13.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Ťažkosť nie je v začínaní, ale v znovuzačínaní a len tí, ktorí znovu začnú, tí dokončia.

~O. Pirmez ~

12.06.2003 - (čítanosť2681 reakcie8)


Jn 6, 1-15

      1 Potom Ježiš odišiel na druhý breh Galilejského čiže Tiberiadského mora. 2 Šlo za ním veľké množstvo ľudí, lebo videli znamenia, ktoré robil na chorých. 3 Ježiš vystúpil na vrch a tam si sadol so svojimi učeníkmi. 4 Blízko boli židovské sviatky Veľkej noci. 5 Keď Ježiš zdvihol oči a videl, že k nemu prichádza veľké množstvo ľudí, povedal Filipovi: „Kde nakúpime chleba, aby sa títo najedli?“ 6 Ale to povedal len preto, že ho skúšal. Lebo sám vedel, čo urobí. 7 Filip mu odpovedal: „Ani za dvesto denárov chleba nebude stačiť, ak sa má každému ujsť čo len kúsok.“ 8 Jeden z jeho učeníkov, Ondrej, brat Šimona Petra, mu povedal: 9 „Je tu chlapec, ktorý má päť jačmenných chlebov a dve ryby. Ale čo je to pre toľkých?“ 10 Ježiš povedal: „Usaďte ľudí!“ Na tom mieste bolo mnoho trávy. A mužov si tam posadalo okolo päťtisíc. 11 Tu Ježiš vzal chleby, vzdával vďaky a rozdával sediacim; podobne aj z rýb, koľko chceli. 12 Keď sa nasýtili, povedal svojim učeníkom: „Pozbierajte zvyšné odrobiny, aby nič nevyšlo nazmar!“ 13 Pozbierali teda a odrobinami z piatich jačmenných chlebov, ktoré zostali po tých, čo jedli, naplnili dvanásť košov.
      14 Keď ľudia videli, aké znamenie urobil, hovorili: „Toto je naozaj ten prorok, ktorý má prísť na svet.“ 15 Ale keď Ježiš spoznal, že chcú prísť, zmocniť sa ho a urobiť ho kráľom, znova sa utiahol na vrch celkom sám.

1-15.      Mt 14, 13-21; Mk 6, 32-44; Lk 9, 10-17.
12.06.2003 | Čítanosť(9174)
Jn 6, 22-65
12.06.2003 | Čítanosť(2566)
Jn 6, 16-21
12.06.2003 | Čítanosť(2293)
Jn 6, 66-71


03.03.2006 - 19:40   JR  
» Jn 6, 1-15

Chtěli se ho zmocnit, aby ho prohlásili za krále. Proto rychle odešel na horu, úplně sám
Podle Písma je Mesiáš z rodu Davida, tedy z rodiny izraelských králů. Víme, že se Bůh ustanovení království ve vyvoleném národě bránil (1Sam 8). Nakonec tu instituci připustil, aby se David a Šalamoun stali předobrazem budoucího království Mesiáše. Když tedy davy uvěřily že je Ježíš Mesiáš, bylo úplné logické, že ho chtěly provolat králem. Ježíš se jim skryl. Nechtěl svou budoucnost popřít. Vždyť ji později úředně potvrdil před zástupcem římského císaře Pilátem: “Já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět“ (Jan 18,37). Ale v této chvíli nebyly davy schopny slyšet doplnění, které slyšel Pilát: „Moje království není z tohoto světa“ (Jan 18,36). Od krále Davida ke králi Kristu je stejný pokrok, jako při všem ostatním: od Starého zákona se přechází k Novému, když se postoupí od tělesného k duchovnímu, od světa k věčnosti.


03.03.2006 - 19:39   JR  
» Jn 6, 1-15

To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět
V literatuře minulého století se často vyskytuje téma Kristus a Antikrist. Je to konfrontace dvou metod jak dobýti vládu nad světem. Antikristovi obyčejné přisuzují zásluhu, že vyřeší všecky sociální problémy. Nebude už chudých a potřebných po materiální stránce. Tím oslní i mnoho křesťanů, kteří se přiznají, že už o to po staletí usilovali, ale nedovedli to provést. Je zajímavé, že se podobná konfrontace čte už v Exerciciích sv. Ignáce z Loyoly v rozjímání „O dvou praporech“. Proti Kristu sbírá vojsko Satan a verbuje lidi blahobytem, vládou nad jinými a pýchou. První inspirace těchto meditací je však už v samém evangeliu, ve vypravování o pokušení Páně (Mt4,1-11). Přistoupil-li zlý duch s těmito pokušeními k samému Kristu, je pochopitelné, že začíná stejnou metodou i u těch, kteří se chtějí ke Kristu připojit.


03.03.2006 - 19:39   JR  
» Jn 6, 1-15

Šlo za nim velké množství lidí, protože viděli znamení, které konal na nemocných
Říká se, že lidé povrchní, ať už jsou to umělci, nebo politici, mívají velký úspěch na počátku. Ponenáhlu však od nich davy odcházejí. Hlubocí lidé mají jiný osud. Na počátku je nechápou, ale nakonec se dočkají opravdového úspěchu. Pozemský život Krista šel ovšem opačnou cestou, od velkých úspěchů k opuštěnosti. Jaký je důvod? Protože je davové smýšlení povrchní. Za jediného dobrodince lidstva se považuje ten, kdo zlepší hmotné podmínky, kdo zvýší blahobyt. Ježíš, který uzdravuje a nasycuje hladové, se zařadil do této kategorie, a proto ho oslavovali. Je v tom něco zlého? Jisté ne. Ale Ježíšův zájem byl poučit je, aby se nezastavili u tohoto prvku, aby pochopili, že je to jenom náznak něčeho, co chce dát navíc, darů duchovních. Při této lekci už mnoho úspěchů nebývá.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Jn 6,1-15

   Vyprávění o zázračném nasycení hladových se v bibli objevuje několikrát, od nejstarších vrstev Starého zákona přes proroky až po evangelia.
   Hned ve druhé knize Mojžíšově se mluví o maně, chlebu z nebe, kterým zachraňuje Hospodin Mojžíše a jeho lidi před hladem na poušti.
   Podobné vyprávění, jak Bůh sytí a zachraňuje ty, kdo mu zůstanou věrní, jsme dnes slyšeli v prvním čtení.
   Co to bylo za dobu, v které žil prorok Elizeus?
   Byla to doba rozpadu izraelského království. Izraelité měli ještě svého krále a svou vládu - ale byly to jen loutky, poslušné cizinců. Jejich král odpadl od víry v Hospodina a jeho dvořané s ním. Klaněli se modlám cizinců. Ba i mnozí kněží začali vyznávat státní víru v Baala. Ti co zůstali věrni Hospodinu, jak kněží tak lid, byli pronásledováni, vězněni, vyhnání do pustin.
   Také prorok Elizeus byl vyhnán z Jeruzaléma a žil v pustině v horách . Kolem něho se tam shromažďovali lidé, kteří nechtěli kolaborovat s pohanskou vládou krále Achaza a královny Jezabely.
   Taková byla historická situace té doby. Do ní je vsazeno vyprávění, jak Bůh neopustí ty, kteří mu zůstanou věrni.
   Přišel rok neúrody. Všude je nedostatek, a jak teprv v horách. Elizeus se svými hladoví. Čekají na žně, až bude nové obilí. A konečně je to tak daleko - přichází rolník z údolí a nese proroku Božímu dar prvotin: deset chlebů z prvních požatých snopů.
   Deset chlebů - to je deset placek, na kameni upečených. Dodnes tak v Orientě pečou chleba. Deset placek, to je tak pro Elizea a jeho domácnost. Ale Elizeus říká: „Rozdělte to všem!“ A hle, všichni se nasytí a ještě zbude.
   Snad nejkrásněji vyjádřil hlavní myšlenku tohoto vyprávění Léon Bloy, který napsal: „Bůh se zjevuje se svou všemocí v chlebu, o který se podělíš s druhými - s hladovějícími.“
Vyplývá z toho i tato pravda:
   Kdo zůstanou věrni Hospodinu, ti stojí pod jeho ochranou. Moc se neprojevuje jen mimořádnými dary - to je výjimka. Divem moci Boží je každá nová úroda, celá příroda, její řád - jak zdůrazňoval už svatý Augustin.
   V mešní liturgii se říká, že náš chléb je dar Boží štědrosti a také plod lidské práce. Bůh dává své dary tomu, kdo se o ně zaslouží svou prací a kdo se o ně podílí s druhými.
   Stejná myšlenka je i ve vyprávění evangelia: Kdo z mála dává, dvakrát dává, protože Bůh přidává.
   Vám, děti, co máte rádi pohádky, možná při naslouchání evangelia napadla představa Pána Ježíše jako Velkého kouzelníka, který vytahoval z koše chleby jako kouzelník na jevišti vytahuje z klobouku stále další šátky.
   Byl Pán Ježíš kouzelník?
   Vy víte, že nebyl, a že se tomu bránil, když ho za kouzelníka považovali. - Když někde chtěli, aby jim předvedl kouzlo, odešel pryč.
   Jak to tedy při rozmnožení chlebů vlastně bylo?
   Na to vám musím odpovědět: To já nevím. Nebyl jsem tam tenkrát. A nebyl tam při tom tenkrát ani svatý Marek, který o tom první psal. Evangelista jen zapsal, co se o tom několik desetiletí později vypravovalo.
   Ale proč je to tedy zapsáno v evangeliu? - Protože evangelistům nešlo a nejde o to, co se tam přesně přihodilo, co se tam dělo.
   Jim šlo spíš o to, co se tím vypravováním míní, co se tím vysvětluje:
   - Máme při naslouchání pochopit, že Ježíš nám svými činy a slovy ukazuje, jak dobře to Bůh Otec s námi myslí. Jak bohatě nás Bůh stále obdarovává.
   - Máme si s radostí uvědomit, že Bůh nám chce zachránit život nejen na chvíli, nejen na čas, ale navěky.
   - Máme se učit vidět a rozpoznávat velké divy Boží lásky nejen v mimořádných událostech, ale ve všem každodenním, v každém okamžiku, který prožíváme.
   - Máme v tom vyprávění uslyšet výzvu Ježíšovu: „Dejte i vy lidem jíst“ - a vztáhnout ji na sebe: Já, ty, každý z nás se máme ochotně podílet o to, co máme.
   Je to ale proveditelné? Dá se to tak dělat?
   Povězme příklad z dnešního života: Přijdou tě navštívit z nenadání dva kamarádi. Předem se neohlásili, je poledne. Maminka s nimi nepočítala, vařila jen pro domácí. Co teď? Má poslat hosty na ulici? To neudělá. Pozve je ke stolu a a řekne: „Rozdělíme se všichni o to, co máme.“ A kupodivu - možná jste to už sami zakusili: nikdo neodchází od stolu hladov, nějak bylo dost pro všechny.
   O co tedy jde v dnešním evangeliu?
   Za prvé, že Bůh pomáhá těm, kdo mu zůstanou věrni - to bylo jádro vyprávění ze Starého zákona.
   Za druhé, že tam, kde se lidé dělí o to, co mají, Bůh požehná, aby měli všichni dost.
   A za třetí - že naše nedělní eucharistická hostina je také pokrmem Boží lásky, která se rozdává a sytí všechny.


06.12.2005 - 14:28   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 6, 1-15

Všimnime si, že Pán Ježiš predchádza starosť a hlad tých zástupov; nečaká, až sa ozve nariekanie či šomranie; sám prvý vyjadruje starosť o pokrm pre toto množstvo poslucháčov. Samozrejme, bola to starosť len zdanlivá, lebo sám vedel, čo urobí.
Množstvo poslucháčov. Teda vlastne: títo ľudia nevyšli na pustatinu hľadať a dožadovať sa chleba; vyšli, aby počúvali Kristove slovo; v očakávaní na toto slovo boli ochotní zabudnúť na materiálny hlad. A tu sa ukázali pravdivými slová z Mojžišovej knihy, ktoré Pán Ježiš vyslovil pri odpovedi na satanovo pokúšanie: Nielen z chleba žije Človek, ale z každého slova, ktoré vychádza z Božích úst (Dt 8,3; Mt 4,4). Kto o tom pochybuje, nech si pripomenie túto udalosť a tieto zástupy - hladné nie po chlebe, ale po slove. V západných spoločnostiach, dobre živených, zastrašujúco sa šíri narkománia, množí sa tiež počet samovrážd; práve tam možno pozorovať, ako samotný materiálny chlieb človeku nestačí, ako človek tak ako chlieb, potrebuje zmysel života; a napriek domnienkam ľahšie je uspokojiť ten telesný hlad než duchovný.
Kristus vo svojom evanjeliu uspokojuje tento hlad po zmysle a cieli, čo je väčším dobrodením než milióny balíčkov poslaných do Tretieho sveta; svet chudákov ducha hladuje dokonca aj v elegantných reštauráciách a na hlučných diskotékach. Ostatne, tým všetkým, ktorí celým srdcom prijímajú evanjeliový duchovný pokrm, zabúdajúc na telesný - Kristus je ochotný dokonca zázračným spôsobom rozmnožiť materiálny pokrm.
Ale Pán Ježiš dáva nielen pokrm svojho slova; zázračne tiež rozmnožuje ešte iný chlieb; Evanjelium spája tento zázrak rozmnoženia s predpoveďou Eucharistie - a skôr v tomto spojení treba rozumieť opísanú dnes udalosť. Rozmnoženie chleba je symbolom Eucharistie, skrze ktorú Kristus je osobne prítomný uprostred nás, aby bdel nad naším duchovným životom, kvôli ktorému predsa zomrel a vstal z mŕtvych.


03.12.2004 - 11:34   Angelo Scarano  
» Re: Jn 06, 01-15

      Ještě že Ježíš nežije dnes mezi námi! Lépe řečeno – on žije, ale… my neslyšíme jeho hlas tak zřetelně jako apoštolové: on sice mluví (a žije) i dnes, ale my se můžeme před ním schovat snadněji než apoštolové, snadněji si můžeme zacpat uši a neslyšet jeho hlas: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ To je nepohodlná výzva – a snad bychom nebyli tak bláhoví, abychom se domnívali, že by Kristus udělal znovu nějaký zázrak! A pro tolik potřebných lidí, jakých je okolo nás! Je lepší neslyšet takové slovo, „tvrdé“ a neuskutečnitelné.
      Ten však, kdo se nechává pohnout soucitem (podobně jako Ježíš) při pohledu na velký zástup potřebných naší doby, neuteče, nepřeslechne, nezacpe si uši. Kdo není lhostejný vůči bídě mnohých, pochopí, že si nemůže nechat těch pár chlebů a ryb pro sebe, ale nabídne to Kristu, který to rozmnoží a… (našima rukama!) dá potřebným.
      Nemusíme mít mnoho, stačí málo. Kristus včera jako dnes používá to málo, co mu dáváme. I my (podobně jako učedníci) bychom chtěli říct: „Máme jen…, jen málo peněz, času, sil, schopností, teologických znalostí. Co to je pro tolik lidí?“ Kristu však stačí málo.

      Pokud se přece jen odhodláme dát Kristu to, co by mohlo posloužit i druhým, jak si představit „rozmnožení“? Jednoduše: tak jako tehdy, bez žádné okázalosti (zázrak rozmnožení zůstal tehdy nepovšimnut, vše proběhlo zcela „prostě“ – jen na konci si přítomní všimli, že došlo k něčemu mimořádnému, protože „nevysvětlitelně“ zbylo tolik chleba). Nepřehlédněme, že Ježíš nerozmnožil chléb a ryby pro všechny najednou (to by si hned všichni všimli, že najednou je tolik chleba a ryb), ale postupně, „za pochodu“. Tento postřeh (pohled do Boží kuchyně!) odstraní z naší mysli zbytečné starosti, že by Bůh „v našem případě“ musel náhle udělat senzační zázrak. Boží cesty jsou často skryté a nenápadné, zato účinné. „Za pochodu“ znamená, že nemusíme nejprve nahromadit všechny prostředky ke službě (a dlouho si je vyprošovat, než je všechny dostaneme a… tak nějak všimneme). „Za pochodu“ znamená trpělivě od Krista přijímat a dávat. A někdy si s údivem povšimneme, že dáváme víc, než bychom byli schopni jen z vlastních sil a schopností!

      Pokud jsme pozorně naslouchali evangelnímu textu, postřehli jsme, že učedníci dali Kristu to, co měli, aby pak přijímali a dávali dál. Pro toho, kdo se dává Pánu k dispozici, je životně důležité umět od Krista přijímat, čerpat, a nesnažit se rozdávat z toho mála, co každý má, bez Krista! Našich pět chlebů samozřejmě nepostačí pro tolik lidí, nepostačí dlouhodobě. Brzy bychom se vyčerpali, skončili s prázdnou (neměli bychom ani pro sebe, ani pro druhé!) a „vyhořeli“.
      Před těmi, kdo nechají „zlomit“ své srdce při pohledu na zástupy, kdo neutečou, aby neslyšeli Ježíšův hlas, stojí velkolepé poslání: dávat Kristu, přijímat a sytit druhé (Kristovým slovem, ale i „obyčejným slovem útěchy“, „naděje“, skutkem lásky, hmotnými dary). A stát se svědky zázraku, který neuvidí ti, kdo si ponechají (ze strachu? z nedostatku soucitu či víry?) svých pouhých pět chlebů pro sebe.


03.12.2004 - 11:33   Angelo Scarano  
» Re: Jn 06, 01-15

      1 Bez dalšího přesnějšího časového určení („poté“) evangelista vypráví o Ježíšově přechodu ze západního na východní pobřeží Galilejského moře.

      2 O tom, že tak velké množství lidí následuje Krista, se nikde jinde u Jana nepíše. Tito lidé však jdou za Kristem ani ne tak z hluboké víry, jako spíš ze senzacechtivosti, kvůli vnějším znamením. Uvedením této pohnutky evangelista připravuje čtenáře na reakci lidu po rozmnožení chlebů (v. 15), na jejich nedostatečné porozumění znamení (v. 26) a nevíru (v. 30.36).

      3 Proč se mluví o tom, že Ježíš vystupuje na horu? Snad se tu chce vědomě navázat na tradici o Mojžíšovi, který vystupuje na horu Sinaj – Ježíš je tedy tím novým Mojžíšem. Proto vede lid, jedná jménem Božím jako „ten poslaný“ (v. 14.29). Mojžíše však překonává „suverénním“ jednáním při nasycení lidu (Ježíš totiž nemusí prosit o zázrak).

      4 Zmínka o blížících se Velikonocích nasměrovává na pravý význam rozmnožení chlebů: téma many bylo ve čteních při židovském slavení Velikonoc.

      5 Přicházející lid je pro Ježíše „výzvou“ nabídnout se jako chléb. Otázka položená učedníkům má vyvolat odpověď, že na tom místě není možné najít jídlo pro tolik lidí. Tím se má podtrhnout „nutnost“ zázraku – a to, že není možné nasytit ten lid „běžným způsobem“.
      Filipova otázka je podobná otázce položené Mojžíšem Hospodinu (Nm 11,13 – mezi Nm 11 a Jan 6 je i několik dalších styčných bodů).

      6 Ježíš chce otázkou vyzkoušet Filipa: vnukne mu víra odpověď, „odkud“ očekávat pokrm? Téma víry prolíná celou kapitolu (6,67). Podobným způsobem Kristus zkouší učedníky před vzkříšením Lazara (11,11-15). V každém případě je Ježíšova otázka jen „pedagogická“.

      7 V Ježíšově otázce Filip nezaslechne jemu adresovanou výzvu k víře (podobně selže i v 14,8). Filipova odpověď podtrhuje jen velikost nadcházejícího zázraku: zatímco za 200 denárů (jeden denár byla denní mzda) by se každý najedl jen trochu, Ježíš udělá takový zázrak, že zbude 12 plných košů!

      8-9 Ondřejova otázka „co to je pro tolik lidí“ ještě výrazněji podtrhuje nejen to, že Ježíš zázračným způsobem nasytí lid, ale také to, že učedníci netuší nic o tom, co se má právě stát. Upřesnění, že se jedná o ječné chleby, spojuje ještě silněji evangelní text s 2 Kr 4,42-44 (první čtení): Eliáš nasytil 100 lidí 20 ječnými chleby (a ještě zbylo), ale Ježíš nasytil ještě větší množství lidí (a k tomu „hojný“ zbytek chlebů)!

      10 Rozdělení na skupiny po 50 a 100 připomíná rozčlenění Izraele na poušti (a tím více se navazuje na tradici o Mojžíšovi – Ježíš je „novým Mojžíšem“). Přesto je třeba jasně říct, že místo konání zázraku je teď jiné než v Mojžíšově tradici: tady je jím „místo, kde je mnoho zelené trávy“ (a ne poušť). Právě tráva je jedním z ukazatelů blížících se Velikonoc – touto nepatrnou zmínkou se tedy zvýrazňuje slavnostní ráz události. Ježíš, pastýř, vede svůj lid na zelené louky a zabezpečuje mu bohatou stravu, chléb života (rozmnožení chlebů je znamením mnohem vydatnější stravy, viz verše 16n.), dar Velikonoc.

      11 Po těch nutných přípravách Ježíš vykonává zázrak. Jednotlivé úkony byly běžnou součástí rituálu před společným stolováním: brát chléb, vzdát díky a rozdávat ostatním. Je proto sporné, zda použité sloveso „vzdal díky“ je narážkou na díkůvzdání při ustanovení eucharistie (exegeté v tom nejsou zajedno).
Ježíš sám (bez pomoci apoštolů) rozdává pokrm – On je totiž tím dárcem. I v následující řeči Ježíš mluví o tom, že právě On dává chléb či pokrm (v. 27.51).

      12 Výzva sesbírat zbylé kousky je výrazem toho, nakolik si židé vážili pokrmu (dosvědčeno v židovských spisech).

      13 Teprve nyní, po naplnění dvanácti košů, vychází najevo, že se udál zázrak.

      14 Mesiánský titul „prorok“ zapadá do janovské teologie (srov. 1,21.25; 7,40.52). Avšak tento titul je chápan „pozemsky“ („národní osvoboditel“). Ježíš rozpoznává tyto špatným směrem namířené postoje, podobné těm ve v. 26 (touha se nasytit) a v. 30 (žádost o znamení). Pro Jana toto není nic jiného než nevíra (v. 36). „Prorok“ zde znamená „ten, který má přijít“ po Mojžíšovi (Dt 18,15.18). Opět se tak ukazuje paralela mezi Mojžíšem a Ježíšem (kromě prvků hory, v. 3.15, velikonočního období, v. 4, dávání pokrmu).

      15 Snaha nastolit pozemsko-politické království je znamením toho, že Galilejci nepoznali pravé Ježíšovo království (viz i proces před Pilátem: 18,33-37; 19,12-15). Paradoxně právě titul „král židovský“, samotným Ježíšem odmítnutý, bude příčinou odsouzení. Navzdory úsilí lidu Kristus uniká, aby se uchýlil na horu, úplně sám (znovu „mojžíšovský rys“ – i Mojžíš vystoupil sám na horu, Ex 24,15). Toto „být úplně sám“ však znamená „být s Otcem“ (8,29 – „ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu“).

      Ve středu perikopy tedy stojí samotný Ježíš se svým jednáním cílevědomým (v. 5n.), aktivním (v. 11), vnitřně pevným a nerozviklaným (v. 15).


03.12.2004 - 11:33   Angelo Scarano  
» Re: Jn 06, 01-15

      Šestá kapitola obsahuje úryvek o znamení rozmnožení chlebů (1-15) a obsáhlou řeč o významu tohoto znamení. Ježíš je zde protagonistou, má iniciativu: zajímá se o chleby pro velký dav, dává pokyny, rozdává chleby. Tyto chleby jsou znamením jiného pokrmu, který dá opět sám Ježíš – a rovněž o Velikonocích.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet