18.august 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Vynakladaj viac času na svoju prácu než práce na svoj čas.”

~FRIEDRICH DÜRRENMATT~

12.06.2003 - (čítanosť2476 reakcie10)


Lk 12, 1-12

      1 Medzitým ho obstúpili také zástupy, že skoro jeden po druhom šliapali. On začal hovoriť najprv svojim učeníkom: „Chráňte sa kvasu farizejov, čiže pokrytectva. 2 Veď nič nie je skryté, čo by sa neodhalilo, a nič utajené, čo by sa neprezvedelo. 3 Lebo čo ste povedali vo tme, bude počuť na svetle, a čo ste pošepli v izbách do ucha, bude sa rozhlasovať zo striech.
      4 Vám, svojím priateľom, hovorím: „Nebojte sa tých, čo zabíjajú telo, a potom už nemajú čo urobiť! 5 Ukážem vám, koho sa máte báť. Bojte sa toho, ktorý keď zabije, má moc uvrhnúť do pekla! Áno, hovorím vám: Tohoto sa bojte! 6 Nepredáva sa päť vrabcov za dva haliere? A Boh ani na jedného z nich nezabudne. 7 Vy však máte aj všetky vlasy na hlave spočítané. Nebojte sa, vy ste cennejší ako mnoho vrabcov!
      8 Hovorím vám: Každého, kto mňa vyzná pred ľuďmi, aj Syn človeka vyzná pred Božími anjelmi. 9 Ale kto mňa zaprie pred ľuďmi, bude zaprený pred Božími anjelmi.
      10 Ak niekto povie niečo proti Synovi človeka, odpustí sa mu to. Kto by sa však rúhal Duchu Svätému, tomu sa neodpustí.
      11 Keď vás budú vodiť do synagóg, pred úrady a vrchnosti, nestarajte sa, ako a čím sa budete brániť alebo čo budete hovoriť, 12 lebo Duch Svätý vás v tú hodinu poučí, čo treba hovoriť.“

1-3.       Mt 16, 6; 10, 26-27; Mk 8, 15; 4, 22.
4-12.      Mt 10, 28-33.17-20.
12.06.2003 | Čítanosť(2747)
Lk 12, 49-59
12.06.2003 | Čítanosť(2534)
Lk 12, 32-48
12.06.2003 | Čítanosť(2037)
Lk 12, 22-31


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 12,8-12

Duch svatý vás v tu chvíli poučí, co je třeba říci.
Povzbuzením ke statečnému vyznání Ježíše (jež je cestou k trvalému přijetí oslaveným Kristem - „Synem člověka“, v. 8n) a ke spolehnutí se na moudrost darovaného Ducha svatého v každém pronásledování (v. 11n) dnes pokračuje Ježíšova řeč k učedníkům jako přátelům (viz 12,4). Lukáš zde povzbuzuje svoji obec ke statečnému misijnímu postoji uprostřed nepřátelského světa.


16.10.2005 - 22:42   JR  
» Lk 12, 8-12

Před Božími anděly...
Autoři v tom výrazu vidí narážku na poslední soud, kdy se Syn člověka objeví v oblacích nebe uprostřed andělů (srv. Mt 24,30). Malíři jej často zobrazili. Zajímavé je např. podání Fra Angelica. Hlavní motiv tuje konečné sjednocení a rozdělení. Duha spojuje nebe a zemi jako znamení po potopě. Vyvolení, kteří jsou na pravici, se drží všichni za ruku a průvodem tanečním vystupují vzhůru. Zavržení po levici se sesouvají dolů, ale přitom jeden k druhému se obrací zády. Člověk, který zapřel Krista, zapírá sebe a zapírá i svou soudržnost se všemi ostatními, s nebem i zemí. Prohlašuje: „Nepatřím k nim.“ Raskolnikov v románu Dostojevského Zločin a trest chce po vraždě zůstat sám. Ostatně i jeho jméno Raskolnikov je symbolické: rozpoltil se a odloučil se od všeho, co existuje. V tom je trest jeho zločinu. Z Božího milosrdenství jsou zde na zemi tresty i lékem, abychom hledali znovu spojení s tím, kdo sjednocuje nebe a zemi.


16.10.2005 - 22:42   JR  
» Lk 12, 8-12

Zapření Krista
V evangeliu máme příklad zapření Krista, a to u samého prvního apoštola. „Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“ ptala se služka u brány Annášova domu sv. Petra. On odpověděl: „Nepatřím“ (Jan 18,17). Totéž řekl i vojákům. Moralisté ovšem učí, že zapření Krista je těžký hřích. Ale dá se říci i obráceně: Každý těžký hřích zapírá Krista, i když na to výslovně nemyslíme. A můžeme pokračovat logicky: Každé zapření Krista je zapřením sebe sama. Je to totiž zohavení Božího obrazu v srdci. Je to jako bychom řekli, že my sami k sobě nepatříme, že zavrhujeme to, co nás dělá tím, co jsme. Právem tedy uváděli Otcové církve jako hlavní následek hříchu rozklad vlastní osobnosti. Krásně vylíčil tento stav po psychologické stránce Dostojevskij v románu Běsi. Jsou to typy lidí, kteří působí zmatek, kdekoli jsou a sami končí sebevraždou. jen Kristus by mohl znovu sjednotit jejich rozervanou existenci.


16.10.2005 - 22:41   JR  
» Lk 12, 8-12

Kdo se ke mně bude znát před lidmi...
V morálce se řeší otázka, kdy a jak je člověk povinen se přiznat, že je křesťan, že je kněz, že byl v kostele apod. Nejde tu ovšem jenom o zvědavost ostatních, ale o následky, jaké by v době pronásledování takové přiznání mělo. Autoři souhlasí v tom, že není nikdo povinen sám se vydávat v nebezpečí. Ale přímo zapřít víru nemůžeme. Jak se však toto vyznání Krista má projevit v denním životě? Není vždycky nejvhodnější způsob rozdávání letáků, jako to dělají sekty Nesmíme ani vnucovat rozhovory a náboženství tam, kde to budí odpor Vyznáním Krista je však vždycky dobrý příklad. V životě sv. Františka z Assisi se čte, že pozval své spolubratry, aby šli spolu s ním kázat. Přešli celé město a vrátili se zpět. sv. František neotevřel ústa. Ptali se ho pak, proč nekázali. Odpověděl, že má být nejlepším kázáním evangelia příklad jejich chudoby a skromnosti. Každá křesťanská ctnost je vyznáním Krista před lidmi.


13.11.2004 - 14:17   JR  
» Lk 12, 1-7

Co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle
Dá se odposlouchávat to, co se mluví. Kdyby nám někdo namontoval odposlouchávání do světnice, považovali bychom to za hrubé porušení osobní svobody. Kdyby pak tato odposlouchaná slova publikovali v novinách, podáme žalobu u soudu. Ovšem něco úplně jiného je, když jsme řekli něco v přítomnosti mnoha jiných tak, že to mohli všichni slyšet. Tohoto přirovnání užívají kazatelé, když mluví o posledním soudu. Všechno bude veřejné, a to ne jenom to, co jsme o kom řekli, ale i to, co jsme si mysleli. Kazatelé dodávají: jaký stud zalije tvář člověka, až se objeví přede všemi, jaký doopravdy je! To je ovšem užitečné rozjímání. Ale je to jenom jedna stránka skutečnosti, a taje vyvážena druhou. Kolik dobrých skutků, myšlenek a prací zůstává „ve tmě“, tj. jsou neuznávány a zapomenuty. Objeví se ve světle Božím před celým světem a všecko dobré dojde světového uznání a hodnoty.


13.11.2004 - 14:17   JR  
» Lk 12, 1-7

Co je ve tmě, bude na světle
Sv. Ignác přirovnává ďábla k záletníku, který chce svést prosté děvče. Všelico mu namlouvá, ale má zájem, aby to všecko zůstalo tajné. Jakmile se to prozradí, svedení se nepovede. Toto přirovnání slouží k tomu, aby se lidé naučili svěřit se se svými nápady a inspiracemi zkušené osobě. V duchovním životě je to dobrý duchovní otec. Ti, kterým se tato rada nelíbí, se obyčejně brání tvrzením, že mají ve své záležitosti jasno, že ,jasně vidí“, co mají nebo nemají dělat. Ale právě tato tzv..jasnost a zřejmost je klam, protože znamená zkrácení obzoru. Jasně vidí věci ten, kdo se dívá jenom několik metrů před sebe. Kdo pozoruje svět z vysoké hory, tomu se naopak rozhled ztrácí v neznámu, ale zato vidí malé domky v jejich pozici a místě, které mají v krajině. Každý člověk sám o sobě je tajemství, protože je jenom jedním kaménkem ve velké mozaice Božích dějin. Vidět se izolovaně je tedy vidět se ve tmě. Osvícení přichází z Božího světla z poznání povolání, které jsme dostali ve světě.


13.11.2004 - 14:17   JR  
» Lk 12, 1-7

Nic není zahaleného, aby to nevyšlo najevo
Jedna holandská povídka vypravuje o chlapci, který, se dostal do školního internátu. Cítil se tam zle. Pocházel ze samoty, byl navyklý na ticho, na procházku chodil do lesa, kde ho nikdo neviděl. A teď se najednou octnul v hluku, uprostřed rozjařené mládeže, kde ho šťouchali, postrkovali i u stolu. Bylo mu do pláče. Přijal jako velkou úlevu to, co ostatní brali jako omezení svobody, že se totiž v ložnici večer nesmí mluvit, zvláště ne, až se zhasne světlo. Už nedočkavě na to zhasnutí čekal. Ale co se nestalo? Nebyla tam tma úplná. V rohu sálu bylo v kartónu vyřezané velké oko a za ním světlo malé žárovky. I’zde potmě tě někdo vidí, někdo pozoruje. Tak prý ho to vylekalo, a tak mu utkvělo ve vzpomínce, že prý po letech, když se stal školním inspektorem, jeho první nařízení bylo, aby se to oko odstranilo. A přece úmysl těch, kdo takové kartonové oko umísťovali, byl jistě dobrý. Chtěli připomenout chlapcům pravdu, která je samozřejmá, ale na kterou se zapomíná: Bůh tě všude vidí. Proč nás to tedy leká? Bude ten pocit tak dlouho hrozný, dokud nepochopíme, že je to oko Boží lásky a sympatie a ne hlídače, který špehuje.


17.04.2004 - 21:25   Miron  
» Lk 12, 6-7

      V tak rozsiahlom vesmíre, ktorý nás obklopuje, čo je naša maličká planéta? A na tejto planéte plnej života v jeho rozmanitých formách, čo je človek? Medzi miliardami ľudí, ktorí žijú a medzi tými, ktorí žili a už zomreli, akú dôležitosť mám ja?
      Ježiš nám pripomína našu dôležitosť – nemáme ju z vlastnej zásluhy. Sme dôležití, lebo Boh každého z nás „pozná po mene“.
      Skutočne sa nemusíme ničoho obávať... (Heartlight Daily Verse by Phil Ware; 11/18/2003)


31.01.2004 - 20:23   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 12, 8-12

      Pán Ježiš hovorí o smutnej možnosti zapretia Syna človeka. V nejakej miere sa táto výstraha vzťahuje aj na nás.
      Prežívame časy veľkej laicizácie života, keď náboženské slová, dokonca samotné slovo „Boh“ znie cudzo v tzv. spoločnosti. Kresťan, hoci oddaný Bohu a milujúci Krista, ak chce vstúpiť do spoločnosti ateistických osôb, musí sa vzdať aj jednotlivých posvätných slov, ako: Boh, Kristus, Prozreteľnosť. Nie je to ešte zapretie Syna človeka; je to však vzdanie sa otvoreného vyznania viery; je to nešľachetný strach, aby sme sa nevystavili hlúpemu posmechu, ba dokonca výčitkám, že sme staromódny či svätuškári.
      A predsa, náš kresťanský postoj má byť pre svet jasný a čitateľný. K mnohým zabedneným hlavám a srdciam neprehovorí len samotný náš dobrý príklad, čiže ako sa hovorí “nič nerob a nič nehovor, len svieť príkladom“. V mnohých prípadoch je potrebné otvorene a odvážne ujať sa slova, upozorniť niekoho, nahlas pomenovať zlo zlom a dobro dobrom.
      Dnes nám nehrozí kvôli tomu žiadne vodenie pred úrady a vrchnosti. V podstate takáto odvaha vyznať seba imponuje vážnym ľuďom. Práve: vyznanie seba, pretože vyznanie Krista sa rovná vyznaniu seba, ak sa považujeme za Kristových ľudí. Samozrejme, tzv. svet, od ktorého sa Kristus dištancoval, neraz sa vysmieva kresťanskej viere a praktikám. V podstate však svet nám vyčíta nie natoľko to, že sme kresťania – ale že sme primálo kresťanmi. Keby sme boli viac kresťanmi – nemuseli by sme sa hanbiť k tomu priznávať.
      Ježiš Kristus pred nebom a zemou nezaprel hriešnikov, ktorí sa hanbili prísť k nemu; dáva za nich život. Nechže i naše vyznanie Syna človeka bude podobne otvorené a obetavé.


27.01.2004 - 22:30   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 12, 1-7

      Dvakrát nás Pán Ježiš uspokojuje: Nebojte sa. Prečo sa nemáme báť? Lebo nikto nie je zabudnutý v Božích očiach, spočítané sú všetky vrabce a všetky vlasy na hlavách ľudí. Je celkom pochopiteľné, že Boh neopúšťa svoje stvorenie, pretože celé dielo božského stvorenia by vtedy nemalo zmysel. Tú bdelú a neustálu Božiu starostlivosť nazývame Prozreteľnosťou.
      My radi veríme v Prozreteľnosť vtedy, keď vychádzame z nebezpečenstiev bez rán. A takých prípadov je oveľa viac, než si to uvedomujeme, možno sa o nich ani nikdy nedozvieme. Ale máme výhrady voči Prozreteľnosti, keď nás postihuje zlo, v takej či onakej podobe. Ale fakt, že – ako sa to hovorí – nie je nič zlé, čo by nevyšlo na dobré, má nás utvrdiť v presvedčení o zázračnom fungovaní Prozreteľnosti napriek všetkému. Ľudia slabej viery mudrujú o akomsi „predurčení“, ktoré nemá právo obísť človeka. A predsa, nie nejaká slepá a osudová sila, ale múdry Boží plán nakoniec spriada zamotané nite do logického a pekného obrazu.
      Ale či predsa, nezávisle od Božej múdrosti, jeho láska by nemohla akosi zneškodniť, či vôbec prekaziť toľko zlých skutkov zločincov všetkého druhu? Ale to nemôžeme žiadať, pretože Boh je ako ten hrnčiar, ktorý pracuje uprostred blata (N. Kazantzakis). Nechápeme veľa smutných tajomstiev; ale všetko, čo vidíme na tomto svete dobrého, núti nás, aby sme dôverovali Prozreteľnosti v probléme zla, ktorý nikdy celkom nepochopíme (aspoň v časnom živote). Ale žiadne zlo nie je natoľko silné, aby muselo človeka rozdrviť. Koľko je v živote situácií zdanlivo beznádejných, z ktorých vôbec nevidno východiska, a vtedy neočakávane zasahuje Boh a vytvorí takú situáciu, v ktorej jednoducho musíme konať tak, a nie inak, a to je východisko. Treba teda trpezlivo a s dôverou čakať na taký Boží zásah.
      Prozreteľnosť sa názorne zobrazuje ako oko v trojuholníku (v trojuholníku troch božských osôb). Dnešný človek si zapaľuje jedno oko: červené oko televízora; zaslepuje to oko bezmyšlienkovite, treba – či netreba; to je pre neho to „bdelé“ oko. Rozhodne je bezpečnejšie dôverovať tomu Oku, ktoré skutočne bdie nad nami a v nás. Oživení tou dôverou sa modlíme slovami žalmu: Vodí ma (Boh) po správnych chodníkoch... I keby som mal ísť tmavou dolinou, nebudem sa báť zlého, lebo ty si so mnou (Ž 23, 3-4).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet