19.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Materiálny pokrm sa predovšetkým premieňa v toho, kto ho požíva, a ako svoj dôsledok prinavracia mu to, čo stratil, a zvyšuje jeho vitálnu energiu. Duchovný pokrm naopak premieňa v seba toho, kto ho požíva, a takto skutočným účinkom tejto sviatosti je premena človeka v Krista, aby už nežil on, ale Kristus v ňom. A ako dôsledok sa objavuje dvojitý účinok: obnovenie duchovných strát kvôli hriechom a slabostiam, ako aj vzrast sily čnosti.

~sv. Tomáš Akvinský~

12.06.2003 - (čítanosť2607 reakcie14)


Lk 17, 1-10

      1 Potom povedal svojim učeníkom: „Nie je možné, aby neprišli pohoršenia, ale beda tomu, skrze koho prichádzajú! 2 Tomu by bolo lepšie, keby mu zavesili mlynský kameň na krk a hodili ho do mora, akoby mal pohoršiť jedného z týchto maličkých. 3 Dávajte si pozor!
      Keď sa tvoj brat prehreší, pokarhaj ho! Ak sa obráti, odpusť mu! 4 A keď sa aj sedem ráz za deň prehreší proti tebe a sedem ráz sa vráti k tebe a povie: „Ľutujem,“ odpusť mu!“
      5 Apoštoli povedali Pánovi: „Daj nám väčšiu vieru!“ 6 Pán vravel: „Keby ste mali vieru ako horčičné zrnko a povedali by ste tejto moruši: „Vytrhni sa aj s koreňom a presaď sa do mora,“ poslúchla by vás.
      7 Kto z vás, čo máte sluhu, ktorý orie alebo pasie, povie mu, keď sa vráti z poľa: „Hneď si poď sadnúť k stolu“? 8 Vari mu nepovie skôr: „Priprav mi večeru, opáš sa a obsluhuj ma, kým sa nenajem a nenapijem; ty budeš jesť a piť až potom“? 9 Je azda povinný ďakovať sluhovi, že urobil, čo sa mu rozkázalo? 10 Tak aj vy, keď urobíte všetko, čo sa vám prikázalo, povedzte: „Sme neužitoční sluhovia; urobili sme, čo sme boli povinní urobiť.“

1-2.      Mt 18, 6-7; Mk 9, 42.
3-4.      Mt 18, 15.21-22.
5-6.      Mt 17, 20; 21, Mt 17, 22; Mk 11, 23.
12.06.2003 | Čítanosť(2824)
Lk 17, 20-37
12.06.2003 | Čítanosť(2285)
Lk 17, 11-19


30.11.2006 - 18:59   a.o.  
» Lk 17,7-10

Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.
Takovýto postoj je postojem učedníka (především např. představeného), který zcela odmítá farizejské pojetí, které si za dobré jednání nárokuje od Boha odměnu. Je výrazem pokorné lásky, která ve vykonané povinnosti ještě nenašla naplnění své touhy.


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 17,1-6

Když se sedmkrát za den na tebe obrátí a řekne: „Je mi to líto“, odpusť mu! Lukáš zde (v. 3b.4) klade (oproti Mt 18,21n) mnohem větší důraz na předchozí obrácení hříšníka. I samotná ochota učedníka (v. 1a) naplno („sedmkrát“) a vždy odpustit je však již sama o sobě znamením nekonečné Boží dobroty volající k obrácení a umožňující ho. K tomuto nadlidskému úkolu (srov. vyrvání moruše) však nepotřebuje prokazovat nějakou heroickou víru (v. 5). Stačí maličké zrníčko důvěry v Boží lásku ke každému, k „nepatrným“ (v. 2b) i k hříšným (v. 3b).


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 17, 5 - 10

   Kdybys měl jako zrnko hořčičné víry, strom bys vytrhl, hory bys přenášel, - říká Pán Ježíš.
   V čem je vlastně síla, velikost víry?
   Stalo se roku 1972 v holandské obci Kesteren. Vznikl tam veliký spor. Hasiči si postavili nové hasičské skladiště a chtěli dát na střechu hromosvod. Ale místní protestanti - kalvínci - se tvrdě postavili proti: to by bylo rouhání proti Boží vůli! To by bylo proti víře v boží Prozřetelnost! Marně jim katolíci namítali, že to by pak nesměli být ani hasiči, ba ani zábradlí na mostě.
   Máme se těm kalvíncům smát, nebo je to pravá pevná víra, kterou po nás žádá Pán Ježíš?
   Smát se jim nebudem, spíš nám jich je líto. Nepochopili, že Bůh je prvotní příčina všeho, co je a co se děje. Že Bůh je původce přírodních zákonů, a ty zákony jsou pak příčinou druhotnou, bezprostřední. Že zaprší, že uhodí blesky, k tomu nemusí Bůh pokaždé zvlášť zasahovat, to je výsledek jeho řádu, zákonů, které vložil do přírody.
   Když je to tak, má ještě cenu, abychom se modlili k bohu, prvotní příčině všeho, když známe příčiny druhotné, bezprostřední - přírodní zákony? Když víme z rádia, že se k nám od Britských ostrovů blíží brázda nízkého tlaku, má ještě cenu modlit se za pěkné počasí? Když máme umělá hnojiva, má ještě smysl modlit se za úrodu? Je v dnešním světě vědy a techniky vůbec místo pro víru v Boha Otce?
   Ještě před nedávnem si mnozí lidé mysleli, že ve světě vědecko-technické revoluce pro Boha místo není.
   Ale dnes už víme, že sama znalost přírodních zákonů člověku nepomůže. I meteorolog, který hlásí v televizi, jaké bude zítra počasí, může mít své nervové deprese. I fyzik, který právě objevil novou hvězdu na nebi, může být osobně rozervaný a nešťastný. I chemik, který objevil nové účinné hnojivo, může být osamělý.
   Kdyby na světě byly jen ty druhotné příčiny - přírodní zákony, zle by bylo s člověkem, zle by bylo s lidstvem.
   Člověk, aby žil skutečně jako člověk, potřebuje nezbytně víru. Ne tu pověrčivou, ale správnou, víru Ježíšovu.
   V čem je velikost správné víry?
   Víra otvírá přátelství. Věřit se latinsky řekne credere - a to pochází z cor dare, dát srdce. Věci víry jsou věci lásky. Tušil to už prorok Amos, když napsal: “Chci se s tebou zasnoubit ve víře.” Ježíš přišel naučit lidi důvěřující lásce k Bohu Otci. Kdo uvěří v Pána Ježíše, ten už nikdy nemusí být sám, ten získal bratrského přítele v Pánu Ježíši, ten získal nejlepšího Otce.
   V čem je velikost správné víry?
   Víra nám dá tolik světla, že člověk unese temnoty a nejistoty lidské existence.
   Víra nám pomáhá přežít uprostřed zla, které si dělají navzájem lidé; uprostřed zla, kterým nás postihuje příroda v podobě katastrof a nemocí. - Kdo uvěří, že přes to vše existuje dobrý Bůh, který je původcem tolika dobrého a hezkého co je na světě; že existuje dobrý Bůh, který často obrací zlé události k dobrým koncům (jako to udělal se svým Synem na kříži) - tomu víra pomáhá unést a přežít zlo, pomáhá hledat a nalézat líc všech událostí.
   Velikost víry je v tom, že člověk si nerozbíjí hlavu o zlo, které změnit nemůže, ale usiluje změnit k lepšímu, co změnit může.
   A tak je dobré, modlit se s apoštoly o dar větší víry. Je dobré, abychom se snažili svou víru stále rozvíjet a prohlubovat.
   Jak prohlubovat? Tak, že se snažíme získat stále víc náboženských vědomostí?
   Přišel do farnosti mladý kněz plný horlivosti. Umínil si, že upevní víru farnosti tím, že probere v kázání celé církevní učení o Bohu. A tak začal o podstatě Božího bytí, o Božích vlastnostech: jak je věčný, nekonečný, všemohoucí a spravedlivý.
   Po jednom z těch kázání potkal starší farnici, maminku čtyř dobře vychovaných a věřících dětí a ta mu řekla: Otče, to vaše učené povídaní by ze mne křesťanku neudělalo. Náš starý pan farář nás naštěstí vychovával prostě. Učil nás znát Pána Ježíše, učil nás důvěřovat, že jeho Otec je také náš nebeský Otec. A co hlavní - učil nás v Duchu Ježíšově každodenně žít.
   Měla pravdu ta paní: více víry, to znamená lépe znát Pána Ježíše, lépe podle jeho evangelia žít. Naše víra, to je naše odpověď na působení Ducha Kristova v nás. To je naše vnitřní okouzlení Ježíšovou dobrotou a láskou, která nás strhuje a láká, abychom se snažili žít také tak.
   Prosme tedy dnes s apoštoly Pána Ježíše: “Dej nám více víry!”


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 17, 5 - 10

   Jak je to vlastně s vírou? Jednou se nám říká, že je to Boží dar - tedy nic, co bych si mohl pořídit, vymudrovat, zasloužit já sám. Jindy - zrovna dnes v evangeliu - slyšíme výzvu Pána Ježíše, abychom měli více víry. A na mnoha jiných místech vytýká Pán Ježíš malověrnost a poroučí: Důvěřuj, měj víru v Boha. Tvá víra tě uzdravila.
   Jak tedy? Je víra Boží dar, nebo výsledek člověkova úsilí, hledání?
   Správnou odpověď jistě znáte: musí být při díle obojí. Svatý Pavel proto dnes nazývá víru svěřeným pokladem, který máme opatrovat, plamenem Božího daru, který máme v sobě neustále oživovat.
   Hned v úvodu bohoslužby jsme si řekli, že semeno víry do nás zasela Boží láska už na křtu. Bůh stvořitel se tu hlásí ke svému tvorstvu jako Otec. Když dítě povyroste a pozná, že má nebeského Otce, kterému může důvěřovat, to je první radostné osobní uvěření.
   Ale toto uvěření je záhy nabouráno zjištěním: někteří lidé nevěří! - Kdo má pravdu? Celý život se člověk potýká s námitkami z venčí a s nejistotou vlastní. Dokud se potýká, není to neštěstí, vede to k upevnění, k prohloubení, oživení víry. Neštěstím je, když se s námitkami proti víře potýkat přestaneme. To pak člověk skončí v nevěře.
   Když naši pohanští předkové začali pochybovat, jestli v jejich dřevěné modle sídlí Bůh, pak u těch přemýšlivějších to vedlo k poznání, že Bůh není ze dřeva. Že je jinačí, než si dosud mysleli. Tak je to i dnes. Když vám někdo řekne, že už přestal věřit v Boha, neznamená to, že objevil, že není Boha. Znamená to, že jeho představa o Bohu byla nedostatečná, a on si nedokázal získat představu hlubší.
   Také Bible nenechává nikoho na pochybách, že Boha nikdo nikdy neviděl... a vidět nemůže. Boha nemůžeme poznat žádným ze smyslů, kterými pozorujeme jevy kolem sebe. k bohu nás vede jen a jen víra.
   Sebegeniálnější vědec nemůže říci: “dokázal jsem, že je Bůh.” Seriózní vědec mluví jinak. Například: Wernher von Braun, konstruktér kosmických raket, říká: “Co jsme mohli při letech do vesmíru zahlédnout z tajemství univerza, posiluje víru, že existuje stvořitel - Bůh.” Ale hned říká poctivě dál: “Poznávám však, že jsem stále ještě nejistý ve víře. Napadá mi znovu a znovu: jsem na správné cestě? A tu objevuji, jaká síla je v modlitbě. Prosím Boha o pomoc a Bůh mi pomáhá.”
   A tak se bratří smiřme s tím, že i nás budou po celý život napadat pochybnosti: Mám pravdu, že věřím v Boha? Vždyť tolik lidí žije kolem mne, co nevěří. A práce se jim daří, nevadí jim to.
   Když jedu autem, spoléhám i já na plyn a brzdu, ne na Boha. Když stavím dům, držím se přesně propočítaných plánů. Kdybych jen věřil, že to dobře dopadne, skončil bych katastrofou. Neobejde se tedy člověk bez Boha, nestačí si lidi sami? Vždyť přírodní zákony fungují samy, člověku stačí se jen podle nich řídit.
   Kdo dojde ve svých pochybách až sem, už mu začne svítat: Ano, přírodní zákony fungují přesně, ale kdo je tak přesně vytvořil?
   a tu se automobilista stává věřícím automobilistou: proto mohu jet autem, že Stvořitel dal hmotě zákon setrvačnosti. Tu se inženýr stává věřícím inženýrem: proto mohu dělat přesné statické výpočty mostu, věžového domu, že jsou tu přesné zákony statiky stanovené Stvořitelem kosmu. Tu se lékař stává věřícím lékařem: proto mohu léčit, že poznávám Stvořitelovy zákony živé hmoty, lidského těla, že jsme v Boží přírodě našel léčivé byliny. Tu se každý člověk může stát věřícím člověkem: proto, že mě Stvořitel obdařil rozumem, mohu přemýšlet. Proto mohu sám tvořit, že používám zákonů, které dal Stvořitel hmotě. Výrobky lidského důmyslu jsou tedy dělány jaksi v “ Boží licenci”.
   Když člověk, který není povrchní, narazí na tvrzení, že není Boha, pak jej poctivé přemýšlení musí dovést k závěru, že všude kolem v přírodě platí zákony, které lidé nevymysleli. Ze složitého světa kolem sebe vnímáme jen to málo, co stačíme pochopit. Daleko víc zůstává skryté. Čím víc poznáváme, tím víc tušíme přítomnost tajného “Programátora - Stvořitele, Inteligentní Tvůrčí Kosmickou Energii”.
   To jsme mluvili o rozumových pochybnostech ve víře. Větší obtíže však mnohým lidem dělají potíže citové a sociální” Ublíží ti pobožný člověk, narazíš na špatného kněze, na nepořádky v církvi. Zde je rada jednoduchá. Nezdržuj se lamentováním nad tím balastem. Pospěš přímo k Ježíši. Upni se k Božímu Synu, který žije zde pro tebe v Evangeliu a v Eucharistii.
   Už berlínský kardinál Faulhaber napsal: “mnoho lidí ztratilo víru v Boha, poněvadž dříve ztratili víru v člověka. a opět mnohý našel svou víru v Boha, protože se setkal s člověkem, který zbavil jeho srdce hořkosti.”
   Proto se nebojte občasných krizí ve víře. Nezavírejte před nimi oči, nebojte se jich: jsou to jen krize růstu.
   Jak roste tvá životní a pracovní zkušenost, tak musí spolu růst tvá víra. A protože víra je Božím darem, nezapomínejte o víru prosit.
   Teolog Karel Barth napsal: “Každému, kdo zápasí s nevěrou, poraďte, aby svou nevěru nebral příliš vážně. Vážně je třeba brát jen víru. Ať se jen dál modlí a to stačí, aby pokušitel prohrál svou hru.”
   A slovy starobylého vyznání víry pojďme spolu s apoštoly prosit Pána Ježíše: Pane, dej nám více víry.


14.12.2005 - 21:08   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 17,1-6

      Čo sa týka pohoršenia - sme schopní pozerať naň s prižmúrenými očami, že vraj najhorší sa pohoršuje atď. Ale dnes počujeme, že s pohoršením nie sú žarty, keď je lepšie, aby tomu, skrze ktorého prichádza, zavesili mlynský kameň na krk a hodili do mora. Lebo - čo je to pohoršenie? Je to fakt, že niekto sa stal horším, a teda poprel príčinu svojej existencie, že sa vrátil dozadu, či dokonca zišiel z cesty k spáse. Pohoršujeme sa pri pohľade na zločiny, vraždy a krádeže - a odkiaľ sa vzali tí zločinci? Ako často priznávajú pred súdom: lebo tak ukazovali v televízii, lebo tak som to videl na videofilme. Radi pozeráme na usmiate detské tváre - ale či sme schopní vidieť v tých nevinných očiach neraz celú pochmúrnu, kriminálnu budúcnosť? Rodičia sa snažia, aby zodpovedne sformovali tú mladú dušu a zachránili ju pred zlom, ale často jeden obraz, jedno slovo, jeden živý, pohoršujúci príklad zničí celé roky rodičovského úsilia. Treba celé mesiace, aby obilie vyrástlo; ale stačí jedna zápalka, aby úroda zhorela. Vychovávatelia stavajú hrádze proti zlým vplyvom a hrádza drží rieku; ale kvapka vody, ktorá sa dostane do škáry -hlodá kameň a dokáže zničiť celú hrádzu.
      Pán Ježiš hovorí, že pohoršenia sú nevyhnutné - a fakticky, na tých, čo dávajú pohoršenie, niet spôsobov; lebo aj sudcovia sa zamýšľajú nad tým, či skutočne existovalo pohoršenie - a čo je to vôbec pohoršenie? Nechže sa zamyslia nad tým, odkiaľ sa berie človek, ktorý spôsobuje pohoršenie? Hovorí sa, že človek je kanalizačná rúra, ktorá prepúšťa cez seba všetko. Žiaľ, nie všetko; veľa v ňom zostane a ostane ako stafylokoky.
      To však, čo hovorí Pán Ježiš: Dávajte si pozor - sa vzťahuje na každého z nás. Nikto z nás tu prítomných vedome, s rozvahou nedáva pohoršenie. Ale koľko neuvážených slov a správania sa stáva semenom zla v niečom srdci! Dnes počujeme beda pre tých, čo dávajú pohoršenie. Či aj na nás sa nevzťahuje to, hoci aj malé, Kristovo beda, zavinené našou nepozornosťou a ľahkomyseľnosťou? Dávajte si pozor - hovorí Pán Ježiš nie deťom, nie tým čo podliehajú pohoršeniu, ale nám, ľuďom, zodpovedným za každé svoje slovo - a za duchovné dobro tých, ktorí na nás pozerajú a nás počúvajú.


14.12.2005 - 21:08   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 17,7-10

      Možno niekomu z nás ťažko padne súhlasiť s tým, čo nám Pán Ježiš odporúča vyznávať, že sme neužitoční sluhovia. Predsa my tak úprimne veríme v každé Kristovo slovo, a tak ho úprimne milujeme, a s takou oddanosťou slúžime Bohu...
      Čo sa týka toho, že veríme, že milujeme - možno nám to nakoniec uznať, ale s určitou opravou. Totiž, celý náš náboženský život nespočíva v tom, čo robíme pre Boha my - ale v tom, čo Boh robí a koná pre nás, v nás a skrze nás. Teda nenadchýnajme sa príliš našou nábožnosťou; skôr si s rukou na srdci odpovedzme: spolupracujeme náležité s Božími darmi, s milosťou viery, povolania, s posväcujúcou milosťou a pomáhajúcou milosťou?
      Dovoľujeme naplno účinkovať Bohu v nás a skrze nás? A vtedy si možno priznáme, že veľa tých Božích darov ostáva našou vinou nevyužitých. A v takom prípade v určitej miere sme predsa neužitočnými sluhami.
      Je pravdou, že sa dosť natrápime, dokonca aj trpíme - ale koľko pritom tiež nariekame! Je pravdou, že či chceme, či nechceme, konáme naše povinnosti voči Bohu a blížnym - ale či vždy bez výčitiek? Počas päťdesiatich rokov nás naučili ledabolosti, prijali sa také slová a také veci, ako: ležiak, podfuk, švindeľ, fušerská práca, zmätok. Táto ledabolosť vtrhla dokonca aj do nášho náboženského života. Ale Boha nemožno milovať ledabolo, ani mu slúžiť hocijako.
      A tak vo všeobecnosti: neberieme seba príliš vážne? Nepovažujem svoje ,ja“ za centrum sveta? Pápež Ján XXIII. povedal: V ťažkých chvíľach sa modlím k anjelovi strážcovi, a on mi hovorí: Drahý Ján, neber seba tak vážne... Dovoľme sebe i iným požartovať na náš účet. Dokážme pozrieť na seba a svoje diela, dokonca aj na svoje utrpenie, so zhovievavým úsmevom: no, no, nedramatizujme, nepreháňajme, sme neužitoční sluhovia; urobili sme, čo sme boli povinní urobiť (kiežby len čo najlepšie!).


08.11.2005 - 20:21   JR  
» Lk 17, 7-10

Služebnici neužiteční
„Pracujte, jakoby všecko záviselo jenom na vás, ale modlete se tak, jakoby všecko záviselo na Bohu a na vás nic.“ Sv. Ignác z Loyoly shrnul v této větě starou zkušenost duchovního života. Bůh může udělat všechno sám. Děláme-li něco i my, není to z potřeby, ale je to privilegium, že můžeme spolupracovat. Když velký mistr maluje obraz a dovolí učedníkovi, aby i on na něm vypracoval malý detail, považuje to učedník za velkou čest. Podobně je i velká pocta pro nás, že smíme zasadit malý kamének do velké mozaiky světa. jeden francouzský kněz píše tuto vzpomínku: Když byl jeho otec na vojně, matka mu psala. A pak vzala ruku malého chlapce a vedla ji tak, že i on napsal několik slov Otci na vojně to bylo tak milé, že si tu pohlednici schovával. Autor dodává: „Dnes jsem kněz, občas mně napadají pochybnosti,je-li má práce užitečná. Ale vzpomenu si,jak jsem poslal kdysi dopis otci. Myslím, že i dnes dělám něco podobného. Boží milost mně drží ruku, a to co píši je zřejmě Bohu Otci milé.“


08.11.2005 - 20:20   JR  
» Lk 17, 7-10

Až uděláte všechno
Kdo se může pochlubit, že udělal všechno, co mohl? Každé opravdové dílo vyžaduje mnoho přípravy a musíme se mu zcela věnovat. Jde-li o důležitou věc, necháme všeho ostatního a obětujeme i odpočinek, jenom abychom si byli jisti, že jsme nic neopomenuli. Studenti před vážnou zkouškou sedí u knihy i pozdě do noci. Spasit duši, zachránit věčný život je záležitost nejvážnější. Není divu, že ti, kdo si to plně uvědomili, obětovali všecko ostatní. Ale i záchrana bližních není maličkost. Sv. Františka Xaverského proto velmi mrzelo, když slyšel, že pronikli do Japonska dřív obchodníci, aby vydělali peníze, než on, který tam šel hlásat evangelium. Na každém kroku totiž vidíme, že se pro peníze a pro zábavu dělá daleko víc než pro to, co je opravdu hodnotné a důležité. jsme ve službě nízkého na úkor hodnot vysokých.


08.11.2005 - 20:20   JR  
» Lk 17, 7-10

Jsme služebnici
Zdá se, že slovo sluha, otrok už patří minulosti. Vyjadřuje ponižující pracovní poměr. Měli se sluhové vždycky zle? Sotva. Při královských a šlechtických palácích bývalo spousta dvorních povalečů, kteří za málo práce dobře jedli. I v měšťanských domech bývaly staré služebné dobře zajištěné. Ale postavení sluhů záviselo vždycky na tom,jak uměli vyhovět pánům. Svobodná a nezávislá práce byla v této situaci největším proviněním a skoro vzpourou. Tento stav pak člověka ponižuje, umenšuje jeho hodnotu. Máme tedy i náš vztah k Bohu vyjadřovat v tomto „služebním“ poměru? Neřekl snad Kristus apoštolům, že už je nenazývá sluhy, ale svými přáteli? (Jan 15,15). Jak vidíme, užívá obojích slov současně. Evangelium zdůrazňuje i Boží službu i Boží přátelství. Je to slučitelné, protože podřídit se Bohu člověka neponíží, ale povýší. Je to zázrak Kristova tajemství.


02.10.2004 - 22:03   Mark A. Copeland  
» Lk 17, 7–10

VÝZNAM…
      1. Dávejte si pozor, abyste nedošli k závěru, že podobenstvípředkládá správný postoj „pána“
      a. Ježíš líčí běžné očekávání pána, aby učinil svůj závěr
      b. V Lk 12:35–37 popisuje to, co by sám dělal jako Pán
      2. Namísto toho toto podobenství ilustruje správný postoj „služebníka“
      a. Když je hotovo všechno, co nám bylo přikázáno, nic jsme si tím nezasloužili
      b. Prostě jsme splnili to, co byla naše povinnost coby služebníků
      c. Pokud dostaneme jakoukoli odměnu, je to z milosti, ne za zásluhy!

      [Toto podobenství tedy ilustruje postoj, který bychom měli mít vůči naší službě Bohu. Jelikož jsme „koupeni za cenu“ (1 K 6:20), jsme skutečně služebníci a měli bychom mít správný postoj poddanosti.]


02.10.2004 - 22:02   Mark A. Copeland  
» Lk 17, 7–10

PODROBNOSTI…

      1. Ježíš vyzývá své apoštoly, aby zvážili, jak by jednali vůči služebníkovi
       a. Kdyby byli v pozici pána, od nikoho z nich by se neočekávalo, že by služebníka pozval, aby se k němu posadil a jedl s ním
      – Lk 17:7
      b. Kdyby byli v pozici pána, každý z nich by očekával, že mu služebník připraví jídlo a bude jej obsluhovat, přičemž sám bude jíst, až on skončí – Lk 17:8
      c. Kdyby byli v pozici pána, nikdo z nich by pravděpodobně služebníkovi neděkoval za to, že udělal to, co mu bylopřikázáno – Lk 17:9
      2. Tak se mají podívat na sebe v tom smyslu, co sami dělají jako služebníci…
      a. Když udělají to, co jim bylo přikázáno, měli by na sebe pohlížet jako na „neužitečné“ služebníky – Lk 17:10a
      b. Prostě jako když splnili svou povinnost coby služebníci a neudělali nic, za co by si zasloužili pochvalu – Lk 17:10b


27.09.2004 - 15:40   Angelo Scarano  
» Lk 17, 5-10

      Jsme jen služebníci: tato věta by mohla vyvolat smutek a depresivní myšlenky, že koneckonců naše služba Bohu je ceněna velmi málo, vždyť je přirovnána službě otroků. A tyto úvahy by mohly dovést k otázkám: Jakou cenu má vlastně náš život? Nesloužíme jen „nenasytnému tyranu“, který chce jen naši službu a oddanost? Tyto myšlenky by nebyly zas tak nové, vyslovil je už Nietsche před 100 lety.
      Především je nutné říct, že evangelium o „služebnících“ nás osvobozuje od velikášství, od namyšlenosti, že jsme kdovíjaké hvězdy v Božích očích, protože mu bezvýhradně sloužíme. Evangelium nás staví do „správné role“: naše služba není darem Bohu, ale spíš povinností. Řečeno jinak: není to „laskavost“ projevená Bohu, ale nutnost. Tak jako je zcela přirozené a normální dýchat, jíst, spát, mělo by být zcela normální sloužit Kristu. Není to „nadstandardním příslušenstvím našeho života“, ale základním vybavením, přirozenou a neodmyslitelnou součástí.
      Potíž je v tom, že hřích převrátil náš vztah k Bohu: sloužit mu není pro nás něčím „přirozeným“, ale „trochu výjimečným“. A pokud mu přece jen projevujeme tu velkou laskavost, že mu sloužíme, tak si často o sobě myslíme, kdovíjak nejsme skvělí: vždyť ostatní lidé přece tak nežijí nebo nekonají toho tolik pro Boha. Někdy si v duchu myslíme (třeba podvědomě), že tato naše služba nám dává zvláštní statut před Bohem, nárok na zvláštní milosti a privilegia. A tu Ježíš přichází a boří tyto naše falešné představy, zámky postavené na písku: sloužit Bohu není „milostí“, ale povinností. A Bůh nám není ničím povinen ani zavázán: že však „odměňuje“ a bohatě dává, není z povinnosti, ale z milosti. Nemusel by odměňovat naši službu, ale on ji chce odměnit. Protože je tak dobrý.


27.09.2004 - 15:39   Angelo Scarano  
» Lk 17, 5-10

      5 Ježíšova slova o pohoršení (17,1-3) a o bratrském napomínání (17,3-4) vyvolávají prosbu apoštolů: „Dej nám více víry“ (17,5). Tato prosba nesouvisí přímo s předchozími slovy (takové propojení by bylo násilné). Spíš se jedná (tak jako v celém textu 17,1-10) o volně seřazené výroky o základních postojích křesťanů.
      6 Není tak důležitá velikost, jako spíš pravdivost a ryzost víry, jakkoliv malé a slabé (17,6 – hořčičné zrno bylo pověstné „nepatrností“, ale zároveň silou a vitalitou v sobě ukrytou, moruše je přitom velký strom). Ježíšova slova implikují, že víra může růst a nabývat „bezmezné“ moci (to je obrazně vyjádřeno výrokem o moruši). I Římanům 1,17 dosvědčuje růst víry („od víry k víře“).
      7-10 Přirovnání o služebníku nemá moc společného s předchozími výroky o víře, jen to, že opět ukazuje přiměřený postoj člověka vůči Kristu: je to postoj účinné víry (v. 5-6) a nezištné služby (v. 7-10). Určitou potíž působí označení „neužiteční služebníci“ (v. 10): lepší překlad je „jsme jen služebníci“ (tak liturgický a ekumenický překlad). Tito služebníci jsou ve skutečnosti užiteční, avšak tato jejich užitečnost nemá být příležitostí k vyžadování privilegií či milostí.
      Toto přirovnání ukazuje, že život podle evangelia je naší přirozenou povinností, a ne „důvodem“ pro nároky a privilegia (pavlovsky řečeno: „Kde je chlouba? Je vyloučena!“, Řím 3,27). Pozitivněji řečeno toto přirovnání vykresluje nezištnou a nesobeckou službu vůči Bohu: toto má být přirozeným a samozřejmým postojem učedníků. Bezprostředně se toto týká naplnění předchozích výzev o vyvarování se pohoršení (1-3), o odpuštění (3-4) a o víře (5-6).


27.09.2004 - 15:39   Angelo Scarano  
» Lk 17, 5-10

      Přirovnání o služebníku nemá moc společného s předchozími výroky o víře, jen to, že opět ukazuje přiměřený postoj člověka vůči Kristu: je to postoj účinné víry (v. 5-6) a nezištné služby (v. 7-10). Určitou potíž působí označení „neužiteční služebníci“ (v. 10): lepší překlad je „jsme jen služebníci“ (tak liturgický a ekumenický překlad). Tito služebníci jsou ve skutečnosti užiteční, avšak tato jejich užitečnost nemá být příležitostí k vyžadování privilegií či milostí.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet