16.december 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Láska je jediné bohatstvo, ktoré rastie, keď sa s ním človek delí.”

~CESARE CANTÚ~

12.06.2003 - (čítanosť2303 reakcie17)


Jn 1, 1-18

      1 Na počiatku bolo Slovo a Slovo bolo u Boha a to Slovo bolo Boh. 2 Ono bolo na počiatku u Boha. 3 Všetko povstalo skrze neho a bez neho nepovstalo nič z toho, čo povstalo. 4 V ňom bol život a život bol svetlom ľudí. 5 A svetlo vo tmách svieti, a tmy ho neprijali.
      6 Bol človek, ktorého poslal Boh, volal sa Ján. 7 Prišiel ako svedok vydať svedectvo o svetle, aby skrze neho všetci uverili. 8 On sám nebol svetlo, prišiel iba vydať svedectvo o svetle.
      9 Pravé svetlo, ktoré osvecuje každého človeka, prišlo na svet. 10 Bol na svete a svet povstal skrze neho, a svet ho nepoznal. 11 Prišiel do svojho vlastného, a vlastní ho neprijali.
      12 Ale tým, ktorí ho prijali, dal moc stať sa Božími deťmi: tým, čo uverili v jeho meno, 13 čo sa nenarodili ani z krvi ani z vôle tela ani z vôle muža, ale z Boha.
      14 A Slovo sa telom stalo a prebývalo medzi nami. A my sme uvideli jeho slávu, slávu, akú má od Otca jednorodený Syn, plný milosti a pravdy.
      15 Ján o ňom vydal svedectvo a volal: „Toto je ten, o ktorom som hovoril: Ten, čo príde po mne, je predo mnou, lebo bol prv ako ja.“
      16 Z jeho plnosti sme my všetci dostali milosť za milosťou. 17 Lebo ak zákon bol daný skrze Mojžiša, milosť a pravda prišli skrze Ježiša Krista. 18 Boha nikto nikdy nevidel. Jednorodený Boh, ktorý je v lone Otca, ten ňom priniesol zvesť.
12.06.2003 | Čítanosť(3095)
Jn 1, 19-39
12.06.2003 | Čítanosť(3065)
Jn 1, 40-51


24.12.2005 - 07:27   -ls-  
» Jn 1,1-18 / Vianoce

„Tak nám vánoce skončily, máme svátky za sebou,“ - říkáme si v tyto dny na potkání.
Když se po vánocích reportéři ptali na ulici lidí: „Je po vánocích. Co byly pro vás vánoce, na co myslíte prvně, když slyšíte slovo „vánoce“? - A jen čtrnáct ze sta se zmínilo o narození Ježíše Krista. Většina tázaných mluvila o dárcích, dovolené, lyžování. A zbytek, ti mluvili o osamělosti a dlouhé chvíli, nebo jak se všichni dohromady pohádají, když se jednou za rok sejdou.
Co znamenají vánoce nám?
Co by nám vánoce znamenat měly a mohly, to jsme slyšeli v evangeliu, ve čtení první kapitoly Janova evangelia.
Zastavme se ještě jednou, na konci svátků, u tohoto vánočního poselství. Snad se nám podaří teď, když všechny slávy a zmatky vánočních dnů jsou už za námi, když vánoční světla pohasínají, jasnějším a neoslněným zrakem lépe zahlédnout to světlo pravé, které přišlo na tento svět, aby osvítilo každého člověka. Snad se nám podaří poznat, pochopit a přijmout ten pravý a ten nejvlastnější dar: Slovo, které má moc učinit nás dětmi Božími. Snad se nám podaří pochopit, že vánoce nejsou jen svátek, který skončí, ale skutečnost lidského života, která trvá a má sílu dát našemu životu trvalou naději.
Na počátku bylo Slovo.
Není tedy pravda, že na počátku našeho světa byla slepá náhoda uprostřed nekonečného chaosu. Není pravda, že na počátku všeho je slepý Osud, kterému jsme bez vlastní vůle vydáni.
Na počátku stvoření stojí moudré, inteligentní, živé Slovo Boží lásky, Slovo, které uvádí ve skutek, zviditelňuje - realizuje Boží stvořitelské plány.
A Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi.
V určité hodině dějin, na určitém místě naší země, se Bůh Stvořitel stal člověkem, jedním z nás, ve všem nám podobný, kromě hříchu. V Betlémě, v zemi Juda se to stalo, že Bůh, který přebývá ve světle nedostupném, se zjevil uprostřed nás, v člověku. To je ten vlastní div vánoc.
Teď už neplatí, jak říkali pohané: Bůh je na nebi a člověk je na zemi. Bůh je nedosažitelný, nelze ho nalézt, uvidět.
Teď už platí Boží slib: „Hle, já jsem s vámi stále, po všechny dny, až do skonání světa.“
Teď už platí, že Bůh je s námi, že Bůh je v nás, že pláče naše slzy, nese břemeno našeho života, umírá naší lidskou smrtí.
Teď už platí, že Bůh není jen tvůrčí Praenergie, Všemocný Stvořitel, ale že je také samým srdcem světa, Středem, Smyslem světa a našeho života.
Teď platí, že Boha můžeme na našem světě, v našem životě hledat a naleznout.
Od nynějška mohou pastýři říct: „pojďme se podívat“ - a uvidí. Od nynějška mohou mudrci říkat: „pojďme hledat“ - a naleznou. Nyní může Jan Křtitel ukázat prstem: „Toto je ten Beránek Boží!“
Vánoce tedy neskončily,
protože toto vše se neodehrálo jen v betlémském chlévě. Toto vše se stále znovu děje všude tam, kde hledající Bůh najde hledajícího člověka; kde Boží dítě, hledající příbytek, najde otevřené dveře lidského srdce; - kde světlo, zářící z nebes, najde oči, které nespí, ale otvírají se, aby to světlo uviděly.
„Všem, kteří ho přijali, dal moc, stát se dětmi Božími.“ Všichni, kteří měli odvahu Ježíše do svého života přijmout, všichni, kdo v něj uvěřili, udělali tu zkušenost, že ten Ježíš je Světlem a Cestou a Pravdou jejich života.
Pojďme na sklonku vánočních svátků prosit tohoto Krista, který byl na počátku, který je teď naším lidským bratrem, abychom byli schopni jeho hlas uslyšet, jeho světlo zahlédnout, jeho nabídku lásky přijmout, aby náš život byl stálými vánocemi.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Jn 1,6-8.19-28

   Dnes vás pozvu, abyste vyslechli poslední reportáž k mezinárodním událostem od posledního reportéra na konci světa. Až bude podávat přehled, co se v lidských dějinách odehrálo, mohla by tam být tato zpráva:
   „A existovala také skupina lidí, které vyslal Bůh. Její jméno bylo Církev. Ta tu byla, aby svědčila světu o světle. Sama nebyla tím světlem, jen jiným o něm svědčila, aby uvěřili.“
   Takový žurnalista by si zasloužil pochvalu, protože dokázal tak stručně povědět, oč se jednalo v celých církevních dějinách: k čemu umírali mučedníci; k čemu byl stavěn svatopetrský chrám; k čemu byla poutní místa; k čemu žil svatý František z Assisi; oč se jednalo řeholnicím u lůžek chorých dětí; proč se mladí muži vzdávali manželství a vstupovali do kněžských seminářů a dívky do klášterů; proč se manželé nerozloučili, i když prožívali krize.
   Ten komentář by mohl pokračovat dál takto:
   „A toto je svědectví, které Církev vydávala: Když se jí lidé ptali: Kdo jsi ty? - tu vyznala a nezapřela: já nejsem Kristus.
   V tom je jeden veliký výsledek reformního úsilí pokoncilního, že církev nově promyslila a pochopila svou podstatu v duchu svědectví Jana Křtitele. Církev pochopila, že není totožná s Kristem, že ona není zviditelněný Kristus, mezi námi dále žijící.
   Jaká úleva, že si toto jasně uvědomujeme! Jaká úleva, že církev s Janovou pokorou vyznává: „Já nejsem Kristus.“ Kristus, to nejsou mrzuté tváře věřících; - Kristus, to nejsou balíky akcií vatikánské Banky svatého Ducha. Kristus, to nejsou kněží příliš z tohoto světa, to nejsou církevní vrchnosti panovačné a nespravedlivé.
   Jaká úleva, že církev se už neztotožňuje s Kristem. Kolik lidí odradilo od víry v Krista právě to, že se s ním církev občas v lecčems ztotožňovala.
   Ale dokončeme reportáž v duchu dnešního evangelia:
   „Lidé se té církve ptali: Proč křtíš, když nejsi Kristus? - a tu ona odpovídala: Já křtím jen vodou, ale uprostřed vás je ten, kterého neznáte, který vás pokřtí Duchem svatým. Já jsem jen hlas, volající na poušti světa: Čiňte pokání, připravte cestu Pánu.“
   Ať dnešní naslouchání Božímu slovu a celá dnešní naše bohoslužba není jen sváteční chvilkou, za níž by nic nenásledovalo. Poslechněme hlas volající církve, čiňme opravdu pokání, připravme opravdu Pánu cestu do své duše.
   Jistě se mnozí chystáte přijmout před vánocemi svátost pokání, jít ke svaté zpovědi: advent - to je nejhlubší, nejdůkladnější kající příprava k této svátosti. Abyste to neodbyli jen formálně! Připravte se na vánoční zpověď důkladně.
   Abyste se nemuseli tlačit a čekat o svátečních dnech u zpovědnic, budu zpovídat v ... Udělejte si na zpověď čas.
   K těm, kteří do kostela nemohou dojít, rádi v tomto týdnu zajdeme do domu, - když nás pozvete - a posloužíme svatými svátostmi, abychom všichni mohli slavit vánoce se srdcem připraveným.
   Vyznejme nyní svou víru v toho, který přichází, a volejme mu společně vstříc : Věřím v Boha...


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Jn 1,1-18

   Když se na konci roku ohlížíme zpět na uplynulý rok, vidíme znovu, kolik lidské zloby, vzpoury, kolik krutých a násilnických událostí v něm bylo. Proč je tolik zla ve světě? Ne že by se to někomu tak líbilo, všichni to kritizují a odsuzují a hlasitě požadují, aby se polepšili, změnili k lepšímu - ti druzí: vláda, stát, soused, církev, farář, celý svět. Ale téměř nikdo nechce polepšovat a měnit sám sebe.
   O vánočních svátcích působila Boží láska na naše city: abychom se tváří v tvář dítěti Ježíši i my stali Božími dětmi.
   Teď, na závěr vánoční doby slyšíme vánoční příběh, vánoční evangelium jinak, řekl bych rozumově:
   „Boží Slovo se stalo člověkem.“
   Tento text už nedovoluje romantické vyzpěvování: „Bude žežulička uspávat Ježíška...“ Toto evangelium nám otvírá výhled za rámec vánoc.
   Je tu řeč o Slovu. O Božím Slovu. O Slovu Stvořitelově. To Slovo je betlémské dítě, to je Ježíš z Nazareta. Proto mohl ten Ježíš vracet zrak slepým, utišit bouři, Lazara vyvolat z hrobu, Nikodémovi nabídnout nový život.
   „To Slovo se stalo tělem“ - říká se dál na začátku Janova evangelia. Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem, jedním z nás. Stal se nám blízký jako přítel a bratr. Sestoupil na naši životní rovinu, kde jsou chlévy a jesle, domovy důchodců a kyselé deště. Kde se lidé někde přejídají a jinde umírají hladem.
   Ale neměl by tedy svět vypadat jinak, když Bůh v Ježíši Kristu přebývá mezi námi? Evangelium na to odpovídá, že Boží Slovo je světlem lidí, které svítí ve tmě. Rozumíte tomu? Boží slovo mluví jako o samozřejmosti světla, že tam, kde lidé nepřijmou světlo Boží, tam jsou temnoty, tam je tma. Ta tma má mnoho podob: někdo trpí útlakem a násilím zvenčí. Někdo prožívá stavy úzkosti a bezradnosti. Někde vládne teror, jinde bezpráví a bída. A nejčastěji lhostejnost a faleš. To je ta tma bezbožného světa, který Krista nepřijal.
   Ale evangelium říká dál: „Všem, kdo Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ - Těm, kdo Ježíše přijali, to jest kdo v něj uvěřili, kdo se snaží žít podle jeho učení.
   A jen ten, kdo se stane Božím dítětem, jenom ten může ve světle Kristově nabídnout přátelství osamělým, pokoj znepřáteleným a radost zoufalým.
   Říkávají lidé v tyto dny: „Škoda, že už je po svátcích. Bylo to hezké.“
   Ale copak není každý den dnem vánočním všude tam, kde si lidé prokazují navzájem lásku?
   Tam všude Bůh sestupuje z nebe a přináší světlo do lidských temnot.
   A to jsou trvalé vánoce.


10.12.2005 - 14:16   Angelo Scarano  
» Jn 1, 6-8.19-28

      Verše 6-8 jsou součástí Janova prologu (1,1-18), jenž nám hymnickým jazykem představuje Slovo nejprve nevtělené a pak vtělené v Ježíši Kristu. Verše 6-8 hovoří o svědectví Jana Křtitele o světle Slova. Smyslem tohoto svědectví je potvrdit přítomnost a vítězství světla nad temnotou (1,5!), aby všichni uvěřili (v. 7). Jan Křtitel také při výslechu před kněžími a levity odkazuje na toto Slovo: popírá, že by byl Kristem nebo tím prorokem, který měl předcházet Mesiáše (Dt 18,15.18). Křtitel dokonce odmítá, aby byl označen za Eliáše (podle tehdejších představ se Eliáš měl vrátit „na konci časů“ jako předchůdce Mesiáše). Chce tak zůstat pouhým hlasem, který poukazuje na Slovo.


10.12.2005 - 14:16   Angelo Scarano  
» Jn 1, 6-8.19-28

      A Slovo přicházelo na svět. Ne pouhé slovo, ale Slovo. Ne pouhý hlas (takový byl hlas Jana Křtitele), ale Slovo. Slova těch nejrůznějších Janů Křtitelů (kazatelů) jsou ve srovnání se Slovem jen hlasem. I všechna „nejkrásnější a nejhlubší slova“ o Kristu zůstávají jen hlasem – hlasem, který poukazuje na Slovo, ale které zazní … a pomine. Podobně jako hlas Jana Křtitele: i on vydal svůj hlas, ale pak ustoupil Slovu. A předchůdce Slova poodstoupil rád, protože jeho radost se tím dovršila (Jan 3,29-30).
      A přece vyvstává otázka, co to je za Slovo, že všechna slova jsou ve srovnání s tím jen dunícím kovem či zvučícím zvonem? Je to Slovo, které o sobě říká Otec. Je to Otcovo sebevyjádření, sebesdílení. Natolik obsažné, že to není jen hlas, jen slovo, ale Slovo, osoba. V této osobě Slova samotný Otec promlouvá o sobě, a tím se zjevuje, ukazuje sebe. Toto zjevení je zároveň o-slovením. Ve Slově nás Otec o-slovuje. Tak jako nikdo jiný, jako žádné jiné slovo. Otcovo Slovo dokáže proniknout až do nejtajnější skrýše našeho já, až do nejtemnějších komůrek naší bytosti (naší minulosti, našich vztahů, problémů, hříchů). Až tam proniká Slovo a vnáší světlo života, podobně jako životodárné slunce.
      Nakolik je úchvatné přijmout Slovo do svého nitra, natolik je to „velké dílo, které vyžaduje přípravu“. Tak jako se 2.000 let Izrael připravoval skrze slova proroků na setkání se Slovem, tak jako slovo Jana Křtitele připravovalo srdce tehdejších Židů, tak i my potřebujeme „narovnat cestu“, abychom byli vůbec schopni přijmout tak velký dar. Otcovo Slovo je totiž tak „hutné a obsažné“, že si člověk nemůže dovolit jej zaslechnout nepřipravený. Zaslechnutí a přijetí Slova není jen „obyčejným posloucháním“, ale „novým vtělením“, novým zázrakem Vánoc. Slavením Vánoc nejen v liturgii, ale také v našem životě. A k tomu směřuje advent.
Je třeba připravit cestu Slovu, a proto i dnes zní adventem hlas Jana Křtitele: „Připravte cestu Slovu! Ztište se! Nenechávejte se naplnit všemi možnými slovy, slogany, výzvami ke konzumismu! To pravé Slovo je už tu, už teď zaznívá, i když potichu. A v tichu betlémské noci zazní naplno“.
      Celý náš život je adventem. Hlas Jana Křtitele stále probouzí a burácí, nasměrovává na Slovo, které můžeme slyšet a přijímat už teď, ale plně zaslechneme a přijmeme na konci života. Prozatím slyšíme hlas, slyšíme slova: jednou však slova pominou a zůstane jedno jediné Slovo.


26.10.2005 - 19:16   pd  
» Jn 1, 12

       Teraz sa už človek nemusí pred Bohom skrývať ako Adam, lebo sa stal viditeľným v Kristovej ľudskej prirodzenosti. Kristus sa nestal dokonalejším, keď sa stal človekom, ale ani nestratil nič z toho, čo ako Boh mal. V pohybe jeho rúk bola Božia všemohúcnosť, v každom údere jeho ľudského srdca sídlila nekonečná Láska a jeho pohľad bol preniknutý bezhraničným súcitom Boha s hriešnikom. Boh sa zjavil v tele – to voláme vtelením. Bola v ňom celá škála Božích prívlastkov muci a dobroty, spravodlivosti, lásky a krásy.V skutkoch a slovách nášho Pána odhalil Boh svoju dokonalú podstatu tým, ktorí ho videli, počuli a sa ho dotýkali.


26.10.2005 - 19:16   pd  
» Jn 1, 14

       Betlehem spojil nebo so zemou, Boh a človek sa tu stretli a pozreli si do očí. Otec ľudské telo pripravil, Duch Svätý mu dal formu a Syn ho prijal. Ten, ktorý bol od večnosti splodený v lone Otca, bol teraz splodený v čase. Prišiel ten, ktorý sa narodil v Betleheme, aby sa teraz narodil v ľudských srdciach. Malo by to vôbec zmysel, keby sa čo i tisíckrát narodil v Betleheme, keby sa nenarodil aj v človekovi?


22.12.2004 - 11:25   JR  
» Re: Jn 01, 01-18

Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi
Slovo je prostředek domluvy, dorozumění: Lidé se však nedomlouvají jenom ústy, ale i posunky, obrazy, hudbou. Díváme-li se na umělecké dílo, ptají se nás: Co vám to říká? Ve všem, co je stvořeno, co existuje, mluví Bůh. Na každém kroku nám něco říká. Rozumíme mu málo, částečně. Ale on chce, abychom ho pochopili celého, abychom poznali všecku pravdu. Celá pravda však je v Synu. Proto se vtělil, vstoupil do našeho lidského světa, abychom mohli ve všem vidět jeho a v něm Otce. Těm, kdo tedy objeví Krista v bližním a ve všem, co potkávají, se stává svět průhledným. Je jakoby jedno velké umělecké dílo, ve kterém se zjevuje duše prvního umělce, Stvořitele nebe i země. Kdo zná Krista, zná všecko; kdo nezná Krista, nezná nic. Tak to stručně shrnuje autor Následováni Krista. V řeči nestačí slyšet zvuk slov, musíme zachytit jejich smysl. Smysl všech věcí nám odkrývá Ježíš.


22.12.2004 - 11:25   JR  
» Re: Jn 01, 01-18

To Slovo bylo u Boha
Člověk byl stvořen jako tvor, který rozmlouvá s druhým. Ale je také Božím obrazem. To znamená, že ani Bůh od věčnosti není sám. Je Otec, Syn a Duch svatý, společnost tří Osob. Druhá božská Osoba, Syn, se tu u sv. Jana jmenuje Slovem. Je to ovšem výraz obrazný, ale vyjadřuje hluboké zjevení, ukazuje nám, jaký je mezi Otcem a Synem vztah. Obyčejně definujeme Slovo jako výraz myšlenky Myslíme například na to, aby někdo nás navštívil. Vyjádříme to slovy: Pojďte k nám! Když nám někdo něco dobrého udělal, prozradíme svou vděčnost slovem děkuji. Čím lépe slova myšlenky vyjadřují, tím jsou dokonalejší. Básníci jsou mistři slova. Dovedou vyjádřit své city daleko dokonaleji než jiní. Tuto zkušenost můžeme přenést obrazně do života sv. Trojice. Otec je čistá dokonalá myšlenka. Syn je slovo, který ji celou vyjadřuje. Právě proto je pravý Bůh z pravého Boha, je v něm všecko to, co má Otec. Ačkoli je to poměr jedinečný, přesto slouží i nám za příklad. Kdykoli myslíme, jak myslí Bůh, kdykoli jednáme podle jeho vůle, stáváme se i my do jisté míry Božím slovem. Bůh se v nás vyjadřuje, mluví skrze nás k světu. Jsme tedy i jeho děti, synové.


22.12.2004 - 11:25   JR  
» Re: Jn 01, 01-18

Spontánně se ptáme: Který je ten začátek a které je to Slovo, o kterém se tu mluví. Už první kniha mluví o počátku, o genesi vzniku světa. I tam bylo slovo. Bylo to slovo stvořitelské. Bůh řekl a stalo se. Stvořitel řekl: Budiž země, buďte rostliny, buďte zvířata! Každé to slovo se stalo skutkem. A přece to nebylo slovo čarodějné. Čaroděj vyřkne nějakou formuli, zaříkadlo a něco se stane. Takových slov se ovšem lidé bojí, proto je zaklínači říkají potají. Normální slova někoho oslovují, obracejí se k rozumné bytosti, která je může pochopit. Bůh stvořil celý svět a jeho nádheru slovem ne proto, aby tu věci prostě byly, ale aby zůstaly slovem, aby mluvily k někomu, kdo přišel až na konec, k člověku. Nebesa i země mu vypravují o slávě Boží (Žl 18,1). Člověk vznikl tak, že ho Bůh oslovil, že se k němu obrátil. Čeká tedy od něho odpověď. Je tedy člověk zvláštní tvor. Je svou podstatou dialogální, nemůže být sám, nemůže být bez rozhovoru, bez sdílení se s druhým. Vedle Adama postavil Bůh hned Evu, aby žili spolu. Nesmí ovšem zapomenout, že první, kdo ho oslovil, byl Bůh sám. Odpoví mu ten, kdo se modlí, kdo pozvedne lidské slovo k Bohu, v tom je začátek jeho důstojnosti.


21.12.2004 - 07:08   Angelo Scarano  
» Re: Jn 01, 01-18

      Janův prolog navazuje na starozákonní teologii o moudrosti (Sir 24; Př 8,22-31; Mdr 9,1-2), kterou zároveň překonává: moudrost (Slovo) je zde zcela jasně osobou, jež je rovná Bohu. Osoba Slova je Božím sebevyjádřením a sebesdílením. Bůh skrze Slovo vstupoval do rozhovoru s člověkem už od stvoření světa i po celé období dějin před vtělením (v. 3-5). Vtělení však představuje naprostý průlom: Bůh se setkává s člověkem tváří v tvář. Je tu dar plného setkání. Toto setkání zprostředkovává milost „pravdy“ čili milost Božího zjevení, dar patření na Boží slávu.


18.12.2004 - 10:37   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Jn 1, 1-18 / Silvester

      V deň, keď sa končí určité obdobie života, je dobré si pripomenúť: čo bolo na počiatku? Na počiatku bolo Slovo,... a to Slovo bolo Boh... Všetko povstalo skrze neho... V ňom bol život. A teda od Boha sme dostali život, od Boha bol tento rok, ktorý sa dnes končí.
      Treba poďakovať Bohu za tento rok, lebo bolo v ňom veľa radostných chvíľ; a ak veľa ťažkých a namáhavých, poznačených ťažkou prácou alebo utrpením – tak tým hodnotnejších a záslužnejších; preto treba i za takéto chvíle ďakovať, lebo veď sa našli v nás sily prekonať ťažkosti a bolesti. Čokoľvek by sme dosiahli či vytrpeli – bolo od Boha a z jeho plnosti sme my všetci dostali milosť za milosťou.
      Ale je tiež za čo Boha odprosovať. Pretože boli tam aj chvíle, a možno aj celé dni, bez hodnoty. Ľudia vymieňajú v zmenárňach zlote na doláre, doláre na ruble atď. Ale tiež vymieňajú neraz celý deň za hocičo; život, ktorý dostali od Boha – rozmieňajú na nejaké bezcenné medenáky. Samozrejme namáhajú sa – ale táto námaha, hoci unavuje človeka – nie vždy je záslužná, ani nie vždy prináša satisfakciu; sami neraz považujeme nejaký čas za stratený – a nič nebolí viac ako stratený čas (Michelangelo). Hoci aj taký čas nemusí byť stratený, ak človek vie z tejto straty urobiť užitočné poučenie pre budúcnosť. Teda i za toto poučenie či príučku poďakujme Bohu. On od večnosti naplánoval všetko dobro, aké sa v nás a skrze nás koná; od večnosti tiež poznal naše slabosti a zanedbania. Prosíme ho, aby nám udelil zo svojej plnosti nejaký čas, aby sme nahradili stratu z minulosti a obohacovali konto večnej budúcnosti.
      Svätá omša, na ktorej sa zúčastňujeme, je požehnanou a odprosujúcou obetou.


21.09.2004 - 14:17   kc  
» Jn 1, 12

Boh prichádza k vlastným. My sme jeho vlastní. Musíme zostúpiť do hlbín svojej bytosti, pokorne sa otvoriť, vyprázdniť sa a začujeme, že Boh odpovedá naším najhlbším túžbam a prianiam. Boh do nášho života vysloviť to najvlastnejšie, čo má – svoje Slovo, svojho Syna. Je potrebné upokoriť sa a dovoliť mu, aby takto prehovoril v našom živote.


21.09.2004 - 14:12   kc  
» Jn 1, 11

„Prišiel do svojho vlastného, a vlastní ho neprijali“ (Jn 1, 11). Týmito slovami svätý Ján naznačuje reakciu ľudí na príchod Slova. Vo svojom evanjeliu mnohokrát hovorí o konfliktoch so Židmi, s predstaviteľmi národa, o neporozumení a zlobe ľudí, ktorí ho neprijali. My môžeme k tomu pridať ďalšie podoby tohto odmietnutia, ktoré badáme okolo seba, ale i tie, ktoré sa odohrali i v našom živote. Čo je príčinou odmietnutia Slova? Azda to, že Boh sa vyslovil inak, než sme očakávali. Ľudia sa dokážu rýchlo dostať do zajatia vlastných predstáv. Na mnohé otázky si dávajú vlastné odpovede. Zabúdame, že pravdu o Bohu nám môže zvestovať iba ten, ktorý bol „od počiatku u Boha“ (Jn 1, 2). Ľudia očakávali Mesiáša – ale nečakali jasle, chudobu, prenasledovanie, kríž a preto ani neočakávali vzkriesenie. Boh prišiel inak, pretože je iný, než si ho ľudia vo svojich predstavách vymodelovali. Prehovoril k ľuďom inak, než čakali a preto ho prepočuli. Čakali záplavu slov a on vyslovil iba jediné – svoje večné Slovo.


19.04.2004 - 20:37   PaedDr. František Dancák  
» Jn 1, 12

      K podstate vykúpenia nepatrí len zadosťučinenie Bohu za hriechy, ale aj povznesenie ľudských tvorov na vyššiu úroveň, než akú mali predtým, totiž do stavu Božieho synovstva. Tento stav je koreňom Božej milosti a nezaslúženým darom, ktorý je nezávislý na ľudských zásluhách, rode, rase, vzdelaní či bohatstve.
      Cisárovná Mária Terézia svoje deti dala zvážiť a potom zo striebra tejto váhy dala zhotoviť ich podobu. Takto ich potom zasväcovala milostivému obrazu Božej Matky. Bol to iste ušľachtilý zvyk!
      Avšak touto váhou nikdy nebola vyvážená dôstojnosť, ktorej sa cisárskemu dieťaťu dostalo pri sv. krste – dôstojnosť Božieho dieťaťa.
      Koľko útechy a sily je obsiahnuté vo vedomí tejto najvyššej ľudskej dôstojnosti ako vrcholného ovocia vykúpenia! Aj keby nám bolo všetko odňaté – zdravie, sloboda, dobré meno, majetok a i. – nikto nám nemôže vziať bez našej vlastnej viny Božie synovstvo, túto legitimáciu pre večný život.


31.01.2004 - 20:40   fa  
» Jn 1, 1-3

      Prebohatá Božia láska, ktorá sa chce odovzdávať, je jediným dôvodom našej existencie. Spoluoslava jeho lásky je nám určená ako náš životný cieľ. Keďže sme stvorení na taký cieľ, naše srdce je schopné ozveny, rezonancie jeho milujúcej výzvy a môže postupne poznávať Boha, ktorý je Láska. Boh nás stvoril svojím slovom: “Na počiatku bolo Slovo, a Slovo bolo u Boha, ...skrze neho povstalo všetko“ (Jn 1, 1-3). Keďže sme boli stvorení slovom, sme schopní rozumieť slovu. Môžeme poznávať svojho Stvoriteľa a jeho zámery lásky z celého jeho diela. Lebo jeho slová sú udalosťami a jeho diela sú posolstvom.


30.12.2003 - 22:56   PaedDr. František Dancák  
» Jn 1, 12

      Slávny sochár Thorwaldsen prechádzal raz okolo mramorových balvanoch. Odrazu radostne vykríkol: „Už ho mám!“ Keď sa pýtali, koho vlastne má, odpovedal, že anjela, - poukazujúc na veľký neforemný kus mramoru. Chcel vytesať veľkú sochu anjela a toho už videl v tej skale akoby hotového.
      V každom v nás sa skrýva Božie dieťa, stvorené na Boží obraz. Ako takí sme budúci dedičia nebeského kráľovstva... Preto k podstate vykúpenia nepatrí len zmierenie Božej urážky za hriechy, ale i povznesenie ľudských tvorov na vyššiu úroveň, než akú sme mali predtým, a to do stavu Božieho synovstva. Tento stav je koreňom Božej milosti a nezaslúženým darom, ktorý je nezávislý na ľudských zásluhách.
      Koľko útechy a sily je obsiahnuté vo vedomí tejto najvyššej ľudskej dôstojnosti ako vrcholu ovocia vykúpenia! I keby všetko nám bolo vzaté, nikto nám nemôže vziať bez našej vlastnej viny Božie synovstvo, túto legitimáciu pre večný život. Preto sv. Ján vo svojom veľkolepom úvode o živote Ježiša Krista svedčí: „Z jeho plnosti sme my všetci dostali milosť za milosťou“ (Jn l, l6).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet