19.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Mladí ľudia. ktorí sa tak ľahko vzdávajú viery, nevedia, aká je to trýzeň získať ju znova.

~Paul Claudel~

12.06.2003 - (čítanosť2428 reakcie13)


Mk 6, 30-44

      30 Apoštoli sa zišli k Ježišovi a porozprávali mu všetko, čo robili a učili. 31 On im povedal: „Poďte vy sami do ústrania na pusté miesto a trochu si odpočiňte.“ Lebo stále prichádzalo a odchádzalo mnoho ľudí a nemali sa kedy ani najesť. 32 Odišli teda loďou na pusté miesto do samoty.
      33 Ale videli ich odchádzať a mnohí sa dovtípili, kam. Pešo sa ta zbehli zo všetkých miest a predstihli ich. 34 Keď vystúpil a videl veľký zástup, zľutoval sa nad nimi, lebo boli ako ovce bez pastiera. A začal ich učiť mnohým veciam. 35 Keď už bolo veľa hodín, pristúpili k nemu jeho učeníci a hovorili: „Toto miesto je pusté a je už veľa hodín. 36 Rozpusť ich, nech sa rozídu do okolitých osád a dedín kúpiť si niečo na jedenie.“ 37 On im odpovedal: „Vy im dajte jesť!“ Vraveli mu: „Máme ísť nakúpiť za dvesto denárov chleba a dať im jesť?“ 38 Opýtal sa ich: „Koľko máte chlebov? Choďte sa pozrieť!“ Keď to zistili, povedali: „Päť a dve ryby.“ 39 Tu im rozkázal usadiť všetkých po skupinách na zelenú trávu. 40 A posadali si v skupinách po sto a po päťdesiat. 41 Potom vzal päť chlebov a dve ryby, pozdvihol oči k nebu, dobrorečil, lámal chleby a dával svojim učeníkom, aby im ich rozdávali. Aj obe ryby rozdelil všetkým. 42 Všetci jedli a nasýtili sa, 43 ba ešte nazbierali dvanásť plných košov odrobín a zvyškov z rýb. 44 A tých, čo jedli chleby, bolo päťtisíc mužov.

30-44.      Mt 14, 13-21; Lk 9, 10-17; Jn 6, 1-13.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2845)
Mk 6, 14-29
12.06.2003 | Čítanosť(2829)
Mk 6, 1-13
12.06.2003 | Čítanosť(2124)
Mk 6, 45-56


28.11.2006 - 19:42   a.o.  
» Mk 6,30-34

Byli jako ovce bez pastýře.
To je obraz zástupů shromážděných kolem Ježíše. Jako první „pastýřskou“ pomoc má pro ně Ježíš své slovo (v. 34b), aby je pak mohl sytit i tělesným chlebem (viz vynechané 6,35-44). Obojí se mají učit i učedníci (a církev), kteří se vrátili z první misijní cesty (viz 6,12) - po prvotním zvěstování pokračovat ve službě sycením slovem a chlebem života, a tak ze „zástupů“ vytvářet „svatý lid Boží“.


24.03.2006 - 16:18   JR  
» Mk 6, 34-44

Viděl velký zástup lidi, pojal ho s nimi soucit
Autoři, kteří mluví o úctě k Božskému srdci Ježíšovu, vysvětlují, že slovem „srdce“ se tu myslí celý vnitřní život Kristův, ke kterému ovšem patří i citová stránka. Ale mluví o ní obyčejně jenom velice stručně. Mají totiž obavu, aby se ta možnost nestala tuze sentimentální. Racionální psychologie si totiž citů neváží, považuje je za pouhý průvodní jev. Skutek lásky, ke kterému se svobodně rozhodnu, je dobrý a záslužný, i když přitom necítím k bližnímu žádnou náklonnost. Nepochybujeme o tomto zásadním morálním postoji. Ale přece není úplný. V Solovjov je naopak přesvědčen, že soucit s bližním je první impuls, který nás nakonec dovede k tomu, že se rozhodneme pro něj něco udělat, tj. ke skutku lásky Tento soucit s druhými je hlas podvědomí a ujišťuje nás, že jsme všichni jedno a že to, co bolí druhého, cítím i já. Jak velký soucit s lidmi musel cítit Ježíš, když se od samého počátku se všemi ztotožnil!


24.03.2006 - 16:18   JR  
» Mk 6, 34-44

Soucit s hladem bližního
Intenzita soucitu roste podle toho, jak se cítíme s druhým spojeni. Je proto daleko silnější u matky vůči vlastnímu dítěti, než vůči cizí osobě. Ale je také v souladu s tím, o jak důležitou věc jde. Daleko hlubší soustrast máme s tím, komu zemřela matka, než s tím, kdo ztratil peněženku. Ježíš, který přišel lidi spasit, má jistě neskonale hlubší soucit s tím, kdo hřeší, než s tím, kdo trpí hlad. Často se proto ptáme, nemá-li se církev plně věnovat kázání evangelia a neztrácet síly v tzv. sociální činnosti, ve starosti o chudé. Už apoštolé si položili tuto otázku a vysvětili ke službě chudých sedm jáhnů, aby oni sami byli volní pro Boží slovo (Sk 6,1 nn.). Ale už sama skutečnost, že vysvětili jáhny, dokazuje, že kázání o Boží lásce je neoddělitelné od skutků lásky, které jsou i hmotné. Gandi říkával, že hladující rozumí všem krásným slovům, jenom mají-li formu chleba.


24.03.2006 - 16:18   JR  
» Mk 6, 34-44

Nasycení zázračné
Zázrak, o kterém se vypravuje, má zvláštní ráz. I židé v sinajské poušti se nasytili zvláštním zásahem Božím: dostali chléb z nebe, manu (Dt 8,3). Zde je tomu jinak. Ježíš rozděluje pět chlebů a dvě ryby, které měli při sobě. Není to ovšem menší div, ale je jaksi bližší dennímu životu, dá se v malém přirozeném stupni napodobit. Uskrovníme-li se, můžeme dát druhému. Tak to, co bylo pro jednoho, stačí pro dva. Víme, že v tom je velký problém dnešní nerovnosti ve světě. Na jedné straně se užívá tak, že se zneužívá, na druhé straně chybí i to nejnutnější. Bylo by potřeba umět se podělit s jinými. Ale kdo může jednotlivce přinutit, aby se zřekli toho, co považují za své? Státní donucení se ukazuje neúčinné, vede k nerovnosti jiného typu. K tomu je potřeba zázraku. Ten zázrak se pak v normálním životě jmenuje křesťanská láska.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Mk 6,30-34

   Odpočívat je umění
   Před chvilkou jsme si v evangeliu četli, jak „stále přicházelo tolik lidi, že ani neměli čas se najíst“. Myslím, že většina z nás tu poznala i svou denní situaci. Také na nás se hrne práce rychleji, než stačíme zvládnout. Proto platí dnešní výzva Pána Ježíše i nám: „Pojďte stranou, na klidné místo, trochu si odpočiňte!“
   Jenže ty si hned říkáš: „Ja, kdyby to šlo. U mne to nejde.“ - Jenže, kdo si neumí odpočinout, ten vezme klid i lidem kolem sebe: začne být nervózní, zmatkuje, honí druhé, je protivný.
   Buď umíš odpočívat nebo zmatkařit, jiná možnost asi není. Jenže znervóznit umí každý jaksi sám sebou, bez učení, to je živočišné. Ale zklidnit se, to umí jen ten, kdo se tomu učí a naučí, to sám ze sebe neumí nikdo.
   A to bych dnes chtěl: povzbudit vás, abyste se učili umění zklidnit se, odpočinout. Je to umění křesťanského života, a vy přece křesťané jste. Mnozí z vás to jistě už umějí. Všichni jsme schopni se tomu naučit.
   Ztišení před Bohem
   Starodávný křesťanský název pro toto ztišení před Boží tváří je: modlitba, rozjímání, meditace. Jenže mnoho lidí si pod meditací představuje jen jakousi mlhavou nečinnost mnichů v klášteřích. A modlitba? To je jim odříkávání naučených modlitbiček ke cti Boží, co se každý den musí, ale na co se stále zapomíná.
   A ona zatím meditace je rozepnutí křídel k nejbohatšímu životu, jakého je lidská bytost schopná.
   Jaká je tvá zkušenost s modlitbou? Začala jistě veršíky odříkávaných modliteb v dětských letech. Pak jsi slyšel o modlitbě vlastními slovy a začal jsi to zkoušet. Ale člověk je se svými myšlenkami a nápady tak trapně brzo u konce. Je to často tak ubohé. nudné a prázdné, co při modlitbě děláme. Kdepak je zotavení, kdepak nádherná chvilka společenství s Pánem Ježíšem, kdepak načerpání klidu a pokoje.
   Ježíš učitelem: ostrůvky klidu
   Jakže to dělal Pán Ježíš s učedníky - a těmi jsme přece i my! Nejprv je vybízí: Pojďte stranou na klidné místo. A tu je hned první překážka pro nás: jak najít klidnou chvilku, klidný koutek?
   Když žiješ v rodině křesťanské, tam by mělo platit právo každého člena rodiny na chvilky klidu, které ostatní bez řečí respektují: když se na chvilku postavíš k oknu, sedneš si s knížkou, zadíváš se na obrázek na zdi, pustíš si gramodesku - a tak myslí poodejdeš od ostatních.
   Když žiješ mezi lidmi, před kterými musíš svůj duchovní život i modlitbu skrývat, kteří tvé ticho nechtějí respektovat, nauč se vyhledávat a využívat klidných chvilek jinak: cestou do práce, při mechanické práci, čekání ve frontě, při procházce za město. Když budeš hledat, určitě objeviš takové ostrůvky klidu na pár minut i v seberušnějším prostředí, jako kuřák i v sebevětším pilnu najde chvilku pro svou cigaretu.
   Spolu s Ježíšem
   To je tedy první: chvilka klidu. A dál? Učedníci tam šli spolu s Ježíšem.
Tvé ztišení se také má stát setkáním s Ježíšem - a tím modlitbou. Proto nezačni hned překotně chrlit slova a slova, ale ztiš se a posaď se u nohou Ježíšových, jako Maria seděla u jeho nohou. Hledím na Ježíše a on hledí na mne. Hledí pohledem, který vidí celé mé nitro, všechno v něm. On mě zná, ví vše. Mohu mu jen naslouchat, mohu mu i odpovídat. Jsem rád, že jsem na chvilku tak blízko u něho. Pak zas vyskočím a půjdu dál - s jeho hlasem v sluchu, s jeho pohledem v srdci, zklidnělý a spokojený. Poslechněme si, jak básník Paul Claudel trávil tichou polední chvilku u Matky Boží.
   Svatá Panna v poledne
   Poledne. Kostel otevřen. Na chvilku vcházím tam
   za Tebou, Maria, Matko Ježíšova, neskloněn k modlitbám
   dnes nemám, co bych moh povídat a oč bych prosil snad
   Jenom se na Tebe, Maria, přicházím podívat
   pohlédnout na Tebe a šťasten pocítit
   že jsem Tvůj syn a že tu mohu být
   Jen malý okamžik, kdy vše se zastaví
   Poledne
   Být s Tebou, Maria, na místě, kde jsi Ty
   na Tebe pohlížet, Rodičko Ježíšova
   Jen slunci dovolit, ať říká vroucná slova
   mlčet, jen srdcem zazpívat, co nelze pronésti
   jak pták, jenž písní promluví o slunci o štěstí
    Ty krásná k slzám, Vladařko, Dívenko neposkvrněná
    Ty líbeznosti milostná, Ty kráso beze jména
   Ty čistá paní panenská, Ty Matko Spasitele
   Pravda a věčná naděje ve Tvojím spala těle
    Jsi Žena, něha nezměrná, kterou už nezná svět
    Tvůj pohled navrací čistotu dětských let
   Protože vždycky chráníš nás a celou naši zemi
   protože hněvům bráníš, Ty paní s liliemi
    protože ve dnech úděsných, kdy svět se strachem chví
    jen Ty, jen Ty vždy prosíš o soucit s hříšníky
   protože zemi ubohé, v níž jsem se narodil
   Tvůj plášť byl štítem ochranným a před zkázou ji kryl
    už proto, Maria, že jsi, že j s i , ž e jsi
    už proto, Matko Maria, skláním se v pokoře
   Co si dnes zapamatujeme:
   Jako člověk vyskočí a protáhne tělo unavené dlouhým seděním, tak se chceme učit osvěžit mysl ve chvilkách ztišení, meditace, modlitby během dne, ve chvilkách společenství s naším Pánem. Budeme mu naslouchat, protože modlitba není jen hovor k Bohu, ale i naslouchání a odpovídání Pánu.


27.11.2004 - 12:09   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 6, 34-44

      Zázračný fakt, opísaný v Evanjeliu, je obrazom Božej starostlivosti o telo človeka. Boh síce stvoril človeka na svoju podobu, a teda predovšetkým ako duchovnú bytosť, ale kázal mu žiť v materiálnom svete a vládnuť nad týmto svetom. Kázal mu byť v tomto svete predstaviteľom Boha – skrze nesmrteľnú dušu. Kázal mu uskutočňovať Božie myšlienky a vôľu – skrze rozum a slobodnú vôľu. A k tomu, aby si duchom podriadil hmotu, človek potrebuje telo. Teda Boh stvoril aj telo. Boh pre toto telo nechcel ani chorobu, ani hlad, ani smrť. Tieto nedokonalosti zapríčinil človek svojím prvotným hriechom; a ostatne, povedzme si úprimne, človek naďalej robí, čo môže, aby uškodil telu. Napriek tomu – telo je potrebné. Aby človek bol schopný posvätiť sa a spasiť, aby bol schopný zachovávať Božie prikázania a zásady Kristovej dokonalosti, aby konal dobro a premáhal zlo – potrebuje telo. A Kristus vykúpil celého človeka a chce ho spasiť spolu s jeho telom. A teraz, keď rozmnožil chlieb, dal na vedomie, že ťažko je učiť a zdokonaľovať umrlcov, ktorých od hladu vidíme dvojnásobne trojnásobne viac.
      Preto Božia Prozreteľnosť bdie nad telom; Boh prikazuje človeku starať sa o zdravie a život tela, ustanovujúc prikázanie: Nezabiješ! Proti tomuto prikázaniu možno hrešiť alebo nadmieru vyhovujúc svojmu telu – alebo tak či onak škodiac telu. Človek má tiež právo dôverovať Božej starostlivosti o svoje telo, zvlášť človek, ktorý sa ponáhľa až na pustinu, aby počúval Božie slovo.
      Počas sv. omše si uvedomme, že ak Boh prebýval medzi nami, tak to urobil vo svojom tele; ak nás vykúpil – tak skrze to, že obetoval svoje telo. V každej sv. omši sme svedkami tejto obety a v každom sv. prijímaní sa naše telo organicky spája s Kristovým telom. Kiežby takto, čo najčastejšou účasťou na sv. prijímaní, Kristovo telo sa stávalo pre nás zárukou zmŕtvychvstania a večnej slávy.


27.09.2004 - 06:21   Angelo Scarano  
» Mk 6, 30-34

      Opět Ježíš s lidskou tváří – vždyť jak „obyčejně“ zní „pojďte stranou si odpočinout“, „bylo mu jich líto“! Je možná nezvyklé, že Ježíš takhle hovoří, ne? Takové obyčejné věty, které by mohly pocházet od „jakéhokoli“ člověka. A přece tato slova nejsou tak banální, jak se na první pohled může jevit. Vezměme tu první větu – „pojďte stranou si odpočinout“. Nemá to však být pouhý odpočinek, ale odpočinek „s Ježíšem“. V jeho blízkosti. A to radikálně mění situaci. Anebo druhou větu – „bylo mu jich líto“. Ježíš se však nezastavil u pocitů, udělal něco konkrétního – začal učit. A to je zarážející, ne? Zatímco lidé byli chtiví zázraků, viditelných znamení, Kristus místo toho nabízí… slova. Ano, nabízí slova – nejsou to však slova, slova a jen slova. O Ježíšových slovech totiž paradoxně platí… že to nejsou slova! „On neučí jako učitelé zákona, ale jako ten, kdo má moc“ – jako ten, který ukazuje cestu tam, kde je tma tmoucí. Nabízí odpočinutí tam, kde lidé (a učitelé zákona) umí vkládat jen neúnosná břemena. Jeho slovo láme okovy hříchů („opakujících se“) a nepřemožitelných závislostí (pouhým slovem jsou vyhnány temné mocnosti). Ježíšova slova… nejsou slova. A ubohý ten, kdo nepoznal, že Ježíš je někdo víc než moudrý učitel „životní moudrosti“. Anebo – šťastný ten, kdo tuší, že Ježíš nabízí víc než slova.
      Je však také pravdou, že hloubku Ježíšových slov nenajdeme tak snadno. Podobně jako ti lidé z evangelia, i my máme „vyjít“, povstat z pohodlného křesla a… vydat se na cestu za poznáním evangelia. Může to znamenat skutečně „jít na pouť“, na nějaké místo, kde se mohu ztišit (vypnout od běžných starostí) a disponovat pro přijetí Slova. Ale především to znamená „vnitřně“ kráčet, směřovat k Ježíšovi – hledat, toužit, mít hlad po jeho slovech. Toužit, hledat, bušit – a tak se nám otevře.
      Nevadí, že jsme zrovna znavení a znechucení životem – ba tím spíš nás toto rozpoložení může podnítit, abychom hledali Pastýře, který nás dovede k tekoucím vodám, kde můžeme spočinout. Spočinutí hlubší než opalování u rybníka nebo procházka v lese.
Vyjděme tedy i my…


27.09.2004 - 06:20   Angelo Scarano  
» Mk 6, 30-34

      30 Slovo „apoštolové“ (v evangeliu jen zde a ve sporném místě 3,14) má v řečtině stejný kořen jako sloveso „poslat“ (6,7). V popředí je spíše jejich role („poslaní“) než důstojnost. V židovském prostředí „poslaný“ (šálíach) znamená víc než „posel“: oficiálně zastupuje jinou osobu či skupinu. Tento „posel“ jedná jménem poslaného. Proto jsou apoštolové považováni za ty, kteří jednají jménem Ježíšovým – jsou jeho „prodlouženou rukou“.
      „Vše, co učili a konali“ shrnuje obsah jejich misie. K těm činnostem patří exorcismy a uzdravení (Mk 6,13). Pro Marka je však typické, že do činnosti učedníků je zahrnuto vyučování, v jednotě se zaměřením Ježíšovy misie (o jeho učitelské činnosti viz 1,21; 3,6; 6,6). Opět je zřejmá spojitost obou poslání (Ježíše a apoštolů).

      31 Ježíš zve apoštoly, aby si trochu odpočinuli. I v tom se odráží Ježíšova starostlivost o druhé, podobně jako v následujícím verši („bylo mu jich líto“). Jedná se o velmi lidský projev Ježíšovy solidarity. Podobnou situaci nacházíme v 3,20-21.31-35, kde Ježíšova služba přitahovala tolik lidí, že se Ježíš nemohl ani najíst. Opuštěné místo (také v 1,35 – Ježíš se tam uchyluje před davy) má zaručit soukromí – to je však zmařeno, jak ukazují následující verše (a také 1,45). Důvod pro odchod na opuštěné místo je jiný než to, co se na jiných místech uvádí u Ježíše: apoštolové si mají odpočinout, zatímco o Ježíši se píše, že odcházel, aby se modlil (1,35; 6,45-46).

      32 Nyní se stává středem dění Ježíš (předtím apoštolové). Přesun lodí je také v jiných textech o zázracích (4,36; 5,2). Právě opuštěné místo, původně zvolené z jiného důvodu, se stává „podnětem“ pro zázrak (rozmnožení chlebů – v. 34n.).

      33 Ze všech měst – to podtrhuje univerzální charakter Ježíšova vlivu a působení.

      34 Ježíš reaguje s lítostí (a ne s „rozmrzelostí“ nebo zneklidněním, že nemohli „utéci“ od lidí). Tak jako ve SZ, i v NZ milosrdenství je Boží vlastností: v Ježíšově postoji se zrcadlí „Boží sympatie“ k lidem. Tato lítost zde neprýští z naléhavé situace (8,2 – lidé neměli jídlo), ale z pohledu na ty příchozí, kteří byli „jako ovce bez pastýře“. Výraz „ovce bez pastýře“ se ve SZ vztahuje na Izrael (Nm 27,17; 1 Kr 22,17; Ez 34,5). Následující zázrak rozmnožení chlebů je tak ve znamení Ježíše dobrého pastýře, toho zaslíbeného pastýře, který přivádí ovce na pastvu (Ez 34,23). Nejprve však přichází vyučování, opět ve shodě s důrazem na učitelskou činnost. Nepřekvapuje trochu, že lítost Ježíšova se konkretizuje právě vyučováním? Toto vyučování však můžeme vidět jako projev lítosti a milosrdenství – Pán naplňuje touhu lidí, kteří prahli po slyšení jeho slov. Ve vyučování se především naplňuje Ježíšova činnost pastýře, který slovem přivádí k dobrým pastvinám. Následující zázrak rozmnožení je podřízen vyučování a zařazen v tomto kontextu.
Kristus je tedy dobrý pastýř učedníků (sloveso „odpočinout“, v. 31, evokuje Ž 23 o dobrém pastýři, který vodí k místům, kde je možné spočinout): prostírá stůl (slova a chleba) zástupům. Ježíš je tedy dobrý pastýř „pastýřů“ (apoštolů) a lidí.


27.09.2004 - 06:20   Angelo Scarano  
» Mk 6, 30-34

      První čtyři verše mají velký význam v Markově evangeliu: Ježíš chce být sám s učedníky. Od nynějška až do konce 10. kapitoly „zástup“ bude vystupovat jen velmi okrajově. Evangelistu bude zajímat spíš reakce učedníka (křesťana) tváří v tváří Kristu.
      Následující verše 33-34 jsou pak úvodem k zázraku rozmnožení chlebů (6,35-44).


15.09.2004 - 06:13   JR  
» Mk 6, 30-34

Uviděl velký zástup lidi, pojal ho s nimi soucit
V přírodě je boj o život. Silnější vítězí nad slabším a ničí ho. Rostliny se přerůstají, zvířata se požírají. Říká se, že lidé ne jsou lepší, naopak, že vedou boj o život brutálněji, hrubšími a rafinovanějšími prostředky „Buď budeš kladivem, nebo kovadlinou,“ tvrdí jedno německé rčení. To znamená: buď budeš bít druhé, nebo oni budou bít tebe. Příklady tohoto postoje vidíme na každém kroku. A přece se stále potkáváme s opačnou zkušeností. Opilý upadl. Dobře mu tak! Zaslouží si to. Ale přece normální člověk jde, podá mu ruku a pomůže mu vstát. Proč? Má s ním soucit. Slovo soucit má pěkný původ. Je to cit, ale je to cit společný. Cítím bolest, nehodu druhého, jakoby to byla moje vlastní. Podle Solovjova je tento soucit prvním projevem náboženského života, je to napodobení Boha, který má takový soucit s námi, že i vlastního Syna za nás vydal (srv. Jan 3,I6). Tento soucit přiměl mnoho těch, kdo šli do samoty žít s Bohem, aby se vrátili mezi lidi a pro ně pracovali. (T. Špidlík)


15.09.2004 - 06:13   JR  
» Mk 6, 30-34

Trochu si odpočiňte!
Zahřátý motor v autě necháváme vychladnout. Ušlé nohy natáhneme pohodlně, aby se svaly uvolnily I náš nervový systém se potřebuje na čas osvobodit od mnoha dojmů, od rozptylování pozornosti na mnoho věcí. A přece zjišťují psychologové, že je mnoho lidí, kteří si doopravdy odpočinout nedovedou. Řeknou jim: „Zůstaňte doma a klidně si sedněte!“ Nepřijmou to, protože vědí ze zkušenosti, že by se jim hlava zavalila tolika starostmi, na které hledí zapomenout. Dva jdou na vycházku do hor. jeden se vrátí osvěžený, druhý unavený, a to nejen fyzicky, ale i duševně. Nevnímal totiž tuze hory, ale myslel na zkoušku, která ho čeká. jeden psycholog radil takovým lidem: „Sedněte si k moři a snažte se alespoň půl hodiny nevnímat nic jiného než moře. Uvidíte, jak se vnitřně očistíte!“ Křesťané, kteří rádi vyhledávají samotu, umějí v ní vidět jenom moře Božího milosrdenství, a proto si dovedou odpočinout. (T. Špidlík)


15.09.2004 - 06:12   JR  
» Mk 6, 30-34

Pojďte někam na osamělé místo!
Tisíce a tisíce mnichů a řeholnic v dějinách církve uposlechly tuto výzvu. Slovo mnich pochází z řeckého monachos, což znamená osamělý, poustevník. Nad branami kartuziánských klášterů bývá nápis: „Blažená samota, sama jediná je blaženost.“ A přece máme v češtině dva výrazy, jejichž odstín se značně liší: „samota“ a „osamocení“. Člověk je společenský tvor. jeho osoba se vyvíjí jenom ve vztahu k druhým. Má rád jiné a čeká, že ho budou mít rádi i druzí. Proč tedy hledali a hledají zbožní lidé samotu? Odpověď na tu otázku je celkem snadná: Aby se cítili blízko někoho druhého, se kterým si v hluku ostatních nemohou upřímně pohovořit. I dva zamilovaní vyhledávají osamělá místa, ale ne jsou osamoceni. Tím víc to prožívají ti, kdo milují Boha. Karlu Foucaldovi se omlouval někdo, že ho nechal dlouho čekat o samotě. Odpověděl prostě: “Já ne jsem nikdy sám!“ Uměl se modlit. (T. Špidlík)


11.09.2003 - 13:48   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 6, 30-34

      Pán Ježiš hovorí svojim apoštolom, a zároveň spolupracovníkom: Poďte vy sami do ústrania na pusté miesto . Zoči voči zástupom, ktoré zovšadiaľ prichádzajú k Ježišovi, aby počuli jeho poučenie a zakusovali jeho milosrdenstvo – táto výzva utiahnuť sa do ústrania môže vyzerať ako egoistická chuť utiecť od ľudských prosieb a potrieb.
      Ale tak tomu nie je. V tom ústraní človek môže byť sám, ale nemusí byť osamotený. „Sám“ a „osamotený“ nie je to isté. Pretože samota to je prázdnota. Ale človek činu, vyzvaný odísť do ústrania – nestáva sa prázdnym. Apoštoli sa uťahujú do ústrania v Kristovej spoločnosti. Človek v ústraní sa môže naplniť Bohom, s ktorým obcuje a rozpráva sa. Robiac tak veľa pre druhých – nechže sa ten človek zamyslí aj nad tým, čo neurobil pre samého seba; či venujúc sa vonkajším veciam zástupu – nezanedbal vlastný vnútorný život. Veď najdôležitejšie veci pre nás sa odohrávajú v nás, a nie mimo nás. Býva aj tak, že človek si uvedomuje zanedbávania vo vlastnom vnútornom živote – a vtedy usilovné venovanie sa vonkajším veciam plní rolu akoby narkotika, ktoré utišuje výčitky svedomia. Možno povedať: sú dva životy – jeden v nás, druhý – mimo nás; ide o to, aby sme ich dali do súladu; aby starajúc o jeden – neutrpel druhý. Takejto reflexii má slúžiť napr. pôstna obnova.
      Ale či kvôli takýmto chvíľam utiahnutia sa do ústrania nezmenší sa naša užitočnosť pre blížnych? Nie, pretože chvíle v ústraní sú tiež užitočné pre druhých. Keď som sám, môžem byť naplnený nielen Bohom, ale aj ľuďmi, ku ktorým sa mám vydať a ich vecami, ktorým budem môcť lepšie slúžiť. Neraz sa treba navonok vzdialiť od tých ľudí, aby sme ich videli z lepšej perspektívy, aby sme ich lepšie ocenili, aby sme si premysleli svoj vzťah k nim a svoje povinnosti voči nim. Ostatne, čokoľvek by som chcel ľuďom dať – tak nie ja dávam, ale Boh skrze mňa; preto sa musím s Bohom stretávať osamote, aby som od neho načerpal svetlo a silu, ktorými chcem obdarovávať iných. Čím lepšie človek počúva v hĺbke – tým lepšie počuje to, čo znie okolo neho (D. Hammarskjöld).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet