19.február 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Je len jediné miesto na svete - aspoň jednu jedinú časť sveta môžeme určite zmeniť - a je to naše vlastné srdce.

~R. Schneider ~

12.06.2003 - (čítanosť1761 reakcie10)


Lk 14, 25-35

      25 Išli s ním veľké zástupy. Tu sa obrátil a povedal im: 26 „Ak niekto prichádza ku mne a nemá v nenávisti svojho otca, matku, ženu, deti, bratov, sestry, ba aj svoj život, nemôže byť mojím učeníkom. 27 A kto ide za mnou a nenesie svoj kríž, nemôže byť mojím učeníkom.
      28 Ak niekto z vás chce stavať vežu, či si najprv nesadne a neprepočíta náklad, či má na jej dokončenie? 29 Aby sa mu potom, keď položí základ a nebude ju môcť dostavať, nezačali všetci, čo to uvidia, posmievať: 30 „Tento človek začal stavať, a nemohol dokončiť.“ 31 Alebo keď sa kráľ chystá do boja s iným kráľom, či si najprv nesadne a neporozmýšľa, či sa môže s desiatimi tisícami postaviť proti tomu, ktorý ide proti nemu s dvadsiatimi tisícami? 32 Ak nie, vyšle posolstvo, kým je tamten ešte ďaleko, a prosí o podmienky mieru. 33 Tak ani jeden z vás, ak sa nezriekne všetkého, čo má, nemôže byť mojím učeníkom.
      34 Soľ je dobrá. Ale ak aj soľ stratí chuť, čím ju napravia? 35 Nehodí sa ani do zeme ani do hnoja, ale ju vyhodia von. Kto má uši na počúvanie, nech počúva.“

25-35.       Mt 10, 37-38; 16, 24; 5, 13; Mk 8, 34; 9, 50.
12.06.2003 | Čítanosť(2714)
Lk 14, 15-24
12.06.2003 | Čítanosť(2070)
Lk 14, 7-14
12.06.2003 | Čítanosť(1603)
Lk 14, 1-6


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 14,25-33

Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.
Stále nerozhodným „zástupům“ jsou zde připomenuty podmínky následování: nelpět na ničem více než na Ježíši a přijmout ochotu k mučednictví i připravenost nést denní potíže cesty (v. 26 - 27; srov. 9,23). Vložené dva příklady mají varovat před lehkomyslným získáváním pro Ježíše za cenu zastírání náročnosti cesty: následování vyžaduje střízlivé zvážení a radikální rozhodnutí celého člověka.


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 14, 25 - 33

   Dnešní evangelium bývalo postrachem kazatelů a katechetů. Ve starších překladech totiž znělo: “jde-li kdo za mnou a nemá v nenávisti svého otce a svou matku i manželku i dítky, své bratry i sestry, ano i sebe samého, nemůže být mým učedníkem.” (Colův překlad)
   Že máme nenávidět otce, matku , bratra, sestru? A Pán Ježíš, že to tak říká? Jak tomu rozumět? Každý posluchač sice znal ze svého mládí - a vy, děti, to znáte také, že někdy vám jde tatínek nebo bráška tak na nervy, že si v duchu řeknete. “já tě nenávidím”, když vám poroučejí něco, co se vám nelíbí. Ale to Pán Ježíš na mysli neměl - vždyť vy sami víte, že je to jen takový ošklivý chvilkový pocit a honem se toho zbavíte.
   V ekumenickém překladu dnešního evangelia je toto místo už přeloženo lépe, mírněji: “Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce a matku, bratry a sestry - ano i sebe sama až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.”
   Ale i zde - klást rodiče, bližní, až na druhé místo - nezavání to naváděním, abychom se o rodiče nestarali? Takovým lidem se přece říká asociálové!
   Jak to vlastně Pán Ježíš myslel?
   Abychom dobře porozuměli kterémukoliv výroku Písma, musíme jej brát v souvislosti celého textu, v souvislosti okolností, za jakých to Pán řekl.
   Za jakých okolností Pán Ježíš mluvil to, co čteme v dnešním evangeliu?
   Pán jde naposledy do Jeruzaléma slavit své poslední velikonoce. On to ví, že ho tam chtějí zabít. Je to pro něj přetěžká cesta. Tolik mu doma v Galileji bránili jeho přátelé: Nechoď tam! Tolik ho přemlouvali jeho učedníci: Nechoď tam! On sám cítí v sobě každým krokem narůstající pokušení: Nechoď tam, obrať se zpět do Galileje, tam budeš v bezpečí mezi svými. Zachraň si život!
   Ale Ježíš jde. Každým krokem se blíží svému kříži, své smrti a kolem něj se stále zvětšuje zástup lidí, kteří se k němu přidávají. Ti jdou zlehka, vesele, jako na výlet. Jdou za ním - vždyť Ježíše v Jeruzalémě vyhlásí králem Izraele - a ti, co budou s ním, ti přece dostanou dobrá místa, důstojnosti ve státní správě, a dobře placené. A tak se předbíhají, tlačí se k němu, hrnou se za ním.
   V této situaci se Ježíš zastavuje a říká jim, co jsme si četli v evangeliu: že být jeho učedníkem něco stojí. Že jeho učedník musí někdy i rodinu opustit, i svůj život nasadit: “Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.”
   A Ježíš jde, aby ten kříž nesl, aby jím jako klíčem otevřel Boží království, to na čem v lidském životě nejvíc záleží.
   Boží království! Přinášet pro ně oběti, vzdávat se kvůli němu pohodlí - kvůli čemusi, co snad přijde až po smrti - není to utopie?
   Kdepak. Boží království není zásmrtná utopie, to vyrůstá už zde, v našem životě - od té doby, co je Ježíš na kříži otevřel.
   Boží království vzniká všude tam, kde lidé přestanou hrabat jen a jen pro svou rodinu, pro sebe, kde na první místo dávají dobro celku. Boží království vzniká už zde, tady, všude tam, kde se Ježíšovo evangelium bere vážně a kde se lidé podle něj pokoušejí žít.
   Pravda, v úplnosti zde na světě nikdo Boží království nevybuduje. Ještě tu není úplně, ale už tu vzniká, rodí se v miliónech srdcí.
   A to je napětí lidského života - toto “už ano” a “ještě ne”.
   Jsou lidé, kteří tohle vyslechnou a řeknou si: tak toto budování Božího království pro druhé mi může být klidně ukradeno. Já se starám, aby si dobře žila má rodina, abych si žil dobře já - a ostatní ať se o sebe starají sami.
   Kdo takhle smýšlí, ten se obelhává. Ve světě, kde každý myslí jen na sebe a kašle na druhé, tam se nemůže vést dobře nikomu.
   Dobře může být každému jen tam, kde každý klade na první místo zájmy celku. Ne že bychom se neměli starat o svou rodinu, o svůj pěkný život, o své osobní zájmy. Ale to patří až na druhé místo. Nikdo nemá stavět své štěstí na tom, že škodí druhým.
   Bratři, naznačili jsme si smysl Ježíšových slov, jak být jeho následovníkem, učedníkem, křesťanem.
   Principy Božího království nám musí být důležitější, než sebežádoucnější věci osobní. pak jsme dobrými následovníky Pána Ježíše.


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 14, 25 - 33

   Radikální Ježíšova slova o bezvýhradném následování byla řečena Ježíšovým apoštolům, učedníkům, tj. těm, kteří budou hlásat jeho učení z povolání.
   Měli bychom na nich měřit svou vyznavačskou opravdovost i dnes především my, kněží, biskupové, klerus. Zda hlásáme celé slovo boží, nebo se bázlivě ohlížíme, co říct a co neříct, aby nám to nepoškodilo naše pohodlí, naši zajištěnou existenci, naši dobrou pověst na té nebo oné straně. proto se nemáme vázat na rodinu, majetek. Boží království mají hlásat jen lidé tak silní, aby se uměli vzdát všeho vedlejšího v cestě za Božím Královstvím.
   Podobně se vzdává vedlejších věcí student, aby mohl soustředěně studovat (např. zábav, známostí s dívkami). Podobně se vzdává sportovec nikotinu a alkoholu, aby neoslabil svou výkonnost.
   Dobrá, řekneš, dnes je tedy kázání pro kazatele, ti ať se jen drží svobodní od vazeb majetku, sobectví. Mně se to dnes netýká.
   Jenže ono se to týká nás také každého. Jsme tu voláni k důslednosti na cestě, po které jsme se vydali, k držení slova, které jsme dali.
   Dvojím podobenstvím o stavebníkovi domu a králi, který chce porazit souseda, se nám říká, že člověk křesťan má také napřed zkoumat jestli je ochoten a schopen jít životem cestou křesťanů, to jest stát v daném slovu, vytrvat v tom, k čemu jsem se rozhodl:
   Je tu tvé ano při sňatku:
   Zda jsi dobře rozvážil, jestli tuto budovu manželského života dovedeš do konce, nebo jestli z toho bude věčná válka.
   Zda jsi sebe napřed zkoušel, jestli jsi schopen vytrvat, vydržet.
   Je tu mnoho situací v našem každodenním životě:
   Tomu slíbíš to, jinému ono.
   Je na tvé slovo spolehnutí?
   Řekneš: přijdu v šest. - Opravdu přijdeš? Nebo umíš naslibovat aniž uvážíš, jestli chceš a můžeš splnit?
   Jsi nezodpovědný mluvka?
   Je tu nakonec tvé křesťanství - tvé ano ke Kristu:
   Je to opravdu věrné rozhodnutí?
   Výš, proč jsi křesťan, proč chceš žít jako křesťan?
   Je tvůj život každodenním a stálým svědectvím, že jsi křesťan?
   Nemám na mysli nějaké skutky stavěné na odiv sebe předvádění. Mám na mysli prosté lidské situace každodenního života, spolehlivost, laskavost, snášenlivost.
   Prosme o světlo Božího ducha, abychom rozeznali možnosti, rozhodli se , drželi se.


14.12.2005 - 21:08   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 14, 25-33

      Kto nemá v nenávisti svojich najbližších - nemôže byť mojím učeníkom. Je to povedané veľmi radikálne a vyžaduje si vysvetlenie. A teda nejde tu, božechráň, o nejaký pocit nenávisti, ale o vnútorné odtrhnutie sa od toho, čo by nás mohlo odvrátiť od Krista, o postavenie lásky k Bohu a Kristovi nad všetko a všetkých, aj nad najbližších.
      Vysvetlením eventuálnych pochybností môže byť tiež posledná, v tu prečítanom texte, veta Pána Ježiša: Ani jeden z vás, ak sa nezriekne všetkého, čo má, nemôže byť mojím učeníkom. Všetko, čo má. Nie je niečím zlým niečo vlastniť. Niečím zlým sa môže stať „byť vlastnený“. Človek je vlastnený tým, k čomu je príliš pripútaný. Ak je príliš pripútaný - tým samým je zotročený. A pocit zotročenia - či osobou, či vecou - pre niekoho mysliaceho a ambiciózneho nemôže byť žiadnou príjemnosťou či satisfakciou. Každá vec, ku ktorej si veľmi silne pripútaný a o ktorej si sa presvedčil, že bez nej nemôžeš byť šťastný — to je prízrak! (A. de Mello).
      Pán Ježiš hovorí o zriekaní sa - a dáva na vedomie, že človek sa môže zriecť všetkého, čo má. Ale ťažko sa zriekame toho, čím sme vlastnení. Nechže teda nás „nevlastní“ žiadna stvorená vec, ktorá by nás mohla odlúčiť od Krista.


29.10.2004 - 21:09   JR  
» Lk 14, 25-33


Předsevzetí dodržená
Sv. Terezii Velké se připisuje výrok, že cesta do pekla je dlážděná předsevzetími, které se nedodržely Ve světové literatuře je známý ruský román Oblomov. Od té doby se tomuto postoji říká „oblomovština“. Tento hrdina se probouzí s mnoha plány, ale ani jeden z nich neuskuteční. Jde proto večer znechucený spát. Bývá to ostatně začarovaný kruh. Člověk, který neuskuteční to, co sám chce, má pocit, že není k ničemu. A z druhé strany ten, kdo má dojem, že je k ničemu, nedokáže nic uskutečnit,je jakoby paralyzován. Tzv. partikulární zpytování, které propagoval sv. Ignác,je namířeno přímo proti této chybě. Máme dělat mnoho dobrého, když máme mnoho chyb? To se nenapraví naráz. Lovci nestřílejí do hejna, ale na jistého určitého ptáka. Tak i my si musíme vzít na mušku jednu malou věc, kterou chceme napravit a neměnit úsilí, dokud se nepodaří to jedno. I psychologicky to posílí. Dává to radost, že něco dovedeme a že jsme s pomocí Boží schopni pokroku.


29.10.2004 - 21:09   JR  
» Lk 14, 25-33


Malá předsevzetí
„Lepší je největší nepřítel dobrého,“ říkávají zkušení poradci v duchovním životě. Zní to pesimisticky? Nemáme snad stále usilovat o pokrok? Nehlásal snad sv. Ignác z Loyoly opačné heslo? Pobízel, abychom si mezi vícero možnostmi vybrali to, co je k větší cti a slávě Boží. A přece právě tento světec dobře rozlišoval mezi nadšením pro ideál a cestou, která k jeho uskutečnění vede. Ta musí být rozumná, přiměřená silám a možnostem každého zvlášť. Kassián shrnuje nauku egyptských mnichů o této otázce větou: „Podle svatého Antonína Poustevníka a všech Otců pouště se každá ctnost změní v nectnost, nepěstuje-li se rozumně.“ K jednomu americkému kazateli, který míval plamenná kázání o růženci, přišla dáma a slibovala mu, že se od toho okamžiku bude modlit denně růženec. Promluvil s ní několik slov a pak dodal: „Zkuste zatím jen jedno Zdrávas! Později přidáte víc.“


29.10.2004 - 21:08   JR  
» Lk 14, 25-33

Když někdo chce stavět věž, napřed si vypočítá, má-li prostředky
Případy tzv. bankrotujících podnikatelů jsou časté, zvláště v dobách hospodářských změn. Je nebezpečné svěřit peníze neodpovědnému společníku v obchodě. Ale analogické případy jsou i při studiu. Na univerzitách se vyskytují tzv. věční studenti. Ti už několikrát začali na různých fakultách a v různých oborech, ale nikdy nedošli až ke konečným zkouškám. Nedokončené symfonie jsou časté i v duchovním životě. Setkáváme se s lidmi, kteří zkoušeli řeholní život v několika řádech, ale ze všech nakonec vystoupili. Jak takové smutné případy vznikají? Dá se taková nestálost léčit? Někdy ano, někdy ne. Těžko se dá pomoci těm, kdo fantazírují o velkých věcech a ne jsou schopni vydržet při malých potížích. Je tedy moudré, aby se každý, kdo chce dělat něco lepšího než dělá, poradil s rozumnými lidmi. V duchovním životě pak se volí vyšší cesta jenom po poradě s duchovním vůdcem.


25.08.2004 - 11:35   Angelo Scarano  
» Lk 14, 25-33

      Divný to Ježíšův přístup: místo aby pochválil davy, že ho následují, místo aby jim přislíbil hojnou odměnu, vyjadřuje nespokojenost: nestačí ho následovat, je třeba udělat víc. Ježíš tak nakládá další břemeno na tyto „snaživce“. Nedopustil se v tomto případě „pastorační chyby“ či přehmatu? Neměl se raději spokojit s jejich dobrou vůlí? Kristus, navzdory povrchnímu zdání, nepřidal další břemeno, ale spíš od všech možných (i nemožných) břemen vysvobodil. Vysvobodil a uschopnil ke hbitému a plnému následování. Vždyť ti lidé chtěli následovat Krista (a skutečně ho následovali), ale byli jen… na poloviční cestě. Udělali jen první počáteční krok: nechali se přitáhnout Ježíšovou osobou. Ale to bylo málo. Bylo třeba se rozhodnout zcela, aby toto následování neskončilo fiaskem a výsměchem. Proto ta dvě podobenství o králi a staviteli věže: tak jako tito dva se museli připravit a „uschopnit“ k dokončení díla, i Kristovi následovníci se musí „uschopnit“. A tímto uschopněním je „osvobození“ ode všech pout (rodinných, majetkových a egocentrických), které brání člověku při chůzi: jsou mu spíš břemenem, kamínkem v botě, který tlačí a znemožňuje pohodlně kráčet.
      Takže Kristova výzva není dalším břemenem, ale oproštěním od břemen. Ježíš volá ke svobodě. Zároveň jeho výzva je i praktickou radou: bez takového plného rozhodnutí, zahrnujícího všechny lidské vztahy a rozměry života, skončí prvopočáteční „dobrá vůle“ neúspěchem, nezdarem. Ona dobrá vůle je jen začátkem, polovinou následování Krista. A dělat věci jen polovičatě nevede k cíli. Tak jako je nesmyslné začít školu a nedokončit ji, jako je nesmyslné začít stavět dům a nedokončit ho, podobně je nerozumné a pošetilé následovat Krista … a nedotáhnout to do konce, do všech důsledků. Takové následování nestačí. Je třeba následovat Krista ve všech oblastech svého života, dávat mu přednost před hmotnými věcmi, před rodinou, před sebou samotným. Protože pokud jsme objevili Krista jako drahocennou perlu, bylo by takřka nemožné nedat za něj všechno.


25.08.2004 - 11:35   Angelo Scarano  
» Lk 14, 25-33

      25-27 Ježíš směřuje do Jeruzaléma (Lk 13,22), kde ho čeká utrpení a smrt (Lk 9,22). Na pozadí tohoto Ježíšova údělu je třeba chápat i jeho výzvu k „sebezapření“ a přijetí kříže: pokud chce učedník následovat Mistra až do Jeruzaléma, má se připravit k přijetí stejného údělu. Tím „křížem“ učedníka přitom můžeme chápat utrpení a pronásledování kvůli Kristu, nebo sebezapření a „relativizování“ všech vztahů kvůli Kristu („nést kříž“ totiž následuje po výzvě, aby učedník kladl na druhé místo všechny vztahy a věci, proto se to může chápat jako konkrétní projev „kříže“, tj. zapření a odumírání něčemu).
      Klást své nejbližší na druhé místo koresponduje částečně s Lk 9,59.61 (také tam následování Krista má absolutní prvenství). Je třeba si v tomto kontextu ujasnit, že se v Ježíšově době následování dalo chápat jen doslova, jako opuštění domova a příbuzných.
      28-33 Dvě následující připodobnění nechtějí povzbudit k rozvážnému přemýšlení, zda „máme na to“, abychom následovali Krista (taková myšlenka se vůbec v NZ nevyskytuje!). Zdánlivě vůbec nesouvisí s naším kontextem, vždyť Ježíš hovoří o „oproštění se“, kdežto podobenství o tom, čím se máme vybavit k dokončení úkolu. Spojnici musíme tedy hledat jinde: tou je „uschopnění se“, připravenost k dokončení úkolu. Dělat věci napůl znamená nedělat je vůbec, skončit neúspěchem: a to platí jak pro krále chystajícího se k bitvě, tak pro onoho stavitele a hlavně pro Kristova učedníka. Učedník se má uschopnit ke skutečnému následování Krista tím, že postaví na druhé místo své drahé (včetně sebe a hmotných prostředků – starost o majetek může totiž mít katastrofální důsledky, srv. 6,24; 8,14; 16,14) a přijme kříž (nepříjemnosti kvůli Kristu a jeho slovu). Jen tak může skutečně následovat Ježíše.


25.08.2004 - 11:34   Angelo Scarano  
» Re: Lk 14, 25-35

      Ježíš směřuje do Jeruzaléma (Lk 13,22), kde ho čeká utrpení a smrt (Lk 9,22). Na pozadí tohoto Ježíšova údělu je třeba chápat i jeho výzvu k „sebezapření“ a přijetí kříže: pokud chce učedník následovat Mistra až do Jeruzaléma, má se připravit k přijetí stejného údělu. Dvě následující podobenství nechtějí povzbudit k rozvážnému přemýšlení, zda „máme na to“, abychom následovali Krista (taková myšlenka se vůbec v NZ nevyskytuje!). Spojnici musíme tedy hledat jinde: tou je „uschopnění se“, připravenost k dokončení úkolu.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet