15.október 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Pôst zaháňa pokušenie, nabáda k zbožnosti, robí ťa priateľom rozvážnosti, vedie k zachovávaniu čistoty. Pôst je matka zdravia, vychovávateľ mládeže, okrasa staroby, dobrý spolucestujúci.

~sv. Bazil Veľký~

12.06.2003 - (čítanosť4517 reakcie13)


Lk 7, 18-35

      18 O tom všetkom priniesli Jánovi zvesť jeho učeníci. 19 Ján si zavolal dvoch zo svojich učeníkov a poslal ich k Pánovi s otázkou: „Ty si ten, ktorý má prísť, alebo máme čakať iného?“ 20 Keď muži k nemu prišli, povedali: „Poslal nás k tebe Ján Krstiteľ a pýta sa: „Ty si ten, ktorý má prísť, alebo máme čakať iného?“ 21 Práve v tú hodinu uzdravil mnohých z neduhov, chorôb a od zlých duchov a mnohým slepým daroval zrak. 22 A tak im odpovedal: „Choďte a oznámte Jánovi, čo ste videli a počuli: Slepí vidia, chromí chodia, malomocní sú čistí, hluchí počujú, mŕtvi vstávajú a chudobným sa hlása evanjelium. 23 A blahoslavený je, kto sa na mne nepohorší.“
      24 Keď Jánovi poslovia odišli, začal hovoriť zástupom o Jánovi: „Čo ste vyšli na púšť vidieť? Trstinu zmietanú vetrom? 25 Alebo čo ste vyšli vidieť? Človeka oblečeného do jemných šiat? Veď tí, čo sa skvostne obliekajú a žijú v rozkošiach, bývajú v kráľovských domoch. 26 Teda čo ste vyšli vidieť? Proroka? Áno, hovorím vám, viac ako proroka. 27 Lebo to o ňom je napísané: „Hľa, posielam svojho posla pred tvojou tvárou a on pripraví cestu pred tebou.“
      28 Hovorím vám: Medzi tými, čo sa narodili zo ženy, nie je nik väčší ako Ján. Ale ten, kto je v Božom kráľovstve menší, je väčší ako on.“ 29 A všetok ľud, čo ho počúval, ba aj mýtnici uznali Božiu spravodlivosť, keď sa dali pokrstiť Jánovým krstom. 30 Ale farizeji a zákonníci zmarili v sebe Boží úmysel, lebo sa mu nedali pokrstiť.
      31 „Komuže prirovnám ľudí tohto pokolenia? Komu sú podobní? 32 Podobajú sa deťom, čo vysedávajú na námestí a pokrikujú jedno na druhé:
      „Pískali sme vám, a netancovali ste;
      nariekali sme, a neplakali ste.“
      33 Prišiel Ján Krstiteľ, nejedol chlieb a nepil víno a hovoríte: „Je posadnutý zlým duchom.“ 34 Prišiel Syn človeka, je a pije, a hovoríte: „Hľa, pažravec a pijan, priateľ mýtnikov a hriešnikov! 35 No múdrosť ospravedlňujú všetky jej deti.“

18-35.      Mt 11, 2-19.
27.      Mal 3, 1.
12.06.2003 | Čítanosť(3232)
Lk 7, 11-17
12.06.2003 | Čítanosť(2443)
Lk 7, 1-10
12.06.2003 | Čítanosť(1942)
Lk 7, 36-50


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Lk 7,19-23

Zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli.
Janova otázka i Ježíšova odpověď je u Lukáše zachycena ve stejném znění jako u Matouše (srov. Mt 11,2-11). Otázka Janova (v. 19n) je zřejmě nesena faktem, že existovali lidé, kteří se ptali sami sebe, zda by přece jen neměl přijít někdo jiný, aby zachránil do zkázy se řítící svět. Ježíšova odpověď (v. 22) je kombinací citátů z Iz 26,19; 29,18; 35,5n; 61,1 a je uvedena (jen u Lk) oznámením, že „právě tehdy“ (dosl. „v tu hodinu“) Ježíš uzdravil mnoho lidí (i Lk - stejně jako Mt - uvádí uzdravení, která jsou pro něj důležitá: Lk 10,21; 12,12; 13,31; 20,19; Sk 16,33). Boží království tedy přichází teď a tady, v Ježíšově osobě! Samozřejmě, že není ještě vše dovršeno, nejsou ještě všichni uzdraveni. Proto cesta k plnosti („blahoslavenství“) vyžaduje stále krok víry (v. 23).


24.03.2006 - 20:08   JR  
» Lk 7, 31-35

Ke komu mám přirovnat lidi tohoto pokolení
Často se mluví o „dnešním člověku“, o lidech naší doby, našeho pokolení. K. Rahner k tomu poznamenává, že tu jde o jakousi neurčitou abstrakci. Člověk je stále člověk, se svými hlavními lidskými problémy. Ovšem žije a řeší je dnes, máje společné s ostatními lidmi své doby, svého pokolení. Znamená to, že si je vyřeší spolu s ostatními? Mělo by tomu tak být. Stává se bohužel opak. Pomatenost, nedostatek orientace u druhých mívají velký vliv i na jednotlivce. Ten pak podléhá tlaku tzv.. veřejného mínění. Tvoří je noviny, televize, rozhovory na ulici. Není horšího tyrana než toto tzv. veřejné mínění. Kdo se mu pokusí odporovat, zesměšní jej nebo dokonce prohlásí za nepřítele lidu,národa. Byly doby, kdy se křesťané všemožně snažili o to, aby bylo toto veřejné mínění převážně křesťanské. Hledělo se proto, třeba i násilně, omezit to, co je narušovalo. Dnes si uvědomujeme, že to není možné. Je proto potřeba výchovy ke křesťanské dospělosti, samostatnosti úsudku, abychom dovedli dát přednost Kristu před tím, co říkají lidé.


24.03.2006 - 20:08   JR  
» Lk 7, 31-35

Je pomatený, je pijan, atd.
Všeobecnému mínění doby odporoval sv. Jan Křtitel i Ježíš. jaký byl tedy úsudek o nich mezi lidmi? jsou pomatení. Chesterton píše vtipně, že přijde doba, kdy budou blázni držet normální lidi zavřené ve zvláštních ústavech. Je to typicky chestertonovská ironie, která zachycuje základní prvek skutečnosti. Všeobecné mínění totiž vytváří jistou normu jednání a myšlení. Kdo se od ní odkloní, není normální. Za takového bychom považovali např. člověka, který by začal chodit po ulici v napoleonské uniformě. Všichni lidé pracují, aby si vydělali peníze, aby si zajistili budoucnost. Mezi ně však přijde někdo, kdo prohlásí, že jsou naopak blahoslavení, šťastní ti, kdo všecko pozbyli, kdo jsou chudí. Podle mínění světa nemůže být takový učitel normální, neboje pod omamným vlivem alkoholu. jsou tedy křesťané normální? Abychom byli, musíme především změnit normu, podle které soudíme, tj. vzít za svou normu Krista a ne světa.


24.03.2006 - 20:08   JR  
» Lk 7, 31-35

Jsou jako děti, které si hrají
Ježíš mluví přísně o těch, kdo otevřeně zavrhli jak jeho, tak i Jana Křtitele. Ale to nebyli všichni. Když Jan kázal, hrnuly se k němu do pouště zástupy lidí. I Ježíš měl jako kazatel velký úspěch, mluvil z loďky i na hoře. Evangelisté nám jeho řeči podávají ve zkrácené formě, ale musely být velmi dlouhé. Lidé tedy na Ježíšových ústech lpěli a projevovali nadšení. Bohužel to byl úspěch krátký. Přirovnávají se tedy k dětem, které si hrají. Povrchnost náboženských dojmů se vyskytuje ve všech dobách. Ale zvláště jsou tomu nebezpečí vystaveni lidé v periodách velkých změn. Taková byla doba Kristova. Ale taková je generace naše. Náboženská vyznání i sekty se proplétají, mladí lidé slyší o Kristu, o Rama Krišnovi, o sektě Moon. Upoutá je líbivost kazatelů, ale nakonec se všecko stane jenom ukrácením dlouhé chvíle.Ježíšova slova jsou život a s životem si nesmíme hrát.


24.03.2006 - 16:59   JR  
» Lk 7, 24-30

Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem?
Východní tradice uctívá sv. Jana Křtitele jako zakladatele mnišského života, protože žil od mládí na poušti. Dnes se domnívají někteří, že se mu dostalo asketické výchovy v Kumránu, kde žili tzv. eséni. Ti praktikovali způsob řeholního života na břehu Mrtvého moře. Jisté je, že Jan, když začal kázat, působil neobyčejně svým zjevem. Uprostřed společnosti, která se lopotí jenom proto, aby se dobře najedla, oblékla a bavila, se najednou vyskytne člověk, který o to všechno nestojí. Ukazuje názorně, že má lidské tělo opravdových potřeb skutečně málo a že se poměrně lehce zabezpečí. Zbývá tedy mnoho svobodného času, aby se mohla mysl zabývat Božím světem. V tom viděli asketi všech zemí a náboženství poslání ve společnosti. Nevytýkají lidem, že myslí především na sebe. Takoví jsme. Ale ukazují, že máme myslet na sebe správně, tj. hledat ne to nejnižší, ale umět pozvednout mysl k čistému ideálu. Pak se ukáže pravá velikost člověka.


24.03.2006 - 16:59   JR  
» Lk 7, 24-30

O něm je psáno: “Já posílám svého posla před tvou tváři“ (Mal 3,1)
Asketismus není jev typicky křesťanský. Praktikoval se od dávných dob v Indii, v Egyptě, v zámořských zemích. Má celkem jednoduchý základ. Spojuje se se snahou o moudrost. Moudrý je ten, kdo umí rozeznávat důležité, méně důležité, podřadné, dát přednost vyššírnu před nižším, duši před tělem, zájmům věčným před chvilkovými, dočasnými. Asketi ne jsou vždycky náboženští. I ušlechtilí humanisté a dokonce i původní upřímní ateisté dovedli obětovat mnoho pro své ideály. Ale co když se ty pak ukáží falešnými, pouhými iluzemi? Biblický asketismus plyne z jiného předpokladu. Je tam spojen s životem prorockým. Prorok pak je ten, koho sám Bůh posílá, aby něco velkého vykonal. Obětuje tedy všecko to, co by mu v jeho poslání překáželo. Má radostnou jistotu, že jeho oběti ne jsou nadarmo, že se nehoní za motýlem klamů, není v nebezpečí stát se fanatikem. Bůh mu ukázal kam má jít, a proto jde po té cestě důsledně.


24.03.2006 - 16:59   JR  
» Lk 7, 24-30

Aby připravil cestu před tebou
Kolik práce dá příprava na svatbu, na rodinnou slavnost, na svátky Ale rádi se obětujeme, protože se těšíme na to, co přijde. Na tom příkladu vidíme i druhou vlastnost křesťanského asketismu. Má ráz očekávání, eschatologický. To, čeho jsme se zřekli, se nám jednou vrátí ve formě daleko krásnější. Podle starého zvyku bývá půst před velkými svátky. Je to symbol křesťanské naděje. Po sedmi dnech týdne, které znamenají pozemský život, očekáváme tzv. „osmý den“ věčné radosti, věčného života. Proto chápeme i těžkosti života jako přípravu, delší nebo kratší, ale ve srovnání s věčností opravdu kratičkou. Ten, kdo očekává, že brzy něco velkého přijde, co naplní jeho život, se přirozeně těší. Je sice i neklidný, ale je to neklid dynamiky života, dává radost i při zříkání. Taková je křesťanská askeze. Nevystihl ji dobře O. Březina když napsal o své matce: „Šla žitím matka má, jak kajícnice smutná.” Křesťanští kajícníci ne jsou smutní a ne jsou smutné ani křesťanské matky, i když jejich život plyne v stálém odříkání. Naděje na zítřek dává smysl i radost dnešku.


12.09.2005 - 22:06   JR  
» Lk 7, 19-23

Jsi ten, který má přijít?
Čekání je známka života. Jdu-li spát, mám naději, že ráno vstanu. Ráno se dáváme do práce, protože doufáme, že si večer odpočineme. Kdo nemá, co by čekal, už vlastně nežije, je psychologicky mrtvý. Očekávání je ovšem různého druhu a tím se hodnotí i úspěch v životě. Nejjednodušší je prosté očekávání zítřka, naděje, že život jde dál, že pro mne nekončí. Ale to samo je bez obsahu. Máme naději, že se zítra něco dobrého dostaví. To pak se víc a víc konkretizuje. Jeden touží dosáhnout jistého postavení, druhý si chce postavit dům, třetí píše knihu a chce ji dokončit. jsou to naděje částečné. Když se nevyplní, působí smutek, a když se vyplní, vzbudí pocit, že už život skončil, že už tu nemáme co čekat. Život je tak velký, jak velké jsou jeho naděje. U Židů se všechny slily v jeden velký příslib: příchod Mesiáše. Kristus pak je i pro křesťany jediný plný obsah životní naděje.


12.09.2005 - 22:05   JR  
» Lk 7, 19-23

Máme čekat jiného?
Židé Krista očekávali, my křesťané věříme, že už přišel. Ale byl to jenom začátek v historii Nového zákona. Na konci věků má znovu přijít ve slávě. Teologové si někdy kladou otázku: Je to už definitivní ohlášení smyslu našich dějin? Co kdyby se ještě jednou na zemi objevil nový Mesiáš tak, že by po Starém a Novém zákoně přišel ještě třetí zákon, nové úplnější zjevení Boha? Odpověď na tuto otázku je záporná. Věříme, že je Ježíš Slovo Boží, které se vtělilo. V něm tedy Bůh vyslovil všecko, co lidem chtěl říci. Neznamená to ovšem, že už lidé všechno pochopili. V pochopení Krista musíme my osobně i celá církev ponenáhlu růst. _sto slyšíme námitku, že se církev mění, že není to, co bývala. Všecko, co roste má dvojí stránku: mění se a zůstává to stejným. Změnili jsme se od dětství do dneška, ale jsme to stále my sami. Takové jsou všechny změny v církvi. Je v ní živý, stále týž Kristus, který dorůstá do plnosti.


12.09.2005 - 22:05   JR  
» Lk 7, 19-23

Kristus “přicházejíci”
Ve věřím v Boha recitujeme větu: „Který přijde soudit živé i mrtvé...“ Rozumíme jí docela jednoduše: Na konci se objeví Syn člověka v nebeských oblacích (srv. Mt 24,30), aby ukončil vývoj světa slavnostním aktem. Na ikonách je to znázorněno tak, že nahoře andělé svíjejí do svitku nebeskou oblohu se sluncem, měsícem, hvězdami. Svět začal stvořením nebe a země (Gn 1,1), nyní končí. Je to ovšem představa obrazná, nemůžeme ji brát doslova. Ale jinak než v obrazech se o tak velkých tajemstvích mluvit nemůže. Jisté nedorozumění však působí český překlad ve slovech „který přijde“. Přenášejí nás do nějaké daleké budoucnosti. Naopak text řecký a latinský mluví víc o přítomnosti, o Kristu, „který je přicházející“, tj. který pomalu ale jistě proniká do našeho světa, i když se to děje ponejvíc neviditelně. Ale každý dobrý skutek, každá modlitba znamená částku velkého Kristova příchodu, který je nám den za dnem bližší a kterého máme proto den co den intenzivněji očekávat.


01.10.2004 - 06:22   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 7, 24-30

      Nie je nik väčší ako Ján – hovorí Pán Ježiš. Veľkým človekom bol ten, ktorý pripravoval cestu Kristovi. Ale pripravovanie cesty Kristovi, a to predovšetkým v našom vlastnom srdci – to je cesta k našej vlastnej veľkosti. Lebo túžba po veľkosti je vrodená každému človeku. Každý, ak neplánuje, tak aspoň sníva, aby prevýšil priemer, aby sa stal „niekým“. Takéto túžby nie sú v zásade ničím zlým, sú činiteľom, ktorý mobilizuje ku konaniu. Nie sú v protive k svätosti, ktorá vlastne vyzýva človeka na vrcholy.
      Túžba po svojej osobnej veľkosti je svedectvom božského pôvodu človeka. Človek, stvorený na Božiu podobu, je korunou stvorenia, má reprezentovať osobu Boha v stvorenom svete; predurčený je tiež pre nesmrteľnú existenciu. O jeho vrodenej dôstojnosti svedčí fakt, že keď padol, sám Boh prijíma ľudskú podobu a trest, ktorý patrí človeku, aby ho znova vyzdvihol do hodnosti Božieho dieťaťa.
      Ak teda prvky veľkosti sú v každom človeku; ide o to, aby sme ich pripustili k slovu. Ale ako, keď činnosti, ktoré konáme, sú v ľudských očiach malé a nemajú veľký význam. V podstate však malé sú len tie veci, ktoré robíme jedine pre zisk, hľadajúc jedine seba. A každý skutok, ktorý je ochotným a obetavým zrieknutím sa seba, má znak veľkosti. Práve toto zrieknutie sa seba zdôrazňuje Pán Ježiš, poukazujúc na osobu Jána, ktorý si necenil vlastný zisk a pohodlie, aby pripravil cestu jemu samému, a jeho dielu. Nie Ján vykonal veľké dielo spásy – ale on to dielo ľuďom sprístupnil, urobil ľudské srdcia citlivými preň.
      A toto je tiež naša úloha. Ak sa pri svojom konaní riadime šľachetným úmyslom, hľadajúc predovšetkým Božiu slávu a úžitok blížnych, ak táto činnosť je spojená s obetou – vtedy aj malé skutky vykonávame veľkým spôsobom; takýmito skutkami aj my pripravujeme cestu Bohu.


01.10.2004 - 06:22   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 7, 19-23

      Advent, čiže príchod Krista, najčastejšie chápeme v kategóriách dávnej minulosti – alebo ďalekej, neurčitej budúcnosti. Alebo so vzrušením spomíname na jeho narodenie v Betleheme – alebo so strachom očakávame jeho príchod na súd.
      Ale Ten, ktorý sa narodil z Márie Panny, predsa neodišiel od nás; a Ten, ktorý raz príde odmeňovať – siaha svojimi darmi aj do súčasnosti. On je už prítomný. Žijeme jeho prítomnosťou. Jeho prítomnosť sa stále uskutočňuje v našom dnešnom živote. Znaky jeho prítomnosti, dané Jánovi, sú dané aj nám; tie znaky – to sú sviatostné znaky, skrze ktoré Pán Ježiš otvára niečie zavreté oči a uši, očisťuje duše, posilňuje srdcia, dvíha padajúcich, ba dokonca navracia život zomrelým.
      Tieto znaky svojej prítomnosti dáva Kristus svetu aj naším prostredníctvom. Slepí vidia, chromí chodia..., hluchí počujú. A to sú tí, ktorí aj od nás očakávajú pomoc: aj my sme schopní otvárať niekomu oči – osvecujúc, poučujúc, vyvádzajúc z omylu; aj my môžeme postaviť niekoho na nohy, a tiež prehovoriť niekomu do duše. Rôzni ľudia – zablúdení, zničení, utrápení, opustení – očakávajú takýto advent, a Ježiš Kristus v našej podobe tento advent, ten svoj príchod realizuje.
      K takým Kristovým skutkom nás posilňuje svojou Najsvätejšou Obetou, ktorá je tiež znakom jeho skutočnej prítomnosti uprostred nás.


14.10.2003 - 19:18   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Téma: Lk 7, 31-35

      Samozrejme, treba dať za pravdu aj Jánovi Krstiteľovi, ktorý nejedol chlieb a nepil víno – a dať za pravdu Synovi človeka, ktorý jedol a pil. Pretože múdrosť, o ktorej je tu reč, sa chápe ako dôvod toho, ktorý je a pije – a dôvod toho, ktorý odmieta jedlo i nápoj. Ján Krstiteľ vedel kedy a prečo sa treba postiť; a Syn človeka tiež veľmi dobre vedel, čo robí, keď sa chcel priblížiť k ľudským synom.
      Ale my sa máme tiež zamyslieť nad slovami v uvedenom úryvku: Pískali sme vám a netancovali ste; nariekali sme a neplakali ste. Môže to byť narážka na tých ľudí, ktorí sa bezpodmienečne chcú pripodobniť úsudkom a mienkam svojho prostredia; sú veľmi citliví na to, čo si iní o nich myslia a hovoria. Trápi ich strach pred stratou ľudských ohľadov, či pred zosmiešnením sa pred okolím. A to je jeden druh najfalošnejšieho a najotrockejšieho strachu, ktorý paralyzuje človeka v jeho konaní. Ľudský ohľad – to je železná bariéra, o ktorú sa rozbíjajú najsvätejšie zásady, zvyky a tradície. Čo povedia ľudia, keď vystúpim na obranu katolíckych zásad, keď sa nebudem chcieť zúčastňovať na pijatikách, keď sa zapojím do nejakej akcie v Cirkvi, keď si pri pobožnosti sadnem do prvej lavice miesto toho, aby som trčal pod chórom, keď sa prežehnám pred cestou, uctím si sochu, vôbec, keď sa osmelím konať inakšie ako iní. A to je pozoruhodné, že málo si robí z ľudskej mienky pijak, chuligán či podvodník – ale príliš často vernosť, šľachetné zásady a charakter človeka sa rozbíjajú o tzv. „ľudské reči“. Láme sa a stráca ľudská identita, ak si niekto myslí, že musí tancovať, ako mu hrajú, čiže ako hovoria druhí, ako píšu v novinách a ako ukazujú v televízii.
      Nič si z ľudských rečí nerobil Ján Krstiteľ. Nepozeral sa na ľudské úsudky Ježiš Kristus, keď hovorili: Hľa, pažravec a pijan. A predsa práve tieto falošné mienky ho odsúdili na vyobcovanie a smrť.
      Nám takéto dôsledky určite nehrozia.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet