23.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Každý múdry človek je výkupným pre hlupáka, ktorý by nezostal na svete ani hodinu, keby ho nechránil mudrcov súcit a prezieravosť. Múdri sú ako lekári, ktorí bojujú s chorobou nemocného. Takže, keď sa dozviem, že múdry človek zomrel, srdce mi plače. Nie pre neho, samozrejme, pretože žil v radosti a zomrel s cťou. Nie - pre pozostalých ja trúchlim. Bez pevného ochranného ramena, ktoré im prinášalo bezpečie, sú vydaní napospas zaslúženému nešťastiu, ktoré čoskoro pocítia, pokiaľ im Prozreteľnosť nepošle za náhradu nejakého nového ochrancu.

~Filón ~

12.06.2003 - (čítanosť8877 reakcie13)


Lk 18, 9-14

      9 Tým, čo si namýšľali, že sú spravodliví, a ostatnými pohŕdali, povedal toto podobenstvo: 10 „Dvaja ľudia vstúpili do chrámu modliť sa. Jeden bol farizej, druhý mýtnik. 11 Farizej sa postavil a takto sa v sebe modlil: „Bože, ďakujem ti, že nie som ako ostatní ľudia: vydierači, nespravodlivci, cudzoložníci alebo aj ako tento mýtnik. 12 Postím sa dva razy do týždňa, dávam desiatky zo všetkého, čo mám.“ 13 Mýtnik stál celkom vzadu a neodvážil sa ani oči k nebu zdvihnúť, ale bil sa do pŕs a hovoril: „Bože, buď milostivý mne hriešnemu.“ 14 Hovorím vám: Tento odišiel domov ospravedlnený, a nie tamten. Lebo každý, kto sa povyšuje, bude ponížený, a kto sa ponižuje, bude povýšený.“

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2728)
Lk 18, 35-43
12.06.2003 | Čítanosť(2167)
Lk 18, 18-27
12.06.2003 | Čítanosť(1957)
Lk 18, 1-8


09.02.2010 - 15:32   Teofil  
» Lk 18, 11

Bože, ďakujem ti, že nie som ako ostatní ľudia...

Skutočnosť, že sme takí chladní napr. voči susedovi či spolupracovníkovi, ktorý každodenne čaká na naše priateľské slovo, že zapríčinená tým, že sme stratili Boha. Sme ako amputovaný úd, odtrhnutý od teplého organizmu života, ktorý sa volá „agapé“ – „láska“. Keby sme boli pri Bohu, celkom blízko pri ňom, vychádzal by z nás prúd lásky aj uprostred najväčšej biedy „pretože Boh je láska. A iba ten, kto zostáva v láske, zostáva v Bohu a Boh v ňom“. Keby sme zostávali v Bohu, museli by ľudia cítiť, že v nás žije veľká láska. Skutočnosť, že sme takí vzdialení od Boha, je chorobou, na ktorú všetci trpíme. Preto chorí, my chorí tak naliehavo potrebujeme lekára Ježiša Krista.


19.11.2006 - 15:10   a.o.  
» Lk 18,9-14

I farizeus z evangelia zpívá Bohu jakousi zbožnou píseň, zakládá si na své zbožnosti, avšak ostatními (méně zbožnými či trochu jinými) pohrdá. Celník (= kolaborant, veřejný hříšník) si je vědom své bezvýchodné situace, patří k oněm „chudým“, kteří mají „hlad a žízeň po spravedlnosti“ (Mt 5,3.6). Výraz „ospravedlněn“ zde znamená: ten, na kterého Bůh milostivě shlédl, ke kterému se sklonil, ve kterém nalezl zalíbení.


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 18, 9 - 14

   Podzimní plískanice zahnala mládež na faru: “Otče, venku je škaredě, a tak se budeme scházet na faře. Ale aby nezůstalo jen při zábavě, chtěli bychom věnovat také chvíli bibli - jak jsou ty biblické kroužky. Jak to máme dělat?” - Kněz se směje: “Nato není třeba složitých technik. Hlavní je zaslechnout slovo Boží tak, jako by bylo právě teď pro tebe osobně od Pána Ježíše pověděno. Ale pro začátek vám přece jen poradím, jak by jste mohli začít. Vezměte si evangelium následující neděle. Naslouchejte mu. Pak o něm mluvte: co to slovo Boží říká každému z vás. Jak se týká tebe osobně. V neděli pak budete jistě s velkým zájmem poslouchat kázání , co to slovo Boží řeklo našemu knězi, kazateli.”
   A tak mladí zasekli a zaposlouchali se do evangelia o farizejovi a celníkovi. Sotva dočetli, dal se slyšet jeden mládenec:
   “Tak tohle se mne netýká. Mně je ten farizej tak protivný, že se mi nemůže stát, abych se choval tak jako on. - Teda, já vím, že takoví farizeové jsou i dnes! Znám řádek takových lidí, co jsou nafoukaní a hloupě posuzují a odsuzují druhé kolem sebe!”
   Najednou chlapec vidí, jak těm kolem něj cukají ústa stále víc a najednou se všichni rozesmáli. Trvalo mu, než mu došlo, že on sám se teď choval přesně jako ten farizej, kterého odsuzoval - že on je dnešní farizej.
   Ano, objevit farizeje v sobě, to vůbec není lehké. kdo tedy není a kdo je farizej?
   Copak Bůh chce, aby se každý křesťan jen stále krčil, prohlašoval se za nešiku a bezcenného? - dobře víme, že to tak není. Člověk má vlohy, talenty, aby je rozvíjel a radoval se z nich. Každý se má po celý život vzdělávat, aby něco byl a znamenal. Člověk má znát své schopnosti, svou hodnotu a být hrdý na to co je a co umí. Toto vše jistě není farizejství.
   Farizejem se stává až ten, kdo všechnu zásluhu za to, co je a co umí, připisuje jen sobě. Kdo ostatní odsuzuje a pohrdá s nimi.
   Takový farizej se často zabydlí i v nás a my si to ani neuvědomujeme, - jako ten mládenec v biblickém kroužku.
   “Kdo odsuzuje druhého a nechodil předtím pár měsíců v jeho botách, to je dnešní farizej.” - Tak to učila černá maminka své děti. Chodit v botách druhého, to znamená žít mu nablízku, sdílet zblízka jeho život, znát všechny okolnosti jeho chování. Kdo druhého pozná, pochopí příčiny a okolnosti, co prožil, co pokřivilo jeho povahu, ten vidí, ale neodsuzuje.
   “Když na tebe přijde chuť někým pohrdat, odsoudit ho, začni raději hned u sebe. Ve svých botách chodíš dost dlouho, a přece na sobě objevíš chyby, které sis neuvědomoval” - říkala dál černá maminka.
   Proč vlastně nám posuzování a odsuzování druhého dělá tak dobře? Příčina je jasná. Přehlížíme, že to, na co jsme u sebe hrdí, to, “že mi nejsme jako támhle ten celník” - že to není jen naše zásluha, že je to především Boží dar.
   V onom katechizmu černých maminek je také ono podobenství:
   V jedné zahradě bylo plno květin. Podél plotu slunečnice, uprostřed záhonu růže a mezi tím i drobné pomněnky, macešky a sedmikrásky. Slunečnice se vypínala sebevědomě nade všemi: “Tak velká, tak silná jako já není žádná z vás. Proti mně jste všichni trpaslíci!” Ale růže jí skákaly do řeči: “Ale my voníme, my voníme! A jak jsme zářivě velkolepé proti takovým chudinkám maceškám.” A macešky se plačtivě choulili: “Jsme chudinky, jsme chudinky!” - Ještěže se ozvala pomněnka: “Jak můžete tak mluvit! Žádná z nás si nedala sama ani vzhled ani velikost. Všechny jsme tak krásné, jak nám dal naši podobu Stvořitel. Každá jsme jinačí, ale všechny jsme pěkné a všechny nás má náš Stvořitel rád takové, jaké jsme.” A květiny na zahradě ztichly a začaly pokukovat jedna po druhé, jakou že podobou krásy je Stvořitel vybavil. - Tolik vyprávění černé maminky.
   Bratři a sestry, všichni aspoň tušíme, kolik je v nás a okolo nás slunečnicově farizejského povyšování nad druhé, pohrdání druhými. A nebylo by těžké začít podle rady pomněnky dívat se po lidech kolem nás, co je na nich dobrého a pěkného, místo špehování, jaké mají chyby. a tak tedy: začněme s tím my, co jsme tu zde. Začněme hned: hledat, co je na kom dobrého.
   jednoho farizeje tak bude na světě míň.


11.12.2005 - 21:26   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 18, 9-14

      Čo ospravedlnilo mýtnika v Božích očiach? Jeho pokora. Čo spôsobilo, že farizej odišiel neospravedlnený? Jeho spokojnosť so sebou.
      Spokojnosť so sebou to je určite najťažšia prekážka na ceste duchovného pokroku. Spokojnosť so sebou to je koniec Božej milosti a koniec morálneho rozvoja. Z čoho a k čomu sa bude obracať taký farizej, ktorý podľa svojho presvedčenia je lepší ako ostatní ľudia, čiže ostatný svet? Môže sa taký človek stávať čoraz lepší?
      Každý ambiciózny človek pociťuje veľkú túžbu po vlastnej premene, aby sa stával iným, stával sa čoraz dokonalejším, a teda dokonalejším človekom. Ale táto túžba je cudzia tomu, komu v srdci hlodá zhubná spokojnosť so sebou: Aký si ty, Pane Bože, šťastný, že ma máš!
      Stávať sa čoraz lepším možno jedine vďaka účinkovaniu Božej milosti v nás, ktorá očisťuje, ospravedlňuje a posväcuje človeka. Ale Boh poctí takou milosťou len toho, kto pokorne prosí: Bože, buď milostivý mne hriešnemu! Práve taký odchádza ospravedlnený - a taký bude nakoniec povýšený. Ježiš Kristus nie za dokonalých sa dal ukrižovať, ale za hriešnikov.


17.11.2004 - 11:34   Mark A. Copeland  
» Re: Lk 18, 09-14

I. ROZBOR PODOBENSTVÍ

A. JE O DVOU ROZDÍLNÝCH MUŽÍCH…
      1. Oba se přišli modlit do chrámu – Lk 18:10
      2. Jeden z nich je farizeus, druhý výběrčí daní
            a. Farizeové byli náboženskou skupinou, známou pro své striktní dodržování zákona a tradic starších
            b. Výběrčí daní byli farizeji považováni za vyděrače a zrádce
            1) Vyděrače, protože vybírali více, než bylo zapotřebí, pro svůj osobní zisk
            2) Zrádce, protože přestože byli Židy, zastupovali moc okupantů (Říma)

B. JE O DVOU ROZDÍLNÝCH MODLITBÁCH…
      1. Modlitbě farizea – Lk 18:11–12
      a. Děkuje Bohu, že není jako jiní lidé
            1) Zejména vyděrač, nespravedlivý, cizoložník
            2) nebo dokonce jako ten výběrčí daní, který stál opodál – Takto odhaluje své pohrdání ostatními – srv. Lk 18:9
            b. Vypočítává své dobré skutky
            1) „Postím se dvakrát do týdne“ – Zákon vyžadoval půst pouze jednou ročně – Lv 16:29
            2) „Odevzdávám desátky ze všeho, co mám.“ – Zákon vyžadoval desetinu jenom z některých věcí; tento muž odevzdával desátky ze VŠEHO, co vlastnil – srv. Dt 14:22–23 –– Takto odhaluje, jak důvěřoval ve svou vlastní spravedlnost – srv. Lk 18:9
            2. Modlitba výběrčího daní – Lk 18:13
            a. V tom, co dělal, vyjadřoval své pokání a pokoru
            1) Stál „opodál“
            2) Ani nechtěl pozvednout své oči k nebi (pozvedání očí k nebi byla v té době běžná pozice při modlitbě)
            3) Bil se v prsa v úzkosti ze svých hříchů
            b. V tom, co říkal, vyjadřoval své pokání a pokoru
            1) Nazval se hříšníkem
            2) Prosil Boha o milosrdenství

C. JE O DVOU ROZDÍLNÝCH VÝSLEDCÍCH…
      1. Výběrčí daní odchází domů „ospravedlněný“ – Lk 18:14a
            a. Použitý výraz znamená v právním smyslu „bez viny“!
            b. Obdržel nádherné požehnání popsané Davidem – srv. Ž 32:1–2
      2. Farizeus jde také domů…s ničím!
            a. Mohl stejně tak zůstat doma
            b. Maximum, co mohl dostat jako odměnu, bylo, že jej viděli lidé - srv. Mt 6:5

      [Význam a záměr tohoto podobenství jsou velmi zřejmé, obojí z úvodního výroku, který Ježíš učinil v Lk 18:9 a závěrečné poznámky v Lk 18:14…

      „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen.“

      Abychom ještě zvýraznili tento závěr, zde je několik myšlenek vztahujících
se k…]

II. APLIKACE PODOBENSTVÍ

A. JEŽÍŠ VARUJE PŘED SEBESPRAVEDLNOSTÍ
      1. Farizeus věřil ve své vlastní dobré skutky, ale to nebylo k žádnému prospěchu
      2. Měl si připomenout slova Izajáše – srv. Iz 64:6
      3. My bychom si měli pamatovat slova Ježíše a Pavla – srv. Lk 17:10;Ef 2:8–10; Tt 3:3–5

B. JEŽÍŠ VARUJE PŘED DOMÝŠLIVOSTÍ…
      1. Farizeus pohrdal ostatními, včetně výběrčího daní
      2. Měl si připomenout slova Šalomouna – srv. Př 8:13; 16:18; 29:23
      3. My bychom si měli pamatovat slova Ježíše a Jakuba – srv. Lk 14:11; Jk 2:1–9

C. JEŽÍŠ VYUČUJE O HODNOTĚ POKORY…
      1. Učil o hodnotě pokory vůči druhým v „podobenství o zaujímání nejposlednějšího místa“ – Lk 14:7–11
      2. Nyní učí o hodnotě pokory vůči Bohu!
            a. Důležitý princip vyjádřený v Izajáši – Iz 57:15; 66:1–2
            b. A znovu vyjádřený Jeho matkou Marií ve „Chvalozpěvu“ – srv. Lk 1:46–55

ZÁVĚR

      1. V tomto „podobenství o farizeovi a výběrčím daní“ jsme viděli, že…
            a. Farizeus se modlil jako ten, kdo nepotřebuje odpuštění, a žádné nedostal
            b. Výběrčí daní se modlil jako ten, kdo potřebuje odpuštění, a obdržel jej

      2. Potřebujeme odpuštění, i když jsme Ježíšovi učedníci?
            a. Ovšem, že potřebujeme! – srv. 1 J 1:8–10
            b. Modleme se tedy s pokorou výběrčího daní, který se modlil jako člověk podle Božího srdce (David)…

      „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále.“ – Ž 51:1–3

      Nedůvěřujme v naši vlastní spravedlnost, ale v milosrdenství a Boží milující laskavost nabízenou v takové hojnosti v Jeho Synu Ježíši Kristu! Jak milovaný učedník napsal ve svém prvním listu: „Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ – 1 J 2:1b–2


16.10.2004 - 13:37   JR  
» Re: Lk 18, 09-14

Celník se neodvažoval pozvednout oči k nebi
V knize Drama ateistického materialismu se J. Daniélou zamýšlí nad příčinami, proč tolik lidí dnes přestalo věřit v Boha. Zdá se mu, že na prvním místě je fakt, že si mnoho lidí přestalo uvědomovat hřích. Mají dojem, že Bůh, je-li, dluží něco jim, ne oni jemu. Nikdy nic zlého přece neudělali! jsou to „světci“, ale bez Boha a bez nebeského království. Zdá se to paradoxní, ale Dostojevskij tvrdí, že mají k víře v Boha často nejblíže velcí hříšníci. Proto v Bratrech Karamazových klade starci Zosimovi do úst výrok: „Děti, nebojte se hříchu!“ Zní to provokativně, ale smysl je dobrý: Nebojte se uvědomění, že jste zhřešili. Poznáte, že vám Bůh odpustí, a objevíte, že existuje milosrdný Otec na nebi, jehož království se jednou uskuteční i na zemi.


16.10.2004 - 13:37   JR  
» Re: Lk 18, 09-14

Bože, děkuji ti, že ne jsem jako ostatní lidé
Z katechismu známe tzv. sedm hlavních hříchů: pýcha, závist, lakomství, smilství, nestřídmost, hněv a lenost. Na Východě ten výpočet obrátili. Dali pýchu až nakonec jako poslední stupeň odpadnutí od Boha. Kromě toho vypočítávají těchto hlavních hříchů osm. Rozdělil totiž od sebe marnivost a pýchu. Liší se totiž značně. Marnivý člověk se chlubí něčím, co v očích Boha a rozumných lidí nemá velkou cenu: pěkné vlasy, příjemný hlas při zpěvu, drahé šaty, původ z bohaté rodiny, apod. Je to hřích? Někdy je to spíš směšnost. Pýcha naopak je nejtěžší z hříchů. Někdo se chlubí velkou věcí, tj. Boží milostí, ctností. Připisuje si zásluhy sobě, že je lepší než ostatní lidé. I kdybys takový byl, píše Evagrius, zahnal bys sedm ďáblů, ale zůstal by ti osmý, zlý duch pýchy, který vynahradí všech sedm předcházejících.


16.10.2004 - 13:37   JR  
» Re: Lk 18, 09-14

Dva lidé šli nahoru, aby se modlili
Kdo sejde modlit do kostela, má víru, že ho Bůh slyší a také, že ho Bůh vyslyší, že mu dá to, zač prosí. Ale přesto máme pochybnosti. Vyslyší Bůh každou modlitbu? Evangelium nás sice ujišťuje, že dostaneme od Boha všecko, zač budeme s vírou prosit (Mt 17,19). Ale přece jenom pozorujeme, že to není v praxi jednoduché. O kom se dá říci, že má víru? Ten, kdo smýšlí tak, jak myslí Bůh, kdo chce uskutečnit Boží vůli. Modlíme-li se „Buď vůle tvá!“ jsme jistě vyslyšení. Ale jsme si vždycky jisti, že to, zač dnes prosíme, je skutečně podle Boží vůle? Vjednom případě, píše sv. Jan Zlatoústý, je to jasné: když prosíme, aby nám Bůh odpustil hříchy. To je i jeho přání, to i on chce. „Bože, odpusť mně hříšnému!“ je tedy krásná modlitba. Při ní si můžeme být jisti, že nás Bůh vyslyší, když ji říkáme upřímně.


16.10.2004 - 05:51   Angelo Scarano  
» Re: Lk 18, 09-14

      Je možné žít pro Boha bez Boha? Zřejmě ano, jak ukazuje i dnešní podobenství. A což modlit se k Bohu bez Boha? To je také možné, opět potvrzeno dnešním evangeliem. Ale daleko víc může zarážet zjištění, že třeba zrovna my se nacházíme v takovém postoji: jsme aktivní křesťané, modlíme se… bez Boha! Kolikrát v modlitbě děkujeme, ale ve skutečnosti přičítáme všechny „dary“ sobě a své píli, takže by bylo pravdivější podat podobný výčet jako ten farizeus: chodím do kostela, snažím se o dobrý a poctivý život… A není naše děkování v duchu farizejském, když si v hloubi duše myslíme, že stejně si musíme vydobýt všechno sami vlastními silami, takže tím dárcem není Bůh, ale my? A nebylo by pak pravdivější říct: „Jsem skutečně dobrý“?!
      A že takový postoj samospravedlnosti a samospasitelnosti vede snadno k přezírání neaktivních křesťanů, neangažujících se ve farnosti či v charitě, to není třeba dlouho rozvádět. Není jednoduché skloubit poctivý život, v duchu věrnosti ke Kristu, s milosrdenstvím vůči hříšným a nedokonalým. Ale takový postoj je možný právě tehdy, když si nezakládáme na své dobré vizitce, když nespoléháme na své výkony, ale jsme si vědomi, že na prvním místě „visíme na Bohu“, právě jako onen celník. Čili prožíváme, že nemůžeme žít pro Boha bez Boha. Sv. Filip Neri o sobě řekl, že bez Boha by byl schopný nejtěžších provinění. Není snadné dojít k takovému poznání, protože předpokládá hluboké poznání sebe (svých skrytých a třeba dřímajících hříšných sklonů) a Boží ochraňující moci. Možná bychom na to mohli namítnout, že přece jenom Filip Neri byl světcem, a tedy dostal mimořádný vhled do duchovních skutečností – ale my „prostí věřící“? Nebyl však onen celník „prostým člověkem“, navíc duchovním outsiderem? A pokud se třeba nedokážeme modlit v podobném kajícím duchu jako ten celník, protože nejsme „tak hříšní“, tak můžeme aspoň volat „Bože, potřebuji tě“. A Bůh shlédne na naši modlitbu, protože on se ujímá chudých a potřebných.
      Jako dokreslení můžeme uvést úryvek od básníka a teologa Leclerca, který vkládá do úst bratra Lva a sv. Františka následující dialog: jedná se o fiktivní rozhovor, který je však věrný františkánské spiritualitě a evangeliu.
      „Bůh“, řekl bratr Lev, „vyžaduje naše úsilí a věrnost.“
      „Jistě“, odpověděl František. „Svatost však není seberealizací ani plností, kterou si sami darujeme. Je to především prázdno, které objevujeme a přijímáme: toto prázdno pak Bůh naplňuje v té míře, v jaké se otevíráme jeho plnosti. Naše nicota, jak vidíš, se může stát prostorem, v kterém může Bůh tvořit.“ (É. Leclerc, Sagesse d’un pauvre, 114)


16.10.2004 - 05:51   Angelo Scarano  
» Re: Lk 18, 09-14

      9-10 Už od prvního verše je jasné, že podobenství nebude mluvit tolik o modlitbě, ale spíš o správném postoji k Bohu a k druhým. Jako modelové postavy vystupují opět farizej a celník, kontrastní postavy často přítomné v evangeliích.
Farizej zastupuje všechny ty, kteří díky své spravedlnosti a dobrým skutkům důvěřují spíš v sebe než v Boha. Toto je potvrzeno také přesnějším překladem slovesa „zakládali si“ (v. 9): výstižněji by se to mělo tlumočit jako „spoléhali, důvěřovali v sebe“. Celník ztělesňuje všechny ty, kteří nemají jinou oporu než Boha: on je jejich záchrana a útočiště.
      11-14 Tyto postavy jsou líčeny v protikladech:
      - farizej stál, zatímco celník byl vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa. Tyto postoje jako takové jsou neutrální, samy o sobě nesvědčí o špatném přístupu farizeje nebo o dobrém přístupu celníka: vždyť modlitba ve stoje byla typická pro židovskou zbožnost, tedy byla „nezávadná“. Rozdíl je spíš ve vnitřním postoji, který je zviditelněn postojem vnějším.
      - Farizej si zakládal na své „zbožnosti“ a výkonech před Bohem, pohrdal druhými (povyšoval se nad druhé: „nejsem jako ostatní lidé“, použil pohrdavé označení „tamhleten celník“). Celník nevyjmenovává žádné své „plusy“, jen jedno „minus“: jsem hříšný. Nenajdeme v jeho slovech žádné srovnání s druhými, žádné pohrdání (ale ani pocity méněcennosti před druhými).
      Farizej děkuje: ne že by bylo špatné děkovat, ale on ve skutečnosti neděkuje. Vždyť nevyjmenovává „Boží skutky“ (na rozdíl od Marie v Magnifikat), ale skutky své: ten, kdo vykonal velké věci, není Bůh, ale on sám. A tak jeho „děkuji ti“ je spíš zbožnou frází, protože ve skutečnosti od Boha nepřijal nic a nic od něj ani nepotřebuje. Celník však Boha potřebuje, prosí o jeho milost, milosrdenství. Farizej se povyšuje: před Bohem, protože dokáže žít „pro Boha bez Boha“, a před druhými, jak je zřejmé z jeho srovnání. Spravedlivý farizej zůstává paradoxně „neospravedlněn“: a přesto si on sám myslel, že je spravedlivý! Závoj před očima mu nedovoluje vidět pravdu o něm samotném. Oproti tomu nespravedlivý celník se stává spravedlivým – ne svým výkonem, ale Božím, ne svými dobrými skutky, ale Božím dobrým skutkem. Vlastně onen celník vykonal jeden dobrý skutek: otevřel se pro dobrý skutek Boží, přijal Boží milost. Ten, kdo se ponížil před Bohem (protože uznal, že ho potřebuje), je povýšen: je ospravedlněn, tj. stává se spravedlivým před Bohem, je povýšen k novému postavení před Bohem.

      Na toto podobenství navazuje Ježíšovo setkání s dětmi a výrok „amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde“ (19,15-17): díky předcházejícímu podobenství o farizeji a celníkovi, přijmout království Boží jako dítě znamená nejen „ponížit se, být malý, uznat svou malost před Bohem“ (tím ponížením je u celníka uznání hříšnosti), ale také vyznat svoji závislost na Bohu (v celníkově modlitbě je to vyjádřeno voláním „smiluj se“). Jen tak je možné být ospravedlněn a vejít do nebeského království. Kdo chce být „velký“ (protože si vystačí se svojí samospravedlností a samospasitelností jako onen farizeus), nemůže být spravedlivý, tj. „dobrý v Božích očích“. Celník tak ukazuje, jak se stát spravedlivým a vejít do Božího království. On nám ukazuje, co to znamená být dítětem.


16.10.2004 - 05:51   Angelo Scarano  
» Re: Lk 18, 09-14

      Zatímco podobenství o „služebnících“ („jsme jen služebníci“, Lk 17,7-10) ukazuje Boha-dlužníka, dnešní podobenství ukazuje jiného Boha: zbytečného. Zbytečného v životě některých „duchovních lidí“. Zatímco podobenství o služebnících varuje před postojem předkládání dlužního úpisu Bohu, jako by byl něčím dlužný vůči nám, tato perikopa ukazuje, že někteří „zbožní“ lidé nemusí Boha vůbec potřebovat: a přesto žijí „pro něj“, a dokonce se k němu modlí! Takže společné poselství obou úryvků je: všechno je milost, a to nejen při ospravedlnění na začátku duchovní cesty (podobenství o farizeji a celníku), ale v celém průběhu duchovního života (podobenství o služebnících, tj. o lidech už sloužících Bohu).


24.08.2004 - 23:29   PaedDr. František Dancák  
» Lk 18, 13

      Sv. Augustín, biskup a učiteľ Cirkvi (354-430), vo svojich Vyznaniach, v ktorých opísal svoj život a návrat k Bohu, píše aj o tom, že Boh sa približuje len k tým, ktorí sú pokorného srdca, a že pyšní ho nikdy nenájdu – i keby vo svojej učenosti vedeli spočítať hviezdy a piesok, vymerať priestory hviezd a pochopiť ich cesty.
      Preto aj Spasiteľ hovorí svojim učeníkom, ktorí k nemu prišli s otázkou, kto je najväčší v nebeskom kráľovstve, toto: Ak sa neobrátite a nebudete ako deti, nevojdete do nebeského kráľovstva“ (Mt 18, 3).


24.01.2004 - 18:05   PaedDr. František Dancák  
» Lk 18, 11-12

      Spisovateľ Mario Puza v knihe Krstný otec píše o jednej z najvplyvnejších a najbohatších rodín západného podsvätia - Corleoneovci. Hlavným hrdinom je starý don Corleone a jeho synovia. Ak ide o bohatstvo, moc alebo prestíž, nezastavia sa nielen pred lúpežou a klamstvom, ale ani pred vraždou. Pritom však dbajú na vonkajšiu masku: zachovávajú sviatky, chodia na bohoslužby, kupujú sviečky a ozdoby do kostola. Ba aj nevesta, čo prišla do rodiny, musí formálne prestúpiť na katolícku vieru. Aká dvojtvárnosť, aký formalizmus!
      George Bernard Shaw o takých ľuďoch, ktorí sa zdajú nábožní, ale ich náboženstvo je len zásterou, za ktorou skrývajú svoj egoizmus, povedal: „Chráňte sa ľudí, ktorých Boj je len na nebesiach.“
      A čo o nich hovorí Ježiš?
      „Hovoria, a nekonajú“ (Mt 23, 3).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet