19.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    So lžou zájdeš aj na kraj sveta, ale nikdy viac domov.

~poľské príslovie ~

12.06.2003 - (čítanosť9180 reakcie41)


Jn 6, 22-65

      22 Na druhý deň si zástup, čo zostal na druhom brehu mora, všimol, že tam bola iba jedna loďka a že Ježiš nenastúpil na loď so svojimi učeníkmi, ale že sa učeníci odplavili sami. 23 A z Tiberiady prišli iné lode k miestu, kde jedli chlieb, keď Pán vzdával vďaky. 24 No zástup zbadal, že tam nie je ani Ježiš ani jeho učeníci. Preto aj oni nastúpili na loďky, prišli do Kafarnauma a hľadali Ježiša. 25 Keď ho na druhom brehu mora našli, povedali mu: „Rabbi, kedy si sem prišiel?“
      26 Ježiš im odpovedal: „Veru, veru, hovorím vám: Nehľadáte ma preto, že ste videli znamenia, ale preto, že ste jedli z chlebov a nasýtili ste sa. 27 Nezháňajte sa za pominuteľným pokrmom, ale za pokrmom, ktorý ostáva pre večný život, a ten vám dá Syn človeka. Lebo jeho označil Otec, Boh, svojou pečaťou.“ 28 Povedali mu: „Čo máme robiť, aby sme konali Božie skutky?“ 29 Ježiš im odpovedal: „Boží skutok je veriť v toho, ktorého on poslal.“
      30 Povedali mu: „Aké znamenie urobíš, aby sme videli a uverili ti? Čo urobíš? 31 Naši otcovia na púšti jedli mannu, ako je napísané: „Dal im jesť chlieb z neba.“ 32 Ježiš im odvetil: „Veru, veru, hovorím vám: Nie Mojžiš vám dal chlieb z neba, ale môj Otec vám dáva pravý chlieb z neba. 33 Lebo Boží chlieb je ten, ktorý zostúpi z neba a dáva svetu život.“ 34 Povedali mu: „Pane, vždy nám dávaj taký chlieb.“ 35 Ježiš im povedal: „Ja som chlieb života. Kto prichádza ku mne, nikdy nebude hladovať, a kto verí vo mňa, nikdy nebude žízniť. 36 Ale už som vám povedal: Aj ste ma videli, a neveríte. 37 Všetko, čo mi dáva Otec, príde ku mne. A toho, kto prichádza ku mne, neodoženiem, 38 lebo som nezostúpil z neba, aby som plnil svoju vôľu, ale vôľu toho ktorý ma poslal. 39 A vôľa toho, ktorý ma poslal, je, aby som nestratil nič z toho, čo mi dal, ale aby som všetko vzkriesil v posledný deň. 40 Lebo vôľa môjho Otca je, aby každý, kto vidí Syna a verí v neho, mal večný život; a ja ho vzkriesim v posledný deň.“
      41 Židia na neho šomrali, lebo povedal: „Ja som chlieb, ktorý zostúpil z neba,“ 42 a hovorili: „Vari to nie je Ježiš, Jozefov syn, ktorého otca a matku poznáme? Ako teda hovorí: „Zostúpil som z neba?!“
      43 Ježiš im odpovedal: „Nešomrite medzi sebou! 44 Nik nemôže prísť ku mne, ak ho nepritiahne Otec, ktorý ma poslal. A ja ho vzkriesim v posledný deň. 45 U Prorokov je napísané: „Všetkých bude učiť sám Boh.“ A každý, kto počul Otca a dal sa poučiť, prichádza ku mne. 46 Nie že by bol niekto videl Otca; iba ten, ktorý je od Boha, videl Otca. 47 Veru, veru, hovorím vám: Kto verí, má večný život.
      48 Ja som chlieb života. 49 Vaši otcovia jedli na púšti mannu a pomreli. 50 Toto je ten chlieb, ktorý zostupuje z neba, aby nezomrel nik, kto bude z neho jesť. 51 Ja som živý chlieb, ktorý zostúpil z neba. Kto bude jesť z tohoto chleba, bude žiť naveky. A chlieb, ktorý ja dám, je moje telo za život sveta.“
      52 Židia sa hádali medzi sebou a hovorili: „Ako nám tento môže dať jesť svoje telo?!“ 53 Ježiš im povedal: „Veru, veru, hovorím vám: Ak nebudete jesť telo Syna človeka a piť jeho krv, nebudete mať v sebe život. 54 Kto je moje telo a pije moju krv, má večný život a ja ho vzkriesim v posledný deň. 55 Lebo moje telo je pravý pokrm a moja krv je pravý nápoj. 56 Kto je moje telo a pije moju krv, ostáva vo mne a ja v ňom. 57 Ako mňa poslal živý Otec a ja žijem z Otca, aj ten, čo mňa je, bude žiť zo mňa. 58 Toto je ten chlieb, ktorý zostúpil z neba, a nie aký jedli otcovia a pomreli. Kto je tento chlieb, bude žiť naveky.“
      59 Toto povedal v synagóge, keď učil v Kafarnaume. 60 Keď to počuli jeho učeníci, mnohí z nich povedali: „Tvrdá je to reč! Kto to môže počúvať?!“ 61 Ježiš vedel sám od seba, že jeho učeníci na to šomrú, a opýtal sa ich: „Toto vás pohoršuje? 62 A čo až uvidíte Syna človeka vystupovať ta, kde bol predtým? 63 Duch oživuje, telo nič neosoží. Slová, ktoré som vám povedal, sú Duch a život. 64 Ale niektorí z vás neveria.“ Lebo Ježiš od počiatku vedel, ktorí neveria a kto ho zradí. 65 A povedal: „Preto som vám hovoril: Nik nemôže prísť ku mne, ak mu to nedá Otec.“

31.      Ex 16, 13; Ž 78, 24; Múdr 16, 20.
45.      Iz 54, 13; Jer 31, 33-34.
12.06.2003 | Čítanosť(2682)
Jn 6, 1-15
12.06.2003 | Čítanosť(2568)
Jn 6, 16-21
12.06.2003 | Čítanosť(2294)
Jn 6, 66-71


03.11.2007 - 13:08   PaedDr. František Dancák  
» Jn 6, 27

Zaujímavý postreh uvádza spisovateľ Benson vo svojej knihe Neviditeľné svetlo. Opisuje situáciu, keď videl modliť sa rehoľnú sestru pred bohostánkom. Tam pocítil, že medzi ňou a Kristom existuje živé spojenie. Ona ovplyvňuje osudy ľudí, vyprosuje pre nich milosť, ona vidí a vníma dianie sveta z pohľadu večnosti... Cez Krista sme spojení s celým svetom, akoby lúčmi z jediného svetelného centra.
Títo ľudia, ktorí sú zavretí v kláštore a vedú hlboký kontemplatívny život, rozumejú svetu viac ako my, ktorí sme v tomto zmätku ľudského mraveniska.
Takým by mal byť život každého veriaceho človeka.


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 6,30-35

Ne Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec.
Ježíšovi posluchači jsou zdánlivě ochotni Ježíšovi uvěřit, ale na základě tehdejšího očekávání, že druhý vykupitel (Mesiáš) předčí svými zázraky prvního (Mojžíše), požadují po Ježíšovi větší zázrak než bylo darování many na poušti (srov. Ex 16). Ježíš jejich otázku využívá k prohloubení své zvěsti: Pravý, Otcem darovaný chléb („chléb z nebe“) je „ten (v ř. se může stejně jako v češtině vztahovat na chléb i na osobu), který sestupuje z nebe a dává život světu“. Posluchači zde propadají stejnému nedorozumění jako samařská žena (Jan 4,15) a evangelista může nechat tuto část Ježíšovy řeči vyvrcholit Ježíšovým sebezjevením (první rozvinuté „Já jsem...“, viz úvod k evangelium na sobotu 2. vel. týdne): „Já jsem chléb života“.


24.03.2006 - 15:45   JR  
» Jn 6, 52-59

To je chléb, který sestoupil z nebe, ne takový, jaký jedli naši praotcové a umřeli
O maně na poušti čteme, že padala shůry (Ex 16), že to byl tedy chléb z nebe. Eucharistické dary jsou naopak plod země a plod lidské práce. Ale stává se tu něco podobného, jako při stvoření člověka. Jeho tělo vzal Bůh „z hlíny země“ (Gn 2,7), ale život mu „vdechl“ sám. Ježíš jako Syn člověka pochází z Davidova rodu, z lidského pokolení, ale jako Syn Boží sestoupil z nebe. I při eucharistii je tedy chléb z našich polí, ale Kristus, který v něm přichází k nám, je z nebe. Je starý zvyk zobrazovat okolo svatostánku anděly. O andělích se mluví v liturgických textech. Podle biblického pojetí se objevují andělé tam, kde je Bůh zvláštním způsobem přítomen. Tam je tedy i nebe na zemi.


24.03.2006 - 15:45   JR  
» Jn 6, 52-59

Nebudete-li jist tělo Syna člověka a pit jeho krev, nebudete mít v sobě život.
I výraz „pít krev“ nezní v uších moderních lidí líbivě. Máme ke krvi odpor, někteří omdlévají, když krev vidí. Daleko neutrálnějí ovšem zní, když řekneme o příbuzných, že jsou stejné krve. Staré národy si někdy představovaly, že duše sídlí v krvi. Došlo se k tomu asi obyčejnou zkušeností: Když člověk vykrvácí, umírá. Sv. Ignác z Antiochie tedy užívá slovního obratu: jíst eucharistický chléb a pít víno znamená mít účast na těle a duši Kristové. Je to však jenom slovní obrat, protože obojí je neoddělitelné. Moderním lidem se zamlouvá výraz: „být s Ježíšem stejné krve“. Sv. přijímáním se s ním skutečně stáváme příbuznými ve věčném životě. Proto je Bůh náš skutečný Otec, Panna Marie naše opravdová matka, ostatní lidé jsou naši bratři. Vždyť v nás koluje stejná krev!


24.03.2006 - 15:44   JR  
» Jn 6, 52-59

Jak nám tento člověk může dát jist své tělo?
Známe vícero eucharistických zázraků, při nichž např.: hostie krvácela, nebo se v ní objevila podoba živého Krista. V Lanciano v Itálii může každý Vidět v relikviáři sraženou krev která se tam uchovává po staletí, má formu živého těla, a i moderní vědecké analýzy potvrzují, že je to jen přirozené nevysvětlitelný. V katedrále Ovielto se uchovává krví potřísněný korporál, pozůstatek divu, který svými pochybnostmi přivodil pražský kněz Petr. Ale přesto všecko není radno brát výraz „Kristovo tělo“ tuze somatologicky, jen jako hmotnou část naší osoby, zvláště nějako oddělenou od duše. V Bibli má slovo „tělo“ širší význam. I ve Starém zákoně Bůh „přijímá tělo“, když se zjevuje, když se stává viditelným, když vstupuje do světa. V eucharistii Kristus vstupuje mezi nás na oltáři, chléb se stává jeho tělem, to znamená:je tu skutečné, a to celý, s duší i s tělem, s lidstvím i božstvím.


24.03.2006 - 15:44   JR  
» Jn 6, 44-51

Kdo věří, má život věčný
Jak se k takovému poznání Boha a Krista dojde? Rozhodné ne pouhou rozumovou úvahou, přirozenými silami. Je to Boží osvícení. Kdo je přijme, má víru. V křestním obřadu bývaly tyto otázky: „Co žádáš?“ - „Víru.“ - „Co ti dá víra?“ - „Život věčný.“ V tomto jednoduchém dotazníku je skryto vícero hlubokých teologických pravd. Život sice probíhá v čase. Ale čas jej nenaplní. Ceníme si život podle toho, s kým jsme se setkali a jaká byla mezi námi důvěra. Ve víře k nám mluví Bůh. My mu odpovídáme tím, že jeho slova přijímáme, že máme pevnou důvěru v něho samého. Setkali jsme se tedy v životě s Bohem. Jiná setkání jsou dočasná. Lidé nás opouštějí a umírají. Bůh však je věčný. Kdo se s ním setkal ve víře, přišel tedy do věčného života.


24.03.2006 - 15:44   JR  
» Jn 6, 44-51

Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně
Mnoho tzv. konvertitů, lidí, kteří se obrátili ke křesťanství, k církvi, popsali svůj duševní stav při tomto přechodu. Nebývá jim těžké uznat, že existuje Bůh a že se jeho hlas ozývá ve svědomí. Ale zdá se jim nemyslitelné, že by měli Boha potkat v denním životě, v lidech, v institucích církve. Jinými slovy, teď z víry v Boha přejít k dalšímu stupni: k zážitku, že existuje Bůh vtělený, Bůh, který sestoupil mezi svůj lid, a to je Ježíš Kristus. A přece i tento přechod se jednoho dne dostaví. Jeden ruský poutník jej popisuje takto: „Otevřely se mně oči, viděl jsem Ježíše ve všem. Chtělo se mi stále líbat zem, objímat květy Kohokoliv jsem potkal a cokoliv jsem pozoroval, ve mně vzbudilo touhu říci: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“


24.03.2006 - 15:43   JR  
» Jn 6, 44-51

Stojí psáno v Prorocích: Všichni budou vyučeni od Boha
Izaiáš (Iz 54,13), Jeremiáš (Jer 31,33) předpověděli, že se dostane v mesiášské době všem Božího poučení. Už ta doba minula? Jeden francouzský kněz píše ve svém deníku: „Na počátku své činnosti jsem si myslel, že musím lidi hledat a že o Bohu nevědí nic, než co jim řeknu. Dnes vím, že je tomu úplné jinak. Kristus posílá ke mně ty které už předtím navštívil on sám. Obyčejné mi pak říkají: Přichází mně na mysl stále a stále tato myšlenka. Odkud se bere?“ Tu zkušenost už dávno, v době Otců církve, popsali duchovní autoři. Bylo jim nápadné, že taková myšlenka přichází úplné znenadání, neví se proč, a přitom duši rozjasní, dáji zvláštní pokoj a současně chuť něco velkého udělat. Žalm 95,7nn. proto napomíná: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!“ Ten žalm se modlí jako ranní modlitba. Předpokládá se tedy, že tyto Boží inspirace jsou časté, denní.


21.03.2006 - 17:35   JR  
» Jn 6, 35-40

Kdo věří ve mne, nebude už nikdy žíznit
Žízeň má stejné fyziologické základy jako hlad. Častěji se však cítí. Proto se obrazné přenáší výraz žízné na každou touhu. Říkáme, že někdo žízní po poznání, po zábavě, po lásce atd. Lidské touhy jsou nejrozmanitějších druhů. Starobylý a pěkný výraz je: žíznit po pravdě. Ta tu ovšem neznamená jen abstraktní poznání, logické a matematické formule, ale vyrovnaný styk se skutečností. Nikdy nebudeme spokojeni, pokud cítíme, že je mezi námi a realitou, ve které žijeme, nějaký rozpor, že neodpovídají tomu, co od nich očekáváme. Ten zážitek nás nutí, abychom měnili místo, práci, styky s lidmi a bohužel i rodinné svazky. Důvod je vždy stejný: zklamání, nenacházíme, co jsme čekali. Co nám tu pomůže víra? Ta nás učí najít ve všem Krista. Ten pak, kdo našel, nepotřebuje hledat dál, protože se setkal se vší pravdou.


21.03.2006 - 17:34   JR  
» Jn 6, 35-40

Kdo přichází ke mně, nebude už nikdy hladovět
Hlad je zajímavý přírodní zjev. Na jedné straně je známkou zdraví. Nemocní ztrácejí chuť k jídlu. Na druhé straně se však může hladem umřít, když organismus nemůže doplnit životní síly, které mu chybí. Dostaví se hlad kratší nebo delší dobu po nasycení. To dosvědčuje, že žádné jídlo na zemi není dostačující, aby udrželo při životě natrvalo. Jen sebe sama připodobňuje Kristus ke chlebu, po kterém se už nelační, tj. který pro věčný život nepotřebuje už nic dalšího. Vyskytují se v dějinách církve častěji omilostněné osoby, které se udržovaly při životě jen denním sv. přijímáním. Je to jakoby symbolické potvrzení pravdy víry, že eucharistie je Kristus, který dává věčný život a že kdo má jej, už nepotřebuje nic jiného.


21.03.2006 - 17:34   JR  
» Jn 6, 35-40

Dary utužují přátelství mezi lidmi. Proto si při různých příležitostech posílají dárky. Nemusejí to být velké věci. To, co dostaneme k svátku od přítele, jsme si mohli sami snadno koupit. Ale nemělo by to tu hodnotu, kterou má dar Skrze něj jakoby přítel mluvil: Bylo to moje, ale to, co je moje, patří i tobě, vždyť jsme spojeni. Mají-li hodnotu dárky mrtvé, tranzistor, kniha, hodinky, jak velký dar dává dítěti matka, která mu předává svůj vlastní život. Ten svazek už nikdo nemůže zrušit. Kristus, který nám v eucharistii dává své tělo a svou krev, nám dává svůj vlastní život. Jsme s ním tedy spojeni nejužším poutem, jaké je vůbec možné. Na zemi je nejsilnější spojení v rodině. I ty se bohužel rozpadají. Eucharistii vstupujeme do rodiny Boží, která je věčná.


21.03.2006 - 17:34   JR  
» Jn 3, 31-36

Koho poslal Bůh, mluví slova Boži
V katechismu je otázka: „Co znamená věřit křesťansky?“ Odpověď: „Uznat za pravdu všecko, co Bůh zjevil a co předkládá k věření v katolické církvi.“ Teologové rozlišují zjevení vnitřní a vnější. To první je v srdci, ve svědomí, přímé. Druhé je v Písmu a ve svědectví druhých lidí, tedy nepřímé. Apoštolé dostali od Krista poslání, aby šli do celého světa a aby vydávali svědectví o tom, co sami Viděli a slyšeli od Krista. Můžeme jim věřit? Může člověk říci druhému člověku: „Toto praví Bůh?“ Už ve Starém zákoně začínali proroci svá kázání těmito úvodními slovy (srv. Jer2,5). Bylo však i u Židů mnoho falešných proroků. Ti mluvili za sebe a ne z Božího poslání. Dodnes věříme církvi jenom proto, že jsme přesvědčeni, že tu byli lidé, které posílá sám Bůh, aby řekli to, co mají světu ohlásit. Ne jsou to vždycky věci líbivé, vyžaduje se odvaha k tomu, aby se řekly, veřejné mínění je za to odsuzuje. Ale právě ten odpor bývá známkou pravosti, protože to ne jsou slova ze země ale z nebe.


21.03.2006 - 17:33   JR  
» Jn 3, 31-36

Kdo přichází z nebe, svědčí o tom, co viděl a slyšel
Základní prvek v Bibli ve Starém i v Novém zákoně je pojem zjevení. V přírodě pozorujeme mnoho věcí, říkáme jim , jevy“, jeví se nám před očima. „Zjevením“ však nazýváme něco, co jsme Viděli, poznali, ale co zřejmé není část světa, který nás obklopuje. Bernardetta měla v Lurdech zjevení Panny Marie, viděla ji ve formě krásné paní v tmavé jeskyni. Bylo by to však velké zúžení pojmu, kdybychom ho užívali jenom pro tzv. zjevení viditelná. Ta ne jsou nejdůležitější a ne jsou vždycky bezpečná. Je tu nebezpečí iluse. Zjevení, které známe z Bible, je především v mysli. Poznáváme a přijímáme za pravdu něco, co sám lidský rozum nemůže pochopit. Křesťan věří v Nejsvětější Trojici, vyznává, že je Kristus Bůh a člověk, že je Ježíš přítomen v eucharistii. Jak může přijmout tak nepochopitelné pravdy? Je to proto, že mu v jeho mysli sám Kristus dává milost, aby je přijal, zjevuje se mu, mluví mu v srdci a on nepochybuje. Víra jsou totiž slova, která sám Bůh mluví do duše.


21.03.2006 - 17:33   JR  
» Jn 3, 31-36

Kdo pochází ze země, je pozemský a mluví pozemsky
Bůh stvořil člověka z hlíny země, vypravuje Bible (Gn 2,7). Je to výraz symbolický, ale názorný. Obyčejné z toho odvozujeme poučnou myšlenku na smrt „Pomni člověče, že jsi prach a že se v prach obrátíš!“ Ale tento důsledek se neváže k textu evangelia, který má na mysli člověka, myslícího a mluvícího „pozemsky“. I ten výraz nemá pěkný zvuk. Je to něco jako nízké, hmotné zájmy, praktický materialismus. Lepší rozlišení najdeme ve scholastické teologii. Tam se mluví o poznání přirozeném a nadpřirozeném. Máme schopnost poznávat pravdu. Je úžasná. Ale přece jenom nepřekročí hranice lidských obzorů. Je tedy naše myšlení pozemské. Jsme za tento dar Boží vděční, jako je vděčný člověk za to, že má nohy a může chodit po zemi. Nohy mu však neumožní let do výše. Tak si musíme i my být vědomi, že pouhým lidským rozumem nepochopíme to, co jej přesahuje. Uvažovat rozumem, rozvíjet jej, je moudrost. Myslet si, že existuje jenom to, co rozumem pochopíme, je bláhovost.


17.03.2006 - 11:32   JR  
» Jn 6, 30-35

Dává život světu
Specifický úkol chleba je udržovat člověka při životě. Jsme už na tu stravu tak zvyklí, že si neuvědomujeme, jak složitý proces předchází, abychom měli v ruce skývu chleba. Nemyslíme tím mletí mouky, dělání těsta a pečení. To je poměrně jednoduché. Ale složité je, co bylo před tím. Než uzraje zrno žita nebo pšenice, kolik bylo potřeba dešťů, záření slunce, vstřebávání solí ze země. Je tu kus života přírody Jedlé jsou jen živé věci: rostliny a maso živočichů, ne mrtvé nerosty. Jídlem si totiž přisvojujeme život přírody a stává se naším vlastním životem. Chléb nám proto dává život. Ježíš však slibuje, že nám pod způsobou tohoto denního chleba dá i život Boží. Proto se dá říci o eucharistii, že dává život světu, ovšem život nadpřirozený. Požíváním vstupuje v nás a stává se životem naším, jím sílíme a rosteme do věčnosti.


17.03.2006 - 11:32   JR  
» Jn 6, 30-35

Ne Mojžíš vám dal chleba z nebe, nýbrž můj Otec vám dává pravý chléb z nebe.
Eucharistie je tedy duchovní pokrm na cestu životem. Poslednímu přijímání před smrtí se říká latinsky viaticum, tj. doslova zásoba na cestu. Za starých dob mívali křesťané touhu, aby byl u nich kněz v hodině smrti, aby zemřeli s eucharistii v ústech. Ale celý život je cesta. Proto nám dává eucharistie sílu, abychom ji přešli. „Chléb z nebe dávals jim - všechno potěšení v sobě mající.“ Je to překlad přibližný, vzatý z Bible. O maně se tam totiž tvrdí, že stačila vždycky pro všechny a všichni byli spokojeni (Ex 16,17-18). Tak i oltářní svátost dává všem tolik duchovní síly, kolik potřebuje ke svému poslání zde na zemi.


17.03.2006 - 11:31   JR  
» Jn 6, 30-35

Naši předkové jedli na poušti manu
Známe vypravování Exodu (Ex 16) o tom, jak Židé dostali zázračný pokrm z nebe - manu. Kdo cestoval sinajskou pouští, si situaci dovede dobře představit, Není to lehké ani dnes se zásobami v autě. Když si však představíme, že sem do skalních údolí dospěly karavany s rodinami a dobytkem, nedivíme se, že Židé zoufali a reptali. Dobře nám bylo v Egyptě! Bez zvláštní Boží pomoci se cesta touto pustinou nedala překonat. Symbolika tohoto exodu je jasná. Egypt znamená otroctví hříchu, přechod Rudým mořem je očistný křest. Zaslíbená země je Boží království. Cesta pouští pak je lidský život na této zemi. Bez zvláštní Boží pomoci nejsme schopni přestát jeho potíže. Tato pomoc se pro nás konkretizuje v eucharistii, „chlebu z nebe“.


17.03.2006 - 11:31   JR  
» Jn 6, 22-29

Ten vám dá Syn člověka, neboť do něho vtiskl Otec - Bůh - svou pečeť
V byzantské liturgii se užívá ke mši kvašeného chleba. Když se peče, vtiskuje se do něho pečeť se jménem Kristovým. Na počátku liturgie se tento chléb, tzv. prosfora, ořezává a střední části s pečetí se říká Beránek. Pečetí se vtiskuje do tvárné hmoty, především do vosku, podoba a forma, kterou smí užívat jen její majitel. Zapečetěný dopis vám zaručuje, že máme v ruce list, který nám posílá jeho pisatel. Život Kristúv je život, který nám dává Bůh. Symbol pečeti to potvrzuje. Není proto divné, že si světci bývali vědomi velké síly, kterou dostávají přijímáním eucharistie. Vždyť je to sám Boží život. Považovali ji za zvlášť účinnou zbraň proti zlým sklonům. Boží život je jak očisťující oheň, aby duše zazářila jak čisté zlato.


17.03.2006 - 11:31   JR  
» Jn 6, 22-29

Přičiňujte se ne o pokrm pomíjející, nýbrž o pokrm zůstávající k věčnému životu.
Práce o svůj pokrm a obživu vlastní rodiny je nejdůležitější činnost převážné většiny všech lidí. Ježíš ovšem nemíní zlehčovat zásluhy těch, kdo se tak namáhají. Ale u všeho viditelného odkrývá tajemství, které je za ním skryto. Každé dobré dílo má svůj rytmus, který se nesmí zastavit. Práce o denní chleba se má stát prací o věčné hodnoty Obojí se dá dobře spojit. Kdo má před očima duchovní růst a bohatství, nezanedbává své denní povinnosti v tomto životě. Dává jim naopak náplň. Jeden umělec fotografoval sošky v katedrále v Chartres. jsou neuvěřitelné propracované, a přece umístěné tak, že je tam po staletí nikdo dobře neViděl. Teprve moderní prostředky nám umožňují je obdivovat. A přece ti umělci pracovali s takovou láskou a věrně. Byli se vědomi, že jejich dílo bude pozorovat a obdivovat sám Bůh, proto bude věčné.


17.03.2006 - 11:30   JR  
» Jn 6, 22-29

Hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli
Když prožijeme nějakou nečekanou událost, zanechá v nás hluboký dojem. A přece je zajímavý psychologický pokus. Dá se lidem za úkol, aby své zážitky popsali. Ani jeden popis nebývá totožný s druhým. Na každého zapůsobilo něco jiného. Bývá to podle vnitřní dispozice, kterou už předtím měli. To platí zvláště v případech, kdy se nemluví přesně, ale dává se jenom znamení. Často je pochopí jen dva, kdo je dal a komu je dal, protože je spojuje společný zájem. Díla Boží mají všechna charakter znamení. jsou slova, kterými Bůh něco říká lidem. Jaký by to byl rozhovor, kdyby někdo jenom opakoval naše slova, měl radost ze zvuku jejich samohlásek, ale nestaral se o to, co ta slova znamenají, co se jimi řeklo. Podobné se i Židé spokojili s faktem, že se najedli, nezajímal je smysl zázraku. I náš život je plný znamení. Ale je málo těch, kdo se snaží je pochopit.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Jn 6,24-35

   Je to zlá situace, když kazatel, řečník, má mluvit k lidem a nemá jim co říct.
   Teď jsme v evangeliu slyšeli o jiné zlé situaci. Pán Ježíš lidem kolem sebe měl co říct - ale lidi to nezajímalo. Ježíš mluví o chlebu z nebe, o pokrmu duše - ale oni se za ním ženou jen pro pokrm pro svá břicha. Ten aby jim Pán zase rozdával - a zadarmo! - jen to je zajímá.
   Je to zlý stav člověka, tahle duchovní hluchota, stav lidí, kteří zbystří sluch, jen když se mluví o penězích.
   Je to zlý stav člověka, tahle duchovní otupělost, stav lidí, kteří zbystří zrak, jen když jde o zisk.
   Umění pozorného pozorování všeho kolem sebe, tomu se člověk musí učit. Odmala. Od maminky. Od kamarádů.
   Je to např. hezká a užitečná hra pro členy rodiny, pro dobrou partu kamarádů, když si po návratu z vycházky sednou a říkají, co kde cestou zajímavého a pěkného viděli a slyšeli. To si pak každý může ověřit, zda chodí životem s klapkami na očích, či zda je vidoucí jako básník.
   Jeden z těch vidoucích prohlásil: „Zázraky, to je to, co se děje na světě nejčastěji - jen je musíme vidět a vnímat.“
   Dnešní první čtení mluví o zážitku Izraele na poušti. Poušť - to je místo, kde nic není. Od obzoru k obzoru, kam až dohlédneš - nic. Zažil jsi už také takový pocit nicoty kolem sebe? Asi ano. Každý známe své pouště, pocity ztracenosti, bezmocnosti.
   A jako Izraelitům, tak i nám každému posílá Bůh na tu naši poušť manu, pokrm života pro nás. Máš pro to dost vnímavé oko, abys ji uviděl? Máš dost citlivý sluch, abys Boží nabídku uslyšel, vnímal?
   Možná si teď někdo z vás myslí: ale patří tohle sem do kostela - tyhle úvahy o našich pouštích všedních dnů? Sem snad spíš patří úvahy o náboženských extázích, o zbožných meditacích, o vytržení mysli - než řeči o chvílích únavy, deprese a pouštní prázdnoty.
   Na takovou otázku ti víra odpoví bez rozpaků: sem patří vše. Nejen sváteční chvilky, celý náš život. Rozdělování našeho života na profánní a sakrální, na věci všední a věci posvátné, na přirozené a nadpřirozené - to je rozdělování jen teoretické, umělé. Náš život je jen jeden. I naše pouště, naše všední dny i naše chvíle sváteční, to je jeden život Božích dětí.
   I chléb náš vezdejší, plod práce lidských rukou, se stává manou, chlebem pro ty, kdo umějí vidět, slyšet, vnímat.
   V tom je veliká výhoda vás, kdo umíte přijít v neděli do kostela. Zde se bystří zrak, abychom uviděli chléb - jako dar z nebe. Abychom uviděli a rozeznali za věcmi světa posvátná znamení Boží lásky a péče o své tvory - např. sedmero svátostí.
   Veliká je bída slepých na cestách pouští života. Nepatříme i my tak trochu mezi ty slepé? Nepatříme snad mezi ty, ke kterým Ježíš přes věky časů stále varovně volá:
    Já jsem Světlo, ale vy mne nevidíte.
    Já jsem Cesta, ale vy po ní nejdete.
    Já jsem Pravda, ale vy ji nehledáte.
    Já jsem Slovo života, ale vy mu nenasloucháte.
    Já jsem Chléb vašeho života, ale vy jej nejíte.
   I dnes tu máme možnost uslyšet Boží hlas za slovem lidským. I dnes tu máme možnost uvidět Ježíše v nebeské maně eucharistického chleba.
   Máme tu možnost učit se vidět a slyšet. Dnes - a kdykoliv, když přijdeme na bohoslužbu.
   O zavedení křesťanské víry ve staré Rusi se vypravuje, že kyjevský velkokníže Vladimír, než se roku 989 nechal pokřtít, poslal do Byzance delegaci svých bojarů, aby se tam informovali o křesťanské víře. Delegace se vrátila a měla podat knížeti zprávu. Ale bojaři mlčeli. Konečně jeden promluvil: „Z toho, co nám tam říkali, jsme nepochopili nic. Ale když nás přivedli do svých chrámů na bohoslužby, připadali jsme si tam jako v nebi.“
   Kéž i my se umíme tak účastnit na nedělních bohoslužbách, že nám tu bude také jak na kraji v nebi. Že se tu budeme učit hlouběji vidět divy Boží lásky ve všedních dnech našeho života. Že se tu budeme učit stále vnímavěji naslouchat hlasu Ježíšova evangelia. Že se tu budeme učit krásnému křesťanství od Marie, Ježíšovy matky, pomocnice křesťanů.
   Povstaňme ke společné modlitbě.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Jn 6,41-51

   Neslýchaná řeč Ježíšova
    „Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe.
    Kdo jí z toho chleba, živ bude na věky.
    Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“
   Kdybychom tyto výroky Pána Ježíše v dnešním evangeliu poslouchali, přemýšlivě poslouchali, muselo by nás to vzrušit stejně jako ty první posluchače: Vždyť je to nepochopitelné! Jak to Pán Ježíš vlastně myslel, co tím chtěl říci?
   Pokusy o vysvětlení těchto výroků naplňují celá dvě tisíciletí života církve, a přesto zůstávají - a nadále zůstanou - tajemstvím, tajemstvím svátosti oltářní.
   Ovšem, i když Eucharistie je tajemstvím Boží lásky, přece se každá doba právem snažila je po svém a pro sebe pochopit. I my se musíme snažit porozumět jí natolik, abychom z ní mohli čerpat svátostnou sílu, milost Boží.
   Myslím, že vás bude zajímat, jakými cestami se toto úsilí člověka na cestě za Ježíšem svátostným ubíralo.
   První generace
   Jak chápaly svátost Těla a Krve Páně první generace, to naznačuje už její pojmenování: Lámání chleba. Společenství stolu, Hostina, to, co vytváří bratrskou pospolitost ve společném podílení na Kristově lásce. Pro ty první byla tedy tato svátost znamením jednoty s Kristem a církví.
   Brzy se ujal i název Eucharistie. Tak se jmenovala děkovná modlitba při rituální rodinné večeři v podvečer sabbatu. Děkovali při ní za láskyplnou Boží péči o člověka.
   Prvotní církev viděla v Eucharistii především Krista dále žijícího mezi námi, společenství věřících kolem něho.
   Pozdější generace
   se zamýšlely stále pozorněji nad tím, co se při slavení večeře Páně děje se symboly chleba a vína. Jak se chléb stává Tělem Páně? A odpověď našli ve filosoficko-teologické spekulaci o transsubstanciaci - přepodstatnění: při „proměňování“ se mění substance - podstata chleba na Tělo Páně. Zůstává jen akcidentální, vnější podoba chleba.
   Po třináctém století dochází k další změně pohledu na Eucharistii. Místo pokrmem je jim Eucharistie víc předmětem obdivu, na dívání, uctívání, k adoraci, žehnání.
   Místo k svatému přijímání chodí lidé na svaté požehnání.
   V době reformace začali křesťané zdůrazňovat, že Eucharistie je Večeře Páně, tedy hostina, pokrm, společenství lásky.
   Dnešní pohled
   A jak pohlížejí na svátost oltářní teologové naší doby? Jak se můžeme přiblížit k pochopení této stěžejní svátosti my, děti dvacátého století?
   Výrazy středověké filosofické spekulace nám dnes už mnoho neříkají. Srozumitelnější je nám původní prostý biblický pohled, jak nám jej zprostředkuje současná teologie (E.Schillebecks a j.)
   Chléb použitý při mši dostává tím nový význam, účel, nové poslání: běžný pokrm se stává znamením jednoty věřících s Ježíšem, který se za nás obětuje.
   Odborně se tomu pokusu o porozumění říká „transsignifikace, transfinalisace“. Ale nám stačí k porozumění, co se tu myslí, příklad z běžného života:
   Vzali kus dřeva, přiřezali je do určitého tvaru a dali mu nový účel: dřevo se „proměnilo“ v stůl, znamená tedy něco jiného, má jiný účel, než být kusem dřeva.
   Také Pán Ježíše při poslední večeři vzal chléb a dal mu nový význam, nový účel: aby byl jeho Tělem.
   Je to už poslední pokus o vysvětlení tajemství svátostného Těla Páně? Není. I tento pokus kulhá, jako každé podobenství, jako každý pokus osvětlit tajemství. Tajemství se nedají vysvětlit rozumem, ale dají se pochopit srdcem. Jenže toto poznání - srdcem - se nedá vyjádřit slovy.
   I my se máme proměnit
   Ale dnešní církev nemluví jen o tom, co se děje při proměňování s chlebem, ona zase s prvotní církví zdůrazňuje, že se při mši máme proměnit i my. Jako chléb sestává z mnoha zrn obilí, která napřed vyrůstala porůznu a pak byla shromážděna a spojila se v jeden chléb, tak i my tu máme srůst ve „svatých společenství“, v jedno Tělo Kristovy církve (Didaché). Máme tu zažít do hloubi své bytosti radostný poznatek, že nejsme sami. Že jsme údy Těla Kristova - církve - , že jsme součástí velkého společenství rodiny Božích dětí, vykoupených a živených Kristovým tělem a Krví, to jest samým Ježíšem Kristem.
   O to tedy jde při naší bohoslužbě: Abychom se i my proměnili v Kristovo jedno Tělo, ve společenství jeho církve, ve společenství lásky.
   Mše - missio - poslání
   Tomuhle naši předkové zřejmě dobře rozuměli. Nazvali bohoslužbu svatou mší. Mise, missio, mše, znamená poslání. Chtěli tím pojmenováním zdůraznit, že při eucharistickém proměňování se i my máme proměnit v jeden šik vyslanců Boží lásky v našich rodinách, v našem dnešním světě.
    Ite, missa est, říkávali si na rozloučenou. Jděte, naše misie začínají, jděte, proměnili jste se v misionáře, ve vyslance Boží lásky.
   Stane se to s námi i dnes při mši svaté? Jestli dnes o trochu líp pochopíme, že tvoříme všichni dohromady společenství víry, naděje a lásky, pak je tato naše mše správnou křesťanskou bohoslužbou.
   A co si zapamatujme? Že svátost oltářní je viditelné znamení Kristova společenství s námi.


11.12.2005 - 16:31     
» Jn 6, 52-59

Kto je moje telo... má večný život a ja ho vzkriesim v posledný deň. Pán Ježiš sa tu odvoláva na najväčšiu túžbu ľudskej duše, a je to túžba po konečnom vyrovnaní, dokonalosti, uspokojení. Kristovo zmŕtvychvstanie oživilo v nás túto túžbu a takúto nádej. Možno povedať, že faktom Kristovho zmŕtvychvstania žijeme, žijeme ľudsky. Vďaka tomuto faktu veríme vo večný život a žijeme pre tento život. Pretože až večný život obdarováva človeka ľudskou dôstojnosťou, robí ho veľkým a bohatým, dáva mu tak nádej, ako aj zodpovednosť.
Je možné, že túžba po večnom živote sa neozýva vtedy, keď sa všetko človeku darí a dobre ide; vtedy sa nepýta - prečo žije, lebo si myslí, že vie prečo: práve kvôli tomu, aby sa mu všetko darilo. Ale v rôznych čiernych situáciách —je ich tak veľa! - keď sa „nedarí", myseľ a srdce človeka zabiehajú do ďalekej budúcnosti, mimo rámec smrteľnosti, ku konečnej spravodlivosti a večnému šťastiu.
Preddavkom tejto blaženej budúcnosti je chlieb večného života, ktorý nám daroval Kristus: Kto je moje telo... má večný život. Lebo nemôže zhniť v hrobe naveky niekto, kto sa sýti Telom vteleného Boha, kto takto asimiluje jeho ľudskú substanciu, jeho Telo a Krv - a sám sa stáva údom jeho mystického tela. V dobe geniálnych vynálezov, človek, ktorý túži po úspechoch a je nimi očarený - má si uvedomiť, že najväčším jeho triumfom je premôcť samotnú smrť, vlastnú smrť.
Kvôli tomu požívame tento Chlieb, aby sme lepšie a radostnejšie žili pre večný život a vydávali mu svedectvo v dočasnom živote.


09.12.2005 - 10:37   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 6, 35-40

Čo Pán Ježiš vyčíta Židom: Aj ste ma videli, a neveríte. Ľudia neraz hovoria: verím v to, čo vidím. Je to nezmysel; to, čo jasne vidíme, nevyžaduje žiadnu vieru, iba žeby ktosi neveril vlastným očiam. Viera je uznaním takých skutočností, ktoré nevidíme očami. Ide o to, že veriaci človek, ktorý má otvorené oči, vie z toho, čo vidí, urobiť ďalšie a hlbšie závery; skrze to, čo vidí, dokáže zbadať to, čo nevidí. Je to vtedy človek, ktorý nielen vidí, ale aj myslí; takto sa stáva tiež veriacim. Naša viera sa opiera o rozumné predpoklady. Veľmi si váž a miluj svoj rozum - odporúča sv. Augustín. Tento rozum robí závery z vecí a faktov; viera je záverom z faktov, ktoré vidíme.
Viera kresťana bazíruje (medzi iným) na tom, čo hovorí a koná Kristus: počujeme, čo hovorí a vidíme, čo robí, akými dôkazmi potvrdzuje svoje slová - a preto veríme; veríme nielen v neho, ale veríme aj jemu, a teda všetkému tomu, o čom nás poučuje a uisťuje a, samozrejme, veríme v správnosť jeho zásad a požiadavok, s akými sa na nás obracia.
Aj ste ma videli, a neveríte. Skutočne, videli toľko jeho znamení; videli predovšetkým najnádhernejšie znamenie, akým je Ježiš sám vo svojej nepopierateľnej dokonalosti, napriek tomu chýba im viera v jeho božstvo a v jeho poslanie. My vidíme ešte účinnejšie znamenie: vidíme ho v sláve zmŕtvychvstania. Nakoniec vidíme Krista ako postavu, ktorej život a činnosť vydržala skúšku dvadsiatich storočí, s ktorou nemožno porovnať žiadnu z historických postáv. O božskej výnimočnosti Krista svedčí dvetisíc rokov nádhernej kultúry, vedy a umenia, veľké zástupy vyznávačov jeho učenia a mučeníkov kvôli nemu. Je vo svojej historickej existencii reálnym argumentom tak pre empirikov, ako aj pre racionalistov. Keď ho vidíme takého, aký je — môžeme pokojne dôverovať všetkému, čo nám hlása.
Vidíte ma, a neveríte. Vidíme aj jeho skutočnú prítomnosť v obete sv. omše?


06.12.2005 - 14:32     
» Jn 6, 44-51

Jedna veta z dnešného čítaného úryvku evanjelia nás určite zvlášť oslovuje: Nik nemôže prísť ku mne, ak ho nepritiahne Otec, ktorý ma poslal Pán Ježiš nás teda upozorňuje, že viera v neho je Božou milosťou. Nevieme, čím sa riadi Pán Boh, keď jedných priťahuje - a iným túto milosť odmieta. Tým viac si musíme ceniť túto nezaslúženú milosť svojej viery.
Nikto však vo svojej viere nie je dokonalý, ani taký utvrdený, aby nemohol veriť silnejšie a hlbšie, a aby sa nemusel báť, že stratí vieru. Naše povolanie k viere bolo nezaslúžené; ale túto milosť možno odplatiť, a rozmnoženie a upevnenie vo viere si možno zaslúžiť horlivým vykonávaním náboženských praktík, náboženským čítaním, hoci aj náboženskej tlače (veľmi veľa osôb s úžitkom počúva katolícke rozhlasové relácie), zaujímaním sa - a to činne - o život Cirkvi, atď.
Pán Ježiš zároveň nám dnes dáva na vedomie, že náš vzťah k nemu je určený naším vzťahom k Eucharistii. Pán Ježiš hovorí o tých, ktorí prichádzajú k nemu, alebo neprichádzajú. Náš vzťah k Eucharistii, povedzme prakticky: naša účasť na svätom prijímaní svedčí o tom, či prichádzame fakticky ku Kristovi, či len zdanlivo. Ale aj k tejto praktike musí človeka pritiahnuť Božia milosť. Vidíme okolo seba príliš veľa vyznávačov nasilu strkaných k oltáru a k sv. prijímaniu: strkaných ženou, dieťaťom, kňazom, mienkou, tradíciou, ľudskými ohľadmi - strkaných. Kiežby nebolo kresťanov „strkaných" ku Kristovi, kiežby ich bolo čo najviac „priťahovaných".


06.12.2005 - 14:28   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 6, 22-29

Čítame: zástup.... hľadali Ježiša. Na stránkach Evanjelia sa veľmi často stretáme s faktom, že rôzni ľudia hľadajú Ježiša. On však vo všeobecnosti toto hľadanie nehodnotí kladne. Tak aj dnes robí výčitky tým, čo ho hľadajú: Nehľadáte ma preto, že ste videli znamenia, ale preto, že ste jedli z chlebov a nasýtili ste sa. To znamená: zo zázraku rozmnoženia chleba títo ľudia neurobili správne závery pre správne poznanie Ježiša. Vidia v ňom a hľadajú nie Spasiteľa duší, ale užitočného „zásobovača".
Tu zhromaždení určite hľadajú Ježiša - a to zvlášť preto, že videli znamenie, jeho zmŕtvychvstanie, znamenie, ospravedlňuje našu vieru a nádej. Avšak napriek hľadaniu, nie každý ho nachádza. Pretože veľa, tzv. pobožných ľudí, ktorí horlivo vykonávajú všetky posvätné praktiky, hľadajú v tom nie Ježiša, ale jednoducho seba: svoje uspokojenie, že sú lepší ako iní. A po druhé: hľadať Ježiša treba nielen v náboženských praktikách, ale tiež v praxi všedného života. Nehľadá Ježiša, kto sa pri svojom konaní pozerá výlučne na svoj materiálny zisk (uvidím, čo mi to prinesie!), kto hľadá len svoje pohodlie, svoju príjemnosť; kto sa riadi falošnými ambíciami a lakomstvom; kto sa oddáva lenivosti, vznetlivosti a egoizmu; to všetko je hľadanie seba, ktoré by nám vystavilo nie najlepšie svedectvo, pretože každý hľadá len to, čo vlastní a po čom túži jeho duša (S. Wyspiaňski).
Hľadať Ježiša skutočne - to je, ako dnes počúvame, rozmnožovanie v sebe viery v Krista a v hodnoty, ktoré hlása: Boží skutok je veriť v toho, ktorého on poslal. Uveriť živou vierou, ktorá sa neobmedzuje na praktiky výlučne náboženské, ale oživuje všetky činnosti, konané „skrze Krista, s Kristom a v Kristovi". Tieto slová, ktorými sa končí „Eucharistická modlitba", si všímajme pri každej obete sv. omše.


05.05.2005 - 22:33   Angelo Scarano  
» Jn 6, 41-51

      Málo přesvědčivě… ano, málo přesvědčivě zní slova: „Já jsem chléb života, beze mě nemůžete žít“. Dvě vážná úskalí nám zabraňují, abychom byli opravdu „zasaženi“ těmito slovy. Nejprve prosté konstatování, že „chléb“ zdaleka není tak nepostradatelný pro náš život, jak tomu bylo ve starověku u židů. Bez chleba se snadno obejdeme (spíš si nedokážeme představit život bez jiných potravin, například bez masa). Tudíž výrok „já jsem chléb“ vyzní trochu naprázdno. Tato potíž se však dá snadno odstranit přiléhavějším překladem: „já jsem pokrm života“. Slovo lechem v hebrejštině neoznačuje jen chléb, ale také obecně „pokrm“, a proto tento překlad není „svévolný“ a bez podkladu (novozákonní řečtina je silně ovlivněna hebr. myšlením a řečí). Aby na nás Ježíšova slova „doopravdy“ zapůsobila, vybavme si nyní to jídlo, které je pro náš život zcela základní a nepostradatelné – a pak si uvědomme, že ještě víc je pro náš život pokrmem… samotný Ježíš: bez něho „to prostě nejde“.
      Ale právě teď narážíme na druhé úskalí. Vždyť kolik lidí (už jen v našem okolí) žije bez „pokrmu života“ – a „žije si“ dobře a spokojeně? Toto úskalí je překonatelné, pokud pochopíme Ježíšovo smýšlení: pokrm života nedostáváme proto, abychom „si žili“ (ukojili své „náboženské potřeby“? upokojili svědomí, že účast na eucharistii je „pojistkou“ našeho „dobrého křesťanského života“? přijímali jakýsi magický prostředek k dosažení toho, že náš život půjde bez problémů?) – tedy ne abychom si žili, ale abychom Žili. A takový život s velkým „ž“ je životem pro někoho s velkým „n“ – život pro Otce. Takový Život sotva „vymáčkneme“ ze sebe, protože je v nás příliš velké tíhnutí k sobě samotným (a to se pak projevuje hříchem, anebo sebestředným stylem života). Pokrm života nám dává energii osvobodit se od „gravitační síly“ svého Já – abychom se dostali do pole jiné síly, která nás přitahuje k Otci.
      Raketa potřebuje nejvíc energie právě tehdy, když se má odpoutat od Země a od jejího gravitačního pole. Právě tak i my potřebujeme „obrovskou energii“ k odpoutání se od „egocentrismu“ – energii, kterou můžeme přijmout vírou v Ježíše. A zrovna tak jako z rakety nad Zemí vidíme „všechno“ z jiné perspektivy a máme před sebou nekonečné obzory a jiné, nové dimenze života, tak totéž platí o novém stavu, kdy se po vymanění z egocentrismu dostaneme do jiného silového pole „kolem Otce“: vidíme (a prožíváme!) život v nových dimenzích, s nekonečnými obzory. A to je ten pravý Život – vždyť je to Život s Otcem!


30.12.2004 - 10:38   Angelo Scarano  
» Jn 6, 41-51

      41 Na požadavek víry židé odpovídají reptáním, podobně jako jejich otcové na poušti (Ex 15,24; 16,2.7.12). Takové reptání je už ve SZ považováno za projev nevíry, za neposlušnost. Opakované reptání v 6. kapitole Janova evangelia (v. 41.43.61) podtrhuje spojitost s Ex 16. A protože se za ním skrývá projev nevíry, nepřekvapuje, že evangelista označuje ty, kdo takto vystupují, jako židy – to je negativní označení těch, kdo odpírají Kristu (nemá to však nic společného s antisemitismem). Reptání židů vede k prohloubení tématu „o chlebu života“, a to ve dvou bodech: potvrzení nebeského původu tohoto chleba a převedení těžiště nedorozumění na problém „víra-nevíra“.

      43 Ježíš neodpovídá přímo na námitku židů, ale vybízí je, aby naslouchali Bohu, aby se nechali od něj poučovat (v. 45). Vlastně v následujícím verši 46 Ježíš poskytuje odpověď na námitku, že on „je přece pouze ze země“ („známe jeho otce a matku“ – říkali židé): on je od Otce, viděl Otce. Toto svědectví je však možné přijmout jen ve víře (v. 29).
      Pak se prohlubuje obraz „přicházení“ (v. 37): jen ten přichází ke Kristu, kdo je přitahován od Otce. Obrat „přitahovat“ se vyskytuje také v 12,32 („až budu vyvýšen, přitáhnu všechny k sobě“). Toto přitahování je vnitřní a laskavé vábení, žádné násilné nebo magické donucování. Už ve SZ se mluví o tom, že Bůh „přitahuje“, jak dosvědčuje Jer 38,3 (v řeckém překladu Septuaginty, „věčnou láskou jsem tě miloval, proto jsem tě přitahoval ve svém milosrdenství“) nebo Oz 11,4 („provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování“).

      45 Citát z Písma (Iz 54,13) je odůvodněním „milostného charakteru víry“ a zároveň podkladem pro (implicitní) nabádání k obnovenému naslouchání. Izajášův výrok je citován volně, s ohledem na následující komentář: ten (a jenom ten), kdo slyšel Otce a „učil se u něj“, přichází k Ježíšovi. Nejedná se o vnější slyšení, ale o vnitřní a bezprostřední (jak napovídá řecké slovní spojení „slyšet u/od Otce“). Toto slyšení dosahuje cíle teprve tehdy, když „učedník“ (čili ten, kdo se učí u Otce) přijde ke Kristu. Jak chápat toto „slyšení u Otce“? Není to „vnitřní působení milosti“ (něco takového evangelista nezná), ani to není „mystická zkušenost“, ani „naslouchání slovům Písma (Starého zákona)“. Je to jednoduše „slyšení“ slov Syna, „vyslance Otce“ (a vyslanec v židovském pojetí zastupuje samotného vysílajícího). Otec totiž promlouvá skrze Syna (1,18; 3,33; 7,17; 8,28.47). Podle janovského chápání je Syn s Otcem jedno natolik, že slova Synova jsou zároveň slovy Otcovými. Je protichůdné tvrdit, že je třeba přijmout Ježíšova (čili Otcova) slova, aby bylo možné přijít ke Kristu? Ne, evangelista spíš chce ukázat, že ve slovech Ježíšových promlouvá a „vábí“ samotný Otec. Je však paradoxní, že nikdo nemůže přijít k Synu než ten, kdo „se učil“ u Otce – a nikdo se nemůže učit u Otce než skrze Syna. Tento výklad zastával už sv. Augustýn: „Syn mluvil, ale Otec vyučoval; aby tě mohl Otec vyučovat, slyš jeho Slovo“ (slovní hříčka – Slovo jako „slovo“ a jako „sebesdílení Otce“, tedy Syn – viz Jan 1,1).

      46 Spor, o který tu jde, se vztahuje k bezprostřednímu přístupu k Otci. Není možné jít k Otci – jen skrze Syna, který ukazuje Otce slovy i činy. Opět se naráží na známou zásadu, že Otce není možné vidět (1,18), vždyť přebývá v nepřístupném světle (1 Tim 6,16). Proto jen ten, kdo ho viděl (Syn), může o něm vyprávět.

      47 Zatímco předchozí verš zdůrazňoval spíš víru jako milost a dar („být přitahován Otcem“ – v. 45), nyní se trochu zvýrazňuje lidská odpovědnost, „krok víry“. Pro toho, kdo věří, platí zaslíbení života věčného. To je logické, vždyť věřit znamená přijít ke Kristu, „přilnout“ k němu – tedy mít jeho život (=život věčný, který není nic jiného než „božský život“, a to už nyní).

      48 Verše 48-51 se vracejí k 32-35 – obojí tak tvoří rámec řeči o chlebu života. Není zbytečné znovu zopakovat, že výrok „já jsem chléb života“ se vztahuje obecně k „celému Kristu“ (nejen k svátosti eucharistie), k jeho slovům a skutkům – v tom všem je Kristus životodárnou silou, pokrmem na cestu.

      49 Na pozadí tvrzení, že otcové jedli manu a přece zemřeli na poušti, vyniká trvalá účinnost Ježíšova chleba života.

      51 Obrat „já jsem chléb“ má jako doplněk „ten živý“, který podtrhuje „plnost života“, životnost tohoto chleba. Jak zdůrazní v. 57, jedná se o chléb živý a životodárný. U tohoto verše je sporné, zda náleží k vlastní eucharistické řeči (51, resp. 53 až 58), či nikoli. Mluví se stále „obrazně“ o chlebu Ježíšova sebedarování na kříži, nebo už o „svátosti eucharistie“? Patrně se jedná o přechodný verš, který zakončuje „obraznou řeč o chlebu života“ a zároveň uvádí řeč eucharistickou.


30.12.2004 - 10:36   Angelo Scarano  
» Jn 6, 41-51

      Židé reagují na Ježíšova slova, avšak negativně. Z této jejich reakce vyplývá logické vyvození, že oni nepatří k Ježíšovi (6,44). Oni se totiž nenechávají poučovat od Otce, neboť neposlouchají toho, který přišel od Otce.
      Ježíš se pak ještě jasněji zjevuje jako chléb života – je to ten chléb, který se dává za život světa.


02.07.2004 - 21:29   PaedDr. František Dancák  
» Jn 6, 49-50

      Francúzsky kňaz Gabriel Gay píše v ďakovnom liste P. Bětikovi, ktorému sa podarilo prepašovať do koncentráku v Hradištku 10 konsekrovaných hostií: „Nebo navštívilo zem. Neviem, ako vám mám poďakovať! Po dlhej dobe sme prijali dnes ráno Pánovo telo. Eucharistický Kristus učinil mnohých z nás pri všetkej biede šťastných.“
      Manna a voda zo skaly boli nielen obrazmi naplnenia človeka vierou, ale aj predobrazmi nového spojenia s Kristom v nadprirodzenom pokrme a nápoji jeho tela a krvi. Eucharistickým spojením s Bohom končí naša bezmocnosť, osamotenosť, slabosť a životný strach. Božia láska, moc, múdrosť a istota sú s nami a vedú nás k večnej a šťastnej existencii u Boha.


13.01.2004 - 21:45   PaedDr. František Dancák  
» Jn 6, 51

       V koncentračnom tábore v Dachau (a tiež inde) si väzni potajomky podávali počas práce sv. prijímanie zabalené v odpadovom papieri či v krabičkách aspirínu. Riskovali korbáč, samotku, hlad, ba aj smrť.
       Prečo sa neodvolali na právo uchovať si život či zdravie? Prečo v niektorých mestách šatniarky, hudobníci, kabaretisti, vodiči autobusov, čašníci, policajti, a iní noční pracovníci vstávajú ráno o tretej a idú na „rannú“ nedeľnú sv. liturgiu, hoci by sa mohli ľahko vyhovoriť, že nutne potrebujú odpočinok? To preto, že pochopili slová Ježiša Krista: „Kto je moje telo a pije moju krv, má večný život a ja ho vzkriesim v posledný deň“ (Jn 6, 54).


03.10.2003 - 22:01   Angelo Scarano  
» Jn 6, 51-58

      Není přijímání jako přijímání…
      A přitom se zdá tak snadné postavit se do řady a přijmout eucharistii. Avšak – k přijetí eucharistie nestačí… jít k přijímání! Nezní tato věta podezřele, jako by šlo o nový blud o eucharistii? Veškeré obavy a pochybnosti se rozptýlí, pokud se zamyslíme nad znamením eucharistie.
      Nejprve se nemůžeme ubránit údivu, že geniálnější a přitom „prostší“ způsob Ježíš nemohl vymyslet, aby se mohl s námi sjednotit – skrze „pokrm“ a „nápoj“. Přitom i samotný „symbolický úkon“ přijímání je velmi výmluvný a… dokonale vyjadřuje, jak dochází k sjednocení. Tak jako pokrm „přijímáme“ do svých útrob, asimilujeme a… „začleňujeme“ do svého organismu“, zrovna tak pokrm eucharistický: i ten máme skutečně jíst, přijímat do svého nitra, do svých citů (třeba „rozhozených“, zraněných), do svých přání a plánů. Každé jídlo nás totiž může sytit tehdy, když je přijímáme nejen do úst, ale především do svých „vnitřností“. A totéž platí o eucharistii – nestačí přijmout do úst, je třeba ji přijmout zcela… Pokud přijímáme eucharistii nejen do úst, ale i do svého „nitra“, pak se skutečně sjednocujeme s Ježíšem.
      Velmi výmluvně o tom píše sv. Jan Eudes:
       „Ježíš je nejenom tvůj, on chce být také v tobě, chce v tobě žít… Chce, aby všechno, co je v něm, žilo a vládlo v tobě: jeho duch v tvém duchu, jeho srdce v tvém srdci, všechny síly jeho duše v tvých duševních schopnostech a silách, a tak aby se na tobě naplnila slova: Oslavujte Boha svým tělem a aby Ježíšův život byl patrný na vás. A ty zase nejenom patříš Božímu Synu, ale máš být v něm… Všechno, co je v tobě, má být zapojeno do něho, od něho máš přijímat svůj život a dát se řídit. Nebudeš mít žádný pravý život, leč v něm, neboť on je jediný zdroj pravého života; mimo něj najdeš pouze smrt a zánik. On ať je jediným východiskem všech tvých hnutí, činů a životních úkonů.“
      To však není všechno! Eucharistii máme asimilovat natolik, že… se staneme eucharistií pro druhé – přijímání (Krista) tak vrcholí proměněním (v Krista). Jak tomu rozumět? Přijetím eucharistie se máme stát eucharistií, živým a viditelným znamením Boží přítomnosti. A ne přítomnosti statické, ale dynamické, která sestupuje do života lidí, dotýká se jejich ran a léčí, pozvedává, posiluje – právě tak jako Ježíš.
      Pastorační středisko Praha


03.10.2003 - 21:59   Angelo Scarano  
» Jn 6, 51-58

      51 Obrat „já jsem chléb“ má jako doplněk „ten živý“, který podtrhuje „plnost života“, životnost tohoto chleba. Jak zdůrazní v. 57, jedná se o chléb živý a životodárný. U tohoto verše je sporné, zda náleží k vlastní eucharistické řeči (51, resp. 53 až 58), či nikoli. Mluví se stále „obrazně“ o chlebu Ježíšova sebedarování na kříži, nebo už o „svátosti eucharistie“? Patrně se jedná o přechodný verš, který zakončuje „obraznou řeč o chlebu života“ a zároveň uvádí řeč eucharistickou.
       52 Toto reptání je opět srozumitelnější na základě „prototypní“ události na poušti: po obdržení many Izraelité reptali proti Mojžíšovi (Ex 17,2; Nm 20,3) a proti Hospodinu (Nm 20,13). Reptání podtrhuje nesrozumitelnost Ježíšových slov a prozrazuje postoj nevíry.
       53 Učení o eucharistických darech se předává ve dvou stupních: nejprve přichází tvrzení, že Ježíšovo tělo a krev dávají život (v. 53-55) a umožňují trvalé spojení s Ježíšem, nositelem a zprostředkovatelem božského života (v. 56-57), aby se pak opět potvrdilo, že „toto“ je ten pravý chléb, který přichází z nebe (v. 58).Překvapuje, že Ježíš „neoslabuje“ (ani nebere zpátky) svůj předchozí výrok, který vyvolává u židů rozpačitost (v. 52). Naopak tento výrok přiostřuje: „když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“. A to vše je uvozeno dvojím slavnostním „amen, amen“ (ano, tak to skutečně je), což dodává ještě větší váhu těmto slovům. Přímo revolučně zní věta „jíst tělo a pít krev“: vždyť to bylo přece jasně zakázané ve SZ (Gn 9,4; Lv 3,17; Dt 12,23)!
      Eucharistické dary odkazují na skutečnost vtělení („tělo“), ale zároveň na krvavou smrt kříže („krev“). Oživující dar vtěleného Slova se nám tedy zprostředkovává skrze sebedarování (smrt) na kříži. Tato smrt je tak (paradoxně!) nepomíjejícím a nevysychajícím pramenem spásy (srv. 19,34).
Výraz „Syn člověka“ není zvolený náhodou. Teprve jako nebeský Syn člověka bude pozemský Ježíš zprostředkovatelem božského života.
       54 Neříká se tu, že eucharistie je „pokrmem nesmrtelnosti“ (Ignác Antiochijský), protože pojem „nesmrtelnost“ byl spíš spojený s nesmrtelností duše. Jan navazuje spíš na židovské myšlení, pro které je příznačný pohled na člověka jako na celek: proto se hovoří o vzkříšení těla jakožto o dovršení života. Udivuje zmínka o „vzkříšení v poslední den“ právě v tom evangeliu, které klade veškerý důraz na „spásu v přítomnosti“. Avšak tato zmínka se neobjevuje jen zde, ale také na jiných místech (5,25n.), snad ve vědomé polemice vůči gnostikům, kteří toto popírali.
       55 Tělo a krev Ježíše jsou skutečně tím, čím mají být pokrm a nápoj: nasytí hlad a ukojí žízeň po Božím životě (po životě Božím, vždyť se jedná o pokrm a nápoj Boží ).
       56 Tady se uvádí „nový“ účinek eucharistie: spojení s Ježíšem, „zůstávání“ (přebývání) v něm. Eucharistie tedy dává dar života tím, že spojuje s jeho „zdrojem“, se samotným Dárcem života. Ba dokonce vtahuje do samotného „koloběhu“ života mezi Otcem a Synem – „jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne“ (v. 57). Svátostné spojení je tak skutečným osobním spojením s Ježíšem.
      Vzájemné přebývání („zůstává ve mně a já v něm“) nemá analogii v lidském životě. Jedná se o formulaci „vzájemného sjednocení“, která je geniální ve své jednoduchosti a obsažnosti. Podobnou formulaci bychom našli u Pavla, a sice „skrze Krista“, „v Kristu“. Janovskou formulaci „ve mně a já v něm“ najdeme také tam, kde se mluví o jednotě Otce a Syna (10,38; 14,10n.), o plodném sjednocení učedníka s Ježíšem (Jan 15,4-10) a o společenství učedníka s Otcem a Synem (17,21-23).
       57-58 Života je možné dojít jen skrze společenství se Synem, a to vírou (6,29.35.40.47) a přijetím eucharistie (6,53n.). Větu „i ten žije ze mě“ osvětlíme pomocí verše 5,26: Otec je ten živý, protože On je principem života. Skrze něj žije Syn – a ten předává tentýž život všem těm, kdo ho přijímají v eucharistii. Spojka „jako“ (jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce) není jen srovnávací, ale také příčinná (protože): jako a protože mne poslal živý Otec a já žiji z Otce.
      Verš 58 znovu používá obraty z předchozích veršů 49 a 51. O chlebu, který sestoupil z nebe, se mluví už v 5,31, a tak verše 31 a 58 vymezují celou řeč o chlebu života.
      Pastorační středisko Praha


03.10.2003 - 21:58   Angelo Scarano  
» Jn 6,51-58

      Když se uzná realita vtěleného Slova, které přijímá i smrt na kříži, pak se pochopí „tvrdá eucharistická řeč“ (6,52.60). Tento realismus vtělení se objevuje i v daru eucharistie, jak nám to podtrhují použitá slova „tělo“, „krev“. Každý z těchto dvou pojmů označuje člověka celého, ale pokaždé s jiným důrazem: zatímco „tělo“ označuje člověka v jeho slabosti a pomíjivosti, „krev“ (jakožto „sídlo života“) představuje člověka jako živou bytost.
      Pastorační středisko Praha


13.09.2003 - 13:26   Angelo Scarano  
» Re: Jn 06, 22-65

      Zdravá výživa, vitamínové tabletky, energetické nápoje – reklamy na takové výrobky nás bombardují ze všech stran: z novin, televize, billboardů. A k této pestré nabídce se přidává tichá a nenápadná „reklama“ na „novou výživu“, kterou však nenajdeme na pultech hypermarketů. Nenajdeme ji za sníženou cenu. Reklamu na ni bychom marně hledali na stránkách časopisů. A přitom… Kdyby lidé o ní věděli, kdyby tušili něco o jejích účincích, asi by vytvořili dlouhé fronty… vždyť „tento výrobek“ není za sníženou cenu, ale zadarmo! Nepřináší jen chvilkové „posílení“ a „povzbuzení“, ale dokonce trvalý „elán“. Neprodlužuje náš život, ale dává „život v nových dimenzích“. A to vše zadarmo. Stačí přijít s otevřenou rukou (ba spíš nitrem!).
      Co je to za tak zvláštní „výrobek“, který má tak úžasné revitalizační schopnosti? Především to není výrobek, proto není na pultech velkoobchodů. Není to totiž něco, ale Někdo: Syn, který se dává jako dar. A dar je vždycky za-darmo. Proto se nedá koupit. Není možné „si to koupit“ či zasloužit svými skutky, jak si mylně mysleli židé. Lze to jen přijmout. A toto přijetí znamená věřit.
      Ale dosud jsme neodpověděli na předchozí otázku: Co je to za tak zvláštní dar, že má takové oživující vlastnosti? Jak vlastně působí jeho re-generační síla? Úplně jinak než běžné „výrobky“. Nesílí naši svalovou hmotu, ale náš vztah k Otci. Dává nám sice energii, ale „neznámou“ – totiž sílu „dávat se Bohu“. V tomto dávání se Otci je totiž náš život. A protože se nedokážeme dávat z vlastních sil (nedokážeme totiž „vykročit k Otci“, „vyskočit do jeho náruče“ svými chabými silami), potřebujeme „výživný pokrm“. Zároveň je to pokrm, který nám dává sílu dávat se druhým – tak jako se Syn dal na kříži všem. A protože tento dar „kříže“ je „nenapodobitelný“ lidskými silami (vždyť je to dar božský!), potřebujeme „božský pokrm“.
      Možná jsme z těchto slov vytušili, že je to opravdu zvláštní pokrm, protože nás proměňuje v Syna. A tak se podobným způsobem jako Syn darujeme nejen Otci, ale i druhým.
      Přijetím Kristova těla se stáváme skutečně tím, co přijímáme (sv. Augustýn).
      Pastorační středisko Praha


13.09.2003 - 13:26   Angelo Scarano  
» Re: Jn 06, 22-65

      26 „Vidět znamení“ znamená uchopit význam zázraku, jeho kristologické důsledky (čili jak se Kristus dává poznat skrze znamení).
      27 Jedná se o natolik důležitou výpověď, že je nejprve slavnostně stvrzena dvojím „amen, amen“ (tak to je, ve skutečnosti). Lidé nemají usilovat o pomíjející pokrm, tj. nemají hledat Ježíše kvůli „tělesnému nasycení“, ale kvůli jinému pokrmu. Ježíšovo vybídnutí „usilujte“ („konejte“) je příčinou nedorozumění (odtud otázka židů: „Jaký skutek máme konat?“, v. 28), proto se musí upřesnit, že tím „skutkem“ je víra. Tímto skutkem (vlastně vírou) židé usilují o ten chléb, který nepomíjí. Ten je však především Božím darem (a ne výsledkem „úsilí“ – nedá se „vyzískat“ skutkem), jak zdůrazňuje věta „vám Syn člověka“. Je to pokrm charakterizovaný třemi vlastnostmi:
      a) trvalý, má trvající účinky (a proto ten, kdo z něho jí, „nebude mít hlad ani žízeň“);
      b)k životu věčnému (tím se nerozumí život po smrti, ale život ve společenství s Bohem už teď ), protože tento pokrm „živí“, „upevňuje“ náš vztah s Otcem (a potažmo se Synem a Duchem);
      c) to dar od Syna člověka. Označení „Syn člověka“ není použito „zbytečně“ – ten titul evokuje nebeskou bytost, která sestupuje z nebe, aby tam posléze vstoupila. Právě tak Syn Boží sestoupil z nebe, aby se dal jako pokrm. Tento Syn pak opět vstoupí na nebe (v. 62).
      Je zajímavé, že ačkoli celá 6. kapitola se tradičně nazývá „eucharistická řeč“, Otcové na Tridentském sněmu nebyli zajedno, zda se v části 26-51 mluví o eucharistickém chlebě (a o doslovném „pojídání“), nebo o osobě Krista, kterou vírou přijímáme (a tak, obrazně řečeno, „jíme“). První výklad („svátostný“) se dá podepřít následujícím úryvkem 53-58, kde se mluví o eucharistickém chlebě života. Druhý výklad („víra v Krista“) se oproti tomu dá podložit úryvkem 26-51, kde se několikrát ztotožňuje přijetí chleba života s vírou v Krista (29.35.40.47). Nemusí překvapit, že slovo „jíst“ (stále v části 26-51) se nemusí chápat se nemusí chápat doslovně, ale obrazně: v 4,14 Ježíš používá podobný obraz, totiž obraz žízně. Spojitost s tímto místem je o to zřetelnější, že se v 6,35 užívá obraz hladu a žízně. Koncilní Otcové proto připustili obojí výklad („svátostný“ a „víra v Krista“) pro část 26-51. Jasný svátostný výklad pak platí teprve od v. 53-58.
       „Ten, kterého Otec, Bůh, zpečetil“ – zpečetit zde znamená „potvrdit“, „dosvědčit“.
      32 Opět „klasická novozákonní paralela“ Mojžíš – Ježíš (Ježíš jako druhý Mojžíš). Máme tu tři význačné výpovědi:
      a) Mojžíš, ale Otec“;
      b) „dal“ (minulý čas), ale „dává“ (přítomný čas);
      c)istův chléb z nebe je ten pravý a skutečný pokrm.
      Přítomný čas odpovídá janovské uskutečněné eschatologii: čas spásy je již tady! Už nyní se přechází ze smrti do života.
      35 „Přicházet ke mně“ znamená „věřit ve mne“.
      Pastorační středisko Praha


13.09.2003 - 13:25   Angelo Scarano  
» Re: Jn 06, 22-65

      Ježíš vybízí posluchače, aby usilovali (dosl. „jednali“, „konali skutek“) o pokrm nepomíjející. Židé však toto chápou jako výzvu ke skutkům, proto Ježíš musí upřesnit, že tento skutek je jedině víra v něj.
      Pastorační středisko Praha


08.09.2003 - 13:06   Angelo Scarano  
» Jn 6, 60-69

      Trefili hřebíček na hlavičku… když pronesli, že Ježíšova slova jsou skutečně tvrdou řečí: „Kdo to může poslouchat?“ Snad v ničem jiném nejsme tak zajedno s Ježíšovými „odpůrci“: „Kdo to může poslouchat?“ Jak se za-poslouchat do Božího slova (při liturgii nebo doma), když to rozhodně není „zábavná četba“, nezazní tu žádné vtipy, žádné „aktuální informace“, ani drby? Kdo to může poslouchat, když neřešitelné životní problémy „tíží“ a pozornost ochabuje?
      Tak nám nezbývá než… odejít spolu s ostatními učedníky. To nemusí znamenat „radikální odchod“ od Krista (i když někdy i to), ani „přestat chodit do kostela“, jako spíš „odejít“ duchem, „být duchem mimo“, vypínat při „tvrdých“ Božích slovech (zajímavější je přece jen kázání, které může říct něco nového, že?). A doma? Tam bude přece jen pohodlnější se začíst do laciných článků než do „těžkopádného Božího slova“.
       „My to už známe“, zní naše častá omluva (byť nevyslovená). Ale kdybychom znali a poznali, pak bychom pronesli jako Petr: „Od tebe očekáváme slovo, které nás nasytí. Žhavé zprávy a novinky z televize či časopisů nás nenasytí. My jsme to poznali a víme, že ty máš ta hutná a výživná slova. Bez nich nemůžeme existovat.“ Paradoxně ten, kdo „poznal a zná“ Krista, nechce od něho odejít – a lační po jeho slovech. Protože tato slova mají jinou kvalitu – nikdo jiný tak nemluví!
      Nemusíme zoufat, že jsme tak „málo duchovní“ a neschopní přijímat slovo od Boha. O vzdělaném svatém Jeronýmovi je známé, že zpočátku měl určitý opovržlivý postoj k Bibli – vždyť je napsána tak „jednoduchým stylem“, nedá se srovnat s literárními skvosty římských klasiků! A tento učenec „potřeboval“ uvěřit a poznat – potřeboval zvláštní setkání s Kristem, a teprve pak si zamiloval „tvrdou a prostou Boží řeč“.
      A co ty? Pokud se ti Ježíšova slova zdají „nestravitelná“ a nezajímavá, nejsi první ani poslední. Často i ty volíš „odchod“ od Krista, možná elegantnějším způsobem než tehdejší posluchači – naoko posloucháš a odkývneš (a při liturgii „řádně odpovídáš“ na slyšené Boží slovo), ale srdcem jsi daleko. Pokud ti to tak vyhovuje, pak „není pomoci“. Ale pokud nechceš podléhat této schizofrenii, pak existuje terapie: trochu pomůže „se víc soustředit“, ale především je potřeba, aby tě Otec přitáhl a dal poznat, jak lahodná jsou jeho slova, sladší nad med, nad šťávu z plástů (Ž 19,11).
      A tak výše zmiňovaný Augustýnův komentář na Jan 6,44 : „Nejsi přitahován? Pros, abys byl!“), můžeme parafrázovat takto: „Nejsi přitahován Božím slovem? Pros, abys byl“.


08.09.2003 - 13:05   Angelo Scarano  
» Jn 6, 60-69

      60 Tvrdá řeč je taková, která je nepochopitelná, nepřijatelná a nesnesitelná.
      61 Ježíš už sám od sebe ví – to je typický kristologický rys u Jana (1,47).
      62 Vystoupení odpovídá sestoupení, o kterém se hovoří několikrát v předchozí řeči (v. 33.38.41.42). Záměrně se tu mluví o „Synu člověka“ – tento titul připomíná nebeský původ Ježíše Krista. A opětovná zmínka o tomto původu je narážkou na mylné přesvědčení posluchačů, že Ježíš „má jen pozemský původ“ („známe přece jeho matku“). Otázka „co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve?“ nemá za cíl ještě víc „pohoršit“ posluchače (tj. zatvrdit je), ale spíš jim napomoci k víře. Ovšem i tento výrok je možné přijmout jen ve víře, vždyť „vidět Syna člověka vystoupit“ je možné jen vírou – tato pravda víry zůstává světu skrytá (14,19). „Vidět“ je zde synonymem pro „věřit“. A „vystoupení“ zahrnuje celé dílo Ježíšova oslavení na kříži, návratu k Otci.
      63 Tento kategorický výrok vedl k rozličným výkladům.
      1) Vykladači jsou dnes zajedno, že „tělo“ se nevztahuje na eucharistii, jak tvrdil reformátor Zwingli.
      2) Vztaženo na předchozí výrok o Synu člověka: jen vyvýšený Kristus (Duch) může dát život, tělo (Kristus pozemský) nemůže dát životodárné dary eucharistie (Schnackenburg).Tento výklad je neudržitelný především z toho důvodu, že podceňuje Kristovo tělo – v rozporu s janovskou teologií. Navíc v tomto evangeliu Kristus „pozemský“ (v těle) patří do Boží sféry, vždyť je shůry, a ne zezdola! (Jan 3,6-13).
      3) Vztaženo na „reptání židů“, Duch jsou samotná Ježíšova slova (jak potvrzuje následující 6,63b), tělo je pak „člověk pozemský“ (bez Ducha). Ježíš by tak nabádal k víře, k překonání „tělesného uvažování“ – vždyť jinak není možné dojít života! Jen přijetím Ježíšových slov se přijme Duch a život, tělo (pouhý pozemský život) není ve skutečnosti „životem“. Tento antropologický výklad (Brown, Dufour) se opírá o Jan 3,6-13 (především v. 6: „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“)
      Ježíšova slova jsou Duch a život, čili „slovy věčného života“, jak vyzná apoštol Petr (v. 68). Tato slova jsou „plná Ducha“ (3,34), a proto zprostředkovávají život. Toto životodárné působení se však nemá chápat magicky, ale dynamicky: od věřícího se totiž očekává naplnění a uskutečnění Ježíšových slov.
      64 Nevíra posluchačů je důvodem toho, proč Ježíš nemůže „přinést život“ svými slovy. Janovský motiv „předvědění“ (2,24; 5,42) se tu opět objevuje. Nevysvětluje se však, jak mohlo dojít k odpadnutí od Ježíše: toto zůstává zastřeno tajemstvím (je to tzv. „tajemství nepravosti“).
      65 Vyjadřuje se primát Boží milosti: jen Otec může uschopnit člověka, aby přišel k Synu. Tento výrok je paralelní k v. 37 („všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně“), k v. 44 („nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.) a 45 („všichni budou vyučeni od Boha; každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně“). Zde se „nesvaluje“ vina za nedostatek víry Otci, „který nedal milost“ – spíš jsou posluchači vybízeni, aby se otevřeli Otci a jeho působení, vždyť jedině tak mohou přijít k Synu. Jak komentuje sv. Augustýn: „Toho přitahuje a onoho nepřitahuje, proč přitahuje toho a ne onoho, o tom všem nevynášej soudy, pokud nechceš bloudit. Přijmi konečně a pochop toto: Dosud jsi nebyl přitahován? Pros, abys byl!“
      66 Vnější odklon od Krista vyjadřuje vnitřní odpadnutí, návrat „do temnot“ (8,12).
      67 Tato otázka by se přesněji měla přeložit „snad nechcete i vy odejít?“. V řečtině je totiž patrné, že se očekává záporná odpověď. Otázka je tedy citlivým povzbuzením k vytrvalosti. I na jiných místech jsou Ježíšovy otázky „podnětem“ k jasnému rozhodnutí (9,35-38; 11,26n.). Spolu s Dvanácti i čtenáři stojí před otázkou, jak se postavit ke Kristu.
      68 Ačkoli „učedník, kterého Ježíš miloval“ předčí Petra věrností vůči Kristu jak při utrpení, tak při nalezení prázdného hrobu, ve čtvrtém evangeliu se přisuzuje Petrovi slavnostní vyznání Krista, na důkaz jasné tradice o Petrově postavení.
      První část vyznání (v. 68) připravuje její druhou část: Ježíš, a jen on, má slova věčného života (navazuje se na v. 63 – má slova jsou Duch a život). Takže pro jedny (pro ty, kdo nevěří) jsou Ježíšova slova „tvrdá“, pro ty druhé, kdo věří, jsou slovy věčného života, darující Ducha a život.
      69 V krizi obstojí ta víra, která má už pevné základy – a ty učedníci už mají, protože „uvěřili a poznali“. Tato dvě slovesa jsou spolu úzce spjatá: nevyjadřují „přechod od víry k poznání“, ale jsou takřka synonymní. Druhé sloveso zesiluje první, a tak vyjadřuje vnitřní jistotu víry. Ježíš jako Svatý Boží je ten, který je oddělený pro Boha – a jako takový má s ním výsadní vztah. Ale tím pádem tento titul „Svatý“ koresponduje se zbývajícími výroky „já jsem“ v této šesté kapitole: vždyť tato označení „já jsem“ rovněž vyjadřují Ježíšovo výjimečné postavení vůči Bohu. A tak Petrovo vyznání je nejadekvátnější odpovědí na Ježíšovo sebezjevení „já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe“.


08.09.2003 - 13:04   Angelo Scarano  
» Jn 6, 60-69

       „Tvrdou řečí“ (v. 60) se zde nemyslí jen předchozí slova o požívání Ježíšova těla a krve, ale spíše celkový Ježíšův nárok: jako skutečný člověk chce být tím, kdo jako jediný může zjevovat Boha a být prostředníkem života (v. 44.65). Jako cestu k překonání tohoto pohoršení Ježíš nabízí neulpění na povrchním pohledu („tělo nic neznamená“) a otevření se „Duchu“, který „dává život“ (v. 63) čili slovům, která „jsou Duch a jsou život“, protože jsou životodárná a proměňující.


28.07.2003 - 22:27   Miron  
» Jn 6, 26-27

      Dvesto rokov pred Kristom rímsky cisár vydal nariadenie, ktorým zaviedol takzvaný prídel na chlieb. V praxi to znamenalo, že chudobným sa predávalo zrno na prípravu chleba za polovičnú cenu. Tento „prídel na chlieb“ sa rýchlo stal politickým nástrojom, ktorý využívali tribúni na získavanie hlasov vo voľbách.
      Zástup, ktorý vyhľadal Ježiša na druhej strane mora, kde sa utiahol po zázračnom rozmnožení chleba, videl v ňom mocného dobrodincu, ktorý by mohol vyriešiť ich hmotné nedostatky. Ak by Spasiteľ usiloval o získanie pozemskej vlády, tak táto situácia bola priam ideálna. Stačilo azda len pár vhodných slov, aby tento ľud prijal za svojho pozemského vládcu. Spasiteľ však tomuto pokušeniu odolal. Zhromaždenému ľudu najprv adresuje výčitky: „Veru, veru, hovorím vám: Nehľadáte ma preto, že ste videli znamenia, ale preto, že ste jedli z chlebov a nasýtili ste sa“ (Jn 6, 26). No vzápätí upriamuje ich pozornosť správnym smerom: „Nezháňajte sa za pominuteľným pokrmom, ale za pokrmom, ktorý ostáva pre večný život, a ten vám dá Syn človeka. Lebo jeho označil Otec, Boh, svojou pečaťou“ (Jn 6, 27).
      Ježišova reč o eucharistickom chlebe bola prijatá s určitým nepochopením. O pár veršov ďalej čítame, že dokonca mnohí z jeho učeníkov povedali: „Tvrdá je to reč! Kto to môže počúvať?!“ (Jn 6, 60). My však správne chápeme význam tohto veľkého Božieho daru. Napriek tomu však rovnako potrebujeme, aby sme nechali do svojho srdca padnúť Ježišovo napomenutie, aby sme sa nezháňali za „pominuteľným pokrmom“. Neraz sa dáme zviesť rôznymi sľubmi pozemských vodcov na „prídel chleba“ a tak im dovoľujeme riadiť živor spoločnosti a teda aj náš smerom, ktorý sa príliš rozchádza s Božími cestami.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet