19.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Poznanie Boha, to je naše osobitné spasenie.

~sv. Augustín~

12.06.2003 - (čítanosť2854 reakcie8)


Mk 1, 21-28

      21 Prišli do Kafarnauma. A hneď v sobotu vošiel do synagógy a učil. 22 I žasli nad jeho učením, lebo ich učil ako ten, čo má moc, a nie ako zákonníci. 23 A práve bol v ich synagóge človek posadnutý nečistým duchom. Ten vykríkol: 24 „Čo ťa do nás, Ježiš Nazaretský? Prišiel si nás zničiť? Viem, kto si: Boží Svätý.“ 25 Ježiš mu prísne rozkázal: „Mlč a vyjdi z neho!“ 26 Nečistý duch ním zalomcoval a s veľkým krikom z neho vyšiel. 27 Všetci sa čudovali a jeden druhého sa vypytovali: „Čo je to? Nové učenie s mocou! Aj nečistým duchom rozkazuje a poslúchajú ho.“ 28 A chýr o ňom sa hneď rozniesol všade, po celej galilejskej krajine.

21-28.      Lk 4, 31-37.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3072)
Mk 1, 14-20
12.06.2003 | Čítanosť(2369)
Mk 1, 9-13
12.06.2003 | Čítanosť(2306)
Mk 1, 1-8


28.11.2006 - 19:26   a.o.  
» Mk 1,21b-28

Učil je jako ten, kdo má moc.
A to moc slova, které nejen povolává do společenství učedníků a k následování (viz včerejší evangelium), ale které také k němu uschopňuje a osvobozuje od všech temných mocí, které by v následování mohly bránit. Tito „nečistí duchové“ se však Ježíšovu slovu velmi lstivě (pod zdáním dobra) brání (označení „Svatý Boží“!). Ale není třeba se bát - neubrání.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,21-28

      Po prvním veřejném kázání („naplnil se čas a přiblížilo se království Boží, čiňte pokání a věřte evangeliu“ – 1,15) a po povolání prvních učedníků evangelista líčí událost s prvním zázrakem. Je zvláštní, že se jedná o zázrak vyhánění zlého ducha. Tím, že právě na začátku evangelia stojí tento zázrak, se jasně ukazuje, že s Ježíšem přichází Boží království, silnější než moc zlého.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,21-28

      21-22 Dějištěm je Kafarnaum, které bylo důležitým těžištěm Ježíšovy činnosti (Mt 11,23n.; Mk 2,1; 9,33). Tam Ježíš jde v sobotu do synagógy. Jako každou sobotu se v takové synagóze (většinou nacházející se mimo vesnici u vody) konala bohoslužba obsahující modlitby, dobrořečení, čtení Písma a kázání (každý vhodný člen komunity mohl promluvit). Nesděluje se obsah Ježíšova kázání, ale jen jeho základní charakteristika: nové učení s mocí! To nového Mistra odlišuje od zákoníků, kterým příslušel trojí úkol: teoreticky rozvést nařízení Tóry, uvést učedníky do učení Zákona, prosadit spravedlnost u soudu.

      23-26 Líčení exorcismu je zvláštní tím, že Ježíš nekoná „nic“, jen vyslovuje slovo – slovo moci. Nečistý duch je synonymum démona. Tento démon nejprve vyznává, že mezi ním a Ježíšem není žádné společenství (jeho otázka zní: „Co je mezi námi a tebou?“), jen absolutní propast rozdělení. Pak udivuje, že démon zná Ježíšovu identitu: sděluje ji snad proto, aby magicky získal nad Ježíšem moc? Tento názor, místy zastávaný, není dostatečně podložitelný. Spíš se jeví jako nosný argument, že uznání identity exorcisty je zároveň vyznáním podřízení se démona. A nečistý duch poznává a vyznává, že Ježíš je Svatým Božím, tj. posvěceným a odděleným od Boha.
      Ježíš důrazně přikazuje, v řeckém textu se používá slovo epitiman: jedná se o sloveso, které v řeckém překladu SZ, v Septuagintě, vyjadřuje autoritativní Hospodinovo úkon přikazování. Ježíš tedy jedná jako samotný Hospodin – nepotřebuje zapřísahat, jak bylo běžné v řecké magii. Příkaz mlčet patří k standardní podobě exorcismu, proto zůstává otevřenou otázkou, nakolik tento příkaz zapadá do markovské teologie „tajemství Mesiáše“ (identita Mesiáše se nemá prozradit před ukřižováním).
      Po Ježíšově slovu nečistý duch zalomcoval svázaným člověkem a přitom vydal velký křik, který je křikem umírání.

      27-28 Následuje reakce úžasu přítomných: Kdo to jen je? Tato otázka je středem pozornosti druhého evangelia, odpověď bude známá až v závěru. Prozatím se dá říci pouze to, že tento Ježíš hlásá nové učení plné moci – a moc Ježíšova slova se prokazuje při vyhánění zlého ducha. Tím se ukazuje, že Boží království je skutečně tady.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,21-28

      Kde vzít odvahu a připojit komentář k takovému evangelnímu úryvku? Jak se opovážit slabými úvahami zředit svědectví o Ježíšově mocném slově? Takovou odvahu nemám, a proto bych nechtěl „okomentovat“ Ježíšovo mocné hlásání, ale spíš na něj poukázat a postavit se tak do řady těch obyvatel Kafarnaa, kteří dosvědčili: „Co to jen je? Nové učení, a s takovou mocí“.
      Předně – můžeš i ty dosvědčit, že Ježíšovo slovo je plné moci? Anebo spíš řekneš: „Ježíšovo slovo? To je „morálka“, hluboké myšlenky o životě a o Otci“. Zažil jsi někdy, že by jeho slovo bylo mocné? Osvobodilo tě někdy ze spárů „zlých myšlenek“ (říci druhému něco ošklivého…) tím, že právě „v ohni pokušení“ sis vzpomněl na Ježíšovo slovo, které se pro tebe stalo vodou hasící prudký oheň? Například možná právě „slabé“ (ale zároveň silné!) slovo „jak chcete, aby druzí jednali s vámi, tak i vy jednejte s nimi“ se stalo vysvobozením.
      Anebo… nestalo se ti někdy, že při čtení evangelia nějaké Ježíšovo slovo „vystoupilo“ jakoby přímo před tvoje oči, oslnilo tě a přitáhlo tě? Okouzlilo? A vytrhlo tě „z nesnesitelné těžkosti tvého bytí“?
      A konečně – Ježíšovo slovo rozvázání, vyslovené při udělení odpuštění ve svátosti smíření, nezapůsobilo někdy skutečně jako slovo moci, vyvádějící z temnoty vězení odsuzování, ponurosti, úzkostí?

      A pokud jsi nikdy nezažil Ježíšovo slovo jako silné a účinné, pak nebuď smutný – raduj se spíš z toho, že se můžeš těšit na takovou zkušenost (a, kdoví, třeba jich bude víc). A v očekávání pros s touhou: „Pane, ať slyším tvůj hlas, tvůj hlas plný moci – nejen tvoje slova“.

      A závěrem slova Žalmu 29 (verše 3-11), jež jsou nádherným komentářem Ježíšova hlásání:
      „Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem.
      Hospodinův hlas je plný moci, Hospodinův hlas je plný důstojnosti.
      Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanónské.
      Nutí poskakovat Libanón jak býčka, Sirjón jako mládě jednorožce.
      Hospodinův hlas křeše plameny ohně.
      Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči, Hospodin nutí svíjet se v křeči poušť Kádeš.
      Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: "Sláva!"
      Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky.
      Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.“


03.12.2005 - 23:37   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 1, 21-28

      Ťažko poprieť, že každý z nás má nejakého svojho zlého ducha, ktorým býva neovládaná náruživosť. Nemožno povedať, že tým zlým duchom je náruživosť vo všeobecnosti, náruživosť ako taká. Náruživosť sama osebe v psychike človeka je pozitívnou a tvorivou silou. Celá dynamika našej činnosti, naša aktivita, operatívnosť, nevyčerpateľná pracovitosť - sú výrazom účinkovania v nás takej či onakej náruživosti. Neraz sa hovorí, že ktosi sa náruživo oddáva modlitbe, vede alebo práci. V zásade náruživosť nie je zlým duchom, pod podmienkou, že človek ju ovláda.
      Žiaľ, príliš často človek sa nesnaží ovládať svoje náruživosti; vtedy neusporiadaná, nekontrolovaná náruživosť - stáva sa naším zlým duchom. Môže to byť duch pýchy, duch lenivosti, duch egoizmu, duch závisti, duch tvrdohlavosti, duch zmyselnosti, duch odporu, duch lakomstva, duch prchkosti - ktorí človekom lomcujú, ako tým posadnutým, o ktorom sme čítali. A možno vtedy hovoriť o skutočnej posadnutosti. Pretože posadnutosť znamená: spútanie, zviazanie, opantanie, stratu slobody pohybu; protiví sa to samej podstate človečenstva: lebo skutočný človek to je človek slobodný; posadnutý nie je slobodný, je otrokom svojej náruživosti. Taký človek nereaguje na zdravé upozornenia ani na argumenty, rozčuľujú ho napomínania, kázne, ba aj zbožné praktiky. Samozrejme, boli by to krajné prejavy takého posadnutia - ale nie nimi sa to začína; začína sa to podceňovaním svojich zlých sklonov, drobnými návykmi, ktorým povoľujeme, drobnými priestupkami, ktoré ľahko ospravedlňujeme. Sú to prvé pokusy vlády nejakého zlého ducha, ktorého treba neskôr priam zázrakom odstraňovať.
      Zamyslime sa nad svojimi zlými sklonmi, ako nad pokusom zlého ducha nás ovládnuť - a hľadajme spôsob, aby sme sa mu účinne postavili.


27.12.2004 - 21:53   JR  
» Re: Mk 01, 21-28

I nečistým duchům poroučí
Jan Moschos napsal pověstnou knihu Duchovni palouk, ve které posbíral historky o palestinských mniších staré doby. Mezi nimi je jedna o opatu Marcelovi. Když se večer setmělo začal podle svého zvyku recitovat a zpívat žalmy Najednou slyší venku hluk. Otevře dveře a vidí černé vojsko, které táhne do boje. Ptá se jednoho z vojáků: „Copak je válka?“ Ten mu odsekl: „Válka! Podívej se, kolik jsi nás zmobilizoval svými žalmy!“ Bizarní historka vyjadřuje všeobecné přesvědčení mnichů, že proti zlým mocnostem mají žalmy moc exorcismu. V jistém smyslu to platí o všech Božích slovech. Četba Písma svatého se tedy nikdy nepovažovala za pouhou četbu, ale za liturgický úkon. Při mši, která se slouží slavnostně, se nese evangelium se svícemi a s kadidlem. Poslouchá se vstoje, jakoby mluvil Kristus sám osobně. Dnes se čte směrem k lidu. Je to totiž četba. Ještě před poslední liturgickou reformou se však zpívalo nebo recitovalo směrem k „severní straně“, odkud totiž podle tradice proroků přicházejí symbolicky nepřátelé. Slova Boží jsou schopna je zadržet.


27.12.2004 - 21:53   JR  
» Re: Mk 01, 21-28

Ne jako vykladači Písma
Nejen křesťané, ale i jiná náboženství mají posvátné knihy, ve kterých je obsaženo Boží zjevení. Musulmané mají Korán a uznávají jeho božskou autoritu. Čte se proto v mešitách. Ale také se tam vysvětluje. Jakou moc mají tito vykladači? Jenom tu, která se dokáže jejich znalostí textů. Buď interpretují text správně, nebo se od jeho smyslu odchýlí. V tom druhém případě však ztrácejí autoritu, protože ta patří textu samému. Podobně postupovali i židovští vykladači Starého zákona. Čím se od nich lišil Ježíš? Je si vědom, že pravý smysl textů je on sám, a proto jeho osoba a jeho život jim dává plnost pravdy V tomto způsobu vykládání pokračuje i církev. Promítá do textu Písma svůj vlastní život, svůj dějinný vývoj, své smutky a radosti. A v církvi samé i každý křesťan má číst Bibli podobně. Má v ní vidět jako v zrcadle to, co se děje v jeho vlastní duši, čte tu ty hlasy, které se ozývají v jeho vlastním svědomí, vidí tu obraz vlastního srdce.


27.12.2004 - 21:53   JR  
» Re: Mk 01, 21-28

Učil jako ten, kdo má moc
Slova jsou krásný nástroj dorozumění mezi lidmi. Zvířata vydávají jenom skřeky, aby upozornila na nebezpečí, vzájemnou blízkost apod. Slovy se dá naopak přelévat bohatost duševního života do mysli a srdce druhého člověka. A přece si často stěžujeme na jejich slabost. Nářky pocházejí především ze strany těch, kdo mluví z povinnosti, ve funkci - od rodičů, učitelů, vychovatelů, kazatelů. Poučují slovy Ti, kdoje slyší, je vnímají, ale neberou je vážně. Slovy se svět nezmění, říkáme proto pesimisticky. jsou to ovšem nářky upřílišené. Slovy se koná také mnoho dobrého. Ale přesto je jejich moc dost omezená. Slova Boží jsou naopak jiného rázu. Slovem stvořil Bůh svět. Stalo se to, co řekl. Ježíš mluví jako člověk, lidskou řečí. Ale je Bohočlověk. Proto jeho lidská slova mají moc Boží. Slovem uzdravuje nemocné, slovem zahání zlé duchy. Slovem také učí. Kdo jeho slova přijme, neroste jenom v poznání, ale přijímá Boží moc a ta jej přeměňuje, pokračuje v něm dynamismus prvního stvoření, roste Božím slovem.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet