15.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Hovorí sa, že človek by sa mal hanbiť, keď sa mení. To je nezmysel! Hanba je, keď sa nemení.

~LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ~

12.06.2003 - (čítanosť2337 reakcie24)


Lk 15, 11-32

      11 A pokračoval: „Istý človek mal dvoch synov. 12 Mladší z nich povedal otcovi: „Otec, daj mi časť majetku, ktorá mi patrí.“ A on im rozdelil majetok. 13 O niekoľko dní si mladší syn všetko zobral, odcestoval do ďalekého kraja a tam svoj majetok hýrivým životom premárnil. 14 Keď všetko premrhal, nastal v tej krajine veľký hlad a on začal trieť núdzu. 15 Išiel teda a uchytil sa u istého obyvateľa tej krajiny a on ho poslal na svoje hospodárstvo svine pásť. 16 I túžil nasýtiť sa aspoň strukmi, čo žrali svine, ale nik mu ich nedával. 17 Vstúpil teda do seba a povedal si: „Koľko nádenníkov u môjho otca má chleba nazvyš, a ja tu hyniem od hladu. 18 Vstanem, pôjdem k otcovi a poviem mu: Otče, zhrešil som proti nebu i voči tebe. 19 Už nie som hoden volať sa tvojím synom. Prijmi ma ako jedného zo svojich nádenníkov.“ 20 I vstal a šiel k svojmu otcovi.
       Ešte bol ďaleko, keď ho zazrel jeho otec, a bolo mu ho ľúto. Pribehol k nemu, hodil sa mu okolo krku a vybozkával ho. 21 Syn mu povedal: „Otče, zhrešil som proti nebu i voči tebe. Už nie som hoden volať sa tvojim synom.“ 22 Ale otec povedal svojim sluhom: „Rýchlo prineste najlepšie šaty a oblečte ho! Dajte mu prsteň na ruku a obuv na nohy! 23 Priveďte vykŕmené teľa a zabite ho. Jedzme a veselo hodujme, 24 lebo tento môj syn bol mŕtvy, a ožil, bol stratený, a našiel sa.“ A začali hodovať.
      25 Jeho starší syn bol práve na poli. Keď sa vracal a približoval sa k domu, počul hudbu a tanec. 26 Zavolal si jedného zo sluhov a pýtal sa, čo sa deje. 27 Ten mu povedal: „Prišiel tvoj brat a tvoj otec zabil vykŕmené teľa, lebo sa mu vrátil zdravý.“ 28 On sa však nahneval a nechcel vojsť. Vyšiel teda otec a začal ho prosiť. 29 Ale on odpovedal otcovi: „Už toľko rokov ti slúžim a nikdy som neprestúpil tvoj príkaz, a mne si nikdy nedal ani kozliatko, aby som sa zabavil so svojimi priateľmi. 30 No keď prišiel tento tvoj syn, čo ti prehýril majetok s neviestkami, pre neho si zabil vykŕmené teľa.“ 31 On mu na to povedal: „Syn môj, ty si stále so mnou a všetko, čo ja mám, je tvoje. 32 Ale patrilo sa hodovať a radovať sa, lebo tento tvoj brat bol mŕtvy, a ožil, bol stratený, a našiel sa.“

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(1911)
Lk 15, 1-10


05.02.2010 - 00:21   Jozef  
» Lk 15, 11-32

Svätý Otec Ján Pavol II. chce vyzdvihnúť, ako je dôležité, aby človek vo svojom neraz neľahkom živote zakúsil lásku Boha, lásku Božieho milosrdenstva vo sviatosti zmierenia, kde mu Boh odpúšťa, dáva mu nový prameň sily, napĺňa jeho srdce vnútorným pokojom. Pre tieto veľmi dôležité okolnosti sa tejto téme venuje vo Encyklike o Božom milosrdenstve Dives in misericordia.
Mnoho ľudí môže mať skreslené predstavy o Pánu Bohu, či už ako o nejakom starčekovi, ktorý sedí na tróne alebo o prísnom policajtovi, ktorý je nekompromisný.... no my dobre vieme, že náš Boh taký nie je! On je ten, ktorý sa nám neustále dáva, ktorý každého z nás miluje rovnako, odpúšťa nám naše poklesky, hriechy. Len problém je neraz v nás, keď sa uzatvárame do seba, myslíme si, že sami zvládneme riešenie všetkých problémov, a tak zatláčame naše zranenia, ťažkosti a hriechy do nášho vnútra. Je logické, že to v nás kvasí, že nás to ťaží, znepríjemňuje nám život aj po zdravotnej stránke, no nielen to. Pánu Bohu sa staviame chrbtom, dištancujme sa od neho, nechceme ho pustiť do svojho života. Prečo? Lebo sme plní mnohých okolností, ktoré nás spútavajú s týmto svetom. Jedinou našou cestou ako žiť a nepremárniť svoj život, je cesta vyčistenia, vyprázdnenia nášho vnútra, kde v pokore, poníženosti svojho srdca vyznáme svoje hriechy, poklesky Bohu vo sviatosti zmierenia. Keď potom môžeme zakúsiť tú ozdravujúcu silu.
To, ako konkrétne sa prejavuje milosrdenstvo Otca, môžeme vidieť v Lukášovom evanjelium v podobenstve o Márnotratnom synovi (porov. Lk 15, 11 - 32), preto odporúčam, pozrime si pozorne tento text a spätne sa pozrime na svoj život. Zistíme, že každý z nás sa nachádza v pozícii márnotratného syna, lebo sme hriešni. Nie to je však tragédia. Ježiš s tým rátal a preto ustanovil sviatosť zmierenia, lebo vedel, že svätým sa človek nestáva zo dňa na deň, ale postupne krok po kroku, veď svätosť nie je maličkosť, ale dosahuje sa maličkosťami.


28.01.2010 - 18:06   Jozef  
» Lk 15, 11-32

Písmo nás veľa krát nazýva Božími synmi a dcérami, či Božími dedičmi. Žijeme totiž s Otcom a všetko, čo On má, je nám prístupné. Môžeme sa tešiť z toho, čo zažívame a vidíme – naše životy sú premieňané a dotknuté, modlitby sú vypočuté, chorí sú uzdravovaní, je hlásané evanjelium strateným, Božia moc sa manifestuje a Cirkev rastie. Spolu s naším Otcom spolupracujeme na tomto diele, Otec totiž k tomuto využíva práve nás – naše ústa, ruky... Preto do nás vložil jeho obraz, dary, charizmy, odovzdal nám svoju múdrosť a skúsenosti. Vie, že toto všetko potrebujeme k tomu, aby sme mohli slúžiť a rásť, k tomu, aby sme mohli plnohodnotne žiť. Užívame si život v jeho požehnaní a pomazaní. Toto je naše dedičstvo – všetko to, čo v nás a pre nás Boh vykonal.
No stáva sa často to, že nám to nestačí. Z nejakého čudného dôvodu sa rozhodneme, že si zoberieme podiel a pôjdeme si svojou cestou. Vezmeme si Božie požehnanie, dary, ktoré nám On dal a ideme si svojou cestou. Čo môže byť tým dôvodom, pre ktorý Otca opúšťame?
Môžeme zažiť veľké sklamanie v cirkvi. Ľudia, ktorí nás majú milovať, nás zrania, odvrátia sa od nás, prichádzajú konflikty a nedorozumenia. Namiesto toho, aby bola cirkev miestom lásky, stáva sa miestom zranení. Nie je tu nik, kto by bol ochotný načúvať a tak odchádzame. Možno je tým dôvodom túžba žiť inak, ako Boh vyžaduje. Dáme prednosť hriešnemu vzťahu, svojej závislosti, túžbe po veciach, o ktorých vieme, že sa Pánovi nepáčia. Je to túžba po hriechu (alebo po svojej predstave šťastného života), ktorá je silnejšia než láska k Bohu. Možno sa rozhodneme, že chceme využiť jeho dary k budovaniu vlastnej kariéry a svojej cesty. Nie On bude oslávený, ale ja!


28.01.2010 - 18:06   Jozef  
» Lk 15, 11-32

Vv. 1-3: Výraz mýtnici a hriešnici bol pravdepodobne nielen označením spoločenskej skupiny colníkov, ale aj charakteristikou, čo dosvedčuje výraz hriešnici. Boli to ľudia, ktorými sa vo všeobecnosti pohŕdalo. A práve tí prichádzali k Ježišovi a počúvali ho. Farizeji a zákonníci naopak, šomrali na Ježiša. Mýtnikov považovali za permanentne nečistých, preto sa s nimi nestýkali. Ježiš im neodpovedá priamo, ale prostredníctvom podobenstva, vlastne prostredníctvom troch podobenstiev. Tieto tri verše teda tvoria rámec, scénu. Lukáš ju líči veľmi stručne, ale výstižne. Ide v nej o človeka. Ježišovi ani neprichádzajú na meno, hovoria o ňom: tento... Ježišovi však záleží aj na mýtnikoch, aj na farizejoch a zákonníkoch. Odpovedá im spôsobom, ktorý ich má viesť k premýšľaniu o človeku a o správnom vzťahu k nemu. Predkladá im tri podobenstvá.
Tretie podobenstvo o márnotratnom synovi je pomerne dlhé a veľmi pôsobivé. Má tri časti, ktoré možno vidieť ako výstup mladšieho syna (vv. 11-20), výstup otca (vv. 21-24) a výstup staršieho syna s otcovou odpoveďou (vv. 25-32).
Vv. 11-20a: Mladší syn nemal právo na dedičstvo, kým ešte žil otec. Po jeho smrti by mu pripadla tretina majetku, ak boli iba dvaja súrodenci, lebo prvorodenému synovi pripadli dve čiastky z dedičstva. Vo svete sa mu však vodilo veľmi zle. Jeho osud je v podobenstve vyrozprávaný veľmi živo; nemusíme tu každému detailu pripisovať nejaký skrytý význam. Mladší syn vyšiel na mizinu a podarilo sa mu uchytiť u nejakého hospodára, ktorý ho poslal pásť ošípané. Bolo to preň veľmi pokorujúce, lebo sa dostal k zvieratám, ktoré boli medzi Židmi považované za nečisté. Mladšiemu synovi sa však nedostávalo ani to, čo dostávali tieto zvieratá. Tu prichádza podstatný psychologický moment: vstúpil teda do seba... (v. 17). Po dlhom zápase so sebou samým sa konečne rozhodol vrátiť sa. Pripravil si reč, ktorá obsahovala tri prvky: vyznanie hriechu, konštatovanie stavu a prosbu o prijatie na posledné miesto... I vstal a šiel k svojmu otcovi.
Vv. 20b-24: Úvodná veta vyjadrujúca reakciu otca je nádherným vyjadrením jeho súcitu a túžby po synovom návrate. Lukáš tu krásne a dojímavo pomocou ľudského súcitu vystihol pravdu o súcite Boha s človekom a o jeho túžbe po obrátení človeka. V tom momente syn začal svoju starostlivo pripravenú reč, ale otec ho nenechal dohovoriť (syn predniesol len jej dve časti) a rozkázal pripraviť uvítaciu hostinu. Predtým ešte rozkázal priniesť šaty, prsteň a obuv, čo boli znaky slobodného a plnoprávneho člena rodiny. Môžeme len formulovať svoje dohady o tom, či šaty-prsteň-obuv nejako korešpondujú s postavením hriešnik-strata statusu syna-sluha, ako to mala vyjadrovať pripravená reč. V. 24 (mŕtvy-živý, stratený-nájdený) vyjadruje otcovo potvrdenie, že u mladšieho syna nastala dokonalá metanoia.
Vv. 25-32: Dej podobenstva pokračuje tretím výstupom, v ktorom sa predstavuje starší syn, ktorý celý čas zostal s otcom. Sluha mu v podávanej správe uviedol, že sa vrátil jeho brat (v. 27). Dojímavé účinkovanie otca pokračuje. Starší syn nechcel ani vojsť dnu a vtedy vyšiel otec von k nemu. Tvrdosť syna sa však neobmäkčila: toľko rokov ti slúžim... (v. 29). Starší syn je v tej chvíli úbohejší ako mladší, pretože život s otcom doteraz bral ako službu, otroctvo... Rád by si bol niekedy tiež niečo dovolil, ale pravdepodobne sa otca bál ... alebo bral ohľad na vonkajšie okolnosti. Autori, čo sledujú psychologické okolnosti tohto podobenstva, dodávajú, že mladší syn odišiel asi kvôli dusnej atmosfére, ktorú spôsoboval v dome starší brat. On to aj potvrdzuje: keď prišiel tento tvoj syn... (v. 30). Hovorí z neho zranená pýcha a možno aj nenávisť alebo zlosť z toho, že on si nič „nemohol dovoliť“. V 31. verši je ukázaný vrchol otcovej dobroty: syn môj, ty si stále so mnou... všetko, čo ja mám, je tvoje... tvoj brat bol mŕtvy, a ožil, bol stratený, a našiel sa (v. 31-32). Tu sa podobenstvo končí bez akéhokoľvek ďalšieho komentára alebo uvádzania tzv. tertium comparationis. Nastupuje ticho a jeho „operačný priestor“... Zákonníci a farizeji majú teraz premýšľať...


28.01.2010 - 18:05   Jozef  
» Lk 15, 11-32

Lukášova 15. kapitola patrí k literárnym a psychologickým vrcholom celej náboženskej a umeleckej spisby vôbec. Je to iba krátka kapitola obsahujúca 32 veršov a v nich sa okrem krátkeho úvodu (vv. 1-3) nachádzajú 3 podobenstvá, ktoré autori nazývajú „podobenstvá o troch stratách“: o stratenej ovečke (vv. 4-7), o stratenej drachme (vv. 8-10) a podobenstvo o stratenom synovi (vv. 11-32). Toto tretie podobenstvo sa dnes viac presadzuje pod názvom „podobenstvo o milosrdnom otcovi“.
Prvý obraz dnešného evanjelia (vv. 1-3) o mýtnikoch a hriešnikoch na jednej strane a o farizejoch a zákonníkoch na druhej strane je veľmi výrečný. Ide o dve skupiny, ktoré zrejme stáli proti sebe. Ježiš sa priklonil k prvej z nich, čo mu druhá skupina, prirodzene, vyčíta. Všetky tri nasledujúce podobenstvá sú Ježišovou odpoveďou. Druhý obraz dnešného evanjeliového čítania (vv. 11-32) podáva vlastné podobenstvo o milosrdnom otcovi. Podobenstvo sa končí otvoreným záverom, bez komentára k deju podobenstva. Môžeme povedať, že posledná veta je najvlastnejšou odpoveďou na konflikt definovaný v prvých troch veršoch 15. kapitoly. Teda v tomto evanjeliu možno nájsť implicitnú inklúziu: farizeji a zákonníci formulujú výčitku (v. 2) a Ježiš odpovedá poukázaním na návrat strateného a oživenie mŕtveho človeka... (v. 32).


25.05.2007 - 19:03   Alfons Kirchgässner  
» Lk 15,20

Vstal a šiel k svojmu otcovi. Ešte bol ďaleko, keď ho zazrel jeho otec, a bolo mu ho ľúto. Pribehol k nemu, hodil sa mu okolo krku a vybozkával ho. (Lk 15,20)
Toto počínanie je veľkorysé. Stretnutie sa neuskutočňuje len nejakým gestom, ani slovom alebo rečou, ale bolestno-radostným znovunájdením sa tých, čo boli tak dlho od seba vzdialení, ako niečo, čo ako mohutný prúd preteká z jedného srdca do druhého. Odpustenie treba chápať takto, nie ako právny úkon, ale ako hnutie lásky. (Bernanos raz prirovnáva Božie milosrdenstvo k dravému vtákovi, ktorý sa vrhá z výšav, aby si odniesol korisť).
Áno, Boh má súcit, on túžobne čaká na každého hriešnika, a má božskú radosť nad obráteným, o ktorej Ježiš hovorí, že je väčšia ako božská spokojnosť s deväťdesiatimi deviatimi, «ktorí nepotrebujú pokánie» a sú Božími miláčkami; ale sú nimi aj hriešnici, lebo kvôli nim sa stal Boží Syn človekom a zomrel na kríži. Okolo nich sa točia Božie myšlienky. Týchto priviesť k obráteniu a zachrániť ich, je najvznešenejšou úlohou Cirkvi, ktorú ustanovil za predchodkyňu svojho kráľovstva...
Návrat sa dovršuje znovuprijatím do otcovského domu, do všetkých synovských práv. Otec si neželá nijakého sluhu, on chce mať opäť svoje dieťa. Čo sa tu deje, vyjadruje sa slovami: «Tento bol mŕtvy a znova žije.» Odpustenie nie je len zmazanie viny, ale je začiatok nového života, je premenou, znovustvorením. Odumretý, prázdny a stratený život bol znovustvorený. (Alfons Kirchgässner)


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Lk 15,1-3.11-32

Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije.
Otázka vzniklá v souvislosti s hostinou u celníka Matouše (Lk 5,29n;) se vrací s novou závažností. Ježíš nyní odpovídá třemi podobenstvími „o ztracených“ (ovečka, svatební peníz, dva synové, Lk 15): třemi podobenstvími o hledání hříšníka, třemi podobenstvími o radosti z odpuštění, třemi podobenstvími o neohraničené Boží lásce k člověku. Dvojpodobenství o ztracených synech se často nazývá podobenstvím „o milosrdném Otci“. Bůh Otec - čekající, milosrdný, běžící vstříc, vracející synovskou čest, chystající hostinu lásky a jemně domlouvající závidějícímu (a proto snad ještě více ztracenému) bratrovi - je zde totiž hlavním postavou. A Ježíš je jeho živým obrazem.


24.03.2006 - 16:59   JR  
» Lk 15, 11-32

Dej mi z majetku podíl, který na mne připadá
Hříchů je mnoho, mají různé stupně a odrůdy, jejich vypočítání zaplní celou knihu morální teologie. A přece se duchovní autoři ptávají, jaký mají všechny neřesti společný základ. Jednomyslně pak odpovídají: egoismus, nepřirozené uzavření zájmů, pozornost obrácená jenom k sobě. Marnotratný syn měl všecko, ale společně s otcem a bratrem. Zatoužil po tom, aby mohl jmění užívat sám, nezávisle, bez ohledu na druhé. Tím ovšem přetrhal svazky s ostatními. Symbolicky se to vyjadřuje v podobenství tím, že odešel do daleké země. Jeho požadavek nám nepřipadá podivný, vždyť se s něčím podobným setkáváme denně. I _mi v sobě objevujeme stále dva sklony Jednou bychom se s druhými rádi podělili, pohovořili si s nimi, žili společně. A hned vzápětí nás něco pudí odejít tam, kde nás nikdo nezná, schovat si pro sebe, co máme, uzavřít se. Podle V. Solovjova tu jde o dvě tendence: života a smrti. Hřích znamená postavit se na tu cestu, která vede ke smrti. Život je totiž neustálé sdílení, smrt je konec vztahů.


24.03.2006 - 16:59   JR  
» Lk 15, 11-32

Všecko utratil, nastal hlad
Je neuvěřitelné, jakou životnost mají jisté organismy, jak dokážou zahojit poranění, jak přečkají těžké podmínky I zdraví lidé mají silnou vitalitu. Takoví přečkali koncentrační tábory a vězení, šťastně se vrátili domů. Silná vitalita se však projeví i v životě duchovním. Jejím projevem je duchovní hlad, nespokojenost se špatně zvoleným životem. jsou ovšem různé druhy nespokojenosti. Někdo je nespokojený s jídlem, a chce proto změnit kuchyni. Někdy se mu to podaří, jindy ne. Jiný je nespokojen s prací, kterou dělá, hledá si tedy nové zaměstnání. Jsme často nespokojeni s počasím, ale v tom případě nemůžeme dělat nic. Nespokojenost s jinými lidmi nás vede k přetrhávání lidských vztahů mezi přáteli a i v rodině. Je tedy nespokojenost, všeobecně řečeno, ničivý, rušící prvek v životě. jenom jedna nespokojenost má zásadně pozitivní hodnotu: Být nespokojen sám se sebou nás vede k napravení vlastního života. Evangelium ji nazývá obrácením, pokáním a připisuje jí zázračnou moc.


24.03.2006 - 16:59   JR  
» Lk 15, 11-32

Vstanu a půjdu k svému otci
Rozdělení mezi lidmi začíná egoismem. Začátkem spojení je naopak důvěra. Ta je ovšem možná jenom mezi živými osobami. K přírodním zákonům nemůžeme mít důvěru. Musíme je znát, abychom jich využili nebo abychom se jim vyhnuli. Kdo prolomil hráz, musí utéci před vodou, která se rozlévá. I státní zákony dopadnou tvrdě na toho, kdo se proti nim prohřešil, neumí-li se vyhnout a utéci. Bůh se naopak zjevuje v Bibli jako otec. Ten pak může odpustit. Tak se stává podivná věc. Hříšník, který se obrátil, vyznává víru v Boha lepším způsobem než spravedlivý. Kdo nehřešil, snadno uzná, že je Bůh první příčina a zákon světa, soudce, který odměňuje spravedlivě dobré a trestá zlé. Ale ten, kdo se modlí „Bože, odpusť mně hříšnému“, recituje úplné Krédo. Věří, že je Bůh milosrdný Otec, který odplácí dobrým za zlé, který odpouští. Vyznáním víry se spojujeme s Bohem, víra dává věčný život. Proto i ten, kdo prosí o smilování, i když byl hříchem syn smrti, znovu dostává podíl na věčném životě a jeho štěstí.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Lk 15,1-3.11-32

   Slyšeli jsme slovo Boží a není k tomu co dodat, než jdi a jednej podobně.
   Postava otce nám říká: Takhle jedná s hříšníkem Bůh. Jestli ti někdo ublížil, chovej se k němu také tak. Postava syna mladšího říká: Takhle má jednat hříšník, když se chce napravit. Jestli jsi zhřešil, vrať se k Otci s marnotratným synem.
   Postava syna staršího nám říká: Takhle nemá jednat nikdo. Máme se radovat a ne horšit nad obrácením hříšníka. Ty se tak špatně nechovej.
   Tyhle tři rady jsou zvěstí dnešního evangelia. To bychom si měli promyslit a podle nich zařídit své vztahy k lidem kolem sebe - a hned by byly hezčí.
   Jenže tomuto podobenství naslouchá lidstvo už 2000 let - a ještě chování Otcovo nepochopilo.
   My, co jsme tu, nasloucháme tomuto podobenství nevím už pokolikáté. Co jsme z něj pochopili? A co jsme z něj uskutečnili?
   Je tu nejprve postava Otcova:
   Bůh že je vždy laskavý, trpělivý a vždy odpouštějící Otec? Copak v nás stále ještě nestraší představa Boha, než je ta z dnešního podobenství? Copak my se stále ještě v koutku duše nebojíme starozákonního Hospodina, který nepřeje člověku, aby se mu dobře dařilo, zkouší ho všelijakým neštěstím, dopouští na něj věcí, nad kterými nám vstávají vlasy na hlavě. Dokladem jsou úmrtí věřících rodin: “Zalíbilo se Bohu odvolat ze života naši maminku...”, a byla to máma dvou malých dětí! Pěkný Bůh Otec, který má zalíbení v tom, že dělá z děcek sirotky a z muže vdovce!
   Postava syna mladšího:
   Místo trestání, pomsty, že máme odpouštět? Copak stále ještě nevidíme odpouštění hříchů jako záležitost kněží a zpovědnic, místo abychom si byli vědomi, že je to denní povinnost nás všech? To ,že máme povinnost denně odpouštět, denně stokrát odpouštět, pokaždé odpustit, když ti ten, kdo ublíží, dá jen najevo, že lituje, že svou chybu uznává?
   Postava syna staršího:
   Že se máme kamarádit se ztroskotanci a pomáhat jim? Stále ještě je nám cizí radost z obrácení hříšníků. Moc dobře nám funguje paměť tam, kde si můžeme pamatovat něco na druhého. Stále ještě je nám cizí představa, že lajdák by se mohl také napravit. Spíš pogromům na ně jsme nakloněni.
   Máme se tedy i my i celé lidstvo co učit z podobenství Pána Ježíše o marnotratném synu:
   Když ti někdo ublížil, odpusť, jako nebeský Otec odpustí.
   Když ty někomu ublížíš, uznej to, omluv se, naprav to.
   Když vidíš chybujícího, nepovyšuj se nad něj, neodtahuj se, ale jak můžeš, pomoz mu z bídy ven.
   Nakonec je zřejmé toto:
   Obrácení, kajícnost, kterou chce Pán Ježíš, je celoživotní školení všech na následovníky nebeského Otce.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Lk 15,1-3.11-32

   Dnešní evangelium o marnotratném synu jsme již mnohokrát slyšeli. A vždy znovu nás upoutá a okouzlí, když se dost soustředíme, abychom je znovu slyšeli. Říká se, že je to nejkrásnější podobenství ze všech, co Pán Ježíš vyprávěl.
   Je to podobenství o mně, o tobě, o každém z nás. Každý z nás má za sebou své útěky od Boha, od Božích přikázání, od Boží lásky.
   Každá naše cesta ke zpovědnici je návratem marnotratného syna do otcovského domu.
   I každá naše cesta do kostela, naše společné shromáždění je takovým návratem ze světa k Otci. Návratem kajícím. Na začátku je vždy pohled na sebe, to máme také jít do sebe: Otče, hřešil jsem; Pane, smiluj se. Naše svědomí se probouzí, připomínáme si své hříchy.
   Ale je to i návrat radostný, šťastný: také my, marnotratní synové, jsme vždy znovu osloveni otcovským slovem Božím. Vždy znovu jsme zváni k hostině, kterou otcovská láska káže připravit: vezměte a jezte; blahoslavení, kteří jsou pozváni k hostině Beránkově.
   Tak jedná Bůh s námi. Jak jednáme my s marnotratným bližním?
   Otec se mohl synovi škodolibě vysmát: vidíš, to máš z toho, žes mě neposlechl, žes utekl z domu, dobře ti tak! Ale otec jen otvírá náruč. - Dělám to já také tak vůči svým dětem, vůči bratrovi, bližním? Naučilo mě už toto podobenství, že vítat provinilce láteřením není nejlepší způsob ani výchovy ani pomoci?
   Otec mohl dát najevo, že se na syna zlobí, být uražen, nechtít ho znát. Ale nezlobil se, ani nehrál uraženého - a tím jej zcela získal. Dělám to já také tak vůči dětem, bližním, když mi něco vyvedou?
   Otec mohl trvat na právu a spravedlnosti: svůj díl sis vybral, nemáš tu co pohledávat, nic ti nejsem povinen. Mohl, ale netrval: dal přednost lásce před spravedlností. Ty také tak?
   Je tu ještě starší syn. Otce nechápe. Nedovede uznat, pochopit, že lze jednat ještě lépe než spravedlivě. Příčina? Protože se nikdy od otce nevzdálil. Nechápe otcovu velikost. Rozumíš tomu? Když ti někdo ublížil, není z toho katastrofa, ale nakonec radost, zachováš-li se jako otec z podobenství. Je to příležitost pro tebe, abys mohl prověřit svou lásku. A je to příležitost pro provinilce, aby tvou lásku poznal. Felix culpa - šťastná vina.
   Nepohlížím i já na bližní - hříšníky- jako ten syn usedlý? Jak soudím o hříšnících? Jako o těch, nad kterými se mám pohoršovat a odvrátit se od nich, nebo jako o těch, kterým mám neumdlévající laskavostí pomáhat, aby trefili zpět k Otci, aby se s ním smířili?
   Kristus nás dnes vede jako zástup marnotratných synů k Otci. Kéž zažijeme radost návratu při velikonoční svaté zpovědi.
   Kéž uslyšíme dnes z evangelia otcovské oslovení Boží!
   Kéž se rozradujeme ve svátostné hostině v tomto domě Otcově i našem.
   Přímluvy
   V duchu podobenství dnešního evangelia dejme se nyní vést Pánem Ježíšem jako marnotratní synové k Otci. Dejme se oslovit a zachránit Boží trpělivou dobrotou. O Boží milosrdenství a odpuštění prosme slovy:
   PANE, SMILUJ SE !
   Otec se mohl škodolibě vysmát, když se syn kajícně vracel: “Vždyť jsem ti to povídal, vždyť jsem tě varoval. Neposlechls a to máš z toho!” Ale Otec místo výčitek otevřel náruč. Abychom to uměli dělat také tak vůči svým dětem, vůči všem, kteří se na nás proviní a doplatí na to, abychom nebyli škodolibí - prosme Pána.
   Otec mohl být uražen, mohl mít na syna zlost, mohl ho nechtít znát. Ale on nehrál uraženého, nezlobil se, a tím syna získal a zachránil. Abychom také dokázali neurážet se, nezlobit se, prosme Pána.
   Otec mohl trvat na spravedlnosti a právu: “ Svůj dědický podíl sis vybral, už tu nemáš co pohledávat!” - Ale otec dal přednost milosrdné lásce před přísným právem. Abychom také cenili víc milosrdenství než právo, prosme Pána.
   Bože, dej, ať pochopíme a přijmeme naučení dnešního evangelia. Ať se učíme žít a jednat v duchu našeho Pána, Ježíše Krista.


04.02.2006 - 14:10   -ls-  
» Lk 15,1-3.11-32

   Dnešní evangelium je jedno z krásných vyprávění, které samo vysvětlivky nepotřebuje. Ale lépe se nám bude poslouchat, když si připomeneme dobu a prostředí, ve kterém je Pán Ježíš hlásal. - Izraelité byli tehdy doslova spoutáni na každém kroku množstvím rituálních předpisů, příkazů, zákonů. Každé přestoupení znamenalo znečištění a nutnost složitého rituálu očišťování. Každý Izraelita byl povinen se vyhnout člověku, který se proti zákonům nějak provinil. Nikdo nesměl s hříšníkem ani zdaleka promluvit. Provinilec proti náboženským předpisům musel dělat dlouhé veřejné pokání, než byl kněžími prohlášen za čistého. Když jsme si toto připomněli, snadněji pochopíme, jaké pohoršení muselo tenkrát vyvolat toto podobenství o marnotratném synu - nečistém hříšníku - a o dobrotivém Otci, který ho nevyhnal, aby dělal snad celá léta tuhé pokání, ale mluvil s ním, objal ho, přijal ho zpět do domu. Kam by to vedlo, kdyby se s hříšníky takhle mírně zacházelo?


11.12.2005 - 21:26   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 15,1-3.11-32

Sme svedkami obrátenia strateného syna. A vidíme, aké radostné je to obrátenie: pri hudbe, tanci a rozprávaní. Možno niečo iné očakávali svedkovia obrátenia. Ako ten starší brat, tak aj teraz tí lepší bratia by chceli vidieť inakšie obrátenie svojich „horších" bratov. A možno aj tí „horší" bratia očakávajú skôr nadávky a spravodlivú kritiku; určite toto očakával aj tento naničhodník z podobenstva.
Práve: keď pri duchovnej obnove, a vôbec v kázňach, je reč o obrátení, obyčajne sme pripravení prežívať negatívne pocity: nechuť voči sebe samému, smútok a skľúčenosť. Kto však nerozlišuje ľútosť nad hriechom od smútku, ten nezakúsil ešte, čím je ľútosť nad hriechmi, ktorá pochádza od Ducha Svätého (A. de Mello). Normálne všetci zmierení s Bohom prostredníctvom sviatosti zmierenia pociťujú radosť. Aj Pán Ježiš vždy spája obrátenie s pocitom veľkej radosti. Tak by chcel vidieť naše obrátenie aj teraz, v dňoch pôstnej duchovnej obnovy. Hudba a anjelské chóry majú znieť v dušiach a hostinu nad hostinami pripravuje Ten, ktorý s radosťou nás prijíma možno po dlhom našom blúdení.


07.12.2005 - 16:45   -kz-  
» Lk 15, 1-3.11-32

Dobře prožít postní dobu znamená smířit se s Bohem. Přijmout svátost smíření s Bohem. Abychom tu svátost dobře přijali, je třeba zamyslet se nad obsahem známého podobenství o marnotratném synu.
Příběh začíná v domě zámožného otce a jeho dvou synů. Společně hospodaří, žijí blahobytně. Přichází však chvíle, kdy mladší syn zatouží po světě a jeho radovánkách. Žádá po otci svůj podíl na majetku a odjíždí za štěstím. Ve světě majetek prohýří a skončí jako hlídač vepřů.
Tady si uvědomuje, co všechno provedl, čeho se dopustil, uvědomuje si, že urazil otce a způsobil mu velký zármutek.
Zpytování svědomí: patříš k těm, kdo tvrdí „Nikoho jsem nezabil, nikomu jsem nic neukradl a jiné hříchy nemám"? Základem dobré zpovědi je upřímné zpytování svědomí.
Když si syn uvědomil své špatnosti, slzy lítosti kanou po jeho tváři. V duchu začíná odprošovat otce, lituje, že se dopustil tolika neřestí, uznává, že nemá právo se ještě nazývat synem otce, kterého opustil a urazil.
„Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného..." Bůh tě miluje a jak ses zachoval k nebeskému Otci? Bez lítosti není odpuštění. Dívej se na kříž a lituj!
Marnotratný syn nejen lituje. On si umiňuje: vrátím se k Otci, padnu na kolena, budu prosit za odpuštění, ale také řeknu: již nejsem hoden být tvým synem. Já chci alespoň trochu všechno napravit. Dovol mi, abych jako dělník u tebe pracoval jen za byt a za stravu.
K lítosti patří i polepšení a obrácení. Nemělo by to smysl vyznat své hříchy a klidně hřešit dále. Pokud jsi se vyzpovídal, ale ani trochu nezměnil svůj život, pak ta zpověď byla zbytečná. Nenuťte nikoho ke zpovědi, pokud není předpoklad, že se kajícník nezmění. Co řekl Pán Ježíš cizoložné ženě? „Jdi v pokoji a nehřeš více!"
Syn se vrací v zuboženém stavu k otci. Mohl si vymyslet pohádku: když jsem jel do světa, přepadli mě loupežníci, oloupili o všechno a prodali mě do otroctví. Podařilo se mi nyní utéci, proto můj zbědovaný stav. Syn se však přiznává ke všemu: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě..."
Nesetkali jste se ještě s člověkem, který cynicky prohlašoval: „Co bych se ke všemu přiznával, musí farář vědět o mých všech hříších?"
Pokud se někdo takto zpovídal, že zatajil byť jediný těžký hřích, dopustil se svatokrádeže, zajisté i svatokrádežně přijímal, a pokud vše nenapraví včas v generální zpovědi, je na cestě k věčné záhubě.
Dobrý otec nejen že synovi odpustil, on ještě pro něj uspořádal hostinu. Připomínají se slova Ježíšova: „Větší bude v nebi radost nad jedním hříšníkem pokání činícím..."
I tobě bude odpuštěno. Snaž se odvděčit dobrovolným pokáním, nejen pokáním, které ti uložil zpovědník. Čím více odčiníš zde na zemi, tím méně budeš činit pokání v očistci.
Neříkej, že jsi nezhřešil, čiň pokání, očisti se ve svátosti smíření s Bohem, začni lepší život a pak budeš moci radostně prožívat Velikonoce.


31.12.2004 - 14:16   Mark A. Copeland  
» Lk 15:11–32

ÚVOD

1. „Podobenství o marnotratném synu“ je vyvrcholením Ježíšovy odpovědi na jeho obvinění farizeji a zákoníky…
      a. Jejich obvinění? „Tento člověk přijímá hříšníky a jí s nimi.“ – Lk 15:2
      b. Jeho reakce? Tři podobenství, ve kterých ilustruje „Otcovu toužící lásku ke ztraceným“ (Hendriksen)…
            1) „Ztracená ovce“ – Lk 15:3–7
            2) „Ztracený peníz“ – Lk 15:8–10
            3) „Marnotratný syn“ – Lk 15:11–32

2. „Podobenství o marnotratném synu“ bylo nazváno…
      a. „Perlou a korunou všech podobenství“ (Trench)
      b. Evangeliem v evangeliu

3. I když je běžně nazýváno „Marnotratný syn“ (marnotratný (prodigal) znamená „nehospodárný“ (wasteful))
      a. Mohlo by být stejně tak nazýváno „podobenstvím o milujícím otci“ (Wiersbe)
      b. Neboť toho odhaluje více o otcově lásce než o hříšnosti mladšího syna

4. Podobenství také odhaluje mnoho o srdci neodpouštějícího staršího syna; jeho úlohou v tomto podobenství je pokárat ty, kteří se nechtějí přiblížit k ztraceným, kteří činí pokání, a přijmout je


31.12.2004 - 14:15   Mark A. Copeland  
» Lk 15:11–32

ROZBOR „PODOBENSTVÍ O MARNOTRATNÉM SYNU“

A. JEHO ODCHOD Z DOMOVA – Lk 15:11–13a
      1. Mladší syn požádá svého otce, aby mu dal jeho část dědictví, která mu patří
            a. Podle Mojžíšova zákona nejstarší syn dostal dvojnásobný díl – srv. Dt 21:17
            b. Jelikož byli synové dva, mladší obdržel jednu třetinu
      2. Stejně jako mnoho netrpělivých mladých lidí v dnešní době, mladší syn…
            a. Toužil být svobodný od omezování rodiči
            b. Toužil mít dědictví svého otce „teď“
      3. Otec mu dává to, co požaduje, a mladší syn zanedlouho bere všechno co má do vzdálené země

B. JEHO ŽIVOT V CIZINĚ – Lk 15:13b–19
      1. „Marnotratným“ (nehospodárným, extravagantním) životem brzy vyčerpá svůj majetek
      2. Jeho chudoba je ještě zkomplikována hladem, který postihl zemi
      3. V zoufalství se nechává najmout, aby krmil cizí vepře
            a. Toto bylo pro Žida nesmírně ponižující, neboť vepři byli považováni za nečisté – srv. Lv 11:7
            b. Podle Hendriksena bylo v té době běžné rčení: „Proklet buď muž, který se stará o prasata!“
            c. Z nesmírného hladu by rád jedl to, co bylo dáváno prasatům…
      4. Konečně přichází k sobě…
            a. Vzpomíná si, jak byli dobře živeni najatí služebníci u jeho otce
            b. Měli hojnost, a on zde hynul hladem! –– Takže k hladu a pokoření se nyní přidává stesk po domově
      5. Rozhoduje se, že se vrátí domů…
            a. Aby vyznal svůj hřích vůči nebi (tj. Boží vůli) a svému otci
            b. Aby vyznal svou nehodnost být nazýván synem svého otce
            c. Aby se stal jenom jedním z otcových najatých služebníků

C. JEHO NÁVRAT DOMŮ – Lk 15:20–32
1. Vřele přivítaný svým otcem – Lk 15:20–24
      a. Marnotratný syn uskutečňuje své rozhodnutí a vrací se domů
      b. Zatímco je ještě velmi daleko, otec jej uvidí (čekal na svého syna?)
      c. Otcova nesmírná láska je zřejmá okamžitě…
            1) Slituje se nad ním
             2) Běží ke svému synovi, aby jej uvítal
            3) Padá mu kolem krku
            4) Líbá ho
      d. Syn ihned vyznává svůj hřích, a svou nehodnost být nazýván synem
      e. Ale ještě před tím, než stačí říct „Učiň mě jedním ze svých služebníků“, otec radostně volá své služebníky, aby…
            1) Přinesli nejlepší oděv a oblékli mu jej
            2) Dali na jeho ruku prsten, a na jeho nohy sandály
            3) Zabili tučné tele, aby oslavili jeho návrat – Všechno proto, aby byla synovi navrácena důležitost a autorita
      f. Co to znamená pro otce je letmo shrnuto v těchto slovech…
            1) „protože tento můj syn byl mrtvý a zase ožil“
            2) „ztratil se a byl nalezen“ – Kterýkoli rodič by se zajisté mohl ztotožnit s pocity vyjádřenými tímto otcem!

2. Žárlivě odmítnutý svým bratrem – Lk 15:25–32
      a. Starší syn, když se vrací z pole, se diví, co je to za oslavu
      b. Když se to od jednoho služebníka dozví, rozzlobeně odmítá jít dovnitř
      c. Vychází jeho otec a domlouvá mu…
            1) Námitky staršího syna:
                  a) Sloužil svému otci mnoho let
                  b) Nikdy nepřekročil otcovu vůli
                  c) Otec pro něj nikdy neuspořádal takovou oslavu
                  d) Ale když se vrátí domů syn, který promrhal dědictví svého otce s nevěstkami, je pro něj zabito tučné tele! – Není jednoduché sympatizovat se starším synem?
            2) Otcova odpověď:
                  a) Nejprve si všimněme, jak něžně zachází otec s TÍMTO snyem (v řečtině ho nazývá „dítětem“)
                  b) Uznává věrnost staršího syna („jsi vždycky se mnou“)
                  c) Ujišťuje syna, že zbývající dědictví patří jemu („všechno, co je mé, je tvé“)
                  d) Ale otec trvá na tom, že oslava je na místě…
                  1/ „tvůj bratr…“ (všimněte si kontrastu)
                  a/ Starší syn nazval svého bratra „tento tvůj syn“
                  b/ Otec zdůrazňuje bratrský vztah, „tvůj bratr“
                  2/ „…byl mrtev a ožil, ztratil se, a byl nalezen.“ (zopakování toho, co bylo řečeno služebníkům v Lk 15:24)

[Takto končí „perla a koruna“ všech podobenství, a ponechává nás s ostrým protikladem mezi otcovou láskou a žárlivostí staršího bratra. Není podáno žádné další vysvětlení, ale pokud jenom rozvažujeme o tomto podobenství a jeho kontextu, skutečně není žádné zapotřebí.


31.12.2004 - 14:14   Mark A. Copeland  
» Lk 15:11–32

APLIKACE „PODOBENSTVÍ O MARNOTRATNÉM SYNU“

A. HLAVNÍ PRVKY MOHOU BÝT SNADNO ROZEZNÁNY…
      1. Otec představuje našeho nebeského Otce
      2. Marnotratný syn ve svém příchodu domů představuje kajícího se hříšníka
      3. Starší bratr vyjadřuje postoj sebespravedlivých farizeů a zákoníků – srv. Lk 15:2

B. KLÍČOVÁ PONAUČENÍ BY MĚLA BÝT STEJNĚ TAK ZŘEJMÁ…
      1. Náš nebeský Otec miluje své děti
            a. I když se od něj odvrátí, Jeho srdce po nich láskyplně touží
            b. Ale zejména když se vrátí s kajícným postojem
                  1) Je „radost v nebi“ – Lk 15:7
                  2) Je „radost v přítomnosti Božích andělů“ – Lk 15:10
                  3) Bylo správné „se veselit a radovat“ – Lk 15:32
      2. Věrné Boží děti potřebují rozumět tomu, jak správně přijímat chybující děti, které se vracejí k Bohu
            a. Ne s macešskou (? – sibling) žárlivostí, ale s radostnou oslavou! – Lk 15:32
            b. Se silným znovuujištěním o lásce:
                  1) Jak je ilustrováno příkladem otce v podobenství
                  2) Jak Pavel poučoval Korintské v 2 K 2:6–8


31.12.2004 - 14:14   Mark A. Copeland  
» Lk 15:11–32

ZÁVĚR

1. „Podobenství o marnotratném synu“ spolu se dvěma předcházejícími podobenstvími Ježíš vyprávěl proto, aby dal farizeům a zákoníkům tato důležitá ponaučení

2. Ačkoliv byla směřována na ně, představme si, jak tato podobenství potěšila srdce těch „celníků a hříšníků“, kteří se k Ježíši přiblížili, aby jej slyšeli! – Lk 15:1
      a. Ačkoliv byli náboženskou smetánkou považováni za nepřijatelné, dozvěděli se, že mohou být přijati Bohem!
      b. Že je Bůh hledá, a s láskou je přijme, pokud budou činit pokání! – Je toto stejné poselství, které předáváme těm, kteří jsou ztraceni v hříchu, ale kteří chtějí se přiblížit a naslouchat evangeliu?

3. Nesmíme nikdy zapomenout, že to byl Ježíš, který řekl:

      „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšné k pokání.“ (Lk 5:31–32)

      Milý příteli, „přišel jsi k sobě“ jako ten marnotratný syn a poznal jsi, jak hluboko člověk spadne, když se odvrátí od Boha?

      Nechť tě toto podobenství, „evangelium v evangeliu“, pohne k pokání; a ať nikdy nezapomeneš na to, že tvůj nebeský Otec velmi očekává na tvé smíření
s Ním!

      Společně s Bohem ti nabízíme Kristovo evangelium (srv. Mk 16:15–16) jako poselství smíření:

      „Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem.“ (2 K 5:20)


24.11.2004 - 18:35   kc  
» Lk 15, 11-32

V jeseni roku 1945 sa začal súdny proces s nacistickými pohlavármi pred medzinárodným tribunálom v Norimberku. Bolo to po prvýkrát v dejinách súdnictva, kedy boli súdení politici a generáli za vojnu a zločiny, ktorých sa počas nej dopustili. Proces sa skončil dvanástimi rozsudkami smrti, ďalší boli odsúdení do väzenia a traja boli zbavení viny.
Ľudská justícia musí byť tvrdá, lebo žiaden ľudský sudca nevie, či zločinec úprimne ľutuje spáchané zlo alebo ľútosť len predstiera.
Jedno z najkrajších podobenstiev, podobenstvo o márnotratnom synovi, nás vedie k rozjímaniu o Božom súde, spravodlivosti i milosrdenstve. V tomto podobenstve Spasiteľ hovorí každému z nás: Si hriešnik a zaslúžiš si trest. Boh ti však chce odpustiť...


03.09.2004 - 19:51   Angelo Scarano  
» Lk 15, 1-3.11-32

      Otázka vzniklá v souvislosti s hostinou u celníka Matouše (Lk 5,29n.) se vrací s novou závažností. Farizeové nově vytýkají Ježíšovi, že přijímá hříšníky a jí s nimi (Lk 15,2). Ježíš odpovídá třemi podobenstvími „o ztracených“ (ovečka, peníz, dva synové). Protože „marnotratný syn“ představuje celníky a hříšníky, kdežto „spravedlivý syn“ farizeje, je jasné, že „milosrdný otec“ vlastně představuje samotného Krista, který přijímá ztracené a zve na hostinu i reptající a spravedlivé farizeje.


24.08.2004 - 23:28   PaedDr. František Dancák  
» Lk 15, 29; 30

      Slávny viedenský kazateľ Abraham a Sancta Clara povedal kedysi svojim poslucháčom:
      Na ostrove Malta niet hadov, na Sardínii nie sú vlci, v strednej Európe nie sú krokodíly, ale na celom svete nenájdete miestečka, kde by nebolo závisti.
      Naozaj, málokedy sa nájde srdce, v ktorom by sa aspoň neozvala táto necnosť. Niet sebemenšej záhradky šťastia, aby sa pred jej bránkou nezastavil nejaký závistlivec a jedovato nehľadel na jej ruže. Na vidieku si ľudia závidia hojnosť, v malých mestečkách šaty, vo veľkých mestách stoja so závisťou aspoň pred výkladnými skriňami...
      Aj za protestom staršieho syna z podobenstva vidíme len závisť a pýchu... Aj farizeji chceli mať Boha len pre seba, a hnevali sa, ak Boh rovnakou láskou zahrňoval ich – i hriešnikov... varujme sa takéhoto posudzovania. Doprajme každému miesto vedľa nás. To bude najlepší dôkaz, že sme Kristovu náuku o láske dobre pochopili.


24.03.2004 - 07:21   Angelo Scarano  
» Lk 15, 11-32

      Nemáš odvahu pohlédnout Bohu do očí? Cítíš se špinavý? Chudý? Jako ten, kdo prohýřil velký majetek? Pak měj jistotu, že Otec očekává právě tebe! Na tebe vyhlíží, nedočkavě čeká…
      Neuvěřitelné? Ano, pokud známe Otce „podle svých měřítek“. Nepřijatelné? Ano, pokud netušíme, jakou tvář má Otec Ježíše Krista. Kristus nám totiž podává jinou tvář Otce – Otce s velmi „lidskou“ tváří, jak dosvědčuje Lukášův příběh: tento otec běží (proti všem konvencím – on je přece otec, a proto má určité postavení ve společnosti!), objímá, líbá – a to ještě před tím, než syn se omluví! Jako by se ani nezajímal o „vyznání“ – syn je důležitější! Syn je tady, přišel! „A dřív, než to dopovíš (vyznání hříchů), On se tě ujme“ (sv. Jan Zlatoústý). Jakoby se otec usmiřoval se synem, a ne naopak!
      Až příliš často jsme byli zvyklí nazývat toto podobenství „o marnotratném synu“. Zkreslující název! Vždyť ten, kdo je na prvním místě marnotratný, je právě otec! O marnotratném otci – tak by měl znít výstižný název tohoto příběhu. Proč? Především – hlavní postavou není syn, ale otec! A tento otec není jen milosrdný (k tomu by stačilo odpuštění), ale je dokonce marnotratný: dává všechno „bez míry“.
      A tento otec je marnotratný k oběma synům! Při rozdělení majetku, při navrácení mladšího; avšak ani starší nepřijde zkrátka, protože „všechno to, co patří otci, patří také jemu!“ Otcova velkorysost vyniká ještě víc na pozadí toho, že oba synové (milovaní až po okraj) jsou ve skutečnosti velkými egoisty. Všimněme si nejprve toho mladšího syna. Navzdory zažitému katechetickému klišé mladší syn není ideálním kajícníkem, vzorem pro naše obrácení!
      Ale ani starší syn „není o moc lepší“ ve vztahu k otci (pomineme-li jeho věrnost). On vykazuje několik shodných rysů s mladším (ne nadarmo jsou to bratři!):
      1.) oba mají špatnou představu o otci: nemají představu dobrého otce (první od něj utíká pryč, druhý mu vytýká, že na něho nebyl štědrý, ale není to pravda – „vše mé je tvé“!);
      2.) oba „utíkají“ od otce, nechtějí s ním mít nic společného (první jde pryč, druhý nepoužívá oslovení „otče“);
      3.) oba jsou bez otce (daleko od něj) v krizi – první zakouší hlad a pokoření (žije v blízkosti vepřů, považovaných za kulticky nečistá zvířata!), druhý je vnitřně nešťastný, proto reptá a je rozhněvaný;
      4.) oběma jde o majetek, ne o otce (první si vzal svůj podíl, druhý vyčítá, že dostal málo);
      5.) ani jeden nemá skutečně synovský vztah k otci – první otce opouští, druhý je spíš služebník (či pracovník za mzdu), kterému jde o odplatu.

      A přesto přese všechno… otec usiluje o oba syny… sobce a vypočítavé. Natolik on miluje… protože jednoduše miluje.

      I na tebe se obrací tento Otec:
      „Chceš jít dovnitř? Chceš na hostinu? Věříš, že jsem vůči tobě dobrý, velkorysý? Anebo mě považuješ za tyrana a hlídače připraveného potrestat za sebemenší náznak přestupku? Za soudce, který tě očekává, aby ti předložil dlužní úpis? Já jsem jiný Bůh… Bůh s lidskou tváří. Nezajímá mě tvůj hřích, ale tvůj život – tvoje starosti, obavy, radosti. Ty jsi pro mě ten nejdražší poklad, kvůli kterému dávám všechno.“


24.03.2004 - 07:21   Angelo Scarano  
» Lk 15, 11-32

      Komu je text určen?
      Adresát je uveden ve verši 3: „Pověděl jim toto podobenství“ (reptajícím farizeům). Není to tedy povzbuzení pro hříšníky, ale pro „zatvrzelé spravedlivé“. Hříšníci už prožívali radost ze společenství s Ježíšem, už se vrátili domů – nepotřebovali slyšet obrazné vyprávění, protože už zakoušeli realitu! Výzvu k návratu do Otcova domu potřebovali slyšet zatvrzelí spravedliví. A že je to podobenství určené „spravedlivým“ (kteří nikdy nic nepřestoupili, podobně jako starší syn), můžeme dokázat i ze závěru. A tím závěrem není přijetí mladšího syna, ale rozhovor se starším, a tento rozhovor má otevřený konec: je teď na posluchačích, na farizejích reptajících jako onen starší syn, aby vyjádřili svou odpověď na Ježíšovo pozvání. Hostina je určena i pro ně – pokud však přijmou „hříšníky“ jako své bratry.

      Postava otce nepředstavuje nebeského Otce
      Je to Ježíšova odpověď na reptání farizeů (staršího syna), obhajoba jeho postoje vůči hříšníkům (mladšímu synu). Postava otce tedy nesymbolizuje Boha Otce, ale Ježíše Krista! Jelikož toto podobenství vysvětluje a obhajuje Kristovo jednání vůči hříšníkům, je Kristus ten „marnotratný a milosrdný Otec“. Samozřejmě sekundárně Ježíš ztělesňuje samotné chování Boha Otce a teprve v tomto smyslu je to i podobenství o Bohu Otci (ale až na druhém místě). Podobenství o „marnotratném otci“ je obhajobou Ježíšova chování vůči hříšníkům – a Ježíš odráží chování samotného Boha, který se raduje z nalezení „ztraceného“ (první dvě podobenství). Ježíš (jeho starostlivost, přijetí hříšníků) tedy zviditelňuje samotného Boha.

      Výklad
      13-16 Syn žije „rozmařile“: řecké „asótós“ znamená „bláznivým, pošetilým způsobem, nespořádaně, chaoticky, rozmařile“. Důsledkem toho se dostává do velké bídy a zakouší tři etapy degradace: nouzi, život v blízkosti vepřů (nečistá a odporná zvířata u židů) a „občan té země“ se zajímá spíš o vepře než o něj. A tu si vzpomene, že v domě otcově je dostatek jídla – a toto motivuje jeho návrat domů!

      20b-24 Otec vidí syna a, hnut lítostí (dosl. „pohnulo se jeho nitro“ – formulace typická pro Lk, Bůh má „nitro milosrdenství“, Lk 1,78), běží naproti (proti všem konvencím – on je přece otec, a proto má určité postavení ve společnosti!).
      Gesta otcova jsou nápadná: syna objímá, líbá – a to ještě před tím, než se syn omluví! Jako by se otec ani nezajímal o „vyznání“ – syn je důležitější! Syn je tady, přišel! Jakoby se otec usmiřoval se synem, a ne naopak! Otec neodpovídá na synovo vyznání („nejsem hoden být tvým synem“), nepřímo však říká, že on pro něj nikdy nepřestal být synem („tento můj syn byl mrtev…“).
      Otec je také „dobrým Samaritánem“ (Lk 10,33n) – oba dva se ujímají „potřebného“, oba dva se o něj postarají a pokračují v péči a starostlivosti skrze služebníky. Jak v podobenství o otci, tak v podobenství o Samaritánovi je jmenováno sedm gest: sedmička je číslo plnosti, tedy otec udělá pro syna vše!
      A tento otec není jen milosrdný (znovu přijímá nevděčného syna), on je nadmíru štědrý, až marnotratný. Vždyť svému synu nejen dává šaty, ale dokonce ty nejkrásnější. Nejen postavení „syna“ (a ne služebníka, jak se dožadoval), ale dokonce „prsten“, symbolizující přenesení otcovy moci na syna (Gn 41,42; 1 Kr 20,8; Est 3,10; 8,8.10). Nestačí sandály, dokonce luxusní obuv (řecky „hypodémata“), kterou nosí význačné osoby při mimořádných událostech. Nestačí kůzle, dokonce nejtučnější tele, které se chová a krmí s výhledem na nějakou slavnostní událost. A nestačí dobré jídlo, je třeba hostiny, kterou si mohou dovolit jen bohatí. A jako by to nestačilo, otec zařídí i hudbu (řecky „symfónia“, znamená koncert, orchestr s tancem).

      25-28a Starší syn pracoval na poli: z toho nám vysvítá, že to byl všední pracovní den, a proto o to víc vyniká mimořádnost té oslavy. Služebník mu říká: „vrátil se tvůj bratr… že ho zase má doma živého a zdravého“ – není to přesné! Otec se raduje ze znovunalezeného vztahu – syn byl ztracen (nebo „mrtvý“ – „apollymi“ znamená ztratit se i hynout), ale nyní je nalezen.

      28b-32 Starší neříká „otče“ (na rozdíl od mladšího), neříká „můj bratr“, nýbrž „tento tvůj syn“. Připomíná tím chování farizeje v chrámu (Lk 18,11 – „tento celník…“). Navíc se ohání svou bezúhonností („nikdy jsem nic nepřestoupil“), podobně jako onen farizeus v chrámě (jmenuje své dobré skutky a zásluhy – Lk 18,11n). Postoj mladšího připomíná postoj celníka („smiluj se nade mnou“ – 18,13), i když u mladšího syna jsou pohnutky vyznání obojetné. Otec však považuje za svého syna i toho staršího (i když on neuznává svého otce), dokonce ho oslovuje „mé dítě“ (a ne „můj synu“ – Lk 15,31, to je slabý a nepřesný překlad řeckého „teknon“): je to oslovení něžnější a citově silnější než „synu“. Navíc otec připomíná tomuto svému „dítěti“, že „ten druhý“ je stále jeho bratrem.
      Podobenství nemá jeden vrchol (návrat mladšího syna), ale dva – tím druhým je rozhovor se starším, který má otevřený konec: neříká se, zda starší přijal pozvání. Proč zůstal otevřený konec? Protože podobenství bylo určeno farizeům, a tím se jím jakoby říká: Přijmete pozvání na hostinu nebo ne? Přestanete reptat?

      Název
      Běžný název „o marnotratném synu“ není výstižný, protože otec je tou hlavní postavou, ne mladší syn: na otci závisí život mladšího i staršího, on má vždy hlavní slovo. A tento otec je marnotratný, bohatě dává mladšímu (při rozdělení majetku, po návratu domů), ale i staršímu („všechno mé je tvé“). Oba synové jsou však sobečtí a vypočítaví: proto nejvýstižnější název je „marnotratný otec a nevděční (sobečtí) synové“.


24.01.2004 - 18:06   PaedDr. František Dancák  
» Lk 15, 20

      Spisovateľ Romano Guardini vo svojej poslednej knihe o Ježišovi hovorí, ako mu mladému robili ťažkú hlavu mnohé paradoxy a nelogičnosti Evanjelia
      Prečo je u Boha väčšie milosrdenstvo než spravodlivosť? Kde je tu logika? Hovoril o tom so starým kňazom - priateľom a ten mu povedal: „Také veci vie konať len veľká láska. Tá sa nepýta na logiku, ale miluje.“



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet