24.máj 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Bázeň Božia vytrhuje z duše všetky hriechy a každú zlomyseľnosť.

~sv. Anton Veľký~

12.06.2003 - (čítanosť2124 reakcie7)


Lk 4, 1-13

      1 Ježiš sa vrátil od Jordánu plný Ducha Svätého. Duch ho vodil štyridsať dní po púšti 2 a diabol ho pokúšal. V tých dňoch nič nejedol. A keď sa skončili, vyhladol. 3 Tu mu diabol povedal: „Ak si Boží Syn, povedz tomuto kameňu, aby sa stal chlebom.“ 4 Ježiš mu odvetil: „Napísané je: „Nielen z chleba žije človek.“ 5 Potom ho diabol vyzdvihol, v jedinom okamihu mu ukázal všetky kráľovstvá sveta 6 a vravel mu: „Dám ti všetku ich moc a slávu, lebo som ju dostal a dám ju komu chcem. 7 Ak sa mi teda budeš klaňať, všetka bude tvoja.“ 8 Ježiš mu povedal: „Je napísané: „Pánovi, svojmu Bohu sa budeš klaňať a jedine jemu budeš slúžiť.“ 9 Potom ho zaviedol do Jeruzalema, postavil ho na vrchol chrámu a povedal mu: „Ak si Boží syn, vrhni sa stadeto dolu, 10 veď je napísané:
      „Svojim anjelom dá príkaz o tebe,
      aby ťa chránili,“
      11 a „vezmú ťa na ruky,
      aby si si neuderil nohu o kameň.“

      12 Ježiš mu odvetil: „Je povedané: „Nebudeš pokúšať Pána, svojho Boha.“ 13 Keď diabol skončil všetko pokúšanie, na čas od neho odišiel.

1-13.      Mt 4, 1-11; Mk 1, 12-13.
4.      Dt 8, 3.
8.      Dt 6, 13.
10-11.      Ž 91, 11-12.
12.      Dt 6, 16.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3530)
Lk 4, 14-30
12.06.2003 | Čítanosť(2596)
Lk 4, 31-37
12.06.2003 | Čítanosť(1879)
Lk 4, 38-44


04.02.2006 - 14:10   -ls-  
» Lk 4,1-13 / Pokušenie

   V čem je podstata pokušení?
   Jaká jsou má pokušení?
   Co mne odvádí od víry v Boha, od dobré cesty?
   Odpověď na tyto otázky musíme hledat ve svém nitru - každý sám. Lidská pokušení jsou mnohotvárná jako život, denně jiná, denně nová.
   Ale ve své podstatě, v jádru věci, jsou až nudně monotónní- stejná jako ta Ježíšova.
   Pán Ježíš měl moc - pro jiné. Teď je sváděn, aby ji využil pro sebe, ve svůj prospěch.
   Pán Ježíš přišel s mocí bezmocné lásky. Teď je sváděn, aby přijal satanský princip násilí.
   Pán Ježíš přišel hlásat ducha chudoby, který cení víc bohatství srdce, než peněženky. Teď je sváděn ke chlebařině: služba zlu bývá dobře placena.
   To je podstata pokušení: volit cestu nejsnadnější, nejpohodlnější, tu cestu, co se nahodí první z kraje, bez ohledu na jiné. Cestou zlou pro jiné a jen zdánlivě dobrou pro tebe.
   Ježíš na nabídku chlebařiny odpovídá: Člověk potřebuje víc než jen chleba, jídlo, majetek, aby byl lidsky živ.
   Z pouhé chlebařiny jeho existence zůstalo jen vlastnění, ze svátostí jen posvátné soukromé svatosvaté JEHO vlastnictví.
   Jinak je mrtev tou smrtí, kterou i Kristus považuje za neštěstí.
   Je mrtev, protože jen bere, nedává. Je mrtev, protože nemá rád: Odmítl Boha - Lásku. Jeho vztah k lidem je zrůdný. Chce buď lidi mít - mít jen pro sebe, vládnout - tomu říká láska. Ty, co nevlastní, chce aspoň vysávat: co mám z toho člověka, k čemu mi může být dobrý tamten.
   To je ta opravdu hrozná smrt, to je peklo, před kterým varuje bible: Osamělost sobce, který nemá rád, který se neumí darovat, chce jen brát.
   Taková živá mrtvola je zpodobena v marnotratném synu. Chtěl všechno sám, sám pro sebe - odmítl společnost své rodiny - a skončil ve společnosti prasat a sviní.
   Když změnil své smýšlení a vrací se mezi své s ochotou sloužit jim, tu jeho otec prohlašuje: “Můj syn byl mrtev, a ožil!” - Otec nazývá zmrtvýchvstáním to, co se s ním stalo.
   Nech si projít hlavou, čemu se tu vlastně říká zmrtvýchvstání!
   Ježíš se radikálně postavil proti smrti duchovní. Učí, že ta se může stát trvalou, věčnou, peklem na věky. A naopak se nebojí smrti tělesné, fyzické. Podstupuje ji, aby dotvrdil svou víru, že ta je jen změnou života, branou do nové formy bytí, žil-li ten člověk v lásce.
   Rozumíš? Čím víc jsme naplněni laskavostí, dobrotou, láskou, tím víc nesmrtelnosti v nás je.
   Člověk, který odolá pokušení samého chleba, sobectví, člověk, který dá přednost lásce, ten už smrt překonal, ten už má smrt za sebou a před sebou život v lásce!
   Tak to tvrdí i svatý Jan apoštol v druhém listu: Píše tam: “Miláčkové, my víme, že jsme už přešli ze smrti do života, protože máme rádi své bratry. Kdo nemá nikoho rád, ten už zemřel a zůstane mrtev.” (Podle 1. Jan 3,14)
   Nenechte si ujít tuto myšlenku:
   Stát se křesťanem znamená přejít ze smrti do života, stát se křesťanem znamená mít rád, to jest být tu pro druhé.
   Mluvili jsme tu dnes o dvojí smrti:
   Ta jedna je nesmyslná smrt už zaživa, odumření lidství, lásky v člověku.
   Tou druhou, tělesnou, prochází člověk s pohledem upřeným do zaslíbené země, prochází jí jako vítěz nad otroctvím plných hrnců egyptských, jako ten, který smrt už překonal a žije.
   Takový život stojí za to, abychom jej hledali. Stojí za to, abychom začali znovu o takový život usilovat.


04.02.2006 - 14:10   -ls-  
» Lk 4,1-13 / Pokušenie

   Jako u fotografa
   “Teď se budete všichni usmívat! Hezky mile, připravit si úsměv, pozor, teď!” Cvakne spoušť fotoaparátu, zhasnou reflektory, pohasnou na rozkaz nasazené úsměvy. Vše je zas jak bylo.
   Tuhle se mě kdosi ptal, jestli se mi nezdá, že to u nás v církvi je také tak trochu jako u fotografa. Také akce na rozkaz. Přijde popelec: Všichni postit!
   Já mu na to řekl: “Proč ne. Kdyby nebyla příležitost k radosti, nebylo by ani radosti. Kdyby nebylo olympijských her a sletů, ani by lidi netrénovali, necvičili.”
   Je tu ovšem ten rozdíl, že u fotografa se zhasnutím reflektorů zhasne vše a je vše jak bylo. Ale kdo poctivě trénoval a zápasil a cvičil před olympiádou, bude fit i po olympiádě, čipernost mu zůstane. Kdo poctivě zápasí s pokušením v postě, tomu zůstane nácvik dobrého, ctnost.
   Lehce nabýt - lidské pokušení
   Všimli jste si, jak ta pokušení, o kterých jsme si právě četli v evangeliu, jsou zaměřena na typicky lidské potřeby: Chleba, moc, zajištění, to jsou tři věci, o které každý usiluje a každý je potřebuje.
   Každý se chce najíst a mít zásobu i na zítra. Kdo by o to neusiloval, byl by leda lehkomyslník.
   Každý chce mít moc - aspoň tolik, aby nás respektovali lidé kolem nás, aby nás brali vážně, aby si od nás dali říct. Jen hlupáček chce být voděn za ruku jinými.
   Každý chce být zajištěn, mít pocit jistoty, zadní dvířka, ruku, která podrží. Jen sebevrah se vrhá do všeho bezhlavě.
   Kde je tedy to pokušení, pokušení opravdu ďábelské, Ježíšovo i naše?
   Na svých životních jistotách musíme každý namáhavě pracovat, budovat si své zajištění, usilovat, dřít. Pokušení je ve snaze budovat si své jistoty protekcemi, švindlem, nepoctivě. Lehce nabýt. Stavět svůj prospěch na škodě jiných, zaprodat se do služby těch, kteří nabízejí stříbrňáky prospěchu každému, kdo jim prodá svou duši, své svědomí, svou čest.
   Pokušení pohodlné cesty
   Pán Ježíš často v evangeliích varuje před pokušením pohodlné cesty. Ale my na to nedbáme. Pošetile závidíme těm, kdo to mají podle našeho zdání pohodlnější než my:
   Už jako školáci umíme závidět těm, co mají jedničky zdánlivě bez dřiny, protekcí - zatímco my se na své trojky poctivě dřeme.
   Závidíme těm, kdo mají rodiče s většími příjmy a dávají dětem, na co jen prstem ukážou - zatímco my si musíme na vše napřed našetřit.
   Závidíme těm, kteří zdravím jen kypí, zatímco nám se žádná nemoc nevyhne.
   Závidíme těm, kteří si lehce hopkají životem, tělesných pokušení nemajíce, zatímco nás zahanbují naše lidské slabosti, s kterými namáhavě zápolíme a bojujeme.
   Závidíme lidem, kteří přijdou ke všemu pohodlněji, než my. Je jim opravdu co závidět? Já myslím, že ne.
   Ono je to v životě podobné, jako na výletě v horách. Jedni se nahoru pracně plazí a lezou po svých. Druzí se vyvezou pohodlně lanovkou. Byli tam obojí, ale jedněm zůstane jen to, že tam byli, šup nahoru a šup dolů. Druhým zůstane bohatství zážitků a setkání na každém kroku: tu s květinou za kamenem, tu na dálku se svištěm, kamzíkem. Nos si přijde na své vůní kleče a nasluněného kamene, zrak vychutnává po libosti rozvíjející se panoráma rozhledu, sluch vnímá zpěv ptáků a píseň větrů a hor.
   Ono pořád platí to moudré přísloví našich babiček, že za málo peněz je málo muziky, že kdo lehce nabyl, lehce i pozbývá.
   Bolest- sestra radosti
   A tak moudrý člověk se nepokouší obtíže života vyšvindlovat s pokušitelem, ale pustí se jako sportovec před olympiádou do trpělivého tréninku, aby je zvládl.
   Kdo dokáže své životní trable a pokušení zvládnout, protrpět a vydržet, ten je počítá k bohatstvím a hodnotám svého života.
   Poslouchal jsem nedávno v televizi rozhovor s jedním starým kumštýřem jubilantem. Ptal se ho reportér, kterých svých děl si nejvíc cení. A on odpověděl: “Kdybyste se mne takhle byl zeptal před dvaceti lety, začal bych vám asi pyšně vypočítat svá díla, co jsem kde vytvořil. Ale teď vám řeknu, že si nejvíc cením toho, že jsem dokázal zvládnout život, když jsem bez peněz začínal, že jsem zvládl zoufalství, když mi umřela žena; že jsem nepropadl panice, když jsem před časem dozvěděl, že mám rakovinu. Cením si každého dne, každé pokojné chvilky, ba i každé bolavé chvilky, protože i ta je bytí a život. Já si teď žiju hlouběji. Každý den přijímám vděčně jako dar, který už nemusel být. Netrápím se nad tím, kdy už nebudu, ale raduji se, že ještě jsem.”
   A není sám ten starý pán, kdo má podobné životní zkušenosti. I leckdo z vás zažil něco podobného: Tento po těžké nemoci si umí vážit zdraví a života. Tato po zlém maléru si umí vážit klidné chvíle.
   Obtížná cesta života je učitelkou života v plnosti.
   Per aspera ad astra
   Ukázali jsme si, jak pokušení Pána Ježíše z dnešního evangelia je všelidským pokušením zvolit vždy nejpohodlnější cestu. A jak ta pohodlná cesta je jen zdánlivě dobrá a pohodlná.
   Ježíš se nenechal svést. Volil cestu obtížnou, až na smrt obtížnou. A přece o něm právem lze soudit, že to byl ten nejšťastnější člověk, který kdy žil na této zemi.
   A tak se pusťme chutě do postního trénování sebevlády, ovládání mlsnosti, lenosti, vyhánění zlozvyků z jejich zakuklení.
   Zvolme si každý disciplínu, ve které budem trénovat - které lajdáctví chceme nahradit poctivým výkonem; kde si zvýšíme laťku; které dobré věci v nás potřebují posilovací cviky.
   A nezapomenout: Všichni s úsměvem, všichni s chutí! Vždyť tahle duchovní rehabilitace je už vlastně začátek našeho zmrtvýchvstání s velikonočním vítězem nad pokušením, hříchem a smrtí, s Pánem Ježíšem.
   A když pohromadě s takovým partnerem, to je důvod k úsměvu - od ucha k uchu.
   Přihlasme se k němu, k jeho poušti i k společnému boji s pokušením, společným Kredem.


04.02.2006 - 13:59   -ls-  
» Lk 4,1-13

   Víte, děti, co je to pokušení? Myslíte si teď asi: “Samozřejmě, že to víme. Tuhle jsem měl pokušení koupit si při nakupování čokoládu.” A vidíte - tohle ještě pokušení nebylo. To byla jen chuť. A mít chuť něco sníst, chuť něco říct, chuť něco udělat, to ještě není pokušení.
   Nebo do tebe spolužák vrazí a ty máš chuť mu to oplatit. To také není ještě pokušení, to je přirozená reakce.
   Pokušení je chuť dělat něco zlého, právě proto, že je to zlé. Koupit si čokoládu právě proto, že ti to maminka zakázala. Trápit slabšího kamaráda, protože víš, jak ho to bolí, že je to špatné. Zde už by se ses oddával zlu pro zlo - a v tom je ta špatnost.
   Pán Ježíš nám dnes v evangeliu ukazoval, jak je třeba říct hned a rozhodně NE každému pokušení k něčemu zlému.
   Ale možná vás při naslouchání evangeliu o pokušení Páně od ďábla, napadlá spíš zvědavá otázka, jak asi ten ďábel vypadal?
   Úplně malé děti to vědí přesně - z pohádek. Tam vystupují oškliví a směšní čerti - a to jsou přece ti zlí duchové, ďábli, co pokouší ke zlému. Jsou hloupí tak, že je přelstí každý Honza. Každý vysloužilý voják jim dá výprask.
   Jenže v Písmu svatém pokušitel nevystupuje jako politováníhodný ubožák. Ani se tam nepíše, že má ocas a kopyta a na hlavě rohy. Ono totiž nejde o to, jak pokušitel vypadá, ale k čemu svádí.
   Před lety byl promítán italský film “Evangelium svatého Matouše.” Byl to zfilmovaný život Pána Ježíše. A ve scéně o pokušení Páně poražený pokušitel odchází a v písku po něm nezůstává žádná stopa. Jeho nohy jdou po zemi, ale beze stop. Tak žije pokušitel mezi námi stále. Neviditelný. A ani nejlepší kriminalistická metoda nedosvědčí jeho přítomnost. Jen jediná stopa po něm zůstává: zlo, které páchají ti, kdo se od něj nechají ke zlému navést.
   Pána Ježíše pokušitel sváděl, aby si dopřál - ani ne čokoládu - ale obyčejný chléb, protože Ježíš byl hladový. Potom ho sváděl, aby si vyzkoušel, co všechno dokáže. A nakonec ho naváděl, aby chtěl být něčím víc, než všichni ostatní.
   Nesvádí tě ďábel podobně? Toho ďábla nevidíš, ale jeho pokušení cítíš někdy mocně: koupit si něco za peníze, které ti nepatří. Udělat zrovna to, o čem víš, že je to špatné a zakázané.
   Jak se člověk může ubránit?
   Musíme si dávat pozor. Pokušitel sice viditelný není, ale pokušení je citelné dost a dost.
   Jediná cesta, jak se pokušení ubránit, je ta, kterou nám ukázal Pán Ježíš.
   Ihned řekni energické NE. Ihned odejdi myslí i tělem jinam a začni dělat pravý opak toho zla - dobro.
   Stále se vyskytují lidé, kteří zlo potírají zlem. Jenže tím zlo jen zmnožují. Jenom dobro odstraňuje zlo, tak jako světlo odstraňuje temnotu.
   Není jiné cesty ani pro mne ani pro tebe. Není jiné cesty pro celý svět, než stále na zlo odpovídat dobrem, na zlé pokušení odpovídat dobrým činem.
   Ukažme našemu Pánu Ježíši teď v postní době, že jsme si dobře všimli, jak v pokušení jedná on a že jej chceme a dokážeme napodobit.
   Závěrem se ještě zeptejme, proč je evangelium o pokušení zrovna na začátku postní doby?
   Protože k takovému pevnému a nekompromisnímu postoji člověka vůči zlému pokušení je třeba sebekázně.
   Každý mravní řád stojí na sebekázni, i náš křesťanský. Musíme se tedy stále cvičit v sebekázni a sebezáporu.
   Tento sebezápor může provádět každý podle svého, ale je tu i společný postní řád. Vyhlásili jej naši biskupové a zní takto:
   “Každý pátek je den pokání, neboť toho dne za nás umřel náš Spasitel. Kajícími skutky se připojujeme aspoň nepatrně k jeho oběti a tak se vděčně hlásíme k jeho kříži.
   Páteční půst od masa patří už dlouho mezi církevní přikázání. Ale dnes je jeho zachovávání velmi ztíženo složitostí dnešního života. Proto tato povinnost byla pozměněna tak, že věřící buď mohou dále zachovávat v pátek půst od masa, nebo si uložit nějaký projev pokání podle vlastní volby, buď půst nebo skutek zbožnosti nebo skutek lásky.
   Půst: odepřít si masitý pokrm, alkoholický nápoj, kouření, sladkosti, zábavné pořady v televizi apod.
   Skutek zbožnosti: účast na mši svaté, četba Písma, křížová cesta, modlitba růžence, studium křesťanské nauky, meditace apod.
   Skutek lásky: návštěva nemocných a péče o ně, pomoc bližním, konkrétní služba občanskému nebo církevnímu společenství apod.
   Na počátku a v závěru postní doby, tj. na Popeleční středu a na Velký pátek je nařízen půst zdrženlivosti od masitých pokrmu a zároveň půst újmy. Při postu újmy je dovoleno najíst se jen jednou za den dosyta. Tento spojený půst zdrženlivosti a újmy je závazný pro katolíky od 21. do 59. roku života. Nemoc, těžká tělesná práce nebo jiný podobný vážný důvod od povinnosti újmy osvobozuje.
   Ty, kdo mají dostatečné příjmy, vybízíme, aby zvláště v době postní jako výraz ochoty napravovat hříchy vlastní a cizí přispívali na dobré účely, například na zmírnění bídy ve světě, podporu potřebných, opravu kostelů, potřeby duchovní správy.
   Přeji vám všem, aby vaše letošní postní náprava, rehabilitace vlastní povahy, vašeho charakteru, byla radostná a úspěšná.


07.12.2005 - 16:45   -kz-  
» Lk 4, 1-13

Docela běžná událost dnešních dnů : zákaznice v domnění, že se prodavačka nedívá, dá jednu kostku másla do košíku, druhou pustí do nákupní brašny. Pokladní ji však vyzve: „Vyndejte a zaplaťte i tu druhou kostku." Zákaznice zapírá, pak s velkou hanbou vytahuje ukradené máslo a běduje: „Co jsem to jen udělala, přišlo pokušení a já neodolala..."
Slovo pokušení nám není cizí. O pokušení jsme slyšeli i dnes. Slovo pokušení má různý význam i různý dopad. Někdo prožívá pokušení čili touhu po úspěchu, po vědě, po majetku, po poznání (cestovatelé - Vítězslav Dostál projel celý svět.) Takové pokušení není ani hříšné, ani špatné. Jiné je pokušení ďábelské, kdy satan svádí člověka ke hříchu, ke zlu. Začalo to pokušením Evy v ráji.
Bůh dovolil, aby ďábel pokoušel člověka. Většinou to lidé považují za pohádku. Ďábel je blbeček z Drdových pohádek, pokušení vlastně ani neuznávají. Když však čteme a slyšíme o různých vraždách, zločinech, sexuálním násilí vůči dětem, pak přiznáváme: v tom má prsty sám ďábel! Pokušení přichází někdy znenadání, většinou si však člověk pokušení vyvolává sám. Televizor je krásná, užitečná věc, televizor však bývá i prokletou bednou, která pokouší, svádí, způsobuje zlo.
Každou první neděli postní čteme v relaci některého z evangelistů o pokušení Krista. Není to náhodné. Vždyť postní doba je příkazem k obrácení, pokání, změny života a pokud chce hříšník zvítězit nad hříchem, musí nejprve zvítězit nad pokušením.
Když budeme rozjímat pokušení Kristovo, zjistíme, že se to pokušení stále opakuje a ohrožuje i nás. Když ďábel pokouší Ježíše, aby proměnil kámen na chléb, nejedná se zde pouze o možnost nasycení. Proměna kamene na chléb se má opakovat. Ježíš by měl všechno proměňovat ve svůj prospěch a také lidem plnit jejich přání. Vždyť co vlastně očekávali současníci od Ježíše - Mesiáše? Aby se prohlásil králem, aby vypudil římské okupanty, obnovil Davidovu říši, zajistil Židům blahobyt. Když zázračně nasytil tisíce lidí, ti jej chtějí provolat králem, když mluví o budoucím eucharistickém chlebě, žádají: Pane, dej nám toho chleba! A po vysvětlení zhnuseni Ježíše opouštějí.
Mnoho současníků je v pokušení vše proměňovat ve svůj prospěch, v nasycení svých potřeb, blahobyt. Pro ně jsou nepochopitelná slova: „Člověk nebude živ jenom chlebem..." Lidé zbožňovali princeznu Dianu, odpouštěli jí její prohřešky (nechci říci hříchy), neboť byla mladá, krásná, nepochopená v královské rodině, proto nešťastná. Její současnice, matka Tereza: jó, ta řeholnice, která se starala o chudé... nechápu.
Druhé pokušení: „Tobě já dám všechnu moc i slávu těch království..." Toto pokušení je mnohým důvěrně známé. Kněžím: vstup do Pacem in terris, neohlížej se na biskupy a dostaneš velkou farnost, budeme na tebe pamatovat...! Věřící: vystup z církve, neposílej děti do náboženství a cesta ke kariéře je otevřena. Budeš... Mnozí neodolali. Dnes: podnikáš, neohlížej se na skrupule, podváděj, nič, vždyť jen dravý dosáhne úspěchu! Nemysli na nějakou duši, na spásu, hledej si své království zde na zemi.
Třetí pokušení také známe. Stačí vejít do pokojíku dívky, chlapce. Na stěně barevné fotografie, plakáty zpěvaček, sportovců. Mladí, ale nejen oni, by chtěli být slavní, populární, a to bez námahy. „Vrhni se odtud dolů," a již tě budou obdivovat. Zapomíná se, že „bez práce nejsou koláče". I Sv. Otec prožívá své pokušení. Nemluv tolik o nerozlučitelnosti manželství, o právu nenarozených na život, liberalizuj poměry v církvi, Uvolni trochu kázeň, slyš „hlas lidu" a uvidíš, jak poroste tvá oblíbenost, popularita!
Rozjímejme slova dnešního evangelia, smysl a nebezpečí pokušení a pak pochopíme, jak je ďábel nebezpečný, jak promlouvá i dnes k nám ze stránek novin, z obrazovky, z veřejného mínění. Každý si uvědom, kde číhá pro tebe největší nebezpečí, začni boj s pokušením a začneš boj s hříchem, se satanem a staneš se skutečným učedníkem Ježíše Krista, Krista bojujícího i vítězného.


23.02.2004 - 09:10   Angelo Scarano  
» Lk 4, 1-13

      „Panis noster verbum Dei; sudemus in audiendo, ne moriamur in jejunando“ (Augustin). „Boží slovo je naším chlebem: ať se potíme při naslouchání, abychom nezahynuli při postění“. Jistě to Augustin nemyslel v tom smyslu, že bychom se měli potit strachem a hrůzou z Božího slova. Spíš je to míněno tak, že se máme usilovně snažit slyšet a přijmout Boží podněty – a toto úsilí má být tak intenzivní, že se obrazně řečeno při tom potíme, tak jako při namáhavé práci.
      A samotný Kristus je živoucím příkladem tohoto „naslouchání v potu“. Nepodléhá laciným a svůdným řešením, ale „v námaze“ se podřizuje Božímu hlasu, kráčí po Otcově cestě. Touto drahou poslušností si Ježíš „vydobyl“ život – a to právě v okamžiku oslabení těla, při postu. Boží slovo se pro něj stalo životní mízou, pokrmem… ale zároveň osvěžující rosou pod pražícím sluncem pouště.
      Postní putování se může stát vysilujícím asketickým cvičením (pouhým odříkáním vyprazdňujícím náš život), namáhavou cestou pouště daleko od zabydleného domova zvyků (pokud se snažíme „vykořenit“ nějaké špatné zvyky), pomalým klopýtáním a „upadnutím“ kvůli celkovému oslabení (a tím upadnutím míníme např. podléhání netrpělivosti a zlobě vůči bližním, třeba kvůli maličkostem) – nechceš-li podlehnout, nechceš-li padnout vysílený, znechucený (s pochybovačnou otázkou „je toto pravé prožívání postní doby?“), pak… se posiluj Božím pokrmem, Božím slovem. To je ta výbava na cestu, „proviant“, který ti umožní dojít až do Jeruzaléma, místa smrti a vzkříšení.
      Najdi si proto čas, aby ses sytil Božím slovem. A toto slovo skutečně přijmi, podobným způsobem jako pokrm: otevři ústa touhou, rozžvýkej Boží slovo přemýšlením, přijmi jej do svého nitra, tj. do svých citů a záměrů. Boží slovo je chlebem i pro tebe!


23.02.2004 - 09:10   Angelo Scarano  
» Lk 4, 1-13

      Pokušení na poušti je těsně spjato s předcházejícím úryvkem o křtu: spojujícím článkem je pojem „Boží Syn“ (Boží Syn znamená Mesiáš, v návaznosti na starozákonní úzus). Ježíš, slavnostně Otcem hned po křtu prohlášený Božím Synem, třikrát odmítá projevit se jako Syn – Mesiáš podle falešných mesiánských představ (dvakrát ďábel předkládá svoji nabídku větou: „Jsi-li Syn Boží…“). Tak jako křest představuje určité ztotožnění Ježíše s Božím lidem, stejně tak i pokušení na poušti (po vysvobození z Egypta a uzavření smlouvy Izrael zakouší zkoušky na poušti). Paralela je o to víc posílena tím, že Ježíšovy odpovědi Satanovi jsou převzaté z Deuteronomia, kap. 6-8, právě z pasáže popisující Izraelovu zkušenost na poušti. A tak Ježíš, ztělesnění Izraele, ve své osobě zakouší to, co Izrael: s tím rozdílem, ovšem, že on úspěšně dosvědčuje své synovství tam, kde Izrael zklamal (Izrael byl prohlášen za adoptovaného Božího syna, Dt 8,5).
      Příběh je úmyslně zařazen na tomto místě, protože slouží jako důležitá předehra Ježíšovy služby. Ačkoli motiv „zkoušení Ježíšovy oddanosti vůli Otcově“ se v evangeliu objevuje stále znovu, je třeba se s tím konfrontovat hned od počátku: tím se udává základní tón následnému vyprávění.
      Perikopa se skládá ze tří pokušení zarámovaných do uvádějící věty (v. 1-2) a závěru (v. 13):
      pokušení proměnění kamenů v chléb (v. 3-4)
      pokušení na věži chrámu: zkoušet Boží věrnost (v. 5-8)
      pokušení přijmout království světa (v. 9-12)
      Ve všech třech případech Ježíš odmítá ďáblovu nabídku vždy citováním věty z páté knihy Mojžíšovy.

      V této perikopě se setkáváme s tématem, které je životně důležité pro teologii evangelií: Ježíš žije pro Otce, a dokazuje to právě v mezních lidských situacích, v nouzi a nedostatku. To, co se Ježíšovi nabízí (chléb, bezpečnost, království světa) patří právem jeho synovské a mesiánské důstojnosti. On je však povolán k tomu, aby vyjádřil svoji identitu jen v souladu s Boží vůlí.
Plněním svého poslání v poslušnosti vůči Otci nám Ježíš ukazuje, že na prvním místě miluje Otce celým srdcem a celou vůlí (Dt 6,5). Ve svém věrném přilnutí k učení Zákona ukazuje zásadní soulad vlastního učení i služby se Zákonem správně pochopeným (srv. 5,17).

      1 Poušť je obzvlášť vhodným místem zkoušky. Zmínka o vedení Duchem navazuje na předcházející událost křtu, při které Duch sestoupil na Krista: Duch je suverénním aktérem v Ježíšově životě a službě. V paralelním příběhu o zkoušení Izraele na poušti je Hospodin ten, kdo uvádí na poušť (Dt 8,2). Zatímco Duch je ten, který vede na poušť, ďábel je tím zkoušejícím.

      2 Zmínka o Mojžíšově postu (po čtyřicet dní a nocí – Dt 9,9) se víckrát opakuje v kontextu Dt 6-8, který je základem naší perikopy. Pravděpodobně číslo 40 připomíná čtyřicetileté putování pouští, které bylo obdobím společenství s Hospodinem (jak dotvrzuje Deuteronomium): stejně tak máme chápat i Ježíšův pobyt na poušti.

      3 Pokušitel nepochybuje o tom, že Ježíš je Synem Božím, ale spíš zkouší jeho oddanost Otci: jeho otázka se nemá ani tak přeložit „jsi-li Syn Boží“, ale spíš „protože jsi Syn Boží, …“ (jde o tzv. skutečnou podmínkovou větu). Pro pochopení tohoto pokušení je třeba si uvědomit, že v této chvíli půst a zakoušení hladu jsou Otcovou vůlí pro Syna. Při nedostatku jídla na poušti začali Izraelité „reptat“ z nedostatku víry (Ex 16) – Ježíš si střeží svou věrnost k Bohu a odmítne nabídku přízemního mesiášství. Proměnit kameny v chleby by znamenalo odmítnout Boží vůli a dopustit se neposlušnosti. Můžeme však jít dál a najít něco hlubšího. Protože pokušení se týkají právě Božího Syna a zázračné nasycení je mesiánským skutkem, pravděpodobně je v tom zahrnuté také špatně načasované projevení mesiánské moci. To by se opět týkalo jen vztahu mezi Ježíšem a Otcem: Ježíš totiž nebyl pokoušen před lidmi.

      4 Tato věta je z Dt 8,3, kontextem je bloudění izraelského národa na poušti. To je zásadně důležité pro pochopení perikopy, kde Syn Boží znovuprožívá zkušenost Izraele, Božího syna, ale jako vítěz, a ne jako poražený. Podobnou větu najdeme i u Jana: „mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal“ (Jan 4,34). Syn nevykonává mesiánskou moc tak, aby naplnil svá přání: on zůstává věrný Otcově vůli a naplňuje mesiánskou roli v utrpení a nouzi (srv. Žd 5,8: „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel“). Ježíš miluje Otce celým srdcem a celou silou (Dt 6,5) i za cenu odříkání a omezení.

      5-8 Mojžíš před svou smrtí vystoupil na vrchol hory Nebo a odtamtud nepohlédl pouze na zaslíbenou zem, ale všemi směry (Dt 3,27): rabíni to symbolicky vysvětlili jako pohled na celý svět. V této souvislosti Mojžíš varuje lid, aby nepodlehl bohatství Kanaanu (Dt 8,10-14). Druhotně je hora také místem setkání s Hospodinem, nebo naopak idolatrie (Dt 12,2). A o to jde v tomto pokušení: podlehnout Satanovi, nebo osvědčit věrnost Hospodinu.
      Ďábel nabízí všechna království světa: jistým způsobem paroduje Otcovo slovo „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země“ (Ž 2,8; srv. Ž 72,8; Zj 11,15). Nepřítel opět zkouší odvést Ježíše od Otce: a jeho nabídka je důmyslná, protože láká Krista něčím, co mu právem náleží (srv. Mt 28,18: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“), ale špatnou cestou, protože za cenu modloslužby. Klanění, které Kristus přijal od mudrců, chce ďábel pro sebe. Navíc moc nad světem nemá ďábel, ale Otec: ten ji dá Kristu („je mi dána“ je tzv. pasivum divinum, ve smyslu „Bůh mi dal“).
      V tomto posledním pokušení máme klíč k pochopení podstaty všech pokušení: tak jako v příběhu z Geneze (3,1-7), jde vždy o volbu mezi vůlí nepřítele, nebo Boha, což implicitně zahrnuje podřízení se prvnímu či druhému. Ďábel se chce postavit na místo Boha. Ježíš však jasně prohlašuje, že tím prvním je Bůh.

      9-13 Třetí pokušení se odehrává ve svatém městě čili v Jeruzalémě: chrám je místem zvláštní Boží ochrany, a právě o to teď jde.
      V prvním pokušení si Ježíš měl opatřit jídlo „na vlastní pěst“: měl zachránit sebe uplatněním vlastní moci. Zde, oproti tomu, se má vystavit smrtelnému nebezpečí (má skočit dolů), a tak donutit Boha k záchrannému činu. První pokušení se týká špatně chápané aktivity, kdežto druhé špatně pochopené pasivity. Opět je Kristus povolán ne k tomu, aby přeceňoval svoji důstojnost a identitu Mesiáše, ale aby žil v poslušnosti Otci.
      Zajímavé na tomto pokušení je právě to, že ďábel používá větu z Písma (říká „je psáno“, stejně jako samotný Ježíš). A je to o to záludnější, že zmíněná věta ze žalmu skutečně platila pro každého věrného Izraelitu a potažmo pro Syna Božího, zástupce Izraele: poselstvím žalmu je totiž Boží ochrana věrného Izraelity. Zmínka o andělích anticipuje Ježíšův výrok při zatčení: „Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“ (Mt 26,53). Zde není žádný specifický mesiánský prvek, ale spíš zkouška poslušnosti a důvěry.
      Ježíš odpovídá citací z Dt 6,16: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého“. V Deuteronomiu tento verš pokračuje: „tak jak jste ho zkoušeli v Masse“ (Massa znamená „zkouška“). Izrael pokoušel (zkoušel) Boha v Masse: kde však lid první smlouvy zklamal, Syn prokazuje poslušnost. Větou z Dt 6,16 Ježíš dosvědčuje, že nebude zkoušet Otce. Můžeme v tom opět vidět Ježíšovu poslušnost.


23.02.2004 - 09:09   Angelo Scarano  
» Lk 4, 1-13

      Čtyřicet let trvalo putování Izraele pouští, čtyřicet dní pobyl na poušti Ježíš. Poušť je místem zásadního rozhodnutí pro Boha, nebo proti němu. Ježíš se tam střetává s ďáblem v moci Božího slova a v síle Ducha, kterého přijal po křtu. V Lukášově podání se třetí pokušení odehrává v Jeruzalémě čili ve městě, ke kterému také směřuje celé evangelium. „Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času“ (v. 13). Tento čas nastal při vyvrcholení Ježíšova života v Jeruzalémě. Tam podstoupil nejdůležitější pokušení: přijmout nebo odmítnout své mesiánské poslání skrze cestu kříže.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet