedník chová k Otci.
      8 Oslavení Otce skrze modlitbu znamená, že vyslyšením Otec ukáže svou moc, a tím se zjeví, projeví svou slávu (a tak o-slaví).
      V tomto krátkém úryvku se z několika úhlů popisuje „nesení ovoce“: Otec činí vše, aby bylo hojnější ovoce (v. 2), učedníci spojeni s Kristem přinášejí bohaté ovoce (v. 5) a Otec slyší modlitby učedníků, aby oni přinášeli mnoho ovoce.


03.12.2004 - 11:32   Angelo Scarano  
» Jn 15, 1-8

      Obraz vinného kmene nesoucího ovoce (srov. SZ pozadí Jer 2,21; Iz 5,1-7; Ez 17; Oz 10,1) je třeba brát jako celek (životodárná jednota s kmenem jako podmínka přinášení ovoce). Všechny jednotlivosti jsou tomuto celku podřízeny. Tím ovocem jsou skutky jakožto přirozený projev nového života v Kristu. „Být čistý“ neznamená jen „být očištěn od hříchů“, ale (v linii metafory o vinném kmeni) být vytržen ze smrti/temnoty do životodárného společenství s Ježíšem: skrze Kristovo slovo je člověk „očištěn“, uschopněn nést ovoce (v. 2). Následující výzva „zůstaňte ve mně“ pak znamená „zůstaňte v tomto mém slově“ (jak potvrzuje v. 7).


30.08.2003 - 21:18   Homiletik  
» Jn 15, 1-5

      Myšlienka viniča a ratolestí nám pripomína aj naše spoločenské zväzky. Tie, ktoré tvoríme s Kristom ako kresťania a potom i tie, ktoré nás spájajú s našimi bratmi a sestrami. Veď kto nemiluje brata, ktorého vidí, ako by mohol milovať Boha, ktorého nevidí? Celým učením nášho Pána sa tiahne ako ústredná niť myšlienka vzájomnosti. Myšlienka bratstva tých, ktorí nazývajú Boha svojím Otcom. Myšlienka mystického tela Kristovho, v ktorom je každý úd povolaný živiť sa životodárnou miazgou, ktorej poznávacím znamienkom je láska.
      Ak platilo o prvých kresťanoch to, že ich poznali podľa toho, že sa milujú, o čo viac to má platiť o nás. Niet preto miesta pre nelásku a hnev. Niet miesta pre zlosť. Iba pre lásku a dobrotu je tu miesto! Aj Magdaléne sa odpustilo mnoho preto, že veľa milovala. Preto, že pochopila márnosť predošlého života a našla život, ktorý je na chodníku spravodlivosti, na ktorý sme pozvaní aj my.


26.08.2003 - 08:44   ak  
» Milosť / Jn 15, 5

      Bez Božej milosti nič nedokážeme, čo je záslužné pre spásu našej duše. Ježiš Kristus to sám povedal: „Bezo mňa nemôžete nič urobiť“ (Jn 15, 5). Milosť Božia je na spasenie potrebná – znie jedna z hlavných právd našej viery. A o ňu treba prosiť. Boh síce dáva človekovi prvú milosť, keď ho volá na svoju vinicu, do svojej služby, bez toho, žeby ho človek o to prosil. Ale o ďalšiu pomoc, o ďalšiu milosť treba vytrvalo prosiť.
      Keď vyvolený izraelský ľud putoval z Egypta do zasľúbenej zeme, postavili sa mu do cesty Amalekiti. I strhol sa prudký boj. Mojžiš sa postavil na vyvýšeninu a s rozprestretými rukami sa modlil o Božiu pomoc. Keďže nevydržal dlho v tejto polohe, keď mu ruky ochabli, víťazili Amalekiti. Tu vystúpili k nemu Aron a Hur a podopierali mu ruky, aby ich mal vystreté k modlitbe.
      Mojžišove vystreté ruky nech sú nám poučením, aby sme aj my ochotne vystierali svoje ruky k modlitbe o milosť vytrvania v práci v Božej vinici, do ktorej nás Pán povolal.


20.08.2003 - 15:33   Homiletik  
» Jn 15, 1-5

      Obraz o vinici bol známy u Izraelitov, a tak aj v Starom zákone (Iz 5, 1n; Jer 12, 10; Ex 15, 1-6; Ž 79, 9-16; a inde). „Pravý“ je v protive „nepravých“ učiteľov židovského zákona, najmä farizejov, ktorí ináč učili a ináč žili. Len „pravý vinič“ – Ježiš môže prinášať pravé, nezakrpatené ovocie božej náuky a úcty i vďačnosti voči nebeskému „vinohradníkovi“ Bohu, za jeho božie dary, z ktorých najväčší je práve on, Boží Syn, ktorý priniesol najväčšiu obetu, keď ako hrozno v preši kríža vydal svoju božiu krv za spásu duší.
      Slová Ježišove: „Ja som vinič, vy ste ratolesti“ (Jn 15, 5). možno vykladať v rôznom zmysle. Ježiš bol „pravý“ vinič, ktorý svojou náukou a príkladným životom podporoval rast živých „ratolestí“, verných členov jeho mystického Tela. Tú náuku uvádza svätý Pavol (Rim 12, 5; 1 Kor 12, 12-13; Ef 5, 30). Aby miazga z viniča mohla prechádzať do ratolestí a tie aby mohli žiť a prinášať hrozno, musia byť zrastené s ním. V tom zmysle povzbudzuje apoštol Pavol Kolosanov: „Ako ste teda prijali Krista Ježiša, Pána, v ňom žite: v ňom zakorenení a na ňom postavení, upevnení vo viere, ako ste sa naučili, a vynikajte vo vzdávaní vďaky!“ (Kol 2, 6-7). A tak je to aj s členmi Kristovho Tela – cirkvi. Musia byť napojení na cirkev a zrastení a zjednotení s Kristom cez jeho náuku a eucharistické Telo. Prirovnanie má teda aj eucharistický zmysel.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet