24.august 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Veľkou pomocou v boji proti hriechu je čítanie Svätého písma.

~sv. Ján Zlatoústy~

12.06.2003 - (čítanosť2738 reakcie11)


Mk 2, 1-12

      1 O niekoľko dní znova vošiel do Kafarnauma. Ľudia sa dopočuli, že je v dome, 2 a zišlo sa ich toľko, že už nebolo miesta ani predo dvermi. A on im hlásal slovo. 3 Tu prišli k nemu s ochrnutým človekom; niesli ho štyria. 4 A keď ho pre zástup nemohli priniesť až k nemu, odkryli strechu tam kde bol, a otvorom spustili lôžko, na ktorom ležal ochrnutý. 5 Keď Ježiš videl ich vieru, povedal ochrnutému: „Synu, odpúšťajú sa ti hriechy.“
      6 Sedeli tam aj niektorí zákonníci a v srdci uvažovali: 7 „Čo to tento hovorí? Rúha sa! Kto môže okrem Boha odpúšťať hriechy?“ 8 Ježiš hneď svojím duchom spoznal, že tak rozmýšľajú, a povedal im: „Prečo si to myslíte vo svojich srdciach? 9 Čo je ľahšie - povedať ochrnutému: „Odpúšťajú sa ti hriechy,“ alebo povedať: „Vstaň, vezmi si lôžko a choď!“? 10 Ale aby ste vedeli, že Syn človeka má na zemi moc odpúšťať hriechy“ - povedal ochrnutému: 11 „Hovorím ti: Vstaň, vezmi si lôžko a choď domov.“ 12 A on vstal, hneď si vzal lôžko a pred očami všetkých odišiel. Všetci sa divili, velebili Boha a hovorili: „Také niečo sme ešte nikdy nevideli.“

1-12.      Mt 9, 1-8; Lk 5, 17-26.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2966)
Mk 2, 18-28
12.06.2003 | Čítanosť(2702)
Mk 2, 13-17


28.11.2006 - 19:26   a.o.  
» Mk 2,1-12

Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy.
Tato „moc“ je opět prvotně skryta v Ježíšově „hlásání (Božího) slova“, ze kterého se každý člověk může dozvědět, že jej Bůh osvobozuje z jeho ochromující viny, že mu Bůh odpouští bez jakékoli podmínky, bez jakéhokoli předpokladu, a to i tehdy, když se sám již nemůže vzchopit. K osobnímu přijetí však potřebuje „víru“ - alespoň svých přátel.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Mk 2,1-12

   V evangeliu jsme slyšeli dramatické vyprávění: „Tak veliká byla důvěra lidí v Ježíšovu pomoc, že rozeberou i střechu, aby k němu dopravili toho, kdo pomoci potřeboval. Pomoc, záchrana, uzdravení, osvobození, to vše je tam, kde je Ježíš.
   Kolik problémů by se vyřešilo, kolik nervů dnešních lidí by se ušetřilo, kdyby i oni pochopili, že se vyplatí tlačit se do těch dveří, kde Ježíš káže.
   Ale lidé naší doby se tlačí u jiných dveří, tam, kde zní píšťalky rozhodčích, kde zní hlasy populárních zpěváků. Docela marné to také není. Tam na své problémy na dvě hodiny zapomenou. - Ale jejich vyřešení tam bohužel nenajdou.
   Odpuštění hříchů za časů Ježíšových
   A to byla právě věc, která elektrizovala současníky Ježíšovy: je to ten, který nás vyvede z omylů, z vin. Hlásá odpuštění hříchů. On sám je odpuštění, on sám je cesta.
   Jak neslýchaně, neuvěřitelně to vše znělo tehdejším lidem, vidíme z toho, jak na to reagovali. Farizeové zuří pohoršením: On se rouhá Bohu! Prostí lidé jsou bez sebe radostí: Něco takového jsme ještě neslyšeli! On odpouští lidem hříchy!
   Odpuštění hříchů dnes
   My, dnešní lidé, ovšem sotva upadneme do nadšení při naslouchání dnešnímu evangeliu. A stejně klidně a nevzrušeně budem po kázání při kredu odříkávat, že věříme v hříchů odpuštění. A stejně klidně a bez vzrušení odcházíme ze zpovědnice.
   Co způsobilo tuto naši studenokrevnost? Jednak nemáme živou představu Boha Otce, proto jsem otrlí proti svým hříchům nelásky. Jednak to zavinila formalistická rutina našeho zpovídání, která vyprázdnila všechen obsah té svátosti. Zůstala z ní jen slupka obřadu.
   Zpovídali jsme se často a špatně: odříkali jsme naučený seznam ze zpovědního zrcadla, hezky chvatně, abychom nezdržovali. Kněz nás chvatně propustil s dvěma otčenáši pokání, - je tam tolik čekajících.
   Kdepak jásavá radost: „Něco takového jsem ještě nezažil! Setkal jsem se s Boží láskou a otcovskou dobrotou!“ Zbylo jen to povrchní uspokojení: „Tak, mám to zas na čásek za sebou, mám zas na chvíli pokoj.“
   „Přetrhl dlužní úpis...“
   Mahátmá Gándhí píše ve svém životopise: „Bylo mi 15 let a dopustil jsem se krádeže. Měl jsem dluh a tak jsem doma ukradl zlatý náramek, abych mohl dluh zaplatit. Brzo jsem pochopil, co jsem vyvedl, ale když jsem stál před tatínkem, nedokázal jsem hanbou otevřít ústa, abych se přiznal.
   Tak jsem své doznání napsal. Když jsem ten papír dával tatínkovi, třásl jsem se po celém těle. Tatínek to přečetl, zavřel na chvíli oči, - a potom papír přetrhl. „Už je dobře,“ řekl a obejmul mne. Od té doby jsem věděl, jak velikého otce mám. - „
   „Jdi v pokoji domů, už je s tebou všechno v pořádku.“ - to je Boží nabídka i nám, i dnes. Jako muž z evangelia, který od Ježíše odcházel uzdravený na těle i na duchu, tak můžeme odcházet domů i my. Snažme se se stejnou dychtivostí a vroucností přiblížit se srdcem k Ježíši: „Pane, věřím v odpuštění hříchů. Přenechám ti své problémy, které mne sužují. Tys přetrhl můj dlužní úpis už na kříži. Mohu jít s radostí domů.“


03.12.2005 - 23:37   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 2, 1-12

      Vec hodná zamyslenia, že Kristus akoby nevidel fyzické utrpenie tohto človeka; miesto toho, aby sa hneď zaoberal jeho chorým telom, hovorí: Odpúšťajú sa ti hriechy. Samozrejme, uzdravuje aj jeho telo, ale až neskôr; na prvom mieste sa zaujíma o dušu. Aké je to významné pre postoj dnešného sveta, ktorý zameriava svoje sily výlučne na zdravie, blahobyt a pohodlie tela do takej miery, že sa skoro celkom zabúda na veci duše, že sa dokonca popiera jej existencia.
      A predsa Boh sa stal človekom nie pre náš materiálny úspech. Vo svojej náuke nehlásal zlepšenie materiálnej existencie; samozrejme, hlásal predovšetkým hodnotu obety, zriekania, ba dokonca utrpenia. Ak sa podujal prijať smrť ako obetu - tak nie za naše zdravie a blahobyt, ale za spásu našej duše, za jej postup a vzrast. Pretože práve vďaka duši sme sformovaní na Boží obraz; len duša je schopná zušľachtiť v najvyššom stupni našu osobnosť; nakoniec duša predlžuje našu existenciu do nekonečna pre uspokojenie našich najväčších túžob a prianí.
      Aj naďalej Pán Ježiš nešetrí starostlivosťou o našu dušu: vie, že táto duša pociťuje sebe vlastný hlad - teda zanecháva pre ňu stôl Božieho slova; vie, že duša slabne uprostred protivenstiev - teda zanecháva jej stôl svojho Tela a Krvi; vie, že duša slabne a je chorá - teda lieči ju vo sviatosti odpustenia, kde nám hovorí - ako tomu ochrnutému - vstaň a choď.
      Zodpovedá tejto Kristovej starostlivosti naša starostlivosť o vlastnú dušu, o jej zdravie a postup? Zaštepujeme do nej a pestujeme v nej Božie slovo? Posilňujeme ju pravidelnou a častou účasťou na sviatostiach?
      Aj nad telom sa skláňa Kristovo milosrdenstvo. Ale telo slúži duši. Teda povedzme si jasne: človek, ktorý sa nestará náležito o svoju dušu -nezasluhuje, aby sa Boh staral o jeho telo.


08.01.2005 - 12:59   JR  
» Re: Mk 02, 01-12

Rouhá se! Jen Bůh může odpustit hříchy
Souvislost ochrnutí s hříchem není jen symbolická, je hlubší. Navykli jsme si nazývat hřích duchovní nemocí. Rozvádíme v kázáních podobnosti mezi slabostmi těla a duše. Ale nepřijímáme snadno tvrzení, že tělesné nemoci mají příčinu v odpadu od Boha. A přece to plyne z nauky o dědičném hříchu. Ten způsobil zmatek i v hmotném světě a zmrzačil člověka v jeho těle. Dědičný hřích je ovšem tajemná skutečnost, která není izolovaná, nevztahuje se na Adama samého. Všechno lidské pokolení zhřešilo v něm a jeho hřích se prodlužuje v dějinách hříchů lidí. Každé očištění od morálních poklesků naopak navrací tělo i svět do původní neporušenosti. Tento proces probíhá za oponou viditelného světa, nedá se snadno postřehnout. Ale světci jej vidívají a i na nich samých je to občas patrné. Není to náhoda, že na Východě ke svatořečení vyžadovali, aby po smrti zůstalo tělo neporušené. Duše, která je v nevšední míře proniknuta Duchem svatým, dostává zvláštní moc i nad svým tělem.


08.01.2005 - 12:59   JR  
» Re: Mk 02, 01-12

Žasli a velebili Boha
Prý se dají mnohé ochrnulosti léčit psychoanalyticky, zvláště tam, kde je zavinil např. podvědomý úlek nebo chorobný pocit neschopnosti, méněcennosti. Lékař vede pacienta postupně k tomu, aby si plně uvědomil to, čeho se bojí, a aby získal důvěru, že ta překážka není nepřekonatelná. Některé případy vyléčení jsou skutečně údivné. Tím víc ovšem žasli ti, kdo viděli zázrak Kristův. Uzdravení bylo náhlé a úplné. Ale tento div se v duchovním smyslu stále opakuje v církvi. Smíření s Bohem postaví ochrnulého na nohy, zpovědní rozhřešení mu dává milost, aby začal zase všech svých schopností využívat k dobrému, ke skutkům lásky. Toto uzdravení může mít ráz pozvolného mravního vývoje. Ale stává se často, že je náhlé, že tu jde o převrat, který budí údiv. Kolik takových obrácení se vyskytuje v životopisech svatých! Líčí se jako opravdové divy Boží milosti. Divoký kyjevský válečník se stává sv. Vladimírem a mezi české patrony se dostal sv. Zikmund, v jehož prvním životním stádiu byl i vážný zločin. Duchovně ochrnulí vstali a velebili Boha.


08.01.2005 - 12:59   JR  
» Re: Mk 02, 01-12

Ochrnulý
Jsou různé druhy a příčiny ochrnulosti. Vnější účinek však je stejný. Nohy, které vypadají normálně, neudrží postavu člověka. Ochrnulá ruka má svaly, ale nezvedne se, visí bezvládně. Často zaviňuje ochrnulost nerv, který nepřenese povel z mozku do údu. Mladému hezkému chlapci přeťali při zubní operaci omylem nerv ve tváři. Stala se nehybnou na jedné straně. Zohyzdili ho nadosmrti. Není náhodné, že Ježíš uzdravil ochrnulého v souvislosti s odpuštěním hříchů. Následkem hříchu je totiž ochrnulost v duchovním slova smyslu. Člověk, úd mystického těla Kristova, ztratil spojení s hlavou. Nepřijímá výzvy svědomí, nereaguje na slova evangelia, neunese tíhu Božích přikázání. Jeho lidské schopnosti mu zůstaly: má rozum, vůli, energii, zdravé tělo atd. Ale to všechno je pro život s Bohem nehybné. Podle sv. Tomáše Akvinského je zbožnost „náklonnost ke všemu dobrému“. Kde vidí možnost něčeho dobrého, zbožný člověk to udělá. Bezbožný je ochrnulý. Mohl by pomoci, nepomůže, mohl by se pomodlit, nezvedne hlas k Bohu. Duchovně vzato, nestojí na nohou, proto se octne jen tam, kam ho donesou vnější okolnosti.


01.07.2004 - 22:02   PaedDr. František Dancák  
» Mk 2, 1; 3-4

      Albert Schweitzer, teológ, misionár, svetoznámy lekár, hudobník, zasvätil svoj život službe chorým. Vyzýval všetkých ľudí: „Otvorte oči a hľadajte, kde nejaký človek trocha potrebuje čas, trocha srdečnosti, trocha súcitu, trocha vašej spoločnosti, trocha ľudskej práce... Hľadaj, či nenájdeš možnosť využiť svoje spoločenstvo.“
      Nosiči ochrnutého museli mať veľkú vieru v Boha, že dokázali prísť s chorým k Ježišovi cez všetky prekážky... To je pole aj pre náš apoštolát, aby sme si jeden druhému pomáhali nielen v tých ľudských každodenných potrebách, ale ich aj privádzali k Božej pravde, ku Kristovi a ma odvahu prekonať aj všetky prekážky, ktoré nám stoja na tejto ceste.


18.09.2003 - 17:58   PaedDr. František Dancák  
» Mk 2, 3

      V Krakove na Grodzkej ulici je protestantský kostol sv. Martina. Nad jeho vchodom na portáli je veľavravný nápis: „Nadarmo žije, kto nikomu nepomáha.“
      Kresťanstvo je náboženstvom, ktoré má každému pomáhať: jednému dobrou radou, druhému statočnou prácou, tretiemu úprimnou modlitbou... Všimníme si tých štyroch, ktorí priniesli chorého k Ježišovi, aby ho uzdravil. „Keď Ježiš videl ich vieru“, uzdravil nešťastného.
      Služba chorým, nešťastným, opusteným - to nie je iba záležitosť lekárov a zdravotných sestier. To môže a má urobiť každý z nás... Tu máme naozaj široké pole pôsobnosti... nadarmo žije, kto nikomu nepomáha!


03.09.2003 - 22:03   Angelo Scarano  
» Mk 2, 1-12

      „Právem“ mohl zatrpknout na Boha a na svůj život. Vždyť byl chudý (jak napovídá zmínka o prostém lehátku), omezený ve svých možnostech (nemohl se volně pohybovat jako ostatní). V takovém životním postavení – jak nezanevřít na Boha, že toto všechno dopustil? Ochrnulost mu zabraňovala v setkání s lidmi … a hlavně v životním setkání s Tím, který mohl změnit jeho život. Byl tedy naprosto ztracený? Ne. Využil ještě tu poslední kartu: „opřel se o druhé“, lépe řečeno nechal se od nich podepřít a nést – k Lékaři. A skoro „dvojnásob“ mohl děkovat těmto svým dobrodincům, že ho nejen dovedli k tomu místu, kde byl věhlasný Lékař, ale houževnatě vytrvali, i přes komplikace a nepříznivé okolnosti (natlačený lid přede dveřmi), než ho skutečně donesli před Ježíšovu tvář.
      Nechal se podepřít druhými. Mohl jednoduše rezignovat („Co se dá dělat? Prostě – já už jsem takový, nikdy to nebude jiné“). Uznal svoje limity (jsem ochrnulý), ale neustrnul na tomto vědomí vlastních omezených schopností. Přijal pomoc druhých. Mohl odmítnout a uzavřít se do ulity „nepřístupné soběstačnosti“ („Nechci pomoc druhých!“). Ale on neodmítl podanou ruku – věděl a doufal, že tito „kamarádi“ ho přivedou ke Kristu.
      Příběh o ochrnulém plastickým způsobem „zviditelňuje“ to, co někdy prožíváme. Nemůžeme se dostat ke Kristu… protože jsme jednoduše ochrnulí, ochromení! A nemusí to být ochromení „duchovní“ (konkrétním hříchem). Někdy stačí i vnější „nepříznivá okolnost“, která nás doslova ochromí a nedovolí jít ke Kristu. Tlak v práci, nepříjemný nadřízený, nekonečný řetěz neporozumění a hádek v manželství. Ten chudý ochrnulý se mohl „uzavřít do ulity jobovského nadávání“. Ale přesto udělal něco jiného – uznal, že potřebuje druhé (že jinak není schopný se dostat ke Kristu). A nechal se od nich nést!
      Je velkým požehnáním mít „dobrodince“, kteří nás „dotlačí ke Kristu“ i přes překážky: naši neochotu se nechat podepřít a nést dál, „zabarikádovanost“ ve svém problému, sebelítost, bolestínství či nadávání. Takové dobrodince snadno považujeme za nepřátele, protože nás vytahují z naší ulity. Chtějí nás posunout z místa, kde jsme třeba spokojeně (a zároveň nespokojeně!) zakořenili. Odvádějí nás třeba slovem pravdy („propadl jsi svým koníčkům, práci …“), „nesou ke Kristu“ svým příkladem, ale i diskrétním slovem povzbuzení („Ježíš vidí tvoje bolesti – nenechává tě samotného“, „On sám nesl jako první tvoje břemena!“). Především však vytrvalou modlitbou, která se nenechává zastrašit vnějšími překážkami, třeba neochotou dotyčného nechat se nést a dovést k Lékaři.
      Šťastný ten, kdo se nechá nést … a donést!


30.08.2003 - 08:09   Angelo Scarano  
» Mk 2, 1-12

      1-4 Pro Marka je typické , že zvěst o Ježíšovi se rozšiřuje „z doslechu“ (3,8.21; 5,27). Shromáždí se tolik lidí, že nestačí místo u dveří – možná tyto dveře vedly přímo na ulici, možná vedly na dvůr (a pak by se jednalo o prostor mezi dveřmi a zdí dvoru). A právě do této situace „evangelizace v plném proudu“ přichází nečekaně a „nezvaně“ nemocný na lehátku (řecké slovo napovídá, že se jedná o lehátko skromnější, pro chudého). Pro nedostatek místa je třeba vynést nemocného na střechu (zřejmě po schodech po straně). Je to člověk ochrnulý, odkázaný na pomoc druhých. Chybějící prosba o uzdravení je „víc než dostatečně“ nahrazena mimořádným úsilím o vynesení nemocného před Ježíše.
      5-9 Ježíš však, místo aby daroval kýžené uzdravení, vyslovuje „slovo povzbuzení“, běžné ve vyprávěních o uzdravení („měj odvahu“). Avšak toto slovo je zvláštní a ojedinělé, zcela nečekané: „jsou ti odpuštěny hříchy“! Odpuštění se děje na základě víry. Zřejmě se zde myslí i víra ochrnulého (a nejen nosičů!) – právě jemu je totiž adresováno slovo odpuštění (odpuštění je možné přijmout jen vírou – tato víra ochrnulého se tedy zjevně předpokládá). Víra je u Marka obvyklým prvkem a zpravidla předchází zázraku. Tou vírou nemusíme rozumět nic víc než očekávání, důvěru v Ježíšovu pomoc.
      Jen v tomto úryvku (u Marka) Ježíš osobně odpouští hřích. Neděje se tak ale proto, aby se potvrdila lidová představa o nemoci jakožto důsledku hříchu. Spíš však, aby se skrze následné uzdravení potvrdila Ježíšova moc odpouštět.
      Pán se na ochrnutého obrací oslovením „synu“ (podobně jako na apoštoly, 10,24). I když je odpuštění uděleno „formulací“ v trpném rodu (pasivum divinum – Bůh je podmětem činu), samotný Ježíš odpouští (v. 10). Stírá se tedy rozdíl mezi Ježíšovým a Božím jednáním. „Správně“ uvažují učitelé zákona, že jen Bůh může odpouštět (Ex 34,7; Iz 43,25) – a že se tedy Ježíš na první pohled rouhá (tak i před soudem, 14,64). V tehdejším židovské teologii ani velekněz, ani Mesiáš neměl právo odpouštět. Mesiáš měl nanejvýš zničit soudem hříšníky a démonické mocnosti. Trest za rouhání byla smrt (Nm 15,30n.). Velmi důležité je to, že Ježíš vidí do srdce reptajících učitelů zákona – rozpoznání myšlenek srdce bylo výsadou Boží (1 Kr 8,39). Tím Kristus ukazuje, že si neosobuje nelegitimně božskou moc odpouštět hříchy, vždyť má božské schopnosti. A toto dokazuje i následným uzdravením.
      Snadnější je to, co je „méně dokazatelné“ (takový výrok se totiž snadněji vysloví). Těžší je vyslovit to, co je „dokazatelné“ (v tomto případě uzdravení). Z těžšího je tak možné odvodit platnost lehčího (rabínské exegetické pravidlo „kal wachomer“, „a maiore ad minus“, od většího k menšímu).
      10 Titul „syna člověka“ se na tomto místě objevuje proto, že se především s touto postavou spojovaly různé výsady Boží (i když zrovna ne odpuštění hříchů). Opět je tedy středem zájmu evangelisty „Ježíšova identita“. Učitelé zákona, ve snaze „hájit“ Boha a bojovat „za Boha“, ve skutečnosti „bojují proti Bohu“, který má novou lidskou tvář v Kristu.
      11-12 Uzdravení je argumentem ve prospěch Ježíšovy moci odpouštět. Celý člověk je osvobozen: duše od hříchu, tělo od nemoci.
      Lidi reagují údivem (přirozenou reakcí na mimořádný čin) a oslavením Boha. Ježíšova moc je dalším projevem „Božího království“ přítomného už zde („přiblížilo se Boží království“, Mk 1,15) a „postupujícího“ i přes odpor některých jednotlivců.
      Ježíšova solidarita s hříšníkem je ještě výrazněji předvedena v následujícím textu o povolání Leviho a stolování s celníky (2,13-17) – tam se plasticky zviditelňuje, že Ježíš přišel pro nemocné (hříšníky).


29.08.2003 - 19:56   Angelo Scarano  
» Mk 2, 1-12

      Už v Kafarnau se „mnoha způsoby“ prokázalo, že v Ježíšově blízkosti se uzdravuje život. Nyní však se má ještě zřetelněji projevit, do jaké hloubky zasahuje toto uzdravení – až do samotného nitra člověka, do vztahu s Bohem, vztahu narušeného a nemocného.
      V tomto úryvku se odehrává zjevení Kristovy moci: nejen skrze slovo, ale i skrze čin dotvrzující slovo (Ježíš uzdravuje „uvnitř“ i „navenek“). Navíc se Kristus ukazuje také jako ten, který (podobně jako Bůh) čte v lidských srdcích. Právě „čtením srdce“ začíná kontroverze s učiteli zákona, a ne „slovní výměnou“ jako v jiných případech.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet