16.december 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Sme len pútnikmi do našej večnej vlasti, a preto by sme sa nemali sťažovať na útrapy cesty.”

~Bl. Arnold Janssen ~

12.06.2003 - (čítanosť2204 reakcie13)


Lk 14, 7-14

      7 Keď zbadal, ako si pozvaní vyberali popredné miesta, povedal im toto podobenstvo: 8 Ak ťa niekto pozve na svadbu, nesadaj si na prvé miesto, lebo mohol pozvať niekoho vzácnejšieho, ako si ty; 9 a prišiel by ten, čo pozval teba i jeho, a povedal by ti: „Uvoľni miesto tomuto.“ Vtedy by si musel s hanbou zaujať posledné miesto. 10 Ale keď ťa pozvú, choď, sadni si na posledné miesto. Potom príde ten, čo ťa pozval, a povie ti: „Priateľu, postúp vyššie!“ Vtedy sa ti dostane pocty pred všetkými spolustolujúcimi. 11 Lebo každý, kto sa povyšuje, bude ponížený, a kto sa ponižuje, bude povýšený.“
      12 A tomu, čo ho pozval, povedal: „Keď dávaš obed alebo večeru, nevolaj svojich priateľov ani svojich bratov ani príbuzných ani bohatých susedov, aby nepozvali aj oni teba a mal by si odplatu. 13 Ale keď chystáš hostinu, pozvi chudobných, mrzákov, chromých a slepých. 14 A budeš blahoslavený, lebo oni sa ti nemajú čím odplatiť. No odplatu dostaneš pri vzkriesení spravodlivých.“
12.06.2003 | Čítanosť(2941)
Lk 14, 15-24
12.06.2003 | Čítanosť(1864)
Lk 14, 25-35
12.06.2003 | Čítanosť(1746)
Lk 14, 1-6


30.11.2006 - 18:35     
» Lk 14,12-14

Nezvi své přátele, ale žebráky a mrzáky.
Opět na příkladu pozemské hostiny je zde rozvinuto včerejší téma, kritizován tlak vypočítavého koloběhu dávání a přijímání a zdůrazněna zdarma dávající láska (především k lidem na okraji, kteří byli dokonce podle 2 Sam 5,8 vyloučeni z chrámového kultu). Takováto láska pak člověku rozšiřuje srdce pro přijetí větší plnosti při dovršení (v. 14).


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Lk 14, 1. 7 - 14

Co nám to vlastně dnes dává náš Pán za naučení? “Morálku posledního místa”, jak to kdosi nazval? Sedávej panenko v koutě, buď hodná a najdou tě? Chce nám dnes znechutit sobectví, bezohlednou ctižádost? Chce nás dnes učit skromnosti?
Nic z toho nemá Pán ve skutečnosti na mysli. Dnes nám především podává svou nauku o nerovnosti lidí v řádu jeho království.
Od té doby, co si revoluce na začátku novověku daly do štítu heslo rovnosti a bratrství všech lidí, každý člověk, i každý z nás s tím jaksi počítá: všichni lidé jsou si rovni.
Jenomže naše každodenní zkušenost ukazuje, že ve skutečnosti žádná rovnost mezi lidmi není.
Pravda, žádný císař už nerozděluje šlechtické tituly, ale prezidenti uděluji dál řády, na kdejaké hitparádě se udílejí zlaté medaile laureátům. Za zvuků fanfár jsou dále vavřínovými věnci korunováni králové a královny: královny krásy a králové třeba lukostřelců.
Dál zůstávají hodnostní a kvalitativní rozdíly v lidském životě - byť formálně sebedemokratickosoběrovnějším.
Stejně tak existují hodnostní rozdíly a třídy u Boha, - to nám dnes připomíná Pán Ježíš. U Boha nemůže být řeči o nějaké rovnosti. A kdo je nejpřednější? Ne člověk se vznešenou vizitkou rodu modré krve, ale o s o b n í p ř í t e l: “Příteli, pojď dopředu”, zve pán hostiny v podobenství.
Zasloužilého hosta s tituly přijímáme se zdvořilostí, přítele přijímáme se srdečnou radostí.
Zamysli se: Koho ty považuješ za svého přítele? Jistě toho, kdo tě má rád, o kom s jistotou víš, že se na něj můžeš kdykoliv spolehnout, že bude vždy při tobě. - Bůh také tak; má stejné měřítko.
Vidíš, to je radostné jádro dnešního slova Božího: I já se mohu považovat za přítele Božího, když mám k němu takový vztah, takovou přátelskou důvěru.
Dnešní slovo Boží není tedy jen nějakou etikou slušného společenského chování u stolu, jde tu o řád Boží říše: tam budou před nimi Boží přátelé.
Máme se stávat lepšími, intimnějšími Božími přáteli, to je náš úkol, naše starost. Nejen starost o sebe - i o ty druhé, o naše děti.
Chtěl bych vám v těchto dnech, kdy se začíná školní rok, vložit na srdce starost jak pomoci, aby naše děti měly příležitost seznámit se s Pánem Ježíšem.
Chtěl bych vám vložit do hloubi srdce i paměti slova Ježíšova: “Nechte maličké přijít ke mně a nebraňte jim, neboť takových je nebeské království.”
Bratři, co uděláme - co může každý z nás udělat, aby se maličkým, kteří žijí v naší blízkosti umožnilo navázat přátelství, které je pro život lidský i věčný nejdůležitější - přátelství s Bohem?
Přijďte se poradit - proto jsem tu, abych mohl být vaším rádcem a pomocníkem.
Teď však pojďme předložit tuto svou starost Pánu Ježíši.


14.12.2005 - 21:08   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 14,1.7-11

      Je množstvo takých, ktorí zaujali prvé miesta pri stoloch a zasadli si na vysoké „stoličky“. A to možno vzbudzuje v nás rozhorčenie, možno aj trpkosť voči Pánu Bohu - hovoríme totiž: niet spravodlivosti...
      Samozrejme, v časnom svete niet ideálnej spravodlivosti. Ale prečo hneď pozerať na vec v kategóriách spravodlivosti? Pozrime sa na to, ako na prirodzený jav. Či hore, na vrchu, na povrchu vždy sa zhromažďuje smotana a to, čo je najlepšie? Nemenej často sa na vrchu zhromažďuje ťažko stráviteľná koža a pena. A sme svedkami, že zrazu sa strhne silný vietor a zmetie usadeniny z povrchu. A tak, kto sa vyvýšil -je ponížený.
      To, čo je hodnotné, veľmi často zaujíma nejakú skromnú pozíciu, možno aj, ako radí Pán Ježiš, posledné miesto. Ale aj to sa môže zmeniť napriek očakávaniu. V najsmutnejších dobách dejín Cirkvi, keď bezbožníci, heretici a tí, čo pohoršovali, mali veľa čo povedať - kto zachraňoval a zachránil kresťanstvo? Tí z posledných miest: akýsi chudobný sv. František, malá sv. Terezka... Aj v našej dobe pokorný brat Albert, nikomu známa bl. Faustína -oni zapaľovali uprostred tých mrakov silné reflektory a ukazovali správny smer; im povedal Boh: Priateľu, postúp vyššie. Práve tak je tomu, že slabí sú potrebnejší v Božích plánoch, než silní a mocnári. Je to jedno z hlavných tajomstiev kresťanstva, že cestu k Sebe, k Pravde a Múdrosti, Boh otvára slabým a neuznávaným. Lebo práve takí nechajú hovoriť Boha a dovoľujú mu účinkovať svojím prostredníctvom.
      A každý z nás môže byť istého dňa povolaný k veľkým veciam - ale na ne sa treba pripravovať prostredníctvom malých vecí. Samozrejme, treba stále rozširovať svoj vnútorný život a horizonty, posilňovať odvahu — ale to všetko plnením určitých skromných požiadaviek, súhlasom s nevyhnutnými nedostatkami a porážkami (J. Guitton).
      Nakoniec nie je dôležité, ako nás vidí svet, dôležité je, ako nás vidí Boh, ktorý skôr či neskôr, pred všetkými spolustolovníkmi sa obráti na nás: Priateľu, postúp vyššie!


14.12.2005 - 21:08   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 14,12-14

      Je reč o hostine: koho na ňu pozvať. Ide nielen o hostinu, ale všeobecne o široké otvorenie srdca pre rôznych chudobných, mrzákov, chromých a slepých. Vo všeobecnosti si ceníme kontakty s významnými ľuďmi, ktorí v spoločnosti niečo znamenajú. Známosť s nimi a ich spoločnosť lahodia našim ambíciám; veď sa hovorí, že každý má takých priateľov, akých si zaslúži. Obcujúc s vynikajúcimi jednotlivcami aj sami sa cítime povzbudení, aj druhým môžeme zaimponovať, že „si môžeme dovoliť“ takých priateľov.
      A zatiaľ Pán Ježiš hovorí: Pozvi chudobných, mrzákov, chromých a slepých, všetkých bedárov. Keď otvoríme srdce takým ľuďom, to ich doceňuje, povznáša na duchu, ba možno ich priam stavia na nohy, a nám zaisťuje odplatu pri vzkriesení spravodlivých. Odplatu jasne sľúbil Pán Ježiš tým, ktorí preukážu srdce chudobným, hladným, uboleným, otrhaným, pretože v ich osobách prijímame jeho samého (por. Mt 25,40). Pekne ktosi hovorí, že taký blížny chudobný a mrzák (či „postihnutý'„) je „sviatosťou“, pretože je miestom zvláštnej Kristovej prítomnosti (J. Vanier).
      Ale zisk z nášho otvorenia sa pre takýchto ľudí nedostaneme skôr, ako pri zmŕtvychvstaní. Pretože tak, ako slabý potrebuje silného, tak silný potrebuje slabého kvôli tomu, aby sa sám stával ľudskou bytosťou (J. Vanier), to znamená, aby nachádzal v sebe a ukázal ľudské srdce. Naše ľudstvo totiž nám káže chápať a milovať človeka takého, akého ho Boh miluje, akým je vo svojej celej ľudskej pravde, napriek jeho slabosti, ba dokonca pre jeho slabosti; pochopiť a milovať jeho ľudskú veľkosť v najjednoduchších veciach, taktiež v jeho biede, ba dokonca vtedy, keď blúdi, alebo sa celkom znemožňuje (lebo nevieme, či za chvíľu ten človek nás neudiví čímsi neobyčajným).
      A keď sa chystáme na sviatostnú hostinu, uvedomme si, že to my sme tými chudobnými, mrzákmi, chromými a slepými, ktorých Kristus pozval k stolu a ktorých spoločnosť, našťastie, nie je pre neho zahanbujúca - hoci určite si mohol dovoliť lepších priateľov a zaujímavejšiu spoločnosť, než sme my.


17.11.2005 - 16:49   JR  
» Lk 14, 12-14

Při vzkříšení mrtvých
V křesťanství tedy výrazy zištnost a nezištnost mají zvláštní význam. V obchodě dostáváme něco za něco. Ztratíme peníze a bereme si zboží. Křesťanskou láskou se vrací k nám samým to, co jsme ztratili. Proto se odměna za lásku spojuje se vzkříšením z mrtvých. Posmrtný život, kde jsou odměny za dobré skutky, znají i jiná náboženství. Pro spravedlivého znamená smrt vstup do jiného, lepšího života. Křesťanské vzkříšení z mrtvých je naopak návrat, záchrana života, který jsme vedli, jeho zbožštění a zvěčnění. Tam se tedy navrátí k nám všecko to, co jsme dali bližnímu, způsobem, který si ovšem těžko dnes dovedeme představit. Jde tu o tajemství, které oko nevidělo ani ucho neslyšelo (srv. 1 Kor 2,9), ale které je přesto opěrným bodem křesťanské naděje.


17.11.2005 - 16:49   JR  
» Lk 14, 12-14

Bude ti odplaceno
V obchodním styku se váží na prvním místě zisk. Proto mluvíme o zištnosti a nezištnosti jednání. Francouzský myslitel La Rochefoucauld prohlásil, že všecky lidské ctnosti mají svou přirozenou půdu jenom v nezištnosti. jenom ten, kdo zapomene na své výhody, jedná opravdu čestně. Zní to vznešeně, ale je to neuskutečnitelné a neodpovídá to ani evangeliu. Tam se neříká, že máme milovat bližního a ne sebe, ale bližního jako sebe (Lk 10,27). Ty dvě lásky ne jsou protichůdné, ale mají být harmonicky spojeny O to,jak si to představit, se pokusil už Aristoteles. Zjišťuje, že je v přírodě základní princip sebelásky, pud zachovat si a rozvinout vlastní život. Je tedy dobré milovat sebe sama. Ale ten, kdo má přítele, považuje i přítele za část svého ,já“. jeho ,já“ tím netrpí, ale naopak roste, rozšiřuje se. Křesťan tím, že miluje všechny, rozšiřuje své ,já“ do plnosti Kristovy. V tom je největší odplata za lásku.


17.11.2005 - 16:48   JR  
» Lk 14, 12-14

Když strojíš večeři, nezvi své přátele!
Těžko by bylo vidět v tomto Kristově výroku morální příkaz. Vždyť to patří k rodinnému a společenskému životu, abychom se scházeli při hostinách. Ostatně sám Ježíš se dával od přátel často pozvat. Pozvání přátel k večeři tu slouží jako symbol našeho všeobecného posto je k lidem. Ten se řídí zákonem obchodního styku: kolik dáváš, tolik dostaneš, dáváš, abys dostal. Bůh ovšem dává docela jinak. Nestvořil svět a jeho krásu proto, aby z toho měl on sám užitek, ale aby dal ze své plnosti těm, kteří nemají. Vjednom kázání rozvinul názorně sv. Jan Zlatoústý tuto myšlenku. Líčí tam stvoření světa jako připravování velkého stolu v nádherné jídelně. Když je všecko hotovo, pozve člověka, Adama, aby zasedl. Morální závěr z tohoto kázání? Když Bůh takto jedná s tebou, i ty jednej podobně s bližním, dávej a nečekej odměnu. Není možné tak jednat vždycky Žijeme v „obchodním“ světě, ale přesto máme tu a tam ukázat, že náš styk s druhými není jenom „obchod“.


06.11.2005 - 06:28   JR  
» Lk 14, 7-11

Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen
Staré národy mluvily o kole života: koho vyneslo nahoru, začíná padat, naopak ten, kdo je dole, má naději na vzestup. Jde tu zřejmě o zkušenost potvrzenou pozorováním dějin a lidských osudů. Ale význam evangelia je bezesporu hlubší. Podle křesťanské nauky není člověk poddán kolu života, osudu, světovým silám, ale Bohu. Svobodně se tedy ponižuje jenom před Bohem, a proto ho Bůh sám vyvýší. Příklad takového ponížení je sám Kristus. Ten „se ponížil a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži. Proto také ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,8-9). Toto povýšení pak není kolo života, které by v zápětí srazilo. Je to povýšení věčné jako odměna poslušnosti Bohu. Sloužit Bohu znamená kralovat.


06.11.2005 - 06:27   JR  
» Lk 14, 7-11

Sedni si na poslední místo!
Boj o první místa patří k životu politickému, hospodářskému, kulturnímu.aj. Jak by mohl zásadu evangelia o posledním místě praktikovat např. křesťanský politik? Vždyť se dal na tuto dráhu právě s úmyslem, aby on i jeho strana dosáhli co nejvlivnější místo ve státě! Má se tedy politickému boji vyhnout? K tomu radili mnozí antičtí filosofové i zdravý selský rozum. jejich důvody jsou víceméně tohoto rázu: Přední místa s sebou nesou mnoho starostí. Je proto lepší být v pozadí, ale v klidu. Je to motiv lidský, nedá se zavrhnout, ale nemůžeme jej nazvat křesťanským. Vždyť láska k bližnímu nás vede k tomu, abychom svůj klid opustili, když Bůh volá ke službě. Křesťan volí poslední místo jenom tak, že sám ze své iniciativy je nehledá, aby vynikl. Ale slyší-li Boží pokyn, aby „posedl výše“, vezme přední funkce s pocitem odpovědnosti za své poslání.


06.11.2005 - 06:27   JR  
» Lk 14, 7-11

Nesedej si na první místo!
V úvahách o pokoře se mluví o tom,jaké máme mít o sobě mínění. Pokora,jak říkala sv. Terezie Veliká,je pravda. Chybuje, kdo se přeceňuje. Ale nebylo by ani správné, abychom se zbytečně podceňovali. Sv. Augustin tvrdí, že pohanští mudrci měli dobré pojmy o mnoha lidských ctnostech, ale že vůbec neznali pokoru, která je ctností typicky křesťanskou. Trochu sv. Augustin zveličuje. jakousi přirozenou pokoru doporučovali i řečtí filosofové. Nazývali ji metriotes, znalost správné míry v úsudku o sobě. Specialista, který dobře studoval jistou věc, nemůže upřímně vyznávat, že ostatní vědí víc, než on. Je si vědom svých znalostí. Ale přece „si nesedá na pivní místo“. Ví, že jiní mají zase znalosti jiné a že vlastně každý člověk v něčem nad ostatní vyniká, že tedy zasluhují první místo všichni a nikdo.


21.08.2004 - 13:21   Angelo Scarano  
» Lk 14, 1.7-14

      A ejhle, tak přece jen Ježíš „radil“, že máme sedět vzadu: a proto správně to dělají všichni ti, kdo v kostele sedí pravidelně… co nejvíc vzadu. Však je to znamení pokory, ne?
      Nemusíme dlouho přemýšlet, aby nám došlo, že toto neměl Ježíš na mysli. Jeho poučení určitě není především míněno jako rada společenského chování (přesněji řečeno křesťanského společenského chování), ale jako rada správného postoje vůči druhým a posléze vůči Bohu. Bylo by trochu zavádějící označit tento postoj jako pokoru: to by nás mohlo snadno svádět k postoji hrbaté pokory, pokory pouze „naoko“. Lépe bychom to mohli označit jako ne-sebestřednost. Nesebestředný člověk nestaví do středu své vlastní já. Nestaví do středu pozornosti své „ego“, a to ne ze stydlivosti či nedostatku asertivity, ale protože ani ve svých vlastních očích není „středem světa“ jeho Já. Proto nemusí toužit, aby jím byl v očích druhých. Ježíš osvobozuje člověka od sebestřednosti, od křečovitého hledání uznání a prestiže, od vychvalování sebe, pomocí kterého chce dotyčný „dobře vypadat“.
      Nemusím srovnávat sebe s druhými, vypočítávat všechny klady u sebe a zápory u druhého, abych si tak dokázal, že přece jen nejsem tak špatný, lépe řečeno, že jsem lepší než „tamten“. A tak Ježíšovo ponaučení míří mnohem hlouběji: „nesedávat“ si v duchu na přední místa, nestavět na trůn své já, nepovažovat sebe za nejdůležitějšího. Umět si upřímně vážit druhých lidí, vidět druhé… natolik, že zapomenu na sebe (a tak, řečeno obrazně, posadím sebe na poslední místo). A to neznamená, že mám považovat sebe sama za nejhoršího, za člověka bezvýznamného: vždyť jako Boží dítě mám velkou hodnotu.
      Evangelium mě jednoduše nabádá k tomu, abych smýšlel o sobě střízlivě: a to nejen tehdy, když budu pozvaný na významnou společenskou událost… A toto pravdivé a střízlivé smýšlení o sobě mi dovolí, abych zapomínal na sebe a viděl druhé, jejich hodnotu, jejich klady.


21.08.2004 - 13:21   Angelo Scarano  
» Lk 14, 1.7-14

      Toto příležitostné poučení má dvě části: 1.7-11 a 12-14.
      1.7-11 Hosté bývali zváni na hostinu (zhruba kolem poledne) po skončení synagogální bohoslužby. Jídlo se připravovalo předchozí den, aby se pak zachoval sobotní klid. Ježíš se inspiruje běžnou událostí (jako při jiných příležitostech), aby vyvodil určité praktické ponaučení, které pak zobecňuje (v. 11). Je třeba poznamenat, že Ježíš často využívá motiv hostiny, aby předal určité poselství (viz následující podobenství o pozvání na hostinu, 14,15-24, podobenství o milosrdném otci, 15,11-32).
      Pasivní tvar (bude ponížen, bude povýšen) naznačuje, že Bůh je dárcem a zdrojem cti. Věřící má usilovat o postoj „obdarovatelnosti“, ne o ambiciózní sebehledání. Ježíšův výrok je obměnou Př 25,6-7: „Před králem se netvař zpupně, nestavěj se na místo velmožů; neboť je lepší, když ti řeknou: „Vystup sem nahoru!“, než abys byl před knížetem ponížen.“
      12-14 V druhé části (12-14) se Ježíš obrací už ne na hostitele, ale na hosty, přitom tématicky přechází od sobeckého sebehledání k sobeckému hledání odměny.
      Čtyři vlivné skupiny lidí schopných odměnit jsou tu postaveny do kontrastu se čtyřmi skupinami lidí neschopných dát protihodnotu. Skutečná láska nikdy nepočítá s odměnou, přesto je odměněna, a to při vzkříšení! Tyto výroky dobře zapadají do lukášovských témat o využívání hmotných prostředků a o péči o chudé. Starost o chudé byla středem pozornosti už ve SZ (Dt 14,28-29; 16,11-14; 26,11-13). Lukáš často vybízí k nezištnosti: klade na srdce dávání almužny, kritizuje etiku „vzájemnosti“ (6,32-36: „ Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kdo vám dobře činí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“): ideálem je následování velkorysého Boha.
      Tak jako v jiných případech, i zde Ježíš poskytuje určitou motivaci k jednání: budeš blahoslavený (tj. šťastný), protože dostaneš odměnu při vzkříšení. Právě tato motivace tvoří vlastní „evangelní novost“, Ježíšovo specifické poselství.


21.08.2004 - 13:21   Angelo Scarano  
» Lk 14, 1.7-14

      Ježíš osvobozuje člověka od sebestřednosti, od křečovitého hledání uznání a prestiže, od vychvalování sebe. Nesebestředný člověk nestaví do středu své vlastní já. Nestaví do středu pozornosti své „ego“, a to ne ze stydlivosti či nedostatku asertivity, ale protože ani ve svých vlastních očích není „středem světa“ jeho Já. Proto nemusí toužit, aby jím byl v očích druhých.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet