18.august 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Ťažko je mi uveriť, že bude spasený ten, kto nepracuje na spáse svojho blížneho.

~sv. Ján Zlatoústy~

12.06.2003 - (čítanosť2704 reakcie15)


Mt 25, 31-46

      31 Až príde Syn človeka vo svojej sláve a s ním všetci anjeli, zasadne na trón svojej slávy. 32 Vtedy sa pred ním zhromaždia všetky národy a on oddelí jedných od druhých, ako pastier oddeľuje ovce od capov. 33 Ovce si postaví sprava a capov zľava. 34 Potom Kráľ povie tým, čo budú po jeho pravici: „Poďte, požehnaní môjho Otca, zaujmite kráľovstvo, ktoré je pre vás pripravené od stvorenia sveta. 35 Lebo som bol hladný a dali ste mi jesť; bol som smädný a dali ste mi piť; bol som pocestný a pritúlili ste ma; 36 bol som nahý a priodeli ste ma; bol som chorý a navštívili ste ma; bol som vo väzení a prišli ste ku mne.“
      37 Vtedy mu spravodliví povedia: „Pane, a kedy sme ťa videli hladného a nakŕmili sme ťa, alebo smädného a dali sme ti piť? 38 Kedy sme ťa videli ako pocestného a pritúlili sme ťa, alebo nahého a priodeli sme ťa? 39 Kedy sme ťa videli chorého alebo vo väzení a prišli sme k tebe?“ 40 Kráľ im odpovie: „Veru, hovorím vám: Čokoľvek ste urobili jednému z týchto mojich najmenších bratov, mne ste urobili.“ 41 Potom povie aj tým, čo budú zľava: „Odíďte odo mňa, zlorečení, do večného ohňa, ktorý je pripravený diablovi a jeho anjelom! 42 Lebo som bol hladný, a nedali ste mi jesť; bol som smädný, a nedali ste mi piť; 43 bol som pocestný, a nepritúlili ste ma; bol som nahý, a nepriodeli ste ma; bol som chorý a vo väzení, a nenavštívili ste ma.“
      44 Vtedy mu aj oni povedia: „Pane, a kedy sme ťa videli hladného alebo smädného alebo ako pocestného alebo nahého alebo chorého alebo vo väzení a neposlúžili sme ti?“ 45 Vtedy im on odpovie: „Veru, hovorím vám: Čokoľvek ste neurobili jednému z týchto najmenších, ani mne ste to neurobili.“ 46 A pôjdu títo do večného trápenia, kým spravodliví do večného života.“
12.06.2003 | Čítanosť(2815)
Mt 25, 14-30
12.06.2003 | Čítanosť(2601)
Mt 25, 1-13


25.04.2007 - 20:42   Ladislaus Boros  
» Mt 25,34

Poďte, požehnaní môjho Otca, zaujmite Kráľovstvo, ktoré je pre vás pripravené od stvorenia sveta. (Mt 25,34)
Najstrašnejšou skúsenosťou ľudského života je to, keď sa musíme požalovať: «Nemám nikoho.» Ak to niekto musí povedať v mojom okolí, v mne prístupnom okruhu, tak potom nie som kresťan.
Moja večná spása závisí od toho, či chápem Ježišove slová: «Pod'te, požehnaní môjho Otca, zaujmite Kráľovstvo, ktoré je pre vás pripravené od stvorenia sveta. Lebo bol som hladný a dali ste mi jesť, smädný som bol a dali ste mi piť; ako pocestný som prišiel a pritúlili ste ma; nahý som bol a zaodeli ste ma; chorý som bol a navštívili ste ma; v žalári som bol a prišli ste ku mne.»
Kresťanom je človek nie preto, že sa v modlitbe dostane do extázy, ani nie preto, že vie veľa o príkazoch a zákazoch, ale preto, že nezištnou každodennou službou pomôže opustenému bratovi, tomu bratovi, ktorý musel povedať: «Nemám nikoho.»
Kto vyjde medzi ľudí a poslúži nemocnému bedárovi alebo človekovi, čo sa cíti opusteným, taký človek bude raz počuť Kristovo slovo: «Si požehnaný. Ja som ti od ustanovenia sveta pripravil miesto v nebi. Bol si kresťanom.» (Ladislaus Boros)


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Mt 25,31-46

Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.
Obraz „posledního soudu“ nemá čtenáři vylíčit, „jak“ to bude probíhat, ale co člověku během jeho pozemské cesty umožňuje otevřít se v závěru jeho života plnosti Božího království: Nezištná činná láska k těm nejnepatrnějším člověka otevírá, lhostejnost, nevšímavost a tvrdé srdce naopak uzavírá pro konečné společenství s Bohem, pro konečnou a totální „svatost“. Vylíčený obraz nemá nahánět hrůzu, ale v kontextu Matoušova evangelia má vyburcovat k radikálnímu rozhodnutí: nelze čekat, jak to dopadne - o věčnosti se rozhoduje teď a tady, v setkání s konkrétním člověkem!


01.03.2006 - 11:54   JR  
» Mt 25, 31-46

Až přijde Syn člověka ve své slávě
Jak si máme představit příchod Kristův ve slávě. Malíři nám pomáhají. Plýtvají při této příležitosti krásnými barvami a světlem. Ale český výraz sláva je spíš původu akustického. Má stejný kořen jako slovo. Slavný je ten, o kom se mnoho mluví. Mluví pak se o tom, kdo se stal důležitým. Tam se přibližujeme k hebrejskému výrazu pro slávu: kabod je něco, co se považuje za důležité. V náboženském pojetí ovšem sláva patří především Bohu: „Ne nám, Pane, ne nám, ale tvému jménu patří sláva“ (Žl 115,1). Naše modlitby se často zakončují vyznáním: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému. To je liturgická formule. Bohužel v denním životě považujeme tolik jiných věcí za důle_žitější, že Bůh ustupuje do pozadí jako podřadný. Přijde však den, kdy se Kristus objeví před celým světem ve slávě. Všichni poznají, že on je jediný opravdu důležitý. Pro věřící je to ovšem velký den ospravedlnění jejich víry.


01.03.2006 - 11:54   JR  
» Mt 25, 31-46

Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali
Rozdělení lidí se podobá soudu. Protože jde o soud poslední, od kterého už není odvolání k dalšímu, je to tedy i soud nejvyšší, kde se rozhoduje podle prvních základních článků konstitučních. Království Boží, které nám zjevuje Bible, stojí na prvním základním pilíři spásy: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Bůh se stal člověkem, ztotožnil se s ním. Proto platí i mravní důsledek: Co jste udělali pro člověka, udělali jste pro Krista. Láska k Bohu a láska k bližnímu se slily v jednu povinnost. K tomuto zákonu se vede poslední odvolání o osudu každého člověka. Láskaje totiž smyslem všech ostatních zákonů, proroků, evangelia, svátostí, života v církvi. Symbolicky se to vyjadřuje tím, že na malbách posledního soudu sedí vedle trůnu Kristova i lidé spravedliví jako zástupci lidí, kteří byli podle lásky souzeni a podle lásky k nim je souzen celý svět.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Mt 25,31-46

   „Až přijde Syn člověka ve své slávě,
... budou před něj shromážděny všechny národy.“ Okruh roku spásy začíná církev adventem - vstupem Boží lásky do světa, vrcholí obrazem druhého adventu, druhého příchodu Páně. Každý člověk, všechno lidstvo, celé stvoření spěje k svému dovršení, ke konečnému a absolutnímu vítězství dobra nad zlem, života nad smrtí.
   Svatý Pavel říkal v epištole, že ten proces už začal. Začal onoho velikonočního rána zmrtvýchvstáním prvního v pořadí - Ježíše Krista.
   V nás už také roste zárodek nového života, pšeničné zrno, jen ještě není zřejmé, bude-li to pleva či zrno živé a klíčivé.
   „Bude soudit živé i mrtvé.“
   Proto druhý příchod Páně zahrnuje i soud, to jest oddělení zrna od plev, ovcí od kozlů.
   Co nám chce Pán Ježíš říci tímto evangeliem? Že to není míněno v doslovném smyslu, že to není reportáž o budoucí události, ale obraz, podobenství, to je nám jasné.
   Máme si tu především uvědomit, že o našem osudu se nebude rozhodovat až na konci časů, ale že o něm rozhodujeme my sami, každý sám o sobě. Že už teď se soudíme tím, jak se chováme k Ježíši v chudších a slabších, než jsme my.
   Podobenství nám také připomíná, že Pán Ježíš se nebude ptát po našich náboženských vědomostech, ani po příslušnosti k církvi. Bude řeč jen o skutcích z lásky vykonaných. Ba nebude záležet ani na tom, zda jsme při té službě bližním „vzbudili“ dobrý úmysl. Spravedliví v Ježíšově podobenství výslovně říkají, že neviděli Ježíše v těch, kterým sloužili, že to tedy nedělali se „zbožným“ úmyslem. Tím je dána šance pro lidi ze všech vyznání i bez vyznání.
   Kristův příchod k soudu znamená především příchod Boží lásky, která se stane všem zjevnou. Boží soud nad světem je soudem lásky a porozumění, časem Božího milosrdenství a amnestie (Kard. Ratzinger).
   Maran atha - nebo Dies irae?
   Když posloucháš o posledním soudu, že je to soud lásky, milosrdenství amnestie, možná ti napadá: To snad bude mít na Božím soudu poslední slovo nespravedlnost? Budou tedy všichni darebáci amnestováni, ospravedlněni? To jistě ne. Kdo celým životem nabídku Boží lásky odmítá, kdo zná jen a jen sebe, nemůže stanout mezi požehnanými, kteří nouzi bratří viděli a pomohli. Dva tábory budou na konci, ne jen jeden. Ale naopak, nemají pravdu ti, kdo by nejraději kdekoho zavrhli - samozřejmě kromě sebe. Vždyť by se tak obrátilo vniveč celé vykupitelské dílo Ježíše Krista.
   Stojí tu proti sobě odedávna dvojí představa Božího soudu, rozpor mezi prvokřesťanským „Maran atha“ a středověkým „Dies irae“.
   První křesťané končili své modlitby voláním „maran atha!“, přijď už, Pane! Druhý příchod Páně byl pro ně plný naděje radosti. Naproti tomu pro křesťana středověku byl to „dies irae“, den hněvu, hrůzy, trestu, dnem přísného účtování.
   Jak tomu rozumíme dnes?
   Víme, že řecké slovo „krisis“ znamená nejen „soud“, ale především „vyjasnění“.
Přirozenosti Boží neodpovídá ničit, zavrhovat své dílo. Poslal svého Syna proto, aby svět zachránil (Jan 3,17). Ježíšův úkol je tedy především v prvním smyslu slova „krisis“. Má svět zachránit, vnést do něj plné světlo. Má vyjasnit vše nejasné, aby každý mohl rozeznat, co je dobré a co je špatné, aby mohl správně jednat.
   „Očekávám život budoucího věku.“
   Proto je i pro nás dnes evangelium o posledním soudu radostnou zvěstí: Máme ještě čas jít za světlem, dát se správnou cestou, cestou lásky.
   Dnešní křesťan, říká Friedrich Heer v knížce: „Věčnost začíná dnes“, ten už nesní o nebesích kdesi nad hvězdami, v nedohlednu. A neděsí se také strašidelného pekla, mučírny plné obludných ďáblů, kterou vynalezli psychopatičtí básníci a nešťastní kazatelé. Křesťan ví, že tam, kde jsou lidé na sebe hodní, kde si navzájem s láskou slouží, všude tam že rostou nebesa. Patří k pravému umění žít, tuto cestu k nebi hledat a s radostí nalézat.
   Křesťanská představa posledního soudu nevyzývá člověka k pasivitě, fatalismu, ale naopak, k velké a radostné aktivitě: Máme v rukou jak svou budoucnost, tak i budoucnost celého světa.
   Poslední soud nechápeme jako konec; konec lidstva, světa. Za koncem už nic není. Za příchodem Kristovým a soudem je nový život, nová země, nové nebe.
   Ve sjednocení s Kristem tu vykoupené lidstvo dosáhne svého dovršení, štěstí, ke kterému jsme byli všichni stvořeni. Budeme „vidět“, poznávat Boha a dílo jeho stvoření.
   Budem se radovat z těchto úžasných zážitků. Budeme se podílet na Boží činnosti. Naše lidské schopnosti dosáhnou své plnosti, svého maxima. Všichni spolu vytvoříme společenství svatých, to „svatých obcování“, které dovršuje celé lidstvo i celý vesmír.
   Pro dnešního křesťana je závěr Kreda zase plný naděje. Je to vyhlížení červánků dne, kdy budeme s Pánem pohromadě. S tím Pánem, který přes bouře času i nám - jako apoštolům při bouři na moři - volá vstříc do naší lodičky života: „Nebojte se, to jsem já!“ Jdu vám vstříc!


11.12.2005 - 21:45   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 25, 31-46

      Odveká tradícia určuje nám ako program pre pôstne obdobie tri praktiky: almužnu, pôst a modlitbu.
      Počujeme, ako Pán Ježiš malebnými a silnými slovami poukazuje na potrebu prvej z týchto praktík, potrebu milosrdenstva. Pre milosrdných je pripravené kráľovstvo od založenia sveta. Cirkev právom nám to pripomína už v prvých dňoch Pôstu. Je to totiž čas, keď Boh sa nám zjavuje práve vo svojom milosrdenstve, keď nás obdarúva svojím milosrdným odpustením. Výrazom tohto odpustenia je kríž a vykupiteľské utrpenie Krista. V liturgii pôstneho obdobia aspoň toľko — čo o hriechu a obrátení - sa hovorí o Božej milosti, milosrdenstve a odpustení. Aktom tohto milosrdenstva a odpustenia bude naša veľkonočná spoveď.
      Ale keď pozorne pozeráme na kríž - musíme tiež vidieť ľudí, pre ktorých tento kríž je znamením odpustenia, ktorí sa pod týmto krížom zhromažďujú, aby zakúsili milosrdenstvo. Ak v našom obrátení nachádzame Boha - tak v ňom sa tiež stretávame s inými ľuďmi ako bratmi. Pravé obrátenie k Bohu je tiež obrátením sa v Bohu ku všetkým ľuďom.
      Všetci sme tými bratmi Krista, ktorí potrebujú milosrdenstvo, predovšetkým Božie milosrdenstvo. Ale toto milosrdenstvo zakúsime - zhodne s Kristovým prisľúbením - v takej miere, v akej sami ho preukážeme svojim blížnym. Pán Ježiš vypočítava dnes rôzne skutky milosrdenstva, rôzne druhy almužny. Ale almužnou, možno najpotrebnejšou od nás niektorým našim bratom -je naše odpustenie, naše pochopenie, trpezlivosť, ústupčivosť, porozumenie pre ich ťažkú povahu, pre ich chyby a pády. Možno práve v týchto pádoch naši blížni sa nám javia ako títo naši najmenší bratia.
      Čas Posledného súdu nebude už časom milosrdenstva ani odpustenia. Aktom odpustenia bola obeta na kríži, ktorá sa stále obnovuje pred našimi očami.


16.11.2005 - 15:14   Angelo Scarano  
» Re: Mt 25, 31-46

       V 24. a 25. kapitole nám Matouš předkládá „poslední události“ pomocí různých obrazů (částečně se překrývajících), z nichž poslední (dnešní) je „detailním záběrem“. Zatímco předcházející texty byly spíš obecnější (ať už krátká přirovnání – Mt 24,29-44, nebo i podobenství – 24,45-30), dnešní obrazná řeč je konkrétnější (jedná se o obraznou řeč, a ne o podobenství se zápletkou a vyústěním). Je to text důmyslně sestavený, některé části se opakují, a tím se usnadňuje zapamatování.
       I přes svoji „jednoduchost“ je tento úryvek velmi známý a oblíbený, jak dotvrzuje obrovský počet odborných exegetických článků a monografií: přes padesát! (Samozřejmě kromě výkladů v komentářích na celé Matoušovo evangelium.)

       31 Starozákonním pozadím je Dan 7,13-14 („Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.“). Obrat „posadí se na trůnu své slávy“ obrazně vyjadřuje, že Syn člověka nyní vykoná svoji královskou a soudcovskou moc.
       32-33 Všechny národy jsou shromážděny před Synem člověka. Jedná se tedy o všeobecný soud. Každý (i ten, kdo nyní neslyšel o Kristu) bude postaven před Kristův soud (viz 2 Kor 5,10: „Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé.“). Motiv oddělení ovcí od kozlů je patrně převzat z Ez 34,17.20 (první čtení): ovce po pravici, kozli po levici. Pravice a levice nemusí nutně znamenat „lepší a horší stranu“ (viz např. 20,23: „Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec.“). V tomto případě tomu však zřejmě tak bude.
       34 Označení spravedlivých jako „požehnaní“ je v Bibli výjimkou. Je to zřejmě „nomen omen“, jméno předjímající osud – tito spravedliví zakusí požehnání v Kristově království. Není to však tak, že by toho dosáhli bez vlastního přičinění, jako by byli k tomu „předurčeni“. Následné verše ukazují, že tito spravedliví se aktivně přičinili o to, aby byli přijati do království.
       35-36 Je uvedeno šest různých „nouzových situací“. Na mnoha místech SZ i NZ nacházíme podobné „seznamy“. Evangelní výčet není samozřejmě „vyčerpávající“, je jen ukázkový, uvádí nejzákladnější situace.
       37-40 Je překvapující, že „požehnaní“ po pravici si nejsou vědomi, že cokoli prokázali „jednomu z nejmenších Kristových bratří“, prokázali samotnému Kristu. Kdo jsou tito „nejmenší“? V historii se vyskytlo pět různých názorů:
       1/       všichni potřební (ať už křesťané, nebo ne);
       2/       křesťané;
       3/       židokřesťané;
       4/       křesťanští misionáři/představení;
       5/       křesťané, kteří nejsou misionáři nebo představenými.
       Nejvíc je zastoupena první možnost, tedy nejmenší bratři jako všichni potřební, bez rozdílu vyznání. Důvod tohoto výkladu je prostý: soud se týká všech národů nerozlišeně, tedy i těch lidí, kteří nemohli poznat ani evangelium, ani křesťany. Lidem, kteří neslyšeli evangelium, by Kristus nemohl vytknout, že se neujali křesťanů. Ale může jim vytknout, že se neujali „potřebných“ (ti jsou vždycky a všude).
       Jak chápat výrok „cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali“? Především je třeba říct, že podobnou myšlenku nacházíme i ve SZ: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost.“ (Př 19,17). Anebo midraš (židovský výklad) na Dt 15,9: „Mé děti, když jste daly jídlo chudému, započítal jsem to, jako kdybyste to daly mně.“ Novost evangelního textu spočívá v tom, že skutky potřebným jsou dokonce skutky samotnému Kristu. Máme to snad chápat tak, že Kristus je přítomný v chudých a potřebných (anebo dokonce „nejvíc v nich“)? Taková představa by byla v rozporu s jinými místy z Písma, jasně dokazujícími, že Kristus může přebývat jen v tom člověku, který se mu svobodně otevírá („Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu“ – Zj 3,20). Kristus se nikomu „nevnucuje“. Každý (ať už chudý, nebo bohatý!) se musí nejprve pro Krista rozhodnout (aspoň implicitně, pokud neměl možnost poznat dostatečně evangelium!) – a teprve pak Kristus může „vejít“. Žádná společenská skupina, žádný národ nemá „automatické právo“ na Krista. Kristus respektuje svobodu každého, tedy i „chudého“ – a přebývá jen tam, kde se setkává se souhlasem.
       Mylný výklad o „fyzické Kristově přítomnosti v chudém“ je zaviněn také přehlédnutím obrazného způsobu vyjádření našeho textu. Celý úryvek je protkán obrazy (od začátku až do konce, už od prvního verše – „posadí se na trůnu své slávy“). A k těmto obrazným obratům patří také „byl jsem na cestě, byl jsem hladový, žíznivý“. Jsou to obrazné obraty konkrétní, protože obrazná řeč musí být jasná a představitelná. Bylo by však mylné vykládat obraznou řeč doslova – Kristus jako skutečně přítomný v pocestném, hladovém, žíznivém. To bychom smísili obraznou řeč s přesným teologickým výkladem.
       Správný výklad je tedy ten, že služba potřebnému je službou prokázanou Kristu, protože je naplněním Kristovy vůle. Kdykoli sloužíme potřebnému, plníme Kristovo přání – a v tomto smyslu se dá tvrdit, že cokoli děláme „jednomu z posledních Kristových bratří“, děláme pro samotného Krista. Jednoduše řečeno: Setkáváme se s Kristem ne v chudém, ale ve službě chudému. Tato služba je totiž plněním Kristovy vůle.

       41 Opačný úděl „těch po pravici a těch po levici“ je konkretizací onoho „jeden bude vzat, druhý zanechán“ (Mt 24,40.41). Všechna podobenství v 25. kapitole vykreslují dva různé osudy: osud družiček prozíravých a pošetilých, služebníků věrných a líných, požehnaných a zlořečených. Slova „pryč ode mě“ jsou obměnou onoho výroku „toho neužitečného služebníka uvrhněte ven“ (25,30), nebo „neznám vás“ (družičkám před zavřenými dveřmi – Mt 25,12). Ti po levici jsou osloveni jako „zlořečení“ – to se nesmí chápat tak, že by je Bůh „předem odsoudil k zlořečení, zavžení“. Spíš to máme chápat jako „nomen omen“ – jejich úděl je „zlořečení“, daleko od požehnání v Kristově království.
       42-45 Následuje rozhovor, který je zrcadlem rozhovoru s první skupinou po levici. Rozdíl je v tom, že všechny výroky jsou negovány.
       Chyba těch, kdo se ocitli „po levici“, nespočívala v tom, že by nepoznali Krista v potřebných (ani ti „po pravici“ ho v nich nepoznali). Jejich chyba byla „elementárnější“: zavřeli své nitro a ruku před potřebnými. Na sklonku života bude každý souzen podle lásky (Sv. Jan od Kříže).
       46 Tento verdikt je jen ratifikací toho, co už předtím bylo: spravedliví žili pro Krista (službou potřebným), proto budou v jeho království. Zlořečení naopak.

       Zvláštnost tohoto textu nespočívá ve vypočítaných skutcích lásky, ty byly oceňovány i v židovství (za skutky lásky platily: přijetí cestujících, výchova sirotků, uvedení nevěsty do svatebního pokoje, utěšování truchlících, návštěvy nemocných, pohřbívání mrtvých). Specifický přínos textu spočívá v tom, že služba potřebnému je zároveň službou Kristu.

       Tento text, tak obsažný a podnětný, v sobě skrývá jedno nebezpečí: redukovat křesťanství na humanismus. Vždyť na konci života bude každý „souzen“ podle dobrých skutků potřebným! Jaký smysl má hlásání Krista a evangelia? Stačí žít altruisticky… Tento pohled je velmi úzký. Nevidí to, že předávání Krista je tím… největším darem, skutkem: a proto jiná místa v NZ mluví o tom, že církev „nemůže nehlásat evangelium“, že vědomé odmítnutí Krista (pravdivě poznaného) ovlivní i „další život po smrti“. Tedy – nezáleží jen na vztahu k druhému, ale také na vztahu ke Kristu (a proto má smysl modlitba, život ze svátostí, naslouchání Božímu slovu).
       Z toho nám jasně plyne, že je vždy nebezpečné absolutizovat jeden biblický text, vytrhnout jej z kontextu celého Písma.


16.11.2005 - 15:13   Angelo Scarano  
» Re: Mt 25, 31-46

       „Jak prosté, Watsone!“ Jen sklenice vody, obyčejná návštěva, lidské přijetí… Je to tak prosté.
       A přesto… sami bychom se ochudili, kdybychom zploštili dnešní evangelium na pouhou „pomoc chudým“. Koneckonců, tato povinnost (či solidarita) je „vrozená a přirozená“ každému člověku (jinak by nebylo možné, aby Král soudil každého na základě tohoto principu). Co tedy evangelium přináší nového? K čemu nám je, že známe tato Kristova slova?
       Především díky evangeliu víme a jsme přesvědčeni o tom, že „ten projekt“, do kterého stojí za to investovat, je solidarita s potřebným – solidarita nejen vnitřní, ale i vnější, konkrétní. To je ten projekt, který nakonec „vynese“. Nemusíme tedy pracně hledat různé cesty ke štěstí. Nanejvýš máme hledat způsob, jak kráčet po této cestě, jak prokazovat lásku potřebnému. To je však velmi individuální, tak jako je individuální tempo a styl chůze či běhu.
       Na tuto „lacinou“ radu „o perspektivním projektu“ může následovat logická námitka, že taková investice nemusí být jistá: co když vynaložené finanční prostředky, úsilí skončí… s fiaskem? Co když darované peníze skončí „v rukou podvodníků“? Co když se moje „dobročinná činnost“ setká s lhostejností? Není jednodušší se věnovat jen svým nejbližším, kde je „investice jistá“? Na to se dá odpovědět, že žádná investice není jistá. Sebelepší péče o partnera či děti může skončit „neúspěchem“: partner třeba odejde, dospívající děti se otočí zády, odejdou z domova s nevděkem a naprostým nezájmem. A k čemu pak byla dlouhá léta „strávená“ kvůli těmto milovaným lidem? Evangelium nás však ujišťuje, že žádná investice kvůli druhému není ztracená. Investice z lásky k druhému je jistá! A přinese úroky! Tato investice není zneužita, vytunelována! Vždyť „nebe se ještě nikomu nepodařilo vytunelovat“! I kdybychom dali hmotnou pomoc podvodníkům (nechtěně, přes pečlivé zvážení!), naše pomoc se neztratila: ačkoli hmotné prostředky skončily ve špatných rukou, náš skutek skončil… v rukou dobrých, v rukou samotného Krista.
       Je pravda, že nemám rozhazovat čas, energii a materiální prostředky nerozumně – ale na druhou stranu nemám čekat tak dlouho, až pak… přijde konec a odejdu z vyšperkovaného domu, s úsporami v bance, a vlastně chudý před Bohem. A abych neodešel chudý, potřebuji chudé.

       „Jakou vděčnost bys měl tedy projevovat svému dobrodinci chudákovi! Měl bys být plný radosti a štěstí za takovou čest. Ty však jsi mrzutý a nepřístupný… znáš jen jednu odpověď: „Nemám, nedám, jsem chudý“. Máš pravdu, jsi chudý a nemáš nic: Jsi chudý v lásce, chudý v dobrotě k lidem, chudý ve víře v Boha, jsi chudý i ve věčné naději.“ (Sv. Bazil Veliký)


24.11.2004 - 09:29   kc  
» Re: Mt 25, 31-46

Človek postavený pred svetský súd, sa musí zodpovedať za zlé skutky, ktoré spáchal. Je preto udivujúce, že Ježiš o ničom takom nehovorí. Kráľ, ktorý vynáša rozsudok, hneď ho aj zdôvodňuje, a vôbec nehovorí o tom, čo dotyční spáchali, ale naopak, čo nespáchali, neurobili a zanedbali. Z toho jednoznačne vyplýva, že budeme súdení za spreneveru lásky.
Týmto prezradením podrobností Posledného súdu nám Kristus veľmi pomáha. Napovedá nám, ako si je treba dávať základné otázky pre sebapoznanie a pre správne zameranie životného úsilia. Mnohí sa totiž spovedajú len z toho, čo zlého urobili, a úplne opomínajú vyznanie toho, čo urobiť zanedbali.


24.11.2004 - 09:29   kc  
» Mt 25, 34-46

Svätý Matúš uvádza šesť skutkov po moci blížnemu. K židovskému chápaniu plnosti tu ešte chýba jeden – do čísla sedem. Nie je to odkaz pre nás, že tento výpočet dobrých skutkov máme dovŕšiť sami? Že jednoducho máme byť vynaliezaví v láske, že máme mať otvorené oči, aby sme videli, kde môžeme urobiť dobro?


24.11.2004 - 09:28   kc  
» Mt 25, 34-46

Boh súdi úplne inak ako ľudia. My často posudzujeme druhého podľa toho, aký má vplyv, postavenie, koľko má peňazí a akú má moc.
V Kristovom kráľovstve toto neplatí. Tu sa neobjaví otázka, kto čo má, ale koľko toho rozdal. Tu musíme byť chudobní, pretože byť chudobný znamená deliť sa. Evanjeliová rada chudoby, podľa ktorej sa máme riadiť, znamená nezištné delenie sa. Kristus odmeňuje tých, ktorí boli dobrí bez akejkoľvek sebeckej špekulácie. Preukazovali dobro Kristovi, ale nevedeli o tom. Pomáhali a nečakali na odmenu, pretože o Odplatiteľovi nič nevedeli. Boli nezištne dobrí, neboli egoistami.


24.11.2004 - 09:28   kc  
» Mt 25, 34-46

V priebehu súdu nenachádzame otázku príslušnosti k náboženskej skupine. Kritériom je „praktická láska“. Vieme, že to rozhodne neznamená, že je nepodstatné, či veríme alebo nie. Tento text obsahuje pravdu, ktorá nebola nikdy spochybnená. A to, že pre tých, ktorí v tomto živote nedospeli k výslovnej viere, ich skutky suplujú ich výslovné vyznanie viery. Oni sami sú tým prekvapení (porov. Mt 25, 37-39).


27.08.2004 - 09:52   PaedDr. František Dancák  
» Mt 25, 31

      Vtedy každému odplatí, čo si podľa svojich skutkov zaslúži... Kristov konečný rozsudok bude teda triedením, nie vyšetrovaním a súdením. Bude len potvrdením toho, ako sa sám človek rozhodol – pre dobro alebo pre zlo.
      V tomto duchu žila a pracovala bl. Matka Terézia. Na národnom Eucharistickom kongrese v Pescare roku 1977 povedala: „Všetci budeme súdení z toho, čo sme urobili pre Ježiša – nahého, hladného a väzneného. Hľadajme opusteného Ježiša, ktorý žije v našej blízkosti, dokonca v našom dome. Hľadajme chudobných v našich rodinách a robme im to, čo Ježiš robí nám. Všetka bieda vo svete vychádza z toho, že v našich rodinách niet lásky, pokoja a radosti.“
      Nikto z nás nedokáže natrvalo zostať bez hriechu. Každý však môže a ako kresťan musí milovať. „Podľa toho spoznajú všetci, že ste moji učeníci, ak sa budete navzájom milovať“ (Jn 12, 35).


28.07.2004 - 23:37   Miron  
» Mt 25, 31-46

AI      Na ceste stopuje mladý stopár. V aute drgne do vodiča spolujazdec: „Pozri, veď je to syn nášho šéfa. Zober ho. Budeme mať u šéfa očko.“ Nielenže mali očko, ale šéf ich pozval aj na pohárik. Vieme dobre využiť situáciu, ktorá nám môže pomôcť prilepšiť si život. Ale nie sme až natoľko múdri, aby sme pamätali aj na prilepšenie vo večnom živote.
KE      Preto nám Ježiš pripomína: „Veru hovorím vám, čo ste urobili jednému z týchto mojich najmenších bratov, mne ste urobili.“
DI      Ježiš nám prezrádza jedno z tajomstiev spásy. Do neba sa môžeme dostať cez svojich blížnych. Boh, ktorý tajomne prebýva v každom človeku, započítava nám každé dobro, ktoré sme urobili iným. Je to veľká šanca pre nás.
      Napriek tomu ich len málo využívame. Dôvody sú jednoduché. Buď je nám ten druhý nesympatický, alebo sa nám lení, alebo nechcem pri konaní dobra prísť o nejaké vlastné dobro. Najväčším dôvodom je však malá vytrvalosť a slabá viera. Človek je už taký, že chce hneď vidieť výsledok svojho snaženia. Ale na ten je treba dlho čakať. Preto ľahko ochabujeme v konaní dobra.
PAR      Azda nás povzbudí rozprávanie jedného Francúza. Hovorí: „Bolo to pred 1. svetovou vojnou. Bol som nadšený turista. Raz som sa rozhodol prejsť kraj Cevanes. Bol to kraj veľmi spustošený. Nepremyslená ťažby dreva takmer úplne zničila lesy. Voda sa už tu neudržala, studne a potoky vyschýňali. Ľudia z dedín sa sťahovali preč. Bola to smutná túra. Zoznámil som sa však s jedným pastierom oviec. Bol síce veľmi mlčanlivý, ale napriek tomu som s ním strávil jeden deň. Prekvapil ma svojou prácou. Keď vyhnal ovce na pašu, išiel pomaly za nimi. Každé dva - tri metre železnou tyčou urobil v zemi dieru, vložil do nej nejaké semiačko a nohou dieru naspäť zahrnul. Keď som sa ho spýtal, čo to robí, povedať, že sadí les. Robil to vraj už pár rokov.
      Keď som sa takmer po tridsiatich rokoch vrátil do tohto kraja, neveril som vlastným očiam. Na mieste, kde som sa stretol s pastierom bol krásny hustý les. Potôčiky boli plné čistej vody a do dedín sa vrátil život. Kilometer po kilometri však les mladol. Po dvadsiatich kilometroch som sa znovu stretol s tým istým pastierom. Mal už 84 rokov. Robil stále to isté. Pásol ovce a sadil stromy. Keď som mu vyslovil vďaku za to, čo urobil, povedal: „Ja ani neviem, o čom rozprávate. Kade som prešiel, tam som sa už nevrátil. Ja len sadím a idem stále dopredu.“
MY       Ten pastier svojou vytrvalosťou obnovil život v pustom kraji. Nepozeral sa za seba. Len sadil a išiel stále ďalej. Jeho príklad nás môže povzbudiť. Skúsme to podobne. Saďme okolo seba neustále dobro. Nečakajme vďaku ani sa nedajme odradiť hrubým nevďakom. Veď to nerobíme pre pozemský zisk, ale pre svoju večnosť. Konajme dobro napriek všetkému. Nezastavujme sa. Dielo, ktoré takto vykonáme sa v celej kráse objaví pred nami až keď sa na neho budeme pozerať z nebeskej perspektívy.
ADE      Prosme teda dobrého Boha o vytrvalosť, aby sme si konaním dobra blížnemu zaslúžili jeho priazeň a prilepšenie večného života.


22.09.2003 - 21:42   PaedDr. František Dancák  
» Mt 25, 40

      Spisovateľ Josef Hejduk spomína na svoju mladosť i na to, ako sa na hodinách náboženstva učili o skutkoch kresťanského náboženstva, ako ho katechéta vyzval, aby si spomenul aspoň na jeden dobrý skutok svojho otca, alebo matky. A on hneď bez rozmýšľania vykríkol, že sa mu zdá byť milosrdné, keď otec hrá celú noc mariáš so strýkom.
      Katechéta ho už chcel udrieť, ale potom si povedal, že za tým bude niečo viac, než mariáš. A tak sa dozvedel, že jeho otec chodil celý mesiac do neďalekej dediny ku strýkovi, ktorý bol vážne chorý a nespal celé noci. Buď sa bál smrti, alebo trpel nejakou úzkosťou, preto chcel mať stále u seba svojho švagra. Najprv prebral s otcom celú mladosť, vojnu, všetky príbehy z okolia. Keď si už všetko povedali, hrali mariáš. A keď sa otec ráno vrátil, spal 2-3 hodiny.
      Či v očiach tohto chlapca mohol byť väčší skutok milosrdenstva?
      „Kto by dal piť jednému z týchto maličkých čo len za pohár vody ako učeníkovi, veru, hovorím vám: Nepríde o svoju odmenu“ (Mt 10, 42).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet