12.december 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Meditácia je prostriedok, ako sa priblížiť k Bohu, nie však cieľ. Konečným cieľom meditácie je láska k Bohu a k blížnemu.

~SV. PÁTER PIO~

12.06.2003 - (čítanosť2131 reakcie12)


Mk 10, 35-45

      35 Tu k nemu pristúpili Zebedejovi synovia Jakub a Ján a hovorili mu: „Učiteľ, chceme, aby si nám splnil, o čo ťa poprosíme.“ 36 On sa ich opýtal: „Čo chcete, aby som vám urobil?“ 37 Oni mu povedali: „Daj, aby sme sedeli v tvojej sláve jeden po tvojej pravici a druhý po ľavici.“ 38 Na to im Ježiš povedal: „Neviete, čo žiadate. Môžete piť kalich, ktorý ja pijem? Alebo môžete byť pokrstení krstom, ktorým som ja krstený? 39 Oni mu vraveli: „Môžeme.“ Ježiš im povedal: „Kalich, ktorý pijem ja, budete piť, aj krstom ktorým som krstený ja, budete pokrstení. 40 Ale dať niekomu sedieť po mojej pravici alebo po ľavici nepatrí mne. To dostanú tí, ktorým je to pripravené.“
      41 Keď to počuli ostatní desiati, začali sa mrzieť na Jakuba a Jána. 42 Ježiš si ich zavolal a povedal im: „Viete, že tí, ktorých pokladajú za vládcov národov, panujú nad nimi a ich veľmoži majú nad nimi moc. 43 Medzi vami to tak nebude. Ale kto sa bude chcieť stať medzi vami veľkým, bude vaším služobníkom. 44 A kto bude chcieť byť medzi vami prvý, bude sluhom všetkých. 45 Lebo ani Syn človeka neprišiel, aby sa dal obsluhovať, ale aby slúžil a položil svoj život ako výkupné za mnohých.“

35-40.       Mt 20, 20-23.
41-45.       Mt 20, 24-28; Lk 22, 24-27.
12.06.2003 | Čítanosť(2555)
Mk 10, 1-16
12.06.2003 | Čítanosť(2273)
Mk 10, 17-27
12.06.2003 | Čítanosť(2116)
Mk 10, 46-52


19.01.2010 - 19:45   -jh-  
» Mk 10, 45

„Lebo ani Syn človeka neprišiel, aby sa dal obsluhovať, ale aby slúžil a položil svoj život ako výkupné za mnohých.“ (Mk 10, 45)

Kto dnes nemôže zaplatiť svoje dlhy, vyhlási konkurz a zaplatí predajom svojho majetku za asistencie súdu aspoň časť svojho dlhu. V staroveku to neboolo až také jednoduché. Právo bolo oveľa krutejšie. Dlžník sa stal otrokom veriteľa. Nádej na vyslobodenie bola len vtedy, keď za neho dlh vyplatil nejaký bohatý príbuzný alebo dobrý priateľ. Toto zaplatenie dlhu sa nazývalo výkupnou cenou.
Ježiš Kristus zaplatil za nás a za naše hriechy túto výkupnú cenu, pretože nás miluje a pretože my sami nie sme schopní dať Bohu zadosťučinenie za naše urážky.


28.11.2006 - 19:51   a.o.  
» Mk 10,32-45

Jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán.
Na této cestě Ježíš potřetí uvádí svých Dvanáct do tajemství cesty kříže. A opět následuje nepochopení učedníků. Cesta do slávy vede přes vypití kalichu lidské svévole (Ž 75,9) a ponoření se („křest“) do lidských bolestí (Ž 42,7n). Ani sebejistý souhlas s touto cestou však nezajistí nějaká privilegia. Je to cesta pokorné, pro druhé se vydávající služby založené na osvobozující službě Ježíšově.


24.03.2006 - 16:22   JR  
» Mk 10, 32-45

Nevíte, oč žádáte
Rostliny v přírodě rostou do výše, přerůstají se. I lidé touží po tom, aby vynikli nad druhé. O těch, kterým se to podařilo, říkáme, že věděli od počátku, co chtěli. Měl i jasný cíl. „Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.“ Slova básníka vyjadřují radu, která se dává mladým lidem, když jdou do života. Německé rčení je hrubší: „Buď budeš kladivem, nebo kovadlinou.“ Buď budeš bít druhé, nebo budou druzí bít tebe. I apoštolové šli za Kristem, aby vynikli, aby měli v životě úspěch. Vždyť ho považovali za Mesiáše, budoucího panovníka. Ježíš jim nevytýká, že udělali špatně. Nemůže popírat přirozenou lidskou touhu po velikosti, po vyniknutí. Dodává však docela prostě: „Nevíte, oč žádáte.“ Všichni touží v životě vyniknout, ale málo je těch, kdo mají úspěch. Máme být proto pesimisty, zklamaní a s pocitem méněcennosti? Kristus dává možnost vyniknout všem, ale musíme změnit názor na to, co je velikost, naučit se to od něho samého.


24.03.2006 - 16:22   JR  
» Mk 10, 32-45

Syn člověka přišel, aby sloužil
Kdo slouží, je menší než ten, komu slouží. Službou se tedy umenšuje osobnost, sestupuje se níž po žebříku kariéry. Proto v zaměstnání usilují lidé o to, aby se co nejdříve osamostatnili. Důstojnost člověka je v tom, že je svobodný, že má svou vůli. Když musí vyplňovat vůli někoho jiného, ztrácí svou svobodu. A přece tomu tak není vždycky. Ta vůle druhého je proti mé svobodě, když zůstane cizí, uložená. Zamilovaný, který chce udělat něco, co by se jeho děvčeti líbilo, nemá dojem, že by se umenšil, když ona mu dá znát, co by viděla ráda. V tomto případě se cizí vůle přijala za svou vlastní. Láska udělala ten div spojení. Její vrcholný příklad je v životě Nejsvětější Trojice. Syn miluje Otce, a proto koná stále jeho vůli. Ale tím se stává, že vůle Otce je i jeho vlastní vůle, jsou jedno, je to vůle obou. A protože Otec chce spasit svět, Syn v tom vyplňuje jeho vůli, slouží. Ale sloužit Bohu znamená kralovat, proto se stává králem světa.


24.03.2006 - 16:22   JR  
» Mk 10, 32-45

Kdo by chtěl být velký, ať je vaším služebníkem
Spásaje v tom, že máme účast na životě Božím. Má se tedy tajemství Nejsvětější Trojice promítnout do našich lidských vztahů. I my máme jeden druhému sloužit. Tato zásada popudila E Nietzscheho. Nazval křesťanství náboženstvím služek a otroků. „Nadčlověk“, kterého propaguje, má být jak balvan, který se valí, rozdrtí všecko, co se mu staví do cesty. Zůstaneme-li jenom při tomto přirovnání, snad by měl filosof i pravdu. Ale pak z toho musí vzít všechny důsledky Balvan je bez citu a zůstane sám. Člověk naopak je člověkem, protože má cit a chce žít s druhými. Chtějí-li lidé žít s ostatními bez citu, pak se navzájem zotročují a ponižují. Je-li naopak jejich citem láska, vzájemná služba ji posilňuje a upevňuje. A je-li tato láska k bližním současně i láskou k Bohu, uskutečňuje se to, zač se denně modlíme: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Mk 10,35-45

   Pán Ježíš nám dnes dává v evangeliu návod, jak udělat ze svého života něco velikého, jak se stát velikým. Kdo by nechtěl být veliký, slavný, mít úspěch!
Ale není to podivná cesta k úspěchu, k níž nás Pán Ježíš vybízí? „Kdo chce být mezi vámi veliký, buď vaším služebníkem!“
   Copak cesta k velikosti není právě opačná? Copak se neříká, že kdo to chce někam dotáhnout, musí dát stranou všechny ohledy, zapomenout na všechna přikázání a hrabat pro sebe, jen a jen pro sebe? Copak velicí někomu slouží? Ti si přece nechávají sloužit, sloužebníčkovat od druhých.
   A proti téhle lidské zkušenosti stojí Ježíšův návod: „Kdo se mezi vámi chce stát velikým, buď služebníkem druhých!“ - Všimněte si, že Pán Ježíš tu neodsuzuje touhu po velikosti. Každý se máme snažit udělat ze svého života něco velikého. Pán Ježíš té snaze ukazuje správný směr: neusiluj o velikost v panování, raději chtěj lidem kolem sebe dobře sloužit.
   Ještě že to je takhle! Kdyby o ceně lidského života rozhodoval jen společenský úspěch, jak by to bylo kruté pro lidi, kteří nejsou rvaví, kteří jsou méně zdatní, nemocní. Ti by se pak museli považovat za méněcenné.
   Naštěstí Pán Ježíš prohlašuje, že velikost života není ve rvavém předhánění a soutěžení, ale ve službě druhým, v pomáhání.
   Ale může toto být smyslem života i pro lidi mimořádně schopné? Ano. Může. Vždyť to byl životní program i pro samotného Ježíše. Ten o sobě řekl: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sám sloužil.“
   Náš život v následování Krista má tedy být životem služby v malém i velkém. To vytváří nový vztah k lidem. Už nejde o to, abychom druhé předstihli, abychom na ně hleděli jako na konkurenty, které je nutno porazit, ale jako na bližní, kterým můžeme podat pomocnou ruku, žít s nimi v pokoji.
   Uvědomujete si velikost této změny postoje, vztahu?
   Život zaměřený na boj o úspěch je plný neklidu, drásá nervy, přináší zklamání. Jestliže vychováváme děti k této ctižádostivosti, nechystáme jim do života nic příjemného.
   Jsou tedy dvě cesty lidského života: cesta velikosti v panování, předbíhání druhých - a cesta velikosti ve službě. Po které se dáme?
   Ale pozor. U té cesty služby je ještě něco, o čem jsme dosud nemluvili, něco, co rozhoduje o její ceně a kvalitě.
   Je to láska. Ten, kdo chce sloužit, musí to dělat laskavě, vlídně, s láskou, rád.
   Znám paní, která slouží své rodině od rána do večera, do strhání. A přesto je všem pro postrach. Proč? Protože o tom, co pro druhé dělá, pořád mluví. Pořád všem připomíná, jak se pro ně dře, obětuje, a jak málo vděčnosti jí za to projevují.
   Křesťanské je chtít být veliký ve službě, ne v panování, v tyranizování. Křesťanské je posloužit s úsměvem, s láskou, rád.
   Pojďme se tomu učit.


18.10.2003 - 12:47   Angelo Scarano  
» Mk 10, 35-45

       „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici“. Ti dva bratři Zebedeovi jsou nám bližší, než tušíme. Vždyť jim jde jednoduše o to… mít se dobře s Kristem. Zajistit si život. Pozici. V zásadě jde o legitimní touhy – každý z nás chce mít zajištěný život, určité společenské postavení (nikdo nechce být vyvrhelem!). A jsou to touhy vepsané do nitra každého člověka, samy o sobě dobré. Potíž nastává tehdy, když mají hlavní slovo v naší existenci. A ještě větší zádrhel vzniká tehdy, když diktují a určují náš život s Kristem – jinými slovy když máme zato, že Ježíš nám musí zajistit pohodlí, život bez problémů (žádné tragické události), úspěch ve společnosti (nebo v církvi, v pastoraci – rozkvět farnosti, modlitební skupiny), samozřejmě zdraví (uzdravení z nemocí)… A pokud neplní tato naše přání, pak se nám jeho evangelium tolik nelíbí. A nechce se nám ho následovat.
      A zrovna tak jako těm dvěma bratřím, i na naše přání Kristus reaguje ve stejném stylu: nezavrhuje je, nesnaží se je vykořenit, ale uvádí je na správnou míru a do náležitých souvislostí. Chceš být „první ve společenství?“ Ježíš ti neříká, že máš „odvrhnout tuto ambici“, ale říká ti, jak to uskutečnit: buď tím posledním, který hledá prospěch druhých (a ne svůj). Který hledá způsoby, jak „poctít druhé“ (a nehledá pro sebe tituly, „přední místa“). Přemýšlí a usiluje o to, jak druhé ocenit (za jejich služby), jak je „vyzdvihnout“ na podstavec, jak je uschopnit k plnému životu.
      Paradoxně právě tím, že „myslíme na dobro druhých“, myslíme zároveň na své dobro. Službou druhým prokazujeme službu sami sobě. Uschopněním druhých uschopňujeme zároveň sebe.
      Ale přece jen je na místě vyslovit velké varování: i tato ochota ke službě má svá úskalí. Není správné si o sobě myslet, že mám jen sloužit – a nemám se nechat obsluhovat. To by opět bylo překroucení Nového zákona. Vždyť tam se jasně říká, že tím jediným služebníkem je Kristus – on jediný je ten, který nepotřebuje službu druhých. Nikdo jiný „na něj nemá“ – a proto každý z nás potřebuje službu druhých. Tak to chce Bůh, protože sestavil tělo tak, že „oko nemůže říci ruce: nepotřebuji tě!, ani hlava nemůže říci nohám: nepotřebuji vás!“ (1 Kor 12,21).
      Tak tedy – služ, a nech druhé, aby tě obsluhovali! A především dovol Kristu, aby ti sloužil! Jak mu to dovolit? Prosbou, aby se dotkl tvých bolestných ran, aby tě vyvedl ze strnulého stereotypu… Bez jeho služby prokázané tobě si nemůžeš dovolit sloužit druhým („neumyji-li ti nohy, nebudeš mít se mnou podíl“ – Jan 13,8).
      Kristus je ten první ze služebníků, ba jediný skutečný služebník – a také ty, právě jako služebník, ho potřebuješ.


18.10.2003 - 12:46   Angelo Scarano  
» Mk 10, 35-45

      Perikopa má dvě části: rozhovor se Zebedeovými syny (35-40) a následné poučení Dvanácti (41-45). K pravému pochopení textu je třeba mít na zřeteli předcházející úryvek o utrpení Služebníka.
      35-37 Osobní žádost Zebedeových synů je postupně připravována: nejprve „slušná prosba o vyhovění“, pak teprve následuje vlastní žádost („dej, ať v tvé slávě zasedneme…“). Sama o sobě není tato žádost jednoznačná (zasednout ve slávě na čestných místech jako soudci? Tak Gnilkův výklad, viz 8,38 a 13,26). Teprve Ježíšova slova nám posléze prozradí (v. 42-44), v jakém smyslu chápat žádost synů Zebedeových: čestné a mocenské postavení v Božím království už tady a teď (Boží království = království politické, podle tehdejších představ o Mesiáši – obnoviteli židovského suverénního státu). Je patrný kontrast mezi nepochopením učedníků a blížícími se pašijovými událostmi (podobně jako v 9,33n., kde se učedníci, právě po předpovědi Ježíšova utrpení, dohadují o tom, kdo je z nich největší). Čím více se blížíme k Jeruzalému (k místu, kde se Ježíš ukáže jako trpící Služebník), tím víc se stává zřetelnějším neporozumění učedníků. Blízkost Jeruzaléma tvoří vhodné pozadí žádosti o čestné místo: podle tehdejšího přesvědčení mělo totiž dojít k nastolení Božího království právě v Jeruzalémě. To, co je z hlediska evangelia nepřijatelné, je to, že učedníci „chtějí přeskočit“ kříž („kalich a křest“, v. 38).
      38-40 Kalich a křest jsou symboly označující stejnou skutečnost: utrpení. Ve SZ kalich symbolizuje osud. Proč právě „křest“ je kladen vedle kalicha jakožto paralelní symbol? Patrně se navazuje na starozákonní výroky srovnávající utrpení, pronásledování a protivenství se záplavou, s hlubokými vodami, kde člověk může tonout (křtít znamená ponořit). Takovým výrokem je 2 Sam 22,5: „Ovinuly mě příboje smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka“. A jakým způsobem jsou učedníci účastni tohoto kalicha? Snad svátostně? Tento výklad by byl pod vlivem Pavlovy teologie (Řím 6,1n.), kde se mluví o svátosti křtu. Oproti tomu u Marka křest přímo označuje smrt a utrpení. Učedníci přijímají úděl služebníka, Ježíše, jeho utrpení a smrt (pokud chápeme tuto výpověď jako mučednictví, pak vznikají určité problémy: Jan podstoupil mučednickou smrt? Tradice to nepotvrzuje jednoznačně, protože máme svědectví pro i proti).
      Závěrečný výrok tvrdí, že učedník nemá očekávat zvláštní odměnu (čestné místo), ale má ochotně kráčet cestou Ježíšovou, cestou kříže.
      41-44 A teď přichází na řadu nepříznivá reakce ostatních učedníků vůči Jakubovi a Janovi. To je podnětem k Ježíšovu vyučování. Kdo touží po prvenství v komunitě, má žít v tomto postavení jako služebník a otrok, který je k dispozici druhým. Učedník je veden ochotou ke službě, a ne ambicí „být obsluhován“.
      45 Tento výrok je základem předchozího požadavku. Učedníci mají následovat Mistra – Služebníka, který dává život za mnohé. I oni mají takto chápat svůj život – jako život za druhé. Tento evangelní výrok o zástupné smrti je srozumitelný jen na pozadí Iz 53,10-12. Pojem „vykoupení“ v řečtině označuje „protihodnotu“ za člověka, který se stal otrokem kvůli zadluženosti. Svým životem Kristus „platí“ za nesolventní dlužníky, kteří jsou vydáni na pospas zkáze. Tak se stává jejich vykupitelem (etymologicky vy-koupit). Neupřesňuje se však, komu se tento dluh zaplatí – obraz „vykoupení“ je jen nedostatečným a pokulhávajícím vyjádřením „spásy“, proto nemáme dotahovat do důsledků všechny detaily. Výraz „za mnohé“ se má chápat univerzálně, „za všechny“ – v tom případě je to hebraismus („mnoho“ v hebrejštině leckdy znamená všichni: všichni, kterých je mnoho). Výklad univerzálnosti výkupné oběti je doložitelný také pomocí Iz 53 a 1 Tim 2,6.


18.10.2003 - 12:45   Angelo Scarano  
» Mk 10, 35-45

      Ježíš kráčí do Jeruzaléma vstříc potupnému ponížení. Učedníci však zatím stále nechápou tuto cestu, jak dosvědčuje i jejich prosba o čestné místo. A tak Ježíšovi nezbývá, než je znovu poučit o pravém „žebříčku hodnot“: být tím posledním, sloužit druhým skrze sebedarování na kříži. A učedníci mají následovat svého Mistra i v tomto postoji ponížení se ve službě.


22.09.2003 - 21:09   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 10, 32-45

      Ako málo z Ježišových slov preniklo do mysli jeho učeníkov, svedčí pred chvíľou opísaná udalosť. Sotva čo im predpovedal o svojom vysmievaní, potupe a smrteľnom utrpení – a hneď potom dvaja učeníci, a to jemu najbližší, prosia ho o čestné miesto v jeho kráľovstve.
      Ľudí, ktorí si žiadajú čestné miesta, je ďaleko viac než tých miest. Niekedy sú to jednoducho ľudia pyšní, dôverujúci v svoje dispozície a možnosti, a spokojní so sebou, ale zriedka spokojní s druhými. Žiaľ, tí, ktorí sú spokojní so sebou, majú vo všeobecnosti zlý vkus (H. de Balzac). Neraz však aj človek, skutočne schopný a kritický vo vzťahu k sebe, sa uchádza o vyššie postavenie so šľachetným úmyslom, aby vykonal viac a úspešnejšie. Samozrejme, možno sa uchádzať – ale nie za každú cenu, pretože i neskôr treba za získanú pozíciu splácať príliš veľkú cenu. Nie je pravdou, že máme vykonať každú úlohu, akú pred sebou vidíme. Sú úlohy, ktoré sú len pokušením (L. Rinserová). Často morálna reflexia zaniká, keď sme silní, alebo keď máme vlastnú predstavu o sile. Ak Boh skutočne nás povoláva na nejaké miesto, či k nejakej úlohe – dá nám to jasne na vedomie, udeľuje nám tiež všetky možnosti pre to.
      Ale i vtedy, ako vysvetľuje Pán Ježiš, postavenie treba brať ako službu. Vidíme ho na oltári zaťaženého krížom, ako sluhu nás všetkých, pretože tento kríž podľa spravodlivosti patril nám. Ak ale on, Boží Syn, najväčší z najväčších, sa stal naším sluhom – kto z nás sa odváži byť pánom?


18.09.2003 - 18:00   PaedDr. František Dancák  
» Mk 10, 44

      Pápež Pavol VI. v záverečnej reči koncilu vyhlásil: „Plnosť katolíckej náuky smeruje len k jednému: slúžiť človeku.“
      Myšlienka služby stala sa stredobodom koncilových rokovaní a ich záverov. Nie div! Cirkev chce všetko obnoviť v Kristovi. A Ježiš Kristus učil, že „neprišiel, aby sa dal obsluhovať, ale aby slúžil a položil svoj život ako výkupné za mnohých“ (Mk 10, 45).
      Ježiš to dokazoval skutkami. Svoju božskú moc použil na to, aby pomáhal všetkým, ktorí boli v tiesni, či už duševnej alebo telesnej. Chcel, aby to isté robili aj jeho učeníci. Túto vôľu názorne prejavil pri Poslednej večeri. Umyl nohy učeníkom, čo bolo úkonom najnižšej služby. Tým nám dal príklad, aby sme aj my robili tak (Jn 13, 35).


16.09.2003 - 16:58   Miron  
» Mk 10, 35-45

AI      Každý z nás, kto sa dokáže hlbšie zamyslieť nad Božím slovom, mnohokrát už musel s úžasom konštatovať, že Božie hodnotenie vecí, či osôb, je často v úplnom protiklade s ľudskými merítkami.
KE      V Božích očiach je veľký a prvý ten, kto je sluhom všetkým.
DI      Ježiš vo svojom poučení (Mk 10, 42-45) stavia proti sebe Božie kráľovstvo a kráľovstvo svetské. Pozemskí vládcovia využívajú svoje postavenie na to, aby mocou a násilím presadili svoje priania a požiadavky. Vo svetskom panovaní veľkosť znamená: zbaviť druhého moci. Táto veľkosť je zásadne egoistická.
      Aj v Božom kráľovstve existuje postup k veľkosti a vznešenosti. Cesta k tomuto cieľu však vedie opačným smerom. Idú po nej len tí, ktorí v nasledovaní Ježiša sa stali ochotní slúžiť. Veľkosť a moc v Božom kráľovstve má iba ten, kto v láske slúži bratovi. Ježišove slová sú tak ohromujúce a jasné, že by stálo za uváženie, či by sme sa my, veriaci tejto doby, nemali práve tu zastaviť a začať celkom od začiatku. (Podľa: RIENECKER, F., Evanjelium podľa Marka, Wuppertálska študijná Biblia, Bratislava, Creativpress, 1992, s. 185.)
PAR      Ježiš sám nám dal príklad. Pred Poslednou večerou kľaká pred apoštolov a umýva im nohy. Vykonáva službu otroka. On, Pán neba a zeme, ktorý každé svoje stvorenie môže zničiť dychom svojich úst, kľačí pred nevzdelanými rybármi od Genezaretského jazera. Mali zaiste veľa dobrej vôle, ale boli chudobní na cnosti a svätosť. Nevedeli vtedy ani toľko, čo vieme my. A Boží Syn kľačí pred nimi, aby im poslúžil.
      Pochopenie tejto Božej služby zostáva nášmu rozumu i srdcu skryté. Azda len tušíme, že len Božia, dokonalá láska je toho schopná. Ježiš nám chcel dať príklad. Máme konať ako on. Máme si navzájom umývať nohy, navzájom si slúžiť s pokornou ochotou. Pritom sa máme umenšovať, aby on, Kristus, mohol medzi nami rásť. Kto chce byť medzi nami prvý, nie podľa merítok sveta ale Božích, má sa stať sluhom všetkých.
MY      Veď sa len pozrite, kde je veľkosť tých, ktorí vládli silou a mocou nad národmi? Za života ich mnohí zo strachu oslavovali a po smrti špinili a urážali. Koľkí podobní vládcovia upadli do zabudnutia v toku času? Kto si na nich spomína?
      Tí však, ktorí obetovali svoj život v službe blížnym, ostávajú stále známi. Jedným z nich je aj Dr. Albert Schweitzer.
      Bol to veľký človek. Ako mladý muž študoval teológiu a filozofiu. Okrem toho študoval varhannú hru na štrasburskej univerzite. Získal doktorát z teológie a filozofie. Začína prednášať na univerzite. Otvárala sa pred ním skvelá kariéra.
      No po prečítaní výzvy Parížskej misijnej spoločnosti o katastrofickej zdravotnej situácií v rovníkovej Afrike sa rozhodol zasvätiť svoj život službe týmto biednym bratom.
      Prihlásil sa na medecínu. Medzitým prednáša na univerzite, a varhannými koncertmi získava prostriedky na svoje podujatie. Po ukončení štúdia medecíny išiel do Afriky. So svojou manželkou Helenou vybudoval v Lambaréne nemocnicu a slúžil všetkým ako lekár. No nielen liečil, ale aj učil a snažil sa o pozdvihnutie životnej úrovne svojich čiernych bratov. Stal sa známy na celom svete nie iba ako nositeľ Nobelovej ceny, ale pre svoju humanitu a kresťanskú lásku, ktorá ho hnala k tým najväčším obetám. Obetoval svoj život tým, ktorým sa dostávalo iba zaznávanie, uponižovanie a nevšímavosť. Totálne nasledoval Ježišov príklad. Sám povedal: „Nie sú žiadne hranice pre službu druhým. Tam, kde vidíme utrpenie, je potrebné priložiť ruku k službe.“ Dr. Albert Schweitzer sa rozhodol slúžiť. Tým sa stal veľkým nielen v očiach sveta, ale hlavne v Božích očiach.
ADE      Bratia a sestry! Pochopme a prijmime toto svedectvo ako Božie pozvanie k službe, ktorá má moc zaradiť nás medzi prvých v Božom kráľovstve.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet