28.máj 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Nachádzame sa v Európe, kde čoraz viac narastá sklon k ateizmu a skepticizmu, kde sa zakoreňuje bolestný nedostatok pevnej morálky, s rozpadom rodiny a degeneráciou mravov, kde prevláda nebezpečný konflikt ideí a hnutí.

~Ján Pavol II.~

12.06.2003 - (čítanosť3532 reakcie22)


Lk 4, 14-30

      1414 Ježiš sa v sile Ducha vrátil do Galiley a chýr o ňom sa rozniesol po celom kraji. 1515 Učil v ich synagógach a všetci ho oslavovali.
      1616 Prišiel aj do Nazareta, kde vyrástol. Podľa svojho zvyku vošiel v sobotu do synagógy a vstal, aby čítal. 1717 Podali mu knihu proroka Izaiáša. Keď knihu rozvinul, našiel miesta, kde bolo napísané:
      18„Duch Pána je nado mnou,
      lebo ma pomazal,
      aby som hlásal evanjelium chudobným.
      Poslal ma oznámiť zajatým, že budú prepustení,
      a slepým, že budú vidieť;
      utláčaných prepustiť na slobodu
      1919 a ohlásiť Pánov milostivý rok.“

      2020 Potom knihu zvinul, vrátil ju sluhovi a sadol si. Oči všetkých v synagóge sa upreli na neho. 2121 A on im začal hovoriť: „Dnes sa splnilo toto Písmo, ktoré ste práve počuli.“ 2222 Všetci mu prisviedčali a divili sa milým slovám, čo vychádzali z jeho úst, a hovorili: „Vari to nie je Jozefov syn?“ 2323 On im vravel: „Akiste mi pripomeniete príslovie: Lekár, lieč sám seba! Počuli sme, čo všetko sa stalo v Kafarnaume; urob to aj tu, vo svojej vlasti.“ 2424 A dodal: „Veru, hovorím vám: Ani jeden prorok nie je vzácny vo svojej vlasti. 2525 Ale vravím vám pravdu: Mnoho vdov bolo v Izraeli za dní Eliáša, keď sa zavrelo nebo na tri roky a šesť mesiacov a nastal veľký hlad po celej krajine. 2626 A ani k jednej z nich nebol poslaný Eliáš, iba k onej vdove do Sarepty v Sidone. 2727 A mnoho malomocných bolo v Izraeli za proroka Elizea, a ani jeden z nich nebol očistený, iba Sýrčan Náman.“
      2828 Keď to počuli, všetkých v synagóge zachvátil hnev. 2929 Vstali, vyhnali ho z mesta a viedli do až na zráz vrchu, na ktorom bolo ich mesto postavené, a odtiaľ ho chceli zhodiť. 3030 Ale on prešiel pomedzi nich a odišiel.

14-15.      Mt 4, 12-17; Mk 1, 14-15.
16-30.      Mt 13, 53-58; Mk 6, 1-6.
18-19.      Iz 61, 1-2.
12.06.2003 | Čítanosť(2597)
Lk 4, 31-37
12.06.2003 | Čítanosť(2124)
Lk 4, 1-13
12.06.2003 | Čítanosť(1879)
Lk 4, 38-44


17.04.2010 - 19:02   smn  
» Lk 4, 29

Pozrime sa na príbeh o Námanovi, aby sme pochopili, na čo Ježiš narážal. Podobne ako iní ľudia aj Náman počúval proroka a podobne ako im aj jemu sa to neveľmi páčilo. Nemohol ho Elizeus namiesto toho, aby ho poslal sedemkrát sa ponoriť do rieky, radšej okamžite vyliečiť? A načo išiel celú tú cestu do Izraela, keď Sýria má riek habadej (2 Kr 5, 10 - 12)? Náman mal vlastné predstavy o tom, ako by mal Boh konať. No kým sa ich nezriekol, nedosiahol to, po čom túžil. Je pravda, že na to, aby sme prijali, čo chce pre nás Boh, potrebujeme obvykle urobiť krok viery - niekedy doslovný krok. Izraeliti museli prejsť cez Červené more. Jozueho vojsko muselo pochodovať okolo hradieb Jericha. Často potrebujeme urobiť niečo konkrétne, aby sme videli, ako sa Božie prísľuby plnia v našom živote. Môžeme spochybňovať jeho pokyny, ako to urobil Náman. Môžeme sa však aj pokúsiť prekonať svoje pochybnosti a napokon vykročiť na miesto, kde nás čaká jeho odmena.


19.11.2006 - 15:10   a.o.  
» Lk 4,24-30

Ježíš káže ve svém rodném městečku Nazaretě (Lk 4,16-23) a zaslíbení spásy z proroka Izajáše vztahuje na sebe („Dnes se splnilo toto Písmo...“, v. 21). Ti nejbližší, jeho sousedé a známí, jej však nepřijímají. Lukáš situaci líčí již s vědomím, že i většina Židů, těch, kterým je zaslíbení spásy především určeno, jej odmítá. To však není nová situace. Ani ve starých dějinách Izraele byli proroci přijímáni, i tam byli někdy pohané (vdova, Náman) otevřenější Božím darům. Nyní je staví jako vzor Bohu otevřeného člověka. Kolem svých nejbližších musí projít a „ubírat se dál“. Nejsou totiž ochotni dnes slyšet jeho „dnes“.


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Lk 4,14-22a

Dnes se naplnilo toto Písmo.
Podle Lukášova evangelia začíná Ježíšovo veřejné působení při bohoslužbě v nazaretské synagoze. Tam býval o šabatu předčítán nejprve úryvek z Tóry (5 knih Mojžíšových) a pak z prorockých textů. Každý Žid měl právo, jakmile mu bylo 3é let, předčítat toto „druhé čtení“ a vykládat jej. Z Ježíšova „výkladu“ proroka Izaiáše (61,1-2) Lukáš shrnuje to nejpodstatnější: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Toto „dnes“ je podstatným klíčem ke každému porozumění Božímu slovu v Písmu jakožto živému slovu k nám. Pro obsah zvěsti je důležité 1. naplnění Duchem a 2. poselství spásy chudým (obojí jsou stálé důrazy celého Lukášova evangelia).


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Lk 4,14-21

   Je snadné si představit s jakým vzrušením šli Nazareťané do kostela: Vrátil prý se domů Ježíš, syn tesaře Josefa, ten co veřejně mluví ve městech. Dělá prý divy!
   Jistě dnes promluví! Co nám poví? Jaký div předvede - ten syn nádeníka?
   A Ježíš mluvil:
   Co jste si dlouhé věky četli jako proroctví, to se teď má stát skutkem. Království Boží je tu: Zajatí ať jsou propuštěni, slepým se vrátí zrak, chromí poskočí; všichni se budou radovat.
   Nazaretští to přijali s nadšením: Hlavně ať skřípne všechny darebáky! Ať vezme boháčům majetek, ať jim všem zatopí jak se patří. Ať uzdravuje nemocné - můj gicht, abych mohl líp běhat za kšeftem.
   Když ale Ježíš řekl: Má výzva se týká každého z vás! I vy se napravte. I vy propusťte zajatce, vy nehromaďte majetek, zbavte se předsudků, závisti - bylo po nadšení. Vyhnali ho z města.
   Aby se Písmo naplnilo na nás
   Nejen Nazaretským, i naší době, i nám tu dnes Kristus hlásá: Království Boží je tu! Je čas, aby se Písmo naplnilo na nás!
   A jako bylo tenkrát, je i dnes. Někteří odmítají předem: co dobrého z Nazareta! Máme jiné lepší proroky!
   Někteří, - a mezi ně asi patříme asi my všichni - se jeho slovy nadchnout: Jsme pro Království Boží, jsme pro svobodu, jsme pro spravedlnost, svornost! - Ale i na nás dnes Kristus ukazuje prstem, na každého osobně:
    Ty buď spravedlivý! I ty propusť zajatce, tj. přestaň chtít pořád všude panovat.
    Ty se přestaň hádat se ženou.
    Ty měj trpělivost s dětmi.
    Ty nebuď sobec, ty neosočuj, ty nepodezřívej ze zlého.
    Ty neodmítej spolupracovat s druhým, který se ti zdá být méně dokonalý, než podle tvého
   soudu má být.
    Ty se nemrač, ale buď vlídný a veselého srdce, smiř se se svým bratrem.
    Vy všichni - naplňte dnes na sobě zákon Božího království.
   Tak nás dnes oslovuje Kristus. Co uděláme - vyženeme jej, odvrátíme se?
   Je v tento čas týden modliteb za sjednocení křesťanů. Ale jednota začíná v každém z nás. První krok ke sjednocení všech křesťanů je jednota nás, katolíků, uvnitř církve. Pokud my jsme nesvorní, dokud nedokáží dva katolíci pracovat spolu bez hádek, dotud není Království Boží ani v nás a nemáme k čemu zvát bratry. Co nám pomůže vytýkat druhým, že jsou zlí, dokud my sami nezačneme usilovat, abychom byli dobří.
   Prostá nesmlouvavá, jasná je dnes řeč Kristova: Království Boží je tu, přijmi je!
   Bratři přijměme je, rozhodněme se k tomu dnes, obraťme se všichni ke Kristu při svaté oběti: Pane, po tvé vůli přesvaté - zasvětíme srdce své, obrátíme srdce své.
   Pane Ježíši, přijď mezi nás! My chceme přijmout tvé království. Nechceme se už jen planě roztrpčovat nad špatností druhých. Chceme usilovat, abychom my byli dobří.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Lk 4,21-30

   Všimli jste si, že v dnešním evangeliu jsme stále ještě v nazaretské synagóze, jako minulou neděli?
   Pán Ježíš se vrátil domů po první přednáškové cestě galilejskými městy. Proslavil se při ní naráz po celé zemi.
   Nazareťané jej mezi sebou nejprve nadšeně vítají jako slavného rodáka: Toho známe dobře, vždyť tu mezi námi vyrostl, bydlel tamhle v tom domku, - toho známe moc dobře.
   A čekají, že se z té známosti mezi nimi zvlášť slavně předvede. Teď se všude vykládá o Kafarnau - jaké udělal divy tam. Tak ať ukáže nám, rodákům, něco většího: Ukaž, co umíš, proslav město, kdes vyrostl!
   Ale Pán Ježíš jim vytkl, že jej neuznávají za proroka a neudělal tam div žádný. Tak je to rozzlobilo, že ho za to div nezabili.
   Nemyslíte, že jim měl Pán Ježíš přece jen něco “ukázat”? - Už z té známosti?
   Jenže Pán Ježíš není estrádní kouzelník. On se neproducíruje ze známosti. On pomáhá těm, kdo v něj uvěří - a to je víc, než trochu ho znát.
   Ti Nazaretští si byli tak jisti, že ho znají: Jakýpak prorok, je to syn tesaře. Vždyť to víme. A zatím ho neznali vůbec a Pán Ježíš jim nemohl pomoci. Odešel jinam a pomáhal těm, kteří uvěřili, že on je cesta a pravda a život a dali se po té cestě vést.
   této dnešní události bychom měli hodně přemýšlet. Vy, děti, a ještě víc my, dospělí.
   Nejsme na tom jako Nazareťané? Kdybych se zeptal vás, třeba tebe, nebo tebe: Znáš Pána a Ježíše? - všichni asi odpovíte: znám, známe, dobře ho známe. Víme, kde se narodil, kde žil do třiceti let, víme, že pak učil veřejně, víme, že za nás umřel na kříži, že se nám dal za pokrm... všechno víme, známe ho. Jenže ani Nazareťanům nepomohlo, že ho znali. On chce víc: abychom v něj věřili, abychom v něj tak věřili, že posloucháme, co nás učí, a děláme, co přikazuje.
   Častokrát jsme mu tu slibovali, že vy děti se nebudete prát, lhát, trucovat. Že my dospělí budem k sobě vlídní a trpěliví. Dodrželi jsme to, jak se na jeho věřící sluší?
   Každou neděli nás všechny zve: Vezměte a jezte, toto je tělo mé! Dali jsme se do pořádku, abychom mohli jeho pozvání přijmout a jít ke stolu Pán? Nebo z nás i dnes budou při svatém přijímání zase jacísi Nazareťané, kteří říkají: Pane Ježíši, já se s tebou sice znám, ale to, co říkáš, neberu vážné.
   Povězme mu proto dnes při proměňování: Pane Ježíši, odpusť, že já tě znám ještě tak moc málo. Chci tě poznávat stále lépe, chci podle tebe žít, chci být opravdu křesťan. Už teď chci svou víru v tebe veřejně, přede všemi prohlásit a vyznat.


11.12.2005 - 21:26   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 4, 24-30

      Keď rozjímame v pôste o Pánovom utrpení, vidíme, že Ježiša odmietli a vydali na smrť svoji ľudia, rodáci, krajania. Čoho sú schopní tí „svoji", vidíme v dnešnom úryvku z evanjelia. Zdalo by sa, že keď už slávny Učiteľ a Divotvorca sa ocitne v rodnom meste - miestni ľudia ho prijmú s pýchou a nadšením. A predsa stretnutie sa končí zle: svoji ľudia mu neveria a nechápu ho. Pán Ježiš teda pripomína im isté historické fakty, z ktorých vyplývalo, že cudzí ľudia, pohania, boli viac otvorení na pravdu a milosť, než vyvolený národ; že teda skôr cudzí si zaslúžili zázračné znamenia Božieho milosrdenstva, a nie tí „svoji". Nakoniec, po celý čas svojej verejnej činnosti Pán Ježiš sa stretával s odporom práve zo strany rodákov.
      A či toto pohŕdanie, na ktoré sa sťažuje Ježiš, naďalej nezakusuje od svojich, čiže od nás? Možno odpovedať, že existuje veľa katolíkov jednoducho znudených, znudených tými istými pravdami, zásadami, obradmi, praktikami. Všetko to už dobre poznajú a nič viac neočakávajú. Sú to ľudia pre Krista akoby svoji - ale nie svoji. Niekedy sa neuspokoja s pohŕdaním. Pán Ježiš inokedy povedal: Kto nie je so mnou, je proti mne (Lk 11, 23). Pohŕdajúc Kristovými poučeniami a odporúčaniami možno dôjsť ku skutočnému nepriateľstvu, keď ťažké požiadavky evanjelia začínajú niekoho rozčuľovať a znervózňovať. Kristovi rodáci ho vyháňajú z rodného mesta. Ale vyháňa Krista i ten, kto vyháňa zo srdca jeho požiadavku trpezlivosti, pokory, ústupčivosti, zdržanlivosti. Na druhej strane užšie puto s Kristom je zaštepením a prehĺbením týchto hodnôt v sebe.
      Kiežby tiež prijímanie Pánovho tela bolo neklamným dôkazom našich najužších kontaktov s tým, ktorého vyhnali spomedzi seba vlastní rodáci.


11.12.2005 - 21:26   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 4, 14-22a

      Pán Ježiš spomína rôzne činnosti, aké proroci spájali s jeho poslaním. Teda Mesiáš bude hlásať Evanjelium, bude oznamovať zajatým prepustenie a slepým, že budú vidieť. Musíme si pritom všimnúť, čo povedal Kristus na koniec tejto predpovede: Dnes sa splnilo toto Písmo. Pre nás je to jasné, pretože vieme, že Pán Ježiš skutočne bol tým predpovedaným Mesiášom. Ale Židia, keď Ježiša počúvali v synagóge, nemuseli byť ešte dostatočne presvedčení, že Písma prorokov sa už splnili.
      A po dnešný deň svet nemusí byť presvedčený o Kristovi a za Krista. Svet stále čaká, až sa splní Písmo, až uvidí tých oslobodených väzňov, hladných - nasýtených, smutných - potešených. Kristus osobne splnil túto predpoveď len čiastočne. A ďalej ju chce plniť prostredníctvom svojich vyznavačov, naším prostredníctvom.
      Oči všetkých v synagóge sa upreli na neho. Na nás sú upreté oči človeka smutného, unaveného, znechuteného, oči väzňov rôzneho druhu a utláčaných. Svet pozerá s nádejou a zároveň kriticky na nás, kresťanov. Svet má právo očakávať od nás, že práve my preukážeme záujem, pochopenie a srdce pre starosti a potreby ľudí. Ak svet uvidí naše povzbudenie a slúžiacu obetavosť voči týmto potrebám - určite aj on „prisvedčí" Kristovi.
      Treba teda oživovať v sebe vedomie, že keď proroci poukazovali na Krista, poukazovali aj na nás a že zodpovednosť za splnenie ich proroctiev spočíva aj na nás, že ich slová sa majú plniť dnes prostredníctvom nášho žičlivého postoja a skutkov služby, čo sa týka smútku ľudí.


11.09.2005 - 19:33   JR  
» Lk 4, 16-30

Všichni mu dávali souhlas, divili se milým slovům z jeho úst
Proč jsme rádi, když s námi někdo souhlasí? Je to výraz spojení, jednoty. Ta se ovšem projevuje na různých stupních. Mohou se dobře shodnout dva obchodníci, dva příbuzní, dva krajané, dva vědci atd. Nazaretští byli rádi, že se jeden z nich stal rabbi, učitel, o kterém se všude mluvilo. Paprsek z jeho proslulosti padal i na jejich město. Z morálního hlediska má tento jev dvojí stránku. Je to výraz soudržnosti lidí, kteří žijí pospolu v obci, v národě, a proto je to chvályhodné. Nesympatickým se tento cit stává, kde se zvrhne v šovinismus. Tomu se ovšem máme vyhýbat. Ale i první stránku nesmíme zanedbávat. Často si totiž ceníme jenom to, co přichází z daleka. Lidé s cizím jménem a s cizí teorií se stávají autoritou. Bez povšimnutí nebo i s pohrdáním jednáme naopak s lidmi, kteří žijí blízko nás. I ti musejí v našich očích růst a být velkými.


11.09.2005 - 19:33   JR  
» Lk 4, 16-30

Všichni v synagóze vzplanuli hněvem
Evangelium podává jenom suchou zprávu. Nelíčí psychologicky, jak se ta změna myšlení v nazaretském prostředí stala. Ale ukazuje názorně, že bývají takové přeměny veřejného mínění nápadně prudké. Z velkého obdivu se za chvilku přeskočí k nenávisti a odporu. Divíme se tomu, ale vysvětlení není těžké. V obdivu pro druhého často není nic jiného než obdiv pro sebe sama. Chválíme řečníka, který mluví to, co myslíme my sami. Běda, kdyby řekl něco opačného. jaký praktický závěr máme udělat z této zkušenosti? Dvojí. Je naivní spoléhat příliš na to, že s nimi lidé sympatizují. Z druhé strany je známka duchovní vyspělosti, když oceníme řeč a vystoupení druhého ne jenom podle toho,jestli nám pochlebuje a staví se na naši stranu, potvrzuje naše mínění. Tak to dělají všichni demagogové. Ale jejich úspěch je podmíněn právě nevyspělostí těch, kdo jej slyší. jen láska k pravdě nás uchrání v těchto zmatcích.


11.09.2005 - 19:33   JR  
» Lk 4, 16-30

Hnali ho ven z města a vedli na sráz návrši, aby ho srazili dolů
Je známkou zdravého organismu, že vyloučí, vyvrhne to, co by mu škodilo. Podobně jedná i společnost. Ale jsou i organismy nemocné. Ty pak nedovedou strávit právě to, co by je mělo posílit. Zvláště nesnášejí silné pokrmy. Společnost, kterou evangelium nazývá všeobecným názvem „svět“, nesnáší Krista a snaží se ho všemi způsoby vyloučit. jeden historik umění sbíral staré obrazy a fotografie z doby před první světovou válkou a udělal statistiku, kolik uměleckých památek bylo po revoluci zničeno. jsou to otřesné statistiky Stačilo, aby to byl kostel nebo věž nebo obraz Panny Marie a všecko bylo nemilosrdně zbořeno. Některé ulice, kdysi krásného stylu, úplně zpustly Když se pak někdo ptal, proč to nesmyslné řádění, vždyť kostely byly stejně zavřené, dostal odpověď: „Už pouhé znamení Kristovy přítomnosti ve světě dráždilo.“ Je to barbarství, ke kterému by se kulturní člověk neměl nikdy propůjčit. Ale možná je to ohlas toho, co se děje uvnitř v duši. Když se tam myšlenka na Krista vylučuje, pustoší se její struktura a bude potřeba pracného restaurování, aby se obnovila její krása.


29.09.2004 - 06:00   JR  
» Lk 4, 24-30

Ježíš prošel jejich středem a ubíral se dál
Jak se máme zachovat, když nám někdo závidí, když jsme mu bezdůvodně nesympatičtí, když nás nenávidí? Každého to mrzí, citliví lidé se proto trápí. Je na místě, abychom se zpytovali, jestli jsme ten postoj sami nezavinili. Dá se mnoho napravit. Ale přijdeme-li k závěru, že skutečně vinni nejsme, udělejme to, co udělal Ježíš. Projděme středem těch lidí a pokračujme ve své cestě dál a nerušeně. Autor Následováni Krista, jak se zdá, prožil mnoho nezaviněných křivd, proto opakuje slova staré moudrosti: „Nejsi větší, když tě chválí, ale také nejsi menší proto, že tě haní.“ A pro ty, kterých se to tuze dotýká, dodáváme: „Co jiného jsou slova než slova. Létají vzduchem, ale kamenem nepohnou.“ Když jde o útoky, které by nás měly odvést od dobrého, je dobře být necitelným kamenem a šetřit si citů pro lepší věci.


29.09.2004 - 06:00   JR  
» Lk 4, 24-30

Zatvrzelost Nazaretských
Rozumná opatrnost vůči prorockým zjevům není totéž, co zatvrzelost, která se rodí z předpojatosti. To pak má různé příčiny. V Nazaretu se projevilo to, co v malé nebo větší míře pozorujeme v malém uzavřeném prostředí. Lidé se znají, jistým způsobem se respektují, pomáhají si. Ale nesnášejí, aby někdo v něčem nad druhé vynikal. City závisti se probudí a snadno nabudou až nepříčetných rozměrů. Východní autoři nazývají závist patologickým smutkem. Je to zvláštní pocit. Jsme-li smutni, vyjadřujeme tím přesvědčení, že by něco nemělo být, že bychom hlasovali pro to, aby to nebylo. Je to jakýsi druh nenávisti. Křesťan má nenávidět zlo a hřích, být smutný, když se ho dopustí. Je-li smutný proto, že někdo nad něho vyniká, je to opak lásky. Nazaretské by byla dovedla taková nenávist až k vraždě. I nás se zmocňuje často nelibost nad úspěchem bližního. Je proto důležité, abychom se jim nepoddávali.


29.09.2004 - 05:59   JR  
» Lk 4, 24-30

Žádný prorok není vítaný ve svém domově
Prorok je člověk, který mluví (rokuje) jménem Božím. Není to maličkost. Pochopitelně nejsme nakloněni tomu, abychom věřili každému, kdo to o sobě tvrdí. Přijde-li takový člověk z daleka, z neznáma, je-li jeho původ zahalen tajemstvím, je to psychologicky snazší. Jinak je tomu, když někoho známe od mládí, když vzpomínáme, jak se učil mluvit v rodině, ve škole, na ulici, jak pomalu, možná i těžce, získával své poznatky. Ten by měl nyní o sobě tvrdit, že to, co říká, vzkazuje lidem Bůh? Jak se vůbec dá poznat, že někdo mluví z Ducha svatého, že prorokuje, že má zjevení? Nestačí analyzovat jenom to, co říká. Musíme se dívat především na osobu, která mluví. Žije-li někdo opravdu z víry a zachovává Boží přikázání, je to známka, že je Bůh s ním. Čistý život dává hodnověrnost slovům. Proto bývá církev na počátku skeptická, zdrženlivá v úsudku o viděních, zjeveních, proroctvích. Není to na škodu, protože pravda se sama časem potvrdí tím, k čemu vede.


29.09.2004 - 05:58   JR  
» Lk 4, 14-22

Duch nad vodami dějin
V Písmě svatém jsou různé literární druhy. Ale ve Starém zákoně převládají knihy dějepisné. Vypravuje se tu historie izraelského národa: vyvolení Abraháma, pobyt v Egyptě, osvobození cestou přes poušť, okupace země, založení království, rozpad a poroba. Malé národy obyčejně prožijí mnoho různých osudů, šťastných a nešťastných. Nač je všecky připomínat? Izraelské dějiny mají zvláštní tys. jsou i ony, jako všude jinde, tok událostí, dravá řeka osudů. Ale nad ní se vznáší Boží Duch. Posvátný smysl mají všecky události. Ale jak jej odkrýt? Smysl události pochopíme, až když vidíme, k čemu nás dovedla. Všecky události Starého zákona, dobré i zlé, nakonec dovedly ke Kristu. Podobně však je tomu i s „dějinami“ naší vlastní osoby: všecko, co jsme prožili, nás vede ke Kristu.


29.09.2004 - 05:57   JR  
» Lk 4, 14-22

Duch nad vodami Písem
Výraz nás ovšem překvapí. Ale pochází od Origena. Jak k němu došel? My už jsme dnes zvyklí vidět Bibli jako jednu knihu, ve které čteme Boží slovo. Ale první přístup k Písmu nebyl snadný pro alexandrijského učence. Viděl tu spoustu různých spisů se zprávami, které ho nezajímaly, jako například o válkách makabejských. jsou tam starožidovské rituální a hygienické předpisy, které křesťany nezavazují. Jak najít pozitivní postoj k té směsici? Vypadá jako vodní tůň. Ale nad ní se vznáší Duch Boží, tj. všecky ty texty mají v sobě skrytý duchovní smysl. Mají proto všechny texty Bible dvojí výklad. Jeden je lidský. Ty lidské výklady se liší, je tu mnoho různých zpráv, i nesouvislých. Ale za všemi je jenom jeden jediný smysl duchovní. Kdo ten odkryje, čte opravdu Boží slovo. Příklad dává Ježíš při výkladu Izaiáše v nazaretské synagóze.


29.09.2004 - 05:57   JR  
» Lk 4, 14-22

Duch Páně nade mnou
Poeticky krásné je líčení o stvoření světa, které čteme v první kapitole Bible. Duch Boží se vznášel nad vodami (Gn 1,1 nn.). Bez vody není možný život. Ale obrovská vodní tůň působí strach. Je tu cosi strašidelného, nevyzpytatelného. Takovou nevyzpytatelnou propastí je každý člověk. Když se narodí, je slaboučký tvor Ale co z něho může všecko být. V biblickém vypravování o stvoření je však druhý prvek: nad tůní se vznáší Duch Boží a jeho působením se z propasti vodní vynoří země plná krásy a života. Něco podobného se stalo i při vtělení Kristově. Duch svatý sestoupil, aby přetvořil člověka v bohočlověka. I do našeho života vstupuje Boží Duch: vznáší se nad křestní vodou a vynoří se z ní Boží syn. Stáváme se chrámem, srdce člověka je rájem, kde mají vykvést všechny druhy květů, tj. ctností, které jsou projevem Ducha.


28.01.2004 - 20:53   Angelo Scarano  
» Lk 4, 21-30

      Nikdo není prorokem ve své vlasti. Jak zneužitelné úsloví! Může totiž ospravedlnit moji pohodlnost, bezcharakternost, která rozmazává moji nejhlubší identitu – nechci se náhodou dostat do křížku s vlastní rodinou („stejně nebudu prorokem, nebudu přijatý, nač se namáhat!“), a proto se navenek projevuji… jako „normální“ (příliš normální) člověk: hlavně nedát najevo (slovem nebo postojem), že jsem věřící! Že mám určité zásady, že spoléhám na Krista. Naše úsloví však může paradoxně odůvodnit i… opačný postoj. Pokud druzí nechtějí přijmout moje evangelium (třeba necitlivě vnucené), pak „je to samozřejmě jejich chyba (v žádném případě ne moje), koneckonců to už Kristus předpověděl a on sám dopadl zrovna tak, fiaskem – takže nic nového pod sluncem“.
      Samozřejmě že naše okřídlené úsloví neospravedlňuje ani to první, ani to druhé. Je to jen přísloví, a ne „železné pravidlo“! Neplatí absolutně! To je krásně doložitelné na příkladu Matky Ježíšovy: ona přijímala Ježíšovo slovo, „ačkoli“ byla jeho nejbližší. Ona tedy přijala proroka, svého vlastního syna.
      Co z toho vyplývá pro mě? Možná se příliš bojím být prorokem mezi svými. Nechci narazit, vypadat divně, ztratit sympatie. Avšak… jsem pak kvasem? Světlem pro druhé? Cožpak se má světlo schovat pod nádobu? Není to škoda – ztráta pro mě a pro druhé?


28.01.2004 - 20:53   Angelo Scarano  
» Lk 4, 21-30

      22 Čemu přisvědčovali? A proč? Odpověď najdeme hned v následujících větách: přisvědčovali Ježíšovým slovům, protože byli jimi zasaženi, pociťovali Boží milost působící skrze ně (liturgický překlad „milá slova“ je nepřesný, správněji „slova milosti“, tj. slova obdařená Božím působením). Zároveň však nedokázali zcela přijmout Ježíše, odrazeni tím, že ho vlastně „znali“. Posluchači znají jen první polovinu pravdy o Ježíšovi (syn Josefův – putativní otec podle zákona).
      23 Ježíš představuje sám sebe jako očekávaného dárce uzdravení, ale navzdory tomu se zdá, že má jen malou účast na eschatologických dobrech (srv. 2,7; 9,58). Jeho postavení neodpovídá jeho slovům. Takže námitka posluchačů se dá chápat takto: „Za koho se považuješ, když chceš dát to, co ty sám nemáš?“ (srv. zpochybňující výrok ďábla v Lk 4,3: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb“).
      25-27 Tyto dva příklady z dávné minulosti jsou svědectvím o odmítání proroků, ale zároveň ukazují, že odmítnutý prorok může skrze svoji službu obohatit jiné. A v ústech Ježíšových tyto příklady mohou vrhnout světlo na ráz jeho budoucího působení: Ježíš skrze službu obohatí ty, kdo jsou „jinde“ (mimo rodnou vesnici Nazaret). Důraz je kladen na to, že v Izraeli zůstalo mnoho potřebných vdov a malomocných bez pomoci, navzdory tomu, že byl mezi nimi prorok. Poslání těchto proroků tak nebylo „úzce“ nacionalistické, ale otevřené i dalším lidem – a totéž platí o službě Ježíšově. V našem textu se vypovídá i o tom, že Nazareťané „přijdou zkrátka“, a to pro vlastní nevěru.
      28 Ježíšova slova jsou velmi provokativní. Reakce posluchačů připomíná vyprávění o Štěpánově smrti (Sk 7,54-60). Oba, Ježíš a Štěpán, vyčítají posluchačům tvrdost srdce (odmítání Božích proroků) a označují je jako ty, kdo jsou „vně“ Božího působení.
      29-30 Popsaný děj není formálním odsouzením, ale pokusem o kamenování: obžalovaný měl být nejprve svržen z vyššího místa, odkud se pak lépe (z výhodnější pozice) házely kameny na „viníka“. Ježíš však podivuhodně uniká: jeho hodina ještě nepřišla, a tak se musí ubírat „po své cestě“ do Jeruzaléma, kde dosáhne cíle.


23.01.2004 - 12:21   Angelo Scarano  
» Lk 4, 14-21

      Neříkáš si občas, že se točíš stále kolem stejných chyb a hříchů? Necítíš se někdy uvězněný, prostě jako bys byl na Mírově? Pokud míváš takové pocity, pak… jsi šťastný člověk! Ne kvůli těm nepříjemným pocitům spoutanosti a bezmocnosti, ale kvůli tomu… že právě pro tebe přišel Kristus! Ano, on přišel vysvobodit ty, kdo jsou v okovech, spoutáni ve vězeních (beznaděje, sebestřednosti, „chronického hříchu“). Ale pokud se mylně domníváš, že jsi naprosto svobodný a že si můžeš užívat své svobody, pak ti Kristus nemůže dát poznat, že je Vysvoboditel.
      Ježíšovo programové prohlášení (Lk 4,18-19) neplatí jen pro ty, kdo se nacházejí ve vězeních vlastní bezmocnosti, ale také pro ty… zdrcené, zdeptané, slepé (kteří nevědí kudy kam – například při rozhodování o povolání, při hledání, jak se vymanit z konkrétní patové situace). Ježíš je ten, který ví, kudy mám jít (i když já to nevím), který může zasáhnout mé zraněné, dokonce krvácející nitro, zdrcené mnohými konflikty (v rodině?). On je ten lékař, který se s citlivostí a jemností dotýká mé rány. Jen uvěřit tomu, že on mě nerozdrtí… že není nebezpečný… že mohu důvěřovat jeho laskavé ruce. Najde se ve mně taková důvěra, kterou má dítě vůči matce?
      Ježíš je tedy pro zdeptané, pro ty, kdo se „plazí po zemi“. Ale cožpak těm silným a schopným Kristus nemá co nabídnout? Ale jistě že má… jenže bohatý a šikovný člověk mnohdy Krista nepotřebuje – ačkoli i takový člověk je vlastně potřebný před Bohem (podle slov Zjevení 3,17: „Vždyť říkáš: Jsem bohatý, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.“).
      A jak otevřít dveře takovému Kristu? Jednoduše! Tím, že mu ukazuji své dveře zavřené (symbolizující moji neochotu k odpuštění, k určitému kroku víry, k opuštění nějakého egoistického postoje)! A s důvěrou prosím toho, který má klíč od smrti a podsvětí.


23.01.2004 - 12:20   Angelo Scarano  
» Lk 4, 14-21

      14 Ježíš přichází do Galileje v síle Ducha – Lukáš je nazýván evangelistou Ducha svatého, protože tak často zmiňuje přítomnost a působení Ducha (např. při zvěstování, při křtu). Ve čtvrté kapitole je tato jeho přítomnost v Kristu velmi zdůrazněná (Ježíš je „naplněn Duchem“, „veden Duchem“; přichází „v moci Ducha“, „Duch Páně je nad ním“). A Kristus začíná svoji veřejnou činnost v Galileji, která je zároveň jak teologickým pojmem (prostorem spásy), tak i zeměpisným určením.
      15 V podobě shrnutí máme první hlavní charakteristiku Ježíšovy činnosti: jeho hlavním úkolem je vyučovat. Tím nemáme chápat „předávání informací“, ale výklad Písma. A tento výklad ukazuje, že se Písmo naplňuje v Kristu (jak uvidíme zřetelně při vyučování v synagóze, viz následující verše). Vyučování Ježíše, stejně tak jako vyučování prvotní církve, bylo vázáno na synagógu. U židů totiž bylo možné, aby laik kázal (Ježíš a první křesťané byli podle zákona ne-kněží, tedy laici). A Ježíš sklízí obdiv, tak jako v předchozím verši (v. 14 – „pověst“, jak uvádí liturgický překlad, je jen slabým překladem, výstižnějším je „pochvalná pověst“).
      16-17 Židé mohou slyšet evangelium jako první (podle pavlovského: evangelium se hlásá nejprve židům, pak i pohanům, Řím 1,16). V synagóze Ježíš zřejmě vědomě vyhledává uvedené místo z Izajáše. Při sobotní bohoslužbě v synagóze se nejprve zpíval žalm, pak se recitovalo „Slyš, Izraeli“ (Dt 6,4-9; 11,13-21; Nm 15,37-41) a „Tefillah“ („Osmnáctero dobrořečení“). Následoval úryvek z knih Mojžíšových („seder“) a pak z prorockých textů („haftara“). Kázání pak většinou vysvětlovalo seder, přičemž navazovalo také na haftaru za pomoci „řetězce perel“, řady citátů z Písma („petichtót“). Bohoslužba končila požehnáním od předsedajícího a kněžským požehnáním (Nm 6,24-26).
      18-21 Izajášův text je Ježíšovým základním „programovým prohlášením“, a proto se nachází na samém počátku jeho činnosti. Z Ježíšova „výkladu“ proroka Izaiáše (61,1-2; 58,6) Lukáš shrnuje nejpodstatnější: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“. Potěšení, které sliboval prorok navrátilcům z babylónského exilu, je nyní nabízené v novém smyslu a způsobu. Uvedené reakce posluchačů (kladné, ale i záporné) předjímají budoucí přijetí/nepřijetí tohoto Mesiáše.
      Ježíš je zde vykreslen jako pomazaný Duchem (Mesiáš), ale s rysy prorockými (jako posel, který ohlašuje naplnění Písma), ne královskými (jako mocný vládce). Tento prorocký rys kristologie je zřetelný ve slově („dnes“, slovo zvěstující naplnění), ale také v nepřátelství Nazareťanů. Proto také o něco dále je Ježíš porovnán s jinými proroky, Elíšou a Elizeem.
      Výraz „hlásat dobrou zprávu chudým“ může záviset na výrazu „pomazal mě“, anebo spíš na spojení „poslal mě“. Zmínka o chudých předjímá lukášovský zájem o tuto sociální třídu (6,20). Ježíš zahajuje „jubilejní rok“ (milostivé léto, Lv 25,8-54), při kterém ve SZ bývali osvobozováni otroci (dlužníci, kteří nemohli splatit dluh). Je zřejmé, že tyto kategorie lidí máme pojímat v duchovním smyslu: Ježíš vysvobozuje ty, kdo jsou v zajetí nepřítele (ďábla), propouští odpuštěním hříchů, otevírá vnější a vnitřní oči.
      Oči posluchačů jsou upřeny na Ježíše (tím se naznačuje, že důležitější než slova je jeho osoba). Lukáš dává dramatický ráz svému vyprávění a skoro se dá vytušit, že z „běžné bohoslužby“ vzejde něco mimořádného.


04.10.2003 - 18:35   PaedDr. František Dancák  
» Lk 4, 24

      Stačí spomenúť nám dobovo dosť blízkeho, aj dosť známeho sv. Jána Boska. Pretože oznamoval nové časy, pretože poukazoval na nové potreby i metódy v starostlivosti o mládež a odsudzoval hlivenie v hriešnom pohodlí, označili ho mnohí za blázna a prišli po neho v zatvorenom voze.
      Tak sa stalo aj s Ježišom. Keď svojho času pripomínal neveru, Židia sa tak rozzúrili, že „vyhnali ho z mesta a viedli ho až na zráz vrchu... a odtiaľ ho chceli zhodiť“ (Lk 4, 29).
      To bola predzvesť toho, čo s ním neskoršie aj urobili. A to je predzvesť aj toho, čo robíme s ním neraz aj my...


26.09.2003 - 19:48   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 4, 16-30

      Pán Ježiš prichádza k svojim a svoji ho poznajú: veď je to Jozefov syn. Ale akí sú to svoji a aké je poznanie. Spoznávajú v ňom, samozrejme, svojho krajana – a ako taký, nie je pre nich zaujímavý a neprejavujú mu ani uznanie. Poznajú ho ako svojho rodáka – ale nie ako Mesiáša. A práve ako taký, sa im chce predstaviť, keď číta mesiášsky úryvok z proroka Izaiáša; prorok jasne poukazuje na neho – ale oni to neprijímajú ani mysľou, ani srdcom.
      Zvlášť, že tento Mesiáš sa osmeľuje hlásať im slová nemilej pravdy: ako možno ich porovnávať s pohanmi a malomocnými! A teda, akoby ho poznali, ale neuznávajú ho – tak ani nepoznajú. Zotrvávajú príliš pevne vo svojom mylnom presvedčení, sú príliš silne pripútaní k svojím falošným, egoistickým mienkam o Mesiášovi.
      Keď pozeráme na príklad tých Nazaretčanov, môžeme pochopiť, čo to znamená poznať Krista. Znamená to vyjsť z tmy, z tmy omylu, klamu, neúprimnosti; poznať Krista znamená oslobodiť sa od svojho egoizmu, lakomstva, pýchy, zmyselnosti, pohodlnosti; znamená to dovoliť povedať si pravdu – predovšetkým pravdu o nás samých; znamená to prijať pravdu – hoci aj nepríjemnú, ťažkú, nepohodlnú. Takýchto právd nás neušetrí Pán Ježiš, napriek tomu, že sme pre neho svoji – a práve preto, že sme svoji.
      Kristus, keď sa stal človekom, našiel medzi nami svoju vlasť; nechže v tejto vlasti bude vzácnym prorokom, aj keď nám zjavuje náročné pravdy; za tieto pravdy, za naše oslobodenie z tmy, obetuje svoj život.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet