20.október 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Láska je láskou až vtedy, keď neočakáva, že bude milovaná.”

~Antoine de Saint-Exupéry~

12.06.2003 - (čítanosť2253 reakcie13)


Mk 10, 17-27

      17 Keď sa vydával na cestu, k nemu pribehol, kľakol si pred ním a pýtal sa ho: „Učiteľ dobrý, čo mám robiť, aby som obsiahol večný život? 18 Ježiš mu odpovedal: „Prečo ma nazývaš dobrým? Nik nie je dobrý jedine Boh. 19 Poznáš prikázania: Nezabiješ! Nescudzoložíš! Nepokradneš! Nebudeš krivo svedčiť! Nebudeš podvádzať! Cti svojho otca i matku!
      20 Ale on mu povedal: „Učiteľ, toto všetko som zachovával od svojej mladosti.“ 21 Ježiš naňho pozrel s láskou a povedal mu: „Jedno ti ešte chýba. Choď, predaj všetko, čo máš, rozdaj chudobným a budeš mať poklad v nebi. Potom príď a nasleduj ma!“ 22 On pri tomto slove zosmutnel a odišiel zarmútený, lebo mal veľký majetok.
      23 Ježiš sa rozhliadol a povedal svojim učeníkom: „Ako ťažko vojdú do Božieho kráľovstva tí, čo majú majetky!“ 24 Učeníci sa nad jeho slovami zarazili. Ale Ježiš im ešte raz povedal: „Deti moje, ako ťažko sa vchádza do Božieho kráľovstva! 25 Ľahšie je ťave prejsť cez ucho ihly, ako boháčovi vojsť do Božieho kráľovstva.“ 26 Oni sa ešte viac čudovali a hovorili si: „Kto potom môže byť spasený?“ 27 Ježiš sa na nich zahľadel a povedal: „Ľuďom je to nemožné, ale Bohu nie. Lebo Bohu je všetko možné.“

17-22.      Mt 19, 16-22; Lk 18, 18-23.
19.      Ex 20, 12-16; Dt 5, 16-50; 24, 14.
23-27.      Mt 19, 23-26; Lk 18, 24-27.
12.06.2003 | Čítanosť(2532)
Mk 10, 1-16
12.06.2003 | Čítanosť(2111)
Mk 10, 35-45
12.06.2003 | Čítanosť(2087)
Mk 10, 46-52


07.08.2010 - 15:38   a.f.  
» Mk 10, 23-27

Kto je „bohatý“?
V prvom rade je ním ten, kto si myslí, že je sebestačný, že nepotrebuje ani Boha, že si zadováži silou rúk alebo umu všetko potrebné a vo všetkých situáciách si poradí sám. Preto o Božiu pomoc nestojí, ani neprosí.
Aj ten je bohatý, kto Bohu nedôveruje a preto zháňa aj to, čo momentálne nepotrebuje, aby sa zabezpečil na dni choroby alebo staroby, kto uchováva zbytočnosti, hoci vedľa neho žijú takí, ktorým chýba to najpotrebnejšie.
Boháčom môže byť aj človek, ktorý má okrem toho, čo potrebuje, aj túžbu mať ešte omnoho viac.
Aj ten je bohatý, kto sa nepodelí s duchovnými hodnotami, ktorými oplýva.
A konečne každý, kto má mnoho dlžníkov, mnoho vinníkov, ale pritom málo ochoty odpúšťať.


28.11.2006 - 19:51   a.o.  
» Mk 10,17-27

Prodej všechno, co máš, a následuj mě.
Ježíš touto výzvou otvírá onomu člověku jedinečnou možnost dovršení jeho života již nyní na cestě následování. Přes tuto šanci a přes všechnu Ježíšovu lásku (dosl. v. 21: „objal jej“) muž odchází smutný a nevstoupil (dnes!) do zde a nyní již přítomného Božího království na Ježíšově cestě (v. 23). Bohatství nemusí bránit získat věčný život (po smrti), ale skoro vždy brání následovat (již nyní).


24.03.2006 - 16:22   JR  
» Mk 10, 17-27

Přikázáni znáš
Není dnes sympatické slovo přikázání. Žijeme v době svobody, alespoň tomu věříme, a proto snášíme těžko, cokoliv se nařizuje. Do jiné atmosféry nás přenáší 119. žalm. Je alfabetický, to znamená, že strofy začínají podle písmen hebrejské abecedy Ale obsah se pořád opakuje. Je to neustálá chvála Božích přikázání: „Blahoslavení, kdo jdou po cestě bez viny, kdo jednají podle Pánova zákona... Zvolil jsem si pravou cestu, dal jsem přednost tvým přikázáním.“ Všechny národy, které vyšly z barbarského, primitivního stádia a začaly žít ve spořádané společnosti, byly pyšné na zákony své země, na to, že patří do civilizované obce. V tom smyslu psali i naši moravští předkové do Cařihradu, nejen proto, aby odtud přišli misionáři, ale aby přinesli „dobrý zákon“. Jen tak se bude Morava cítit členem civilizovaného světa. Daleko větší hrdost se vzmáhala u Židů, když rozjímali o svém Zákoně, který byl původu Božího. jeden duchovní autor přirovnává Boží přikázání ke hvězdám na nebi, podle kterých plavci v noci určovali směr, aby dojeli do přístavu.


24.03.2006 - 16:22   JR  
» Mk 10, 17-27

To všecko jsem zachovával
Máme v češtině zajímavý výraz: říkáme, že děvče nebo mladý muž jsou „zachovalí“. Staré šaty jsou „zachovalé“, když jsou jakoby nové, neroztrhané, nepošpiněné. Podobně tedy i člověk, který zachovává Boží přikázání, zůstává „zachovalým“, udrží si původní čistotu a sílu. Člověk, který nebyl mechanikem, měl přesto po letech velmi zachovalé auto. Ptali se ho, jak to dělá. Vysvětlil jim, že si hned od počátku opatřil sešit. Psal si do něho rady, co má dělat s vozem v létě, co v zimě, nač má dávat pozor při vyjíždění atd. Měl tedy jakousi knížku příkazů, ale byli mu milé a rád je zachovával, protože mu zachovaly v dobrém stavu auto. Podobný smysl mají i přikázání křesťanské morálky. jsou k tomu, aby nám zachovala život. Viděl jsem v Americe na letišti, kde byla soukromá letadla, u každé garáže viset knihu. Tam musí zapsat každý, kdo chce vyletět, že provedl všechny předepsané kontroly Přikazuje se to přísně, vždyť jde o život. Tím závažnější jsou příkazy, když jde o život věčný.


24.03.2006 - 16:22   JR  
» Mk 10, 17-27

Jedno ti schází
Je-li dokonalá harmonie tónů, co by zpěvu ještě chybělo? jsou-li Boží přikázání k tomu, aby uchovala život čistý a bez poskvrny, co by mohlo být ještě vyššího? Ve skutečnosti byl ve Starém zákoně výraz, kterým se označovali dokonalí: spravedlivý muž (srv. například sv. Josef, Mt 1,19). Tito spravedliví, ke konci už jich bylo málo, zachovávali všechny předpisy Zákona. Takový byl zřejmě i mladík, který přišel k Ježíšovi. Proto on na něj pohleděl vlídně. Ale přece mu dodal: Jedno ti schází... Křesťanská morálka rozlišuje příkazy a tzv. rady k vyšší dokonalosti, které ne jsou pro všechny a jsou dobrovolné. Je to rozlišení, které je užitečné pro praxi. Ale je zajímavé, že Otcové církve o něm někdy zapochybovali. Tvrdili, že obojí patří k sobě. V jakém smyslu. Dá se to vyjádřit přirovnáním. V hudební škole se učí studenti pravidla harmonie. Ale ten, kdo chce být hudebním skladatelem, ví, že to byla jenom průprava, aby se naučil vyjádřit hudbou něco krásného. Podobně i ti, kdo chtějí v duchovním životě udělat víc, než se přikazuje, pochopili, že láska jde vždy dál za to, co je jenom přikázáno, ráda překračuje hranice povinného.


04.02.2006 - 14:39   -ls-  
» Mk 10,17-30

   „Dal jsem přednost moudrosti před bohatstvím,“ říká Šalamoun. Jak revolucionářsky to muselo znít v době, kdy byl všeobecný názor, že boháči jsou Bohu milí - proto jim žehná a přeje jim, zatímco chudáci jsou proklatci Bohem zavržení.
   Tento názor přetrval i v Novém zákoně, trvá i v nás: V penězích je jistota, kdo hodně má, toho má i Bůh rád.
   „Dal jsem přednost moudrosti před bohatstvím“ - říká dál všem navzdory Šalamoun. A můžeme jen teskně uvažovat, kolika tragédiím by se předešlo, kolik válek by nebylo, kolik rodinných svárů, sousedských soudů o meze, kolik zločinů a vražd by nebylo, kdyby lidé dali na Šalamouna, kdyby dali na Ježíše: „Snadněji projde velbloud uchem jehly, než boháč do Božího království.“
   Kdo je vlastně boháč ve smyslu Ježíšově? Snad kdo má měsíčně dvacet tisíc? Snad kdo má na knížce milion?
   Tady nerozhoduje, co člověk má, rozhodné je, jestli ty peníze vládnou jemu, nebo jestli on vládne penězům.
   Petr měl loď a sítě, apoštolové měli své domy, vinice, a přece je Pán Ježíš nevyzval, tak jako bohatého mládence, aby všechno rozdali. Ježíš věděl, že ti na svém majetku nelpí srdcem, že jim majetek nevládne.
   Bohatý mládenec však byl otrokem majetku, měl asi sklon k lakotě. Proto mu Ježíš radí: „Chceš-li být dokonalý, rozdej vše a následuj mne.“
   Vzdát se všeho a následovat Ježíše. Místo v majetku vidět zajištění v Bohu. Pochopili to světci církve ve všech dobách. Jsou ještě dnes takoví lidé, kteří uslyší Ježíšovo pozvání k následování.
   Jsou a není jich málo.
   Napříkalad tuhle jsem četl o biskupovi z Quatemaly, který všechny šperky svého biskupství prodal na výstavbu bytů pro chudé a nosí teď jako berlu metařskou hůl, na kterou mu ti metaři vystřihli z plechu křížek.
   Před několika lety francouzský kardinál Léger složil důstojenství, rozdal majetek a šel dělat ošetřovatele do kolonie malomocných v Africe. Když se ho novináři ptali, proč to dělá, řekl, že se mu zdá, že tak bude lépe následovat chudého Ježíše, který umýval apoštolům nohy. Ostatně - řekl ještě - zájemců o arcibiskupství bude zde mezi spolubratry kněžími nadbytek, ale tam, v Africe, je ošetřovatelů nedostatek.
   Snad sami znáte lidi, kterých se dotkne Boží milost a najednou si uvědomí, v čem je pravá radost, pravé křesťanství.
   Jednou jsem kdesi potřeboval opravit kostel a tak jsem musel na žebrotu. Žebrota už u nás chvála Bohu není, jak bývala. Každý má aspoň minimální důchod, ale poslední žebráci tu přece ještě jsou: naše kostely. Ty nejsou pod penzí, staré jsou a jsou odkázány na almužnu dárců, kteří dají na poklad v nebi, nejen na cifru na spořitelní knížce.
   Nějak slavně se to tenkrát nescházelo, ale přece jsme opravu provedli a dluhy zaplatili. Přišla totiž jedna stařenka a donesla hromádku tisícovek: „Otče, tady to máte. Já jsem si začala šetřit na pomník na hrob; našla jsem v tom jaksi moc zalíbení. Napřed jsem šetřila jen na kříž, potom ještě na desku, ještě na podobiznu leptanou v kamenu, žulový rantl, pak na kapelu, a tak jsem šetřila dál a dál. A pak mě Pán Bůh dal myšlenku: není to vše nesmysl? K čemu kamenný pomník na hřbitově - věčnost se zajišťuje v nebi. K čemu portréty na mramorové desky - až umrou ti, co mě znali, budeme pohromadě v nebi a na zemi mě už stejně nikdo nebude znát. Stačí křížek z břízky, hrob obložit kameny, barvínek mi tam snad nasadí, ten nepotřebuje opatrování. A tak vám ty peníze nesu na kostel - ten potřebuje zajistit dlouhé trvání. Já už na nich nelpím - a jsem šťastná.“ Bylo to v dvaapadesátém roce, za rok přišla tenkrát měnová reforma a stařenka se na mne potom při setkání jen šťastně smála: „Dluhy na kostel by vám zůstaly jedna ku pěti, ale mně by z peněz zbyly jen dvě koruny ze stovky. S pomocí Boží jsme ten mamon ovládli.“
   Vraťme se však od vzpomínek k současnosti. Co my? Jak my se zachováme k Šalamounově a Ježíšově výzvě, abychom dávali přednost moudrosti před bohatstvím?
   Obdivujme genialitu těch, kteří dnešní evangelium dovedli vzít doslova. A snažme se být pány nad majetkem, nedopusťme, aby peníze vládly nám.


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Múd 7,7-11 / Mk 10,17-30 / Múdrosť

   Existuje jedna zásadní otázka, která vrtá lidem hlavou v každé generaci, ve všech dobách: Co je v mém životě nejdůležitější? Co si má člověk nejvíc přát, oč usilovat?
   Když dostala tuto otázku děvčata z osmé třídy, jejich odpovědi byly různé. Nejčastěji si přály, aby byly zdravé. Hned za tím stálo, aby byly hezké, a pak aby měly dost peněz. Ale přání, aby uměly moudře a hezky žít, se objevilo jen jednou. Bohatý mládenec v dnešním evangeliu si také lámal hlavu podobnými otázkami. Nešlo mu o peníze, těch měl dost. Byl bohatý, mladý, zdravý. On si to vše chtěl zachovat trvale, na věky.
   Slyší odpověď, která ho překvapí tak, že smutně odchází, - zřejmě s pocitem, že požadavky Pána Ježíše jsou přehnané, nereálné, v normálním životě neproveditelné.
   Že podle Ježíšova evangelia se nedá žít, to si myslí mnozí lidé dodnes.
   Říkají: Copak peníze, majetek, je něco špatného? Kdo má peníze, ten si může poručit, toho lidé obsluhují. A to není špatný život - být pánem, který má. Zvláště, když je člověk ještě k tomu mladý a zdravý a hezký. To jsou nějak příjemné věci života!
   Podívejme se dnes trochu zblízka, co se tu vlastně míní tím „následováním Krista“, jak říká evangelium. Co se míní tím, že moudrost je nad majetek a nad krásu, jak říká pisatel knihy Moudrosti. Znamená to, že máme žít v jakési asketické křeči, že máme se zaťatými zuby odmítat peníze a všechny příjemnosti života?
   Vy dobře víte, že tak se to v Písmu svatém nemíní, že tu jde o něco jiného, opravdu jiného, opravdu důležitého.
   Vy už jste to mohli poznat a zažít na jiných lidech, a možná už na sobě, že peníze samy člověka šťastným neudělají. Že přijde na to, jak a k čemu se jich používá. Vy víte, že mocné postavení může být k prospěchu nebo škodě.
   Vy víte, že teprv moudrost napomáhá člověku, aby se peníze nestaly jeho pánem, ale sluhou, aby moci nezneužíval k panování, ale ke službě lidem. Aby bohatl tím, co rozdá, jak radil Pán Ježíš. Aby žil moudře, jak říká Šalamoun.
   „Tohle zní hezky,“ říkáte si teď možná. „Žít si svůj život moudře, proč ne? Ale jak k takové životní moudrosti přijdu? Moudrým se člověk nerodí - to vím dobře. Jak a kde tedy získám takovou životní moudost?“
   Je to snad to, čemu se říká „životní zkušenost“? Tu má člověk, který uvažuje a přemýšlí o smyslu toho, co prožil. Ale to není pravá životní moudrost. Zkušenosti člověka mohou být i falešné, mylné.
   Je to snad to, čemu se říká „vzdělávání, učenost“? Ta se získává studiem na školách. Ale to také není životní moudrost. Studovaní darebáci jsou jen mazanější darebáci.
   Kde se tedy získává pravá životní moudrost? Evangelium říká: ve škole Ježíšově, následováním evangelia. A Šalamoun radí: Modlitbou se získává, Bůh ji dává. Šalamoun o ni prosil a dostal ji. Předkládej i ty Bohu v modlitbě své životní otázky, a i tobě vnukne Bůh správné odpovědi, dá ti potřebnou životní moudrost.
   Náš život v dnešních dobách není žádná bezstarostná idyla. Denní život nám přináší dost a dost problémů. A s problémy je tu starost, jestli se rozhodneme správně, jestli neuškodíme sobě nebo jiným.
   Zde je nám, věřícím křesťanům, modlitba velikou pomocí a silou. Máme své nejistoty předkládat vševědoucímu Bohu, můžeme je před Boží tváří rozvažovat, můžeme prosit o milost a moudrost.
   Kdosi napsal, že modlitba je přemýšlení před Bohem. Kus pravdy v tom je, ale ne celá. Tomu, kdo hledá, kdo prosí Boha o pomoc, kdo se Boha ptá, tomu je Bůh zvláště blízko. Tomu Bůh dá světlo správného poznání a odvahu ke správnému jednání.
   Bůh dává prosícímu světlo ke správnému rozlišení chvilkových malicherností od věcí trvalých. K rozeznávání velkých hodnot od velkých slov. K nalezení zrnek zlata a perel drahocenných na smetišti světa.
   Mnohým věřícím lidem se náboženská přikázání jeví jako břemeno, zátěž. Je to tak tam, kde není moudrosti, učící správné míře. Už Blaise Pascal napsal: „Když se víra přehřeje, stává se fanatismem. Když se podchladí, stává se tvrdým cynismem.“
   Prosme tedy s králem Šalamounem Boha o dar moudrosti, abychom uměli všeho užívat správně, k radosti, abychom uměli všechny hodnoty života vážit pod zorným úhlem věčnosti.


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Mk 10,17-30

   Mladý muž v dnešním evangeliu se ptá, co má dělat, aby žil navěky. Ježíš mu připomíná Desatero Božích přikázání: Neokrádej jiné, neubližuj, neobelhávej, měj v úctě své rodiče. To je cesta prostého života, cesta občanského křesťanství, závazná pro všechny, aby lidé žili jako lidi. A když se to mládenci zdá málo, naznačuje mu Pán vyšší cestu duchovního života, cestu následování chudého Krista celým srdcem, celým životem: „Rozdej chudým, co máš, a pak přijď a následuj mne.“ To je pozvání do vysoké školy Boží lásky.
   A právě tuhle vyšší školu křesťanského života lidé někdy nechápou. Myslí si, že je to jakási drezúra, která má potlačit vše normální v člověku: potřebu jídla postem, potřebu pohlavního pudu něhy a lásky umrtvováním a zatvrzením srdce, potřebu radosti asketickou drezúrou a strachem.
   Tihle lidé si Boha Stvořitele představují jako šíleného programátora, který chce počítač přinutit, aby jednal proti svému naprogramování.
   Bůh Stvořitel není šílený programátor. Chce, aby člověk žil přirozeně, jak jej naprogramoval, stvořil. Bůh říká ano k životu, Bůh říká ano ke schopnostem, vlohám, citům, které člověku dal.
   Bůh nechce, aby člověk své vlohy a základní životní projevy a pudy potlačoval, ale chce, aby je ovládal, aby jim panoval, aby byl svým pánem, ne otrokem.
Ať už prožijeme svůj život jako vysokou školu umění života, nebo jako základní školu    Desatera Božích přikázání, má to být vždycky náš, zcela osobitý život a máme právo prožít jej v radosti a pohodě, hezky a dobře.
   K tomu patří nejen křesťanská skromnost, ale i potřebná křesťanská sebedůvěra, sebejistota.
   Abych objasnil, co mám na mysli, vraťme se ještě k veršům dnešního evangelia.
   Bohatý mládenec tam Pánu Ježíši říká, že přikázání Desatera od mládí všechna zachovává. - A v nás se zvedá hned protest: „Nonono, ty si nějak troufáš, kdoví, jestli to tak bylo! Buď jsi slepý ke svým chybám, nebo lžeš. A i kdyby to bylo pravda, copak to není neskromnost, takhle o sobě mluvit?“ My na mládence hledíme podezíravě, o Ježíši však stojí psáno, že na něj pohlédl s láskou. Tak to stojí u evangelisty Marka, který to nepochybně slyšel vyprávět od očitého svědka.
   A všimněme si ještě druhého místa z evangelia:
   Petr jako mluvčí apoštolů poukazuje na to, že všechno opustili a následovali Ježíše. A v nás se zvedá pocit znechucení: „To je trapas, takhle ukazovat prstem na vlastní zásluhy, za to by ho měl Pán Ježíš nějak shodit, dát mu lekci skromnosti.“
   Ale Pán Ježíš přijímá Petrův postoj klidně, dokonce mu na něj věcně odpovídá a přislibuje odměnu.
   Mnozí lidé se opravdu domnívají, že základním postojem křesťana jsou ohnutá záda, sebepodceňování, fialinková skromnost.
   Vidíme to na různých životních zásadách, které se tváří kdovíjak zbožně.
   Např. se považuje za zbožnou zásada: „Moudřejší ustoupí“.
   Ale aby moudrý ustoupil a hlupák rozhodoval, to není přece pobožné, ale pohlouplé.
   Nebo: slovo „hrdost“ se často chápe ve stejném smyslu jako pýcha, pyšná zvrácenost. Ale proč by měli být na své výkony hrdí jen pohané? I křesťan má plné právo být hrdý na to, co dobrého dokáže.
   Nebo všimněte si, že když se o někom řekne: „dělá si, co chce,“ obyčejně si hned o tom dotyčném myslíme, že dělá schválnosti a podezíráme ho z asociálních postojů. Jako by člověk křesťan si nemohl dělat, co chce dobrého, užitečného. Ostatně člověk musí pokaždé chtít, když má něco udělat.
   Jsme už takoví, že nedokážeme snadno ocenit výkon druhého. A když někdo ocení a pochválí nás, začneme se rozpouštět v pocitu trapnosti a honem to nějak zmenšujeme nebo zamlouváme, místo abychom klidně poděkovali za ocenění a radovali se z něho očividně.
   K nedostatku sebedůvěry nás vychovaly zkušenosti z dětství, léta, kdy jsme stále slyšeli, na co vše nestačíme. Vedly nás k tomu i zkušenosti se sebou samým, když jsme selhávali ve svých předsevzetích. Vedly nás k tomu i zkušenosti s lidmi kolem nás, kteří nás podceňovali, kteří námi pohrdali.
   Dnešní evangelium nám hlásá, že Bůh tak s námi nejedná. Jako mládenci z evangelia, jako Petrovi, tak i nám každému Bůh důvěřuje. A když nám důvěřuje Bůh, proč bychom si neměli důvěřovat my sami?
   Nepleťme si tedy křesťanskou skromnost se sebepodceňováním.
   Kdo nemá dost sebedůvěry, kdo nemá radost ze sebe sama, kdo si sám sebe neváží, ten si neumí vážit ani druhého, ten se neumí ani radovat z druhého. Ten není schopen normálních vztahů k lidem. Ani v práci, ani v manželství, nikde.
   Učme se vidět jasně, co dobrého jsme dokázali, a radovat se z toho: „Pane, tohle všechno jsem dokázal udělat! Děkuji ti za dar života, děkuji ti za vlohy, děkuji ti za vše dobré!“


07.02.2004 - 20:09   Angelo Scarano  
» Mk 10, 17-30

      Opustit, nebo neopustit? Nekladli jsme si někdy takovou otázku, když jsme přemýšleli, jestli se nezřeknout určitého konkrétního předmětu, na kterém jsme byli příliš závislí? Jsme-li poctiví, tak musíme připustit, že máme sklon se připoutat k majetku – ať je velký, či malý. Fixování se na majetek nehrozí jen bohatým, ale i těm, kdo nemají nic (ti mohou přilnout touhou) – nejdůležitější je totiž vnitřní postoj a přilnutí.
      Možná bychom nejraději zavřeli oči před otázkou, zda jsme (či nejsme) skutečně svobodní vůči konkrétním věcem (ať už jsou to peníze, auto, technika, vlastní dům…). Bylo by ztrapňující přiznat si, že nějaká „maličkost“ nás drží v poutech. Evangelium nám však dává odvahu k pravdě – a ke svobodě. Vždyť Kristus nabízí pomocnou ruku všem „závislým“ – naléhavě volá, že je tu Někdo, kdo je mocný… nás vytrhnout z moci majetku. Je tu Někdo, kdo je mocný, i když my jsme bezmocní… a jednoduše závislí.
      A jakým způsobem Bůh osvobozuje? Někdy dává vnitřní svobodu, jindy dává i svobodu vnější – spolu s vybízením (popudem) opustit tu konkrétní věc. Zatímco vnitřní svobodu bychom si měli uchovat vždy (nejsme přece otroci, ale svobodní, vykoupení!), svobodu vnější (projevující se konkrétním zřeknutím) můžeme uplatnit jen někdy: tehdy, když pociťujeme, že nejsme schopni si uchovat vnitřní svobodu, a když prožíváme, že nás Bůh uschopňuje k tomuto konkrétnímu kroku.
      Ať je to osvobození jen vnitřní nebo také vnější, je zcela zásadní mít stále před očima to, co náš nepřekonatelný Mistr předložil onomu „závislému“ muži: jen jeden je ten skutečně dobrý. Všechno to krásné a dobré, co obdivujeme na předmětech umění či techniky, je odleskem toho Dobrého. A jestliže nás přitahuje a obohacuje krásný předmět, tím spíš dobrý Bůh! On je všechno pro tebe – je všechno to, co miluješ (sv. Augustýn)!
      Tento Bůh je nejen dobrý, ale i mocný – schopný nás osvobodit od toho všeho, co nás brzdí na cestě k němu.


07.02.2004 - 20:08   Angelo Scarano  
» Mk 10, 17-30

      Máme tu dvě části: setkání s bohatým člověkem (17-22) a následné poučení učedníků (23-31).
       17 Pokleknutí vyjadřuje velkou úctu ke Kristu. Titul „mistře dobrý“ je v židovství nezvyklý. Touha po věčném životě se objevuje teprve v pozdním židovství, vlivem apokalyptické literatury. Otázka toho muže („co mám dělat“), na první pohled nepochopitelná (přece Zákon obsahoval vše, co bylo třeba ke spáse!), je srozumitelnější, pokud vezmeme v úvahu, že samotný Zákon potřeboval výklad (a skutečně existovaly různé výklady). Položená otázka tedy nemusí ještě prozrazovat, že Zákon tázajícímu „nestačí“.
       18-19 Je pozoruhodné, že Ježíš „odmítá“ označení „dobrý“ a přisuzuje je jen Bohu. Navíc Ježíš zprvu jakoby odmítá odpovědět na otázku po „správné cestě“. Ve skutečnosti chce nejprve stanovit správné priority: tím největším (a jediným) dobrým je Bůh. Teprve v tomto světle je možné odpovědět na otázku, co dělat k dosažení „toho jediného Dobrého“.
      Namátkou se pak uvádí některá přikázání (jedná se sice o výčet „přikázání“ vůči bližním, ale tento výčet není úplný). Přikázání „nepodvádět“ (nevyskytující se v Desateru) je souhrnem chybějícího 9. a 10. příkazu („netoužit“ po ženě a majetku bližního). Nezdá se být přiléhavým častý výklad, že Ježíš záměrně uvádí přikázání vůči bližním („sociální rozměr“), protože onen člověk byl spíš soustředěný na vztah k Bohu. Hned z první Ježíšovy věty totiž vysvítá snaha „poopravit“ obraz Boha – on je ten jediný dobrý. A tak se přiměřenějším zdá výklad, že Ježíš koriguje postoj tázajícího jak k Bohu, tak k bližním (jak je patrné jednak z výčtu přikázání, ale ještě více z následné výzvy prodat majetek a zisk věnovat potřebným).
       20-22 Láskyplný pohled má disponovat boháče k ochotnému následování Mistra. Prodat vše ve prospěch chudých zaznívá jako překvapující výzva, jako požadavek radikálně nový, převyšující starozákonní nařízení (i když v helénistickém židovství bylo známé obrácení spojené se zřeknutím se majetku)! Mistr, jako zkušený učitel, motivuje ujištěním, že „ztráta“ pozemského vlastnictví je ziskem jiného vlastnictví, v nebi! Toto zaslíbení koneckonců nebylo ničím novým, protože v židovství se běžně počítalo s nebeskou odměnou za skutky milosrdenství. Ještě pozoruhodnější je však druhá, následná výzva: „následuj mě“. Prodej majetku kvůli chudým je podřízen jiné výzvě, následovat Krista. A tím je vlastně zodpovězena otázka hledajícího („co mám dělat?“).
      Bohatý člověk neodmítá přímo (a výslovně), ale mlčky, vzdálením se od Krista. Toto odmítnutí je provázeno smutkem. Krásně k tomu poznamenává sv. Bernard: „on nevlastnil svůj majetek: tento vlastnil jeho; kdyby to on vlastnil, byl by od toho svobodný“.
       23-27 Ježíšovo rozhlédnutí se po učednících dodává ještě větší váhu následným slovům. A Mistr skutečně vyslovuje velmi závažné varování: je těžké vejít do království jako bohatý. Podle těchto slov je zřejmé, že ne všichni jsou povoláni opustit majetek (neříká se tu „jak je nemožné“, ale jak je těžké). V evangeliu se nikdy neadresuje výzva „opustit všechno“ všem. Navíc je zjevné, že majetek není nepřekonatelnou překážkou ke vstupu do Božího království: je sice těžké vejít do Božího království, ale pro Boha je možné i toto (v. 27). V linii s tímto nadějeplným ujištěním je i 1 Tim 6,17-19: „Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme; napomínej je, ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní, a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost, aby obdrželi pravý život“. Klement Alexandrijský, ve svém komentáři k našemu textu, známým pod názvem Quis dives salvetur (Který bohatý se zachrání), říká, že dokonalí jsou indiferentní vůči bohatství, motivovaní stravující láskou k Bohu a k duchovním věcem. A že bohatství není nutně neslučitelné s učednictvím, to nám ukazuje Mt 27,57-61, kde se mluví o bohatém učedníku Josefu z Arimatie.
      Rčení o velbloudu a uchu jehly plasticky vyjadřuje, jak je pro bohatého nemožné (bez Boží pomoci!) vejít do Božího království. V tehdejší Palestině byl velbloud největším zvířetem, kdežto ucho jehly nejmenší možný otvor – takže máme vedle sebe dva protiklady. Polekaní učedníci se ptají, kdo tedy může být spasen – jejich otázka je v zásadě totožná s otázkou boháče („co mám dělat…“ – v. 17). Ježíš odkazuje na Boží moc (viz Job 42,2: „uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný“). To, co je třeba dělat, je spoléhat na Boží moc osvobozující od závislosti na majetku.
       28-31 Petrův výrok navazuje na Ježíšova slova o opuštění majetku. Kristus odpovídá přislíbením odměny. I když v židovské literatuře nacházíme podobné výroky o nebeské odměně (např. za utrpení kvůli Zákonu), v evangeliu je zcela nová motivace: kvůli Kristu. Zaslíbení spásy má dvojí odměnu: v tomto věku a v budoucím. Přitom odměna „zde na zemi“ je pochopitelná jen na pozadí toho, že učedník žije v bratrsko-sesterském společenství, kde je běžné sdílení majetku.
      Poslední výrok, vyskytující se v různých kontextech, zde nabývá díky předchozím větám určitý konkrétní význam: těmi prvními jsou míněni majetní, bohatí. A poslední jsou ti chudí kvůli Kristu. Je třeba podtrhnout, že není řečeno všichni první, ale jen mnozí: tím se tedy opět potvrzuje, že majetek jako takový není „absolutní překážkou“.


07.02.2004 - 20:07   Angelo Scarano  
» Mk 10, 17-30

      Není možné opustit dobré věci… bez poznání toho Lepšího. Proto ne nadarmo Kristus hned ze začátku „přesměrovává“ pozornost mladíka na toho, který je Dobrý. Ale to není jediný Kristův „trik“, jak vymanit tohoto člověka z pout majetku: pohlédne na něj s láskou, ujistí ho, že opuštěním majetku o nic nepřijde, ale bude mít poklad v nebi.


09.10.2003 - 19:24   Miron  
» Mk 10, 17-30

      Ježiš Kristus povedal bohatému mladíkovi, že mu ešte jedno chýba. To „jedno“ by sa dalo charakterizovať azda pojmom „viera“ alebo skôr „dôvera“ v Boha. Mladík hľadal niečo ako zmluvu, ktorá by mu umožnila vstúpiť do večného života. Hľadal možnosti ako si zabezpečiť večný život a vkladal príliš veľkú dôveru vo vlastné sily a schopnosti. Bol si možno istý, že môže splniť akékoľvek podmienky, veď k tomu má k dispozícií veľký majetok a teda aj vplyv, ktorý s ním súvisí. Takto sa tento mladík stáva zrkadlom mnohým ľuďom súčasného sveta, ktorí zmýšľajú rovnako. Výzva, ktorú mu adresoval Ježiš, ho však volala k tomu, aby sa stál závislým na Bohu, aby sa vzdal všetkého, do čoho teraz vkladá svoje istoty nasledoval ho s postojom človeka, ktorý vníma, že je vo všetko odkázaný na Boha. A táto výzva bola nad jeho sily...


22.09.2003 - 21:08   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 10, 17-27

      Keď ten človek vyznal, že od mladosti bol verný prikázaniam – v Kristových očiach sa odrazil výraz pochvaly a sympatie. A predsa ho Pán Ježiš neponechal v stave dobrého sebavedomia. Ostatne, tento človek, napriek tomu, že bol materiálne dobre situovaný, určite nepociťoval nejaký nedostatok, chcel niečo viac. Možno si uvedomoval, že sa nemožno tak veľmi radovať z pokladov tohto sveta, keď si chce zaistiť poklad večného života. A Pán Ježiš nadväzuje na túto túžbu: samozrejme, budeš mať poklad v nebi – ale kvôli tomu predaj všetko, čo máš, rozdaj chudobným. A v tejto chvíli sa skončilo dobré sebavedomie tohto človeka.
      Ježiš presnejšie vysvetľuje učeníkom, o čo ide. Bohatstvo samo o sebe nie je ničím zlým. Ale ako počujeme ťažko sa vchádza do Božieho kráľovstva tým, ktorí sa spoliehajú na bohatstvo. Nie bohatstvo, ale prílišné spoliehanie sa na bohatstvo, ako je to u niektorých, môže byť zhubné. Materiálne dobrá – to sú pozitívne hodnoty, slúžia nám, ale nemá to byť naopak: človek sa nesmie stať ich ctiteľom, ich otrokom; blahobyt je užitočná vec, dokonca potrebná – pokiaľ niekto nie je ním zaslepený, pokiaľ sa nebude celkom naň spoliehať a nebude vkladať do neho všetku nádej. Nejde o to, aby niekto nutne rozdal to, čo má, ale aby bol ochotný to urobiť, keby to bolo potrebné pre spásu. Kto sa necíti toho schopný – podáva dôkaz, že sa stal otrokom; bohatstvo je teda natoľko nebezpečné, že môže niekoho zbaviť slobody. Môže tiež naplniť človeka pýchou a sebadôverou; niekto môže uznať, že sa obíde bez Božej milosti a milosrdenstva: taká ťava zdvíha vtedy vysoko svoj hrdý hrb a nepretisne sa cez to ucho ihly do pokladov kráľovstva.
      Pred nami na oltári je Kristov vzor, ktorý sa zriekol všetkého, čo mal, aby sme boli schopní vojsť do kráľovstva.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet