20.október 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „V živote máme dve alebo tri možnosti stať sa hrdinom, no každý deň máme možnosť nebyť zbabelcom.”

~RENÉ BAZIN~

12.06.2003 - (čítanosť2467 reakcie6)


Jn 3, 22-36

      22 Potom prišiel Ježiš so svojimi učeníkmi do judejskej krajiny. Tam s nimi pobudol a krstil. 23 Ale aj Ján krstil v Enone, blízko Salima, lebo tam bolo veľa vody. Ľudia tam prichádzali a dávali sa krstiť. 24 Ján vtedy ešte nebol vo väzení.
      25 Medzi Jánovými učeníkmi a istým Židom vznikla hádka o očisťovaní. 26 Prišli k Jánovi a povedali mu: „Rabbi, aj ten, čo bol s tebou za Jordánom, a ty si mu vydal svedectvo, tu krstí a všetci idú k nemu.“ 27 Ján odpovedal: „Človek si nemôže prisvojiť nič, ak mu to nebolo dané z neba. 28 Vy sami ste svedkami, že som povedal: Ja nie som Mesiáš, ale som poslaný pred ním. 29 Ženích je ten, kto má nevestu. A ženíchov priateľ, ktorý je pri ňom a počúva ho, veľmi sa raduje zo ženíchovho hlasu. A táto moja radosť je úplná. 30 On musí rásť a mňa musí ubúdať.“
      31 Kto prichádza zhora, je nad všetkých. Kto je zo zeme, patrí zemi a hovorí pozemsky. Kto prichádza z neba, je nad všetkých 32 a svedčí o tom, čo videl a počul, ale nik neprijíma jeho svedectvo. 33 Kto prijíma jeho svedectvo, potvrdzuje, že Boh je pravdivý. 34 Lebo ten, koho poslal Boh, hovorí Božie slová, pretože on nedáva Ducha podľa miery. 35 Otec miluje Syna a dal mu do rúk všetko. 36 Kto verí v Syna, má večný život, ale kto Synovi neverí, neuzrie život a spočinie na ňom Boží hnev.
12.06.2003 | Čítanosť(2506)
Jn 3, 1-21


08.09.2010 - 19:55   a.f.  
» Jn 3, 22-30

Ak sme v súhre s Bohom, ak sme jeho priateľmi, budeme sa radovať z každého dobra, ktoré sa mu podarilo vykonať prostredníctvom ktoréhokoľvek človeka.
Budeme sa úprimne tešiť aj tým úspechom, na ktorých nie je naša firma, naša nálepka, aj tým, ktoré Boh dosiahol nástrojmi veľmi slabými a nehodnými – možno práve vtedy najviac – a nikomu nebudeme závidieť.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Jn 3,31-36

Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou.
Po vynechání pravděpodobně vložených veršů 22 - 30 (svědectví Jana Křtitele) se v závěru 3. kapitoly setkáváme s poslední částí textu souvisejícího s rozhovorem s Nikodémem. Je zde zdůrazněna jedinečnost svědectví toho, kdo „přichází shora“ (v. 31; tentýž výraz v řeckém textu ve v. 3.7). Ten, kdo jeho svědectví přijme, se pak stává jeho dalším šiřitelem a svědkem Boží pravdivosti (= věrnosti, spolehlivosti; v. 33). Dar Ducha ve v. 34b lze dle ř. textu vztahovat jak na Ježíše (díky tomuto daru pak mluví „slova Boží“), tak na všechny lidi (ti jsou jen díky daru Ducha schopni porozumět „slovům Božím“). Na závěr rozhovoru s Nikodémem je jasné, že zde máme zhuštěný souhrn celé křesťanské víry a jejích důsledků; jsme vedeni k rozhodnutí mezi světlem a tmou, životem a smrtí.


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Jn 3,22-30

Přítel ženichův se raduje z ženichova hlasu.
Jan Křtitel zde vystupuje ještě jednou jako povolaný Ježíšův svědek. Na pozadí sporů o křest mezi okruhem Janovým a Ježíšovým (srov. Sk 19,1-5) odmítá Jan toto konkurenční smyšlení (v. 27n) odkazem na Boží vyvolení a na své dřívější svědectví o Ježíšovi (srov. Jan 1,20). Svůj vztah k Ježíšovi znázorňuje vztahem mezi ženichem a jeho přítelem. Ženichův přítel většinou přejímal roli toho, kdo přiváděl nevěstu, přebíral také určité funkce spojené se vzájemnou důvěrou - např. o svatební noci střežil dveře páru. Tam slyší ženichův hlas a raduje se s ním. Jako je po svatbě naplněna tato role, tak se naplnila i role Jana Křtitele nyní, kdy Ježíš vede svou nevěstu, obec učedníků, domů (srov. Mk 2,18n). Ježíš musí růst, Jan se musí menšit.


11.12.2005 - 16:31   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 3, 22-30

      Ján Krstiteľ prednáša dnes posledné svedectvo, ktoré sa týka Krista a jeho mesiášskeho poslania: On musí rásť.
      Kristus pokračuje v raste; jeho veľkosť a jeho sláva (máme tu na mysli jeho vonkajšiu slávu) bude vzrastať donekonečna. A má vzrastať skrze nás: skrze náš duchovný pokrok, skrze naše morálne zdokonaľovanie sa, vo všeobecnosti skrze náš kresťanský život. Kristus vzrastá skrze tých, ktorí sa snažia ho nasledovať; jeho postava a jeho život je znásobovaný skrze milióny jeho nasledovníkov.
      Ján Krstiteľ hovorí pritom o potrebe nášho vlastného ubúdania. Samozrejme, aby sme nasledovali Krista, treba - ako to on sám odporučil -aby sme zapreli samých seba, ovládali svoje náruživosti, krotili svoje bujné ambície a nároky. Nasledovanie Krista je určite obetovaním seba pre Kristovo povýšenie, je akýmsi „ubúdaním" nás samých.
      Avšak vzrastanie Krista v nás a skrze nás - je zároveň i naším vzrastaním. Keď nasledujeme Krista, zároveň rastieme my sami: čím viac je vo mne Krista - tým viac je mňa; čím viac som Kristov - tým viac som svoj, pretože skrze pokrok v dokonalosti obohacuje sa a zdokonaľuje moja osobnosť.
      Keď sa končí vianočné obdobie, pripomeňme si, že Boh sa stal človekom, podobným nám - aby sa ľudia stali podobní Bohu. A nasledovanie Krista nie je nakoniec ničím iným ako vrastaním človeka do človečenstva Boha.
      A najnádhernejším prejavom Božieho človečenstva je obeta na kríži, obnovovaná vo svätej omši.


17.08.2004 - 06:19   Miron  
» Jn 3, 22-36

AI      Rodičia často rozmýšľajú o tom, čo majú dať svojim deťom do života. Väčšinou im toho dávajú veľa. Predstavme si však takúto situáciu. Rodičia umreli a pri ich hrobe sa stretnú deti, ktoré sa vzájomne nenávidia. Povedzte, čo vlastne títo rodičia dali svojim deťom? A čo môžu tieto deti zanechať svojim deťom? Rodičia sa nazdávali, že deťom dali všetko a v skutočnosti im nič nedali, ak ich nenaučili vzájomne sa milovať, ak ich nenaučili skutočne veriť.
      Je veľa dôležitých vecí, ktoré si musí človek osvojiť, ale najdôležitejšou úlohou je, osvojiť si evanjeliový štýl života.
KE      Mottom tohto štýlu života sú Ježišove slová: „Kto verí v Syna, má večný život, ale kto Synovi neverí, neuzrie život a spočinie na ňom Boží hnev.“(Jn 3, 36)
DI      Evanjeliový štýl života vyrastá z viery. Bez pravej viery bude pre nás evanjelium prázdnym a nepohodlným zákonom.
      Veriť v Ježiša Krista predpokladá jestvovanie určitého vzťahu k Bohu. Je to vzťah lásky, oddanosti a dôvery. V tomto vzťahu Boh vedie človeka a osvecuje mu svoje slová. Kto verí, dáva sa viesť Bohom a usiluje sa na tejto ceste vytrvať.
      Je ľahko povedať: „Verím v Ježiša Krista.“ No naša viera nebude posudzovaná podľa slov, ale podľa toho, ako sa prejavuje v živote.
PAR      Teresio Bosco v knihe Sestra tulákov opisuje apoštolský život Sally Trenchovej. Toto mladé anglické dievča žilo medzi tulákmi, ktorí bývali v telesnej i duševnej skaze po pivničných brlohoch a staniciach. Radila, živila, pomáhala, dvíhala.
      Raz jej jeden z chlapcov hovorí: „Sally, ja ťa obdivujem. Nechvasceš sa, že si kresťanka... Pred niekoľkými týždňami som sa stretol s jedným chlapcom. Povedal mi, že má v sebe Krista. No keď jeden z kamarátov nechcel ísť doniesť uhlie, začal mu nadávať, že je lenivá sviňa, a napokon ho vyhodil na ulicu. Je takýto človek kresťan?“
      Sally odpovedala: „To mi je ťažko povedať. Ale to, čo viem z vlastnej skúsenosti je, že byť ozajstným kresťanom je najťažšia úloha, aká len existuje a trvá po celý život.“ (DANCÁK, F., Dal nám príklad, 5521.)
      Určite súhlasíme s touto odpoveďou, pretože sami cítime náročnosť kresťanského života. Ale musíme si uvedomiť, že Ježiš Kristus nežiada od nás to, čo by sme nedokázali.
MY      Čo teda robiť, aby sme si osvojili evanjeliový štýl života?
      Je potrebné sa obrátiť. Nikdy sa nesmieme uspokojiť so stavom svojej viery a svojho vnútorného života. Musíme si hovoriť pravdu, nenahovárať si, že sme OK, nesmieme uviaznuť v ľahostajnosti a nezáujme.
      Je potrebné otvoriť sa Svätému Duchu. Toto otvorenie sa uskutočňuje v poslušnosti, pokore a v túžbe po jeho prítomnosti.
      Je potrebné hlbšie žiť a často si uvedomovať prítomnosť Svätého Ducha v nás, ktorý sa prejavuje láskou. Takto sa v nás bude rodiť evanjeliový štýl života, ktorý nie je ničím iným, ako prejavom viery v Ježiša Krista a jeho náuky.
ADE      Je veľa dôležitých vecí, ktoré si musíme osvojiť. Od mnohých závisí náš pozemský život. Ale len od jednej závisí naša večnosť. Je to viera v Ježiša Krista. Usilujme sa preto, aby naša viera, s Božou pomocou, rástla v sile a opravdivosti.


27.04.2004 - 06:23   JR  
» Jn 3,22-30

Říká se to o Richelieuovi, ale snad i o jiných politicích. Vyšel prý od audience u francouzského krále a zamyšleně sestupoval po schodech. Setkal se s Mazzarinem, kterého doporučil a který později přišel na jeho místo. Ten se ho ptal, co je nového u krále. Dostal stručnou odpověď: ”Já sestupuji a vy vystupujete.“ Je to normální proces v životě. Každý člověk ve svém poslání dosahuje vrcholu svých schopností a po něm přicházejí ti, kterým on pomáhal. Leckoho to mrzí, možná zatrpkne. V tomto smyslu se dívali na Ježíšovu činnost i učedníci Janovi. Ale známe i situace, kdy tento proces nebolí a naopak těší. Otec, který začal podnik, má radost z toho, že jeho syn prosperuje a že mu to jde líp, než tomu bylo dříve. Cítí totiž, že jeho vlastní práce v synu pokračuje, že jsou synovy úspěchy i jeho vlastní. Ten pocit měl i sv. Jan. On věděl, že jeho vlastní poslání se tím víc naplňuje, čím větší úspěch má Ježíš.

Tuto větu často doporučují k rozjímání kněžím, kazatelům. I oni mají v mládí rádi úspěchy. Ale musí se stále opravovat a opakovat si: „Nezáleží na tom, abych měl úspěch já, ale Kristus. Nic se nestane, když mě pochválí, že jsem pěkně kázal. Hlavní je, aby má slova přivedla někoho blíž ke Kristu.“ V tomto postoji se musí upevňovat ne jenom kněží, ale všichni vychovatelé. Stará pedagogická zkušenost potvrzuje, že bývají nejšpatnější učitelé ti, kterým jde hlavně o to, aby byli oblíbeni, aby se o nich mluvilo dobře. A rodiče? I ti se naučí ve stáří ustupovat stranou. Syn se oženil, má vlastní domácnost. Je to možná pro matku těžké, ale pochopí, že je i pro ni samu i pro mladé lepší, když se jim do jejich záležitostí nevměšuje. Začnou si jí vážit znovu, když vidí, že jim ustupuje. Křesťané však neustupují jenom proto, aby byl pokoj, ale aby vítězilo dobro a láska, tj. Kristus.

Vypravuje se bajka o tom, jak se louka chlubila, kolik na ní roste barevných květů a jak je zelená. Obloha se za to na ni rozhněvala, neposlala jí déšť a všecky květy uschly. Písmo nevypráví bajky, ale prohlašuje zásadně, že nejsme sami ze sebe schopni nic vykonat a dokonce ani dobré myšlenky nám nepřijdou leda z Boží milosti (2 Kor 3,5). V tom je hlavní základ křesťanské pokory. Nemůžeme odsoudit nikoho, i když vidíme jeho zřejmé chyby a nedostatky. Bylo by to, jako kdyby se zdravý mladík posmíval zmrzačenému, že špatně chodí. Ale je to současně i základ křesťanského sebevědomí, důstojnosti: s Boží pomocí můžeme všecko, k čemu jsme povolání. Nemáme strach, i když nestačíme vlastní silou. Jeden žurnalista kritizoval papeže: “Jak může člověk s průměrným vzděláním rozumět světu, který nezná.“ Kněz mu odpověděl: „Už jste někdy potkal člověka, který rozumí celému světu? Takový neexistuje. Může tedy mluvit k světu jenom ten, komu je to dáno z nebe.“ Ale to neplatí jen o papeži. Všichni ve všech povoláních jsme schopni jen toho, co nám milost Boží dá. (T. Špidlík)



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet