15.august 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Každý život má svoju veľkosť.

~M. Gorkij~

12.06.2003 - (čítanosť2336 reakcie8)


Mk 1, 9-13

      9 V tých dňoch prišiel Ježiš z galilejského Nazareta a Ján ho pokrstil v Jordáne. 10 Vtom, ako vystupoval z vody, videl otvorené nebo a Ducha, ktorý ako holubica zostupoval na neho. 11 A z neba zaznel hlas: „Ty si môj milovaný Syn, v tebe mám zaľúbenie.“
      12 A hneď ho Duch hnal na púšť. 13 Na púšti bol štyridsať dní a satan ho pokúšal. Bol medzi divou zverou a anjeli mu posluhovali.

9-11.      Mt 3, 13-17; Lk 3, 21-22; Jn 1, 32-34.
12-13.      Mt 4, 1-11; Lk 4, 1-13.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3040)
Mk 1, 14-20
12.06.2003 | Čítanosť(2822)
Mk 1, 21-28
12.06.2003 | Čítanosť(2286)
Mk 1, 1-8


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Mk 1,7-11

Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.
Jan Křtitel ukazuje na Ježíše jako toho „mocnějšího“. Po křtu v Jordánu se k němu přizná sám Otec, jako ke svému „milovanému Synu“. Plný smysl tohoto slova je „skutečný, jediný Syn“. Bůh Ježíše neučinil svým synem nějakou adopcí; on jej nemiluje z nějakého milosrdenství k němu, tak, jak se milují lidé, nýbrž věčným zalíbením, božskou radostí. A právě toto dosvědčuje v okamžiku, kdy se Ježíš staví do jedné řady s hříšníky, aby vzal na sebe hřích celého světa.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,7-11

      Galilejci mohli vnímat Krista jako zcela obyčejného člověka, který jako oni mluvil stejným místním jazykem (galilejskou aramejštinou) a žil stejný život. Avšak Ježíš byl víc než pouhý člověk. O tom svědčily nejen jeho mimořádné činy, ale také sám Otec, který prohlásil: „Ty jsi můj milovaný Syn“(Mk 1,11). Tento Boží hlas doprovázejí otevřená nebesa a sestupující Duch. Právě tyto dva prvky jsou jasnými znaky Ježíšova prorockého a mesiánského poslání: On je ten „vyvolený Služebník, na kterého Bůh vložil svého Ducha“ (Iz 42,1). Tento Duch uschopňuje Krista k tomu, aby skrze slova a činy zjevil Otcovu tvář.
      Také při proměnění na hoře Tábor zazní slova „Ty jsi můj milovaný Syn“, slova určitým způsobem zpečetěná setníkovým vyznáním po Ježíšově smrti na kříži: „Tento člověk byl opravdu Boží Syn!“ Tato slova vyjevují nejhlubší tajemství Ježíšovy osoby. On byl člověk jako my a zároveň měl jedinečnou výsadu: byl Božím Synem. Tento titul nemusíme hned chápat jako označení božské přirozenosti. V linii starozákonní tradice se totiž jedná především o titul krále – Mesiáše a zřejmě v tomto smyslu máme i chápat Otcovo prohlášení při křtu. Teprve později budou učedníci schopni pochopit, že Ježíš je Božím Synem také v tom hlubším smyslu, jako Bůh.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,7-11

      Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem východní liturgie řadí tento svátek ke zjevení mudrcům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“. Nakolik je zavádějící mluvit při tomto svátku o našem křtu, je dobré „se držet“ liturgické doby: křest Páně neslavíme kvůli „události křtu“ (ta je koneckonců vedlejší, protože pomazání Duchem na křtu Janově nezávisí), ale kvůli zjevení Kristovy osoby, zjevení započaté o Vánocích. Je dobré se tohoto pohledu přidržet a katecheze o křtu řadit tam, kam v liturgii náležejí, tedy do okruhu postní a velikonoční doby.
      Zároveň dnešní svátek je zakončením vánoční doby. Přirozeně nás však musí napadnout otázka, jak souvisí křest s tajemstvím narození. Souvislost je velmi prostá: v obou případech se jedná o zjevení. Syn Boží se vtělil, a tak ukázal (zviditelnil, učinil přístupným našim očím) svoji slávu, důstojnost (Jan 1,14: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn.“). I evangelista Lukáš potvrzuje, že Kristovým narozením se zjevila Boží sláva (Lk 2,9: „sláva Páně se rozzářila“; 2,14: „nebeské zástupy chválily: ´sláva na výsostech´“). Ježíšova sláva (důstojnost) se posléze zjevila i třem mudrcům (Mt 2,11), svatebčanům v Káni (Jan 2,1n.), Janu Křtiteli po křtu v Jordánu (Otcova slova a sestupující Duch zjevují, kdo Ježíš doopravdy je – člověk obdařený důstojností Božího Syna - Dárce života). Jasně tedy vidíme, že všechny tyto události vánočního okruhu mají jako společného jmenovatele zjevení slávy. A tou slávou můžeme rozumět vyzařování Božího charakteru, identity. V těchto událostech poznáváme, kdo Bůh je – on se nám zjevuje a dává v Synu.

      Je na místě otázka, proč se Kristus nechal pokřtít. Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: všimněme si, že Duch na něj sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na ponoření do jordánských vod. Kristus právě tím, že se podvolil křtu vodou, ukázal kontinuitu s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“. Veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby Kristus nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na Otce.
      Další paprsek epifanie k nám přichází z rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází k vodám Jordánu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“ (tak Mt 3,15). Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě a své „realizaci“. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „se dívá na Syna“, má oči upřené na něj. Otevřené nebe symbolicky naznačuje, že Otec se sklání k Synu, otevírá mu svou náruč: nenechá ho tedy samotného v následné náročné službě.
      Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se totiž mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů). Toto pokoření je zcela v „logice Božího plánu“: už při vtělení se Kristus snížil k obyčejné chudé ženě, při narození v chlévě se snížil k nejchudším a konečně na kříži se snížil do krajnosti, a to k člověku v jeho největší bídě.

      Na tuto oddanost a lásku Otec odpovídá láskou: slavnostním vyznáním stvrzuje, že Kristus je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Ježíš může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je sice pravda, že On vždycky byl (a je) milovaným Synem, ale při této události může nově zakusit Otcovu blízkost. I při jiných okolnostech nově prožije tuto Otcovu lásku.
      Po křtu v Jordánu je Kristus ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně. A toto ujištění potřebuje o to víc ve chvíli, která bezprostředně předchází službě: „Boží služebník“ potřebuje povzbuzení a „jistotu“, že Otec sám je při něm, při jeho činnosti. Kristus tedy nebude konat zázraky a mocné činy „ze sebe“, ale z Otce, z daru jeho Ducha. Syn je totiž „vyvolen“ Otcem a jím samotným poslán.
      Otcovo ujištění není však určeno pouze Kristu, ale také dalším lidem (proto se jedná o „zjevení“): Kristus není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ – tento titul je jasným označením slíbeného zachránce. Tento Syn není obyčejný posel jako Mojžíš, proroci či dokonce Jan Křtitel. Proto je vybaven silou Ducha čili Otcovou autoritou.

      Tato první Kristova epifanie nemůže zároveň nebýt epifanií Otce a Ducha: Otec promlouvá, Duch sestupuje pod podobou holubice. A Otec zjevuje Krista jako svého Syna. Je sice pravda, že označení Syn bychom nemuseli na tomto místě chápat výlučně ve smyslu Božího synovství (spíš ve smyslu mesiánském, v duchu SZ), nicméně toto označení je odrazovým můstkem pro další prohloubení tajemství Kristovy osoby (postupné poznání vedoucí až k poznání Božího synovství). Prozatím se musíme spokojit s tím, že nemáme jasné a konečné zjevení Trojice, ale jen počáteční. Koneckonců Kristus bude zjevovat Otce a Ducha postupně, stejně tak i sebe. V každém případě při této události máme zjevení nejen Kristovy osoby, ale celé Trojice. A tato Trojice se nám zjevuje při otevřeném nebi: je to tedy Trojice, která se otevírá „druhému“. Na prvním místě se jedná o otevřenost Otce ke Kristu, ale potažmo je to i otevřenost Otce ke každému člověku: vždyť Kristus přichází ke konkrétním jedincům. V Kristu je to právě Otec, kdo se sklání, otevírá náruč. A tento Otec dává zakoušet svoji lásku skrze dar Ducha, podobně jako po Ježíšově křtu. V Synu přichází i Otec, i Duch, tedy celá Trojice. Samotná Trojice se tak sklání ke konkrétnímu hříšníku, aby ho pozvedla k sobě: přivedla do „otevřeného“ nebe.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Mk 1,6b-11

   Slavnost Křtu Páně je také svátkem zjevení Páně. Co se tu zjevuje?
   Ve všech svátcích jde vlastně pořád o jedno: o zjevení Boží lásky - to jest o viditelné vstoupení Boha do lidských dějin, do lidských osudů.
   V lidech je stálá a mocná touha, aby se Pán kosmu, Pán našich lidských osudů - jestli vůbec je - nějak viditelně, slyšitelně, hmatatelně projevil. Svědčí o tom stálé dychtivé pachtění lidí po různých prapodivných úkazech zázračných „zjeveních“.
   Na tuto touhu člověka Bůh odpověděl. Zjevil svou dobrotu a lásku viditelně ve svém Synu Ježíši. Zjevuje svou velikost a slávu při Ježíšově křtu v Jordánu.
   Tento křest veřejně dosvědčuje, že Ježíš je zachránce, Bohem poslaný nám, hříšným lidem.
   Že Bůh se člověka neštítí, že se v Ježíši staví vedle něj.
   Že Bůh nás nechtěl nechat samotné v zápase s naší vlastní neláskou, ale že přišel, aby nám donesl odpuštění.
   A v tom je právě smysl církevního roku, okruhu svátků: abychom si ve své zapomětlivosti vždy znovu připomínali onen most mezi Bohem a člověkem, abychom se znovu a znovu zaradovali, že i mezi námi a Bohem je pevně postaven tento most obrovské lásky, náš křest.
   Ostatní svátosti jsou nám blízké, ty prožíváme už rozumně a vědomě - první svaté přijímání, biřmování, zpověď, sňatek, zaopatřování. Ale křest je nám udělen ještě před užíváním rozumu. Žádný vědomý zážitek si z našeho křtu do života neneseme.
   Je to tak dobré? Nemají přece jen pravdu „novokřtěnci“, kteří křtí až v dospělosti? Nemá mít každý právo sám se svobodně rozhodnout, chce-li být pokřtěn, až z toho má rozum?
   Rozumnost této argumentace a volání po svobodném rozhodování člověka je jen zdánlivá. Vždyť dítě nemělo svobodu rozhodování už hned na začátku: nikdo se ho neptal, jestli se chce nebo nechce narodit.
   Prostě bylo počato, poroděno, vrženo do života, je tu. A ten křest - hned na začátku bytí, to je nasměrování správným směrem, to má dát jeho životu správný smysl. To mu má odmala ukazovat dobrou cestu ke správnému cíli jeho života.
   Křest připomíná rodičům, že to není jen dítě jejich - že je to i dítě Boží. Že křtem se jejich dítě stává členem další rodiny, větší a silnější, než je ta jejich, - rodiny věřících lidí, v níž budou doma po celém světě.
   Křtem dítě sice nebude uchráněno od trampot života, ale dostane sílu, aby je uneslo. Křtem vstoupí do velikého školení - katechumenátu Boží církve, který je bude učit, jak svůj lidský život prožít lidsky, v lásce, jako cestu do Božího království.
   To nám připomíná dnešní svátek Křtu Páně: že i my jsme pokřtění. Že jsme Kristovi bratři. Že jsme děti Boží. Že máme právo jít do nového roku v křesťanské naději Ale také, že máme možnost se po celý život ve víře vzdělávat. Že si máme stále doplňovat svou křestní katechezi.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Mk 1,6b-11

   Ježíšův křest v Jordáně je rozhraním celého jeho života.
   Co změnil náš křest na našem životě?
   Přijde na faru maminka: „Chtěli bychom pokřtít naše dítě. Kdy s ním máme přijít do kostela?“
   Kněz se ptá: „Ale vy asi nežijete jako katolíci, viďte?“
   „To ne, my oba s manželem náboženství neznáme.“
   „A tak proč chcete své dítě pokřtít?“
   „No, teď se náboženství jaksi zase nosí. Petřík za rok už půjde do školy - ono by mu to třeba mohlo někdy škodit, kdyby byl nepokřtěný.“
   „A chcete ho po křtu jako křesťana vychovávat?“
   „To bychom neuměli, my jsme se o takové věci nikdy nezajímali.“
   Kněz je na rozpacích: „Máte pravdu v tom,že by to dítěti škodilo, kdyby zůstalo nepokřtěné, ale jinak, než vy si teď myslíte. Přijďte i s manželem, já vám to vysvětlím.“ - Přišli, a bylo z toho více rozhovorů a nakonec radostný křest dítěte, když rodiče pochopili, že pokřtění je přijetí krásného způsobu života, toho podle učení Ježíše Krista. Že to je začátek toho nového života.
   V těch dobách, když se odehrával křest Pána Ježíše, jak jsme si o tom četli v evangeliu, -tehdy se malé děti ještě nekřtily. Vůbec se nikde ještě nekřtilo, jen předchůdce Páně Jan křtil na okraji pouště v řece Jordánu ty lidi, kteří uvěřili jeho kázání a chtěli tak dát najevo, že se chtějí polepšit.
   Teď si možná myslíte: Když je to tak, co mezi těmi hříšníky u Jordánu měl co dělat Pán Ježíš? Vždyť on žádný hříšník nebyl!
   To je opravdu důležitá otázka. Bez jejího pochopení bychom nepochopili ani Pána Ježíše. - Jan Křtitel se tomu divil také. Ani ho pokřtít nechtěl.
   Ale Pán Ježíš na křtu trval. Proč? Chtěl stát vedle ostastních lidí, nepovyšoval se nad ně. Až do křtu žil jako ostatní, napřed jako malé dítě, potom jako školák, učeň a dělník. Teď se rozhodl, že svůj život změní, že bude vypravovat lidem o nebeském Otci, že se stane Učitelem - tenkrát se říkalo Rabbi -. A tu změnu života chce začít křtem. Bůh tento nový začátek přijal a potvrdil, že je jeho milý Syn, že v něm má zalíbení.
   V evangeliu se o Pánu Ježíši vypravuje, že po křtu odešel do samoty na poušť, aby si tam ten svůj nový život mohl dobře promyslet, aby se na něj mohl připravit.
   Je to tak příklad i pro nás? Jistěže ano. Rodiče malého Petříka si mysleli, že křest je něco jako vstup do nějaké politické strany - do církve Kristovy. Když je ta strana u moci, budou z toho straníci mít výhody.
   Ještě že to tak není. Křest znamená mnohem víc. Ti rodiče z toho měli nakonec také radost, když pochopili, že křesťanství je návod, jak zvládnout dobře svůj život. Návod, jak se zachovat v různých životních situacích, abychom své životní šance nepropásli, nepromarnili. Že křest znamená ještě mnohem víc, než jsme si tu o něm dnes stačili naznačit. Však o tom budeme během církevního roku hovořit znovu a znovu.
   Teď nám stačí, co jsme si pověděli dnes: Křest je přihlášení k Bohu Stvořiteli jako k Otci. Křest je přihlášení k Pánu Ježíši jako k bratru. Křest je nový život v Duchu Boží lásky.
   Poděkujme za to, že jsme pokřtění. Že můžeme žít životem Božích dětí. Že můžeme a chceme žít jako Ježíšovi přátelé. A že tomu můžeme učit lidi kolem sebe.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Mk 1,12-15

   Sotva byste uhodli, jaká je poslední dobou móda v cestování na dovolenou, kam směřují nejexkluzivnější výpravy turistů. Už není jen Tahiti, Mallorca, Orient. Teď se jezdí na poušť. Podnikavé cestovní kanceláře zorganizovaly cestu napříč Saharou a pozvaly: Pojťte s námi ztrávit dovolenou na poušti. A tak už jezdí turnus za turnusem, plně obsazené.
   Co ty lidi táhne strávit dovolenou na nejnepohodlnějším, nejnehostinnějším místě? Proč je to pro ně takový zážitek, že to nadšeně doporučují svým známým? Turistický průvodce, který vede výpravy pouští, to vysvětloval: „Oni prožijí na poušti svou katarzi.“ - Je to divné slovo v ústech člověka na Čedoku. Teologický výraz katarse označuje prožití vnitřní očisty, vnitřní změny, duševní obnovy. Právě to, k čemu nás na počátku postu zve církev.
   Uprostřed nekonečné pustiny ti lidé prožívají a pochopí, co je a co není pro život podstatné a důležité. Zapomenou hrát si na Pana Důležitého. Poznají, jak závisí na druhém vedle sebe a ten druhý na nich. I když dnes vede napříč Saharou silnice, každou chvíli ji zasypou duny písku. A musí se čekat, až přijedou pluhy a písek odhrnou jako sníh. A nejbližší autoopravna, nejbližší benzinová pumpa, nejbližší studna, nejbližší lékař, to vše jsou čísla ve stovkách a tisících kilometrů.
   V této samotě se za dva týdny naučí omezit své potřeby na základní věci života. Poznají, co být musí, aby člověk žil - a co být nemusí. Poušť očišťuje člověka, učí ho sebepoznání. A učí ho hledat Boha, základ života.
   Není divu, že v bibli tolikrát slyšíme o poušti: Jan Křtitel volal lidi své doby na poušť k očištění, k naučení životu novým způsobem, k nové víře v Boha.
   První křesťané, a po nich mnozí další, odcházeli žít na čas do pouště jako poustevníci, aby se tam zbavili malicherností a pokušení.
   Ctižádostivý důstojník Charles de Faucault pochopil na poušti smysl života a hodnoty křesťanství. Stal se knězem a učitelem nové moderní duchovnosti. A za ním tam odcházejí stále další. Např. nedávno se odtud vrátil po destiletém pobytu Carlo Caretto. Napřed ctižádostivý italský kněz, lovec kariéry, teď duchovní vůdce tisíců lidí.
   Také o Pánu Ježíši jsme četli v dnešním evangeliu, že na počátku svého působení odešel na poušť. Čtyřicet dnů tu Ježíš prožívá svou katarszi, očištění, aby pak přišel k lidem a hlásal, co je jedině důležité: Čas se naplnil, Boží království je tu. Obraťte se, změňte své smýšlení a jednání, uvěřte evangeliu!
   S těmito slovy začínáme i my dnes postní dobu. Čas se naplnil i nám. Je i pro nás nejvyšší čas, abychom zanechali svých malicherností, zlozvyků, abychom se obrátili celým srdcem k tomu, co je podstatné, k Bohu.
   I my potřebujeme k tomuto obrácení jít na svou poušť.Saharu po ruce nemáme. Ale všude kolem nás v přírodě je prázdna dost. V našich kostelích jsme zcela nerušeni. Jen tam zajít, jen se zamyslit: Co je vedlejší, co je podstatné v mém životě?
   Jak málo to víme! Setká se kněz se známými, pár let se neviděli. Dojde řeč na modlitbu doma. A on i ona se začnou ošívat: „Teď si uvědomuju, pane faráři, že jsem se vlastně už kdovíjak dlouho doma nemodlil, právě jen co se modlím v kostele.“
   „A proč?“ - diví se kněz. A oni nevědí. Nevědí, kolik let se už doma nemodlí. Nedovedou povědět, proč se nemodlí. Prostě jen tak. Nemysleli na to.
   To je sebepoznání, co nás k němu vede církev v postě. Podívej se na sebe: Jak žiješ? Co je pro tebe důležité? Kvůli čemu ses dokázal rozčílit?
   Vidíte: postní doba křesťana, - to nejsou drobné sebezápory, které koneckonců nikoho nebolí.
   To není semtam si odepřít sousto jídla, které si za chvíli stejně jinak vynahradíš.
   To není vzdát se jednou televize, když tam stejně nic pořádného není.
   Postní doba, to znamená: prodělat svou katharsi - očištění od malicherností, zlozvyků, hříchů.
   Musí mít 3 stupně:
   1. Nejprve rozpoznat, co není důležité, co je dokonce škodlivé.
   2. Potom se od toho radikálně odvrátit.
   3. A za třetí: přivrátit se k Bohu a jeho řádu lásky.
   Jako pomoc na této cestě naší pouště si udělejme odpoledne křížovou cestu. - Ve dvě hodiny. Přijďte, i když to bude nepohodlné. Poušť není pohodlná, má-li být užitečná.


03.09.2004 - 20:02   Angelo Scarano  
» Mk 1, 12-15

       12 Po křtu v Jordánu Ježíš je „pod mocí Ducha“, který má kontrolu nad jeho životem a vede ho „svou silou“ (jak nám napovídá silné sloveso „zapudil“, „vyhnal“ – nemáme to však chápat jako „donucení“). Duch vede Krista na poušť, ne „do pokušení“. Patrně se jedná o poušť judskou, kde působil Jan Křtitel. Kromě toho nesmíme zapomenout, že poušť je místem Božího osvobozujícího příchodu, zkoušky v poslední době, místem přebývání Satana a divokých zvířat.
       13 Číslo 40 je častým symbolem plnosti. Vyskytuje se převážně jako časové určení: potopa (40 dní), zkouška na poušti (40 let), Mojžíšovo přebývání na hoře (40 dní), Eliášův útěk bez jídla (40 dní). V těchto případech je vždycky přítomné téma postu a/nebo odkázanost na Boží prozřetelnost. Marek se nezmiňuje o Ježíšově postu, ale o službě andělů, takže období strávené na poušti je odkázané na moc Ducha a prozřetelnost Boží (uskutečněnou skrze anděly).
      Ježíš je pokoušen od Satana (toto semitské jméno znamená „nepřítel“). Nemluví se o „výsledku boje“, i když se implicitně předpokládá Ježíšovo vítězství. Zatímco pokušení u Matouše a Lukáše navazuje na Izraelovo putování pouští, Marek zasazuje své vyprávění spíš do ráje, jak napovídá zmínka o divoké zvěři a andělech.
      Divoká zvířata činí z pouště ještě více prostředí člověku nebezpečné. Po pádu do hříchu představují pro člověka nepřátelskou sílu. Avšak Markova formulace, „Ježíš přebýval spolu s divokými zvířaty“, naznačuje pokojné soužití. Takový vztah se nalézá jen na začátku stvoření (před pádem do hříchu). Nacházíme tedy obraz znovuobnoveného stvoření na konci časů, jakýsi „návrat do původního ráje“. Duch, který Ježíše vyvedl na poušť, ho nechal dospět do ráje! A on, Ježíš, jej neprohrál podruhé. Motiv „návrat do ráje“ může být o to víc podepřen stejným slovesem „zapudil“ (v řečtině): podle Gen 3,24 Adam a Eva byli po hříchu zapuzeni z ráje, a nyní Kristus je do ráje „znovu“ zapuzen.
      Markův text nás navádí k typologii Adam-Kristus (Adam předobraz Krista). Jak Adam, tak Kristus byli pokoušeni právě tehdy, když přebývali pokojně se zvířaty. Zatímco Satanovo pokušení a vítězství nad Adamem znamenaly vzájemné nepřátelství ve stvoření, vítězství Ježíše, nového Adama, znamená smíření a obnovení narušených vztahů. Tato typologie je ještě víc podepřena zmínkou o sloužících andělech, kteří pečovali i o Adama a Evu v ráji (tak podle některých židovských pramenů). Andělé se starali i o Eliáše během jeho čtyřicetidenního putování (1 Kr 19,1-8).
      Motiv „obnoveného ráje“ odlišuje Markovo podání od Matoušova a Lukášova (tam motiv exodu, paralela mezi Izraelem a Ježíšem-Novým Izraelem). Navíc, na rozdíl od ostatních dvou synoptiků (Matouše a Lukáše), Marek přidává zmínku o pokoušení od Satana takřka mimochodem jako dodatek, soustřeďujíc se přitom spíš na pobývání na poušti. Možná se navazuje na Izajášův motiv „připravte na poušti cestu Pánu“ (Iz 40,3), motiv převzatý na začátku evangelia (Mk 1,3-4: Jan Křtitel jako hlas volající na poušti). Anebo se navazuje na motiv „obnoveného ráje“, charakterizující „poslední časy“ (eschatologickou dobu) u Izajáše (11,6: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit.“; 32,15-16: „Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost.“).
      Nový Adama přišel, je na úsvitu nové stvoření. Zatímco událost křtu nám představuje Ježíše jako milovaného Syna, úryvek o přebývání na poušti jej ukazuje jako nového člověka, díky kterému stvoření nachází svůj řád a harmonii. Ze sledu úryvků „o křtu“ a „o pokušení na poušti“ nám vysvítá i pareneze (ponaučení): katechumen (křesťan) nemá ztratit ze zřetele, že i po křtu zažije pokušení, která ho budou odvádět od započaté cesty.
       14 Ježíš začíná své působení poté, co Jan Křtitel „opouští scénu“. Jeho uvěznění je v řečtině vyjádřeno slovesem „být vydán“ – stejné sloveso se používá pro označení Ježíšova utrpení, jeho „vydání do rukou lidí“ (9,31; 10,33; 14,41). Mezi jejich osudy vidíme tedy určitou paralelu.
      Evangelium Boží (evangelium - „radostná, dobrá zpráva“) zde znamená „evangelium o Bohu“, o jeho kralování – jak nám napovídá následující verš 15.
       15 Díky tomu, že se naplnil čas, je už teď přítomné Boží království – mocná Boží přítomnost, která přináší svobodu a život. Nadešel tedy „zvláštní čas“, „kairos“ určený Bohem. Nastává nová epocha v historii lidstva: Hodina udeřila! Není důvod čekat na něco „dalšího“, mimořádného.
      V Kristu se naplňuje Iz 52,7: „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“. Ježíš je ten dlouho očekávaný posel, který hlásá dobré poselství o tom, že Bůh kraluje – Bůh vzal život Izraele (a potažmo všech lidí) do svých rukou. Už nebude panovat „Zlý, nemoc, smrt“, ale Bůh. „Bůh kraluje“ tedy znamená, že vládcem je Bůh – a jakožto vládce je také vysvoboditel, dárce života. Toto království se přiblížilo – dosud však nezazářilo ve své skvělosti (viz podobenství o růstu království, kap. 4). Je přítomné už teď, avšak skrytě: proto je třeba uvěřit v jeho přítomnost, jak vybízí v. 14.
      „Změňte smýšlení a věřte dobré zprávě!“
      Evangelium – tím se zde míní „naplnění času“ a „přítomnost Božího království“ (předchozí věta). Indikativ (oznamovací způsob – naplnil se čas a přiblížilo se Boží království) zahrnuje imperativ (rozkazovací způsob – obraťte se a věřte evangeliu). Indikativ Božího daru vyzývá k odpovědi, k přiměřenému životnímu postoji. Ježíš volá k obrácení, protože království je už tady (podobně i hlásání apoštolů – 6,12).
      „Obraťte se“, doslova „změňte smýšlení“, neznamená „polepšete se“ (Petrů), ani „vraťte se k Bohu“ (v duchu starozákonního obrácení). „Změna smýšlení“ tkví v tom, že je třeba zaměnit „smýšlení starého člověka“ smýšlením evangelia, obsahem Ježíšovy zvěsti, ujištěním o Boží zachraňující přítomnosti. Proto „změňte smýšlení“ je upřesněno výzvou „věřte evangeliu“. Staré smýšlení se má nahradit novým, evangelním (evangelium je v prvé řadě „ujištěním“ o Boží mocné přítomnosti, posléze však také kerygmatem o Ježíšově smrti i vzkříšení, učením o životním stylu křesťana). Avšak přijmout evangelní smýšlení je možné jen vírou: proto „věřte evangeliu“. Toto smýšlení se má pak projevit i navenek. Obrácení je i přiblížením se k Bohu, odpověď na Boží přicházení, Boží blízkost. Není to však návrat k Bohu ve smyslu návratu k opuštěné smlouvě (tak ve SZ), ale „přilnutí k něčemu novému“, k „novému Božímu příchodu“, k evangeliu.
      Motivací obrácení není „hrozící trest“, ale Boží dobrota, zachraňující Boží přítomnost (= Boží království je blízko).


03.09.2004 - 20:01   Angelo Scarano  
» Mk 1, 12-15

      V osobě Ježíše Krista skutečně přichází Boží království. To se ukazuje nově nastolenou harmonií mezi člověkem a „divokými zvířaty“, podobně jako v ráji (Gn 2; Iz 11). Nový Adam přináší pokoj a soulad narušený hříchem starého Adama. Přemáhá „království satana“, a tak může přinášet „Boží království“. Boží vláda, čili Boží přítomnost v moci a síle, je teď mimořádným způsobem blízko lidem. Klíčem ke vstupu do tohoto království pokoje je obrácení. Takové obrácení znamená obrat od sebe k Bohu, od sebedůvěry k víře v Ježíše Krista, od vlastních cest k cestám evangelia.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet