19.september 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Nepatrí sa čestnému človeku byť hrdým na svoje dobré skutky, ale k pokore sa privádzať. Ten, kto robí dobré skutky, má svetlý veniec. A ten, kto mnohé dobré skutky vykonal, ale domnieva sa, že málo je toho, čo dobrého vykonal, ten človek týmto pokorným zmýšľaním o sebe, svetlejší a jagavejší veniec dostane. U koho je pokorné zmýšľanie, jeho dobré skutky bývajú svetlejšie, no ak niet pokorného zmýšľania, vtedy aj svetlé dobré skutky temnejú a veľké sa zmenšujú. Preto, ak chce niekto svoje dobré skutky ukázať veľkými, nech ich nepokladá za veľké, a vtedy sa oni stanú veľkými.

~sv. Izidor Peluzský, + 4. st. ~

12.06.2003 - (čítanosť2250 reakcie18)


Jn 14, 15-31

      15 Ak ma milujete, budete zachovávať moje prikázania. 16 A ja poprosím Otca a on vám dá iného Tešiteľa, aby zostal s vami naveky - 17 Ducha pravdy, ktorého svet nemôže prijať, lebo ho nevidí, ani nepozná. Vy ho poznáte, veď ostáva u vás a bude vo vás. 18 Nenechám vás ako siroty, prídem k vám. 19 Ešte chvíľku a svet ma už neuvidí, ale vy ma uvidíte, lebo ja žijem a aj vy budete žiť. 20 V ten deň spoznáte, že ja som v svojom Otcovi, vy vo mne a ja vo vás. 21 Kto má moje prikázania a zachováva ich, ten ma miluje. A kto miluje mňa, toho bude milovať môj Otec; aj ja ho budem milovať a zjavím mu seba samého.“
      22 Júda, nie ten Iškariotský, sa ho spýtal: „Pane, ako to, že seba chceš zjaviť nám, a svetu nie?“ 23 Ježiš mu odpovedal: „Kto ma miluje, bude zachovávať moje slovo a môj Otec ho bude milovať; prídeme k nemu a urobíme si uňho príbytok. 24 Kto ma nemiluje, nezachováva moje slová. A slovo, ktoré počujete, nie je moje, ale Otcovo, toho, ktorý ma poslal.
      25 Toto som vám povedal, kým som ešte u vás. 26 Ale Tešiteľ, Duch Svätý, ktorého pošle Otec v mojom mene, naučí vás všetko a pripomenie vám všetko, čo som vám povedal. 27 Pokoj vám zanechávam, svoj pokoj vám dávam. Ale ja vám nedávam, ako svet dáva. Nech sa vám srdce nevzrušuje a nestrachuje. 28 Počuli ste, že som vám povedal: Odchádzam - a prídem k vám. Keby ste ma milovali, radovali by ste sa, že idem k Otcovi, lebo Otec je väčší ako ja. 29 A povedal som vám to teraz, skôr, ako sa to stane, aby ste uverili, keď sa to stane. 30 Už s vami nebudem veľa hovoriť, lebo prichádza knieža sveta. Nado mnou nemá nijakú moc, 31 ale svet má poznať, že milujem Otca a robím, ako mi prikázal Otec. Vstaňte, poďme stadiaľto!
12.06.2003 | Čítanosť(2584)
Jn 14, 1-14


12.05.2007 - 06:03   Michel Quoist  
» Jn 14,16-17

Ja poprosím Otca a on vám dá iného Tešiteľa, aby zostal s vami naveky - Ducha pravdy... Vy ho poznáte, veď ostáva u vás a bude vo vás. (Jn 14,16-17)
Veriť ašpiráciám človeka, v jeho veľkú túžbu prekonať seba, byť niečím viac, ako aj v jeho vôľu budovať spravodlivý a zjednotený svet, to znamená veriť v Otca, ktorý v láske stvoril všetko, znamená veriť v Ježiša Krista Spasiteľa a znamená to veriť aj v Ducha Svätého.
Aj Duch Svätý prišiel na svet. Kristus prisľúbil, že ho pošle: «Budem prosiť Otca a dá vám iného Zástancu, aby zostal s vami naveky - Ducha pravdy... Vy ho poznáte, pretože prebýva s vami a bude vo vás» (Jn 14,16-17).
Duch Svätý je vždy pri nás. Veríme to? A čo robí? To, čo nám Písmo hovorí, že vždy robil: bol pri stvorení všetkého; prorokom dal dar vidieť a rozprávať; Máriu pripravil na príchod Spasiteľa a «zatônil» ju, keď sa Slovo stalo telom.
Ešte aj dnes účinkuje v srdci človeka a v srdci sveta. Sprevádza a vedie človeka v zdokonaľovaní stvorenia. On napráva, čo je «po krútené». Urovnáva cesty Pánovi. Zúčastňuje sa na ašpiráciách človeka a skupín ľudí. Vyvádza ich z omylu a usmerňuje, pripravuje stretnutie človeka s Kristom, aby ho zapojil do uskutočnenia toho, po čom by človek mohol iba túžiť. (Michel Quoist)


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 14,21-26

Přímluvce, kterého Otec pošle, ten vás naučí všemu.
Ježíšův „odchod“ umožnil darování Ducha (viz 14,15-17), ve kterém „přichází“ i sám Vzkříšený (14,2.18nn), obnoví a prohloubí vztah lásky mezi učedníky a Otcem („dá se jim poznat“; v. 21). Jan tak odpovídá na další otázku své obce (viz úvod k sobotnímu a pátečnímu evangeliu), proč se Vzkříšený dává poznat jen učedníkům, a ne světu: Jeho přítomnost může člověk vnímat jen ve víře, tj. v lásce a v poslušnosti jeho slovu (v. 23). Obrazem (pro již přítomnou) spásu zde pak není přivedení věřících domů do „nebeských příbytků“, ale přebývání Otce a Syna u věřících. Nejde zde tedy o „odchod“ a „příchod“, ale o spásu prožívanou zde a nyní v Duchu svatém. „Naukou“ a „připomínáním“ Ducha svatého má pak Jan na mysli nejen prohloubení a aktualizaci Ježíšova poselství ve světle jeho vzkříšení, ale zároveň i zpřítomnění samotného Vzkříšeného Pána.


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 14,27-31a

Svůj pokoj vám dávám.
Na závěr této řeči na rozloučenou (v. 27) dává Ježíš učedníkům svůj „pokoj“. Hebrejský výraz „šalom“ může být pozdravem na uvítanou stejně jako na rozloučenou (srov. 20,19.21.26; 1 Sol 5,23; Gal 6,16; Řím 16,20). Zde je ovšem „pokoj“ darem, který zahrnuje všechny ostatní dary (podobně jako „život“). Vyjadřuje celistvost, spásu, plnost, konečné dovršení jedince i společenství. Od v. 27b se řeč vrací k počátečním motivům (srov. 14,1nn). Radost z odchodu k Otci je odůvodněna tím, že Otec je tím, kdo posílá Krista a sesílá Ducha (což je vlastní smysl věty „Otec je větší než já“; v. 28b). Ježíšův odchod tedy učedníkům otevře přístup k Otci a je předpokladem pro příchod Ducha (srov. 16,6n). Na to se mohou spolehnout tváří v tvář nejistotě nejbližších chvil (viz v. 29n).


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 14, 27-31

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám
Pokoj, mír je jeden z mesiášských příslibů Starého zákona. Vykupitel bude „kníže pokoje“ (Iz 9,6). Jeho předobrazem byl král Šalamoun. Jeho otec David vedl mnoho válek, proto nemohl Bohu postavit chrám. Toto dílo provedl Šalamoun právě proto, že panoval v míru. Židé vedli v historii mnoho válek, zažili okupace cizími mocnostmi, deportace, vnitřní rozbroje a rozpad na dvě říše. Není divu, že toužili po trvalém míru a že si jej slibovali od Mesiáše. Ježíš ovšem tento slib vyplňuje, ale dělá to svým zvláštním způsobem, jako u všech ostatních příslibů: není to vyplnění hmotné, ale duchovní. Jeho pokoj musí být větší dar než existence silné armády na hranicích, která by odrážela každého nepřítele. Je-li království Boží uvnitř člověka (Lk 17,21), pak i mír mesiášský je především v srdci.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 14, 27-31

Ne ten, který dává svět, já vám dávám
Řekneme-li, že je mír Kristův vnitřní a ne zevnější, je to pravdivé. Ale mohlo by to být neúplné. Vždyť o vnitřní pokoj uprostřed hluku vnějšího světa usilovalo a usiluje mnoho tzv. kvietistických směrů. Už antičtí stoikové chtěli naučit lidi, aby se stali „apatickými“, necitlivými k věcem, které jiné lidi rozčilují a vyvádějí z míry. Indičtí jogíni učí vybírat si mezi různými vlivy; které na nás působí, jenom ty, které nás uklidňují. Podaří se to úplné, je to možné? Přivádí nás z klidu všecko to, k čemu nemůžeme najít kladný poměr s čím se nemůžeme, jak správné říkáme, smířit, tj. přijmout s mírem. Existuje nějaká metoda, která by nás to naučila, když je ve světě tolik utrpení a zla? Kristus ji učí. Je to jeho kříž, znamení míru tam, kde jsou rozpory, vědomí, že milujícím Boha všecko pomáhá k dobrému (Řím 8,28).


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 14, 27-31

Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!
Stoikové označovali čtyři hlavní vášně, které ruší mír srdce: rozkoš, žádostivost, smutek a strach. Buď nás potká něco milého nebo nemilého. Příjemné zážitky vyvolají pocity rozkoše, nepříjemné smutek. Ale my myslíme i do budoucna. Toužíme po příjemném, to je žádostivost, nebo se lekáme, že nás potká nepříjemnost, máme strach. Vypuď ze srdce tyto čtyři vášně, nebude se chvět ani děsit. Tak radili antičtí mudrci. Snadné je ovšem radit, nesnadné je takovou radu uskutečnit. Křesťané mají proto svou metodu. V životopise sv. Růženy z Limy se vypravuje tato příhoda. Byla neuvěřitelné bázlivá, jako její matka. Jednou si hrála v altánku v zahradě dlouho večer. Bála se pak potmě jít zahradou do domu. Její matka o ní věděla, ale i ona se bála jít od domu k altánku. Konečné přišel otec, vzal matku pod paždí a zahradou ji dovedl. Malou Růženu při tom napadlo: Má matka se přestala bát, když ji vzal otec pod paždí. Já bych se měla bát, když mne vede za ruku Otec, který je v nebesích? Od té doby už se skutečně nebála a měla srdce klidné.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Jn 14,15-21

Co jste vyrozuměli z dnešního čtení Písma?
V evangeliu říká Pán Ježíš, že Bůh potřebuje lidi, kteří zachovávají jeho přikázání. Dá jim pak mocného pomocníka, Ducha pravdy. V síle toho Ducha dělají pak křesťané hotové divy lásky mezi lidmi, jak o tom mluvilo čtení ze Skutků apoštolů.
Podobu toho křesťana, který je vhodným spolupracovníkem Ducha svatého, popisoval svatý Petr:
Bůh potřebuje takové,
kteří mají v srdci hlubokou úctu k Pánu Ježíši;
takové, kteří mají pevnou víru;
takové, kteří mají dobrou vůli;
takové, kteří mají dobré křesťanské chování.
Takové lidi potřebuje Bůh, aby vnášeli Božího Ducha do světa.
Bůh tě potřebuje! Bůh potřebuje tvou spolupráci!
Není tohle jedno z nejpodivnějších tvrzení?
Že by všemohoucí, nekonečný Bůh potřeboval takové nic, jako jsem já, člověk? Že by Duch svatý, který vane, kde chce, byl nějak závislý na mně?
Tuhle kdosi mudroval:
Když Duch svatý mohl proměnit bázlivé apoštoly na nebojácné vyznavače a hlasatele Ježíšova evangelia, tak jistě může podobně proměnit všechny lidi světa: rváče na pokojné, zloděje na poctivce, lenochy na svědomité - a bude to. Svět bude takový, jak si to Bůh přeje.
Vy znáte správnou odpověď: Duch svatý není hypnotizér, který by člověku vpašoval do mozku, co musí udělat. Duch svatý není loutkař, který by vodil lidi jako na drátkách.
Bůh stvořil člověka tak, aby byl spolupracovníkem Božím ne z donucení, ale ze své vůle. Aby mohl mít z té spolupráce radost jako ze svého díla. Duch svatý dal sílu apoštolům, protože o ni prosili. Proměnil je, protože se dali proměnit, protože jednali podle jeho vnuknutí, vedení.
Duch svatý nepůsobí mezi lidmi bez lidí. Chce jejich souhlas a spolupráci.
Apoštolové jsou vyzváni: „Jděte do celého světa. Buďte mi svědky až do končin země. - A já budu s vámi.“
Duch svatý jim dá odvahu, nadšení, sílu, oni musí dát svou námahu, rozum, ochotu, své síly; to, co žádá v epištole svatý Petr.
Tak to bylo za času svatého Petra, tak je tomu i dnes. Papež Jan XXIII. svolal koncil. Koncil je vždy dílo Ducha svatého v církvi. Ale museli se sejít všichni biskupové světa. Museli podstoupit námahu. Museli přemýšlet, jak odít do lidských slov, jak nejlépe vyjádřit to, co pociťovali jako puzení svatého Ducha.
Tak je tomu vždy: Bůh je veliký a neomylný. Člověk je nepatrný a má plno chyb. A přece: Bůh člověka potřebuje. Bůh chce, aby člověk spolupracoval na budování Božího království mezi lidmi.
Svěcení na budovatele Božího království je svátost biřmování, je to svěcení na spolupracovníky Ducha svatého. Skrze nás chce Duch svatý působit ve světě. Je to krásné, že nás Bůh potřebuje. Nikdo není nepotřebný, kdo se chce dát Duchu svatému k disposici. A nikdo se nemusí bát, že je k tomu příliš nešikovný, málo inteligentní, že na to nestačí. Zde záleží jen na ochotě ke spolupráci. Proto i Pán Ježíš vybral za apoštoly nevzdělané rybáře, aby nikdo nemusil mít tyhle obavy. Záleží především na ochotě a dobré vůli spolupracovat s Duchem svatým.
Stvořitel nám nabízí účast na své tvůrčí činnosti: „Jděte a vládněte zemi“ - vyzývá lidi hned na začátku Bible. Máme zemi rozvíjet do krásy, šlechtit ji. Máme být dobrými údržbáři naší země - pečovat o přírodu, zvířata. Máme chránit naši zemi před každým, kdo by ji chtěl plundrovat a ničit.
Pán Ježíš chce, abychom byli nositeli jeho lásky k lidem. Každý člověk lásku potřebuje. A každý člověk má na lásku právo. Všimli jste si už, že tohle právo na lásku není dosud zakotveno v žádné ústavě, v žádném zákoně? Ono to asi ani nejde. Láska se nedá sevřít do neosobních paragrafů.
A tak prosazování lidského práva na lásku zůstane asi vždy zakotveno jen v zákonech náboženských. Lidské zákony mívají pak teprve tehdy dobrý smysl, když jsou uplatňovány v duchu lásky. I k tomu nás potřebuje Bůh: Abychom lidské zákony uplatňovali v duchu lásky.
Duch svatý nás vede, abychom v sobě nosili Boží světlo, Boží jiskru radosti. Abychom tím světlem svítili lidem kolem sebe. Veselost je nakažlivá. Radost je nakažlivá. Vlídnost je nakažlivá. Přenese se od nás na jiné.
Poslouchejte, jak vnímal kterýsi bolavý člověk setkání s křesťanem, s nositelem Ducha Božího.
„Potkal jsem člověka.
Ten člověk mě oslovil - nepřehlédl mě.
Ten člověk mi naslouchal a nedíval se přitom na hodinky.
Obrátil se ke mně s přátelským úsměvem a vypadal, jakoby měl ze setkání opravdu radost.
Nechal si ode mne pomoci a neodmítl mě povýšeně.
Pohladil mě a nebál se pomluv.
Kdosi se ke mně zachoval jako Kristus!“
V tomto týdnu bychom měli přemýšlet, jak budeme spolupracovat s Duchem svatým každý z nás ve svém prostředí. Jak budeme vnášet do světa Ducha Božího.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 14, 21-26

Duch svatý, zastánce, kterého Otec pošle v mém jménu
Gnostici jsou jedni z prvních heretiků. Považovali za duchovního toho člověka, který dosáhl vyššího poznání, než obyčejní věřící. Proti nim už vystoupil sv. Jan Evangelista. Sv. Irenej z Lyonu proti nim napsal svůj pověstný spis Proti herezím. Tam dává velký důraz na to, že člověk je duchovní ne proto, že snad má velké znalosti, tajemná poznání, ale proto, že má Ducha svatého, Ducha, kterého křesťanům poslal Kristus na svoje místo, když on sám vystoupil na nebe. Duchovní člověk se tedy podle sv. Ireneje skládá ze tří složek: z těla, z duše a z Ducha svatého. Každá z nich má svou charakteristickou činnost. Tělo jí, dýchá, hýbe se a má i jiné tělesné funkce. Duše přemýšlí, rozhoduje se, poznává svět. Duch svatý pak v srdci volá: „Abba, Otče“, tj. modlí se, pozvedá nás k Otci skrze Syna. V tomto smyslu jsou tedy daleko duchovnější prostí věřící, kteří se modlí, než ti, co umějí o náboženských pravdách krásné hovořit a moudře přemýšlet.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 14, 21-26

Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek
Když křesťané vyznali, že mají v srdci Ducha svatého, vznikl vážný teologický problém: Jak se mohou Bůh a člověk spojit vjedno? Nebudeme pak rovni Kristu, který je Bohočlověk? Text sv. Jana mluví opatrně: „Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Stane se tedy s člověkem něco podobného jako to, co se uskutečňuje v chrámu. Je z kamenů, cihel, betonu jako každá jiná lidská stavba. Ale přesto je tam svatostánek. Věříme, že tu bydlí všudypřítomný Bůh zvláštním způsobem. Proto píše sv. Pavel křesťanům: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží přebývá ve vás?“ (1 Kor 3,16). Člověk, který dostal Ducha svatého, není tedy roven Bohu, ale stal se Božím příbytkem. Jeho tělo a duše byly k tomu účelu při křtu posvěceny. Znesvěcení a poskvrnění chrámu je hřích urážející Boží svatost. Proto sv. Pavel napomíná věřící, aby uchránili čistotu srdce, čistotu těla, aby byli důstojným příbytkem Boha, kterého nesou do světa.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 14, 21-26

Ten vás naučí všemu a připomene vám všecko ostatní, co jsem vám řekl
I tento výraz „Boží příbytek“ však je jenom obrazný. Nevyjadřuje celou hloubku tajemství. Ve viditelném světě mají bydliště jenom ti, kdo mají tělo. Když se odloučí při smrti duše od těla, těžko je ptát se, kde vlastně je. Kde jsou nehmotní duchové, andělé? Čteme v evangeliu, že při zmrtvýchvstání Kristové anděl odvalil kámen. Byl tam tedy? Andělé se zjevili ženám u hrobu (Mt 28,2). Ty pak nemohly popřít, že se tam s nimi setkaly. Teologové odpovídají, že nehmotné bytosti jsou tam, kde působí jenom jejich síla a moc. Duch svatý je proto tím víc v našem srdci, čím víc tam působí. Jeho činnost je bohatá. Popisujeme ji podle různých titulů, které mu Písmo a tradice dávají. Jeden z hlavních je Osvětitel, ten, kdo přináší světlo. Dává tedy pochopit věřícím to, co jiní pochopit nedovedou, dává poznání a moudrost, abychom správně smýšleli a žili.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Jn 14,23-29

   Ahoj, máucta, brýden! - Nashle, čau, měj se! - Takhle se zdravíme při setkání a loučení a na smysl těch slov moc nemyslíme. Ve čtení evangelia jsme dnes naslouchali, jak se loučil s učedníky Pán Ježíš: “Zanechávám vám svůj pokoj,” - četli jsme v evangeliu. Je to velice nepřesný překlad hebrejského slova “šalom”. Dodnes se tak izraelité mezi sebou zdraví. České slovo “pokoj” vystihuje jen částečně smysl toho “šalom”. Je to i přání spokojenosti, přátelské pohody, je v tom i naše přání “měj se dobře!”
   Šalom - to je pozdrav zmrtvýchvstalého Pána a evangelia se to pokoušejí vystihnout rozvedením: “Pokoj svůj zanechávám vám, pokoj svůj dávám vám.” Už tedy neplatí mezi lidmi jen zákon násilí, nepřátelství, pomsty. Šalóm, pokoj mír, smír, nenásilí nám už vykoupenému lidstvu zanechal Ježíš.
   A tak lidé začínají tušit, že život nemá být jen samé trápení, že každý má právo, aby si svůj život prožil pěkně a pokojně.
   Je ještě mnoho zla, ještě mnoho těch, kteří nepřijali Ježíšův šalom jako princip svého jednání, ale přece se s hlubokou stopou Ježíšova odkazu stále znovu a znovu setkáváme.
   Ježíšův Duch působí všude ve světě a na každého.
   Pěkně to vyjadřuje jedna z modliteb mešního kánonu:
   Bože, náš Otče,
   vzdáváme ti díky a velebíme tě skrze Ježíše, Krista a Pána, za tvé dílo lásky v tomto světě.
   Víme a hlásáme,
   že nepřestáváš působit v našem světě, který je dosud tak nejednotný a rozervaný. A že stojíš na začátku každého úsilí o pokoj.
   Tvůj duch působí v srdci lidí tam,
   kde nepřátelé začnou spolu mluvit, kde protivníci si podají ruce, kde národy, které stály proti sobě v nepřátelství, souhlasí s tím, že půjdou kus cesty společně.
   Ano, Pane, tobě vděčíme za to,
   že touha po dorozumění přemůže válku, žízeň po pomstě ustoupí odpuštění a láska zvítězí nad nenávistí.
   Bože vesmíru, vzdáváme ti díky
   za Ježíše, tvého Syna, který přišel na svět v tvém jménu. On je Slovo, které zachraňuje lidi. On je Ruka, kterou ty podáváš hříšníkům. On je Cesta, kterou k nám přichází opravdový pokoj.
   Když jsme byli ještě daleko od tebe, Bože, náš Otče, už tehdy jsi nám ukazoval cestu k návratu.
   On tvůj vlastní Syn, se vydal lidem na pospas, abychom my skrze jeho smrt žili spolu s tebou i mezi sebou v pokoji.
   to tedy jde - u každého z nás osobně: jestli tvůj život prožijeme ve žlučovitém zlobení a rozčilování, nebo v klidu a síle pokoje, který nám Ježíš odkázal.
   to, sestry a bratří, jde především. Abychom se duchu Božího pokoje nezavírali, aby v nás šálóm, pokoj Kristův mohl přebývat stále. - Končím tedy s Ježíšem: Pokoj vám! Šálóm!


11.12.2005 - 21:26   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 14, 21-26

      Je reč o láske. Nielen v Kristovom evanjeliu, ale vo všeobecnosti v živote láska je najzákladnejšou vecou, je „základňou" a „nadstavbou" života, je jeho prózou i poéziou. Ale obsah, aký sa umiestňuje pod toto slovo a pojem, býva príliš často obmedzený, a dokonca priam falošný.
      Aj Pán Ježiš veľmi jasne, konkrétne a prakticky vysvetľuje podstatu lásky. Keď to berieme čo najvšeobecnejšie, láska túži po tom, po čom túži milovaná osoba. Človek, ktorý skutočne miluje - nehľadá predovšetkým seba, netúži tiež po druhej bytosti výlučne pre seba, ale túži nadovšetko po nejakom spoločne milovanom dobre. V dnes prečítanom evanjeliu Kristus až trikrát zdôrazňuje, že láska k nemu sa rovná zachovávaniu jeho príkazov. Nejde teda len o milé pocity a vzrušenia (vôbec nie sú bezvýznamné, ak je ich niekto schopný!), ale o láske ku Kristovi rozhoduje vernosť jeho príkazom a odporúčaniam: Kto ma miluje, bude zachovávať moje slovo. Zachovávanie jeho slova, slova o trpezlivosti, vernosti, odpustení, podriadení sa Božej vôli - najčastejšie býva ťažké, ba dokonca bolestné. Ale ak láska nás nestojí nejakú námahu, obetu, premáhanie, zriekanie, a teda nejakú bolesť - taká láska nie je veľa hodná.
      Pre nás, ktorých miluje Kristus a ktorí ho chceme navzájom milovať, najdokonalejším zjavením jeho lásky je obeta na kríži, sprítomňovaná vo sv. omši. Je to láska, samozrejme, bolestná, ale aj skrze svoju bolesť víťazná; tej víťaznej láske vzdávame hold, volajúc po premenení: Smrť tvoju, Pane, zvestujeme a tvoje zmŕtvychvstanie vyznávame.


11.12.2005 - 16:31   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 14, 27-34

Cez celé Evanjelium, počnúc od narodenia v Betleheme, sa vinie tón pokoja. Dnes Pán Ježiš priamo hovorí: Pokoj vám zanechávam, svoj pokoj vám dávam. Hovorí: Zanechávam, pretože tieto slová vyslovil vo večeradle pred utrpením, pri rozlúčke, keď sŕdc učeníkov sa zmocnil strach. Nech sa vám srdce nevzrušuje.
Pokoj, aký nám dáva Kristus, je predovšetkým výsledkom víťazstva nad hriechom a zlými sklonmi. Prichádza Knieža sveta - vystríha Pán Ježiš. Kristov pokoj vyplýva z jeho zmŕtvychvstania, ktorým Víťaz nad smrťou, peklom a satanom nás povzbudil a urobil schopnými postaviť sa proti tým ohrozeniam, akými sú pre nás svet, satan a výstrelky vlastných pudov.
Svoj pokoj vám dávam. Ale ja vám nedávam, ako svet dáva. Pokoj, akým nás obdarúva svet, sa opiera o silu, moc, blahobyt, sebaistotu, v hodnotách ktorých nie je nič zlého; ale v snahe o ne ľahko možno prehnať a povoľovať jednoducho svojim bujným náruživostiam - ako pýcha, lakomstvo, sebaláska, svojvôľa, zmyselnosť - a vtedy už nezakúsime pokoj: dušu ovláda knieža sveta, a s ním, hneď za Kristom, treba začať bojovať. Kedysi spievala istá speváčka, že chce ležať na hocijakom boku ...a mať svätý pokoj. Ale ten Kristov pokoj nemá nič spoločné s nečinnosťou a trpnosťou, nie je to ten svätý pokoj lenivcov a egoistov, vyžaduje si stálu bdelosť, boj a premáhanie.
Ovocím takých premáhaní je pokoj svedomia, je krotenie svojich zlých sklonov, tiež hnevu, pocitov krivdy, tvrdohlavosti - a ako dôsledok pokoj s blížnymi.
Keď teda kňaz nám vyjadruje prianie: Pokoj Pánov nech je vždy s vami - nechže to bude pokoj našich ťažkých premáhaní a nášho zmierenia s Bohom a ľuďmi.


29.04.2005 - 15:59   Angelo Scarano  
» Jn 14, 15-21

      Prospěje vám, abych odešel (Jan 16,7). Tato věta by mohla charakterizovat i dnešní evangelium. Ale opravdu učedníkům prospěje, že Kristus odejde k Otci? Jejich přirozenou reakcí na toto Kristovo slovo jistě nebylo nadšení. Spíš zármutek a nejistota. Ten, na koho vsadili celý svůj život, se najednou „vytratí“. Proč je tedy dobré, aby jejich Mistr odešel? Protože jen tak ho mohou poznat novým způsobem – jako Vzkříšeného. Jistě bylo „dobré“ znát Krista během jeho pozemského života – kráčet s ním po Galileji a Judsku, být svědkem jeho zázraků, naslouchat jeho slovům. Ještě lepší je však znát Krista Zmrtvýchvstalého. Bylo „dobré“ mít společenství s Ježíšem, „dotýkat se ho“, vidět ho vlastníma očima, společně s ním stolovat. Ještě lepší je však vidět Vzkříšeného, mít s ním společenství u stolu.
      Apoštolové poznali velmi dobře pozemského Krista, Krista podle těla. A možná si ho trochu „přivlastnili“ (nestává se to i v lidských vztazích? Ať už mezi rodiči a dětmi, mezi partnery, přáteli). Znali Krista „podle těla“ (řečeno Pavlovými slovy) a sami ho přijímali „podle těla“, neboli s city a postoji neočištěnými od „přílišné lidskosti“. Aby mohli přijímat Krista jinak (podle Ducha, Vzkříšeného), je třeba, aby ho na čas ztratili. Je třeba mít od-stup, aby se získal nový pří-stup. Pravá přítomnost se dosáhne skrze nepřítomnost.
      Něco podobného prožíváme i v mezilidských vztazích: časné odloučení (od dospívajících dětí, od přítele) nemusí být tragédií, ale šancí, jak se připravit na nové setkání. Právě odloučení nás může disponovat „nově vidět“ a přijmout toho člověka, na kterého jsme si už asi zvykli. Nepřítomnost milovaného člověka je šancí, jak prohloubit náš vztah k němu: naši touhu po jeho blízkosti, po jeho slovech. A totéž platí i vůči Kristu.
      Pokud jsme někdy zakusili, jak dobrý je Pán, jak dobré je „přebývat s ním“ (nezakusili učedníci něco podobného na hoře proměnění?), pak bylo pro nás „nepříjemné“ prokousat se obdobím suchopáru, „prázdnoty“ při modlitbě, liturgii … Kristus jakoby odešel, opustil nás. Kde jsou jeho projevy „něžnosti a pozornosti“? Bylo by nešikovné nechat se odradit pocity prázdnoty a opuštěnosti, pomalu se odklánět od Krista (ochabnutím v modlitbě, v naslouchání jeho slovu, zvlažněním v praktickém životě podle evangelia …). Vyprahlost se může ukázat jako velké obdarování, protože nás očistí od „příliš lidského vztahu ke Kristu“ („je nám s ním dobře“), prohloubí naši touhu po něm, otevře nás pro nové setkání s ním … Kristus totiž odešel, aby nově přišel.
      Pokud naříkáme a vzpomínáme na „zlaté časy“, kdy jsme vnímali Kristovu blízkost, přijměme to slovo „prospěje vám, abych odešel“. Skutečně prospěje – jestli jsme prožili radost z jeho blízkosti, prožijeme „jásot nepopsatelný a oslavený“ (1 Pt 1,8), jestli jsme zakusili „klid a ztišení u jeho nohou“, pak zažijeme pokoj „rozlévající se jako řeka“ (Iz 48,18). Jestli jsme zakusili, jak je Kristus dobrý, zažijeme … jak je ještě lepší!


29.04.2005 - 15:58   Angelo Scarano  
» Jn 14, 15-21

      Na pozadí evangelního úryvku se nachází smlouva: není sice zmíněna přímo, ale jasně naznačena v 14,23 („Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ – zde je ozvěna starozákonního „já budu bydlit uprostřed nich“, Ex 25,8 – kontextem je uzavření smlouvy!). I ve starozákonní smlouvě byly spolu spojeny „láska k Bohu“ a „přilnutí k jeho přikázáním“ (Dt 5,10;10,12.13). V evangeliu je však nové to, že tato láska má směřovat bezprostředně k Ježíši (to samozřejmě nevylučuje, že je to zároveň láska k Bohu Otci). Ježíš je totiž prostředníkem nové smlouvy, a proto učedníci mají zachovávat jeho přikázání, tj. jeho slova (v. 15.21.23.24). Obsahem těchto slov je zjevení Syna, Otce a Ducha, spolu s dvěma přikázáními: „věřit v Syna“ (14,1) a vzájemně se milovat (13,34).
      Kristus odchází, ale nenechává učedníky samotné: slibuje jim Ducha, který je zde nazýván Paraklét – tento výraz původně označuje zastánce neboli soudního obhájce (překlad „Utěšitel“ není přesný a je plodem pozdější tradice). Duch bude poslán proto, aby byl „navždy“ s učedníky. Ve své funkci „být spolu s učedníky“ se bude podobat samotnému Ježíši („tak dlouho jsem s vámi…“ – 14,9). Po odchodu k Otci se biblické zaslíbení „budu s tebou“ (prostupující SZ i NZ) uskuteční skrze Ducha svatého.
      Tento Paraklét je také Duchem pravdy. Toto označení odkazuje na vyznání „Já jsem cesta, pravda a život“: on je tedy Duch Ježíše–Pravdy, Duch odhalující Pravdu, tj. samotného Ježíše (Jan 14,6) přítomného v srdci věřícího (v. 20). Duch nebude pouze „spolu s učedníky“, ale dokonce v nich (v. 17). Už SZ přislíbil přítomnost Hospodinova Ducha v srdci věřícího (viz Ez 37,5). Jeden z textů, který je velmi blízký kontextu našeho úryvku z Janova evangelia, je Ag 2,4-5:
      „Dejte se do díla, neboť jsem s vámi, je výrok Hospodina zástupů. … Můj duch stojí uprostřed vás. Nebojte se!“
      Tento text hovoří o stavbě nového jeruzalémského chrámu po zničení prvního chrámu Babylóňany. I tady je nabádání „Nebojte se“ (viz začátek Janovy 14. kapitoly: „Vaše srdce ať se nechvěje“), mluví se rovněž o novém chrámu (viz „domov u Otce“, Jan 14,2), o přítomnosti Ducha „uprostřed vás“ (Jan 14,17).
      Učedník s otevřenýma a osvícenýma očima srdce (srv. Ef 1,18) uvidí a pozná jak Ducha (v. 17), tak živého Krista (v. 19). Kdy? „V onen den“, tj. v den vzkříšení. Tito učedníci poznají Krista jako živého, poznají, že on žije v Otci (v. 20; v to mají učedníci také věřit: „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně“ – 14,11). Převratné je zaslíbení, že Kristus bude přebývat dokonce ve svých věrných! (V. 20; viz i Jan 14,23 – „přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“). Vnější přítomnost („s vámi“) je nahrazena, či doplněna přítomností vnitřní („ve vás“). Kristova přítomnost je tak zniterněna, interiorizována.
      Všechna tato přislíbení nejsou dána pouze některým vyvoleným: setkání se Živým je zaslíbeno každému. Podmínkou je zachovávat přikázání nové smlouvy, milovat Krista. Nezapomeňme však, že iniciativa lásky patří Otci: „Bůh tak miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna“ (Jan 3,16). V posledním verši se čtyřikrát vyskytuje sloveso milovat, se kterým je úzce spojeno „dát se poznat“, které neznamená jen poznání intelektuální, ale celostné, důvěrné setkání (viz Gen 4,1 – Adam poznal Evu).


23.05.2004 - 19:19   Angelo Scarano  
» Jn 14, 23-29

      Vzývat Ducha svatého jen v nouzi, když něco nevím u zkoušky? To by bylo opravdu málo… Vzývat Ducha před četbou Božího slova? To je už přiměřenější aplikace evangelního textu. A že toto je pro náš život méně důležité než to první? Na první pohled ano – to první je takové „praktičtější“, konkrétnější. Ale pochopit Ježíšovo slovo? Jaký to má význam pro můj život? A navíc: toto „pochopení“ může být nebezpečné, protože mě může posléze vyzvat k určitým životním změnám… možná nepříjemným. Takže je lepší zůstat v blahé nevědomosti, ne?
      Tato nevědomost je „sladká“ pro toho, kdo nepoznal Krista, nepoznal moc jeho slova. Ale pokud můžeme s Petrem opakovat: „Pane, ke komu bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68), pak „automaticky“ můžeme dodat: „Ke komu bychom šli? Ty máš Ducha života, Ducha pravdy“. Ano, protože Duch pravdy nás učí, jak správně chápat Ježíšovo slovo: on totiž zná hlubiny Boží, proto „může do těchto hlubin uvést“. Chceš „proniknout do Božích hlubin“? Chceš poznat Boha ještě víc? (Nejen rozumem a teoreticky, ale celou osobou). Pak vzývej Ducha! Anebo… cítíš, že Ježíšovo slovo k tobě vůbec nepromlouvá, nechává tě chladným? Pak potřebuješ Ducha, vždyť „jen přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha: jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1 Kor 2,14). Ano, kdykoli vnímáš, že tě evangelium neoslovuje, pak pros Ducha, aby ti otevřel srdce, aby ti dal porozumění Božím slovům.

      Ale tento Učitel (Duch pravdy) není jen vynikající exegeta, vykladač (vlastně nejlepší exegeta), ale je zároveň „praktik“. On nás totiž zároveň učí, jak žít Boží slovo. A (ruku na srdce) s tím máme často problémy: chápeme sice Ježíšovu nabídku, ale nedokážeme ji „propojit se svým životem“. Ano, je nám jasné, že máme odpouštět, ale… jak to udělat prakticky, pokud se druhý člověk stále znovu proviňuje proti nám a přitom spoléhá právě na to, že „jsme dobráci“? Jak milovat partnera „do krajnosti jako Ježíš“, pokud vidím, že ten člověk je zcela pasivní a spoléhá na to, že „já táhnu společnou káru“? A mohli bychom pokračovat dál. Náš život často není černobílý, ale má určité šedé zóny, kde hranice nejsou jasné – a proto pak nevíme, jak se zachovat a přitom aplikovat Boží slovo. Ve všech těchto situacích platí jediné: potřebuješ Ducha! On je pro tebe ten nejlepší duchovní rádce, který zná tvoji situaci… a dokáže ti poradit. Možná tě „neosvítí“ hned, možná to učiní skrze druhého člověka, možná skrze Písmo – to nejdůležitější však je, abys byl vůči němu otevřený, abys ho vzýval…
      On není pro tebe hrozbou, ale dárcem života.


23.05.2004 - 19:19   Angelo Scarano  
» Jn 14, 23-29

      23 Slovo „příbytek“ připomíná příbytek První smlouvy (chrám), privilegované místo Božího přebývání. Postupem času se v židovské tradici objevila myšlenka, že tento kamenný chrám bude nahrazen chrámem živým, tvořeným samotným Božím lidem:
      „Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi, dám jim ji a rozmnožím je a v jejich středu zřídím svou svatyni navěky. Můj příbytek bude nad nimi a já jim budu Bohem a oni budou mým lidem.“ (Ez 37,26-27)
      „Plesej a raduj se, sijónská dcero, neboť už přicházím a budu bydlet uprostřed tebe, je výrok Hospodinův.“ (Zach 2,14)

      Ve vtěleném Slově se setkalo nebe se zemí (Jan 1,51), Ježíšovo vzkříšené tělo je tím novým chrámem (2,20-21: „Tu řekli Židé: ´Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?´ On však mluvil o chrámu svého těla.“). A v Kristu se každý věřící stává Božím chrámem, jeho svatostánkem.

      26 Přímluvce bude „učit“ to, co uslyší od Syna, tak jako Syn učil a říkal to, co slyšel od Otce (Jan 14,10.24).
      U Jana učit znamená předávat pravdu s autoritou: koneckonců Přímluvce uvede do veškeré pravdy (Jan 16,13). Tak se naplní SZ přislíbení: „Všichni budou vyučeni od Boha“ (Iz 54,13; Jer 31,33n).

      Připomínat neznamená jen přivést na mysl vzpomínku na minulou událost, ale učinit tuto minulou událost živou a aktuální, výmluvnou (viz Dt 5,15 – „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“ Dále také Dt 7,18; 8,2.18). V našem úryvku je porozumění Ježíšovým slovům dílem Ducha: On aktualizuje Ježíšova slova, činí je živými a mocnými. Duch svatý je skutečně pomazáním (řecky „chrisma“), které učí a poučuje věřícího přímo (1 Jan 2,20.27 – „Ale pomazání, které jste vy od něho přijali, zůstává ve vás, takže nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho zasvěcení vás učí všemu, a je pravé a není to žádná lež; jak vás vyučil, tak zůstávejte v něm.“)

      28 „Otec je větší než já“ ne v tom smyslu, že Syn je menším Bohem než Otec, ale ve smyslu, že Otec je tím, kdo posílá, kdo „je původcem“ Ježíšových slov a skutků. A tento Otec je i cílem Ježíšova života: tento Otec totiž Syna oslaví (Jan 17,5).


23.05.2004 - 19:18   Angelo Scarano  
» Jn 14, 23-29

      Jan odpovídá na otázku své obce, proč se Vzkříšený dává poznat jen učedníkům, a ne světu: Jeho přítomnost může člověk vnímat jen ve víře, tj. v lásce a v poslušnosti jeho slovu (v. 23). Obrazem (pro již přítomnou) spásu zde pak není přivedení věřících domů do „nebeských příbytků“, ale přebývání Otce a Syna u věřících. Nejde zde tedy o „odchod“ a „příchod“, ale o spásu prožívanou zde a nyní v Duchu svatém.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet