13.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Čo vlastníš nad to, čo potrebuješ ty a tvoji domáci k riadnemu životu, nepatrí tebe, ale iným. Ak si to ponecháš, si zlodej“

~Michel Quoist .~

12.06.2003 - (čítanosť2445 reakcie10)


Mk 3, 22-35

      22 Zákonníci, čo prišli z Jeruzalema, hovorili: „Je posadnutý Belzebulom“ a: „Mocou kniežaťa zlých duchov vyháňa zlých duchov.“ 23 On si ich zavolal a hovoril im v podobenstvách: „Ako môže satan vyháňať satana? 24 Ak sa kráľovstvo vnútorne rozdelí, také kráľovstvo nemôže obstáť, 25 a ak sa dom vnútorne rozbije, taký dom nebude môcť obstáť. 26 Ak satan povstane proti sebe samému a je rozdelený, nemôže obstáť, ale je s ním koniec. 27 Nik nemôže vniknúť do domu silného človeka a ulúpiť mu veci, kým toho silného nezviaže, až potom mu vyplieni dom. 28 Veru, hovorím vám: Ľuďom sa odpustia všetky hriechy i rúhania, ktorými by sa rúhali. 29 Kto by sa však rúhal Duchu Svätému, tomu sa neodpúšťa naveky, ale je vinný večným hriechom.“ 30 Lebo hovorili: „Je posadnutý nečistým duchom.“
      31 Tu prišla jeho matka a jeho bratia. Zostali vonku a dali si ho zavolať. 32 Okolo neho sedel zástup. Povedali mu: „Vonku ťa hľadá tvoja matka, tvoji bratia a tvoje sestry.“
      33 On im odvetil: „Kto je moja matka a moji bratia?“ 34 Rozhliadol sa po tých, čo sedeli okolo neho, a povedal: „Hľa, moja matka a moji bratia. 35 Lebo kto plní Božiu vôľu, je môj brat i moja sestra i matka.“

22-27.      Mt 12, 22-30; Lk 11, 15-22.
28-30.      Mt 12, 31-32; Lk 12, 10.
31-35.      Mt 13, 1-9; Lk 8, 19-21.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2322)
Mk 3, 1-12
12.06.2003 | Čítanosť(2098)
Mk 3, 13-21


28.11.2006 - 19:26   a.o.  
» Mk 3,22-30

Se satanem je konec.
A to v každém případě: Buď je rozdvojen sám v sobě, nebo nad ním vítězí Ježíš Boží mocí. Touto radostnou zvěstí Ježíš reaguje na ještě vážnější nařčení, než slyšel od příbuzných. Avšak zde nejde jen o nařčení, ale o perverzní postoj člověka, který se trvale všemi prostředky brání jednoznačnému příchodu Božího Ducha - uzdravující Boží lásky - do jeho života. Tento postoj (a ne Bůh!) jej pak může od Boha oddělit i navěky!


28.11.2006 - 19:26   a.o.  
» Mk 3,31-35

Kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.
Při těchto slovech se Ježíš dívá po těch, kteří byli „uvnitř“. Ježíšovi příbuzní však zůstali „venku“ (vypravili se za ním, aby se ho zmocnili“ a dělali si na něj nárok). Tvoří se zde nová Ježíšova rodina těch, kdo „činí“ Boží vůli - tím, že vstupují „dovnitř“ a následují Ježíše. Tito jsou pak také schopni skrze podobenství a mocné činy vnímat hlubší výklad „tajemství Božího království“, který následuje (Mk 4 a 5).


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 3,22-30

      Pán Ježiš voči zádrapkám, ba dokonca rúhaniu zo strany protivníkov, mohol by zachovať dôstojné mlčanie, mohol im odvetiť jednou vetou, mohol ich pokarhať, vynadať im. Ale Ježiš nadväzuje s nimi rozhovor, predstavuje svoje dôvody, uvádza argumenty. A až v závere vyslovuje prísne slová varovania.
      Žijeme v epoche dialógu, čiže rozhovoru, aký má viesť človek s človekom. Tento dialóg si vyžadujú smery súčasných vied: zvlášť psychológie, filozofie, taktiež sociológie, pedagogiky, nakoniec aj teológie.
      Dialóg, rozhovor -je základom zjaveného náboženstva. Božie zjavenie bolo dané v duchu a forme dialógu: je to osobné stretnutie Boha s človekom v duchu lásky a viery. Iniciatíva tohto dialógu patrí Bohu. Boh nás vyzýva - ale človek nie je schopný odpovedať vlastnými silami na túto výzvu. Boh nám teda dáva zodpovedajúce svetlo a sily, aby sme mohli porozumieť Božej výzve a dať na ňu odpoveď. Avšak, ako slobodní ľudia, môžeme zaujať rôzny postoj voči tejto výzve. Môžeme pozorne počúvať to, čo nám Boh hovorí - a môžeme nepočúvať, alebo predstierať, že nepočujeme, ba dokonca fakticky nepočuť, ak sa dáme pohltiť iným hlasom; môžeme Bohu odpovedať, alebo nie; môžem odpovedať „áno“ alebo „nie“.
      Ak nás oživuje dobrá vôľa - vždy budeme počuť, čo Boh nám hovorí či prostredníctvom svojich predstaviteľov: kazateľov, spovedníkov, rodičov, predstavených, či prostredníctvom čítania, či prostredníctvom inšpirácie, či predovšetkým prostredníctvom hlasu nášho svedomia. Zapájame sa ale do tohto dialógu? Nieje to v skutočnosti len božský monológ?
      A Bohu odpovedáme - svojím životom. Ak v dialógu, ktorý začal Boh, nebudeme pokračovať, ale tomuto dialógu budeme stále odporovať - môže dôjsť dokonca ku hriechu proti Duchu Svätému, pred čím nás dnes Pán Ježiš vystríha.
Sv. omša - Kristova obeta - to je tiež dôležité, a určite najdôležitejšie slovo, aké nám adresuje Božia láska. Akú odpoveď dáme Kristovi?


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 3,31-35

      Slová, ktoré Pán Ježiš vyslovuje v dnešnom evanjeliu, zdajú sa byť tvrdé vo vzťahu k jeho Matke. Ale pripomeňme si, že nemenej tvrdé voči nej boli slová dvanásťročného Syna v chráme a že nie príliš milé boli aj slová, aké povedal Matke v Kane Galilejskej. Z týchto slov vyplýva, že všetky pozemské dôvody, dôvody tela a krvi, musia ustúpiť nadprirodzeným dôvodom. Kristus je úplne oddaný svojej misii, hlásaniu Božieho kráľovstva a dielu vykúpenia. Ten, kto počúva jeho slová, kto sa zapája do jeho misie, kto otvára srdce pre dary jeho pravdy a milosti - stáva sa mu takým blízkym ako matka, brat i sestra.
      Zhodne s dnešným osvedčením Krista, staneme sa pre neho bratmi a sestrami, ak budeme verne plniť Božiu vôľu. Pretože jeho synovský postoj voči Bohu sa vyjadroval najvýraznejšie v plnení Otcovej vôle. To bolo pre neho nadradenou vecou a o tom nás stále uisťuje, hovoriac: Nezostúpil som z neba, aby som plnil svoju vôľu, ale vôľu toho, ktorý ma poslal (Jn 6,38). To je teda to puto, dalo by sa povedať: rodinné, ktoré je schopné spojiť ma čo najužšie s Kristom a urobiť jeho bratom či sestrou.
      Ba čo viac: keď budem plniť Božiu vôľu, môžem sa v určitom zmysle stať aj jeho matkou. Pretože Božiu vôľu obsahuje Božie slovo. A Božie slovo sa uskutočnilo vo chvíli, keď sa stalo telom v osobe Ježiša Krista. A ja v každom akte poslušnosti Božej vôli spôsobujem, že slovo sa stáva telom, že Božie slovo dostáva konkrétny tvar. Odohráva sa teda niečo podobné Kristovmu narodeniu. Ostatne, každý môj skutok lásky k blížnemu - je určitým aktom narodenia sa Boha v srdci niekoho a v živote niekoho.


14.12.2005 - 21:04   JR  
» Mk 3, 22-30

Je-li dům rozdvojen, nemůže obstát
K posouzení skutků je potřeba znát člověka. Ale to není snadné ani při dobré vůli. Vždyť lidé všelicos předstírají a všelicos zastírají. Staví se navenek jinými, než jsou uvnitř. Dokážou to dělat trvale? Někdy dlouho, ale nakonec se přece jenom nějak prozradí. jsou rozdvojeni, nemohou obstát. Známkou ctnosti je naopak stálost. Stoičtí filosofové mysleli, že se k ní dojde výchovou a cvikem. Křesťanství naopak učí, že nemůže nikdo bez Boží milosti nadlouho vytrvat v dobrém, zachovávat přikázání. Vidíme-li tedy někoho, kdo dlouho a svědomitě dělá své povinnosti, předpokládáme právem, že žije v Boží milosti. Stará církev uctívala jako světce především mučedníky Dnes je většina kanonizovaných světců takových, co vedli normální křesťanský život, ale vedli jej vzorně a dlouho. Nebyli rozdvojeni. Proto vydali svědectví o tom, že byl s nimi Bůh, že je milost Boží chránila na všech cestách života.


14.12.2005 - 21:03   JR  
» Mk 3, 22-30

Tvrdili: Je posedlý nečistým duchem
Způsob, kterým se Židé protivili Duchu svatému, byl daleko horší než pouhá nevěra v Boží poslání. Vysvětlovali Kristovu Boží lásku ve zlém, dokonce v nejhorším slova smyslu. I když ne v takovém stupni, je přesto tento postoj častý v denním životě. Jak vzniká? Pozorujeme skutky bližních, ovšem jenom zvnějšku. Vnitřní úmysl nevidíme. Pokoušíme se jej tedy odhadnout. Tzv. objektivní hodnocení se nedívá na osobu, ale uvažuje jenom podle skutků. Někdo dal chudému podporu. Řekneme, že je to hodný člověk. Jiný odmítl žebráka. Řekneme, že nemá srdce. Jsme si ovšem vědomi, že je takové hodnocení velice neúplné. Aby bylo pravdivější, je potřeba člověka znát, vědět jaký je. Pak teprve pochopíme, proč dal podporu nebo proč ji odmítl. Ale kdo zná člověka? jenom ten, kdo ho má rád. Kdo nenávidí, ten vždycky soudí špatně, vysvětluje všecko ve zlém. Jak často to vidíme, když např. mluví o sobě dva příslušníci rozeštvaných národů nebo dva uchazeči o stejné místo! A co když mají tento postoj lidé k církvi? Chrlí pak ze sebe zlé úsudky.


14.12.2005 - 21:03   JR  
» Mk 3, 22-30

Kdo by se rouhal proti Duchu svatému, nedostane odpuštěni na věky
Radostné poselství Nového zákona zní: Všechny hříchy se odpouštějí. Ale jak? Nemůže odpustit člověk sám sobě. Mohou mu odpustit druzí v tom smyslu, že na jeho provinění zapomenou nebo z něho nevyvodí důsledky. Ale to, co se stalo, se nedá odčinit. Napravit minulost může jenom Bůh, který je pánem času a věčnosti. Proto může hříchy odpustit jenom Bůh (srv. Mt 9,3). Apoštolům dal Kristus tuto moc po svém zmrtvýchvstání zvláštním symbolem: vdechl na ně, tj. předal jim svého Ducha, Ducha svatého. Církev tedy po staletí odpouští hříchy ne zapomenutím nebo lidskou dobrosrdečností, ale silou Ducha Božího. Ale co když někdo v tuto sílu Ducha nevěří? Co když popírá sílu svátostí Kristem ustanovených? Co když vidí v kněžství jen lidskou instituci bez zvláštní milosti Boží? Zapřel Ducha svatého a tím se zbavil možnosti očistit se, zbavit se od zlého.


03.09.2004 - 19:36   JR  
» Mk 3, 31-35

Křesťan a příbuzní
Některé příklady a výroky z životů svatých vypadají pohoršlivě. Ne jenom utekli z domu, ale nechtěli s rodiči a příbuznými ani mluvit. Sv. František z Assisi hodil otci i šaty, rozešel se s ním ve zlém. Nemůžeme to ovšem považovat za normální postoj křesťana, který má ctít otce i matku. Moralisté sice zdůrazňují, že má být křesťanská láska široká ke všem, ale povinnosti nás vážou především k těm, kdo nám stojí nejblíž. Ale jsou přesto výjimky. Náklonnost k příbuzným je odlesk lásky, kterou miluje Bůh nás a kterou máme my milovat Boha. jeden byzantský autor píše, že jsou naše pozemské matky tak dobré, protože jsou obrazem matky, kterou máme na nebi, Bohorodičky O obrazech pak platí zásada, že se uctívají jenom natolik, nakolik mají vztah k tomu, Kdo je zobrazen. Klaníme se obrazu Krista, ale víme, že bychom to nemohli dělat, kdybychom při pohledu na obraz zapomněli na Ježíše. Světci znali dobře své povinnosti k příbuzným, ale opouštěli je, když jim blízcí překáželi v tom, aby šli za Božím povoláním. (T. Špidlík)


03.09.2004 - 19:35   JR  
» Mk 3, 31-35

Každý, kdo koná vůli Boži, to je můj bratr i sestra i matka
Blízkost příbuzenství se měří stupněm „stejné krve“. Krev pak je symbol života. Vyteče-li, člověk umírá. Tak to vidíme v životě tělesném, živočišném. V duchovním slova smyslu však máme jiný, vyšší princip života. Vznikli jsme stvořitelským Božím slovem. Ale copak může Bůh mluvit? Vždyť nemá ústa. Tak se ptá sv. Basil a odpovídá: U Boha slovo není vnější zvuk, způsobený chvěním jazyka. Je to prosté rozhodnutí jeho vůle, aby něco bylo. To se pak hned stane. Bůh stvořil zemi, nebe, rostliny, zvířata, nakonec pak člověka. Je mezi nimi nějaký rozdíl? Velký! píše sv. Basil. Země a živočichové plní Boží vůli, ale nerozumějí jí. Nemohou ji nekonat, protože nemají svobodu. Člověk však slovu Božímu rozumí a svobodně je uskutečňuje. Je tedy obrazem Syna v Nejsvětější Trojici. On chápe plně Otce a dělá všecko, co u Otce vidí. Napodobíme-li ho, i my vstupujeme do úzkého synovského poměru s Otcem. (T. Špidlík)


03.09.2004 - 19:35   JR  
» Mk 3, 31-35

Kdo je má matka a příbuzní?
Co je bližšího mezi lidmi než matka a dítě! Bohatou fyziologickou jednotu vyjadřujeme lidovým výrazem: Mají společnou krev Podle stupně této „společné krve“ se vyjadřuje i větší nebo menší blízkost příbuzenská. A přece naše spojení s Bohem Otcem skrze Krista je těsnější než spojení matky a dítěte. V tomto smyslu se dá porozumět i podivné otázce Ježíšově. Zní skepticky: „Kdo je má matka a kdo jsou mojí příbuzní?“ Vypadá to na první pohled, jakoby se jich zříkal ve prospěch svých učedníků. Do jisté míry se zříká rodičů muž, který si bere manželku, a žena také. Tak tomu totiž mezi lidmi je. Úzké spojení s jedním umenšuje blízkost s druhým. Ježíš však své spojení s matkou neumenšil tím, že je rozšířil na ostatní. Naopak Maria se stala víc jeho matkou, protože se stala matkou jeho celého mystického těla, celé církve. (T. Špidlík)



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet