15.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Ľudia nehľadajú v kňazoch ich talenty, ale hľadajú v nich Boha. Kňazi, veďte ich k Bohu, nie k sebe.”

~MATKA TERÉZIA~

12.06.2003 - (čítanosť3072 reakcie12)


Mk 1, 14-20

      14 Keď Jána uväznili, Ježiš prišiel do Galiley a hlásal Božie evanjelium. 15 Hovoril: „Naplnil sa čas a priblížilo sa Božie kráľovstvo. Kajajte sa a verte evanjeliu.“
      16 Keď raz išiel popri Galilejskom mori, videl Šimona a Ondreja, Šimonovho brata, ako spúšťajú sieť do mora; boli totiž rybármi. 17 Ježiš im povedal: „Poďte za mnou a urobím z vás rybárov ľudí.“ 18 Oni hneď zanechali siete a išli za ním. 19 Ako šiel trochu ďalej, videl Jakuba Zebedejovho a jeho brata Jána - aj oni boli na lodi a opravovali siete - 20 a hneď ich povolal. Oni zanechali svojho otca Zebedeja na lodi s nádenníkmi a išli za ním.

14-15.      Mt 4, 12-17; Lk 4, 14-15.
16-20.      Mt 4, 18-22; Lk 5, 1-11.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2853)
Mk 1, 21-28
12.06.2003 | Čítanosť(2368)
Mk 1, 9-13
12.06.2003 | Čítanosť(2306)
Mk 1, 1-8


28.11.2006 - 19:26   a.o.  
» Mk 1,14-20

Obraťte se a věřte evangeliu.
Neboli: „Změňte smýšlení a důvěřujte radostné zvěsti!“ Před tím však v tomto evangelistově souhrnu celé Ježíšovy zvěsti čteme: „Přišel rozhodující okamžik! Bůh se již ujímá své vlády!“ Tato radostná zvěst je vždy a všude předpokladem jakéhokoli Ježíšova nároku. Následování jako konkrétní odpověď na Ježíšovo povolání je pak konkrétní formou obrácení, výrazem této Božím sebedarováním probuzené víry.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Mk 1,14-20

Lev, liška a osel lovili společně. Ulovili jelena. Dobrák osel se nabídl, že kořist rozdělí. Udělal tři poctivé hromádky, ale lev po něm skočil a stáhl mu kůži přes hlavu. Teď bylo na lišce, aby dělila kořist. Liška shrnula všechny hromádky dohromady a přistrčila je před lva.
„Kdo tě naučil tak dobře dělit?“ ptal se lev. - „Kmotr osel a jeho zkušenost,“ řekla liška a šla si hledat obživu po liščím způsobu.
Bajky o zvířatech se rodí z lidských zkušeností. I v téhle bajce poznáváme náš dnešní svět. Malí jsou v něm dobří na to, aby pomáhali, nadháněli kořist mocným. Ale sotva chtějí něco pro sebe, sotva chtějí žít trochu po svém, ať je to dnes v Jugoslávii nebo v Súdánu, hned je tu pracka větší a vezme jim všechno - i tu poslední kůži na hlavě.
Sotva se u nás uvolnilo trochu svobody a malí začali chutě pracovat a budovat kousek světa s lidskou tváří, už se objevila hejna žraloků, kteří z těch menších rybek začnou stahovat kůži předražováním zboží, krádežemi, loupežemi, podvody a násilím všeho druhu.
Musí to tak na světě být pořád? Mnozí propadají pasivitě a ztrácejí zájem o všechno, protože si myslí, že to jináč na světě nikdy nebude.
Ale někteří se ohlížejí po lepší alternativě, po jiné cestě. A nalézají ji tam, kde ji ohlašuje Ježíš v evangeliu: „Lidé, nabízí se vám lepší životní cesta, cesta Božího království. Změňte své názory, změňte své kořistnické návyky lvů a šelem. Staňte se mými učedníky! Pojďte se mnou budovat Boží království spravedlnosti, lásky a pokoje!“
Mnozí toto pozvání nepřijímají. Ne proto, že by se jim nelíbila představa světa bez válek, státu bez kriminálů a zločinů, vesnic bez zlých a záludných lidí.
Nepřijímají výzvu k budování Božího království na světě proto, že to považují za utopii, za fantazii, za něco neproveditelného.
Pán Ježíš netvrdil, že tahle jeho alternativa budování světa je snadná a pohodlná. Jeho samého tohle hlásání stálo život - a svým následovníkům řekl, že i oni budou za svou snahu pronásledováni.
A přesto se v každé generaci lidí znovu a znovu nacházejí Ježíšovi následovníci. Učitelé pokoje. Takoví, kteří lepší svět nejen teoreticky hlásají, ale prakticky už žijí. Protože vědí, že pro lidstvo není jiné cesty než cesta, kterou ukazuje Ježíš, když nám říká:
„Celý svět najednou změnit nemůžeš. To jsem nedokázal ani já. - Ale můžeš přesto udělat mnoho. Můžeš změnit sebe - na dobrého, pokojného, laskavého člověka, na křesťana. A to je už hodně. Můžeš pomoci i někomu vedle tebe, aby se změnil k lepšímu. A tím vytvoříš zase větší kousek Božího království, vytvoříš prostor k působení Ducha svatého.
Já vím: Co vám tu teď povídám, to se lehčeji říká, než dělá. Lidé také raději vypichují spíš naše nezdary v tomto úsilí, než to, co se nám daří. Ale to nic. Je to náš program na celý život, není to chvilková huráakce. A je to i ta nejlepší politická činnost, co se na světě může dělat: svým křesťanským smýšlením a jednáním šířit ve světě Boží království pokoje, spravedlnosti a lásky. Za chvíli se budeme společně modlit: „Otče náš ... přijď království tvé.“ - Snad si tedy dnes lépe uvědomíme, oč v té prosbě vlastně prosíme.


21.03.2006 - 06:48   Angelo Scarano  
» Mk 1,12-15

Štíři, jedovatí hadi, divoké šelmy – taková setkání mohou zpestřit naše putování po pouštních oblastech. Jsou tam zvířata agresivní, lačná, nelítostná, „řvavá“. Komu by se nepodlomila kolena při pohledu na jejich otevřené chřtány? A kdo by se nechvěl před jedovatým hadem? Vydat se do pouště sami předpokládá velkou statečnost… anebo bláznovství. Anebo – je možné zvolit jinou variantu, vybrat si schopného a vybaveného průvodce. S ním se člověk neztratí a nemusí se tak obávat nečekaných překvapení.
A tuto variantu zvolil Ježíš. Nevydal se sám, vybral si průvodce – ba spíš naopak… Ježíše si vyhlédl nejprve průvodce, který ho pak do pouště zavedl. Průvodce s velkým „p“, Duch Boží.
Ježíšův model je „schůdný“ i pro nás. To znamená, že bychom se měli vydat na Saharu či na arabskou poušť? To těžko. Ani to zrovna neznamená, že bychom se měli uchýlit na nějaké opuštěné místo. I tak však platí, že každý se má vydat na poušť – přinejmenším (a tím spíš) na prahu postního období.
Jaká je to tedy tato záhadná poušť? To je to místo, kde je každý z nás opravdu sám před Bohem (a před sebou) – zrovna jako na poušti. Místo, kde jsou také divoké šelmy. Ale zároveň prostor, kde je možné zažít Boží zásah, jeho blízkost (Kristus to zažil skrze anděly). Jistě není těžké vystopovat, že se jedná o poušť našeho nitra.
Jít do takové pouště není o mnoho snazší, než se vydat na opravdovou poušť. Proč? Vždyť je nám bližší jít do města, mezi lidi, „na tržiště“. Ale už samotný nápad sestoupit do vlastní pouště je pro někoho skličující (není příjemnější zapnout televizi či rádio, aby člověk zapomněl na vlastní pustinu?). Co tam můžeme očekávat? Prázdnotu, samotu, pusto, sucho bez kapky životodárné vody. A navíc ty nebezpečné šelmy! Jsou to šelmy našich neochočených sklonů: agrese (vůči sobě či druhým – hněv, neodpuštění, pomstychtivost, nesnášenlivost), neukojená lačnost (po jídle či „okouzlující technice“, po stále nových „vzrušeních“, po úspěchu, po penězích a zbytečném komfortu). Nezavírat oči před tím, že takové šelmy jsou i ve mně – to vyžaduje velkou pravdivost. A dívat se do očí této zvěři, pozorovat jejich otevřený chřtán – to chce opravdovou odvahu.
Podniknout takovou výpravu „do pouště“ by bylo šílenstvím. Jak nepodlehnout takovým dravcům? Ale my nemusíme a ani nemáme jít sami – máme jít „s Duchem“, zrovna tak jako Kristus. Duch Ježíšův má být tím naším Průvodcem, kráčejícím po našem boku. S ním se nemusíme obávat, že by nás lačné šelmy pohltily. Co to však znamená konkrétně? Kdykoli se snažím pravdivě pohlédnout na svoji vnitřní poušť, mám tak konat v Boží přítomnosti, před jeho očima. Jinak se snadno stane, že mě množství zla „schovaného“ ve mně vyděsí. Možná se vyděsím, možná se sám sobě znelíbím a znechutím. A to by znamenalo, že mě šelmy už „přemohly“. Nepřemohou mě, pokud se věrně držím v blízkosti Průvodce… a mám v něj důvěru (i přes hrozivou přítomnost „divoké žvěře“). Čím pravdivější pohled na „svou poušť“, tím větší důvěru v Boží věrnost a dobrotu vůči mně!
Ale to není všechno! S Průvodcem se nejen nemusíme obávat kráčet po poušti, ale dokonce můžeme přemáhat a šelmy ochočit! Jinými slovy – budeme-li zvát Ducha do těch svých „pouštních krajů“ obývaných divokou zvěří, můžeme zažívat postupný zázrak, že takové šelmy přestávají být našimi nepřáteli (kteří nás vnitřně rozervávají), ale stávají se našimi věrnými a přítulnými přáteli. Agrese a lačnost ve svých nejrůznějších podobách námi přestanou zmítat a páchat na nás (!) násilí – „upokojí se“, ztichnou jako moře po bouři. Naše rozervané nitro tak najde vnitřní harmonii. Šelmy nám začnou sloužit! A obnoví se ten zázrak, který se udál při Ježíšově pobytu na poušti – „návrat do ráje“, úsvit nového stvoření.
Toto však není „jednorázová záležitost“ (pouze na tuto neděli!), spíš je to „dobrodružství celopostní“ (či dokonce celoživotní). A cílem má být „nově nalezená harmonie“, ochočení divokých zvířat, nové stvoření – v neděli Vzkříšení.


21.03.2006 - 06:48   Angelo Scarano  
» Mk 1,12-15

12 Po křtu v Jordánu Ježíš je „pod mocí Ducha“, který má kontrolu nad jeho životem a vede ho „svou silou“ (jak nám napovídá silné sloveso „zapudil“, „vyhnal“ – nemáme to však chápat jako „donucení“). Duch vede Krista na poušť, ne „do pokušení“. Patrně se jedná o poušť judskou, kde působil Jan Křtitel. Kromě toho nesmíme zapomenout, že poušť je místem Božího osvobozujícího příchodu, zkoušky v poslední době, místem přebývání Satana a divokých zvířat.

13 Číslo 40 je častým symbolem plnosti. Vyskytuje se převážně jako časové určení: potopa (40 dní), zkouška na poušti (40 let), Mojžíšovo přebývání na hoře (40 dní), Eliášův útěk bez jídla (40 dní). V těchto případech je vždycky přítomné téma postu a/nebo odkázanost na Boží prozřetelnost. Marek se nezmiňuje o Ježíšově postu, ale o službě andělů, takže období strávené na poušti je odkázané na moc Ducha a prozřetelnost Boží (uskutečněnou skrze anděly).
Ježíš je pokoušen od Satana (toto semitské jméno znamená „nepřítel“). Nemluví se o „výsledku boje“, i když se implicitně předpokládá Ježíšovo vítězství. Zatímco pokušení u Matouše a Lukáše navazuje na Izraelovo putování pouští, Marek zasazuje své vyprávění spíš do ráje, jak napovídá zmínka o divoké zvěři a andělech.
Divoká zvířata činí z pouště ještě více prostředí člověku nebezpečné. Po pádu do hříchu představují pro člověka nepřátelskou sílu. Avšak Markova formulace, „Ježíš přebýval spolu s divokými zvířaty“, naznačuje pokojné soužití. Takový vztah se nalézá jen na začátku stvoření (před pádem do hříchu). Nacházíme tedy obraz znovu obnoveného stvoření na konci časů, jakýsi „návrat do původního ráje“. Duch, který Ježíše vyvedl na poušť, ho nechal dospět do ráje! A on, Ježíš, jej neprohrál podruhé. Motiv „návrat do ráje“ může být o to víc podepřen stejným slovesem „zapudil“ (v řečtině): podle Gen 3,24 Adam a Eva byli po hříchu zapuzeni z ráje, a nyní Kristus je do ráje „znovu“ zapuzen.
Markův text nás navádí k typologii Adam-Kristus (Adam předobraz Krista). Jak Adam, tak Kristus byli pokoušeni právě tehdy, když přebývali pokojně se zvířaty. Zatímco Satanovo pokušení a vítězství nad Adamem znamenaly vzájemné nepřátelství ve stvoření, vítězství Ježíše, nového Adama, znamená smíření a obnovení narušených vztahů. Tato typologie je ještě víc podepřena zmínkou o sloužících andělech, kteří pečovali i o Adama a Evu v ráji (tak podle některých židovských pramenů). Andělé se starali i o Eliáše během jeho čtyřicetidenního putování (1 Kr 19,1-8).
Motiv „obnoveného ráje“ odlišuje Markovo podání od Matoušova a Lukášova (tam motiv exodu, paralela mezi Izraelem a Ježíšem-Novým Izraelem). Navíc, na rozdíl od ostatních dvou synoptiků (Matouše a Lukáše), Marek přidává zmínku o pokoušení od Satana takřka mimochodem jako dodatek, soustřeďujíc se přitom spíš na pobývání na poušti. Možná se navazuje na Izajášův motiv „připravte na poušti cestu Pánu“ (Iz 40,3), motiv převzatý na začátku evangelia (Mk 1,3-4: Jan Křtitel jako hlas volající na poušti). Anebo se navazuje na motiv „obnoveného ráje“, charakterizující „poslední časy“ (eschatologickou dobu) u Izajáše (11,6: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit.“; 32,15-16: „Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost.“).
Nový Adama přišel, je na úsvitu nové stvoření. Zatímco událost křtu nám představuje Ježíše jako milovaného Syna, úryvek o přebývání na poušti jej ukazuje jako nového člověka, díky kterému stvoření nachází svůj řád a harmonii. Ze sledu úryvků „o křtu“ a „o pokušení na poušti“ nám vysvítá i pareneze (ponaučení): katechumen (křesťan) nemá ztratit ze zřetele, že i po křtu zažije pokušení, která ho budou odvádět od započaté cesty.

14 Ježíš začíná své působení poté, co Jan Křtitel „opouští scénu“. Jeho uvěznění je v řečtině vyjádřeno slovesem „být vydán“ – stejné sloveso se používá pro označení Ježíšova utrpení, jeho „vydání do rukou lidí“ (9,31; 10,33; 14,41). Mezi jejich osudy vidíme tedy určitou paralelu.

Evangelium Boží (evangelium - „radostná, dobrá zpráva“) zde znamená „evangelium o Bohu“, o jeho kralování – jak nám napovídá následující verš 15.
15 Díky tomu, že se naplnil čas, je už teď přítomné Boží království – mocná Boží přítomnost, která přináší svobodu a život. Nadešel tedy „zvláštní čas“, „kairos“ určený Bohem. Nastává nová epocha v historii lidstva: Hodina udeřila! Není důvod čekat na něco „dalšího“, mimořádného.
V Kristu se naplňuje Iz 52,7: „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“. Ježíš je ten dlouho očekávaný posel, který hlásá dobré poselství o tom, že Bůh kraluje – Bůh vzal život Izraele (a potažmo všech lidí) do svých rukou. Už nebude panovat „Zlý, nemoc, smrt“, ale Bůh. „Bůh kraluje“ tedy znamená, že vládcem je Bůh – a jakožto vládce je také vysvoboditel, dárce života. Toto království se přiblížilo – dosud však nezazářilo ve své skvělosti (viz podobenství o růstu království, kap. 4). Je přítomné už teď, avšak skrytě: proto je třeba uvěřit v jeho přítomnost, jak vybízí v. 14.

„Změňte smýšlení a věřte dobré zprávě!“
Evangelium – tím se zde míní „naplnění času“ a „přítomnost Božího království“ (předchozí věta). Indikativ (oznamovací způsob – naplnil se čas a přiblížilo se Boží království) zahrnuje imperativ (rozkazovací způsob – obraťte se a věřte evangeliu). Indikativ Božího daru vyzývá k odpovědi, k přiměřenému životnímu postoji. Ježíš volá k obrácení, protože království je už tady (podobně i hlásání apoštolů – 6,12).
„Obraťte se“, doslova „změňte smýšlení“, neznamená „polepšete se“ (Petrů), ani „vraťte se k Bohu“ (v duchu starozákonního obrácení). „Změna smýšlení“ tkví v tom, že je třeba zaměnit „smýšlení starého člověka“ smýšlením evangelia, obsahem Ježíšovy zvěsti, ujištěním o Boží zachraňující přítomnosti. Proto „změňte smýšlení“ je upřesněno výzvou „věřte evangeliu“. Staré smýšlení se má nahradit novým, evangelním (evangelium je v prvé řadě „ujištěním“ o Boží mocné přítomnosti, posléze však také kerygmatem o Ježíšově smrti i vzkříšení, učením o životním stylu křesťana). Avšak přijmout evangelní smýšlení je možné jen vírou: proto „věřte evangeliu“. Toto smýšlení se má pak projevit i navenek. Obrácení je i přiblížením se k Bohu, odpověď na Boží přicházení, Boží blízkost. Není to však návrat k Bohu ve smyslu návratu k opuštěné smlouvě (tak ve SZ), ale „přilnutí k něčemu novému“, k „novému Božímu příchodu“, k evangeliu.
Motivací obrácení není „hrozící trest“, ale Boží dobrota, zachraňující Boží přítomnost (= Boží království je blízko).


21.03.2006 - 06:47   Angelo Scarano  
» Mk 1,12-15

V osobě Ježíše Krista skutečně přichází Boží království. To se ukazuje nově nastolenou harmonií mezi člověkem a „divokými zvířaty“, podobně jako v ráji (Gn 2; Iz 11). Nový Adam přináší pokoj a soulad narušený hříchem starého Adama. Přemáhá „království satana“, a tak může přinášet „Boží království“. Boží vláda, čili Boží přítomnost v moci a síle, je teď mimořádným způsobem blízko lidem. Klíčem ke vstupu do tohoto království pokoje je obrácení. Takové obrácení znamená obrat od sebe k Bohu, od sebedůvěry k víře v Ježíše Krista, od vlastních cest k cestám evangelia.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,14-20

      ežíš hlásá, že se přiblížilo Boží království (Bůh přišel jako mocný vladař přinášející osvobození a život). Proto je třeba změnit smýšlení („obraťte se“) a přijmout „myšlení evangelia“: priority, postoje podle evangelia. Názorným příkladem takového obrácení (životního obratu) jsou první učedníci. Oni jsou živým svědectvím přijetí Ježíšovy výzvy k obrácení, ale zároveň specifického povolání.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,14-20

      o pomazání (uschopnění) Duchem (Mk 1,10-11) a po osvědčení na poušti, Ježíš začíná svoje veřejné působení. V moci Ducha hlásá Boží slovo a koná Boží skutky.

      4 Ježíš začíná své působení poté, co Jan Křtitel „opouští scénu“. Jeho uvěznění je v řečtině vyjádřeno slovesem „být vydán“ – stejné sloveso se používá pro označení Ježíšova utrpení, jeho „vydání do rukou lidí“ (9,31; 10,33; 14,41). Mezi jejich osudy vidíme tedy určitou paralelu.
      alilea je místem Ježíšova veřejného působení.
      vangelium Boží (evangelium - „radostná, dobrá zpráva“) zde znamená „evangelium o Bohu“, o jeho kralování – jak nám napovídá následující verš 15.
      5 Díky tomu, že se naplnil čas, je už teď přítomné Boží království – mocná Boží přítomnost, která přináší svobodu a život. Nadešel tedy „zvláštní čas“, „kairos“ určený Bohem. Nastává nová epocha v historii lidstva: Hodina udeřila! Není důvod čekat na něco „dalšího“, mimořádného.
       Kristu se naplňuje Iz 52,7: „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“. Ježíš je ten dlouho očekávaný posel, který hlásá dobré poselství o tom, že Bůh kraluje – Bůh vzal život Izraele (a potažmo všech lidí) do svých rukou. Už nebude panovat „Zlý, nemoc, smrt“, ale Bůh. „Bůh kraluje“ tedy znamená, že vládcem je Bůh – a jakožto vládce je také vysvoboditel, dárce života. Toto království se přiblížilo – dosud však nezazářilo ve své skvělosti (viz podobenství o růstu království, kap. 4). Je přítomné už teď, avšak skrytě: proto je třeba uvěřit v jeho přítomnost, jak vybízí v. 14.

      Změňte smýšlení a věřte dobré zprávě!“
      vangelium – tím se zde míní „naplnění času“ a „přítomnost Božího království“ (předchozí věta). Indikativ (oznamovací způsob – naplnil se čas a přiblížilo se Boží království) zahrnuje imperativ (rozkazovací způsob – obraťte se a věřte evangeliu). Indikativ Božího daru vyzývá k odpovědi, k přiměřenému životnímu postoji. Ježíš volá k obrácení, protože království je už tady (podobně i hlásání apoštolů – 6,12).
      Obraťte se“, doslova „změňte smýšlení“, neznamená „polepšete se“ (Petrů), ani „vraťte se k Bohu“ (v duchu starozákonního obrácení). „Změna smýšlení“ tkví v tom, že je třeba zaměnit „smýšlení starého člověka“ smýšlením evangelia, obsahem Ježíšovy zvěsti, ujištěním o Boží zachraňující přítomnosti. Proto „změňte smýšlení“ je upřesněno výzvou „věřte evangeliu“. Staré smýšlení se má nahradit novým, evangelním (evangelium je v prvé řadě „ujištěním“ o Boží mocné přítomnosti, posléze však také kerygmatem o Ježíšově smrti i vzkříšení, učením o životním stylu křesťana). Avšak přijmout evangelní smýšlení je možné jen vírou: proto „věřte evangeliu“. Toto smýšlení se má pak projevit i navenek. Obrácení je i přiblížením se k Bohu, odpověď na Boží přicházení, Boží blízkost. Není to však návrat k Bohu ve smyslu návratu k opuštěné smlouvě (tak ve SZ), ale „přilnutí k něčemu novému“, k „novému Božímu příchodu“, k evangeliu.
      otivací obrácení není „hrozící trest“, ale Boží dobrota, zachraňující Boží přítomnost (= Boží království je blízko).

      6 Ježíš povolává učedníky uprostřed jejich zaměstnání. Učedníci tak opouštějí jistý zdroj obživy, aby mohli následovat svého nového učitele. Jejich nepřipravenost a nezájem vyprávěče o jejich vnitřní pocity - to vše má za cíl vyzdvihnout neodolatelnost Ježíšova pozvání. První učedníci jsou modelem, vzorem odpovědi na Ježíšovo volání k obrácení. Nesmí se však přehlédnout, že tito rybáři přijali zároveň i specifické povolání ke službě. Jejich konkrétní odpověď není tedy všeobecně platným pravidlem. Oni jsou vzorem pouze v poslušnosti Ježíšovu slovu.
      7 Kristus je ten, komu patří iniciativa: pohledem vyhlíží své nové učedníky, mocným slovem je povolává k následování (učedníci jsou povoláni, aby byli s Ježíšem – Mk 3,14) a k poslání. Následování Krista a poslání jsou úzce spjaté.
      atímco v židovství si učedníci vybírali učitele, v evangeliu je tomu naopak – Ježíš si vybírá učedníky. Kristova moc se neprojevuje pouze „ve slově povolání“ (stačí slovo, aby učedníci opustili dosavadní styl života), ale i ve slově „přislíbení“ – „učiním z vás rybáře lidí“.
      ybáři lidí – toto obrazné označení se dá nejlépe chápat na pozadí dřívějšího zaměstnání učedníků. Jako „rybáři“ mají nyní získat (a shromáždit) další lidi pro Krista. Nezdá se přínosné poukázat na Jer 16,16.
      8 Učedníci hned, bez otálení poslechnou.
      9-20 Druhé povolání je podobné prvnímu, líčení je však stručnější. Snad i povolání „dvou bratří“ zrcadlí pozdější misijní rozeslání po dvou (6,7).
      0 Zmínka, že učedníci zanechali otce a pomocníky (najaté muže), podtrhuje „cenu učednictví“, které si nárokuje, aby povolaný nechal stranou rodinu a finanční zabezpečení.
      ít za Kristem znamená dát mu svůj život zcela k dispozici (odevzdanost života, tj. zapřít sebe a vzít svůj kříž – Mk 8,34) a přijmout jeho „plán“, záměry (Mk 8,33). To však Kristus řekne naplno později, když Petr mu chtěl „vnutit“ své představy o „úspěšném Mesiáši“: „Jdi za mnou!“ (tj. ne přede mě, jako bys mi chtěl určovat cestu), tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: ´Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.´“ (Mk 8,33-34)

      ařazení této perikopy (1,16-20) hned na začátek evangelia chce dosvědčit, že učedníci byli s Ježíšem už od začátku jeho veřejného poslání. Oni jsou proto hodnověrnými nositeli evangelní tradice (Lk 1,1-2; Sk 1,21-22; 10,37). Učedníci nebudou „jen pasivním doprovodem“ – postupně budou uschopňováni k tomu, aby se účastnili Ježíšovy služby, ba dokonce aby v ní po velikonočních událostech pokračovali.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,14-20

      ůh existuje – to přiznají i mnozí z těch, kdo se nehlásí ke křesťanství. Bůh je osoba, Někdo (ne pouhá Energie) – to už uzná méně lidí, ale přece. Bůh je blízko, přišel a přichází do naší obyčejnosti – to už není vůbec samozřejmé. Je to něco nového, evangelního, zvláštního pro Ježíšovu zvěst. Ježíš nám dokonce říká a ukazuje, že Bůh přichází závratně blízko … až na tělo – vždyť se dotýká našich ran vnitřních i tělesných, našich „zamotaných vztahů“, skrytých přání a plánů. A je těžší přijmout takového blízkého Boha, protože ho nevidíme Ježíšovýma očima a náš „selský rozum“ říká, že opak je pravdou: Bůh je někde daleko, nezajímám ho.
      roto hned na začátku svého poslání Kristus považuje za tak důležité rozptýlit tyto „bludy“ a vyzývá k změně smýšlení: „Nech stranou nedůvěru vůči Bohu! Odhoď skepsi, že i Bůh je bezmocný! Že je vše stejné, jako bez něj! Uvěř, že já jsem tady pro tebe. A že já jsem silnější než všechno to, co tě deptá.“
      ato změna smýšlení je krokem dopředu se zavázanýma očima, protože nevidím, nemám zkušenost, vstupují na „neznámé místo“ – do Božího prostoru, kde „se dějí divné věci“. A je pochopitelné, že se zdráhám vstoupit na toto neznámé území Božího království. Zmítají mnou pochybnosti (někdy potlačené), zda radostná (a nepochopitelná) zvěst skutečně platí.
      tejnou obtíž měli i Galilejci, Ježíšovi současníci. Jak věřit, že Boží království je blízko, když se fakticky nic nemění? Když Římané nadále vládnou a vybírají daně? Takové a podobné námitky budou překážkou k přijetí Ježíšovy dobré zprávy. Mnozí lidé budou mít problémy s hlásáním, že je blízko Boží království, protože jejich představy se budou lišit od představ Ježíšových.
       my jsme na tom podobně – jak věřit, že Boží království je blízko, když vládnou ti, kdo mají široké lokty, když modlitby za uzdravení nejsou vyslyšeny? Věřit evangeliu však znamená také „důvěřovat“ Kristu – předat mu své představy o uskutečňování království. A to je velká „oběť našeho smýšlení“ – bohužel víme až příliš dobře, co Bůh má dělat a co ne. Ale Bůh jedná jinak – protože je Bohem, a ne člověkem. Naštěstí. A cestou je přijmout jeho představy, uvěřit, že on ví lépe, jak a koho uzdravit, jak a kdy vyslyšet naše modlitby, jak a kdy zasáhnout do politických událostí. Je těžké věřit Bohu a důvěřovat mu, že ví, jak na to. Věřit, že „má věci pod kontrolou“ a zasáhne, i když se mi někdy zdá, že „spí“ (jako Kristus na loďce při bouřce). Snadnější je upadnout do praktického ateismu, do názoru, že „Bůh prostě není“, není v mém životě, nepřichází do mého každodenního plahočení. Je těžké věřit v evangelium Boží (a ne moje, podle mých představ) …
      vangelium je radostnou zprávou také v tom, že Boží recept je lepší než moje. A mohu se těšit, že toto řešení překoná moje nejrůžovější sny. Ne hned – protože toto království se teprve přiblížilo, ale neprojevilo se ještě v celé slávě. Ale přece už teď platí:
      Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid.“ (Iz 43,19-20)
      Už teď můžeme zakoušet, že „náš Bůh každý den nosí naše břemena. Bůh je náš život. Bůh je Bohem, jenž nás zachraňuje. Je to on, Hospodin, kdo vyvádí z tenat smrti.“ (Ž 68,20-21). Evangelium říká, že Bůh se mě jemně dotýká, přichází ke mně někdy nepozorovaně, ale někdy také s „mocí a silou“.
      Nevíš o tom?


03.12.2005 - 23:37   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 1, 14-20

      Verte Evanjeliu - táto výzva sa vzťahuje aj na nás; s tým, že v našom prípade nejde o obrátenie z nevery k viere, ale o obrátenie k naplno vedomej a prežívanej viere.
      Evanjelium je základom nášho života a nášho duchovného vzrastu, a jeho obsah zodpovedá všetkým najšľachetnejším hnutiam a túžbam duše. Opierajúc sa o Evanjelium rozkvitli najkrajšie kvety svätosti, sformovala sa tiež nádherná kultúra: etický systém, osveta, umenie, dobročinné diela, dokonca aj materiálna civilizácia. Ak aj Evanjelium zdanlivo nezložilo skúšku v živote jednotlivých jedincov a spoločností - tak to nie je následok slabostí Evanjelia, ale následok slabostí ľudí, ktorí do neho nedorástli, ktorí mu nezachovali vernosť.
      Preto treba rozlíšiť u seba dve veci: vieru v Evanjelium a vernosť Evanjeliu. Vo vlastnom presvedčení veríme všetkým slovám a faktom, ktoré obsahuje Evanjelium. Ak však vieru v Evanjelium nepotvrdzuje život podľa Evanjelia - tak naša viera je mŕtvym slovom bez zvuku a fakľou bez svetla. A nakoniec, je viera bez vernosti vôbec vierou? Pravdy jedine zapamätané a neprežívané - nie sú vierou. Ak skutočne veríme v Evanjelium - tak kdeže je naša evanjeliová trpezlivosť..., ústupčivosť..., odpustenie..., pokora..., miernosť..., zdržanlivosť...? Veď toto všetko obsahuje Evanjelium, v ktoré vraj celým srdcom veríme...
      Všetky tieto čnosti potvrdil Ježiš Kristus vlastným životom a svojou obetou, ktorá sa slávi pred našimi očami.


27.12.2004 - 21:52   JR  
» Re: Mk 01, 14-20

Ježíš šel do Galileje a hlásal tam Boži evangelium
Často vstupuje do našeho života někdo, kdo přináší zprávu. Nikdo není rád, když musí nést zprávu smutnou. Evangelium znamená naopak „zprávu radostnou“. Znamená, že i do našeho osobního života vstupuje Bůh a že se i náš čas ponenáhlu naplňuje, aby to setkání bylo živé a vědomé. Zpovědníci mohou dosvědčit mnoha příklady, jak se lidé v různých okamžicích a v různých okolnostech setkávají tváří v tvář s Kristem. To setkání je přemění a také dává smysl dennímu životu. Dítě a mladý člověk o své cestě nepochybují. Věří, že je něco velkého čeká, že budou mít úspěch. Později se však dostaví únava. Nevidí se úspěchy, život se vleče den za dnem. Má ještě smysl? Možná už nás netěší setkání s lidmi, možná, že si říkáme, že už nemáme v životě co čekat. Ale to je iluze, ten pocit znamená prázdnoty pravý opak, totiž že pravé setkání ještě nepřišlo, ale že už je možná blízko.


27.12.2004 - 21:52   JR  
» Re: Mk 01, 14-20

Přiblížilo se Boži království
Na otázku, čím se liší pohané od Židů, má sv. Pavel jednoduchou odpověď: „Oni nemají naději, my jsme naopak dostali od Boha přísliby“ (srv. Ef 2,12). Bůh dával židovskému národu mnoho darů, ale ty všecky byly jenom předzvěstí toho, který se uskutečnil v poslední době: Bůh dal svého vlastního Syna (srv. Jan 3,16), aby založil království, ne už Davida a Šalamouna, ale království Otce, který je na nebesích. Jeho jméno je Emanuel, Bůh s námi (Iz 7,14). Všecka náboženství mají nějakou víru v božstvo, více nebo méně čistou. Ta božstva mají bydliště v tajemných lesích, na horách, v mracích. jejich království je jinde, mimo zemi, kterou obývají lidé. Musí se k nim namáhavě vystupovat, přiblížení není snadné. O Židech naopak čteme Mojžíšův výrok: „Není žádný velký národ, který by měl Boha tak blízko, jak je náš Bůh blízký nám“ (Dt 4,7). Křesťané užívají tohoto textu, když mluví o eucharistii, o Kristu přítomném ve svatostánku. Ale platí to všeobecně o Boží přítomnosti v našem světě, která je skrze Krista a v něm.


27.12.2004 - 21:52   JR  
» Re: Mk 01, 14-20

Naplnil se čas
Co se může naplnit? Nádoba, nádrž, koryto řeky, ale ne řeka sama, protože ta stále teče. Může vyschnout, ale nemůže ztratit svůj tok. Přestala by být řekou. Něco podobného, jak se zdá, platí i o času. Můžeme zaplnit hodinu zábavou, rok studiem, život dobrými skutky. Ale čas jako takový jde dál. Byl před námi a bude po nás. Ale bude věčně? Staré mytologie to předpokládaly Zobrazovaly čas jako hada, který si ukusuje svůj vlastní ocas, ale stále roste. Ale to není pojetí biblické. Podle mytologie čas rodí a požírá bohy a lidi. Bůh Bible je naopak pán času. On to je, který tvoří věci a lidi, a dává každému jistý čas, aby mohl splnit úkol, který od Boha dostal. Čas mají tedy jednotliví lidé, národy, ale i země, vesmír. Také izraelský lid dostal svůj čas: od Abraháma až po Krista. Ve srovnání s dějinami všeho lidstva a s historii světa je to doba poměrně krátká. Je celá zaplněna velkými skutky Božími: vyvolením Abraháma, osvobozením z Egypta, založením dynastie, proroky atd. To všecko bylo v Božích očích dostačující přípravou, aby byli Židé schopni přijmout Krista. Proto měl Starý zákon svůj čas, který se naplnil.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet