19.september 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Ak sa objaví vo svete skrze človeka trocha viac lásky a dobra, trocha viac svetla a pravdy, mal život zmysel.

~Alfréd Delp ~

12.06.2003 - (čítanosť2585 reakcie13)


Jn 14, 1-14

      1 Nech sa vám srdce nevzrušuje! Veríte v Boha, verte aj vo mňa. 2 V dome môjho Otca je mnoho príbytkov. Keby to tak nebolo bol by som vám povedal, že vám idem pripraviť miesto?! 3 Keď odídem a pripravím vám miesto, zasa prídem a vezmem vás k sebe, aby ste aj vy boli tam, kde som ja. 4 A cestu, kam idem, poznáte.“
      5 Tomáš mu povedal: „Pane, nevieme, kam ideš. Akože môžeme poznať cestu?!“ 6 Ježiš mu odpovedal: „Ja som cesta, pravda a život. Nik nepríde k Otcovi, iba cezo mňa. 7 Ak poznáte mňa, budete poznať aj môjho Otca. Už teraz ho poznáte a videli ste ho.“ 8 Filip sa ozval: „Pane, ukáž nám Otca a to nám postačí.“ 9 Ježiš mu vravel: „Filip, toľký čas som s vami a nepoznáš ma?! Kto vidí mňa, vidí Otca. Ako môžeš hovoriť: „Ukáž nám Otca?!“ 10 Neveríš, že ja som v Otcovi a Otec vo mne? Slová, ktoré vám hovorím, nehovorím sám zo seba, ale Otec, ktorý ostáva vo mne, koná svoje skutky. 11 Verte mi, že ja som v Otcovi a Otec vo mne. Ak nie pre iné, aspoň pre tie skutky verte!
      12 Veru, veru, hovorím vám: Aj ten, kto verí vo mňa, bude konať skutky, aké ja konám, ba bude konať ešte väčšie, lebo ja idem k Otcovi. 13 A urobím všetko, o čo budete prosiť v mojom mene, aby bol Otec oslávený v Synovi. 14 Ak ma budete prosiť o niečo v mojom mene, ja to urobím.
12.06.2003 | Čítanosť(2250)
Jn 14, 15-31


05.06.2007 - 19:07   Francois Mauriac  
» Jn 14,6

Nik nepríde k Otcovi, iba cezo mňa... Ja som brána k ovciam.
Ja som brána. Kto vojde cezo mňa, bude spasený. (Jn 14,6; 10,7-9)
Bez toho, aby som mohol udať presné dátum, zdá sa mi, že veľmi včasné, od detstva, no určite od prvého prijimania ma priviedli tieto slová k živému Bohu, k tomu, ktorého Pán nazýva Otcom: môj Otec, váš Otec, a ku ktorému môžeme pristúpiť iba cez neho...
Neviem si ani predstaviť, že by som mohol v detskom veku dospieť k živému Bohu bez Krista. No bolo to možné, lebo niekto mne podobný, v podobnom tele, aké je moje, ktorého srdce bolo z mäsa, schopné ako moje oddať sa a trpieť, niekto, kto bol už ako dieťa ukrižovaný vo svojej kolíske a neskôr na dreve kríža, niekto, koho som poznal, ktorému som mohol hovoriť v ktorúkoľvek chvíľu v skrytosti, teda bolo to možné, lebo jedného dňa Kristus ma naučil hovoriť: «Otče náš, ktorý si na nebesiach» a tak som vedel a veril, že v nebi je náš Otec. Teda preto, že Kristus v každú chvíľu svojho smrteľného života opakoval: «Môj Otec», som uveril, že Bytosť nepredstaviteľná je živou osobou.
Veľmi rýchlo, zdá sa mi, moju pozornosť upútali tie slová Pána, hlavne v Evanjeliu svätého Jána, kde druhá Osoba najsv. Trojice vydáva svedectvo prvej. Ježiš Kristus bol pre mňa svedkom večne živého Boha, ako apoštolovia boli pre mňa svedkami živého Krista, ktorý zomrel, bol pochovaný a vstal z mŕtvych. (Francois Mauriac)


12.05.2007 - 06:04   Ladislaus Boros  
» Jn 14,6

Ja som cesta, pravda a život. (Jn 14,6)
Ježiš z Nazareta si neosobuje byť iba cestou nášho života; práve tak sa predstavuje, že je aj našou pravdou. Podľa biblického slovníka onen výraz označuje čosi viac než zvyčajnú zhodu myšlienky alebo slova so skutočnosťou. A naozaj, podľa Písma, «pravda» je to, čo je pevné a solídne, čo je hodné našej viery, neotrasiteľný základ, na ktorom môžeme slobodne stavať, o ktorom sme si istí. Keď Ježiš tvrdí: «Ja som pravda», vyhlasuje: «Môj život je neotrasiteľné bezpečný. Som Amen vašej viery!» (...)
Jánovo evanjelium hlása o Ježišovi toto predôležité tvrdenie: «Milosť a pravda prišli k nám skrze Ježiša Krista» (Jn 1,17). Bez akejkoľvek pochybnosti, Ján mal príležitosť skúsiť, že Ježišova prítomnosť dáva osobnú istotu a bezpečnosť ľudskej existencii. Ján hovorí o Ježišovi: «Je to človek, ktorý hovorí pravdu» (pozri Jn 8,45).
Ježišova osobnosť bola sama žiara a priehľadnosť. Pravda, ktorú hlásal, nasviedčala nielen, že Ježiš je Bohočlovek, «ktorý neklame», ale svedčí aj o tom, že Bohočlovek je schopný osvietiť ostatných. V Ježišovi sa sústredila sila neodolateľnej pravdy, ktorá žiari a zapaľuje. Bola výrazom dobroty, vnikajúcej priam do srdca svojich poslucháčov. Ktokoľvek bol priateľom pravdy, našiel v Ježišovi priateľa. «Neprišiel som na svet pre iné, ako vydať svedectvo pravde. Ktokoľvek je z pravdy, počúva môj hlas» (Jn 18,37). (Ladislaus Boros)


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 14,7-14

Kdo viděl mne, viděl Otce.
Janovskou obcí hýbe (a Filipovými ústy je zde vyslovena) ještě jedna otázka: Je možné spatřit Boha? Ježíš ji zde využívá, aby svědčil o svém jedinečném vztahu k Otci (v. 9 - 11). Ježíš v celé své existenci (v životě, skutcích, smrti i vzkříšení) je pro učedníky obrazem Otce. To je nejvýraznější v jeho „skutcích“ (tj. v celém jeho působení slovy i činy; v. 11b). Tyto „skutky“ jsou připraveny i pro každého, kdo v něho věří. Ježíšovo působení jeho odchodem nekončí, ba naopak - má se mocí Ducha rozšířit zeměpisně i časově do celých dějin (viz výrazy „a ještě větší“ - tj. „rozšířené do celých dějin“ a „neboť já jdu k Otci“ - tj. „abych mohl seslat Ducha“; v. 12 , srov. vynechané v. 15 - 17). „Prosit v Ježíšově jménu“ pak znamená prosit v Duchu svatém, v duchu Ježíšovy touhy proniknout svými „skutky“ celý svět.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 14, 7-14

Kdo viděl mne, viděl Otce
V době před sedmým všeobecným nicejským koncilem (c.787) byly velké rozepře s tzv. ikonoklasty, obrazoborci. Otázka zněla: Je dovoleno uctívat v chrámech i mimo chrám obrazy Krista, Panny Marie a svatých, když Písmo svaté Starého zákona to výslovné zakazuje? Stojí tam: „Dávejte si pozor, abyste si neudělali tesanou sochu, zpodobení čehokoli...“ (Dt 4,23). Odpověď církevních Otců byla celkem jednoznačná. Pochopitelné se nesmíme klanět kamenu, dřevu, barvám. Byla by to modloslužba. Ale křesťan to nedělá. Vidí za obrazem toho, koho socha nebo malba představuje. Vždyť nejdokonalejší Boží obraz je sám Kristus, který si přeje, abychom v něm Viděli Otce. Neviditelný Bůh se v něm stal viditelným. Ale Boha Otce máme vidět i v Panně Marii i ve všech svatých. Svět se tak stává průzračným, čistým, krásným.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 14, 7-14

Já jsem v Otci a Otec je ve mně
Zastánci svatých obrazů přirovnávají obrazy v nové době ke sklu v okně. Když je čisté, nevidíme sklo, ale zahradu, která je před oknem. Sklo vnímáme jenom když je zamlžené a překáží průzračnosti. Průzračným oknem ze země do nebe je Kristus. Bůh je v něm a on otvírá pohled k Bohu Otci. Okno je ovšem nástroj mrtvý. Bůh Otec, který je zdroj života, používá obrazů živých, lidských. Vidíme toto tajemství uskutečněné např. i v Písmu svatém. Jeho pravým autorem je Duch svatý, jsou to knihy inspirované. Ale Duch svatý použil pera živého: Mojžíše, Jeremiáše, Matouše, Pavla atd. On byl v nich, když psali a oni byli jedno s ním. Proto je Písmo dílo Boží i lidské současné. Ale v jistém stupni se chce Bůh sjednotit i se vším, co konáme my; aby to bylo dílo společné.


04.10.2006 - 06:13   JR  
» Jn 14, 7-14

Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky
Kdysi byly v teologii vášnivé diskuze o tom, jak si představit spolupráci Boží a lidskou. Vždyť každé dobré dílo se přičítá Boží milosti a přitom je to i dílo naše. Všichni se shodli snadno v tom, že si to nesmíme představovat podle příkladu vozu, který táhnou dva koně. Pak by byl skutek napůl náš a napůl Boží. Ve skutečnosti je celý náš a celý Boží, jako je Kristus Bůh i člověk současné. Apoštolé ho Viděli, jak chodil s nimi, kázal, uzdravoval, snášel námahy: Byl to on Ježíš z Nazaretu. Ale přitom je zasvěcuje do tajemství, že to je i Otec, který byl v tom všem. Toto tajemství prolínání Božího a lidského se rozšíří. Apoštolé půjdou do světa, budou se namáhat, ale bude v nich Duch svatý a tím i Kristus a Otec. A nakonec práce celé církve a všech křesťanů má být dílo lidské a Boží současné. Proto dojde jisté k svému cíli.


11.12.2005 - 21:26   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 14, 1-6

      Cirkev ľudí - ktorí žijú na zemi - sa nazýva putujúcou Cirkvou, a ľudský život - putovaním. Vo chvíli narodenia vstupujeme na cestu, ktorá sa nám najprv zdá veľmi dlhá, a na konci sa nemilosrdne skracuje. Slovo „cesta" a pojem cesty v poslednom čase zbanalizovala politická propaganda, ktorá nás často usmerňovala nie na cesty, ale na scestia. Potrebné sú teda ukazovatele cesty, ktoré nás nesklamú uprostred mnohých bludných ciest a falošných ukazovateľov ciest.
      Kristovo evanjelium sa nazýva ukazovateľom cesty. A hovorí sa, že to evanjelium poznáme. Pán Ježiš hovorí: A cestu, kam idem, poznáte. Prečo teda bolo v našom živote toľko ciest, ktoré nás nikam neviedli? Preto, že nestačia samotné ukazovatele cesty a samotná, ostatne povrchná, znalosť Kristových zásad.
      Ak Pán Ježiš hovorí: Ja som cesta, tak na túto cestu treba skutočne vkročiť a ňou sa uberať - nie ináč, ako skutočným plnením jeho odporúčaní. Táto cesta nás neomylne vedie ku konečnému cieľu: V dome môjho Otca je mnoho príbytkov... Idem vám pripraviť miesto. Ide ako náš sprievodca, vedia nás ako naša cesta. Je cestou k cieľu - a ešte predtým, cestou k Bohu. K Bohu nejeden ide ako mačka vlastnými cestami - ale nie vždy sú to správne cesty; preto nám Pán Ježiš dnes hovorí priamo: Nik nepríde k Otcovi, iba cezo mňa - to znamená skrze jeho sviatostné znaky. Nakoniec Kristus je cestou k druhému človeku, ku ktorému sa približujeme skrze obetavú, skutočne Kristovu lásku.
      Pán Ježiš je cestou skrze pravdy, ktoré nám hlása: Ja som... pravda. Pravda sa spája s cestou: pravda vždy musí byť krokom dopredu; treba kráčať tou cestou, ktorú nám pravda ukazuje. Sú to pravdy nie ľahké. Aj my, ktorí máme ambície kráčať jednoduchými priamymi cestami, zvykli sme veriť, že priamym je to, čo sa zhoduje s naším prianím, a správnym to, čo považujeme za správne. Myslíme si, že Boh nás vedie krivoľakými cestami, lebo sú pre nás nepochopiteľné; ale my často krivíme naše cesty, miesto toho, aby sme ich vyrovnávali. Ale Pán Ježiš nás vedie priamou cestou, nevšímajúc si náš odpor a protest. Dôverujme však, že práve táto cesta, ktorá vedie cez Golgotu a kríž - vedie k sláve zmŕtvychvstania.


11.12.2005 - 16:31   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 14, 7-14

Apoštoli prosia Ježiša: Ukáž nám Otca. Je to pochopiteľné prianie, pretože Boh naplánoval a stvoril človeka ako jedinú bytosť, ktorá ho pozná a chce poznať. Ak naše človečenstvo je nerozlučne spojené s naším poznaním Boha, tak preto, že človek je stvorený na Božiu podobu.
Kristus predovšetkým ukazuje na seba ako na obraz Boha, najdokonalejší medzi ľudskými bytosťami: Kto vidí mňa, vidí Otca. Čo rozhoduje o dokonalosti tohto obrazu? Predovšetkým zjednotenie s Bohom: Ja som v Otcovi a Otec vo mne. A po druhé: obraz Boha tvoria aj skutky, aké koná človek zjednotený s Bohom, ktoré sú skutkami samotného Boha: Otec, ktorý ostáva vo mne, koná svoje skutky.
A každému zo svojich veriacich dáva Pán Ježiš možnosť zjaviť svetu božskú tvár - práve skrze skutky, skrze život podľa Boha, skrze správny morálny postoj: Kto verí vo mňa, bude konať skutky, aké ja konám. Budú to skutky podobné Kristovým skutkom, a teda akty obetavosti, služby, pokory, poslušnosti, odpustenia.
Ukazuje sa prostredníctvom takých našich aktov a skutkov nášmu okoliu pravá Božia tvár? Nariekame nad bezbožným svetom, pohoršujeme sa nad postojom neveriacich - ale oni nie sú natoľko neveriaci, ako skôr nevedomí, takí, čo nepoznajú. Tam, kde niet obrazu Boha - nemožno predsa poznať Boha. Zjavuje sa tento obraz naším prostredníctvom?
V obete sv. omše sa nám zjavuje tvár milujúceho Boha - Spasiteľa,


22.04.2005 - 17:13   Angelo Scarano  
» Jn 14, 1-12

      Text je součástí tzv. „první řeči na rozloučenou“ (13,31 - 14,31). Ježíš oznámil svůj odchod z tohoto světa a učedníky přepadl strach z nejisté budoucnosti bez Mistra. Proto následuje Ježíšovo vybízení „ať se vaše srdce nechvěje!“. Na to navazující „věřte v Boha, věřte i ve mne“ je třeba chápat v duchu židovského myšlení jako „zcela se opřít o někoho“. Učedník se má opřít o Krista, protože On dává „skalní neochvějnost, jistotu“. Kristus dokonce vyžaduje stejnou skálopevnou důvěru, kterou má „zbožný Izraelita“ k Hospodinu (proto stojí vedle sebe „věřte v Boha, věřte i ve mne“, které se dají přeložit příhodněji jako „věříte v Boha, věřte i ve mne“ – učedníci už věřili v Boha, nyní mají udělat krok víry ke Kristu; obsah této víry je upřesněn ve verších 10.11). Není třeba se do budoucnosti dívat s nejistou úzkostí, protože Kristus odchází připravit „příbytek u Otce“, dokonce mnoho příbytků – zde se tím nemíní „různé příbytky podle zásluh“ (či „stupňů blaženosti“), ale hojnost Boží spásy. Tento příbytek u samotného Otce poskytne pravé bezpečí a jistotu (Ž 42,3.5).
      Kristus sice odejde, ale pak opět přijde: tento příchod se dá chápat jednak ve smyslu uskutečněné velikonoční eschatologie (tj. už v tomto pozemském životě vzkříšený Kristus přichází), jednak ve smyslu eschatologie „posmrtné“ (na konci našeho života): můžeme přijmout obojí pohled zároveň.
      A cestu k Otci učedník zná – tou cestou je samotný Kristus. Kráčet po této cestě zde neznamená následovat Kristův příklad, ale věřit v něj (v. 1.10.11.12). Vírou člověk kráčí k Otci a poznává jej. Skálopevnou důvěrou v Krista (i tváří v tvář úzkostem a nejistotám!) se dospěje „do příbytků“, do bezpečí v Otcově náručí. Ježíš je totiž „cestou, pravdou a životem“ – v průběhu dějin se vyskytly tři různé výklady:
1/      Já jsem cesta, která vede k pravdě a k životu. Cílem je tedy pravda jako božské bytí (přidruženým cílem je život). Tento výklad nerespektuje janovský význam pojmu „pravda“ (přesněji než abstraktní „božské bytí“ je to Otec – 17,7, vtělený Syn – 1,14.17, Duch – 14,17), a především tok textu: Ježíš – cesta nevede k pravdě, ale k Otci.
2/      Já jsem cesta, která skrze pravdu vede k životu. Tímto cílem je nyní život, pravda je prostředkem k jeho dosažení. I když Otec má život v sobě (5,26), není možné ho s ním ztotožnit.
3/      Já jsem cesta, protože jsem pravdou a životem. Anebo zřetelněji: Já jsem cesta, protože zjevuji pravdu, která dává život. Pojmy „pravda“ a „život“ se totiž překrývají: pravda v janovském smyslu je životodárné zjevení Otce, Syna a Ducha.
      Ježíš zde není cestou jakožto mravní autorita, ani jako vůdce, kterého je třeba následovat. On je na tomto místě ukázán jako jediná cesta ke spáse, k Otci. Místo symbolu „cesty“ bychom mohli použít jiný symbol, „dveří“ (10,9).
      Kristus byl touto cestou k Otci skrze slova a znamení. Skrze tyto skutky je možné „vidět a znát“ Otce: znát a vidět jsou pojmy souvztažné (znát se používá v souvislosti se smlouvou a označuje blízký, důvěrný vztah). Vidění Otce, které doposud nebylo lidem dáno, je už možné skrze Krista (vždyť v prologu se říká: „Boha nikdo nikdy neviděl“ – 1,18).
      Reakce Filipova „ukaž nám Otce“ je prosbou o zjevení Boha (viz analogickou modlitbu Mojžíšovu „Ukaž mi tvou slávu“ – Ex 33,18). On stále ještě nepochopil, že Otec už zjevný v Kristových slovech a znameních byl. Proto přichází Ježíšova odpověď: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ Je možné vidět Otce, protože je v Synu a působí v něm „slovy a skutky“ (Otec působí skrze slovy – v. 10 a činy – v. 11; oba pojmy se doplňují, nejsou ale totožné). „Věřte i ve mne“ (v. 1) znamená tedy: věřte, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Věřte, že on mluví a jedná skrze mě. Proto máte věřit ve mne stejně tak jako v Otce. Já a Otec jsme jedno“. Verše 10-12 jsou vysvětlením, proč je Ježíš cestou, pravdou i životem: v něm je totiž přítomen Otec.
      Ten, kdo věří v Krista (opět se navazuje na v. 1), bude konat ještě větší skutky než on (v.12). Tyto větší skutky se nemají chápat jen „kvantitativně“ (až do končin země), ale především „kvalitativně“ (jako nový stupeň uskutečnění, naplnění): skrze své učedníky Syn shromáždí rozptýlené Boží děti (11,52), obdaří všechny lidi životem (17,2). To je ono slíbené ovoce „v hojnosti“ (Jan 15,5.8.16).


22.04.2005 - 17:12   Angelo Scarano  
» Jn 14, 1-12

      Kolikrát nás v duchu napadlo: „Tady se nedá žít!“ Takovou zoufalou reakci možná vyvolaly „nemožné“ poměry doma, na pracovišti, nebo v našem státě. Ať už jsou důvody těchto našich povzdechů jakékoli, můžeme přece jen tvrdit jedno: Náš domov zde skutečně není. A o tom nás ubezpečuje i dnešní úryvek, který mluví o domově u Otce. Je trochu těžké mluvit o takovém tématu, protože by to mohlo zavánět jako vybízení „utéci ze zlého světa“. Toto není však záměrem evangelia, kde se můžeme dočíst, že jsme do světa posláni. Ježíšovo slovo nás staví do nesnadné „pozice“: být ve světě, ale přece nebýt v něm „zakořeněný“. Mít domov (rodinu, přátele), a přece očekávat ten skutečný domov u Otce. Udržet v sobě toto vyvážené napětí není lehké.
      Tato neděle se soustřeďuje na jeden z těchto dvou pólů. Zve nás především k tomu, abychom oživili radostnou jistotu, že máme místo u Otce. Jinými slovy: u Boha máme připravený příbytek. Je to jako kdybychom řekli, že po dlouhé (či kratší) cestě tímto životem najdeme přichystaný pokoj s naší jmenovkou: pokoj přímo pro nás, na naše jméno! A tam bude vše připraveno … Tam budeme skutečně doma: natolik, že nás nikdy nenapadne „tady se nedá žít!“ Je zbytečné chtít si představit takový „příbytek“ konkrétněji (sklouzli bychom k představám „pozemského ráje“, jak je to běžné u Svědků Jehovových). Tím jedním si však můžeme být naprosto jisti: u Otce budeme mít prostor k životu (nebude tam „dusno“). A prostor k životu – to je žít naplno, realizovat své touhy (očištěné a „prozářené v Božím světle“). Teprve v tomto příbytku u Otce skutečně spočineme, podobně jako po namáhavém putování. Toto osvěžující spočinutí bude plodem Otcovy blízkosti: konečně „spočineme“, protože budeme definitivně „přijati“. A toto přijetí (bezmezné) bychom mohli nazvat domovem.
      Tento domov u Otce nemusíme očekávat „teprve jednou“, ale můžeme jej prožívat už nyní „na cestě“ (už teď totiž prožíváme společenství s Otcem!). Dnešní evangelium je skutečně „radostnou zvěstí“: u Otce můžeme být doma. Nejsme jen jeho učedníci, „služebníci“, či přátelé, ale dokonce jeho „domácí“. Tedy ti, kteří se nemusí přetvařovat, chovat podle určitých konvencí coby cizí „návštěvníci“. Otec z nás nechce mít „návštěvníky“ (nepřijímáme někdy tuto roli, protože se považujeme za pouhé „návštěvníky“ bohoslužeb?). On z nás chce mít členy vlastní rodiny, kde jsou vztahy natolik důvěrné a blízké, že On je pro nás tatínkem. Takového nám ho zjevil Kristus. A jako takového ho můžeme objevovat už v tomto životě – zakoušet jeho mocnou blízkost, která nás ochraňuje v různých životních peripetiích, jeho chápající tvář, před kterou můžeme najít odvahu „vylévat“ svoji bolest nebo vztek, jeho vlídné přijetí, které nás neodsuzuje, i kdyby naše hříchy byly červené jako šarlat.
      Až si povzdechneme „tady se žít nedá“, vzpomeňme si, že u Otce „se žít dá“. Tato jistota nemá být pobídkou k útěku z tohoto „nemožného světa“, ale posilou vytrvat na cestě - a pozvat na tuto cestu i ty, kteří žijí dosud bez Otce.


17.04.2005 - 19:51   JR  
» Jn 14, 1-6

Společník cesty
Stalo se na jedné z výprav do oblastí pólu. Karavana vědců ztratila cestu. Měli strach, aby někoho neztratili, proto se přepočítávali. Ale stalo se cosi divného. Stále napočítávali o jednoho víc, než jich skutečné bylo. Nevíme, jak to vysvětlit. Ale zajímavou analogii čteme v Písmu. Král Nabuchodonosor dal hodit tž_ mladé muže do ohnivého prostoru, ale pak napočítal, že jsou tam čtyři a ten čtvrtý „se svým vzhledem podobal Božímu synu“ (Dan 3,25). V mystickém smyslu tyto zprávy odpovídají zážitkům v našem vlastním životě. V okamžicích, kdy se cítíme opuštěni, kdy jsme ztratili cestu, hledíme spočítat své vlastní síly a s překvapením zjistíme, že jde někdo s námi, že nejsme sami. Je tak blízko, že se s námi sjednotí. Proto mohl říci sv. Pavel: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal2,20). Odvodil z toho také praktický závěr Přesto, že prožíval silné vědomí své vlastní slabosti, nakonec prohlásil: „Mohu všecko v tom, kdo mě činí silným“ (Flp 4,13).


17.04.2005 - 19:51   JR  
» Jn 14, 1-6

Cesta a vůdce
V moderní době mají cesty velkou důležitost. Industrializace, obchod, blahobyt společnosti je bez nich nemyslitelný. Proto se plánuje jejich síť. Máme mapy, na kterých jsou přesně vyznačeny všechny výjezdy a spoje. Kdo se vydává na neznámou cestu, studuje předem plán své pouti a jeho detaily. Tato vnější okolnost působí i na naši mentalitu, utváří náš postoj k životu. Považujeme za rozumné, aby si mladý člověk, který se rozhoduje v životě, načrtl pevné program své budoucí cesty. Nejdříve se připravím jistým studiem, potom začnu s tou a tou prací, potom upravím své poměry rodinné atd. Takové plánování je ovšem velmi rozumné. Bohužel nebo bohudík nikdy v životě přesně nevyjde. Máme dojem, jakoby si s námi Boží prozřetelnost hrála. Normálně se nám nesplní právě to, nač jsme se nejvíc těšili. Ale plyne z toho velké naučení pro život. Naše cesta není mrtvá krajina se sítí autostrád, naše cesta je živý Kristus. S živou osobou neplánujeme, ale důvěřujeme jí a stále s ní rozmlouváme. Jen tak se stane, že nás nevypočitatelnosti z denního života nezklamou, ale stávají se radostným překvapením, které nám připravil přítel.


17.04.2005 - 19:50   JR  
» Jn 14, 1-6

Já jsem cesta
Často se přirovnává život k cestě. Tím snazší bylo toto přirovnání pro semity, kteří byli nomádi a kteří se každou chvíli dávali na novou cestu. Zkušený šejk, vůdce karavany byl v tomto případě důležitou osobou a bylo potřeba se na něho úplné spolehnout. Kdo by se mohl později oddělit? Typické téma Starého zákona je, že Bůh vede svůj lid na cestě jeho dějin, buď on sám nebo skrze svého anděla, nebo své zástupce na zemi. Vzpomínka na léta prožitá s Bohem na cestě z Egypta dala vznik tzv. svátku stánků. I v Novém zákoně je téma cesty živé od počátku. Jan Křtitel ohlašuje nový Exodus: „Připravujte cesty Páně!“ (Lk 3,4). Ježíš je nový Mojžíš. Ale svůj úkol naznačuje důraznějšími slovy. Neříká, že jenom vede po nových cestách, ale že je zosobněná cesta: “Já jsem cesta.“Jak tomu máme rozumět? Vede nás k Otci skrze své lidství, svým příkladem a celou svou osobou. Není žádný jiný způsob, jak dojít k Bohu, jenom skrze něho.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet