15.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Svetlo, keď vnikne do tmavej izby, vyháňa z nej tmu a osvecuje ju. Takisto Božia bázeň, keď vnikne do srdca človeka, rozháňa každé jeho mračno, naplňuje ho všetkými dobrodeniami a múdrosťou. Pýcha a povyšovanie sa zhodili satana z neba – pokora a lahodnosť vznášajú človeka zo zeme do neba.

~sv. Anton Veľký~

12.06.2003 - (čítanosť2589 reakcie12)


Lk 5, 1-11

      1 Keď raz stál pri Genezaretskom jazere, tlačil sa naň zástup, lebo chcel počuť Božie slovo. 2 Tu zbadal pri brehu dve lode. Rybári z nich vystúpili a prali si siete. 3 Nastúpil na jednu z lodí, ktorá patrila Šimonovi, a poprosil ho, aby trocha odrazil od brehu. Potom si sadol a z loďky učil zástupy.
      4 Keď prestal hovoriť, povedal Šimonovi: „Zatiahni na hlbinu a spustite siete na lov!“ 5 Šimon mu odpovedal: „Učiteľ, celú noc sme sa namáhali, a nič sme nechytili. Ale na tvoje slovo spustím siete.“ 6 Len čo to urobili, chytili také množstvo rýb, až sa im siete trhali. 7 Preto dali znamenie spoločníkom, čo boli na druhej lodi, aby im prišli pomôcť. Oni prišli a obidve loďky naplnili tak, že sa potápali. 8 Keď to videl Šimon Peter, padol Ježišovi k nohám a povedal: „Pane, odíď odo mňa, lebo som človek hriešny.“ 9 Hrôza sa totiž zmocnila jeho i všetkých čo boli s ním, nad úlovkom rýb, ktoré chytili. 10 Takisto aj Zebedejových synov Jakuba a Jána, ktorí boli Šimonovými spoločníkmi. Tu Ježiš povedal Šimonovi: „Neboj sa, odteraz budeš loviť už ľudí.“ 11 A keď pritiahli lode k brehu, opustili všetko a išli za ním.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2582)
Lk 5, 27-39
12.06.2003 | Čítanosť(2309)
Lk 5, 12-16
12.06.2003 | Čítanosť(1986)
Lk 5, 17-26


18.10.2006 - 16:39   -jh-  
» Lk 5, 1-3

V dobe totalitného režimu v Rusku si ľudia tajne zaobstarávali Biblie, aby si aspoň doma mohli čítať Božie posolstvo ľuďom, keď už im bola odoprená možnosť zhromažďovať sa v chráme. Jedna Biblia sa dala zohnať priemerne za jeden mesačný plat a k tomu bolo nutné pripočítať riziko, ktoré s tým súviselo.
Tento príklad hladu po Božom slove je pre nás veľkou výčitkou, ak nemáme podobný záujem o Božie slovo. Núka sa preto otázka: Ako obstojíme pred Bohom?


06.12.2005 - 12:21   -tb-  
» Lk 5, 1-11

Vypravování, které jsme slyšeli z evangelia, je pro každého z nás poučné. Ukazuje nám totiž naši lidskou nemohoucnost. Přitom nás názorně poučuje o pravdivosti a trvalé platnosti slov Ježíše Krista: „Beze mne nemůžete nic." Učedníci byli zkušení rybáři. Lovili v noci, kdy se jim to zdálo podle zdravého, jak my říkáme „selského rozumu" nejvhodnější. A neulovili nic. A najednou přichází vyučený tesař, který podle jejich mínění rybářství moc nerozuměl. Ježíš jim dává pokyn: „Zajeďte na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Učedníci byli unavení noční prací a neradi se podřizují. Proto jejich jménem mluví Šimon: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili." Chtěl Pánu Ježíši naznačit, že oni tomu přece musejí rozumět a ne On - tesař. Ale Šimon nakonec dodává: „Ale na tvé slovo spustím sítě."
Přitom se v duchu pousmál, že výsledek bude bezpochyby stejný, jako když lovili v noci a nic nechytili, ale že aspoň ten člověk také jednou uvidí, že se i mistr tesař někdy utne. To, že takto smýšlel, poznáváme z toho, co řekl svému Mistrovi poté, co zahrnuli tolik ryb, že se sítě skoro trhaly a lodě málem potápěly. Petr si uvědomuje svou špatnost. Lituje své slabé víry a snad i výsměšného tónu v hlase, a teď říká pokorně: „Pane, odejdi ode mne: jsem člověk hříšný!"
Na tomto výjevu z evangelia se můžeme naučit jedné, pro nás důležité věci. Koneckonců všechno záleží jenom na Boží milosti. Člověk nerad uznává někoho nad sebou. Neochotně se podřizuje cizí vůli. Nerad přiznává, že bez pomoci druhého by to či ono neudělal, protože mu na to nestačí přirozené síly. Tak, jak to zpíváme v sekvenci k Duchu sv.: „Člověk bez tvé pomoci, slábne a je bez moci, vše mu může uškodit."
Naši otcové a matky říkávaly: Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání." Všechno totiž záleží na Božím požehnání. A už žalmista zpívá: „Nestaví-li Hospodin dům, marně se namáhají ti, kdo jej stavějí." Člověk se rád vypíná k jakémusi titanismu. Chtěl by na všechno stačit. Odmítá uznat nad sebou nějakou vyšší autoritu. Odmítá prosit někoho o pomoc a odmítá také přijmout nabízenou pomoc, aby mu nevznikl větší pocit závislosti.
Tzv. „moderní" člověk se pod dojmem vědeckotechnické revoluce v 19. století rozhodl odmítnout každou nadpřirozenou autoritu. Své vyznání víry zaměnil za heslo, že nejsou žádné věci nepo-znatelné, ale jenom nepoznané. Rozhodl se věřit jen tomu, co si smysly ověří. Všechno prý vysvětlíme světlem přirozeného rozumu. Během 20. stol. ochablo tempo vědeckého a technického pokroku. Místo nových zásadních objevů a vynálezů se spíše jen zavádí do širokého používání to, co je už dávno známé. Fyzikové došli k tomu, že se jim viditelná hmota rozplývá pod rukama. A Dá-niken dokazuje, že je zde mnoho starých věcí, před jejich vysvětlením zůstává lidský rozum stát. Po odmítnuté nadpřirozené autoritě přichází na řadu odmítnutí autority přirozeného rozumu. Zbývá jim únikové řešení: největší vynálezy a objevy prý musely přinést na zem nějaké mimozemské bytosti odkudsi z neznáma. Tak zoufale si počíná tzv. „po-moderní" člověk, když shledává, že žije uprostřed trosek dosavadní jím odmítané kultury a nezbývá mu už ani důvěra ve vlastní rozum.
Připomíná to stavbu nové babylónské věže. Ruka novodobého pyšného titána zlobně napřažená vzhůru je zřetelně patrná za celým kosmickým výzkumem od Gagarina k dnešku. Projevuje se i v gigantománii budovaných Černobylů a jiných vynálezů zkázy. Člověk se snaží srazit z trůnu svého Boha. A jak zpívá žalmista: „Ten, jenž je na nebi, usmívá se nad jejich počínáním ."
O Boží milost je třeba prosit. V hmotných i duchovních záležitostech. Je třeba se opřít o Boha, jak čteme u sv. Petra: „Vhoď všechnu svou starost na Boha a on se postará." Na Kristovo přání spustil Petr sítě a zahrnul množství ryb. Tak to uvádí evangelium. A sv. Pavel nám to potvrzuje, když říká, že Jen milostí Boží se stal tím, čím je" - totiž apoštolem. Vždyť kdysi ten Šavel zuřivě pronásledoval církev - a najednou, sotva se Kristova milost dotkla jeho duše, dovede říci: „Pane, co chceš, abych učinil?" Také u proroka Izaiá-še, jak jsme to slyšeli v prvním čtení dnešní liturgie, sledujeme, že on uznává, že člověk je hříšný a ve vidění mu Bůh posílá serafa. Dotekem žhavého kamene na ústa mu dal anděl znamení, a slovy potvrdil, že Bůh svou milostí smývá z jeho duše jeho vinu, jeho hřích.
Sestry a bratří, ta dnešní čtení jsou pro nás velmi poučná. Měla by nás učit více hledat Boží milost, více si vážit Boží milosti. Nespoléhat tolik jen a pouze na sebe a své chabé síly, nýbrž umět se vírou opřít o Boha. Sv. Pavel to vystihuje krásně slovy: „Tehdy, když jsem slabý," tj. když uznávám svou ubohost, „tehdy jsem silný," neboť Bůh je moje síla.
Dnešní čtení nám připomíná Boží dobrotu, velikost Boží lásky. Bůh nás nenechává ve světě napospas. Bůh nás neopouští. Jenom chce, abychom pokorně sklonili hlavu a řekli mu - jak se to dnes modlíme ve mši svaté: Prosíme tě, Bože, opatruj nás, svůj lid, s otcovskou láskou. A protože nemáme oporu jinde než v naději na tvou milost, chraň nás stále svou mocí. Skrze tvého syna, našeho Pána, Ježíše Krista.


29.11.2004 - 11:55   Iveta Jarabkova  
» Re: Lk 05, 01-11

Aka je nasa viera? Modlime sa dostatocne, aby bola posilnena?Prosime Boha o vieru, ktora bude vernejsia?
Viera je dar od Boha. Nemozem si povedat, ze od tejto chvile budem verit, alebo neverit. Je to nezasluzena milost, ako dokaz Bozej lasky k nam hriesnikom.
Praca na sebe kvoli Bohu je tou najkrajsou. "Nezijem uz ja, zije vo mne Kristus"...hovori sv.Pavol (Gal 2,20). Boh chce nas, aby mohol pracovat. Vernost a oddanost, laska k nemu je odmenovana milostami...Podmienkou je , ze clovek to nesmie robit a citit prave kvoli odmene...Byt v stave obratenia, pokania, kazdodenne spocinutie v Bozom naruci, jeho hladanie vo vsetkom, co sa nam prihodi, co nas postretne, to je jedine, co od nas chce. Nehneva sa na nas, ked najskor neuverime, alebo nepochopime. Posle nam maly obrazok svojho "zazraku", aby sme sa obratili tvarou k nemu a zbadali, ze za tymto vsetkym su jeho oci, v zrkadle ktorych uvidime ulohu ovela tazsiu, ako ta prva. To nas Pan vie, ze nastal cas, aby sa z rybarov ryb, stali rybari ludi...On vie, ze dozrel cas!


28.09.2004 - 06:05   JR  
» Re: Lk 05, 01-11

Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný
I tato věta je charakteristická pro všechny, kdo si uvědomili, že je Bůh volá. Když dá Bůh úkoly veliké, člověk si uvědomuje, že k tomu nestačí. Ale i tu se časem pochopí, že má Bůh zvláštní metodu, odlišnou od lidského postupu. My začínáme totiž jinak. Má-li se něco dělat, hledá se ten, kdo má k tomu nejlepší vlohy. I pro malé práce je nejlepší řemeslník ten, který to nejlíp umí. Pro zpěv volíme toho, kdo má nejzvučnější hlas. Volba povolání je tedy až na druhém místě. Na prvním jsou schopnosti. Bůh postupuje jinak. Nejdříve někoho povolá a pak mu zaručí, že s ním bude a dá to, co k tomu bude nutné. Kdyby si byl Bůh vyvolil k obrácení římské říše velkého filosofa, píše sv. Augustin, mysleli bychom, že jsme se stali křesťany pro moudrá slova filosofa. Ale vyvolil si rybáře. Proto víme, že nás skrze jednoduchého nevzdělaného člověka povolal ke spáse sám Bůh.


28.09.2004 - 06:04   JR  
» Re: Lk 05, 01-11

Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi
To, k čemu Kristus Petra volal, bylo na počátku velmi banální. Týkalo se to rybolovu. Ale v zápětí přichází povolání nesrovnatelně vyšší. Bůh zkouší naši poslušnost nejdříve v malých věcech. Ten, kdo je věrný v malém, časem je ustanoven k tomu, aby vykonal něco velkého (srv. Mt 25,23). U těch, kdo usilují o světskou kariéru, tomu bývá často obráceně. Mají veliké plány, organizují kolosální podniky a končí nepatrným úspěchem. Zachytit Boží slovo neznamená rozvíjet obdivuhodné teorie. Je to malé seménko, které pak roste samo do výše. Velcí světci, kteří založili hnutí a řeholní společnosti, obyčejně neměli plán něco založit. Sv. František z Assisi začal jenom tím, že opravoval rozpadlý kostelík. Nakonec restauroval celou církev Nejlepší metoda, jak sledovat Boží plány je tedy dělat dobře to, co mi dnes Bůh ukládá. Je to malé a bezvýznamné? Jistě to bude časem veliká věc.


28.09.2004 - 06:04   JR  
» Re: Lk 05, 01-11

Na tvé slovo spustím sítě
Povolání sv. Petra zapadá do prostředí, ve kterém vyrostl. Stalo se to uprostřed jeho povolání, při normální práci. Ale nebylo to v nejpříhodnějším okamžiku. Při každé práci jsou chvíle, kdy se nedaří, kdy neúspěch působí rozmrzelost a nechuť. Rybáři žijí z lovu. Tu noc však nic do sítí nechytili. Když se díváme nazpět do Starého zákona, zjistíme, že všechna velká Boží povolání se stala v podobné situaci při práci, ale obyčejně v době poroby, pohromy. Tehdy ně jaký obyčejný člověk uslyší hlas Boží, uvěří mu a zjistí, že to, co nešlo, najednou má úspěch. Vypadá to někdy i docela všedně. Petr uvěřil Ježíšovu slovu a síť se najednou naplnila rybami. Je to velký zázrak? To mohl lépe posoudit on sám než my. Ale v tom okamžiku Petr pochopil základní pravdu: za vším, co se děje, je Boží slovo, a to řídí svět. Obrátí-li se Bůh svým slovem ke mně, nemohu udělat nic lepšího a důležitějšího, než to slovo přijmout a jít za tím hlasem. V zápětí se potvrdí, že to bylo správné.


05.08.2004 - 06:10   PaedDr. František Dancák  
» Lk 5, 4; 6-7

      Jakub, Ján a iní rybári pomohli Petrovi pri bohatom rybolove. Je to obraz spolupráce, ktorá by nemala chýbať v žiadnom farskom spoločenstve – i v každodennom živote! Bohužiaľ, tento biblický duch spolupráce často chýba medzi pracovníkmi Božieho kráľovstva!
      Je však potrebné spájať sa k vzájomnej pomoci. Túto myšlienku pekne zobrazuje jedna z milých legiend starej zbožnej Rusi, v ktorej sa hovorí – ako v jednom cárstve slávil cár sviatok a pozval všetkých poddaných, aby prišli s ním oslavovať. Všetci sa vydali na cestu. Len v jednej chalupe sedeli spolu dvaja – chromý a slepý – a nariekali: „Ako rád by som poprial dobrého zdravia cárovi, najedol sa dobrého jedla, ale nohy mi neslúžia, nikam by som nedošiel.“ Tak nariekal chromý. – Ako rád by som sa aj ja pobavil v takej spoločnosti, ale oči mi neslúžia, nevidím na cestu.“ Tak nariekal druhý, slepý... Až chlapec, ktorý šiel okolo a počul ich nariekanie, dal im radu: „Nech slepý vezme chromého na chrbát. Chromý dá oči, slepý dá nohy a dôjdu tak na hostinu obidvaja.“
      To je aj naša situácia. Keď každý dáme k ceste životom top, čo sme a čo vieme, každý niečo, ľahšie prekonáme ťažkosti a dôjdeme spoločne do Božieho kráľovstva. Dokážeme, čo by sme sami zo seba trebárs ani nedokázali.


02.02.2004 - 22:39   Angelo Scarano  
» Lk 5, 1-11

      Na hlubinu – jak často… jak často jsme tato slova chápali jako výzvu k hlubokému duchovnímu životu, k větší „niternosti“, k sestupování do „hlubin svého srdce“. A přesto… evangelium hovoří o jiném sestoupení… k těm, kdo jsou v hlubinách „bez Boha“. A je to sestoupení náročnější a těžší než do vlastního nitra. Vždyť není snad sestoupení do svého nitra vlastně „pohodlnější“? Či jakoby vrozené naší uzavřenější introvertní povaze? Není pro nás naopak těžší „vyjít“ k druhým? Zřejmě také z tohoto důvodu se tak často předkládal ten smysl „duchovní“, a ne „misijní“.
      Nicméně… i v evangeliu se přece jen mluví o jisté „niternosti“, která je předpokladem dobrého výsledku. Je to vztah s Kristem, vztah, který nám nemusí „vyhovovat“. Jak vypadá? Kde se o tom mluví? „Na tvé slovo spustím sítě“. Je to naslouchání Šéfovi! On určuje, kam spustit sítě… i když se mi to třeba nezdá! (Petr se předtím snažil – marně). Copak samotný zkušený „profesionál“ nenamítá, že „to takhle nepůjde“? Má své rozumové argumenty, opírá se o čerstvou zkušenost. A přesto… nakonec podlehne Ježíšovu kouzlu (jak velké asi bylo, když si podmanilo tohoto sveřepého a sebejistého rybáře!). Petr nás tedy učí, jak má vypadat ten hluboký vztah s Kristem – je to odvaha naslouchat Šéfovi mého apoštolátu. Je to odvaha se před Ním ztišit a „s nastraženýma ušima“ se snažit zachytit sebemenší šelest jeho kouzelného hlasu. Hlasu, který si dokáže podmanit vzpurného Petra, dokonce i mě (možná zaslepeného vlastními pastoračními plány)… ale také jiné vzdálené… možná doposud ležící někde v hlubinách, v bahnitém kalu.
      Jistě, ne každý věřící má specifické Petrovo povolání (misijní povolání „na plný úvazek“). Nicméně je jisté, že prvořadým úkolem celé církve (a nejen kněží či biskupů) je předávat evangelium (jak potvrzuje encyklika Redemptoris Missio). Každý vykoná toto poslání jinak, s pomocí jiných prostředků. Ale je jisté, že „cílem“ našeho křesťanského života není „soukromničení“ (já a Bůh), ale „roztažení sítí“ (to je vlastně i náplní biřmování, svátosti apoštolátu). Jak to tedy udělat? Nejsnazší způsob je modlit se za ty, kdo jsou daleko od Krista (a možná to jsou moji dobří známí, spolupracovníci). Pak mohu samozřejmě nabídnout nějakou dobrou publikaci (třeba slovy: „Toto mi připadá zajímavé, nechceš se na to podívat?“), pozvat na nějaké vhodné setkání (společenství? rozhovor se zajímavým člověkem?). Někdy však je možné mluvit i o Kristu, třeba formou jednoduchého svědectví, objasňujícího, proč věřím. Jistě, je pravda to, co řekl zakladatel paulínské rodiny, blahoslavený Jakub Alberione: „Ne vždycky je možné mluvit o Kristu. Ale vždycky je možné mluvit křesťansky“.
      Možná je pro mě velmi nezvyklé, že bych se mohl podělit o to, co je čistě mojí soukromou záležitostí („mých hlubin“). Avšak… pokud překonám své námitky a dám na slovo Mistra („roztáhni své sítě“), pak zažiji radost, že mohu nabídnout život jiným – třeba právě těm, kdo jsou někde v beznadějných hlubinách.


02.02.2004 - 22:39   Angelo Scarano  
» Lk 5, 1-11

      1-3 Skoro hned po zahájení veřejné činnosti se Ježíš postará o to, aby měl spolupracovníky. I v tom se projevuje jeho „zřeknutí se slávy“ (kenoze, doslova „vyprázdnění“, ochuzení, viz Fil 2,6-11): on „potřebuje“ spolupracovníky, hříšné spolupracovníky! A toto povolání (lépe: zaslíbení o budoucím povolání) se děje tváří v tvář velkému zástupu, který naslouchá Božímu slovu.
      4 Ježíš dává nečekaný pokyn právě tehdy, když tito rybáři už skončili práci. V noci nic nechytili a ve dne není příhodná doba. A Ježíš jim říká, aby se znovu vydali… ve dne!
      Slova „zajeď na hlubinu“ (v perikopě Lk 5,1-11) jsou natolik známá, nakolik zavádějící – aspoň v češtině. „Na hlubinu“ totiž vyvolává představu „sestoupení do hlubin svého nitra“. Teprve po „sestoupení na hlubinu“ je možné se dočkat velkého rybolovu. Tento axiom duchovního života (jistě platný, ale ne bez výjimek) není však obsažený v tomto evangelním úryvku. Kdybychom měli k dispozici jiné překlady, tak nebyli bychom navedeni k takovému mylnému výkladu: např. italský překlad nabízí „zajeď dál“, latinský „zajeď k vysokým (vodám)“. Běžný mylný výklad je způsobený také tím, že výraz „sestoupit“ (do nitra) je pro nás šifrou pro duchovní život. Tento model (tak typický pro Augustýna) se však nenachází v Písmu (ale tím neříkáme, že není vhodný). Tam se pro „duchovní život“ (setkání s Bohem) používá „opačný model“, vystoupení (na horu).
      Z těchto dvou poznámek nám snadno vyplyne, že první posluchači, nezatížení naším jazykovým či teologickým balastem, pochopili Lukášovu perikopu docela jinak a… jednodušeji. Jak? Apoštolové přijali Ježíšovo slovo vážně, jednali podle něj a dočkali se rybolovu. To je první rovina našeho textu, který má však hlubší dimenzi: rybolov je totiž znamením evangelizace. Duchovní význam se však vždycky opírá o „základní“ (literní) smysl, a tak je tomu i v našem případě. Evangelizace (rybolov) je možná jen „na Ježíšovo slovo“ – On suverénně určuje, kdy (třeba i po namáhavém snažení „po celou noc“) a kam spustit sítě. Bez jeho slova je veškeré snažení jen lovením naprázdno.
      Z tohoto stručného výkladu je zřejmé, že věta „zajeď na hlubinu“ znamená opak toho, co si běžně představujeme: není to výzva „sestoupit do sebe“ (do hlubin svého nitra), ale naopak „vyjít ven“ tam, kde jsou „ryby k lovení“. Není to tedy výzva k pohrouženosti do sebe, ale naopak k otevřenosti vůči lidem žijícím bez Krista.
      5 V této lidsky beznadějné situaci má Petr námitky. Projevuje se jako typický „biblický člověk“, který vede rozhovor s Bohem: „říká“ sice své, ale nelpí na svém názoru, proto je ochotný přistoupit na nerozumný Ježíšův nápad. Tato ochota „dát na Ježíšovo slovo“ je naznačena už v oslovení „mistře“, řecky epistatés (mistr ve smyslu nadřízený, implikuje se uznání jeho autority). Velmi sympatické je vyznání: „Na tvé slovo spustím sítě“. Tím Petr dává v sázku své znalosti (on je zkušený rybář z povolání!), svoji reputaci: nechává stranou svoje zkušenosti a spoléhá se pouze na slovo mistra. Je to však smysluplné riziko, protože Petr už viděl Kristovu moc (uzdravení tchýně).
      6-7 Tento nadměrný dar odpovídá „Boží matematice“: nadbytečný počet rozmnožených chlebů a ryb, přetékající kalich.
      8-9 Petr poznal Krista už předtím (ví o jeho moci projevené při uzdravení tchýně, proto vsadil na Ježíšovu výzvu spustit sítě), ale přesto je teď užaslý (řecky thambos neoznačuje oslepující úžas, ale naopak „osvěcující“). Proč? Nečekal takový zázrak (ale přesto předtím čekal, vždyť spustil sítě, i když se mu to zdálo nesmyslné). Setkává se teď s novým Kristem.
Slova „jsem hříšný“ nevyjadřují tolik hříšný život apoštola, ale spíš vzdálenost mezi člověkem a Bohem (Sdc 6,22; 13,22; Iz 6,5). Tak se podtrhuje, že svěřená služba nestojí na kvalitách apoštola, ale na Ježíšově slově.
      Nová tvář Ježíšova vyvolává chvění, vědomí nepřipravenosti, úžas: je třeba osvobození od strachu skrze Boží slovo.
      10-11 Podobně jako při setkání s Ježíšem kráčejícím po moři nebo se Vzkříšeným, i teď je třeba osvobozujícího „neboj se“. Setkání s Boží mocí (projevené při zázraku) nestačí: je třeba i setkání s Božím milosrdenstvím, filantropií.
      A po osvobození od strachu Ježíš vyslovuje proroctví: „budeš lovit lidi“. Není to tedy povolání v přesném slova smyslu. Ježíš vábí k následování nejen slovy (Mk 1,17), ale i činem (skrze zázrak – v našem případě skrze zázrak a slovo). Šimon prožil, jaké pozitivní výsledky přináší poslušnost Ježíšovu slovu, a tak slovo o jeho budoucnosti je mu (skoro) příkazem. Šimon má od nynějška lovit lidi (řecké slovo „zógreó“ znamená zachránit k životu). Lukáš tedy definuje křesťanské misijní poslání v pojmech „zachránit k životu“.
      Šimon bude mít „jinou, novou životní dráhu“. Kristovo slovo je prorocké, stvořitelské: způsobí nový život Petra. Jeho nový začátek je tím skutečným divem, zázrakem.
      Důraz celého příběhu je na Kristově iniciativě a jednání: evangelista věnuje jen jeden verš reakci rybářů (zanechali všeho). Odpověď rybářů se opírá o Kristovo slovo a o zázrak rybolovu. I za tímto voláním stojí milosrdný Bůh, který hledá člověka (ztracené – viz 15. kapitolu a tři podobenství o hledání a nalezení ztraceného).


02.02.2004 - 22:38   Angelo Scarano  
» Lk 5, 1-11

      Tento text dokládá, jakou sílu má Ježíšovo slovo – tak jako umožní bohatý rybolov, umožní také bohaté plody apoštolátu. „Zajeď na hlubinu“ pak nemůže být symbolickým vyjádřením výzvy vést „hluboký duchovní život“ (Bible pro to nepoužívá obraz „na hlubinu“, ale „vystoupit na horu“), ale výzvy k apoštolátu, k otevřenosti pro druhé.


26.09.2003 - 19:49   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 5, 1-11

      Akokoľvek by sme pomenovali tú loď, z ktorej sa prihováral Pán Ježiš – či bola by to Cirkev, či farnosť, rodina, domáce prostredie, či nakoniec jednotlivé ľudské srdce – treba vziať do úvahy, že v tej lodi nevesluje Pán Ježiš; veslujú ľudia. Pán Ježiš prítomný v lodi učí, podáva smernice, direktívy – ale kormidlo, veslá, plachty vložil s dôverou do rúk človeka, takého či onakého veslára. A pokiaľ sa tento veslár prispôsobuje Kristovým smerniciam, loď je bezpečná a pláva správnym smerom.
      Avšak človek, nezávisle od Kristových smerníc, môže si vyhliadnuť iný cieľ; veslovať nejakým svojím smerom, do svojich vôd; ťažko je si predstaviť, aby nám dovolil viesť sa zlým smerom. A keď Kristus opustí loď – začína byť nebezpečne unášaná.
      Pán Ježiš odporúča Petrovi – a nielen Petrovi: Zatiahni na hlbinu. Hlbina je tiež nebezpečná, ale to nie je výhodná bezpečná pláž, hlbina je pre odvážnych. Na hlbine treba pracovať v pote čela. Na hlbinu vypláva niekto, kto si kladie čoraz ťažšie požiadavky; takto prehlbuje svoj vnútorný život napriek opačným vlnám mienok a záľub sveta. Na takej hlbine je v našej lodi prítomný Ježiš Kristus, ktorý nás priťahuje a vedie k plnosti dokonalého života, kde je všetkých čností bezodná hlbina.


23.09.2003 - 06:38   PaedDr. František Dancák  
» Lk 5, 5-6

      Keď maršala Ferdinanda Focha žiadali velitelia, aby po posledných útokoch dovolil oddýchnuť unaveným vojakom, dostali odpoveď: „Víťazstvo vydobýjajú unavení vojaci.“
      Áno, tam, kde človek prizná a vyzná, že je so všetkým na konci, kde cíti, že sa musí oprieť o Božiu moc a dobrotu a začne napriek doterajším zlým skúsenostiam znovu - ale v Božom mene - tam sa vždy dejú divy. Zázračný rybolov na Genezaretskom jazere to plne potvrdzuje.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet