13.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Bázni pred Pánom sa treba učiť, lebo ju vyučujú. Ona nespočíva v hrôze, ale v pochopení náuky. Ani nie je výsledkom chvenia prirodzenosti, ale dosahuje sa zachovávaním prikázaní, skutkami nevinného života a poznávaním pravdy. Pre nás všetka bázeň pred Bohom spočíva v láske.

~sv. Hilár~

12.06.2003 - (čítanosť2589 reakcie14)


Jn 10, 22-42

      22 V Jeruzaleme boli práve sviatky Posvätenia chrámu. Bola zima. 23 Ježiš sa prechádzal v chráme v Šalamúnovom stĺporadí. 24 Obstúpili ho Židia a hovorili mu: „Dokedy nás chceš držať v neistote?! Ak si Mesiáš, povedz nám to otvorene“ 25 Ježiš im odvetil: „Už som vám povedal, a neveríte. Svedčia o mne skutky, ktoré konám v mene svojho Otca, 26 ale vy neveríte, lebo nie ste z mojich oviec. 27 Moje ovce počúvajú môj hlas, ja ich poznám a ony idú za mnou. 28 Ja im dávam večný život. Nezahynú nikdy a nik mi ich nevytrhne z ruky. 29 Môj Otec, ktorý mi ich dal, je väčší od všetkých a nik ich nemôže Otcovi vytrhnúť z ruky. 30 Ja a Otec sme jedno.“
      31 Židia znova zdvihli kamene a chceli ho kameňovať. 32 Ježiš im povedal: „Ukázal som vám veľa dobrých skutkov od Otca. Pre ktorý z nich ma kameňujete?!“ 33 Židia mu odpovedali: „Nekameňujeme ťa za dobrý skutok, ale za rúhanie, preto, že hoci si človek, robíš sa Bohom.“ 34 Ježiš im vravel: „A nie je napísané vo vašom zákone: „Ja som povedal: Ste bohmi“? 35 Nuž ak nazval bohmi tých, ktorým bolo dané Božie slovo - a Písmo nemožno zrušiť! - 36 prečo vy hovoríte tomu, ktorého Otec posvätil a poslal na svet: „Rúhaš sa“ za to že som povedal: Som Boží Syn?! 37 Ak nekonám skutky môjho Otca, neverte mi. 38 Ale ak ich konám, keď už nechcete veriť mne, verte tým skutkom, aby ste poznali a vedeli, že vo mne je Otec a ja v Otcovi!“ 39 Preto ho zasa chceli chytiť, ale on sa im vymkol z rúk.
      40 Znova odišiel za Jordán, na miesto, kde Ján predtým krstil, a tam zostal. 41 Mnohí prichádzali za ním a hovorili si: „Ján síce neurobil nijaké znamenie, ale všetko, čo Ján povedal o tomto, je pravda.“ 42 A mnohí tam uverili v neho.

34.      Ž 82, 6.
12.06.2003 | Čítanosť(2816)
Jn 10, 1-21


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 10,22-30

Já a Otec jedno jsme
V. 27 - 30 byly původně součástí „pastýřské řeči“ (Jan 10,1-18.27-30). Proto je možné je vykládat buď v jejím kontextu (viz úvod ke včerejším variantám evangelijních čtení), nebo v souvislosti, do které je zasadil konečný redaktor Janova evangelia, tedy jako část „právního“ sporu s farizeji o Ježíšovu mesianitu (v. 22- 39) s vyvrcholením ve vyznání jednoty s Otcem (v. 30). V obou případech je však zde cítit protiklad mezi těmi, kteří k Ježíšovým ovcím „nepatří“ (v. 26) a těmi, které Ježíš nazývá „moje ovce“ (v. 27). Proto zde evangelista ve v. 27 - 30 zařazuje třetí část výkladu „pastýřské obrazné řeči“, tentokrát soustředěného na „ovce“: ty jsou charakterizovány stále se prohlubujícím vzájemným bytostným vztahem s Ježíšem - Pastýřem (ony „slyší“ Ježíšův hlas - on je „zná“; ony „jdou“ za ním - on jim dává „věčný život“). Ti, kdo takto „naslouchají“ a „následují“, tvoří společenství nacházející v Ježíšových (a tím i v Otcových!) rukou absolutní jistotu a bezpečí, které lze ztratit jen vlastním rozhodnutím „nepatřit k Ježíšovým ovcím“, „nezůstávat na vinném kmeni. Otec skrze Ježíše již daroval vše.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 10, 31-42

Ve vašem Zákoně je přec napsáno: “Já jsem řekl: Jste bohové“
Je to ovšem výraz ojedinělý. Žalm 82,6 nazývá bohy soudce, protože „souzení patří Bohu“ (Dt 1,17). Ale přece je ten text poučný, zvláště proto, že jej sám Ježíš cituje. Biblický Bůh je neskonale vysoko. Ale má zvláštní lásku k lidem, a proto k nim stále sestupuje, zjevuje se jim, mluví k nim, posílá jim své posly Nejvíc se však tento Boží sestup projevuje, že jim sděluje některé vlastnosti, které patří jemu: dává jim možnost soudit mezi dobrem a zlem, dává jim možnost poznávat pravdu. To všecko však je jenom náznak toho, co se stalo v plnosti času. V Ježíši Kristu Bůh sestoupil k člověku tak, že se s ním úplné ztotožnil. On je Bohočlověk, člověk a Bůh současné. Je to neuvěřitelné tajemství. Člověk se nemůže stát andělem, přestal by být člověk, ani zvířetem, ale stal se Bohem a přitom člověkem zůstal. Větší důstojnost není vůbec myslitelná.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 10, 31-42

Věřte mým skutkům, abyste poznali, že je Otec ve mně a já v Otci
Malíř se pozná podle toho, co namaloval, houslista podle toho, jak hraje. Kristus dává své božství poznat skutky, které může dělat jenom Bůh. Byly to především zázraky a mezi nimi vzkříšení mrtvých. Jen Bůh může zavolat nazpět do života. Ale není jenom vzkříšení fyzické. Morálně vstává z mrtvých hříšník. Proto jenom Bůh může hříchy odpustit a posvětit lidi. Posvěcení, zbožštění lidí je Kristův největší skutek. Otcové církve to vyjadřovali v jedné větě: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal božským.“ Ruské ikony to symbolizují dvěma barvami: červená znamená božství, modrá lidství. Kristus má proto červený šat a je Bůh, ale plášť je modrý: vzal na sebe lidství. Pod ním stojí Panna Maria v modrém šatě: je člověk, ale je zahalena do červeného pláště: stala se božskou, plnou milosti. To jsou „skutky“, které dodnes Kristus činí a bude činit v dějinách


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Jn 10,27-30

   Zní to tak jednoduše, jak to dnes říká Pán Ježíš: “Moje ovce - tj. ti, kdo ve mne věří - slyší můj hlas, jdou za mnou. A protože já a Otec nebeský jsme jedno, nikdo je z Otcovských rukou nevyrve, nikdo je nepřivede k nevěře, odpadu od víry.”
   Jenže my jsme na vlastní uši Pána Ježíše neslyšeli, ani jsme nebeského Otce na vlastní oči neviděli. Ba ani nevíme, jak doopravdy vypadá.
   Když jednou děti zkoušely namalovat Pána Boha, jedničku dostal od pana faráře ten chlapec, co odevzdal čistý list a řekl, že Pána Boha nejde malovat, když ho není vidět. To tenkrát pohněvalo chlapce, který namaloval Pána Boha jako mocného obra. Řekl: “Když tedy Pán Bůh je jako prázdný list, to teda ani žádný Bůh není, a hotovo!”
   Měl pravdu ten chlapec? My mu to dnes pomůžeme všichni společně dopřemýšlet.
   Měl ten chlapec k tomu svému: “Pán Bůh není” - ještě dopovědět: “Pán Bůh není jako obr, není jako nějaký člověk vůbec. Pán Bůh je, ale jinačí!”
   A co, kdybych se vás zeptal, kde je Pán Bůh?
   Jistě by se našel mezi vámi někdo s dobrou pamětí a řekl by nám, jak to bývalo v katechismu: “Pán Bůh je na zemi, na nebi a všude.” Jenže, když poletíte letadlem do Prahy a dostanete se až nad mraky, uvidíte tam Pána Boha? A když kosmonauti přiletěli na Měsíc, uviděli tam Pána Boha? A když někdo doletí nevím jak daleko do vesmíru, uvidí tam Pána Boha? Ne. Pán Bůh tam všude je, ale ne tak, abychom ho mohli uvidět - je to stejné jako zde na Zemi: ani zde ho nevidíme. Zde vidím stůl, vidím zde stěny, dům. Ale , a teď pozor, jak to říkám: Bůh tu není jako stůl, jako dům, je tu jinak.
   Ale je něco, co není vidět a přece to je?
   Povíte mi, že třeba zvuk - ten slyšíme,
   že třeba vůně - tu cítíme.
   Je tedy něco, co není vidět, ani cítit, ani slyšet, a přece to je? - Odpovíte: “Ano, třeba rozhlasové vlny. Chce to jen přijímač a pak se přesvědčíš, že tu kolem nás jsou.”
   A ptejme se dál: je něco, co nejde ani slyšet, ani vidět, ani cítit, ani detektory a přístroji rozpoznat a přece to je? Jistě by někdo odpověděl: “Ano - rozum. Rozum existuje jinak než dům, věc, zvuk, vůně. Rozum existuje podobně jako Bůh.”
   Někteří lidé ho nenaleznou, když ho hledají jako věc. Ale ono se to dá poznat, kde rozum je přítomen, kde je při díle ,a kde rozum není. Rozum se dá poznat podle toho, co působí. Bůh také.
   Naznačme si to dvěma pokusy:
   Otočíme vypínačem, lustr se rozsvítil. Co to způsobilo, víte: elektřina. A teď my všichni zkusme toto: Ztišme se. Nic nedělejte, nic nemyslete, nic nechtějte. Opravdu nic ... Stalo se něco? Stalo: že tu jsme. My jsme nic nechtěli, nedělali. To Bůh působí, že jsme, i když na to nemyslíme,i když nic pro to neděláme, abychom byli.
   To Bůh působí, že jsme my, že je elektřina, že je svět, celý vesmír.
   Teď už by tomu jistě ten uražený chlapec rozuměl: Bůh není jako věc. Bůh je jako Bůh - jako skrytá síla inteligentní energie, která se pozná jen podle toho, že vše působí.
   Abychom to poznání Boha měli snadnější, dal nám krom stvořeného světa ještě taková znamení, poznávací značky, jako když si děti hrají na stopování. Ta znamení Boží lásky nazýváme svátosti.
   Teď budeme slavit svátost společenství, svatou hostinu lásky , prožívejme ji očima víry.
   A povězme Bohu v srdci, o čem jsme dnes uvažovali:
   “Bože, věřím, že jsi, protože jsem já. Nebyl bych, nebyl by celý svět, kdybys nebyl ty a kdybys vše nestvořil.”


11.12.2005 - 16:38   Friedl  
» Jn 10,27-30

Přirovnat Boha k dobrému pastýři je velmi zdařilé a výmluvné. Především lidé v dávných dobách tomu rozuměli. Kdekdo z nich měl stáda ovcí a věděl, co pro ovce znamená péče dobrého pastýře. Ale i my, kteří dnes žijeme jinak, rozumíme tomuto přirovnání. Hospodin Bůh je tím dobrým hospodářem, který se stará o nás lidi. My jsme vlastně jeho ovce. Tak to vyznává i Žalmista: „Jsme jeho lid a stádce, které on pase." V jiném známém žalmu čteme i tato slova: „Pán je můj pastýř, nic mi neschází." Dnes jsme slyšeli v evangeliu, že také Pán Ježíš se označuje za pastýře: „Já jsem dobrý pastýř."
Dobrý pastýř je člověk, který se o ovce stará, záleží mu na nich, má je rád. Nejde mu jen o zisk, který může z ovcí mít. Jde mu o to, aby byly ovce spokojené, aby se jim dobře dařilo. Ježíš jde ještě dál. Má ovce tak rád, že když se ocitnou v nebezpečí, dovede je ochraňovat, a to i za cenu vlastního života. Ježíš dává za ovce svůj život.
Zvířata poznají, kdo je má rád a mají-li možnost, chodí za takovým člověkem a doprovázejí ho, kam jde. Ovce dovedou rozlišit hlas svého hospodáře od jiných hlasů. Jsme-li my přirovnáváni k ovcím, jejichž pastýřem je Kristus, pak bychom i my měli poznat, že Ježíš nás má rád, a jít za ním, následovat ho. Také my bychom měli umět rozlišit hlas Ježíšův od toho, co slyšíme jinde, od cizích hlasů. Pán přece říká: „Ovce slyší můj hlas a jdou za mnou." Jak to platí o nás? Nasloucháme hlasu Kristovu? Jdeme za ním? Neplatí nám trpká výtka proroka Izaiáše? Ten volá: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána. Izrael však mě nezná." Některá zvířata obdivujeme pro jejich vlastnosti, třeba psí věrnost, nebo důvěru, kterou mají ovce k pastýři.
Zdalipak jsme my věrní Bohu, zdali věříme, že nás vede dobře životem?
Mohlo by se stát, že bychom byli pošetilí jako ta kůzlata v pohádce. I když byla varována, aby nikomu neotvírala, přece se nechala obelstít, Zlý vlk si nechal ubrousit jazyk, aby mohl sladkým hláskem kůzlátka ošidit. Běda však, když mu otevřela. Je to jen pohádka, ale je v ní mnoho moudrosti. Ne každý, kdo k nám promlouvá sladkým hláskem, to s námi myslí dobře a má nás rád. I v předvolební době si mnozí přibrušují jazyky, aby získali co nejvíce voličů. Nenechme se svést sladkými hlasy. Ježíš to s námi myslí nejlépe. On je náš dobrý pastýř. Volme Ježíše!
Pro ovci je nejlepší, když je blízko svého pastýře. U něho nalézá ochranu, pastvu i pohlazení. Pošetilá je ovečka, která se vzdaluje od stáda a potuluje se osamocena. Může zabloudit nebo se stát kořistí zlých vlků. I pro nás lidi je nejlepší, když jsme poblíž našeho Spasitele. Nevzdalujme se od něho ani v tom případě, když jsme se dopustili nějakého hříchu. Nepomůže nám přece ukrýt se před Bohem, jako to kdysi udělali Adam a Eva. Naopak je třeba jít s hříchem k Pánu. Příkladem nám může být celník Zacheus. Když se dověděl, že Ježíš bude procházet Jerichem, neřekl si, že se po tu dobu ukryje ve sklepě, a až Ježíš odejde z města, pak že zase vyjde ven. Naopak, Zacheus chtěl Pána Ježíše spatřit, a proto vylezl na strom, kde byl všem, i Ježíšovi, na očích. Ježíš ho uviděl, vyznamenal a odpustil mu hříchy. Pán je dobrý pastýř a my i se svými hříchy chceme mu být co nejblíže, vždyť od něho dostáváme všechno dobré. Ovce se nebojí dobrého pastýře a my se nebojíme Pána Ježíše, vždyť víme, že nás má rád, proto k němu s důvěrou předstupujeme.
V biskupské kapli ve Spišském Podhradí je obraz, jak Kristus rozesílá své učedníky. Jsou tam vidět i vlci, kteří se chystají tyto učedníky napadnout. Ježíš jim to připomněl: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky." Dobrý Pastýř Kristus si přeje, aby i apoštolově byli pastýři. Petrovi říká: „Pas mé ovce." Proto je duchovním pastýřem především Ježíš Kristus, ale pak i ti, kdo od něho přijali moc pást Boží lid. Tak jsou pastýři i biskupové a kněží. Kolem stádce Božího lidu však obcházejí i draví vlci, kteří ohrožují především ty ovce, které se vzdalují od pastýřské ochrany. Taktikou vlků je oddělit ovci od pastýře nebo od ovčince, izolovat ji a osamocené se pak zmocnit.
Ovce vnímají přítomnost pastýře a reagují na jeho pokyny. I pro nás je důležité si uvědomovat přítomnost Kristovu. On je zde, on je mezi námi a s námi. Bůh je zde a chrání nás. Vědomí Boží blízkosti uklidňuje i žalmistu, který se díky tomu ničeho nebojí. Bůh je zde, proto se nemusím bát ani smrti. „I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou." Jak důležité je toto zvolání: „Ty jsi se mnou."
V době pronásledování křesťanů za římských císařů potřebovali ti, kdo uvěřili v Krista, vědět, že Pán je s nimi. Proto rádi mysleli na Ježíše jako na Dobrého Pastýře. V římských katakombách, kde se křesťané shromažďovali a kde také pohřbívali své mučedníky, jsou na stěnách zachovány jednoduché kresby. Nejčastějším zobrazením je obraz dobrého Pastýře. Křesťané si tak připomínali, že Pán je jejich Pastýř, který dává za své ovce i život. Znali Kristův příslib, který slyšíme o dnešní neděli: „Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou."
Pane Ježíši, dobrý Pastýři, kéž jdeme za tvým hlasem, zůstáváme s tebou. Ve tvé blízkosti ať se těšíme z tvé ochrany a lásky.


09.12.2005 - 10:37   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 10, 31-42

Niekoľkokrát je tu reč o Ježišových skutkoch, o jeho dielach, ktoré sú schopné overovať jeho božstvo a jeho spasiteľné poslanie. Pre jedných boli tieto skutky dostačujúcim svedectvom, pre druhých - nie. Čiže: aby sme uverili, treba mať otvorené srdce pre pravdu a jej dôkazy.
Nie je ľahkou vecou uveriť v Boha a v jeho tajomstvo. Človek je utvorený tak, že jeho oči vidia len to, čo nie je Bohom. Ale človek je mysliacou bytosťou, má povinnosť urobiť závery z toho, čo vidí. A to, čo vidí - môže ho priviesť k poznaniu Boha. Pán Ježiš svojimi skutkami dával nezvratné dôkazy pre svoje božstvo. A predsa, napriek týmto dôkazom, nie všetci mu uverili. Tieto isté dôkazy predkladá i nám, na stránkach Evanjelia -a ešte silnejšie dôkazy, svoje zmŕtvychvstanie. Napriek tomu mnoho pochybujúcich odmieta mu veriť. Určite v značnej miere sú to ľudia leniví myslieť a leniví srdcom.
Je však faktom, že veľa ľudí sa otvára na milosť viery - alebo tiež stráca vieru - pozerajúc na skutky a diela kresťanov, na naše skutky a diela. Každý z nás má mať ambíciu, aby Boh skrze neho konal svoje diela. Nie sme schopní, aby sme konali efektné zázraky - ale i v Kristovom živote nie zázraky boli najdôležitejšie; najpresvedčivejší, aj pre dnešného človeka, je čistý Kristov život; bol silnejším dôkazom božstva než jeho zázraky. Kiežby sme aj my mohli povedať tým neveriacim, podobne ako povedal Kristus: verte našim skutkom, aby ste poznali a vedeli, že Boh je v nás - a my v Bohu.
Nadovšetko presvedčivým skutkom, ktorý máme v určitej miere nasledovať -je obeta, ktorú priniesol Kristus na kríži, obeta lásky a odpustenia.


06.12.2005 - 14:23   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 10, 22-30

Alegória pastiera a oviec, ktorú používa Pán Ježiš, sa zhoduje s vtedajšou, a tiež s ešte dnešnou, palestínskou realitou. Taký ovčinec - to je priestor, obkolesený kamenným múrikom, kde sa zatvárajú na noc ovce, ktoré patria dokonca k mnohým stádam. Ovce vchádzajú a vychádzajú cez úzky otvor v ohrade. Ráno pastieri jednotlivých stád vyvolávajú svoje ovce pomocou nejakého zvuku, zavolania, ktoré poznajú len ovce, ktoré patria k danému pastierovi.
Podobne Pán Ježiš volá k sebe i za sebou ľudské duše hlasom svojich právd a evanjeliových rád; ako zmŕtvychvstalý Kráľ života volá aj nás na cestu k zmŕtvychvstaniu. Jeho pravdy a rady sú správne i pekné, ale ťažké; i cesta k zmŕtvychvstaniu je cestou bolestných zastavení. Preto veľa uší a sŕdc ostáva zatvorených na hlas, ktorý ich volá. Ale tiež veľa sŕdc sa otvára. Pretože každý najradšej počúva to, čo mu najviac zodpovedá, čo najviac „dobre" robí jeho srdcu. Čiže: počúvajúc alebo nepočúvajúc Kristove pravdy a odporúčania - ľudia si sami sebe vystavujú svedectvo, svojim túžbam a záľubám. Nechže to svedectvo nebude pre nás zahanbujúce.
Obeta sv. omše je veľkým volaním Krista a jeho lásky. Bohu vďaka, tento hlas sa k nám dostáva - a my ho nasledujeme.


25.04.2005 - 20:49   JR  
» Jn 10, 22-30

Moje ovce uposlechnou mého hlasu. Já jim dávám věčný život
Skutky jsou naše, ne jsou moje , já“. Socha není sochař Může se prodat, odvést jinam, on však zůstane na místě. A přece to rozdělení mezi umělcem a jeho dílem není úplné. On se stal sochařem právě proto, že udělal sochu. Kdyby namaloval obraz, byl by malířem. Hudbou se člověk stává hudebníkem, prací s obleky krejčím. Ten, kdo dělá přitom vůli nebeského Otce, stává se Božím. Skrze skutky také člověk překonává svůj osobní věk. Platon umřel před víc než dvěma tisíci lety ale žije dodnes ve svých spisech, které vydávají, překládají, studují. O velkých umělcích říkáme, že se ve svých dílech zvěčnili. Je to pravda, ale jenom v jistém, obrazném slova smyslu. Ten, kdo se konáním Boží vůle stal Božím synem, stal se věčným v plném a pravém slova smyslu, má život věčný, protože je spojen s dílem Krista, věčného Syna věčného Otce.


25.04.2005 - 20:49   JR  
» Jn 10, 22-30

Skutky, které konám, vydávají o mně svědectví
Rozumní lidé nevěří snadno slovům, zvláště, když někdo ujišťuje o velkých věcech. Chtějí Vidět skutky. Jaké skutky se očekávají od Mesiáše? Ti, kteří čekali hmotné zlepšení, byli ovšem nadšeni, když Ježíš zástupy zázračné nasytil (srv. Mt 15,32-39). Ale byli napomenuti, že to není to pravé. Řeči o politickém osvobození se Ježíš zásadné vyhýbal. Řekl-li, že je Syn Otce, že on a Otec jsou jedno (Jan 10,30), dokazuje to tím, že koná skutky Otce. I my musíme často dělat skutky, které ne jsou naše, ale někoho jiného. Nejlépe je to Vidět v totalitních režimech. Tam například dá strana rozkaz a prostředky k uskutečnění, jednotlivec nesmí odporovat. Jeho skutky vydávají svědectví straně, ne jemu. Jaký je rozdíl mezi takovou poslušností a poslušností Bohu? Ta první ponižuje, dělá z člověka otroka, nástroj. Poslušnost Bohu naopak osvobozuje. Kdo dělá skutky Boží, stává se víc člověkem a přitom Božím synem.


25.04.2005 - 20:48   JR  
» Jn 10, 22-30

Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně
Ježíšovo vystoupení, jeho činnost nutné vedly k položení této otázky. Celé dějiny Izraele jsou totiž mesiášské, plné očekávání, v duchu Božích příslibů. Doba Ježíšova pak byla politicky i sociálně napjatá. Mezi lidem rostlo snadno přesvědčení, že se musí slíbený Mesiáš objevit právě nyní. V jaké formě? Všeobecně řečeno má být osvoboditel. Ale jaký? Politický? Sociální? Národnostní? Dříve, než se Ježíš otevřené za Mesiáše prohlásí, musí upřesnit jeho pojem. _m má být? Jeho vyjasnění nezněla v uších davu líbivé. Vyznává, že je Syn Otce. Asi posluchači pokrčili rameny. Čekali něco jiného. A přece právě tento titul naplňuje dějiny Izraele. jsou celé mesiášské. Bůh totiž považoval syny Abrahámovy za národ, který si zvlášť vyvolil, aby jim byl jako Otec. V jakém smyslu se tomu má rozumět? Na počátku to zní jenom obrazné, metaforicky Ale stává se ten výraz stále a stále hlubším, až se nakonec objeví Mesiáš jako pravý Syn nebeského Otce. A jaký smysl to má pro nás? V krátkosti se dějiny Izraele uskutečňují i v našem životě, naplní se, až i my pochopíme, že jsme synové Otce.


28.08.2004 - 10:27   Angelo Scarano  
» Jn 10, 27-30

      Jsou křesťané takové hloupé ovce? Navíc bez rozumu? Na první poslech by evangelium takový dojem vzbudit mohlo a mohlo by i trochu odradit: kdo by chtěl vypadat jako „ovce“? Mussolini prohlásil, že je lepší žít jeden den jako lev než sto dní jako ovce. Jenže ovce z evangelia nejsou zrovna ty hloupé, ale ty „důvtipné“, protože nalezly cestičku k životu. Vědí, že bez Krista není možné dojít k pastvinám skýtajícím potravu.

      Být ovcí nám není úplně vrozené: chtěli bychom být spíše lvy, kteří se prosadí silným hlasem a vlastní silou, „uloví potravu“. Lev poslouchá svůj silný řev, ovce slyší hlas pastýře. Lev loví a spoléhá pouze na svou rychlost, hbitost, sílu. Ovce si nechává potravu dát, přesněji nechává se k pastvině vést. A kdo je ovcí „v duchu evangelia“, je obezřetný, protože se nechává obdarovat, dovést k „travnatým nivám“ (Ž 23,2). Takový nebude mít nedostatek.
      Onen dobrý pastýř nevolá a nevede k pastvinám „stádo“ anonymních ovcí. Každého volá jménem, každého jinak, zcela osobně — tím nejvlastnějším a nejdůvěrnějším jménem. Toto osobní volání prozrazuje, že má s každým z nás jedinečný vztah. Ví o tom, kde se každý z nás nachází – a vábí, přitahuje k sobě „provázky lidské něžnosti, provázky milování“ (Oz 11,4).

      Největší paradox nastává však tehdy, když křesťan slyší Ježíšův hlas a přitom jde za hlasem cizím… když slyší evangelium a přitom uvažuje a jedná podle svých citů, podle standardu okolí, mediálních hvězd… Když považuje Krista za toho lupiče a zloděje, který přichází, aby plány, touhy a vztahy ničil. Není pak lepší od takového „pastýře“ utíkat? Boží slovo nás však ubezpečuje, že taková představa o Kristu by byla naprosto falešná. Jako dobrý pastýř Ježíš totiž vyvádí z našich vysněných klamných lučin, které neslibují tučnou pastvu, ale jen krátkodobé uspokojení pocitu hladu (naše zbožněné vztahy, plány, hmotné či duchovní dary). To jsou ty klamné pastviny, kde jsou ukryti draví vlci, připraveni vyjít a rozsápat. A ovce se zachrání tehdy, když se zdrží blízko svého pastýře, když bedlivě nastraží uši, aby nepřeslechly jeho hlas a nevydaly se po falešné stezce.
      Poslouchat hlas pastýře, jít za ním… to můžeme jen tehdy, když považujeme Krista za dobrého pastýře. Ba co víc: za pastýře věrného, který vede i v temném údolí životní krize, v temném údolí skleslosti a celkového vyčerpání. V temném údolí beznadějné situace. Kristus má moc vyvádět i z takových míst a přivádět k dobrým pastvinám, svěžím, s bohatě prostřeným stolem (Ž 23,5), kde jsou „tučná jídla s morkem a kalich s přetékajícím vybraným vínem“ (srv. Iz 25,6).

      Být lvem znamená být bez Krista, bez života. Být ovcí znamená společenství s Kristem, přetékající život.
      Mussolini asi neměl pravdu: je lepší žít sto dní jako ovce než jeden den jako lev.


28.08.2004 - 10:27   Angelo Scarano  
» Jn 10, 27-30

      27 Už ve SZ Bůh předával pastýřům svůj lid: Mojžíšovi, Jozuovi, soudcům. Pozdější prorocké texty mluví proti nevěrným pastýřům (Jer 23,1-4: „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ je výrok Hospodinův. Proto Hospodin, Bůh Izraele, praví proti těm pastýřům, pastýřům svého lidu, toto: „Mé ovce rozptylujete, rozháníte je a nedohlížíte na ně. Hle, já vás za vaše zlé skutky ztrestám, je výrok Hospodinův. Sám shromáždím pozůstatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, a přivedu je zpět na jejich nivy a budou plodné a rozmnoží se. Ustanovím nad nimi pastýře a ti je budou pást, nebudou se již bát ani děsit a žádná nebude pohřešována, je výrok Hospodinův.“). Různé texty o pastýřích pak splynuly v Ez 34. Je jasné, že evangelista čerpá i ze starozákonní tradice, avšak jeho poselství je velmi originální: máme tu jen jednoho jediného pastýře (nemluví se o žádných dalších) a tento pastýř daruje život za své ovce.

      28-29 Ruka je v Bibli metaforou pro označení ochranné Boží moci (Dt 33,3; Iz 43,13; Iz 49,2). Tato ruka bude chránit učedníky při pronásledování podobně jako samotného Ježíše, který je nyní obklopen od nepřátel. Jinými slovy: tou pevnou skálou, na které stojí církev, není v první řadě Petr ani samotný Kristus, ale Otec zároveň se Synem.
      Verše 28 a 29 tvrdí totéž o Otci a o Synu: nikdo nemůže vyrvat ovci z rukou Otce ani Syna. Toto tvrzení nám pomáhá pochopit verš 30 („Já a Otec jsme jedno“): mezi Otcem a Synem je jednota v činnosti a moci. A právě tento verš přivedl církev (ve IV. století) k vyjádření nauky o jediné Boží přirozenosti Otce i Syna (tato přirozenost je vlastně principem činnosti).
      „Ovci nemůže nikdo vyrvat z Otcových ani Synových rukou“: v tom se odráží i jistota a sebepochopení janovské obce, která je si vědoma, že je tak úzce spojena s Ježíšem, že nikdo z nepřátelského okolí (během pronásledování za Diokleciána, rok 95) nemůže vzít její „spásu“, její dědictví. Apoštol Pavel vyjadřuje stejnou myšlenku básničtějším způsobem: „ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,38-39).
      Větou „Otec je větší nade všecky“ (verš 29) se dodává ještě větší autorita Ježíšovým slovům. I na jiných místech se vyjadřuje, že Otec má prvenství (ne ve smyslu, že je „větším Bohem“ než Syn, ale ve smyslu, že od něj pochází iniciativa, poslání Syna). Ježíš se víckrát odvolal na Otce, aby ujistil „Židy“, že jedná podle vůle Otce, tj. v jeho autoritě (Jan 6,37-40; 5,19-30).

      30 Po zdůrazněném ujištění své vlastní starostlivosti o ovce (verše 27 a 28, v řečtině opakování zájmena „já“, které je jinak nadbytečné: právě tím se však vyzdvihuje, že právě Syn má tuto péči o ovce) Ježíš vyjadřuje svoji jednotu s Otcem, jakoby řekl: „Nejen já sám a sám ze sebe mám tuto starost o ovce, ale spolu s Otcem. O ovce se starám právě já, ale zároveň nejen já, ale spolu s Otcem.“
      Jako Otec a Syn jsou jedno, tak i věřící jsou uváděni v jednotu: „nechť jsou jedno jako my“ (Jan 17,11). Jednota Otce a Syna je „vzorem a modelem“ té jednoty, ke které mají dospět i věřící.


28.08.2004 - 10:26   Angelo Scarano  
» Jn 10, 27-30

      Evangelista ve v. 27 – 30 zařazuje třetí část výkladu „pastýřské obrazné řeči“, tentokrát soustředěného na „ovce“: ty jsou charakterizovány stále se prohlubujícím vzájemným bytostným vztahem s Ježíšem-Pastýřem (ony „slyší“ Ježíšův hlas – on je „zná“; ony „jdou“ za ním – on jim dává „věčný život“). Ti, kdo takto „naslouchají“ a „následují“, tvoří společenství nacházející v Ježíšových (a tím i v Otcových!) rukou absolutní jistotu a bezpečí, které lze ztratit jen vlastním rozhodnutím. Otec skrze Ježíše již daroval vše.


28.07.2004 - 18:02   JR  
» Jn 10, 31-42

Nad delfským chrámem byl pověstný nápis: Poznej sám sebe! Zdá se, že původní smysl byl tento: Poznej, že jsi jenom člověk, vstupuj tedy do chrámu božstva s vědomím, že je mezi tebou a bohy velký rozdíl. Řecký básník Pindaros píše: „Bohové a lidé, to jsou dvě rasy docela rozdílné.“ To byl původní náboženský postoj. Teprve později Platon začal vysvětlovat poznání sebe jinak: Poznej sebe, tj. poznej svou velikost, máš nesmrtelnou duši, která má domov ve světě bohů. Písmo svaté ovšem zůstává v tradici náboženské. Člověk se s Bohem nemůže a nesmí rovnat. Jahve je nepřístupný, nepoznatelný. I cherubíni, nebeské bytosti, si ve vidění Izaiáše (Iz 6,2) přikrývají obličej křídly, protože vidět Boha by znamenalo zemřít. Člověk se tedy nemůže dělat Bohem. Ale co to znamená konkrétně? Chtěl by sám rozlišovat, co je dobré a co je zlé (srv. Gn 3,5). To je ovšem pokušení, které je v každém hříchu, končívá tragicky. (T. Špidlík)



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet