28.máj 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Človek má takú cenu, ako veci, ktoré si váži.

~Marcus Aurelius~

12.06.2003 - (čítanosť2443 reakcie23)


Jn 3, 1-21

      1 Medzi farizejmi bol človek menom Nikodém, popredný muž u Židov. 2 On prišiel v noci k Ježišovi a povedal mu: „Rabbi, vieme, že si prišiel od Boha ako učiteľ, lebo nik nemôže robiť také znamenia, aké ty robíš, ak nie je s ním Boh.“ 3 Ježiš mu odpovedal: „Veru, veru, hovorím ti: Ak sa niekto nenarodí zhora, nemôže uzrieť Božie kráľovstvo.“ 4 Nikodém mu vravel: „Ako sa môže človek narodiť, keď je už starý? Azda môže druhý raz vojsť do lona svojej matky a narodiť sa?“ 5 Ježiš odpovedal: „Veru, veru, hovorím ti: Ak sa niekto nenarodí z vody a z Ducha, nemôže vojsť do Božieho kráľovstva. 6 Čo sa narodilo z tela, je telo, a čo sa narodilo z Ducha, je duch. 7 Nečuduj sa, že som ti povedal: Musíte sa znova narodiť. 8 Vietor veje, kam chce; počuješ jeho šum, ale nevieš, odkiaľ prichádza a kam ide. Tak je to s každým, kto sa narodil z Ducha.“ 9 Nikodém sa ho opýtal: „Ako sa to môže stať?“ 10 Ježiš mu odvetil: „Ty si učiteľ Izraela a toto nevieš? 11 Veru, veru, hovorím ti: Hovoríme o tom, čo poznáme, a svedčíme o tom, čo sme videli, a neprijímate naše svedectvo. 12 Ak neveríte, keď vám hovorím o pozemských veciach; akože uveríte, keď vám budem rozprávať o nebeských? 13 Nik nevystúpil do neba, iba ten, čo zostúpil z neba, Syn človeka. 14 A ako Mojžiš vyzdvihol na púšti hada, tak musí byť vyzdvihnutý aj Syn človeka, 15 aby každý, kto verí, mal v ňom večný život.“
      16 Veď Boh tak miloval svet, že dal svojho jednorodeného Syna, aby nezahynul nik, kto v neho verí, ale aby mal večný život. 17 Lebo Boh neposlal Syna na svet, aby svet odsúdil, ale aby sa skrze neho svet spasil. 18 Kto v neho verí, nie je súdený. Ale kto neverí, už je odsúdený, pretože neuveril v meno Jednorodeného Božieho Syna. 19 A súd je v tomto: Svetlo prišlo na svet, a ľudia milovali tmu viac ako svetlo, lebo ich skutky boli zlé. 20 Veď každý, kto zle robí, nenávidí svetlo a nejde na svetlo, aby jeho skutky neboli odhalené. 21 Ale kto koná pravdu, ide na svetlo, aby bolo vidieť, že svoje skutky koná v Bohu.
12.06.2003 | Čítanosť(2393)
Jn 3, 22-36


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 3,7-15

Nikdo nevstoupil do nebe, kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka.
Nikodém v rozhovoru s Ježíšem nakonec klade velmi důležitou a praktickou otázku: Jakým způsobem se člověk může otevřít onomu novému „narození shora“, narození z Ducha (viz úvod ke včerejšímu evangeliu)? Po jemné výtce (v. 10), ze které mimochodem plyne, že víra v Krista je dovršením zvěsti Starého zákona, dává Ježíš (spolu s janovskou obcí - srov. „my“ ve v. 11) již jasnou odpověď: Ono „narození z Ducha“ se děje životem z víry ve svědectví toho, který byl „vyvýšen“ skrze kříž do slávy vzkříšení (srov. Nm 21,9; J 19,34nn). Spása není výstupem člověka k Bohu, ale především důvěryplným přijetím Božího sestupu k člověku (v. 13).


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 3,16-21

Bůh poslal svého Syna, aby svět byl skrze něho spasen.
V prvním verši dnešního evangelia vrcholí Ježíšovo rozvedení rozhovoru s Nikodémem v snad nejkratším možném vyjádření cesty spásy: Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v něho je pak pro člověka (již teď, v tomto čase) vstupem do věčného života. „Kdo věří (v Syna), má život věčný“ (v. 36; 6,47), a proto „není souzen“ (v. 18). Je-li někdo přesto odsouzen (tj. definitivně vyloučen z věčného života), je to vlastně sebeodsouzení a následek jeho vlastního jednání a rozhodnutí. Zde a nyní přijatý (věčný) život se však projevuje v konkrétním „jednání podle pravdy“ (v. 21) - nese ovoce obrácení.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 3, 7-15

Nikdo nevystoupil do nebe
Symbolicky umísťujeme nebe nahoru. Vyjadřuje to sama etymologie slova. České „nebe“ má stejný kořen jako německé „Nebel“, mraky, mlha. Bydliště bohů národy obyčejně umísťovaly na horách. Pouť ke svatyni tedy znamenal „výstup“. Platon však k tomu přidal vysvětlení. K pravému Bohu se nevystupuje nohama, ale myslí. Filosofie se tedy stává „pozdviženou myslí k Bohu“. Jeho výrok se dostal i do našich katechismů jako definice modlitby Ale přesto se musí vzít v jiném smyslu, než jí rozuměl Platon. Pro řeckého filosofa je Bůh „čistá myšlenka“. Proto i myšlenka, je-li čistá, k němu doletí. Pro křesťany je Bůh daleko víc. Je Otec, je to tajemství nekonečné lásky Tam pak nikdo nevystoupí, tam nikdo nepronikne bez zjevení. Myslet si tedy, že někdo může vytvořit „vědecký světový názor“, tj. jakýsi druh náboženského posto je, jenom podle logického myšlení a rozumových principů, by znamenalo vystoupit na nebe, které není nebe, protože je bez lásky a bez důvěry v Otce.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Jn 3,14-21

   Ježíš Kristus chce dnes nám, Nikodémům, vysvětlit, že je tu Bůh - Otec, který miluje svět. Že svět je dílo podivuhodné lásky. My známe náš svět prostřednictvím svých smyslů. Vnímáme svět hmotný. Naše fantazie si umí sice představit i jiný svět, svět nadpřirozena, ale ten se nám zdá být méně reálný, méně skutečný. Odmítáme jej proto, znovu a znovu propadáme materialismu, živočišnosti. Takový jednolitý, vrcholně reálný svět mají asi zvířata: svět smyslů a pudů: znají co vidí. To nadpřirozené, třebaže reálné, musí každý člověk objevovat osobní zkušeností.
   Setkání s nadpřirozenem, zažití Boha, uvěření v něj, to je zážitek otřesný, nezapomenutelný. Je to nahlédnutí do jiné dimenze jsoucna, ne v které žijeme jako živočichové.
   Pavel oslepl při tomto setkání - a dál už nežil on, ale Kristus v něm. František prohlédl a opustil domov, Ignácovi se zprotivilo zamilované vojančení.
   Po setkání s Bohem v uvěření každý člověk přestává být starým člověkem.
   Neměli bychom proto být spokojeni se svou vírou, jestliže nás neudělá jiným člověkem, jestli podivuhodné věci Boží nás neudivují, jestli se nám jeví samozřejmé.
   Bůh miluje svět nelogicky. Miluje svět, který na něj nemyslí, nedbá. Miluje hříšníka, který se od něj odvrací. Miluje Magdalénu stejně jako spravedlivého Šimona. Cení jako štědrý dar nicotný padesátník vdovy - stařenky. To nejsou věci logické ani samozřejmé, zdají se být zcela nerozumné.
   Romano Guardini vypravuje v poslední a snad nejkrásnější své knize o Ježíšovi, jak mu jako mladíkovi všechny tyto paradoxy a nelogičnosti evangelia dělaly těžkou hlavu. Proč je u Boha větší milosrdenství než spravedlnost? Kde je tu logika? Hovořil o tom se starým knězem a ten mu řekl:
   „Takovéhle věci umí dělat velká láska - neptá se po logice - ta miluje.“
   Hlavním znakem lásky je, že nemyslí na sebe, ale na druhé. Nehledá spravedlnost pro sebe, nemá čas starat se o sebe, nepočítá své zásluhy, ale potřeby druhých.
   Obraz zbožnosti počítající podává Jean Anhouil v jednom svém dramatu.
   Chystá se Boží soud. Spravedliví stojí už před branou nebes, zásluhy jsou už spočítané. Výsledek jasný. Soud, to bude jen vyhlášení vítězů, fanfáry a udělení medailí. Najednou nastává rozruch: Kristus chce dát zlaté i tamtěm, co pracovali jen poslední hodinu; i těm, co probendili otcovský podíl, všem, co absolvovali celý běh, třeba nedoběhli první. Mnoho zlatých!
   A v tom nastane mezi těmi prvními vzrušení: „Takový nesmysl! Nač jsme se honili, - kde je spravedlnost? S těmi špiteráky nechceme být pohromadě! A kdy vlastně soud začne?“
   Tu zazní hlas: „Soud už skončil. Sami jste se odsoudili: nemáte lásku.“
   Prosme dnes, abychom uměli myslet víc na jiné, než na sebe, abychom měli lásku, která je mostem od živočicha k dítěti Božímu, která je průhledem z hmotného světa do světa jiného: do náruče Boží.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Jn 3,14-21

   Právě jsme slyšeli, že Bůh náš svět miluje. Miluje jej tak, že za něj dal svého Syna. Vzali jsme ten výrok na vědomí, jako něco samozřejmého, vždyť jsme jej už tolikrát slyšeli. Ale toto prohlášení je všechno jiné, než samozřejmé. Kolik představ o Bohu si lidstvo kdy vytvořilo - a všechny byly jinačí než tato. Kolik jiných představ o Bohu panuje i dnes, mezi námi, křesťany!
   Různé představy o Bohu
   Jsou jedni, kteří považují za nesmyslnou představu, že by Bůh - tvůrčí síla celého vesmíru - se zajímal o kdejakého človíčka, o jednotlivce. Bůh určuje zákony atomů v plazmě, zákony života v buňce, zákony kosmických sil ve vesmíru, kdepak by se ten staral o člověka. Člověk tu má přece také své zákony jako buňka a atom, zákony morální, přírodní, ať se podle nich řídí, nebo na to doplatí, - to je vše.
   Jiní si představují Boha přesně naopak. Jako neúnavného hlídače, dozorce a mstitele každého křivého šlápnutí. Jejich Bůh je přísný soudce všech hříšníků, který hříšné trestá a spravedlivé zastrašuje, aby se báli hřešit.
   Rozšířená bývala i představa Boha - obchodníka, který si o každém vede přesné účty: má dáti - dal. Na člověku je, aby nezanedbal žádný povinný otčenáš, žádnou pobožnost, aby si pečlivě plnil své náboženské povinnosti. Neboť to je u ctitelů Boha obchodníka to hlavní: aby sis plnil své náboženské povinnosti. Pak je Bůh totiž zase povinen plnit své závazky vůči tobě.
   Ale vůbec nejrozšířenější je asi představa „milého dobrého Pána Boha“. Takového toho dobráčka, který nakonec stejně vždycky přivře oko, který straší, ale jen tak. Starosti si k vůli němu dělat nemusíš, on nebere nic tak vážně.
   Bůh Ježíše Krista
   Zanechme už model, těch je mnoho, a položme si raději otázku nejdůležitější: Jak představoval světu Boha Pán Ježíš?
   Bůh, kterého hlásal Pán Ježíš, neodpovídá žádné z lidských představ. Není to lhostejná síla přírody, není to mstitel, není to účtující obchodník, není to dědouškovský dobromyslný dobráček.
   Je to Bůh, který se o člověka osobně zajímá. A víc, je to Bůh, který má člověka rád otcovskou láskou. A otcovská láska - to je láska starostlivá a pečující.
   Co po nás žádá
   Jaké úkony zbožnosti po nás tento Bůh žádá?
   Neklade si jiné podmínky, nemá jiné požadavky, než tento jeden. Abychom přjali s vírou jeho Syna a jeho poselství. Abychom Pánu Ježíši uvěřili.
   Nám, dětem své doby, která staví vše právě na osobním výkonu, není snadné pochopit, že u Boha žádné zbožné předhánění neplatí, takové to: já víc, než ty.
   Bůh žádá jen uvěření. Ale takové uvěření, které nese s sebou změnu celého smýšlení, obrácení, proměnu celého člověka, cosi jako nové zrození.
   Je těžké tuto proměnu člověka skrze uvěření v Ježíše popsat, je těžké si to představit, musí se to prožít. Jak když květiny po zimě vynesou na sluníčko, - teď teprv ožijí, rozvíjí se, zavoní květem. - Podobně se děje s člověkem, který uvěří, bytostně uvěří v Ježíše. Starý člověk, sužovaný strachem, slepým osudem, ten se přerodí v nového a prožívá radost a bezpečí. Kdysi to vyjádřil básník: „V náručí Božím, kdo by se bál...“ Život věřícího zkrásní, protože má smysl, má cíl, má jistotu a směr.
   Soud je v ruce člověka
   Bůh nechce člověka soudit, ale zachránit, - tak to hlásal Pán Ježíš. Není tedy žádný soud? Ale je, jenže v ruce člověka samého. Kdo Boha s jeho nabídkou lásky odmítne, kdo chce být mermomocí jen sám svým pánem, ten se odsuzuje, sám se odsuzuje, do temnot egoismu. Ten „nepřijde k světlu“, jak to vyjádřil v dnešním evangeliu svatý Jan.
   A ještě se ptejme,
   jak se ta opravdová víra prověřuje?
   Když někde postaví nový most, nejprve jej podrobí zatěžkávací zkoušce, pak teprve může spolehlivě sloužit.
   Když se v někom zrodí víra v Boha Otce, musí také projít zatěžkávací zkouškou, je-li to víra opravdová. Bylo by lehké a laciné, věřit v otcovského Boha, kdyby se člověku vedlo pořád jen dobře.
   Trápení a těžkosti zde plní funkci zatěžkávací zkoušky. Zde ti napadnou otázky malověrných: jak mohl dobrý Bůh dopustit něco zlého, proč to dopustil zrovna na mne, věřícího, kterého má naopak chránit?
   Teprv když věřící člověk dokáže ve zlých chvílích místo výčitek Bohu pohlédnout na kříž, postavit se vedle Ježíše na jeho křížové cestě (vždyť proto máme kříž v příbytku, křížovou cestu v kostele), teprv ten věřící zažije osvobození, vykoupení: Když Bůh svého Syna nechal podat nejvyšší svědectví o lásce, já po jeho boku, s ním, také přece něco unesu!
   Zde se už víra stává bezpečným mostem přes propasti života.
   A tato víra pak působí, že věřící dělá dobré skutky, modlí se, koná pobožnosti. Ne už proto, aby si za ně koupil, zajistil spásu. On ví, že vykoupen už je.
   Dělá dobré, protože tak odpovídá na dobrotu Boží. Tohle asi měl na mysli svatý Jan, když napsal: „My jsme poznali, jakou lásku má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni.“ (1 Jan 4,16).
   Abychom si dnešní slovo Boží vryli do srdce a mysli, prosme Boha v denních modlitbách i společně teď, zde:
   - abychom Boží lásku nebrali nikdy jako něco samozřejmého,
   - abychom si uchovali víru v Boží lásku i v těžkých chvílcích života,
   - aby se naše víra stále projevovala v dobrém jednání.
    Pojďme tuto svou víru vyjádřit společným vyznáním.


11.12.2005 - 21:45   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 3, 6-21

      Pán Ježiš hovorí, že z Božieho rozhodnutia neprišiel na svet, aby ho odsúdil, ale aby ho spasil. Ale je však reč aj o súde, a dokonca o odsúdení.
      Tribunálom pre súdenie sveta a jeho záležitostí je svetlo. Svetlo odhaľuje pravdu a klamstvo - a rozsudzuje ich. Svetlo, ktoré všetko preniká, je Ježiš Kristus: Svetlo prišlo na svet - hovorí sám o sebe. Je svetlom na základe právd, ktoré hlása. Svedčí o tom Ján Pavol II., práve keď nadväzuje na dnešné evanjelium: Uzrie človek vo svetle viery, ako veľmi ho Boh miluje, akú obetu Boh priniesol pre jeho spásu, keď obetoval svojho Syna. Svetlom je Kristus tiež skrze svoj osobný vzor, ktorému - povediac ľudsky - máme sa „pripodobniť". To je ten tribunál svetla, ktorý dovoľuje nám seba samých vidieť a zhodnotiť. Ak úlohou tribunálu je odhaliť aj nemilé veci, čiže „drobnosti" - tak to je to už tak, že po svetlo treba ísť do hlbokej tmy (A. Kaminska).
      A tento súd svetla sa už začal: či ľudia chcú, či nechcú - Pán Ježiš, Svetlo sveta, je medzi nami. Ale rozsudok si vydávame my sami. A je to postoj, aký zaujímame voči svetlu. Podľa slov Pána Ježiša: ak plníme požiadavky, aké nám kladie - nemáme nič čo ukrývať, smelo sa približujeme k svetlu, nebojíme sa svetla, ani súdu. Odvážne sme sa podriadili tomuto súdu v akte spovedi počas duchovnej obnovy - a noc, ktorá prijala toto svetlo, stala sa sama jasnosťou.


06.12.2005 - 14:28   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 3, 1-8

Pán Ježiš nás poúča o znovuzrodení: o narodení z Ducha, a jasne o narodení z vody; je reč priamo o sviatosti krstu, ako o nutnej podmienke pre spásu.
Ľudia, ktorí sa sťažujú na ťarchu kresťanských povinností, vysvetľujú, že veď vôbec neprosili o krst, ani o prijatie do Cirkvi, a vykonávanie záväzkov má vyplývať z vlastného dobrovoľného rozhodnutia. Títo ľudia teda pociťujú vieru, ktorá im bola zaštepená, skôr ako bremeno, než ako milosť.
Zabúdajú však, že i samotný život bol im daný bez toho, aby sa ich pýtali na súhlas, a spolu so životom vrodené dispozície, talenty, typ krásy a schopností, vlastnosti tela a duše, ktoré nám zodpovedajú alebo nie, a tiež z príležitosti, napr. narodenín dary, registrácie, vybavenie - ktoré určite nás tešia, hoci možno prinášajú tiež aj nejaké povinnosti. A vôbec, neexistuje život bez vopred človeku daných rôznych vecí. A nemalo by zmyslu nedávať niekomu nič viac okrem samotného života. A práve krst je darom predchádzajúcej lásky, ktorá odôvodňuje predchádzajúci dar života; to znamená dar Božej lásky, ktorý čaká na človeka prv než začne dýchať.
Krst - to je narodenie z Ducha, o ktorom je dnes reč. Tým Duchom je Duch Svätý - a z neho sa zrodil v nás život duše (nakoniec život tela tiež). Pán Ježiš hovorí tiež o vetre, a v originálnom jazyku Evanjelia vietor znamená aj Ducha. Nechže vietor Ducha Svätého nás oživuje, vedie a strháva k horizontom, aké Boh pred nami otvoril, aké nám Kristus priblížil svojím zmŕtvychvstaním.


21.05.2005 - 09:56   Angelo Scarano  
» Jn 3,16-18

      Tak Otec miloval svět, že dal svého Syna.
      Tak Otec miloval svět, že dal svého Ducha.
      Tak Otec miloval svět, že dal sebe sama – v Synu a v Duchu.
      Velikonoce jsou svátkem překypující Otcovy lásky, lásky tak veliké, že nedává pouze nějakou milost, ale jediného Syna. Takovou hodnotu měl každý z nás v očích Otce … A tato láska se „nevyčerpá“ o Velikonocích, ale pokračuje o Letnicích – vyléváním Ducha svatého. A dnešní slavnost je korunou Velikonoc i Letnic: nejen dar Syna, nejen dar Ducha, ale dokonce i Otce, tedy celé Trojice. Žádný z nás si v tento den nesmí připadat jako bezcenný, pohrdaný, nemilovaný. I kdyby všichni lidé měli jen slova znevážení a posměchu, i kdyby žádný člověk o mě nestál, tak Bůh o mě stojí. A to dokázal velkolepě – darem sebe samého v Synu a v Duchu.
      Duch je někdy označen jako objetí Otce a Syna – právem, protože je tou láskou, která je spojuje. A tímto objetím Otec objímá i mě … Není to láska obyčejná, ale božská. Může být skoro nemožné pochopit, ale hlavně přijmout, že Bůh mě může milovat v takové míře. Obzvlášť to může připadat neuvěřitelné tomu, kdo promarnil „velký majetek“ (Božích darů), kdo se vydal na cestu do daleké země (pryč z Otcova domu), kdo poklesl až na úroveň… prasat (viz Lk 15,11-32). Ale i takového člověka (nebo dokonce „právě takového člověka“?) Otec přijímá s otevřenou náručí – s vroucím objetím. A tím objetím je Duch svatý – objetí Otce a Syna. Až tak marnotratně se Otec vydává všanc, že nedává pouze nějaké dary (pokoj, radost), ale dokonce to, co je mu nejdražší a nejintimnější. Se stejnou otevřeností a láskou, jakou Otec přijímá Syna, přijímá dokonce i mě, protože je to ve stejném Duchu lásky – objetí.
      To však není všechno. Tentýž Duch uschopňuje i mě, abych přijímal, ba objímal Otce i Syna… On totiž otevírá srdce, rozšiřuje je, odbourává nedůvěru a strach. Osvobozuje mě, abych otevíral náruč … pro Otce, pro Syna. Může to vyznít paradoxně, ale zkušenost potvrzuje, že máme obrovské zábrany otevírat své nitro k bezvýhradnému přijetí Boha. Máme nedůvěru. A Duch nás učí důvěřovat … obejmout Boha. Vtahuje nás do samotného objetí mezi Synem a Otcem. A to nejen při modlitbě! Duch chce vtáhnout celou naši existenci (vztahy, práci, přání, plány, ale i hříchy – aby je totiž „spálil očišťujícím žárem svého ohně“) do života Trojice. Jinými slovy – Bůh chce v Duchu obejmout celou šíři našeho života, nejen „jeden výsek“ („v kostele“). Tak velkou cenu máme v Božích očích. Celý náš život (šedý? fádní?) chce Bůh proniknout, vybarvit, zbožštit … dát mu jiné rozměry – božské.
      Dnes slavíme dar celé Trojice. Dar obnovovaný při každé liturgii, kdy zpřítomňujeme dar Syna v chlebě a víně. V tomto daru se nám zároveň dává i Otec, i Duch – vždyť kde je Syn, je i Otec, i Duch. A tak až přijmeš velikonoční dar Kristova těla, vzpomeň si:
      „Toto je celá Trojice, která se ti dává …“


21.05.2005 - 09:56   Angelo Scarano  
» Jn 3,16-18

      Tento úryvek navazuje na rozhovor Ježíše s Nikodémem. V něm nacházíme ústřední tajemství naší víry: Otec poslal Syna, aby zachránil člověka. Tou motivací je jedině láska zahrnující celý svět (v. 16). Tato láska je základem a zdrojem plánu spásy. Nemluví se o žádné reciprocitě lásky ze strany lidí: Otec miluje jako první, zdarma. Z této lásky prýští dar Syna. Tímto darem nemáme rozumět pouze Kristovo sebedarování na „kříži“, ale celek Kristova života: jeho vtělení, službu slova a znamení, vyvýšení (na kříži), vzkříšení, přítomnost skrze Ducha. Že se nejedná pouze o Kristův dar života na kříži, nám dotvrzuje nejen sloveso „dávat“ (místo „odevzdávat“, používaný v souvislosti s Kristovou smrtí na kříži), ale také sloveso „poslat“ v paralelním verši 17: sloveso poslat neevokuje přímo „utrpení a smrt“, ale celek Kristova působení, které má jako cíl zjevit Otce. Toto zjevení vyvolává krizi (neboli rozdělení – příslušné řecké slovo krinein, v. 18, znamená „rozdělovat, soudit“), protože někteří tuto lásku přijmou, jiní nikoli.
      Důsledek odmítnutí je pak soud, ztráta života (v. 18). Právě zmínka o možnosti „ztráty života“ pomáhá docenit dar spásy. Sloveso soudit – odsoudit má svoje biblické pozadí, podle kterého na konci časů nastane „soud“. V našich verších tento soud záleží na odpovědi člověka vůči Synu (na víře, či nevíře, tedy ne na skutcích!). Další „janovský specifický rys“ je v tom, že spása a soud nejsou oddáleny „po pozemském putování“, ale realizují se v přítomnosti. Věřit v Syna znamená mít život „hned“ (srv. Jan 5,24; 6,47; tento janovský pohled je komplementární k učení synoptiků o soudu „na konci světa“, a to podle věrnosti Kristu a jeho slovu). Jinou zvláštností našeho textu je, že se odlišuje od vžité židovské představy soudu, podle které by Mesiáš svým příchodem zahladil zlé. Evangelium říká, že Syn přišel zachránit všechny (celý svět): „Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil“.
      Podle Janova evangelia přijímáme spásu vírou, vírou v Otcův dar lásky (viz 1 Jan 4,16: „uvěřili jsme v lásku“). Jediný skutek, kterého je třeba, je víra v Syna (Jan 6,29: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“). Skutky nejsou „zbytečné“, ale přichází na druhé místo jako důsledek přijatého nového života.


05.04.2005 - 19:40   JR  
» Jn 3, 16-21

Světlo přišlo na svět
Podzemní jeskyně Moravského krasu se staly cílem turistů z celého světa až po zavedení elektrického osvětlení. Předtím to byly tmavé díry, které budily strach. Krása krápníků se dá ocenit jenom ve světle. I život člověka je takovou tajemnou jeskyní. Dostane smysl, až když jej osvítí víra. Živě to pociťují zvláště tzv. konvertité, lidé, kteří se stali věřícími neobvyklým způsobem. Tak píše např. známý Alfons Ratisboune, židovský, ateista, kterému se 20. ledna 1842 zjevila Panna Maria v římském kostele San Andrea del Fratte: „Procházel jsem se chrámem. Náhle jsem pocítil velký neklid a zdálo se mi, jakoby všecko zahalil závoj. Celý kostel se mi zdál ztemnělý, s výjimkou jediné kaple, do které se slilo všecko světlo. Pozdvihl jsem oči k oné kapli, zářící takovým světlem, a uviděl jsem, že na jejím oltáři stojí přesvatá Panna Maria... V její přítomnosti jsem pochopil všecko, ačkoli mně neřekla ani slovo, celou hrůznost stavu, ve kterém jsem byl, zrůdnost hříchu i krásu katolické víry. Jedním slovem, pochopil jsem všecko!“


05.04.2005 - 19:39   JR  
» Jn 3, 16-21

Aby kdo v něho věří, měl věčný život
Sv. Jan nazývá druhou božskou osobu Slovem, které bylo na počátku u Boha (Jan 1,1 nn.). Je to ovšem výraz obrazný. Ale přece poodhaluje smysl tajemství. Slovy vyjadřujeme myšlenku, to, co máme v srdci, co nejvíc odpovídá důstojnosti osoby Když se naše myšlení ztotožní s myslí Boží, stáváme se synové Boha Otce. Ve slovníku našeho náboženství má tento proces název víra. Věřit znamená vzít za pravdu, co nám Bůh zjevuje. Víra ovšem není myšlení abstraktní, matematické. Je to především důvěra a životní postoj. Zahrnuje tedy i dobré skutky. Věřící jsou ti, kdo následují Krista, důvěřují jeho slovům a jdou po cestě jeho přikázání. Ta cesta vede do života a protože je to život Boží, je věčný. Není proto vhodné říkat, že dostaneme po smrti věčnost. Vlastně už tu věčnost máme tím, že věříme, že se naše mysl ztotožňuje s myslí Boží, že poznáváme Otce, který je na nebesích.


05.04.2005 - 19:39   JR  
» Jn 3, 16-21

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna
Máme něco rádi, milujeme to, po čem toužíme, co potřebujeme, co nám dělá dobře. Bůh nepotřebuje nic. Když miluje, je to proto, že chce dobro druhému. Nebere, ale dává. Velikost jeho lásky se měří podle velikosti daru. V životě Nejsvětější Trojice Otec dává sebe celého Synu, od věčnosti ho rodí. A týž Syn se při vtělení stává darem pro nás a pro naši spásu. Nedovedeme si tedy představit, že by nám mohl Bůh dát ještě něco většího. Takový dar ovšem žádá odpověď z naší strany, která by byla důstojná. Je pěkně vyjádřena v modlitbě sv. Ignáce z Loyoly na konci Exercii: „Přijmi, Pane, celou mou svobodu, mou paměť, rozum, celou vůli, všecko, co mám a co je moje. Tys mi to dal, Tobě to vracím. Je to tvé, jednej s tím podle své vůle. Dej mi za to svou lásku a svou milost. To mně stačí.“ Jde tu tedy o svatou výměnu. Člověk dává sebe celého Bohu za to, že Bůh se dává jemu. To, co dává Bůh, nemůže být nikdy mrtvý dar, je to život. Žijeme tedy v Bohu, s ním a v něm, skrze našeho Pána Ježíše Krista.


05.04.2005 - 19:39   JR  
» Jn 3, 7-15

Musí být vyvýšen Syn člověka
Tzv. židokřesťanskou teologii nazýváme první křesťanské myslitele, kteří pocházeli z obrácených Židů a mysleli v semitské biblické tradici. Ti nám představují vykoupení jako postupný sestup Syna Božího do světa, trpícího ve stavu hříchu. Ten sestup je však spojen s výstupem, protože tam, kam Bůh sestoupí, se otvírá nebe. Nejbolestnější byl ovšem sestup Krista do smrti, a to tak potupné. Ale právě proto se stává kříž výstupem na nebe. Syrští Otcové rádi nazývali kříž žebřem do nebe a srovnávali jej s žebřem, který Viděl ve snu Jákob (Gn 28), po kterém andělé sestupovali a vystupovali. Podle sv. Řehoře Nysského se tím vyjadřuje tajemství celého křesťanského života. Základní ctnost tuje pokora. Tu pak Řehoř definuje zvláštním slovním obratem: „sestup do výše“. V životě nás totiž stále něco tlačí k zemi, hmotné i duchovné. Ale v Kristu nás každé přitlačení k zemi pozdvihne k nebi.


05.04.2005 - 19:38   JR  
» Jn 3, 7-15

Kromě toho, kdo sestoupil z nebe
„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvil Bůh.“ Těmito slovy začíná List k Židům (Žid 1,1). A přece právě tu se zdůrazňuje jedinečné, centrální postavení Krista v dějinách spásy. Tajemství Boží můžeme poznat, jenom když nám je zjeví sám Bůh. Činí tak skutečně mnohokrát a mnohými způsoby. Origenes se pokusil o to, aby je zařadil do různých skupin. Zjistil tedy, že Bůh mluví k člověku nejdříve v jeho svědomí a v obrazu stvořeného světa, v kráse nebe i země. Hlas Boží zaznívá i v Písmu svatém, v církvi, ve spisech duchovních autorů. Je tedy slov Božích skutečné mnoho? Jak se mají k sobě navzájem? Odpověď Origenova je jednoduchá: Všecka tato slova jsou jakoby paprsky jednoho jediného pravého Slova, Syna Otce, který pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe. Každá pravda a každé dobro, se kterým se setkáme, je tedy Kristus. Je částečný, ale pravý. Kdo jde tedy důsledné za hlasem pravdy a dobra, dojde nakonec ke Kristu.


19.03.2005 - 18:27   JR  
» Jn 3, 1-8

Vítr vane kam chce
Odpůrci svátostí v různých starých a nových sektách často tvrdí, že jsou svátosti jakýmsi magickým obřadem, podobným starým pověrám. Je proto potřeba si uvědomit co pověra je a co není. Někdo zakope medailonek s obrazem svatého do země, kde se má stavět jeho dům. Je to pověra? Myslet si, že kousek kovu sám přinese požehnání, je ovšem pověra. Je-li to zakopání medailonku symbolem modlitby kterou se obracíme k Bohu, pak je to výraz víry v modlitbu, důvěry v Boží milost. Také ve křtu je voda symbol, ale síla svátosti je z modlitby. V případě sedmi svátostí věříme, že je doprovází modlitba samého Krista, který posílá svého Ducha svobodně a přitom neomylné k posvěcení křesťana v církvi a ve světě. Ten ovšem není vázán jenom na vnější symbol, i když je svatý. Proto věříme, že posvěcuje spravedlivé lidi, i když nebyli pokřtěni vodou, protože k tomu neměli příležitost. Patří k církvi, jak říkáme, „křtem touhy“, tj. snahou o dobro. I ta touha je totiž vlivem Ducha svatého, který „vane kam chce“.


19.03.2005 - 18:27   JR  
» Jn 3, 1-8

Z vody a z Ducha svatého
Nový život Ducha a milosti dostáváme při křtu, proto se tato svátost jmenuje „znovuzrození“. Když na koncilu v Efezu v Malé Asii (r. 435) definovali Otcové, že je Panna Maria v pravém slova smyslu „Bohorodička“, tj. že zrodila Boha v lidské přirozenosti, byl v Římě papežem sv. Lev I. Ten pak podal toto vysvětlení. Nemusíme se tomu divit, že Bůh dává takovou privilegovanou moc tvorům. Vždyť se něco podobného děje stále v církvi. I tu se rodí Boží děti při křtu. V Nazaretě byl Kristus počat z Panny a z Ducha svatého. Křtěním tedy vstupujeme do svátostného života církve. Je tu nový poměr ke světu, který nás obklopuje. Dostává novou sílu. Jeden z prvních řeckých filosofů Tales Milétský tvrdil, že všecko vzniká z vody. Jisté je, že rostliny i živočiši nemohou bez vody žít. Ve svátostech je to přeneseno na vyšší úroveň. Křestní voda dodává sílu Ducha, abychom žili duchovné, s Kristem a věčné.


19.03.2005 - 18:26   JR  
» Jn 3, 1-8

Nenarodí-li se kdo znovu, nemře vidět Boží království
Zrození je začátek života. Je tedy neopakovatelné, jak správné namítal Nikodém. Nemůžeme se znovu zrodit k témuž životu. Ale Kristus jej poučuje, že musíme začít žít životem novým. Kolikrát se ta výzva v Bibli opakuje! Sama v sobě však není jenom křesťanská. K tomu, abychom začali nový život, nás povzbuzují všichni mravokárci. V jejich ústech má význam morální. Někdo např. rozhazoval peníze, žil lehkomyslné, pil. Začne nový život nápravou chyb. Je jakoby znovuzrozen. Nový život po smrti slibují všechna náboženství za odměnu tomu, kdo dobře dělal v tomto životě. Bude to život věčný, šťastný, ale jiný, odlišný od tohoto pozemského. Kristus slibuje zdánlivé totéž. Ale přece je jeho příslib podstatné jiný. Dostáváme nový život už zde na zemi, tj. nový stupeň života. Se zvířaty máme společné živočišné funkce. Ve spojení s ostatními lidmi rozvíjíme druhý stupeň života, tj. činnosti duševní, rozum, vůli, city. Křesťan však dostává ještě třetí stupeň, rodí se k životu milosti, životu v Duchu svatém. Ten pak žije ve spojení se všemi, kdo patří do Kristova království na zemi i na nebi.


30.07.2004 - 22:26   PaedDr. František Dancák  
» Jn 3, 16

      Rozpráva sa o istom otcovi, ktorý sa chcel prejsť so svojimi deťmi. Zastihla ich silná fujavica a mráz. Stratili sme cesty. Vtedy si otec uvedomil, čo im hrozí. Chlapci začali plakať. Keď už boli skrehnutí, otec vyzliekol kabát, obliekol ho chlapcom a takto vtlačil do snehu. K tomu si sám na nich ľahol. O niekoľko hodín, keď prišli hľadajúci ľudia, otca našli úplne zmrznutého, ale chlapci žili.
      Po niekoľkých rokoch, keď mladší z nich vyštudoval a zabudol na svojho otca, starší ho zobral na tieto miesta a povedal: „Za všetko, čím si, vďačíš obeti nášho otca. A ty si na to zabudol?“
      Za všetko, čím sme, najmä, že sme deťmi nebeského Otca a dedičmi Božieho kráľovstva, vďačíme prikrývajúcej Božej láske.
      Rozhovor Ježiša Krista s Nikodémom, ktorý „prišiel v noci k Ježišovi“ (Jn 3, 2), nám zanechal prekrásne myšlienky o tejto Božej láske k nám: „Boh tak miloval svet, že dal svojho jednorodeného Syna, aby nezahynul nik, kto v neho verí, ale aby mal večný život“ Jn 3, 16). A neposlal ho preto, aby „svet odsúdil, ale aby sa skrze neho svet spasil“ (Jn 3, 17). A ak si prečítame slová sv. Jána, že Boh svojho Syna poslal nie preto, že „my sme milovali Boha, ale že on miloval nás“ (1 Jn 4, 10), potom sa musíme hlboko skloniť pred touto Božou láskou.


10.09.2003 - 19:53   Angelo Scarano  
» Jan 3, 13-17

      13 Záměrně se tu mluví o „Synu člověka“ – tento titul připomíná nebeský původ Ježíše Krista. Opětovná zmínka o tomto původu je narážkou na mylné přesvědčení, že Ježíš „má jen pozemský původ“ („známe přece jeho matku“).
      14 Vystoupení na nebesa, návrat Syna k Otci, začíná vyvýšením na kříži. Toto vyvýšení má však zároveň význam i pro druhé, význam spásonosný: „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32).
      Janovskému „musí“ odpovídá „musí“ u synoptiků (Mk 8,31: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“): jedná se o stejný neměnitelný Otcův úradek o cestě Mesiáše, popsaný jinými slovy a z jiné perspektivy. Tato cesta je blíže specifikována pomocí typologie vyvýšeného hada (Nm 21,8n.). Je třeba upozornit, že tato typologie (řecky typos = předobraz) se soustřeďuje jen na dva rysy: vyvýšení, „oživení“. Další rysy předobrazu (např. „kůl“, „had“) se nemají alegorizovat. Jan tedy předkládá ukřižování jako vyvýšení, oslavení, které přináší život (8,28; 12,23.34; 13,31). V Janově evangeliu oslavení nenásleduje až po ukřižování, ale zjevuje se už v ukřižovaném Kristu (na rozdíl od Sk 2,33-36; Fil 2,8-11). Pavlovské pohoršení kříže není překonané až následným zmrtvýchvstáním, ale už samotným životodárným vyvýšením na kříži. Tato janovská teologie zřejmě vychází z Iz 52,13, v kontextu o utrpení služebníka („Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší“).
      15 Jen od vyvýšeného Syna člověka přichází zachraňující moc. To, že Syn člověka je prostředníkem spásy, se zde vyjadřuje pomocí vazby „v něm“ (liturgický překlad nepřesně „skrze něho“): „kdo věří, v něm má život věčný“. Předložková vazba „v něm“ je zdůrazněna, a proto předchází (nezvykle) samotné sloveso. Víra je tak silným poutem, že člověk žije v Synu. Věřící se tak podílí na samotném životě Syna, a v tomto životě „žije“ („zůstává v Otci a v Synu“ – 1 J 2,24, „v Duchu“ – 1 J 3,24; 4,13). Boží život, nám darovaný, je tedy přítomný a dostupný v Synu. Tento život se přijímá vírou, která „se otevírá Synu, spoléhá na něj, drží se ho“. A tak jako vyvýšený had na poušti „zachraňoval pozemský život“ (lépe řečeno: Bůh skrze toto znamení zachraňoval ty, kdo byli uštknuti jedovatým hadem), tak i vyvýšený Syn člověka dává život, ne pozemský, ale věčný. U Jana „věčný“ neznamená „posmrtný“, vždyť věčný život začíná už teď (Jan 3,36)! Věčný život je totéž co božský život, ve společenství Otce a Syna.
      16 Tato cesta spásy nemá žádný jiný důvod než Otcovu lásku (tj. Otec se pro to rozhodl nezištně, nepodmíněně). Otec tak překonává tu propast, která vznikla mezi ním a člověkem (podobná je myšlenka o usmíření, Řím 5,8-10). Nejlepším komentářem je asi 1 J 4,10: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Zdůraznění Otcovy lásky a velikosti jeho daru se zřejmě ukazuje i ve změně označení: ne Syn člověka, ale jednorozený Syn je darován. Právě toto druhé označení evokuje, že Otec dal to, co je mu nejdražší a nejcennější: svého milovaného Syna. Také neobvyklý slovosled vypichuje Boží dar: „svého jednorozeného Syna dal“ (na prvním místě je „dar Syna“ – lit. překlad uhlazuje řecký text). Pojem svět je zde na střední cestě mezi negativním a neutrálním významem: zatímco na jiných místech je „svět“ veskrze negativní pojem (Kristu nepřátelský), zde se jím míní lidstvo odvrácené od Boha (které se však ještě neprojevilo odmítavým postojem k němu). Vtělením dochází k přemostění propasti mezi člověkem a Bohem. Díky Synu je možné uniknout zmaru a smrti (stav bez Boha je natolik v kontrastu se životem, že je to spíš smrt než nějaký život či živoření). Opět přichází ke slovu Janův dualismus: smrt, nebo život, soud, nebo spása. Tak jako se život věčný (božský) přijímá a prožívá už teď, stejně tak soud (či smrt). Zatímco tedy synoptici „přesouvají“ život věčný (božský) spíš do budoucnosti (po vzkříšení), u Jana je to už v přítomnosti (janovská zpřítomněná eschatologie). Soud však prozatím není definitivní – vírou v Syna je možné uniknout z propasti smrti.
      17 Snad je tu polemika s tehdejšími představami Mesiáše, který měl zničit všechny zlé a nepřátele Izraele. Oproti tomu evangelista hlásá, že Syn přichází zachránit všechny bez rozdílu, nejen jednu upřednostněnou či vyvolenou část (jen ty „dobré“).


10.09.2003 - 19:52   Angelo Scarano  
» Jan 3, 13-17

      V tomto úryvku se velmi stručně a výstižně vyjadřuje cesta spásy: Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v něho je pak již teď vstupem do věčného života. „Kdo věří v Syna, má život věčný“ (v. 36), a proto „není souzen“ (v. 18). Takový člověk se totiž otevřel k přijetí Božího života: přešel ze smrti do života - nestojí už proti Bohu, ale v Bohu.


01.09.2003 - 20:49   Angelo Scarano  
» Jn 3, 14-21

      Jen jedno je třeba — přijmout, že „Bůh mě tak miloval, že dal svého jednorozeného Syna, abych měl život“ (3,16). Pokud se ponořím do tohoto prostého janovského textu, tak asi zjistím, že skutečně „jen jedno je třeba“ v duchovním životě: uvěřit v Boží lásku ke mně, čili přijmout Boží dar, Syna. To je tak zásadní pravda, že má své legitimní místo jak v první evangelizaci (jako obsah „kerygmatu“ čili základní křesťanské zvěsti), tak v katechezi pro „pokročilé“, ale dokonce v učení světců, tedy těch, kdo dosáhli vrcholného spojení s Bohem. Pravda víry o Boží lásce v Synu je tak prostá, že ji může pochopit dítě, ale zároveň tak hluboká, že ji neprobádá ani největší mystik … A tak „výživná“, že dokáže oživit celé naše jednání: v rodině, na pracovišti, v místním společenství.
      Nakolik je „pravda o Boží lásce v Kristu“ mnohovrstevnatá, natolik je (zdánlivě) banální a fádní, protože je vyjádřena tak prostým způsobem a omílá se tak často. Toto postní období nás volá, abychom tento drahokam oprášili, a tak odkryli jeho lesk a záři. Jak to uskutečnit? Jednoduše tím, že si přeložím do svého jazyka ten Janův výrok o Boží lásce (3,16). Co tak opsat „Boží lásku“ jako „Bůh na mě myslel“, „Boží srdce se pohnulo“, „Bůh na mě nezapomněl“, „Boží srdce tluče pro mě“…
      Bůh si ovšem nezamiloval svět, anonymní masu, skupinu bezejmenných lidí! Zamiloval si konkrétní jedince. Mě a tebe. Člověka s určitým jménem, se svými šrámy a břemeny. Klady a zápory.
      Až tak se Otcovo srdce pohnulo, že mi byl dán ne ten nejmocnější anděl, ale nejmilejší. Abych mohl žít – ne živořit. Aby můj život nebyl prázdný a šedivý, ale barevný. Abych nebyl suchou pouští, ale oázou – a to i pro druhé. A jde o to, abych měl oči dokořán (a snad znovu žasl), že Otec to bláznovství vykonal kvůli mně! Až tak …
       „Bůh si mě tak zamiloval, že dal svého jednorozeného Syna, abych vírou měl v něm život“ - jakými slovy můžeš vyjádřit tuto větu tak, aby tě nově oslovila a stala se živou? Nejde o „cvičení“, ale o tvůj život…


01.09.2003 - 20:49   Angelo Scarano  
» Jn 3, 14-21

      14 Vystoupení na nebesa, návrat Syna k Otci začíná vyvýšením na kříži. Toto vyvýšení má však zároveň význam i pro druhé, význam spásonosný: „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32).
      Janovskému „musí“ odpovídá „musí“ u synoptiků (Mk 8,31: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“): jedná se o stejný neměnitelný Otcův úradek o cestě Mesiáše, popsaný jinými slovy a z jiné perspektivy. Tato cesta je blíže specifikována pomocí typologie vyvýšeného hada (Nm 21,8n.). Je třeba upozornit, že tato typologie (řecky typos=předobraz) se soustřeďuje jen na dva rysy: vyvýšení, „oživení“. Další rysy předobrazu (např. „kůl“, „had“) se nemají alegorizovat. Jan tedy předkládá ukřižování jako vyvýšení, oslavení, které přináší život (8,28; 12,23.34; 13,31). V Janově evangeliu oslavení nenásleduje až po ukřižování, ale zjevuje se už v ukřižovaném Kristu (na rozdíl od Sk 2,33-36; Fil 2,8-11). Pavlovské pohoršení kříže není překonané až následným zmrtvýchvstáním, ale už samotným životodárným vyvýšením na kříži. Tato janovská teologie zřejmě vychází z Iz 52,13, v kontextu o utrpení služebníka („Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší“).
      15 Jen od vyvýšeného Syna člověka přichází zachraňující moc. To, že Syn člověka je prostředníkem spásy, se zde vyjadřuje pomocí vazby „v něm“ (lit. nepřesně „skrze něho“): „kdo věří, v něm má život věčný“. Vazba „v něm“ je zdůrazněna, a proto předchází (nezvykle) samotné sloveso. Víra je tak silným poutem, že člověk žije v Synu. Věřící se tak podílí na samotném životě Syna, a v tomto životě „žije“ („zůstává v Otci a v Synu“ – 1 J 2,24, „v Duchu“ – 1 J 3,24; 4,13). Boží život, nám darovaný, je tedy přítomný a dostupný v Synu. Tento život se přijímá vírou, která „se otevírá Synu, spoléhá na něj, drží se ho“. A tak jako vyvýšený had na poušti „zachraňoval pozemský život“ (lépe řečeno: Bůh skrze toto znamení zachraňoval ty, kdo byli uštknuti jedovatým hadem), tak i vyvýšený Syn člověka dává život, ne pozemský, ale věčný. U Jana věčný neznamená „posmrtný“, vždyť věčný život začíná už teď (Jan 3,36)! Věčný život je totéž co božský život, ve společenství Otce a Syna.
      16 Tato cesta spásy nemá žádný jiný důvod než Otcova láska (tj. Otec se pro to rozhodl nezištně, nepodmíněně). Otec tak překonává tu propast, která vznikla mezi ním a člověkem (podobná je myšlenka o usmíření, Řím 5,8-10). Nejlepší komentář je asi 1 J 4,10: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Zdůraznění Otcovy lásky a velikosti jeho daru se zřejmě ukazuje i ve změně označení: ne Syn člověka, ale jednorozený Syn je darován. Právě toto druhé označení evokuje, že Otec dal to, co je mu nejdražší a nejcennější: svého milovaného Syna. Také neobvyklý slovosled vypichuje Boží dar: „svého jednorozeného Syna dal“ (na prvním místě je „dar Syna“ – lit. překlad uhlazuje řecký text). Pojem svět je zde na střední cestě mezi negativním a neutrálním významem: zatímco na jiných místech je „svět“ veskrze negativní pojem (Kristu nepřátelský), zde se jím míní lidstvo odvrácené od Boha (které se však ještě neprojevilo odmítavým postojem). Vtělením dochází k přemostění propasti mezi člověkem a Bohem. Díky Synu je možné uniknout zmaru a smrti (stav bez Boha je nakolik v kontrastu se životem, že je to spíš smrt než jakýsi život či živoření). Opět přichází ke slovu Janův dualismus: smrt, nebo život, soud, nebo spása. Tak jako se život věčný (božský) přijímá a prožívá už teď, totéž platí o soudu (či smrti). Zatímco tedy synoptici „přesouvají“ život věčný (božský) spíš do budoucnosti (po vzkříšení), u Jana je to už v přítomnosti (janovská zpřítomněná eschatologie). Soud však prozatím není definitivní – vírou v Syna je možné uniknout z propasti smrti.
      17 Snad je tu polemika s tehdejšími představami Mesiáše, který měl zničit všechny zlé a nepřátele Izraele. Oproti tomu evangelista hlásá, že Syn přichází zachránit všechny bez rozdílu, nejen jednu upřednostněnou či vyvolenou část (jen ty „dobré“).
      18 Syn přichází, aby dával život. Soud je tedy odmítnutí daru života, daru Syna. Bez Syna není možný žádný život, protože jen v Synu je život, totiž společenství s Otcem a Duchem. Nevíra znamená uzavřenost vůči Božímu daru.
       „Jméno“ znamená totéž co osobu (a osoba zahrnuje moc, důstojnost, poslání).
      19-21 Temnota je zosobnění moci zla, tak jako světlo představuje samotného Syna. Soud se zviditelňuje tam, kde lidé odmítají světlo (Syna), a tím samým propadávají smrti. Soud a rozdělení (krisis v řeckém textu) však není definitivní a neodvratné.
      Ke světlu přichází ten, kdo činí pravdu (činit pravdu znamená konat to, co odpovídá Bohu, co se Bohu líbí). Takový život „v pravdě“ vytváří dispozice pro přijetí Pravdy, plnosti zjevení v Synu. Přicházet ke světlu (k Synu) znamená u Jana totéž, co uvěřit. Na tomto pozadí chápeme Pascalův výrok: „Někdo namítá: ´Až uvěřím, pak změním život.´ Avšak já říkám: ´Změň život, a tak uvěříš´.“ (Podobně Jan Zlatoústý označuje pohanské neřesti jako hlavní překážku přijetí křesťanství).
      Pozadím postoje víry je „konání dobra“ (konání vposledku inspirované Bohem), a naopak podhoubím nevíry je „konání zla“. A přesto platí, že nestačí „konat pravdu“, je třeba ještě uvědoměle a svobodně uvěřit ve světlo. Boží „milost“ a lidská svoboda jsou postaveny vedle sebe, aniž by se blíže osvětlila jejich součinnost. A protože odmítnutí světla není něčím „předem určeným“, ale svobodně zvoleným, pak neudivuje vynesený „soud“. Toto svobodné odmítnutí však zároveň prýští ze srdce zatemnělého hříchem a zlým chováním.


01.09.2003 - 20:48   Angelo Scarano  
» Jn 3, 14-21

      V tomto úryvku se velmi stručně a výstižně popisuje cesta spásy: Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v Syna je pak již teď vstupem do věčného života. „Kdo věří v Syna, má život věčný“ (v. 36), a proto „není souzen“ (v. 18). Takový člověk se totiž otevřel k přijetí Božího života: přešel ze smrti do života – nestojí už proti Bohu, ale v Bohu. Je-li někdo přesto odsouzen, tj. definitivně vyloučen z věčného života, je to následek jeho vlastního rozhodnutí. Před každým člověkem stojí tedy rozhodnutí: zvolit smrt, anebo Boha, který dává život.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet