19.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Láska je predovšetkým načúvanie v mlčaní. Milovať znamená rozjímať.

~Antoine de Saint-Exupéry ~

12.06.2003 - (čítanosť2830 reakcie23)


Mk 6, 1-13

      1 Potom odtiaľ odišiel a prišiel do svojej vlasti; jeho učeníci išli s ním. 2 Keď nadišla sobota, začal učiť v synagóge. Počúvalo ho mnoho ľudí a s údivom hovorili: „Skade to má tento? Aká to múdrosť, ktorej sa mu dostalo, a zázraky, čo sa dejú jeho rukami?! 3 Vari to nie je tesár, syn Márie a brat Jakuba a Jozesa, Júdu a Šimona? A nie sú tu s nami aj jeho sestry?“ A pohoršovali sa na ňom. 4 Ježiš im povedal: „Proroka si všade uctia, len nie v jeho vlasti, medzi jeho príbuznými a v jeho dome.“ 5 A nemohol tam urobiť nijaký zázrak, iba že vložením rúk uzdravil niekoľko chorých. 6 A čudoval sa ich nevere.
      Potom chodil po okolitých dedinách a učil.
      7 Zvolal Dvanástich a začal ich posielať po dvoch. Dal im moc nad nečistými duchmi 8 a prikázal im, aby si okrem palice nebrali na cestu nič: ani chlieb ani kapsu ani peniaze do opaska, 9 ale aby sa obuli do sandálov a neobliekali si dvoje šiat. 10 A povedal im: „Keď kdekoľvek vojdete do domu, ostaňte tam, kým odtiaľ nepôjdete ďalej. 11 Ale keby vás na niektorom mieste neprijali, ani nevypočuli, odíďte odtiaľ a straste si prach z nôh na svedectvo proti nim.“ 12 Oni šli a hlásali, že treba robiť pokánie. 13 Vyhnali mnoho zlých duchov, pomazali olejom veľa chorých a uzdravovali.

1-6.      Mt 13, 53-58; Lk 4, 16-30.
7-13.      Mt 10, 1.5-15; Lk 9, 1-6.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2845)
Mk 6, 14-29
12.06.2003 | Čítanosť(2428)
Mk 6, 30-44
12.06.2003 | Čítanosť(2124)
Mk 6, 45-56


26.12.2011 - 11:23   Marián Sovík  
» Re: Mk 6, 1-13

Pochválený buď Ježiš Kristus!

Presnejší preklad Mk 6,1 znie (viď. slovenský preklad z Jeruzalemskej Biblie): Návšteva v Nazarete "Potom odtiaľ odišiel a prišiel do svojho rodného mesta; jeho učeníci ho sprevádzali."
Kde sa vlastne narodil Ježiš Kristus? Obvykle sa uvádza Betlehem, no podľa citovaného verša (celý odstavec Mk 6,1 - 6,6 sa vzťahuje na Nazaret) Mk 6,1
by to bol Nazaret. Odpoviete mi? Vopred ďakujem.

S Pánom Bohom!
Marián Sovík


18.05.2010 - 17:26   Teofil  
» Mk 6, 7-13

Ježiš chcel učeníkov pripraviť, preto im dôkladne vysvetlil, čo majú povedať a urobiť, keď ich ľudia odmietnu. Straste to zo seba. Nech prach zlosti, nenávisti, viny, odmietnutia a výčitiek nezostane na vašich nohách, ale vykročte nezaťažení ďalej, v ústrety novej úlohe.Dokonca aj keď sme presvedčení, že hovoríme to, k čomu nás Ježiš nabáda, a robíme, k čomu nás povolal, nemáme nijakú istotu, že ľudia uvítajú naše slová a skutky s otvorenou náručou. Niektorých to zasiahne, iných nie. Boh obdaroval každého človeka slobodou, aby si mohol vybrať múdro alebo hlúpo; a niektorým ľuďom prekáža ich vlastná životná skúsenosť v tom, aby sa otvorili Ježišovej láske. Avšak môžeme počítať s Božou láskou vediac, že on dokončí dielo, ktoré sme začali, že v nich bude konať a neustále k sebe volať ešte dlho potom, ako my odídeme.


28.11.2006 - 19:38   a.o.  
» Mk 6,1-6

Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti.
Marek na závěr hlubšího výkladu „tajemství Božího království“ (Mk 4 a 5) ukazuje Ježíše, který „se divil“ nevěře svých nejbližších. Nevěře lidí, kteří nejsou ochotni přijmout Boha, který jim chce sloužit zcela všedním, lidským způsobem, který je jedním z nich. A Ježíšova reakce? „Obcházel jejich vesnice a učil“ (vynechaný v. 6b).


28.11.2006 - 19:38   a.o.  
» Mk 6,7-13

Začal je posílat.
To byla další Ježíšova reakce na nedůvěru a odmítnutí. Místo rezignace znásobuje své působení skrze „zavolání Dvanácti“ a vyslání dvojic poslů vyzbrojených jeho plnou mocí. Ti již svým zjevem měli vydávat svědectví pravdě evangelia: Boží království je tady - náš Bůh je takový Otec, jehož náklonnost k nám činí zbytečnými naše starosti o pozemské jistoty.


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Mk 6,1-6

Pán Ježíš se diví nevěře svých krajanů. Prorok nazývá Izraelity odpadlíky, nevěrci, lidmi drzé tváře a zatvrzelého srdce. - Jak vidí Pán Ježíš, jak vidí prorok Ezechiel víru naši?
Dávní současníci proroka nebyli ateisté, oni v Boha věřili - jenom jejich představa o Bohu byla ve stálém pokušení modlářství, v touze mít boha viditelného, modlu. Svědčí o tom další znění prvního přikázání. Po příkazu: „Nebudeš mít jiného Boha kromě mne,“ následuje dovětek:
„Nezobrazuj si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, nebo dole na zemi, nebo ve vodách v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující.“ (5 Mojž 5,8-9)
Tento příkaz mají někteří křesťané (pravoslavní, anglikáni) jako druhé přikázání desatera. U nás, katolíků, zůstalo dozvukem prvního přikázání, ale ve zpovědních zracadlech po něm nenajdeme ani stopy.
Neuděláš si modlu! Zákaz směřoval původně do pohanského světa, kde se stavěly sochy model, kde se věřilo, že božstvo je nejmocněji přítomno tam, kde stojí socha. Ale v zákaze zpodobňování nejde jen o sochy model. Je to zákaz zpodobování i samého Hospodina. Každý obraz Boha, který si vytvoří člověk, je omezením Hospodinovy velikosti. Bůh je větší, Bůh je jinačí.
Vývoj představ o Bohu
„Je-li tvůj Bůh mrtev - vezmi si mého!“
Tak to nosili napsané na tričkách příslušníci kterési sekty na Západě.
Tak nějak naivní byly i nejprvnější představy člověka, když začal tušit, že nějaký Stvořitel a Pán je. Mysleli tenkrát, že každá rodina, rod, má svého boha, že je tolik bohů, kolik je kmenů a později národů. Ještě v bibli jsou ozvěny těchto sporů, zda je mocnější Baal Filištínů, nebo Jahve Izraele. Nebylo snadné pochopit, že je jen jeden Bůh, Pán celého světa, Stvořitel celého kosmu.
My už víme, že je jeden Bůh. - Tak si to aspoň myslíme.
Ale nepraví bohové nejsou tak mrtvi, jak se zdá - ani v srdcích věřících lidí. Nepraví bohové byli nejhoršími nepřáteli rodícího se křesťanství, a jsou nejhoršími nepřáteli i křesťanství dnešního.
Ten nejstarší nepravý bůh vznikl z člověkova strachu. Je to bůh magie. Měl mnoho jmen: Baal, Moloch, ale vždy je týž: je to hrozivá, neurčitá, beztvará moc, kterou si musíš naklonit obřady, obětmi, zaklínáním. Víra v takového boha je opravdovým opiem lidstva, jak řekl Marx.
Pak jsou tu pohanští bohové jako Zeus, Dionýsos, Šiva a mnozí jiní, v nichž začalo svítat tušení o velikosti Stvořitele. V jejich stínu se zrodila moudrost Platónova a Budhova, ale také bída, ponižování a vykořisťování člověka v indickém kastovnictví.
I dnes musíme stále znovu kriticky přezkoumávat nové představy o Bohu. V našem myšlení, v naší představivosti začíná nebezpečí, že člověk opravdu zbožný bude celý život sloužit bohu, který je jeho modlou, jeho výtvorem.
Musíme se například osvobodit od falešné představy Boha všemohoucího.
Ano, nazývá se tak v Kredu, ale všemohoucnost Boží není totožná s představou jakéhosi světového superdiktátora, který svévolně může dělat všechno, a je proto za všechno dění na světě odpovědný. Taková hrozná představa o Boží všemohoucnosti je kořenem moderního ateismu: jak věřit v Boha, který může zabránit zlu a neudělá to?
Ve svém Synu se nám Bůh představil ne jako všemocný Diktátor, který vládne silou, ale jako bezmocné Dítě, které získává láskou. Jako ten, který se v pokušení na poušti výslovně vzdává použití své moci a násilí. Jako ten, který nepoužívá násilí ani na kříži, když ho chtějí zabít.
Musíme se osvobodit i od falešné představy boha mstitele, hlídače, který stále sleduje člověka, aby ho mohl potrestat nemocemi, trápením, smrtí, peklem; - který křížem navštěvuje ty, které miluje.
Musíme se osvobodit od představy boha, podobného duchu z Aladinovy lampy. Přivoláš ho modlitbičkou, když ho potřebuješ, aby ti pomohl složit zkoušku, vyhrát spor či válku.
Měli bychom tu ještě mluvit o mnoha falešných představách, např. o podobě boha sentimentálního, sladkobolně kýčovitého pánbíčka. Měli bychom mluvit o modlách ateistů neboť modly Státu, Strany, Lidu, Národa, Peněz, Sexu lze uctívat i bez víry v Boha. Náboženství tu nahrazuje Ideologie té či oné strany. Naše generace zažila na své kůži hrůzy takové modloslužby.
Kdo nenalezne pravého Boha, zbožští si cokoliv. Kdo se nenaučí modlit, povýší na meditaci snění vyvolané drogou.
Biblické obrazy Boha
Křesťan se může uchránit otroctví modloslužby, když naslouchá, co o Otci říká Syn. Ale všimněme si dobře: Biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s Ním, ke společenství s živým Bohem.
Bůh bible má tvář Ježíšovu. Představme si ho obrazem milence. O moci a bezmoci milence vypovídá nejlépe ona pohádka o mocném králi, kterého poslouchalo množství vojáků, poddaných, sluhů a služebných. Ten král se zamiloval do pastýřky. Jako zamilovaný nemohl použít násilí, aby ho také milovala. K čemu mu byla moc? Vždyť milovat lze jen ve svobodě.
Tak to platí i mezi Bohem a člověkem. Evangelia nás uvádějí do vesmíru lásky. U každého člověka riskuje Bůh odmítnutí: člověk se může Boží lásce uzavřít. Může kolem sebe stavět pekelné hradby zloby, kterými se uzavírá před vanutím Ducha lásky. Proto je ve světě tolik zla, že tolik lidí se Bohu brání, aby skrze ně působil. Proto pláče milující Ježíš nad milovanými Jeruzalémy světa.
Když si tak uvážíme, ke kolika falešným představám může vést mluvení o Bohu, nedivíme se, že velcí světci nabádali, abychom se místo mluvení o Bohu učili raději mlčení před Bohem. Abychom se k Bohu bližili spíš srdcem, zážitkem, než rozumem. A zážitek děláme ne ve vědeckých laboratořích - tam je místo pro experimenty - zážitky děláme ve svém životě. V pohlížení, v nazírání, tehdy, když zažijeme dotek otcovské Boží lásky. Když uvidíme v jeslích či na kříži živého bratra Ježíše. Když se otevřeme vanutí Boží inspirace, hlasu svědomí.
V prvním přikázání nejde jen o to, abychom nevěřili pověrám, nezapalovali lampičky modlám. Jde i o to, abychom stále korigovali své dětinské a falešné představy o Bohu. A především jde o to, abychom uvěřili v jednoho Boha, Otce lidumilného a žili bez bázně a ve svobodě. Abychom přijali za učitele svého života Ježíše Krista a drželi se jeho slova. Abychom se otevřeli Božímu Duchu a žili pokojně, v pravdě a lásce Božích dětí.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Mk 6, 7-13

ABYCHOM USLYŠELI KÁZÁNÍ
Slyšet není vždy „uslyšet“.
„Slyšeli jsme slovo Boží“ - říkáme si po každém předčítání a mohla by z toho časem vzniknout i falešná jistota, že tím pádem jsme slovo Boží také určitě uslyšeli. Jenže slyšet a uslyšet není totéž. Být v kostele, být na kázání, to ještě zdaleka neznamená, uslyšet slovo Boží. Svědčí o tom lidé, kteří sem chodí, ale nemění se k lepšímu, zůstávají stále stejní. Kdo z nás, co chodíme do kostela, neroste do krásy nebešťana, ten také dosvědčuje, že tu nic neuslyšel, i kdyby uměl opakovat slova evangelia či kázání doslova. Opakuje slova, smysl mu unikl.
Proč to takhle tak často dopadá?
Příčina může být hned trojí: v biblickém textu samém, v kazateli nebo v samotném posluchači.
Evangelia jsou „kázání“.
Potíže s porozuměním biblickému textu plynou z toho, že jsou to vlastně „kázání“, slovo k věřícím, psané do situace věřících té doby, kdy bylo kázáno a psáno, ne tedy do doby naší.
Naše čtyři evangelia jsou toho dokladem. Byla napsána v různých dobách v časovém rozmezí asi padesáti let. To je vysvětlení, proč se tam Ježíšovy výroky vyskytují v různé podobě, různě pozměněné. Ne co do smyslu, ale co do vyjádření. Jak si mohli dovolit měnit Ježíšovy výroky? Nebylo to falšování? Nic takového jim ani nenapadlo. Oni byli pevně přesvědčeni, že Ježíš Kristus je stále živý uprostřed nich. Že to je on, kdo k nim stále mluví. Že to on jim vnuká vyjádření, které odpovídá jejich současné situaci a potřebě, že on k nim dnes takto mluví. Také dnešní čtení evangelia svědčí o tomto procesu. Je to jakási regule, směrnice pro misionáře, které vysílaly křesťanské obce do světa hlásat Krista. Příkaz, aby si s sebou nebrali zásoby, rezervní šaty ani boty, ten se nemohl týkat doby, kdy Pán Ježíš rozesílal své učedníky, ty první. Ti tenkrát u sebe ani nic neměli, co by si vzali s sebou. Vždyť byli s Pánem Ježíšem, stále v pohybu z místa na místo, jak on se pohyboval. Nebyli by si měli ty věci kde uložit, vždyť se nikde nezdržovali a způsob a cíl cesty neurčovali oni, ale Pán Ježíš.
To už v době sepisování evangelia, tehda už zůstávali ti misionáři déle, po léta nebo trvale v jednotlivých místech. Tehdy byly už na místě rady, které slyšíme v dnešním evangeliu jakoby přímo z úst Pána Ježíše.
Překládat si slovo Boží
Proč vám zde tohle vysvětluji, proč je to pro nás důležité? Protože i my si musíme, stejně jako už ty první křesťanské generace, překládat slovo Boží do naší dnešní situace.
Nestačí číst a poslouchat jen slovní text Písma. Slova jsou mrtvá slova, a kdo to nepochopí a vezme do ruky knihu Písma, nic mu samo čtení nepoví, nebude mít z četby užitek. Je nutno připojit vlastní úsilí, které jsme nazvali „překladatelské“.
Ale není tu nebezpečí, že si člověk při takovém překládání do své situace slovo Boží podle svého překroutí a špatně mu porozumí? To nebezpečí tu je, když to dělá jednotlivec podle svého. To už je stará zkušenost s různými náboženskými sektami, že z bible si může každý vyčíst to, co sám chce.
Proto slyšíme, že Pán Ježíš vysílal své učedníky po dvou, aby se navzájem doplňovali, chránili před příliš subjektivním, osobním postojem. Proto vznikl učitelský úřad církve.
Proto je také důležité pro nás, abychom si četli Písmo svaté společně v bohoslužebním shromáždění a společně o něm uvažovali.
Ale je to společenství něco platné, když mluví jen jeden, kněz, a ostatní mlčí a poslouchají? Jenže on tu není jen kazatel a lid Boží, je tu i Ježíš uprostřed nás. Co slíbil, jistě i dělá: Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. A my máme právo stejně pevně věřit, jako ti křesťané prvního století v dobách sepisování evangelií, že i v nás a skrze nás působí Duch svatý.
Hovořme s kazatelem
A pak je tu ještě něco důležitého. Aby kazatel, tlumočník slova Božího, mohl svůj tlumočnický úkol dobře plnit, potřebuje k tomu ne němé posluchače, ale lid slyšící a mluvící. Máte nám, kazatelům, bez ostychu říkat, čemu jste nerozuměli, jestli vás kázání vede nebo mate. Co pomůže, když si posluchači povědí mezi sebou, cestou z kostela nebo doma, že nerozuměli, špatně slyšeli, že jim to nic neřeklo, že to bylo moc učené nebo moc neživotné, když to nepovědí knězi. Je to škoda pro ně i pro kazatele. I ve vás, posluchačích, může působit Duch Boží, jako působil v rolníku Amosovi, jak jsme si četli dnes ve Starém zákoně.
A tak vám všem říkám, že si rád poslechnu každé upozornění, kritiku, to, co ve vás mé kázání probudilo. Když kazatel ozvěnu svého úsilí neslyší, může se mu stát, že se na hony vzdálí od toho, čím a jak žijí jeho posluchači, a potom mluví o věcech, které pro ně nějsou důležité, aspoň teď ne. A na to je v dnešní době škoda času, toho vašeho i toho mého.
Hlas živého Ježíše
Takové obtíže musíme tedy překonat, když chceme vskutku uslyšet slovo Boží s užitkem: Musíme se snažit porozumět, v jaké situaci bylo kázáno tenkrát, když Písma svatá vznikala. Musíme si to přeložit do naší situace, ve které žijeme dnes. Kdysi se taková pravidla týkala jen kněží, kazatelů, ale dnes, kdy Písmo svaté čtou skupiny mladých křesťanů, rodiny, musíte o nich vědět i vy všichni. Posluchači nesmějí dnes zůstat němí, ale mají mluvit o kázání s knězem. Kněz nesmí zůstat bez styku s těmi, kterým káže.
A nakonec se musíme všichni učit otevřít se Duchu svatému - jak kazatel, tak posluchači - a přijímat slovo Boží jako hlas živého, mezi námi přítomného a působícího Pána Ježíše. Slíbil nám to a platí to tak doslova: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Mk 6, 7-13

„Nádhera v církvi brání, aby evangelium Kristovo bylo věrohodné chudým lidem.“
Když kardinál Léger uvedl na koncilu těmito slovy požadavek, aby byla zrušena nádhera papežského ceremoniálu, biskupských rouch, šperků a titulů, po celém světě se ozval souhlas. A když se tento kardinál po koncilu vzdal biskupského stolce a šel jako prostý misionář do stanice malomocných v Africe, po celém světě se zvedl úžas. Kterýsi žurnalista napsal, že tento čin byl nejpřesvědčivějším kázáním, které za svého života slyšel.
Příčina, proč ubývá kněží a věřících, není v tom, že by křesťanská víra pozbyla věrohodnosti, ale spíše v tom, že jsme se stali nevěrohodní my kněží i vy věřící - jako hlasatelé Krista.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli příkazy Kristovy, jak mají věrohodně kázat jeho učedníci, jak se mají jejich slova shodovat s vystupováním. Kopírovat mechanicky tyto pokyny dnes nelze - byly dány pro situaci prvnotní církve, ale následovat je v jejich duchu, to lze, to dělat máme.
A jaký je duch těchto příkazů? Neberte s sebou peníze, zbytečná zavazadla, nevyhledávejte si lepší byt. Je to duch chudoby, spolehnutí na Boha místo na peníze a zásoby.
Máme toho ducha chudoby? V čem spočívá? Kardinál Léger mluví o škodlivosti vnější nádhery, honosnosti, titulů. Kristus varuje, abychom nevláčeli s sebou životem zbytečné krámy, věci, bez kterých se můžeme obejít.
Bohatství se často ztotožňuje s vlastněním, ale vlastnění samo není z hlediska křesťanského podstatné, to je jen otázka právní, ne mravní. Jsou lidé, kteří právně vlastní mnoho, ale žijí v duchu chudoby - a jsou lidé, kteří právně vlastní málo, ale přece jsou boháči smýšlením a jednáním: žijí ve stálé závislosti na těch, kteří vlastní víc; žijí ve stálém dychtění a štvaní, aby měli také to nebo ono, co má jiný; lakotně hájí své vlastnictví a prohlašují, že druhým by se jejich vlastnictví mělo sebrat. Dychtí po věcech ne pro službu, kterou mohou prokazovat, ale pro vlastnění samo.
Takoví boháči bydlí, jak je rok dlouhý, v kuchyni, aby se jim neušlapaly koberce, neotřel umělý lak v parádním pokoji. Boháči nevyjedou s vozem z garáže, když je mokro, ani kdyby bližní sebevíc potřebovali někam zavést; slouží věcem, místo aby věci sloužily jim.
Duch chudoby není v tom, trápit se pokorně se starým vehiklem místo nového vozu, který by spolehlivě sloužil. Není v tom, nepořídit si telefon, aby se neutrácelo za poplatky - a ztrácet čas obíháním toho, co by vyřídil rychleji telefonní rozhovor.
Bohatec se projevuje i ve vztahu k vlastním názorům. I ty jsou nedotknutelné. Není ochoten se jich vzdát, dát se poučit; on ví své. Kázání ho zajímá jen natolik, zda odpovídá jeho názorům; co neví on, odmítá jako brak.
Člověk chudý duchem žije v povědomí, že z celé Pravdy „vlastní“ velmi málo; žije stále v postoji člověka, který stojí o almužnu nového poznání; uvažuje o tom, co slyšel a raduje se z nových pohledů a poznatků.
To je tedy radostná zvěst dnešního evangelia:
buďme svobodní a chudí duchem. Nezbožňujme vlastnění, nechme věci sloužit. Nezbožňujme vlastní vědění, ale přijímejme rádi jako dar nové poznatky, slovo Boží.
Jen v duchu této chudoby budeme věrohodní svým bližním jako Kristovi svědci a hlasatelé.


11.08.2006 - 14:24   Angelo Scarano  
» Mk 6,1-6

Neznámý známý.
Takový byl Ježíš pro mnohé současníky, jak nám potvrdilo i vystoupení v nazaretské synagóze. Kristus se ve svém domově sice setkal s údivem (který je předstupněm otevřenosti víry), ale bohužel s údivem nevěřícím: „Přece nežijí jeho příbuzní mezi námi? Není to ten tesař?“ Jako kdyby řekli: „No ano, vždyť je to náš Fanda!“ Obyvatelé Nazareta si byli tak jistí, že vědí, co se dá očekávat a co ne, že Ježíš neměl se svou novou zvěstí žádnou šanci. Jak těžké bylo přijmout, že Ježíš není jen tesař, vysvítá také z toho, že při jiné příležitosti příbuzní měli za to, že se pomátl (3,21)!

Co bylo překážkou odmítnutí? Paradoxně to, že Nazareťané Ježíše „znali“. Oproti tomu ti, kteří Ježíše neznali, očekávali překvapivě mnoho, protože on byl pro ně „nepopsaným listem“.
I nám hrozí to, co obyvatelům Nazareta, protože my také Ježíše „známe“. Avšak s tím rozdílem, že Nazareťané znali Ježíše příliš jako člověka („známe jeho matku, jeho příbuzné, prostě je to náš soused“), my příliš jako Boha, který „je v jiných sférách“ a nevstupuje do našeho života. U obou přístupů je však společné jedno: Ježíš nemá, co říct a co dát. Ježíš „není pro nás“. Máme s ním dobré „sousedské vztahy“ – nic po nás nikdy nechtěl, my od něj také ne. Nikdy nám nic zlého neudělal… ale dobrého také ne. Nemáme s ním „žádné konflikty“. Možná máme s Kristem „dobrý vztah“ podobně jako jeho sousedé v Nazaretě (chodíme „do kostela“, nevadí nám). Tak dobrý vztah… že od něj „nečekáme nic“. A najednou tento „Fanda“ klade nárok, že je někdo víc než pouhý soused a řemeslník! Slibuje, že má moc proměňovat naši šedou existenci – svým slovem a činy. Protože on není pouhý tesař. Lépe řečeno – on je ten tesař, který má mimořádně účinné nástroje. Opracovává nás, aby si z nás vytvořil něco nového, „novou nádobu“, podobně jako s Pavlem (Sk 9,15).

Tento tesař však nechce opracovávat „nás bez nás“. Očekává naši víru – naše ano, že se chceme podvolit jeho rukám. „Ano“, že důvěřujeme jeho moci. „Ano“, že čekáme od něj dobré věci. „Ano“, že jeho moc je větší než všechno to negativní, co prostupuje naše dny. A že tato moc obrábí naše ztvrdliny a odstraní shnilé části.
Věříš, že Ježíš je víc než pouhý tesař? A věříš, že Ježíš není „Bůh v oblacích“?


11.08.2006 - 14:24   Angelo Scarano  
» Mk 6,1-6

1 Mistr se vrací do svého domova čili do Nazareta (viz 1,9). Učedníci doprovázejí Ježíše, ve shodě se svým základním posláním „být s Ježíšem“ (3,13). Už od 3,13 se mlčky předpokládá jejich přítomnost vedle Mistra. A díky výslovné zmínce o nich se připravuje půda pro následující perikopu, kde se hovoří o jejich vyslání (6,7-13). Jak negativní, tak pozitivní ozvěny na Ježíšovu činnost mají připravit apoštoly na obdobné reakce (6,10-11).

2 Ježíš učí v sobotu v synagóze, jak to běžně dělal (1,21.39). Přece jenom toto vyučování se liší od dřívějších vystoupení: Ježíš se stal už věhlasným a vstupuje před svými krajany. Předchozí Ježíšovo vystoupení v synagóze skončilo jednoznačným odmítnutím ze strany farizeů a herodovců (3,1-6). I teď se vystoupení v synagóze setkává s odmítnutím, tentokrát ze strany příbuzných a „krajanů“. Sloveso „byli překvapeni“ může mít pozitivní význam (7,37; 11,18), ale i negativní (ne-víra, 10,26). Tento negativní význam je i v našem verši, jak nasvědčují nevěřícné otázky (v. 3), výrok o nepřijetí proroka ve vlasti (v. 4) a postoj ne-víry (v. 6).
Posluchači se ptají, odkud Ježíš má tu moudrost. Odkud – od Boha, či od lidí (11,30), nebo dokonce od Satana (3,22.30)? Nazareťané shledávají, že Ježíšovo učení překonává jejich představy a očekávání o něm. Opět se objevuje dvojice slova – mocné skutky (Sk 1,1): Boží království přichází v Ježíšových slovech a mocných činech. Moudrost a moc (k zázrakům) jsou charakteristickými znaky Boha (Job 12,13), Mesiáše (Iz 11,2).

3 Ježíš má obyčejný původ a postavení (není to rabín, ani kněz, ani člen aristokracie). Pozornost budí nezvyklé označení „syn Mariin“. Bylo učiněno mnoho pokusů, jak vysvětlit toto označení. Nejlépe obstojí to vysvětlení, že zde nemáme označení „formální genealogické“ (po právní stránce se původ určoval po otci), ale „informativní popisné“ (prostě informovat, že Maria byla Ježíšovou matkou). Ježíš je dále označen jako tesař – přesněji vzato příslušné řecké slovo označuje toho, kdo zpracovává kámen, kov nebo dřevo (tzn. řemeslník). Teprve v 2. st., u Justýna, nacházíme upřesnění, že Ježíš byl tesařem. Pojem „bratři“ se v židovství používalo i pro označení bratranců – nemusíme jej brát tedy doslova.
„Otázky“ Nazareťanů podtrhují, že Ježíš vypadal jako normální člověk, který nevybočoval z „normálu“ – měl zaměstnání a příbuzné, jak to všichni koneckonců věděli. Tato znalost o tom, kdo Ježíš skutečně je, vedla běžné obyvatele Nazareta k odmítnutí představy, že by si Bůh mohl Ježíše používat mimořádným způsobem. Jádrem perikopy je otázka: „Ježíš je syn Mariin, anebo syn Boží (15,39)?“ Syn Boží nemusíme chápat jako označení božství, ale Ježíšova mesiášství.

4 Pohoršovali se nad ním – není to obyčejná „zaraženost“, ale urážka náboženského cítění. Sloveso se používá pro označení pádu (zakopnutím o kámen na cestě). Nazareťané „narazili“ na Ježíšova slova (i činy) a „zakopli“. Ježíšova slova a skutky byly pro ně hádankou, neznámou, otazníkem. Tyto činy (byť mocné!) o sobě nemají „smysl“ pro ty, kdo jsou vně. Samy o sobě, ani činy ani slova neodhalují jasně, kdo Ježíš je. Proto je nutná víra. Je zajímavé, že tato neúspěšná nazaretská misie přichází na řadu po úspěšných uzdraveních, doprovázených postojem víry (víra ženy s krvotokem, 5,24-35, nebo Jaira, 5,36).
Jako reakce na odmítnutí Ježíš vyslovuje přísloví: proroku je znevážen nejen ve své vlasti, ale dokonce doma a u svých příbuzných - tímto upřesněním (doma a u svých příbuzných) se ještě důrazněji podtrhuje nepřijetí ze strany těch, kdo znají proroka nejlépe. Slovem „prorok“ máme rozumět člověka, který jedná jménem Božím (Ježíš je tedy někdo víc než tesař, je to Boží muž). Výrok může být snadno vyložen špatně, pokud nemáme na mysli, že se jedná o přísloví – a každé přísloví vyjadřuje určitou zkušenost způsobem zevšeobecňujícím a lapidárním, bez nároků na absolutní platnost (bez výjimek). A totéž platí zde – ačkoli se Ježíš setkal se všeobecným nepřijetím, i ve své vlasti mohl vykonat několik mocných činů, protože se u některých setkal s vírou (v. 5). Z těchto poznámek také vyplývá, že mezi těmi, kdo „znevážili proroka“, nemusíme zahrnout Ježíšovu matku Marii.

5-6 Ježíš není pouhý divotvůrce nebo člověk s magickými schopnostmi, proto nekoná zázraky tam, kde se nesetkává s vírou. Ačkoli zázrak není striktně vázaný na víru (což je zjevné při zázraku mrtvé Jairovy dcery, Mk 5,41), Ježíš nemůže konat divy tam, kde se setkává s výslovnou ne-vírou a uzavřeností: „nevíra paralyzuje Ježíšovu ruku“. Ježíšův údiv je pak svědectvím o jeho skutečném lidství.


11.08.2006 - 14:24   Angelo Scarano  
» Mk 6,1-6

Tento text završuje druhou část evangelia (3,7-6,6) a ukazuje výsledek Ježíšovy misie v Nazaretě. Reakce lidí však nepřekračuje pouhý údiv (negativní). Jakmile „jde do tuhého“ a je třeba se rozhodnout pro evangelium, přichází odmítnutí. Proč? Protože obyvatelé Nazareta se dívají na Krista „příliš lidsky“, škatulkují ho jako každého jiného člověka: „známe jeho příbuzné“, „víme o jeho práci“. A nejsou ochotní vidět v Kristu něco víc, „víc než tesaře“.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Mk 6,1-6

   „Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své rodině.“
   Byla to asi všelidská zkušenost už tenkrát, když ji Pán Ježíš vyslovoval - a přes dálku tisíciletí to platí i dnes, i mezi námi: Tatínek je vážený člověk všude, krom u svých dospívajících dětí a u vlastní manželky. Za dospívajícím mládencem se už ohlížejí děvčata, ale doma je pořád Jiříček, pořád malý.
   Zle je, když tatínek se pro nedostatek povinné úcty mrzí. Zle je, když se mládenec pro toho „Jiříčka“ rozčiluje.
   Proč se tak zle vedlo Ježíšovi, když přišel domů?
   Proč domácí tak málo znají své nejbližší?
   Protože jsme zvyklí udělat si o lidech svou představu, své mínění - a nic víc pak už od nich ani nečekáme, nic víc na nich neuvidíme.
   O prázdninách se setkáváme s mnoha neznámými tvářemi. Když jsem v mládí býval v nějaké společnosti, bavil jsem se v duchu tím, že jsem hádal, kdo je za kterou tváří. „Ty vypadáš na úředníka, ty jsi asi učitelka, ty jsi žena v domácnosti a ty, co máš tolik řečí, ty jsi nejspíš politička.“ A přečasto se ukázalo, že mé úsudky byly špatné úsudky, že to byly předsudky.
   A byl to krásný zážitek, objevovat, kolik moudrosti se skrývá v nenápadné osobě, kolik hloupé prázdnoty skrývala hezká tvářička.
   Ano, ve všední podobě objevujeme nejednou mimořádné hodnoty, v lidech obyčejných vlastnosti neobyčejné - když nejsme příliš brzo hotovi se svým úsudkem.
   Ježíšovi krajané v Nazaretě byli s úsudkem hotoví hned: tohodle znám - žil tu jako malý kluk, pracoval tu jako tesař, známe celou jeho rodinu - co od takového bychom mohli čekat. Jé, to kdyby se zjevil Bůh, kdybychom se setkali s Mesiášem, to by byla nějak slavná, velkolepá událost, to by bylo něco super!
   Copak takhle nesmýšlíme i my, dnešní křesťané? Stále se pídíme po mimořádných událostech, zázracích, zjeveních, po něčem super. Autokary nabité poutníky dychtícími setkat se s Bohem, dnes tam a zítra onde, křižují Evropu.
   Pochopíme jednou, že setkání s Bohem, uslyšení hlasu Božího Ducha, neodvisí od určitého místa na zeměkouli, ale že to závisí na mně, na tobě, na posluchači, na naší důvěře, víře, lásce, ochotě, s kterou nasloucháme evangeliu?
   „A nemohl tam udělat žádný zázrak - divil se jejich nevěře.“ Kdo z nás tuhle větu evangelia dnes opravdu uslyší a domyslí, přestane hledat velké divy Boží péče o člověka kdesi po světě. A pochopí, že i Bůh je bezmocný tam, kde se člověk uzavírá do nedůvěry, zahořklosti, pochybovačnosti.
   Nejen u svých krajanů v Nazaretě to měl Ježíš těžké. Má to těžké i s námi - dnes si to máme nad slovy jeho evangelia uvědomit.
   Bůh nám přichází vstříc i dnes, nenápadně, prostě. I dnes nám přichází vstříc v prostém člověku.
   Co jsme se načekali, až budeme mít vládu, kterou si sami zvolíme, až budeme mít biskupy svobodně jmenované, nevnucované tajnou policií.
   Teď je máme - a co je stesků u nás i kolem nás, že to jsou lidé, normální lidé, nedostateční lidé, chybující lidé.
   Ano, vše půjde lépe, když i v těch nedostatečných a chybujících lidech kolem nás přijmeme posla Božího, kterému máme znovu a znovu dát svou důvěru, aby nakonec i o nás neplatil Matoušův výrok: „A Ježíš se divil jejich nevěře.“


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 6,1-6

      Pán Ježiš sa sťažuje na podceňovanie, aké zakusuje od „svojich“. Ale či to podceňovanie nie je naďalej jeho údelom? Prebýva tu uprostred svojich, zúčastňujeme sa na jeho tajomstvách, počúvame ho už toľko rokov, poznáme Kristovo evanjelium skoro naspamäť. Môže nám povedať niečo nové? Môže nám ukázať nejaký väčší zázrak než to, čo nám zjavuje v každodennej sv. omši a sv. prijímaní? To všetko už dobre poznáme a nič viac neočakávame.
      Ale takýto postoj je uzatvorením sa na dokonalejšie obcovanie s Kristom. Jeho rodáci nevideli veľa zázrakov, lebo jednoducho nechceli ich vidieť. Ich oči boli otvorené na rôzne nepodstatné podrobnosti spojené s Kristom: na jeho dom, rodinu, príbuzných, čo predsa bolo také obyčajné a nezaujímavé. Otvorené boli ich oči - ale zatvorené srdcia, zatvorené pre svetlo nadprirodzenej pravdy, ktorú prinášal. Pre neho boli „svojimi“, ale oni si neprisvojili Krista.
      A či naše srdcia sú dosť otvorené na všetky pravdy, ktoré Ježiš hlása a na všetky požiadavky, aké nám kladie? Nestačí, že tieto pravdy poznáme rozumom; treba, aby sme ich prijali srdcom. Okrem poznania rozumom existuje poznanie srdcom, čo znamená osvojenie si známej veci, preniknutie ňou do hĺbky, jej každodenné prežívanie. Možnože naša znalosť Krista a jeho zásad je dostačujúca, ale miera nášho preniknutia sa nerovná poznaniu. Ale len pod podmienkou preniknutia sa Kristom a jeho náukou si ho môže prisvojiť, môže sa stať pre nás „svojím“, a my pre Krista „svojimi“.
      Len vtedy sa stane niečo naším, keď my to celým srdcom a celým životom budeme milovať. A kresťan je pozvaný milovať to všetko, čo miluje Kristus, a tie ideály a hodnoty, ktoré chce urobiť našimi.
      Za tieto hodnoty a za túto túžbu obetuje Ježiš svoj život.


14.12.2005 - 21:04   JR  
» Mk 6, 7-13

Nebrat si dvě suknice
Na cestu si obyčejně bereme dvojí šaty, protože nevíme, jaké nás překvapí počasí. Může se ochladit, můžeme promoknout. Cesta je obyčejně plná nepředvídaných okolností. Kdo se jich bojí, nerad cestuje. Naopak zkušení cestovatelé předvídají a hledí se zajistit proti tomu, co by se mohlo přihodit. Kristus naopak učí své apoštoly jakési svaté bezstarostnosti. Čím se ta liší od nedbalosti? Předpokládá zase první nutnou podmínku: Boží poslání. Bůh, který posílá, je ovšem pán přírody, historie, politických a kulturních situací. Není tedy jeho posel závislý na podmínkách. V dějinách najdeme tisícero příkladů, jak se jednotlivci i celé národy obrátily ke křesťanství právě v těch okamžicích, kdy se to zdálo vyloučené, v době velkých pronásledování. Loďka Kristova pluje na druhý břeh za příznivého počasí i za bouří (srv. Mt 8,24).


14.12.2005 - 21:04   JR  
» Mk 6, 7-13

Nebrat si peníze do opasku
Propaganda obyčejně předpokládá finanční základ. Obchodní domy, firmy, politické strany věnují na ni velké částky příjmů. Kristus vybízí své apoštoly, aby šli bez peněz. Ale z čeho budou žít a budovat dílo? Předpokládá se, že je vyživí ti lidé, ke kterým jsou posláni. Není to riskantní předpoklad? Je všeobecná lidská slabost, že si dají lidé zaplatit, chce-lije někdo přetáhnout na svou stranu. Naopak sami zaplatí tomu, kdo jim pomůže k dosažení toho, co chtějí sami. Propagandista tedy nutně potřebuje peníze. Misionář však je v docela jiné situaci. Jestliže ho posílá Bůh, vzbudí v srdcích těch, ke kterým má přijít, i touhu po tom, co misionář přináší. Proto si ho váží a hledí si ho u sebe udržet. Vidíme to názorně na velkých misionářích Evropy na počátku středověku. Co všechno mladé národy udělaly, aby je získaly a aby si je udržely! A jaké oběti dodnes někde přinášejí věřící, aby si zajistili pravidelnou duchovní správu!


14.12.2005 - 21:04   JR  
» Mk 6, 7-13

Začal je posílat dva a dva
Římská posvátná kongregace, úřad pro misijní činnost církve, měla před II. vatikánským sněmem titul „De propaganda fide“. Název se změnil, protože modernímu člověku nezní příjemně slovo „propaganda“. Někdo něco vymyslel a propaguje svou ideu, něco vyrobil a propagandou to chce prodat. Práce pro rozšíření křesťanské víry se naopak jmenuje misie. Jde tu o latinské slovo, které znamená poslání. Vytýkají někdy misionářům, že jsou propagátory cizích evropských idejí, že berou národům jejich starobylou identitu. Kdyby tomu tak bylo, byla by to skutečně neodpovědná činnost. Nikdo totiž nemá právo zasahovat do vnitřního vývoje druhého, není-li si jist, že ho posílá Bůh. Ten stvořil srdce člověka a dává mu směr. Platí-li to pro misionáře, musíme si toho být vědomi i my všichni. Lidé zasahují do života jiných radami, rozkazy, násilím. Takové je složení společnosti. A přece se musejí stále ptát: V čem a kam až mě posílá Bůh? Jen tolik autority může mít jeden člověk nad druhým. Zneužití autority má za následek krizi podřízenosti.


18.09.2004 - 19:58   Angelo Scarano  
» Mk 6, 7-13

      Ad fontes („k pramenům“) – stále znovu v poslední době zaznívá výzva, abychom se vrátili „k pramenům“ naší víry: k textům církevních otců, ale především Starého i Nového zákona. I dnešní evangelium „vybízí“, abychom se v pastorační činnosti vrátili „k pramenům“, k základnímu poslání, které přijali apoštolové. Oni přijali „program“ – jednoduchý, ale zároveň účinný, protože jde k podstatě.
      Tento program by se mohl heslovitě podat v několika bodech:
1.)      „Sloužit spolu“ – apoštolové byli rozeslání ve dvojicích, aby si mohli vzájemně pomáhat a důvěryhodněji dosvědčovat evangelium. Jak vidíme i z jiných biblických textů, tato praxe se velmi osvědčila – a dokonce i „velký svatý Pavel“ míval průvodce na svých cestách. „Společná služba“ je lékem proti individualismu, malomyslnosti, sebestřednosti (která se snadno vetře do života „osamoceného vojáka“). Je na nás hledat a najít konkrétní způsob prožívání „společného pastoračního působení“.
2.)      Služba má být nesena skromností (svobodou od majetku) a důvěrou v Boží prozřetelnost. Bohatství totiž „zatěžuje“ při cestě – a při službě. Proto je nutné „kráčet nalehko“… a s lehkostí. Nakolik při naší pastoraci potřebujeme a používáme různé prostředky (např. média), natolik to má být s ryzím postojem svobody a odpoutanosti. Mnohé prostředky a pastorační vymoženosti mohou přehlušit službu, která se pak opírá o „účinnost“ prostředků, a ne o živého Krista. Velmi zajímavý je dopis, který napsala Matka Tereza jistému dobrodinci, aby odmítla (!) finanční dary z toho důvodu, aby sestry prozatím využívaly prostředky k dispozici a „nehromadili bohatství“ – a tak nepřestaly důvěřovat v Boží prozřetelnost. I v tomto bodě se však budou lišit konkrétní aplikace Ježíšova pokynu („chudoby ve službě“ a odkázanosti na Boha). Základní však je, aby byla živá víra v Boží „primát“ – a že bez něho „ani krok“.
3.)      Středem hlásání má být „obrácení k Bohu“. Při hlásání je možné „plýtvat“ mnoha slovy, hovořit vznešeně o duchovních pravdách, ale přitom nechat posluchače tam, kde jsou – a nevést je k Bohu. Přitom „tou základní melodií“ kázání má být „obrácení k Bohu“ (a odvrácení od sebe a od hříchu). Na tuto melodii se pak mohou zahrát různé variace (líbivými slovy a hlubokými myšlenkami). Tím obrácením není v prvé řadě „hledání a zřeknutí se hříchu“ (to také, ale druhořadě!) – obrácení je přechod od egyptského otroctví (různých závislostí) k svobodě, od sebe k Ježíši, od nedůvěry k stále hlubší víře.
4.)      Apoštol má před očima, že bojuje proti „temným silám“ (Ef 6,12) – zároveň se však vyhýbá démonizování a „černobílému pohledu na svět“. K účinnému boji proti zlu je třeba začít… od sebe – poctivě demaskovat projevy zla a hříchu ve svém životě, učit se rozlišovat projevy dobrého a zlého ducha (a prosit o rozlišování!). Tím se apoštol učí demaskovat zlo i v životě druhých – a prosit za osvobození od zlého a od hříchu (to se nemá směšovat s exorcismem, který je vyhrazený pověřené osobě při rozvázání posedlého člověka).
5.)      Služba nemocným spojená s modlitbou. Jako Boží děti se můžeme „svobodně a bez zábran“ modlit za uzdravení nemocného – a zároveň ponechat moudrému Otci svobodu, zda dotyčného uzdraví, nebo posílí k nesení životních obtíží. Evangelium nám vrací odvahu modlit se za uzdravení – vrací nám víru, že Ježíš je mocný a zasahuje: někdy uzdravením, jindy posílením víry a „vnitřního člověka“.

      Před námi jsou tedy velké výzvy, abychom hledali cesty, jak aplikovat a konkretizovat „Ježíšův pastorační model“.


18.09.2004 - 19:57   Angelo Scarano  
» Mk 6, 7-13

      Text o vyslání dvanácti následuje po „neúspěšné Ježíšově misii“ v Nazaretě (6,1-6a) a po souhrnné zprávě o Ježíšově učitelské činnosti po vesnicích (6,6b). Evangelista tak ukazuje návaznost apoštolského poslání na činnost Ježíšovu. Jelikož apoštolové doprovázeli Krista, slyšeli ho kázat, pozorovali ho při konání mocných skutků, nyní ho mohou „reprezentovat“ autentickým způsobem.

      7 Apoštolové budou sdílet Ježíšovo poslání ve vší plnosti (budou kázat, vymítat zlé duchy a uzdravovat). Jejich misie je prodloužením té Ježíšovy. Vyslání po dvou je běžné v židovství (i když zmínky o tom chybí v SZ), ale především v prvotní církvi (Sk 13,1-3). V pozadí stojí židovská právní praxe potvrdit každou výpověď svědectvím dvou nebo tří (Dt 17,6). Zároveň můžeme v tom vidět opatření, aby se učedníci mohli vzájemně podporovat na cestě.
      Je nápadné, že se apoštolům svěřuje jediný úkol, totiž vyhánět zlé duchy. To dosvědčuje ještě víc důležitost přisouzená tomuto úkolu (objevuje se opět v shrnutí v 6,13). A nejen to. Zmínka o exorcismu spojuje učedníky s Ježíšem – jeho veřejná činnost je také uvedená veřejným exorcismem (1,21-27) a kromě toho je tato činnost vícekrát zmiňována v souhrnných zprávách (1,39; 3,11; srv. 3,22–29).

      8-9 Poté, co učedníkům svěřil „základní vybavení“ (moc nad nečistými duchy), Ježíš zakazuje vzít na cestu právě to, co bylo všeobecně považované za nutné: chléb (čili jídlo), peníze do opasku (tam se běžně nosily peníze), mošnu (na různé dary). Tyto omezující podmínky ochraňují misionáře před soběstačností. Ježíšovy podmínky jsou ještě přísnější než ty, které platily u potulných stoických či kynických kazatelů, známých právě skromností (tito kazatelé hlásali radikální svobodu a odpoutanost od majetku): u nich však bylo povoleno nosit chléb a mošnu. I u křesťanských misionářů je ve hře svoboda od majetku, ale ještě víc odkázanost na Boží prozřetelnost, která se projevuje skrze druhé (6,10). Markovo „dovolení“ nosit sandály a mít hůl, na rozdíl od Matoušova podání (Mt 10,10), patrně odráží vývoj v tradici a jiné zeměpisné zasazení, kde délka cesty a různá nebezpečí vyžadovaly jiné vybavení (různost mezi evangelisty nemusí překvapit, pokud zvážíme, že evangelní texty nejsou stenografickými přepisy Ježíšových kázání).

      10 Misionáři mají zůstat na jednom místě – tím se má opět potvrdit jejich skromnost. Mají být nenároční a nemají hledat to, co je lepší.

      11 Konečně je i pokyn, jak se zachovat vůči těm, kteří odmítnou evangelium. Tento pokyn nabývá na významu, pokud bereme v úvahu těsně předcházející odmítnutí Ježíše v Nazaretě. Setřást prach z nohou může mít několik významů a je sporné, který z nich převažuje:
1.)      Židé měli zvyk setřást prach z nohou po návratu z pohanského místa – znamená to tedy, že apoštolové prohlašovali to místo za pohanské?
2.)      Anebo to symbolizovalo soud a přerušení jakýchkoli styků?
3.)      Anebo se tím vyjadřovalo, že misionáři splnili úkol a neměli už žádnou odpovědnost? Viz Sk 18,6: „Židé se však proti Pavlovi postavili a rouhali se. Proto setřásl prach ze svého roucha a řekl: ´Vy sami jste odpovědni za svou záhubu. Já jsem vůči vám bez viny a od této chvíle se obrátím k pohanům.´“

      Slovem „svědectví“ se pak rozumí „výmluvné gesto“.

      12-13 Perikopa pak končí stručným popisem misie. Volání k obrácení spojuje apoštolské hlásání s poselstvím Ježíšovým a Janovým. A v linii s eschatologickým podtextem (o příchodu Božího království) přítomný v Ježíšově a Janově kázání, je těžké nepřisoudit stejný charakter slovům apoštolů. Tento podtext je pak zjevný v exorcismech, kdy se jasně zviditelňuje Boží vláda (=kralování) nad zlým. Boží vláda se ukazuje i nad nemocemi – apoštolové mazali nemocné olejem, který měl léčivé účinky (Iz 1,6) a byl tedy vhodným znamením Božího uzdravování (srv. Jk 5,14-15).


18.09.2004 - 19:57   Angelo Scarano  
» Mk 6, 7-13

      Ježíš přidružuje k svému poslání také učedníky: začíná se naplňovat jejich poslání „být rybáři lidí“ (3,14-15). Základním rysem jejich apoštolátu je skromnost (nemají nosit nic s sebou, nemají budit zdání, že jim jde o majetek a dobrý život). Nesmí uniknout, že učedníci pouze nehlásají, ale také konají: vyhánějí ducha zla a uzdravují nemocné. Jejich služba se tak podobá službě Ježíšově.


06.09.2004 - 06:18   JR  
» Mk 6, 1-6

Kde se to u něho vzalo?
Tento projev překvapení slyšíme často, když někdo znenadání vynikne, ať už v dobrém nebo ve zlém. Nejčastěji je to výraz obdivu pro génia. Malíř namaloval svůj první obraz, básník vytiskl první knížku poezie. Nikdo netušil, že mají takový talent. A i oni sami dávají zajímavou odpověď, zeptáme-li se jich, jak přišli ke svému dílu: „Byla to; inspirace.“ Latinské slovo inspirace znamená vdechnout do něčeho. Je to jakoby se něčemu chtěl dát vlastní život. Tímto obrazem Bible líčí stvoření člověka. Svým tělem pochází „z hlíny země“, ale Bůh mu vdechl duši (Gn 2,7). Při uměleckém díle se od starověku říká, že to byla Múza, některá z bohyň krásy, která vdechla umělci myšlenky My, křesťané, věříme, že náš život pokračuje a rozvíjí to, co bylo na počátku stvoření. Bůh sám nám posílá, vnuká své myšlenky, inspiruje k dobrému a dává i možnost je uskutečnit. Když se tedy světců ptají, kde se v nich vzalo to, co dělají, mají jen jednu odpověď: „Milostí Boží jsem, co jsem“ (1 Kor15,10). (T. Špidlík)


06.09.2004 - 06:18   JR  
» Mk 6, 1-6

Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve svém domově
Dlouhým stykem se seznamujeme s věcmi, s krajinou, s lidmi. Po jisté době dojdeme k přesvědčení, že je dobře známe, že už nás nemohou ničím překvapit. Je to ovšem iluze, jakýsi druh duchovního přesycení. Vždyť příroda je plna tajemství a bude do konce světa místem neustálých objevů. Platí-li to o minerálech, rostlinách, živočiších, tím více se to dá říci o člověku. jeho srdce je hlubina, na dno se nikdy nedohlédne. Dopouštíme se denně stejné chyby jako Nazaretští vůči Ježíšovi: uvěříme, že známe, že jsme naprosto prohlédli ty se kterými se denně stýkáme. Tím si vlastně cestu k jejich poznání uzavíráme, přestávají nás zajímat, jejich slova považujeme za banální, nebereme je vážně. Člověk, který přestal být předmětem objevů a obdivů, ztrácí hodnotu. Není to často vina jeho, ale toho, kdo s ním žije. Musíme na to dát velký pozor v rodině, v práci, mezi přáteli. (T. Špidlík)


06.09.2004 - 06:18   JR  
» Mk 6, 1-6

Copak to není ten tesař?
Kdo byl dlouho v cizině, vrací se do domova obyčejně se smíšenými pocity a zažije zvláštní překvapení. Dá se to dobře vysvětlit psychologicky. jeho vzpomínky na mládí zůstávají velmi živé. Ale zastavily se, sahají jen do okamžiku, kdy odešel. Mezitím však šel život dál, mnoho se změnilo. Když se vrátí, obraz domova ze vzpomínek a obraz skutečnosti si neodpovídají. Ale i on sám se změnil. Je jiný. Chce-li navázat styky, které měl předtím, slova už nemají stejný význam. Návrat Ježíšův do Nazareta ovšem nemůžeme vidět jenom ve světle těchto zkušeností z denního života. Ale přesto nám poslouží k pochopení konfliktu, který v Nazaretě vznikl. jeho nepřítomnost doma byla sice krátká, ale za tu dobu jeho funkce zjevit Otce a jeho spásu závratně vzrostla. jeho krajané to ovšem nemohli pochopit. Silou setrvačnosti ho považovali za chlapce, který pomáhal doma při práci. Dodnes každý, kdo duchovně roste, se lehčeji nebo obtížněji odpoutává od prostředí, ze kterého vyšel. Je to dynamika růstu a života. (T. Špidlík)


09.09.2003 - 16:30   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 6, 7-13

      Prikázal im, aby si okrem palice nebrali na cestu nič. Každý z nás, ako apoštoli, má nejakú určitú misiu, ktorú má splniť. V tejto misii sa má naplno angažovať: celou svojou pozornosťou, celým svojím srdcom, celým možným vynaložením svojich síl; len za tejto podmienky môže splniť dobre svoje poslanie.
      Je potvrdené, že nadmerné pripútanie sa k materiálnym hodnotám zaťažuje, či dokonca paralyzuje človeka pri plnení jeho misie. Takéto „neuvedomované“ pripútanie k týmto hodnotám, venovanie im všetkej pozornosti a celého srdca – zužuje horizonty, uzatvára človeka do seba, robí ho slepým pre Božie veci, Boha a veci blížnych, ktorým máme slúžiť. Netreba ani mať veľa – a môžeme byť prehnane pripútaní trebárs k taľafatkám, ako tá palica či kapsa, o ktorých je reč. Ostatne ide nielen o pripútanie sa k tomu, čo máme, ale aj o nadmernú túžbu po tom, čo nemáme. Až skrotenie bujných pripútaní a túžob robí človeka slobodným a dispozičným v Božích rukách.
      Niekto povie: čím viac mám – tým viac dobrého môžem urobiť; chudoba to je nešťastie a obmedzenie. Nesprávna obava. Aby sme sa cítili naozaj obmedzení, bolo by treba mať alebo veľmi veľa – alebo vôbec nič. Mať málo – to je práve najhoršie nešťastie (L. Kruczkowski). Ostatne, človek tak naozaj vlastní len jedno: samého seba; keď sa oddávame službe nejakých myšlienok, dávame všetko; viac by sme nemohli dať, aj keby sme mali dokonca veľmi veľa. Ale dať seba možno len pod podmienkou oslobodenia sa od tých príliš silných naviazaní na zbytočné veci.
      Či však, pracujúc obetavo v službe svojho povolania, nemám právo na plnú náhradu v dočasných hodnotách? Múdro na to odpovedá naša pokroková spisovateľka: Keď pracuješ plný radosti a s nadšením, nič ti nepatrí. Dokonca ti nepatrí ani úspech. I tak už máš znamenite zaplatené (E. Orzeszkowa).


02.07.2003 - 23:15   Miron  
» Mk 6, 5 / Následky nevery

      Dar slobodnej vôle, ktorý sme od Boha dostali, paradoxne môžeme využiť proti Bohu. Slobodným rozhodnutím sa totiž môžeme otvoriť svoje srdce pre Boha, ale môžeme ho aj pred Bohom uzatvoriť. Toto urobili ľudia v Nazarete. Uzatvorili sa svojou neverou pred Bohom. Takéto rozhodnutie nie je ničím zvláštnym. Koľkokrát sme sami zaujali podobný postoj? Koľko ľudí okolo seba žije niekedy trvalo v tomto postoji nevery? No je potrebné si uvedomiť, že takýto postoj prináša aj svoje následky. Svätý evanjelista Marek hovorí, že nevera Nazaretčanov spôsobila, že Ježiš „nemohol tam urobiť nijaký zázrak“ (Mk 6, 5). Tak ako jestvujú určití zákony v materiálnom svete, tak jestvujú zákony v duchovnom. Vyhodený kameň do vzduchu vždy padne na zem, nech by sme to skúšali nespočetnekrát. Je tu zákon gravitácie a nemožno očakávať, že by v niektorých prípadoch neúčinkoval. Ak v duchovnom svete platí, že viera otvára priestor pre Božie pôsobenie v človeku, tak darmo to budeme môcť očakávať v stave nevery.
      Nevera tak má pre človeka priam katastrofálne následky. Ježiš Kristus prišiel do svojho rodiska, kde mal zaiste mnoho priateľov, známych, s ktorými vyrástol a ktorých mal rád. Zaiste túžil poslúžiť im rovnako ako na iných miestach. No nevera rodákov mu „zviazala“ ruky. Uzdravil len „niekoľko chorých“. Nie že by ich tam viac nebolo. Iba sa uzatvorili pred Božou mocou svojou neverou.
      Ak by sme si prešli Sväté písmo s úmyslom nájsť všetky prisľúbenia, ktoré Boh dáva človeku z lásky, tak by sme nich našli niekoľko stoviek. Naplnenie týchto prisľúbení je však na človeku, pretože pre ich prijatie je nutné jeho „áno“ Bohu. Vo viere nie je problém povedať toto „áno“ a získať naplnenie Božích prisľúbení pre svoj život. Ale v prípade nevery ide o nepochopiteľnú márnotratnosť.
      Svätopisec v liste Hebrejom píše: „Bojme sa teda, aby azda o niekom z vás neplatilo, že zaostal, kým trvá prisľúbenie, že možno vojsť do jeho pokoja! Veď aj nám sa hlásalo evanjelium tak ako aj im. Ale im počuté slovo neosožilo, lebo sa nespojili vierou s tými, ktorí ho počuli“ (Hebr 4, 1-2).
      Následky nevery sa nedotýkajú len tohto pozemského života. Je to oveľa vážnejšie, dotýka sa aj nášho večného života. Skúsme preto otvárať svoje srdcia pred Bohom, aby – budem parafrázovať slová svätopisca – počuté slovo nám osožilo, lebo sa spojilo s našou vierou“.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet