15.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Musíme predovšetkým rešpektovať slobodu každého človeka. Tak to robí aj Boh!

~Ján XXIII.~

12.06.2003 - (čítanosť2382 reakcie11)


Mk 9, 2-13

      2 O šesť dní vzal Ježiš so sebou Petra, Jakuba a Jána a len ich vyviedol na vysoký vrch do samoty. Tam sa pred nimi premenil. 3 Jeho odev zažiaril a bol taký biely, že by ho nijaký bielič na svete tak nevybielil. 4 A zjavil sa im Eliáš s Mojžišom a rozprávali sa s Ježišom. 5 Vtedy Peter povedal Ježišovi: „Rabbi, dobre je nám tu. Urobme tri stánky: jeden tebe, jeden Mojžišovi a jeden Eliášovi.“ 6 Lebo nevedel, čo povedať; takí boli preľaknutí. 7 Tu sa utvoril oblak a zahalil ich. A z oblaku zaznel hlas: „Toto je môj milovaný Syn, počúvajte ho.“ 8 A sotva sa rozhliadli, nevideli pri sebe nikoho, iba Ježiša.
      9 Keď zostupovali z vrchu, prikázal im, aby o tom, čo videli, nehovorili nikomu, kým Syn človeka nevstane z mŕtvych. 10 Oni si toto slovo zapamätali a jeden druhého sa vypytovali, čo znamená „vstať z mŕtvych“. 11 A pýtali sa ho: „Prečo teda zákonníci hovoria, že najprv musí prísť Eliáš?“ 12 On im povedal: „Áno, najprv príde Eliáš a všetko obnoví. Ale prečo je o Synovi človeka napísané, že bude veľa trpieť a že ním opovrhnú? 13 No hovorím vám: Eliáš už prišiel a urobili s ním, čo chceli, ako je o ňom napísané.“

2-8.      Mt 17, 1-8; Lk 9, 28-36; 2 Pt 1, 17-18.
9-13.      Mt 17, 9-13.
12.06.2003 | Čítanosť(2961)
Mk 9, 14-29
12.06.2003 | Čítanosť(2522)
Mk 9, 38-50
12.06.2003 | Čítanosť(2037)
Mk 9, 30-37


28.11.2006 - 19:48   a.o.  
» Mk 9,2-13

Byl před nimi proměněn.
A to proto, aby právě tito tři Ježíšovi nejbližší učedníci jakoby předem zakusili, že v něm již „Boží království přišlo v celé slávě“ (9,1) a měli odvahu jít další cestou i s rizikem ukřižování za tím, který je dovršením Zákona (Mojžíš) a Proroků (Eliáš). Takovýto okamžik světla však nelze uměle zadržet (stany). Pouhé vyprávění o zjeveních nepomůže (v. 9). Cesta dál vede jen přes poslušnost Slovu (v. 7.10). Osud Jana Křtitele pak Ježíš vykládá jako slíbenou přípravu cesty Eliášem.


21.03.2006 - 06:49   Angelo Scarano  
» Mk 9,2-10

Událost proměnění Páně v kontextu Markova evangelia
Kontext předcházející
Proměnění
- je předzvěstí slávy při druhém příchodu Páně (8,38).
- Naplňuje bezprostředně předcházející slova: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci“ (9,1).
- Zjevuje slávu vzkříšení učedníkům, kteří považují za těžké následovat Kristův příkaz o cestě kříže (8,34: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“). Předzvěstí a předchutí slávy vzkříšení je proměnění, které má posílit učedníky v následování Krista, a to i v jeho utrpení. Pozdější utrpení nemá přivést učedníky k zpochybňování Ježíšových slov, ke ztrátě víry v jeho oslavení. Proto jsou na hoře pobízeni Otcovým hlasem, aby poslouchali „milovaného Syna“ neboli přijali s vírou Kristovo svědectví: On má být Mesiášem trpícím, ale zároveň vzkříšeným a oslaveným.
- Navazuje na Mk 8,27-30, neboť i tam byl Ježíš prohlášen jako Syn Boží (s tím rozdílem, že od člověka, od Petra). Mk 9,2-8 je božskou pečetí Petrova vyznání.
- Je legitimací „prorockých“ slov v 8,31 (předpověď utrpení): proměněním Bůh legitimuje Ježíše a jeho slova.
- Navazuje na událost křtu (Mk 1,9-11).

Kontext následující
Velmi zajímavým paralelním textem „pod opačnou podobou“ je pasáž o ukřižování (15,33-41):
- zatímco v prvním případě se jedná o zjevení v soukromí, Kristus má zářící šaty, je na vysoké hoře, kolem něho jsou dva velikáni z dávné historie, všude světlo, v druhém případě je to veřejná podívaná, Kristus je pokořený, vyvýšený na kříži a obklopen obyčejnými zločinci, jeho šaty jsou roztržené, tma všude kolem
- na hoře je přítomen Eliáš, u kříže zaznívá výzva: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout“
- v obou případech je Ježíš vyznán jako Syn Boží. V tomto vyznání (tj. v christologii) spočívá jednota těchto dvou událostí.

Máme tedy dvě antitetická místa, která spolu souvisejí, jakýsi diptych, ve kterém oba obrazy mají stejné obrysy, ale různé barvy (tudíž bychom mohli tyto obrazy na sebe přeložit). Jako Boží Syn se Kristus podílí na dvou mezních, opačných situacích lidské existence: je pokořený a oslavený, obklopen svatými a hříšníky, oblečen do světla a temnoty.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Mk 9,2-10

   Slyšels právě evangelium o prorměnění Páně. Na co sis pomyslel, když jsi to poslouchal? Asi: „Vždyť už to znám - tolikrát jsem to už slyšel!“
Jenže křesťanství se neměří podle toho, co z něj známe, ale co děláme, zda podle toho jednáme.
   O čem si myslíme, že známe dokonale, to pak zpravidla známe nejmíň. Když rodiče si myslí, že znají své děti, pak přestanou poslouchat, co mluví, pozorovat je, usilovat o důvěru. Pak si mohou být jisti, že se jednoho dne dovědí věci, nad kterými budou žasnout, poznají, že své děti neznali.
   Když si děti myslí, že znají své rodiče, že je mají prokouknuté, pak začnou kolem nich chodit jako kolem kusu starého nábytku, kterého užívají. Ale nikdy je nenapadne, blíž si ho všimnout, dokud někdo cizí jej nezačne obdivovat.
   Když si myslí žena, že zná svého muže - když už nic nového od něj nečeká, - když už pořádně ani neposlouchá, co říká - pak ho přestává znát. A to pak bývá okamažik, ve kterém jej začne poznávat a obdivovat někdo druhý.
   S naším křesťantstvím to bývá tak, jak v tom zevšednělém manželství: Myslíme si, že vše už známe, protože se už o nic nezajímáme, dál si nelámeme hlavu. Není problémů ani otazníků.
   Kolikpak procent křesťanů si přečte za celý život aspoň jedenkrát celé evangelium! Obávám se, že sotva víc, jak 10%!
   A přece víme, že evangelium není jen vyprávění o dávných událostech, ale o tobě. Musím si stále znovu připominat: je to proroctví o tvém jednání. Je to zrcadlo, jaký jsi a co děláš!
   Dnešní evangelium chce otřást naším navyklým křesťanstvím: I ty jsi jako apoštolové.
   Už tolikrát jsi slyšel Krista v jeho evangeliu.
   Moc kázání jsi už slyšel, a čím víc jich slyšíš, tím míň s tebou hnou. Už tolikrát jsi říkal, že jsi katolík a že věříš v Krista, že tu svou víru ani nepraktikuješ: Uvěřil jsi v něj dřív, než jsi jej doopravdy poznal.
   Pravda, zažil jsi už také někdy okamžik „proměnění“: snad ve chvíli modlitby, snad při svatém přijímání, zahlédls jeho velikost a skvělost jeho láskyplné tváře. Ale také jako Petr jsi hned začal stavět chatku ze svých představ o něm, do které sis jej uzavřel, představy o něm stabilizoval. Už jej znáš.
   Ale Kristus je jinačí, než si představujeme, je větší, než si myslíme.
   Dnes se v nás má znovu probudit zvědavost: Kdo vlastně je Ježíš z Nazareta?
   Řekneš: „Přece to víme z katechismu: Je pravý Bůh a pravý člověk.“ Správně. Ale to je jen jeho „charateristika“, věroučné vyjádření. To ještě není osobní setkání.
   Stane se ti u lidí: setkáš se poprvé se známou osobností. Dosud jsi ji znal jen z vyprávění. Máš radost a říkáš si: Vypadá jinak, než jsem si představoval.
   U takové osobnosti jako Ježíš Kristus musíš též počítat s překvapením. Kdykoli se nám podaří poznat jej o trochu blíž, vždy zjistíme, že je jinačí, než naše dosavadní představa.
   Naší Horou proměnění - místem setkání s Ním - je nám dnes tento oltář. Vyhlížejme je dnes s novou dychtivostí. Snad i nám bude dáno, že zahlédneme blíže, lépe, jeho oslavenou tvář.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Mk 9,2-10

   Nic se nedivím tomu Petrovi, že se na Hoře proměnění chtěl hned zabydlit a zůstat tam. Kde jsou na nás hodní, kde je nám hezky, odtud se nám ani nechce odejít.
   Ale zato nám není dobře tam, kde o nás nestojí. To jistě znáte dobře vy, děti. Třebas, když jste začali chodit do školy. Připadali jste si tam cizí. Některé děti se tam už mezi sebou bavily a vás si nikdo nevšímal. Nebo se vám dokonce posmíval. To má pak člověk ošklivý pocit: tady nikdo není se mnou - všichni jsou proti mně. Nejraději bych utekl domů - tam jsou všichni při mně, tam mě mají rádi.
   Taková věc se může stát i nám, dospělým. Máme pocit: Nikdo mě nemá rád, všichni jsou proti mně. A to je tak hrozný pocit, že jde o život.
   Možná někdo vzpomínáte, jak před několika lety vzbudila po celém světě rozruch sebevražda slavné americké hollywoodské herečky Marilyn Monroe. Byla krásná, byla bohatá, byla slavná. Všichni si mysleli, že je i šťastná. A ona byla zatím zoufalá, protože osamělá: všichni chtěli její peníze, její slávu, její tělo... Našli ji na posteli mrtvou s telefonem v ruce. Koho se to pokoušela dovolat, ke komu chtěla volat o pomoc? Jihoamerický kněz Ernesto Cardenal o tom napsal báseň, která končí výzvou: odpověz ty na její volání o pomoc! Ukazuj všem kolem sebe, kdo je při nich věrně a vytrvale, kdo je při nich vždycky!
   Kdo je vždycky při nás, o tom mluví dnes svatý Pavel v epištole: Bůh je s námi! Bůh je při nás!
   Kdo se Boha bojí, ten je nevěřící pohan. Teprve poznání, že Bůh není nikdy proti nám, že je vždycky při nás - teprv to z nás činí věřící křetany.
   Pavlovo: „Bůh je při nás“ z dnešní epištoly - to je vlastně nejkratší vyznání víry, nejkratší kredo. Co všechno tohle kredo pro nás znamená?
   - Znamená to zaprvé, že Bůh mne přijímá takového, jaký jsem. Že Bůh chce, abych žil. I když já sám si připadám často nepatrný a bezvýznamný, - Bůh mne bere vážně, přijal mne za svého. Když tohle domyslela svatá Terezie, napsala s radostí: „Chválím tě, Bože, s takovou tváří, jakou jsi mi dal.“
   - Bůh je při nás, znamená za druhé, že Bůh je při mně i tenkrát, když si to nejméně zasloužím.
Je to k nevíře, ale je to samo jádro radostné zvěsti evangelia: I tenkrát, když já mařím Boží plány, i tenkrát, když já se od Boha odvrátím - Bůh se ode mne neodvrátí. U proroka Oseáše (11,9) čteme: „Jsem Bůh a ne člověk, nechci tě zahubit!“ A svatý Pavel říká: „Bůh přece ospravedlňuje!“
   Kdo v sobě přemůže nedůvěru a malověrnost, ten dokáže přijmout i třetí důsledek, který zní:
   Bůh je při mně, i když jedná zdánlivě proti mně. Když se mi nevede, když se mé plány a má přání hatí. Když uvěřím, že Bůh je Otec, pak už to vím provždycky, jako žalmista: „I kdybych měl jít údolím stínů smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty, Bože, se mnou jsi!“
   To pak už žijeme - se svatým Pavlem - v radostné křesťanské jistotě, že ani výšky ani hloubky, ani nic v životě, ani nic ve smrti nás neodloučí od Boží lásky k nám.
   Jsou v životě člověka chvíle, kdy potřebuje, aby mu někdo kázal pokání: jsi hříšník, ubožák a ztroskotanec. - Ale daleko častěji potřebujeme toho, kdo nás ujistí: tvému nebeskému Otci nevadí, žes nepředstihl ostatní. Tvému Otci nevadí, žes neudělal kariéru, žes nezvládl, co po tobě chtěli jiní a cos po sobě chtěl ty sám. Ani tvé hříchy a trapná selhání mu nezabránily, aby tě měl stále rád, aby nebyl při tobě. Bůh je při tobě, člověče, nejsi sám!
   Proto pravé kající obrácení srdce nespočívá jen v uznání a doznání, že jsme hříšníci: Že jsme zavinili věci, které už nelze napravit, že jsme promarnili čas, který už nedoženeme, že jsme nevyužili příležitosti, která se už nevrátí.
   Je dobré si to vše pokorně doznat, ale o obrácení srdce lze mluvit už tenkrát, když si uvědomíme: I když jsem se toho všeho dopustil, vím, že Bůh mě přesto stále má rád. Bůh je se mnou, chce, aby se mi podařilo z toho všeho vybřednout, vyjít, zachránit se. S pomocí Božího odpuštění se mohu zbavit břemen vlastních neúspěchů v minulosti a cele se obrátit k nádherné a radostné přítomnosti Božích dětí.
   Je-li Bůh s námi - kdo proti nám?
   Pojďte se teď radostně přihlásit k Bohu, který je nám věrným Otcem, který je vždy při nás.


02.03.2005 - 18:15   JR  
» Re: Mk 09, 02-13

jeho šaty zářivě zbělely
V Tréťjakovské galerii v Moskvě je známá ikona Proměnění Páně od Teofána Řeka. Z postavy Krista vyzařuje neobyčejná bělost, zdá se, jakoby tam bylo skutečné světlo. Je to jenom malířský motiv? V obecné mluvě znamená bělost čistotu. Kristus se při proměnění zaskvěl jako čistá myšlenka Boží. I v lidském soužití mají čisté myšlenky zvláštní lesk a přitažlivost. O některých lidech říkáme, že jsou „průzrační“, jiné naopak podezříváme z „nekalých úmyslů“. Jak takové myšlení vzniká? jeden malíř to názorně vysvětlil asi takto: Když stojím před plátnem poprvé, mám mysl celou zmatenou a pobouřenou, honí se mně v hlavě mraky. Všechno se však najednou rozjasní, až mně přijde pravá idea obrazu. Pak už mohu malovat. I my všichni, řečeno obrazně, stojíme před plátnem svého života. Máme mysl tak dlouho zmatenou, dokud nepochopíme, že je jeho základní ideou Kristus a že podle něho máme vytvořit umělecké dílo svého života.


02.03.2005 - 18:14   JR  
» Re: Mk 09, 02-13

Svět proměněný
Když se díváme z hory do údolí, nepochybujeme o tom, že je to ono, ze kterého jsme vyšli. Ale přece se zdá jiné, protože je jinak vidíme. Tento zážitek, jak učili starověcí stoičtí filosofové, máme v denním životě u každé radosti a bolesti. Ztratili jsme peníze. Jak nás to mrzelo ten den! Dnes se tomu už možná smějeme. Včera jsme se naopak smáli, když jsme si druhého dobírali. Dnes nás to mrzí, protože jsme zjistili, že se ho to dotklo. Z této zkušenosti odvozovali stoici závěr: Abychom byli šťastni, není potřeba měnit svět, ale je potřeba najít ke všem věcem správný postoj. Zásada není špatná. Ale je snadno uskutečnitelná? Který postoj je správný? Z teologie víme, že Bůh vidí všechno, nic mu neujde. A přece je věčně blažený. Kdybychom se dokázali podívat na všechno Božíma očima, bylo by nám na světě dobře, jako apoštolům na hoře Tábor.


02.03.2005 - 18:14   JR  
» Mk 9, 1-12

Vyvedl je na vysokou horu
„Když vystupujete na hory,“ radil zkušený alpinista, , jděte pomalu, pravidelně, ale každých dvě stě metrů se otočte a dívejte se nazpět, pozorujte, jak se rozšiřuje obzor!“ Z vysoké hory totiž vidíme svět, ve kterém normálně žijeme, dům, kde spíme, údolí, kam chodíme na vycházku. Ale vidíme to všecko z vysoka, jakoby jinýma očima. Tato zkušenost nám vysvětlí jistý postoj, který máme mít k vypravování o zjeveních. Často se totiž o nich čte v životopisech svatých. Je zajímavé, že světci sami jim z počátku nevěřili. Báli se klamu, iluze. Jak poznat pravá vidění od falešných? Není to vždycky snadné. Ale jedna známka nám to usnadňuje. Bůh nedává svým vyvoleným vidět nějaký neskutečný, jiný svět. Ukáže jim naopak jejich vlastní život, ale z výšky, tj. tak, aby se na něj dívali ne jenom svýma, ale i Božíma očima.


16.09.2003 - 16:55   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 9, 2-12

      Ťažko by sme niekoho našli, kto by presvedčivo povedal, že je dobre, ako je. Každý z nás si myslí, že treba čosi zmeniť, aby bolo lepšie. Je to oprávnená túžba a hlboko zakorenená v človeku.
      Nepáči sa nám veľa vecí na tomto svete, možno dokonca sa nám svet vôbec nepáči; veľa by sme v ňom chceli zmeniť, či dokonca všetko zmeniť. Ale ak máme ambície, aby sme žili ľudsky, aby náš život mal nejakú hodnotu, tak nemáme na výber: môžeme ísť dopredu len svetom, ktorý nechceme. Niet iného spôsobu, aby sme ho zmenili; všetko iné bude zbabelou ilúziou alebo podvodom.
      Ak si myslíme, že je zle, tak možno je tomu tak, že chceme, aby príliš veľa niekto iný niečo za nás vybavoval a menil: vláda, Cirkev, politici z bohatého Západu, nakoniec sám Pán Ježiš. Pane Ježišu, premeň! – volajú nábožní ľudia v Litániach k Pánovmu premeneniu.
      Ale sú veci, ktoré nevybaví za nás vláda, ani Cirkev, ani politici a ktorých vybavenie Pán Ježiš požaduje od nás samých. A to je naša osobná premena. Nemožno meniť svet, a pritom nemeniť seba, a to v tých podmienkach, aké máme k dispozícií na tejto etape dejín. Tí, ktorí dokážu len nariekať, kliať, kritizovať, ktorí snívajú ako by cez tento svet preleteli, či akúsi neistú chvíľu prečkali – v podstate nič na tomto svete nechcú a nedokážu zmeniť. Nemožno sa zatvoriť na akomsi Olympe a povedať: čo je ma do toho všetkého, čo je zlé – to nie ja – a počkať, viac alebo menej trpezlivo, až „sa niečo zmení“. Žiaľ, všetci v určitej miere máme vinu na tom, čo je zlé. Treba teda opustiť to svoje teplučko – a zostúpiť do maličkého pekla nepríjemnej každodennosti a v týchto podmienkach učiť sa trpezlivosti, svedomitosti, vytrvalosti, ochote... Takto premieňame seba; ale meniac seba – pretvárame svet, ktorý nám tak veľmi nevyhovuje.
      Dobré je nám tu – hovorí sv. Peter. Samozrejme, dobre je tam, kde je s nami Pán Ježiš. Ešte lepšie tam, kde je premenený, kde sa nám ukazuje nie zaťažený krížom, ale žiariaci v sláve. Táto premena sa však musí odohrať predovšetkým v nás, aby skrze nás sa stala údelom sveta, v ktorom máme žiť.


06.09.2003 - 21:55   Angelo Scarano  
» Mk 9, 2-10

      „Můžeme se ještě změnit?“ Možná s takovou skeptickou otázkou někteří vstoupili do postní doby. Mnohé pokusy „o obrácení“ ztroskotaly (či skončily s malým „efektem“), a tak je pochopitelné určité vystřízlivění a rezignace. A taková rozčarující zkušenost není ani tak minusem, jako spíš plusem. Z několika důvodů. Poznali jsme, že opravdu na to nemáme, abychom „se obrátili“. Pokud z toho vyrostlo naše vědomí pokory (ale ne sebepohrdání či „definitivní prohry“!), pak je to jedině dobře. A už to bylo „velkým plodem“ (a efektem) neúspěšných pokusů o změnu. Z takového stupínku jsme třeba mohli pokročit výš: my na to nemáme, a proto „o to víc“ potřebujeme Boha. Jasně, tuto teoretickou poučku známe velmi dobře („bez milosti se neobejdu“): avšak něco jiného je teoretická znalost, něco jiného je znalost existenciální, na vlastní kůži prožitá a za svou přijatá. Asi každý člověk potřebuje projít zkušeností toho puberťáckého „já na to mám“, „zvládnu to sám“ (čili – zvládnu „obrácení“, sebezápor, půst), aby po opakovaném narážení na zavřené dveře „dostal rozum“ a pochopil: „Tudy ne, přátelé“. Takové poznání nemá vést k depresi, „že to nejde“ (a že volání k obrácení je prázdnou agitací), ale „že to jde i jinak“.
      Tato neděle obsahuje velmi prosté poselství: „Zastav se na chvíli, neobírej se pořád sám sebou, nedívej se na ty svoje asketické činy (nezdary, nemožné vlastnosti či hříchy). Dívej se na Krista. Představ si ho na hoře, jak je proměněný, prozářený, prostoupený světlem. Jednoduše nech spočinout svůj zrak na Kristu (jako bys na něm nechal své oči).“ Jak dalece se asi Kristus odevzdal Otci, že jím byl nakonec tak prostoupen? Jak velký prostor (a svobodu) Kristus poskytl svému Otci, že ho mohl tak proměnit?
      Na proměněném Kristu září především umění odevzdanosti. On se zcela odevzdává Otci (a kráčí i po nepříjemné cestě utrpení, „ztrapnění“ před druhými a ztráty všeho), a proto zakouší, jak se mu Otec odevzdává a pro-měňuje. Kristus se totiž nez-měnil, ale pro-měnil: zakusil něco hlubšího než pouhou z-měnu, totiž vnitřní a celostnou pro-měnu, zasahující do morku kostí – protože až tam pustil svého Otce. Až na tělo, pod kůži. Do svého nejhlubšího soukromí.
      A tak odpověď na otázku „můžeme se ještě změnit?“ nezní „ano“, ale „nejen změnit, ale dokonce proměnit“. Naše četné pokusy o obrácení byly doposud možná zaměřené na pouhou změnu (vnějšího chování, „překonání zlozvyku“), okrášlení fasády našeho vnějšího života (abychom vypadali dobře před sebou? před druhými?). V evangeliu však nejde o změnu, ale o proměnu – do morku kostí. A to bude možné tehdy, když pustíme Otce pod kůži.


30.08.2003 - 08:11   Angelo Scarano  
» Mk 9, 2-10

      Žádný jiný evangelní text (z událostí před Velikonocemi) se tomuto úryvku nepodobá. Vždyť celá Ježíšova služba je zahalená jakousi rouškou – a jen v tomto případě se rouška odnímá a něco z Kristovy slávy vyzařuje přímo před očima učedníků. Tato sláva má posílit učedníky tváří v tvář nastávajícímu utrpení Mistra a má legitimovat Krista jako Mesiáše a Syna Božího, a to navzdory pohoršlivému proroctví o jeho smrti. Příhodným názvem perikopy by mohlo být: „Boží odpověď na zvěst o utrpení“.
      Středem vyprávění není jen zjevení Kristovy slávy, ale také Otcovo slovo.
      2-3 Výjimečné časové určení „po šesti dnech“ (vynechané v liturg. textu) je snad narážkou na Ex 24,12-18, kde Mojžíš vidí Hospodinovu slávu na hoře a sedmého dne slyší Boží hlas. Ježíš bere s sebou tři učedníky: srv. Ex 24,1.9, kde Mojžíš přibírá tři blízké spolupracovníky, Árona, Nadaba a Abihu. Právě tito tři učedníci mají tu výsadu, že mohou doprovázet Krista v Getsemanské zahradě (26,37). Skutečnost, že jen úzký okruh učedníků může být svědkem této události, poukazuje na skutečnost, že se nejedná o veřejnou epifanií: proto se o ní má zachovat mlčení (v. 9). Vysoká hora v určitém smyslu koresponduje s horou Sinaj.
      Slovo „proměnit se“ je také v Řím 12,2 a 2 Kor 3,18 („Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně“ - tato pasáž je rozvedením a výkladem Ex 34): toto druhé místo je snad narážkou na příběh o proměnění. Jak si jej představit? Na pomoc nám přichází následující věta: jeho šaty byly bílé jako světlo (srv. bělost andělských rouch, 28,3). Učedníci vidí Krista jako nikdy předtím. To, co vidí, jim určitě připomíná příběh o Mojžíšovi na Sinaji (srv. Ex 24). Je zjevné, že se dostávají do přímého kontaktu se slávou Boží přítomnosti.
      4 Rozmluva s Mojžíšem a Eliášem navozuje, že Kristovo dílo je v jednotě s učením SZ, reprezentovaným těmito dvěma postavami. Výklad, že Mojžíš představuje zákon a Eliáš proroky, se nedá podložit (na Mojžíše se v tomto úryvku naráží spíš jako na proroka, viz verš 7 navazující na Dt 18,15; navíc, kde je v Bibli představen Eliáš jako zástupce proroků?). Jak Eliáš, tak Mojžíš představují nebeský zástup: oba byli vzati do nebe po smrti (2 Kr 2,11-12; viz rabínskou tradici o Mojžíšovi v návaznosti na Dt 34,6). Tyto dvě postavy jsou spojeny s horou Božího zjevení (Mojžíš se Sinaji, Eliáš s Chorebem, 1 Kr 19,8). Ještě důležitější je to, že oba jsou eschatologickými postavami, které mají předcházet příchod Mesiáše na konci časů (srv. 9,11; proměnění je předobrazem a předchutí nastávající poslední doby). Mojžíš je předobrazem Mesiáše (viz níže „kontext předcházející“), Eliáš předchůdcem.
      5 Petrova slova se dají přeložit také: je dobré, prospěšné, potěšující tady být. Apoštolův záměr postavit tři stany snad prozrazuje předpochopení, že už nastává definitivní konec světa: stany by měly posloužit trvalému přebývání.
      6-7 Oblak symbolizuje přítomnost Boží (srv.Ex 40,35). Zazní hlas (i po křtu zazněl hlas z nebe, 1,11). Pronesená slova se shodují s těmi uvedenými v 1,11, ale nyní se navíc přidává „jeho poslouchejte“, což zdůrazňuje jedinečnou Ježíšovu autoritu, a to v návaznosti na Dt 18,15 („Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ Srv. Sk 3,22-23). Boží hlas tedy ztotožňuje Krista se Synem, který má jedinečnou autoritu. A protože učedníci těžko přijímají Ježíšova slova o jeho smrti (viz Petrovu námitku, Mk 8,32), Bůh vybízí: Toho poslouchejte (tj. přijměte jeho slova o cestě utrpení).
      8 Nyní zůstává jen Ježíš, kterého mají učedníci poslouchat. Jeho slova, jeho přítomnost stačí.
      9-10 Příkaz mlčet je variantou motivu mesiánského tajemství (8,30). Jestliže Kristus pravidelně vybízel k mlčení o své mesiánské identitě, tím spíš v tomto případě, kdy hrozilo nebezpečí špatného pochopení jeho budoucí cesty. Teprve po vzkříšení bude možné hlásat, bez rizika nepochopení, tajemství Kristova proměnění.


29.08.2003 - 19:57   Angelo Scarano  
» Mk 9, 2-10

      Ježíšovo proměnění se odehrává na hoře, typickém místě zjevení Boží slávy. Úryvek obsahuje mnoho styčných bodů s Božím zjevením na hoře Sinaji (Ex 33-34): místo o samotě, oblak symbolizující Boží přítomnost, proměnění, Boží výzva k poslušnosti. Přesto evangelní událost převyšuje starozákonní zjevení. Mojžíšovi zářila jenom kůže na tváři (Ex 34,29), kdežto Ježíšovi celé tělo, ba dokonce i oděv. Mojžíš zakusil sám Boží přítomnost, Ježíš však dal zakusit tu slávu také třem dalším učedníkům. Mojžíš přijal slova od Hospodina, kdežto Ježíš sám má slova, která mají učedníci poslechnout. Ježíš je novým Mojžíšem, dokonce větším než on, protože je Božím milovaným Synem. Proto nyní stačí samotný Ježíš, stačí jeho slovo.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet