13.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Niektorí nemajú Kristovho ducha, nosia len jeho masku. Preto im chýba kresťanský postoj, nerozumejú pravde a ich práca neprináša ovocie.

~SV. JOSEMARÍA ESCRIVÁ~

12.06.2003 - (čítanosť2266 reakcie12)


Lk 17, 11-19

      11 Na ceste do Jeruzalema prechádzal pomedzi Samáriu a Galileu. 1212 Ako vchádzal do ktorejsi dediny, išlo oproti nemú desať malomocných mužov. Zďaleka zastali 13 a hlasne kričali: „Ježišu, učiteľ, zmiluj sa nad nami!“ 14 Keď ich uvidel, povedal: „Choďte, ukážte sa kňazom!“ A ako šli, boli očistení. 15 Len čo jeden z nich spozoroval, že je uzdravený, vrátil sa a veľkým hlasom velebil Boha. 16 Padol na tvár Ježišovi k nohám a ďakoval mu; a bol to Samaritán. 17 Ježiš na to povedal: „Neočistilo sa ich desať? A tí deviati sú kde? 18 Nenašiel sa nik okrem tohoto cudzinca, čo by sa bol vrátil a vzdal Bohu slávu? 19 A jemu povedal: „Vstaň a choď, tvoja viera ťa uzdravila.“
12.06.2003 | Čítanosť(2797)
Lk 17, 20-37
12.06.2003 | Čítanosť(2584)
Lk 17, 1-10


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 17,11-19

Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec. Právě návrat (Židy opovrhovaného) „Samaritána“ (srov. 10,29-37) je vlastním vrcholem příběhu. Základní víru v Ježíšovu moc měli všichni (v. 13n). Avšak jen on nalezl skrze postoj vděčnosti a odevzdání života Ježíši („padl mu k nohám“, v. 16) plnou hloubku a smysl svého uzdravení (v. 19).


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 17, 11 - 19

   Dnes mluví Pán Ježíš o tom, co všichni dobře známe - o nedostatku vděčnosti mezi lidmi. - Skutečně, je to tak, odpovídáme v duchu. Neříká se nadarmo, že nevděk světem vládne.
   Ježíšova zkušenost byla devět ku jedné. Na devět nevděčníků připadal jeden vděčný.
   My většinou říct “děkuji” za každou službičku, co nám kdo prokáže, umíme. Už v dětství nás to učili: “No, jak se říká!”, volají domácí na dítě, kterému tetička přinesla čokoládu. A dítě řekne “...kuji”. Oči však nevidí tetu - hledí jen na tu čokoládu. V tom jsme přečasto jako děti do dneška. Naše poděkování zůstává často jen slovem. Člověka nevidíme, nevnímáme.
   To pak není opravdová vděčnost. Vděčnost vidí za pomocí člověka, jeho dobrou vůli, jeho životní situaci. Dar přijímá jako službu lásky a s láskou na něj odpovídá.
   Vděčnost vidí, že dřív, než my něco darujeme, byli jsme my sami daleko bohatěji obdarováni _ Bohem i lidmi.
   Jak je dobře, že nám dnešní slovo Boží připomíná, jaké bohaté dary jsme odmala dostávali a každý den a každou hodinu dostáváme. Uchrání nás to nedůtklivosti a omrzelosti.
   V nemocnici sedí v houfu pacientů, kteří čekají na ošetření před ambulancí, také mladá žena. A rozmrzelost z ní jen kape: “Už jsem tu potřetí! Co jsem komu udělala, že mne ten váš Pán Bůh takhle trestá!”, dotírá na kněze - spolupacienta. “Máte pravdu, máte pravdu”, přidávají se další, nejhlasitěji zdatný padesátník. Kněz se jí ptá: “A jak dlouho jste tu už byla?” - “Poprvně týden, podruhé tři týdny - a teď jsem tu zas už týden.” - “A kolik je vám let?”, ptá se kněz. - “Šestadvacet.” - Kněz vytáhne bloček papíru a tužku: “Tak si to spočítejme. Dvacet šest let života, to je 9.490 dnů. Z těch 9.490 dnů jste byla v nemocnici 28 dnů. Nebylo by lépe spíš Bohu děkovat za ty tisíce dnů prošlých ve zdraví? A kolik tisíc dnů jste už dostal darem vy”, kněz ukazuje prstem na padesátníka vedle ní: “a kolik dnů jsem dostal darem já, sedmdesátník. Myslím, že všichni máme spíš zač děkovat, než si stěžovat. Náš život bude tak klidnější, i to stonání lépe uneseme.”
   Bratři a sestry, to je jeden z důležitých důvodů, proč se tu v neděli scházíme. Máme tu chvíli klidu a času, abychom se rozpomenuli na všechny dary Boží, abychom se tu učili vděčnosti za přijatá dobrodiní.
   Tento postoj vděčnosti je důležitý předpoklad jak nedělní bohoslužba, tak dobrého a spokojeného života po celý týden.
   A tak dnes prosme Pána Ježíše, abychom patřili mezi ty, kteří vidí dary, které dostávají, a protože je vděčně vidí, dovedou se z nich i radovat.
   Bože, učiň z nás vděčné lidi.


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» 2 Kr 5, 14 – 17 / Lk 17, 11 - 19

   Obě události, které jsme právě slyšeli v Slovu Božím, jednají o jednom:
   Boží pomoc si nekoupíš penězi, tu získáš důvěrou.
   Vojevůdce Náman myslel, že půjde o obchod. Setká se s medicinmanem - kouzelníkem - ten ho vyléčí - on mu zaplatí. Ale cena za uzdravení je jiná než peníze: Je to důvěra v Boha malého národa Izraele, který se vyhlašuje za Boha nadnárodního a univerzálního. Má poslechnout příkazů kněze tohoto Boha. Náman nerad poslouchá, ale přece uvěří a je uzdraven.
   Také setkání Ježíše s malomocnými je zvláštní a příznačné: žádná společenská konverzace jako: “chápeme vaši situaci, uděláme, co budeme moci” - žádné sliby. Strohý příkaz: jděte a ukažte se kněžím, aby vám potvrdili, že jste zdraví. - Nemocní poslechnou a jdou ještě s boláky na těle - na třídenní cestu do Jeruzaléma. Cestou se uzdraví. Jeden z nich pochopí, že se tu hraje o víc, než o stav těla - a běží zpět za Ježíšem. A o tom jednom prohlásí Ježíš , že je zachráněn. To je víc než uzdraven: “Tvá víra tě zachránila.” Ten desátý má zdravé tělo i duši. Uvěřil a je zachráněn.
   Dovedeš si tuto situaci přenést na sebe? Jaká je tvá ochota jednat podle příkazu kněze církve - mluvčího - proroka Božího? Kolik je v tobě z furiantství Námanova? Uvažuj o tom dnes - o co se opíráš, kde hledáš své životní jistoty?
   A za druhé: kolik je v tobě touhy po opravdovém zachránění - obvykle to nazýváme slovem “spasení” - “vykoupení”. Nevyčerpává se tvá víra, tvá zbožnost, jen na úrovni těch devíti, jen v čekání tělesných darů, že ti dá Bůh zdraví, že tě ochrání od nemocí, úrazů na ulici, od rakoviny, malomocenství dnešní doby? Chápeš, že vykoupení a víra v ně je darem, který nejen uzdravuje, ale i zachraňuje celého člověka, tělo i duši? Stojíš o to? Kolik je v tobě z toho desátého Samaritána? - Jdeš chutě a s radostí v neděli na schůzku s ním? Těšíš se na nedělní liturgii, na svaté přijímání, nebo jen plníš “povinnost” tím, že si odsedíš padesát minut v kostele?
   Volejme proto dnes s malomocnými: Pane, smiluj se nad námi! Pane, uč nás prosit o to pravé, co potřebujeme, uč nás důvěřovat. Pane, uzdrav a zachraň nás.


14.12.2005 - 21:08   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 17,11-19

      Samozrejme, páči sa nám vďačnosť toho Samaritána, zvlášť, že odzrkadľuje skutočnú proporciu ľudských postojov: poprosiť nakoniec každý vie, ale poďakovať - jeden z desiatich. V nešťastí človek bedáka, žobre, dranká, preklína; ale keď sa rozídu chmáry a utíchnu búrky - ten istý človek upadá do eufórie, ochotný je dokonca samému sebe pripísať záchranu. V nemocniciach chorí radi navštevujú kaplnku; ale vo chvíli, keď sú prepustení z nemocnice, tí istí už vyliečení, skoro v žiadnom prípade nevstúpia do tej kaplnky, aby poďakovali.
      Možno povedať, že vďačnosť je znakom skutočnej kultúry: aby sme prosili - stačí myslieť na seba samého; ale aby sme poďakovali - treba myslieť na niekoho druhého. Na koho? Jasná vec, predovšetkým na Boha. Naučme sa objavovať Božiu dobrotu, ktorá sa skrýva v každom dare, nezávisle od toho, odkiaľ pochádza.
      Ale bolo by treba v takom prípade vidieť prílev tých darov, darov celkom neoprávnených, ktoré vyplývajú jedine z Božej dobroty, ktoré si vôbec neuvedomujeme. Mach vie, koľko vďačí kameňu, na ktorom sa rozrastá a brečtan sa vinie po konároch stromu, nevediac, že od neho čerpá svoju silu. Uvedomujeme si, koľko vďačíme modlitbám živých a mŕtvych osôb? Rehoľníčky v klauzúrach kláštorov sa modlia za takých, ako my; deti skladajú rúčky pred sochami Panny Márie, prosiac o zmilovanie nad chorými, utrápenými, hriešnymi ľuďmi - ako my; Sv. Otec obetuje modlitby, dobré skutky, utrpenie a zásluhy všetkých veriacich - tiež na náš úmysel. Dokonca si ani neuvedomujeme, čo zlé nás obišlo a aké milosti sme zakúsili; a ani Boh nám nezjavuje, kde sú naši skutoční dobrodinci, aby sme im poďakovali. Je dobré si uvedomiť prítomnosť takých nikdy nepoznaných našich dobrodincov a toľkých zakusovaných milostí. Takéto uvedomenie by nás posilňovalo a naplňovalo odvahou a nádejou. A vôbec: menej prosiť a viac ďakovať -vtedy sa náš život stane radostnejším.
      Uvedomme si, že názov Najsvätejšej Obete, na ktorej sa zúčastňujeme, „Eucharistia“, znamená vďakyvzdávanie; ten význam nachádza svoje vyjadrenie v každej omšovej prefácii, kde sa máme celým srdcom spájať s touto modlitbou Cirkvi: Je naozaj dôstojné a správne, dobré a spásonosné vzdávať vďaky vždy a všade tebe, svätý Otče.


08.12.2005 - 07:19   JR  
» Lk 17, 11-19

Samaritán velebil Boha
Ježíš jej uzdravil. K němu se tedy Samaritán vrátil, aby mu poděkoval. Ale přitom velebil Boha. Náboženský člověk totiž vztahuje k Bohu všecko, co se mu přihodí, ať už to má jakoukoli jinou bezprostřední příčinu. Když nemocného vyléčí dobrý lékař, patří vděčnost lékaři za jeho práci, ale na prvním místě musíme poděkovat Bohu, že nám dobrého lékaře poslal. Lidé totiž patří k našemu okolí, které celé nazývá Písmo jedním slovem „svět“. Je tento svět dobrý nebo zlý? Podle Bible je jakoby zrcadlo našeho poměru k Bohu, k dobrým je dobrý, ke zlým je zlý. Táž voda, která uchránila při přechodu Rudým mořem Izraelity, potopila jejich pronásledovatele. A lidé? I ti jsou v rukách Božích. Dvě přísloví to vyjadřují názorně. „S kým je Bůh, s tím jsou všichni svatí.“ „Když svatý neslyší,je to proto, že je Bůh hluchý!“ Umět poděkovat Bohu usnadňuje tedy i náš poměr k lidem.


08.12.2005 - 07:18   JR  
» Lk 17, 11-19

Než tento cizinec?
Jde tu o známou zkušenost. Vděčnější bývají lidé cizí, neznámí, než vlastní, příbuzní. Důvod je psychologický. To, co dostáváme často, zevšední a považujeme to za samozřejmé. Proto je také častým zjevem nevděčnost vůči rodičům, učitelům, nebo manželů vůči sobě navzájem. Na prvním místě jsme ovšem nevděční samému Bohu. V ignaciánských Exerciciích je návod,jak zpytovat denně svědomí. Myslíme si, že tu jde především o to, abychom si uvědomili své hříchy a napravili chyby. Ten úmysl máme ovšem mít. Ale návod začíná něčím jiným. Máme si na prvním místě uvědomit, co jsme dostali dobrého do Boha i od lidí. Každý den je toho mnoho. Nevšimli jsme si toho. Když si to uvědomíme, poděkujeme Bohu a pomodlíme se za lidi, kteří nám umožňují život, který vedeme.


08.12.2005 - 07:18   JR  
» Lk 17, 11-19

Žádný se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu?
Výraz „chválit Boha“, „slavit ho“ se vyskytuje často v Písmě i v liturgii. V našem jazyku nemá slovo „chvála“ nejlepší zvuk. Znamená cosi podřadného. Proto se říká: Nestarej se o to,jestli tě někdo chválí nebo ne! Nestaneš se větším chválou, ale dobrými skutky. V hebrejštině a v semitských jazycích se chválí trochu v jiné souvislosti. Nebylo tam slovo pro děkování. Ostatně i my jsme je převzali z němčiny. Jak se tedy vyslovoval dík a vděčnost? Prostě tím, že se chválil, blahoslavil ten, kdo nám něco dobrého udělal. Proto se v Bibli nejčastěji blahoslaví, chválí Bůh: „Pochválen buď Pán, Bůh izraelský, neboť navštívil svůj lid a zjednal mu vykoupení“ (Lk 1,68). Je tedy přirozená povinnost člověka chválit Boha, od kterého denně dostává tolik darů.


04.10.2004 - 06:40   Angelo Scarano  
» Re: Lk 17, 11-19

      Evangelní perikopa je velmi zajímavá: všech deset začalo dobře, všech deset projevilo víru v Krista, přijalo uzdravení, ale… jen jeden „došel „chvály“ od Krista, jen jeden přijal spásu. Nemáme před sebou postoj nevíry či zatvrzelosti vůči Kristu: tito nemocní se projevili jako zbožní a věřící, proto volali „smiluj se nad námi, Mistře“. Tato víra mohla stačit k přijetí uzdravení, ale ne k přijetí plnosti Kristova daru. Všichni projevili důvěru v Krista, ale jen jeden dospěl ke skutečné a hluboké víře. Tito malomocní uvěřili v Krista jako divotvůrce, ale jen jeden překročil tuto povrchní víru a objevil víru hlubší, víru navazující osobní vztah ke Kristu. V tomto evangeliu máme tedy před sebou dva rozdílné přístupy k Bohu: jeden neosobní, druhý osobní. Těch devět se spokojilo s uzdravením, desátý šel dál: ke Kristu. U všech deseti malomocných byly oči upřeny k uzdravení: u většiny zůstaly oči hledět na uzdravení, u Samaritána se obrátily ke Kristu. Prvních devět přijalo uzdravení jako „samozřejmost“, jen desátý dokázal žasnout nad „nesamozřejmostí“ daru a chválit Boha za jeho mocný čin. U toho Samaritána bylo uzdravení jen odrazovým můstkem k přijetí většího daru: k přijetí Krista. Jeden přijal plnost, ostatní jen část. Všech deset zpočátku zůstávalo daleko od Krista: devět zůstalo „daleko“, jeden přišel blízko. Devět zůstalo malo-mocných i po uzdravení, ne-schopných přiblížit se ke Kristu (i když už mohli, čili měli moc či schopnost jít k němu blízko), devátý se chopil této nové šance a překonal odstup vůči Mistru.
      Tyto dva rozdílné postoje jsou příznačné i pro nás věřící: navenek se všichni projevujeme jako zbožní, všichni se modlíme. Ale jen někteří mají odvahu „jít ke Kristu“, vyznávat ho, děkovat mu, navázat s ním osobní vztah. Mnozí se spokojují jen s prosbou o vyřešení palčivých problémů. Ne že bychom neměli prosit, naopak. Ale často tyto prosby končí… tou samotnou prosbou, ne děkováním ani prohloubením víry. Až příliš často je Kristus jen nástrojem k vyřešení našich problémů, jakýsi divotvůrce, jak tomu bylo i u těch malomocných. Přistupujeme k němu jako k automatu: vhodíme minci (modlitbu) a očekáváme zvolené zboží (vyslyšení prosby). A pak můžeme spokojeně odejít a přijít k automatu znovu, až budeme potřebovat. Takový uživatelský postoj se může vkrádat nejen do naší modlitby, ale i do našeho přístupu ke svátostem: svátosti se mohou stát příležitostí k ukojení naší „zbožnosti“, k očištění od špatného svědomí, k „vyprošení si potřebných milostí“. Ale Kristus je víc než pouhý automat na vyřešení našich problémů: je to živá osoba. A jako živá osoba nabízí víc než pouhé uzdravení či vyřešení toho či onoho průšvihu. A od nás očekává, že k němu nebudeme přistupovat jako k automatu, ale jako k živé osobě. Očekává, že jeho dary nás přivedou k vděčnosti, ke chvále, k prohloubení našeho vztahu s ním. Necháme ho čekat ještě dlouho?


04.10.2004 - 06:39   Angelo Scarano  
» Re: Lk 17, 11-19

      11-14 Ježíš je stále na cestě do Jeruzaléma. Na své cestě vejde do jedné vesnice, kde mu vyjde naproti deset malomocných. V tehdejším Izraeli mohli malomocní přebývat jen ve vyhrazených místech na vesnicích. Podle nařízení z Lv 13,45n se nesměli přibližovat k lidem z kultických důvodů: byli totiž nečistí. Tito malomocní oslovují Krista titulem „Mistře“ (řecky „epistates“), a tímto titulem uznávají jeho autoritou. Na rozdíl od Lk 5,13n, Ježíš neuzdravuje, aby posléze vyslal ke kněžím, ale dává hned příkaz se jim ukázat. Kněz měl úkol dotyčného zkoumat a prohlásit ho za čistého: tím ho znovu přijímal do společenství. Malomocní jsou uzdraveni „na cestě“. Líčení uzdravení je střízlivé: tím se klade do popředí, že poslušnost Ježíšovu slovu přináší uzdravení.
      15-19 Veršem 15 začíná druhá část perikopy: jeden z uzdravených přichází poděkovat. Evangelista nevyjevuje hned totožnost tohoto člověka: tím chce připravit „překvapení“. Uzdravený se vrací ke Kristu, vzdává chválu Bohu a děkuje svému „dobrodinci“: tak ukazuje, že v Kristu se setkává s Bohem. Na doplnění můžeme poznamenat, že v Lukášově teologii je chvála takřka přirozenou reakcí na velké Boží činy (Lk 1,46; 10,21; 13,13; Sk 11,18). Chvála je radostnou odpovědí na podivuhodné Kristovy činy. Prostrace je pak znamením hluboké úcty, úcty vyhrazené jen Bohu. A najednou přichází „překvapení“: tento člověk je Samaritán, cizinec! Toto označení dává vytušit, že ostatní byli příslušníky židovského národa. Tento cizinec je předobrazem všech pohanů, kteří mají vírou otevřenou cestu ke spáse. Víra tohoto Samaritána je mnohem víc než důvěra v Ježíšovu moc (tuto „víru“ měli i ostatní malomocní): je to víra, která navazuje živý a osobní vztah ke Kristu. Taková víra přináší uzdravení neboli spásu v plnosti, protože se netýká jen určité oblasti (uzdravení z nemoci), ale člověka celého. Pro Samaritána není Kristus jen divotvůrce, ale Emanuel, „Bůh s námi“.
      Uzdravení deseti malomocných má jen jemnou návaznost na předcházející úryvky 17. kapitoly o „moci víry“ (17,5-6) a o „služebnících“ (17,7-10). Právě víra, která dokáže pohnout hory (17,6), dokáže vykonat ještě větší zázrak: přinést spásu, záchranu („tvá víra tě zachránila“ – 17,19).
      Je zajímavé si všimnout, že v dalších vyprávěních o uzdravení malomocného (Mt 8,1-4; Mk 1,40-45; Lk 5,12-16) je nařízení „jít a ukázat se knězi, jim na svědectví“. Jakákoliv zmínka o díkůvzdání či chvále ze strany uzdraveného chybí a Ježíš nekárá tuto nevděčnost. Avšak v našem textu Kristus vyjadřuje určité zklamání, že jenom jeden vyslovil vděčnost. Proč tento rozdíl? Řešení nám poskytuje samotný evangelista: klíč je skrytý v předcházejícím podobenstvím o služebnících. Společné téma s podobenstvím o služebnících je správný postoj k Bohu: služebník si nesmí nic nárokovat před Bohem, Bůh totiž není ničím povinen. Služebník nemá očekávat zvláštní uznání ani projev přízně (uzdravení), jako kdyby měl na to nárok. Boží dary nejsou samozřejmostí. Od Boha můžeme očekávat jen nezasloužené dary: Bůh nedává své dary z povinnosti, ale z milosti. A kde je milost, tam je i díkůvzdání a chvála. Z těch deseti malomocných jen jeden pochopil tuto Boží logiku.


04.10.2004 - 06:39   Angelo Scarano  
» Re: Lk 17, 11-19

      Evangelium má mnoho styčných bodů s prvním čtením: uzdravení malomocného, a to „na dálku“, uzdravený se vrací, aby uznal Boží moc a projevil vděčnost (v obou případech jsou to cizinci). V evangeliu Ježíš však převyšuje Elíšu: Kristus přináší nejen uzdravení, ale i spásu („tvá víra tě zachránila“). Perikopu bychom mohli nazvat „příběh o vděčném Samaritánu“: důraz není totiž na uzdravení, ale na odpovědi vděčnosti.


19.08.2004 - 21:34   PaedDr. František Dancák  
» Lk 17, 17-18

      V nedeľu sa pri stole zhromaždila celá rodina. Keď sa najedli, matka pripravila puding s čokoládou. Svojej najmladšej dcére dala vrchovato, lebo puding mala veľmi rada. Keď ho dcéra s chuťou zjedla, otec ju chcel naučiť dobrému správaniu i vďačnosti. Preto sa jej spýtal: „A teraz čo povieš?“ Avšak dcérka namiesto očakávaného „ďakujem“ nahlas odpovedala: „Mama, ešte mi daj!“
Nie je taká aj naša vďačnosť voči Bohu?
      


11.10.2003 - 10:26   PaedDr. František Dancák  
» Lk 17, 18

      Grécky mudrc Simonides hovorieval už kedysi dávno, že doma má dve skrine. V jednej má celý svoj majetok - a tá je vždy plná, v druhej uschováva ľudskú vďačnosť - a tá je vždy prázdna.
      Mudrc chcel tým povedať, že by sa veľmi sklamal ten, kto by sa spoliehal na ľudskú vďačnosť... Dejiny nám hovoria, ako málo boli vďačné národy k svojim najlepším osobnostiam. Prenasledovali ich a zabíjali... Túto nevďačnosť zakúsil aj Ježiš Kristus pri uzdravení desať malomocných.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet