12.december 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Naša láska samozrejme nie je láskou pozemskou, obmedzenou. Je to láska evanjeliová, univerzálna, ako je láska nebeského Otca, ktorý zosiela dážď na dobrých aj na zlých, vrátane nepriateľov.

~Chiara Lubichová~

12.06.2003 - (čítanosť2816 reakcie8)


Lk 12, 49-59

      49 Oheň som prišiel vrhnúť na zem; a čo chcem? Len aby už vzplanul! 50 Ale krstom mám byť pokrstený a ako mi je úzko, kým sa to nestane! 51 Myslíte si, že som prišiel darovať pokoj zemi? Nie, hovorím vám, ale rozdelenie. 52 Lebo odteraz sa päť ľudí v jednom dome rozdelí: traja proti dvom a dvaja proti trom. 53 Rozdelia sa otec proti synovi a syn proti otcovi, matka proti dcére a dcéra proti matke, svokra proti neveste a nevesta proti svokre.“
      54 Potom povedal zástupom: „Keď zbadáte, že na západe vystupuje oblak, hneď hovoríte: „Dážď príde,“ a býva tak. 55 A keď veje južný vietor, hovoríte: „Bude horúco,“ a býva. 56 Pokrytci, vzhľad zeme a neba viete posúdiť. Ako to, že terajší čas posúdiť neviete? 57 Prečo sami od seba neusúdite, čo je spravodlivé.
      58 Keď ideš so svojím protivníkom pred vrchnosť, usiluj sa s ním cestou vyrovnať, aby ťa nezavliekol k sudcovi, lebo sudca ťa vydá drábovi a dráb ťa vrhne do väzenia. 59 Hovorím ti: Nevyjdeš odtiaľ, kým nezaplatíš do ostatného haliera.“

49-53.      Mt 10, 34-36.
54-56.      Mt 16, 2-3.
58-59.      Mt 5, 25-26.
12.06.2003 | Čítanosť(2608)
Lk 12, 32-48
12.06.2003 | Čítanosť(2544)
Lk 12, 1-12
12.06.2003 | Čítanosť(2062)
Lk 12, 22-31


11.12.2005 - 21:21   JR  
» Lk 12, 49-53

Oheň vnitřní
Tím, že se metafora ohně aplikuje na Ducha svatého, začíná se mluvit o ohni a žáru vnitřním. Oheň svítí a hřeje. Podobně i Duch svatý osvěcuje mysl a dává vnitřní útěchu. Nemusíme tu připomínat jenom tzv.. osvícené duše, mystiky Každý z nás, i malé děti, máme světlo svědomí, které nám říká jasně a důrazně,jak máme jednat. Život z víry toto světlo posiluje. Ale mají je i ti, kdo nemají náboženské vzdělání. jeden rakouský misionář v Jižní Africe vypravuje, že vzal žertem jednu primitivní babičku z kmene Pygmejů do školy, kde vyučoval seminaristy morálce. Otevřel knihu a kladl jí otázky jako u zkoušky seminaristů, ovšem jenom o věcech, kterým mohla rozumět. Zkoušku obstála s výborným prospěchem. Odpovídala správně proto, že poznávala v srdci, co je dobré a zlé. Misionář k tomu dodává: „Jak často tzv. kulturní společnost tento oheň Ducha, toto vnitřní světlo uhasí.“ Ale Bůh je vždy ochoten je znovu zažehnout, aby osvítilo naši duši.


11.12.2005 - 21:21   JR  
» Lk 12, 49-53

Oheň očistný
Proč se v dějinách lidstva božstvo ztotožňovalo s ohněm? Jistě tu působil i tento motiv: k ohni se nemůžeme tuze přiblížit. Vyjadřuje se tím tedy Boží nepřístupnost. Převyšuje všechno ostatní, nikdo se Bohu nemůže postavit na roveň. Tato myšlenka se silně zdůrazňuje i v Bibli. Bůh se tu nazývá „sžírající oheň“ (Dt 4,24; 6,15). jeho svatost nesnáší, aby se k němu přiblížil, kdo je hříšný. Ale přesto každého hříšníka nezahubí. Z tohoto hlediska je charakteristické vidění proroka Izaiáše (Iz 6). Spatřil Boha uprostřed serafů, tj. ohňových bytostí, kteří volali: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů... a dům se naplnil dýmem“ (Iz 6,3-4). jeho reakce je přirozená: „Běda mi,jsem ztracen,jsem člověk nečistých rtů“ (Iz 6,5). A přece nezahynul. „Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře. Dotkl se mých úst a řekl: Hleď, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen“ (Iz 6,6-7). Styk s Bohem nás denně očišťuje, protože je to dar jeho lásky.


11.12.2005 - 21:20   JR  
» Lk 12, 49-53

Přinesl jsem oheň na zemi
Jak voda, tak i oheň patří k základním živlům, které podmiňují náš život. Voda prýští ze země, o ohni se vypravují báje, že byl ukraden z nebe. V některých východních náboženstvích ztotožňovali oheň s božstvem. Vypravovaly se mýty o ohňových horách, kde šlehají vysoké plameny a v těch plamenech bydlí ohňové bytosti, které by zahynuly, kdyby z ohně vyšly ven. I v křesťanské literatuře je častá metafora o ohni Ducha svatého, kde se mluví o ohnivých jazycích, které sestoupily na apoštoly v den Letnic (Sk 2,3). Vidíme tu nápadný rozdíl mezi touto zprávou a mýtem o Prométheovi. Ten oheň bohům ukradl a byl za to potrestán. Bůh, kterého zjevuje Bible, lidem oheň posílá. Je to dar jeho lásky. Sestupuje, aby nás posvětil.


11.12.2005 - 21:20   JR  
» Lk 12, 54-59

Doba církve
Koncil jednal o mnoha otázkách. Ale ukázalo se, že nejvíc ležel Otcům na srdci problém církve. Dnešní doba vyžaduje hlubší pochopení jednoty mezi lidmi, kterou nabízí Kristus a která se uskutečňuje v církvi. Svět se dnes totiž mísí. Prolínají se národy, rasy, řeči, náboženství. Státy ne jsou už jednolité ani kulturně ani nábožensky To vše musí mít ohlas v křesťanském prostředí. Koncil zdůraznil několik základních myšlenek. Na prvním místě je potřeba si uvědomit, že nemůžeme tajemství mystického těla Kristova ztotožnit mechanicky s vnějšími strukturami. Církev je odlesk Nejsvětější Trojice,jednoty tří božských osob. Proto koncil mluví raději o „Božím lidu“ než o „těle Kristově“. Obraz jednoho těla s mnoha údy pěkně vyjadřuje jednotu. Ale musí se doplnit pojmem „Boží lid“, aby se zdůraznilo, že tu jde o jednotu svobodných osob. Každá z nich má své poslání, svůj vývoj, své potíže a nedostatky. A přece Duch svatý dovede sjednotit tuto mnohost a neumenšit jejich osobní hodnotu. To je problém dnešní doby a církev nabízí svou pomoc k jeho řešení.


11.12.2005 - 21:20   JR  
» Lk 12, 54-59

Doba koncilu
Požadavky doby vystihnou básníci, velcí myslitelé, světci. Ale Duch Boží, který vede dějiny spásy, se zjevuje především církvi samé. Proto ona sama se snažila o to, aby si na II. vatikánském sněmu ujasnila, které jsou hlavní problémy dnešního světa. Vyjádřila svůj postoj v konstitucích a ustanoveních. Přeje si tedy, aby je znali, četli, rozjímali kněží i věřící laikové. Dvacet let po ukončení koncilu, svolal sv. Otec do Říma biskupskou synodu, aby se zamyslila nad tím,jak duch koncilu pronikl do svědomí dnešní církve, co se už uskutečnilo a co ještě má dozrávat. Úsudek biskupů světa byl optimistický. Konstatovali velký pokrok v reformě liturgické, v ekumenismu, v kolegiálním pojetí církve. Ale současně vyslovili povzbuzení, aby se touto cestou pokračovalo. Není přehnaný výraz „spiritualita II. vatikánského sněmu“. Je tu totiž program duchovního růstu, který dnes máme sledovat.


11.12.2005 - 21:19   JR  
» Lk 12, 54-59

Jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?
„Znamení doby“ je výraz, o kterém se na II. vatikánském koncilu obšírně diskutovalo. V ustanoveních o církvi, o liturgii, o světu aj. vždy prorazilo přesvědčení, že spása, ke které nás Bůh vede,je dynamická, dějinná. Je to život, který se vyvíjí a roste. Proto klade v každém okamžiku specifické požadavky. To, co bylo aktuální včera, možná už dnes není důležité a naopak. V historii církve se opakuje to, co pozorujeme v dějinách biblických. Farizeové četli proroky, ale nepochopili, že už přišlo to, co oni předpověděli, neznali důležitost vlastní doby. I církev studuje svou minulost, váží si své tradice. Ale musíme mít vztah i k současné době a znát její problémy. I dnes mluví k lidem Bůh, i dnes je vede k dobru a ke spáse. Uprostřed hluku světa není snadné slyšet jeho hlas. Ale taková byla situace vždycky, a proto se vyžadovalo zvláštní úsilí, abychom poznali Boží vůli.


11.02.2004 - 22:20   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 12, 54-59

      Pán Ježiš zazlieva svojim rodákom, že vedia posúdiť len počasie, a nevedia – či nechcú – posúdiť znamenia príchodu Spasiteľa.
      Ale to môže aj nám zazlievať. Pán Ježiš hovorí o oblakoch a vetre. Samozrejme, zo všetkých strán sa na horizonte zhromažďujú čierne, zlovestné oblaky: nie je kontinent, asi nie je kút, odkiaľ by nedoliehal zvuk hromov. Veje veľký vietor, nielen južný; hrozné blesky rozrážajú oblohu celkom nad našimi hlavami. Verejné útoky na Cirkev a osobu pápeža; oficiálny boj proti náboženstvu a kresťanským hodnotám; porušovanie – a to vážnosťou zákona – základných etických zásad: plánované demoralizovanie mládeže; vzrast kriminality, svätokrádežné výstrelky v kostoloch a na cintorínoch atď. To sú znepokojujúce znamenia – ale či ich vieme posúdiť? A to – ako hovorí Pán Ježiš – posúdiť sami od seba, nečakajúc, čo povie Sv. Otec či biskupi, ani neprenášajúc zodpovednosť na duchovenstvo či Katolícku akciu. Vzrušujú nás takéto znamenia? Budia v nás nepokoj? Nútia nás vážne sa zamyslieť: že je zle, že môže byť horšie, že nám niečo hrozí – a čo nám hrozí? Pred čím nás Boh vystríha? Aké správanie sa od nás vyžaduje? Možno venovať väčšiu starostlivosť náležitej výchove detí a mládeže... upevniť rodinné putá... užšia spolupráca veriacich s duchovnými pastiermi... intervencia u štátnych úradov.
      Po nejakom tragickom fakte radi rečníme: ja som vedel, že k tomu dôjde, ja som hneď povedal, ja som hneď predvídal atď. Ale čo som urobil, aby k tomu nedošlo?
      Nechže nás Pán Boh osvecuje, aby sme dobre vedeli posúdiť terajší čas a urobiť z toho posúdenia správne závery a uchránení pred každým nepokojom, plní nádeje očakávali príchod nášho Spasiteľa, Ježiša Krista.


08.02.2004 - 22:58   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 12, 49-53

      Oheň som prišiel vrhnúť na zem – to je Kristova deklarácia, ktorou každý z nás sa má cítiť osobne viazaný. Pán Ježiš prišiel zapáliť oheň svojej milosti, pravdy a lásky. On sám horí, sám je ohňom a žertvou, ktorá sa obetovala úplne v obete na kríži; tam sa rozhorel tento plameň najjasnejšie.
      Ale týmto ohňom, ktorý priniesol Pán Ježiš, chce zapáliť každého z nás: aby každý horel životom milosti, pravdy a lásky; aby sa v takomto živote spaľoval, v takomto, a nie inom. Pretože horieť – samozrejme, množstvo ľudí horí, ale ako často nie v tomto ohni, ktorý priniesol Pán Ježiš; ľudia horia v ohni neovládaných vášní: lakomstva, pýchy, zmyselnosti, opilstva. Tento oheň ich stravuje a premieňa na spálenisko.
      Oheň, ktorý priniesol Pán Ježiš, napriek tomu, že spaľuje, je tvorivý. Z ohňa milosti, pravdy a lásky sa rodí život; z ohňa sa rodí život pod podmienkou, že sa niekto dobrovoľne spaľuje pre pravdu a lásku. Povedzme to prakticky: čokoľvek robíme v rámci nášho povolania, v oblasti našich povinností – robme to s takým nadšením a starostlivosťou, ako to len dokážeme. Hovorí sa, že veľa pracujeme, avšak často hocijako; nie je v takomto prípade dobrá ani záslužná práca, nie je to spaľovanie sa. Dôležitá je intenzita, s akou sa niečo robí, kto pracuje hociako – nikdy sa nedozvie, čo znamená skutočne žiť; a ten, kto v povinnostiach „horí“ – bude žiť vo všetkom, čo robí. Kto „horí“, ten vkladá „seba“ do toho, čo robí, aby nehádzal len zbytky Bohu či blížnym, ale aby dal niečo „zo seba“ svojmu okoliu, rodine, vlasti, spoločnosti, Cirkvi. Bude to vtedy skutočné spaľovanie sa pre pravdu a lásku. Hovorí sa o niekom, že „sa ženie“ do práce či do modlitby. Nechže sa ženie! Najlepšie do jedného i druhého.
      Oheň som prišiel vrhnúť na zem; a čo chcem? Len aby už vzplanul! Našou vecou je odpovedať na túto túžbu.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet