21.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Jednoduchý v duchu chce, aby mu niekto iný poradil a naučil ho, ako sa lepšie postaviť k tomu, čo práve žije. Potrebuje väčšmi chápať svoju situáciu, aby sa vedel lepšie dávať.”


~PHILIPPE MADRE~

12.06.2003 - (čítanosť2864 reakcie11)


Mt 25, 14-30

      14 Bude to tak, ako keď sa istý človek chystal na cestu. Zavolal si sluhov a zveril im svoj majetok: 15 jednému dal päť talentov, druhému dva a ďalšiemu jeden, každému podľa jeho schopností, a odcestoval. 16 Ten, čo dostal päť talentov, hneď šiel, obchodoval s nimi a získal ďalších päť. 17 Podobne aj ten, čo dostal dva, získal ďalšie dva. 18 Ale ten, čo dostal jeden, šiel, vykopal jamu a peniaze svojho pána ukryl. 19 Po dlhom čase sa pán tých sluhov vrátil a začal s nimi účtovať. 20 Predstúpil ten, čo dostal päť talentov, priniesol ďalších päť talentov a vravel: „Pane, päť talentov si mi odovzdal a hľa, ďalších päť som získal.“ 21 Jeho pán mu povedal: „Správne, dobrý a verný sluha; bol si verný nad málom, ustanovím ťa nad mnohým: vojdi do radosti svojho pána.“ 22 Predstúpil ten, čo dostal dva talenty, a vravel: „Pane, dva talenty si mi odovzdal a hľa, získal som ďalšie dva.“ 23 Jeho pán mu povedal: „Správne, dobrý a verný sluha; bol si verný nad málom, ustanovím ťa nad mnohým: vojdi do radosti svojho pána.“ 24 Predstúpil aj ten, čo dostal jeden talent, a hovoril: „Pane, viem, že si tvrdý človek: žneš, kde si nesial, a zbieraš, kde si nerozsýpal. 25 Bál som sa, preto som išiel a ukryl tvoj talent v zemi. Hľa, tu máš, čo je tvoje.“ 26 Jeho pán mu povedal: „Zlý a lenivý sluha! Vedel si, že žnem, kde som nesial, a zbieram, kde som nerozsýpal? 27 Mal si teda moje peniaze dať peňazomencom a ja by som si bol po návrate vybral, čo je moje, aj s úrokmi. 28 Vezmite mu talent a dajte ho tomu, čo má desať talentov. 29 Lebo každému, kto má, ešte sa pridá a bude mať hojne. Ale kto nemá, tomu sa vezme aj to, čo má. 30 A neužitočného sluhu vyhoďte von do tmy; tam bude plač a škrípanie zubami.“

14-30.       Lk 19, 11-27.
12.06.2003 | Čítanosť(2729)
Mt 25, 31-46
12.06.2003 | Čítanosť(2641)
Mt 25, 1-13


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 25, 14-30

      Talenty dostal každý z nás. Talentmi sú: fyzické zdravie, rozumové schopnosti, vrodené či zdedené možnosti. Dostal ich od Boha - také či iné -každý človek. Každý ich dostal nezaslúžene, ale každý podľa jeho schopností. Aké schopnosti berie tu Pán Boh do úvahy? Schopnosti pre zodpovedajúce využitie talentov. Pán Boh výrazne požaduje, aby sme výnosné obchodovali s darmi, ktoré sme dostali od neho; človek má s nimi hospodáriť, aby dosiahol zisk. Dar, ktorý sme dostali od Boha zadarmo, treba už osobným úsilím rozmnožovať.
      Pretože voči daru možno zaujať dvojaký postoj: alebo dar odmietnuť, neprijať ho - alebo do toho daru dorastať. Dorastať do Božieho daru — to znamená spolupracovať s obdržanou milosťou, aby prinášala ovocie, aby prinášala ovocie v našom živote i v živote našich blížnych skrze nás. Aby predovšetkým prinášali ovocie v nás a skrze nás tri čnosti, tzv. vliate, čiže božské: viera, nádej a láska; aby tiež existovali v nás, a už skrze našu osobnú námahu a aby prinášali ovocie také čnosti ako trpezlivosť, ovládanie, miernosť, ochota, vernosť a iné duchovné dobrá. Samozrejme, máme povinnosť rozvíjať tiež, pre dobro spoločenstva, naše prirodzené talenty a schopnosti. Takto sa deje to, o čom dnes počúvame: že každému, kto má, ešte sa pridá. Poznamenajme tiež, že nedorastať do talentu, ktorý sme obdržali tak, ako je to tu uvedené - sa rovná jeho odmietnutiu: vezme sa mu aj to, čo má.
      Obeta Ježiša Krista a naša činná účasť na nej - to je tiež nekonečne cenný dar, ktorý má prinášať úroky v našom srdci a v našom živote.


15.12.2005 - 15:04   -ls-  
» Mt 25,14-30

   Víte, co je to futurologie? Jistě, všichni to víte - a kdyby to některá babička nevěděla, poví jí to její vnouče: je to věda o vývoji lidstva, o světě v budoucnosti. Věda o tom, co přijde, co se stane.
   Slovo Boží se dnes také zabývá futurologií. V evangeliu jsme právě slyšeli: „Pán přijde znovu a bude veřejně účtovat se svými služebníky!“ A ve čtení nám říkal svatý Pavel: „Vy to sami dobře víte, že den Páně přijde. Žijte proto v Božím světle!“
Slovo Boží považuje tedy za rozhodnou událost lidských dějin to, že přijde „Den Páně“, den konečného vítězství dobra nad zlem.
   Kristův příslib, že znovu přijde, naděje na setkání s Pánem tváří v tvář, to byla veliká útěcha prvních křesťanů: „Kdy už Pán přijde?“ - ptali se stále znovu. A Pavel jim odpovídá stejně, jako mluvil Ježíš: „Není důležité vědět, kdy přijde Den Páně, - je důležité vědět, co se stane.“
   Tak to platí i nám. Dodnes někteří křesťané se snaží uhodnout datum Dne Páně - říkají si Adventisté, Svědkové Jehovovi. Navzdory jasné řečí Písma se tváří, že vědí víc než andělé a znepokojují lehkověrné lidi vymyšlenými údaji, kdy bude konec světa.
   My se držme toho, co praví Písmo svaté: Rok a den, přesné datum konce světa, to ví jen Bůh Stvořitel.
   Pro nás je důležité ptát se, co se stane v ten čas s námi, co se stane v ten čas s lidstvem.
Dnešní evangelium odpovídá obrazně, že to bude účtování Hospodáře se služebníky.
   Svatý Pavel odpovídá jiným obrazem, že to bude rozsuzování lidí na syny světla a na syny tmy. Co si pod obrazy účtování a soudu můžeme představit?
   R.Quardini říká: „Obraz Božího soudu znamená, že se člověk v jasu Božího světla uvidí tak, jaký je, jaký je jeho stav. Že jasně rozezná, co bylo v jeho životě důležité a co vedlejší.
   U jednoho to povede k lítosti a k nové, zahanbené lásce k Stvořiteli: Ta lítost a palčivé zahanbení očistí vše, co bylo špatné a křivé.
   Ale může nastat i opačná situace: Kdo po celý život zatvrzele zavíral před Bohem oči, ten při konečném prohlédnutí na Boha udělá totéž: zavře oči. Tentokrát už definitivně, navěky. Tomu nastane věčná temnota.“
   Tak vysvětluje Boží soud Quardini.
   A poslechněme si ještě jednoho teologa Norberta Lohfinka:
   „V Den Páně - ať už při osobní smrti nebo na konci času - se setkáváme s Bohem definitivně. Uvidíme v plné míře dobrotu a lásku Boží, kterou nás miloval. A tímto pohledem uvidíme i sami sebe. V děsném úžasu a leknutí poznáme svoje sobectví, tvrdost srdce. Všechny naše sebeklamy se naráz zhroutí. Všechny masky, za kterými jsme se před lidmi schovávali, spadnou. Ve světle přítomnosti Boží najednou jasně pochopíme, jací jsme měli být a jakými jsme byli skutečně. Toto a nic jiného, než toto - je Boží soud.
   A to pak je i náš očistec: Poznáním jací skutečně jsme, je pro nás nesmírně bolestné, - ale právě tato lítost a bolest nás tříbí a očišťuje a činí způsobilými, abychom se setkali s Bohem.
   Soudci si tedy budeme v Božím světle sami. A čím nám bude Bůh? Otcem z Ježíšova podobenství o marnotratném synu. Otcem, který odpouští vždy, stále a bez vyjímky. Odpouští každému, kdo lituje. Můžeme plně důvěřovat, že se v den soudu setkáme s Bohem dobrotivým a milosrdným.“
   Není to krásná vyhlídka do budoucna? Žádný křesťan, jakkoliv starý či bezmocný, si nemusí říkat: „Já už nemám od života co čekat, já už mám život za sebou!“ - Kdepak! My křesťané máme právo vyhlížet před sebou největší události našeho života: své osobní setkání s Pánem tváří v tvář.
   Máme právo se těšit na ten den. Bude to konec všech nedorozumění. Už na nás nedosáhne lidská zloba ani přírodní katastrofy. Už budeme osvobozeni od nátlaku nevěřícího světa, abychom i my odvrátili zrak od Boha. Vše skončí, všeho dočasu, jen pozvání Ježíšovo trvá: „Jdu, abych vám připravil místo.“ Máme se na co těšit.


15.12.2005 - 15:04   -ls-  
» Téma: Mt 25,14-30 / Prís 31,10-13.19.20.30-31

   Jak máme hospodařit se svěřenými hřivnami, schopnostmi? Podívejme se, co Pán Ježíš chválí u pilného služebníka: „Že jsi nad málem byl věrný, ustanovím tě nad mnohým.“
   Pán tedy chválí věrnost nad málem, věrnost v malém, věrnost v tisíci drobnostech denního života. Kniha Moudrosti na příkladu zdatné ženy - hospodyně - nám názorně ukazuje: Nemáme být jen křesťany svátečního dne. Poslyšte, jaké zkušenosti s nedělními křesťany popisuje jeden z našich vrstevníků - jeden z těch, kterým říkáme nevěrci.
   „Doma jsem nábožensky vychován nebyl, jen mě pokřtili, víc nic. A snad proto, že jsem o tom nic nevěděl, mě náboženské věci odmala zajímaly a budily mou zvědavost, jestli na tom náboženství přece jen něco není. Taková nějaká síla, která člověku dává jistotu, mravní měřítka, dobré impulsy, tak nějak. A tak jsem začal chodit v neděli do kostela.
   První dojmy byly krásné. Lidé tam byli jaksi ztišení, soustředění, tváře jako vymydlené, rozsvícené. - Ale pak jsem tam uviděl jednoho chlapíka od nás z podniku. Znám ho léta: protiva, mrzout, sobec hašteřivec. A tady hele: také ta zbožně vymydlená tvář, také jako ostatní vše pohotově odříkával a šel s nimi k přijímání. Tak jsem byl v kostele tenkrát naposledy. Na takové nedělní iluze nejsem zvědavý a se životem to zřejmě nemá nic společného.“
   Jinak v neděli v kostele, jinak ve všední den v práci nebo doma. V neděli dobré hřivny přijímat, ale pak je přes týden zakopat. Není v každém z nás kousek toho jen nedělně zbožného křesťana?
   Zdatnou ženu kdo nalezne? Nechválí se tam, jak uměla zbožně sepnout ruce, zbožně naslouchat Božímu slovu. To jistě uměla také. Ale chválena je za to, co dělala potom, že byla věrná v maličkostech.
   Ostatně, v čem byla svatost Panny Marie? Co ta dělala? Nepochybně to, co každá žena řemeslníka z chudých vrstev; uklízela, prala, vařila, chodila pro vodu, drtila na mlýnku obilí na chléb, tkala, a předla. Byla v jednom kole každodenních domácích obyčejných povinností.
   Svatost Panny Marie nespočívala v tom, že konala neobyčejné věci, ale v tom, že věci obyčejné konala neobyčejně dobře.
   To chce Pán Ježíš i po nás. Máme být křesťany nejen v neděli v kostele, ale i doma, když na nás doléhají nálady i nenálady vlastní i ostatních. Máme být křesťany, když se pachtíme v práci, když nás leccos dráždí k zlosti. Náš úsměv, to je také jedna Bohem svěřená hřivna.
   Bída našeho křesťanství spočívá v rozporu mezi nedělí a všedním dnem. Náš úkol je v tom, abychom se denně znovu snažili ten rozpor překlenout, denně vnášet nedělní hřivnu křesťanství do všedního života. Pro posvěcení všedního dne si jdeme v neděli do kostela, proto jsme tu i dnes.
   Vyznejme tedy svou víru tak živě a vroucně, aby nám osvěcovala naše hospodaření celého týdne.


15.12.2005 - 15:04   -ls-  
» ~

   Student měl všechny předpoklady ke studiu: schopnosti, rodiče. Byl přijat na techniku. Dostavila se nechuť k učení, lenost. Dnes pracuje jako pomocný dělník tam, kde mohl být inženýrem. Zakopal svou hřivnu - říká se o něm.
   Jiný případ: Fotbalista byl nadějný talent, moc se od něj čekalo. První úspěchy mu stouply do hlavy, přestal trénovat. Pracovat se mu také nechtělo - skončil jako příživník. - Zakopal svou hřivnu, říkají známí.
   Měl Pán Ježíš takové případy na mysli, když vypravoval dnešní podobenství? Měl na mysli jen ty, co mají mimořádné nadání? To pak my, obyčejní lidé, bychom mohli říct: nás se to netýká. Jenže týká. On myslel ty hřivny, co má každý: hřivny lidství. On myslel ty vlohy, co dělají člověka člověkem. My každý jsme jimi vybaveni a ne málo, hned pěti. Jsou to:    Rozum a cit, - víra, naděje a láska.
   I nám tu dnes platí otázka Pána Ježíše: Jak hospodaříš se svým lidstvím? Nakolik v tobě vyrostl a roste člověk k obrazu Božímu?
   Rozum:
   Platí o tobě, že jsi rozumný člověk? Říkají o tobě tvoji známí, že jsi rozvážný, spolehlivý? Anebo říkají, že jsi vychytralý, mazaný či hloupý z lenosti?
   Cit:
   Jsi citlivý nebo necita? Jemnocitný nebo hrubec? - Jak jsi v sobě rozvinul tuto lidskou vlastnost?
   Víra:
   Našel sis hodnoty života, na které věříš? Víš za čím v životě jdeš, co od života chceš? Nebo jsi věčný skeptik, pochybovač, který stále kolísá, neví co chce?
   Naděje:
   Platí o tobě, že umíš překonávat překážky důvěrou v dobro?
   Nebo jsi věčně podezíravý, zakejslý, zatrpklý?
   Láska:
   Říkají o tobě, že jsi člověk laskavý, milý, vlídný? Nebo jsi sobec, žárlivec, citový splašenec?
   Svatý Pavel (v 1 Kor 13) říká, že láska je mírou lidství. Ale jaká láska! Ne tak splašená, co vše boří a působí, že student se přestane učit, že muž uteče od rodiny. Láska zvládnutá, obětavá.
   Boží hřivny víry, naděje a lásky si může přisvojit každý člověk. Ptej se dnes: Jak jsem si je přisvojil já? Jak dál rozvíjím hřivny svého rozumu a citu, hřivny víry, naděje a lásky? Stávám se stále víc kladným typem, radostným člověkem, nebo rok od roku upadám a mrzoutím? Pojďme se přihlásit k těm Božím hřivnám společným vyznáním, že věříme, doufáme, milujeme.


16.11.2005 - 15:12   Angelo Scarano  
» Re: Mt 25, 14-30

       Ospravedlnění kapitalismu? To možná nějaký směr politické teologie. Poselství dnešního evangelia je však hlubší a… pro náš život důležitější.
       Především závratné ujištění, že Pán každému z nás důvěřuje, a proto svěřuje velký majetek… do vlastních rukou! Tak velká investice vyžaduje notnou dávku odvahy, že? Pán důvěřuje, a proto svěřuje. A není to pár korun… není to pár tisíc korun… je to mnohem víc. Ať už je to jedna hřivna, nebo dvě, či dokonce pět, je to vždy velký kapitál (několik miliónů korun!). Nikdo z nás není ponechán stranou, nikdo nedostává málo…
       Všichni dostali tučnou částku, jen někteří ji využili. První dva nenechali ležet kapitál ladem, podnikavě ho zúročili. Třetí neudělal nic. Nedocenil investici. Nedocenil důvěru svého pána. Nedocenil „privilegium“ svěřené služby – může získat další majetek pro svého pána! A nejen pro pána – i pro sebe!

       Toto evangelium je doslova radostnou zvěstí: nikdo není ponechán stranou, každý dostává velký „balík“, každý může být Pánu užitečný, zúročit jeho majetek! Takové zjištění nám může pozvednout sebevědomí a vyrazit dech: já a „zúročit“ Boží dary? Já a… spolupracovat na Božím díle? Já… tak nemožný?
       Evangelium nezná „nemožného a nešikovného učedníka“. Boží dobrota je tak velká, že každý (i ten nejnešikovnější a „nejméně užitečný“) je uschopněn a vybaven tak, aby mohl být užitečný. Boží moc je tak velká, že každý dostává to, co potřebuje k svému úkolu! Každý tedy „na to má“. Bůh nenakládá větší břemeno, než každý z nás může unést. Nemá vůči nám přemrštěná a idealizovaná očekávání (na rozdíl od partnera nebo od nadřízeného).
       Je třeba napsat zlatými písmeny a podtrhnout, že Boží moc je tak velká, že si dokáže poradit i s „nešikovným a nemožným“. Ten, který stvořil svět z ničeho a proměňuje sebevětší hříšníky, dokáže uschopnit i sebevětšího „nešiku“. Ale přece jen s jednou věcí si Bůh nedokáže poradit: s mým strachem, s mým „neprůstřelným“ poraženectvím („Já jsem nemožný, nepoužitelný“). Problém (a nevyřešitelný problém!) nastává tehdy, když se upnu na sebe, na svůj strach, a ne na Pána, který mě už uschopnil (a uschopňuje!). Strach mě může ochromit natolik, že neudělám nic… Pokud si nevím rady se svým strachem, Pán si s tím rady ví – a hlavně má dost moci na to, aby mě od toho vysvobozoval. Stačí ho v modlitbě zvát, prosit o vysvobození z takových pout. Někdy bude třeba prosit o to vytrvale…
       U Boha není nikdo předem diskvalifikován, žádný z nás není „tím špatným a neschopným služebníkem“. Takovým se můžeme stát, pokud přehlédneme svěřený talent, pokud se necháme pohltit obavami a raději neuděláme nic, abychom tak nic nezkazili. Ve světle evangelia však není pravdou, že kdo nic nedělá, nic nezkazí: zkazí ještě víc, než kdyby něco udělal… a špatně (i „špatný výkon“ je v Božích očích cenný: Bůh totiž oceňuje snahu!).

       Nikdo není neschopný – pokud se sám nezneschopní. Každý je však obdarován velkým kapitálem… a „má na to“!


16.11.2005 - 15:12   Angelo Scarano  
» Re: Mt 25, 14-30

       Ve stejné linii jako předchozí podobenství o prozíravých a pošetilých družičkách, i tento text zdůrazňuje, jak je důležité „prozíravě a uváženě“ strávit „mezičas“, čas čekání na Pána. Avšak na rozdíl od předchozích textů se zde už nemluví o překvapení z náhlého příchodu Páně.
       Toto podobenství je připojeno prostým „bude tomu tak“ (vynecháno v liturg. perikopě) k předcházejícímu úryvku o družičkách (25,1-13), ukončenému výzvou k bdělosti – tím se ukazuje jejich vnitřní souvislost. Dnešní podobenství zdůvodňuje, proč učedníci nesmějí „mezidobí“ zaspat. Zároveň se také upřesňuje, v čem bdělost (připravenost) spočívá: jak obstát před Pánem? jak „mu vyjít vstříc“? nebo lépe řečeno, v jakém stavu „se nechat zastihnout“ (vždyť je to spíš on, kdo přijde vstříc)?

       14-15 Pán svěřil každému služebníku část svého majetku. Jeden talent (hřivna, byla to stříbrná mince) se rovná 6 000 denárů (jeden denár odpovídal denní mzdě – jeden talent se tedy rovná miliónu až dvěma miliónům korun). Různá míra obdarování nám napovídá, že pod darem nemáme rozumět „evangelium“, ale spíš osobní dary každého jednotlivce (nejsou konkretizovány, ale ponechány ve všeobecnosti). To je podepřeno poznámkou, že každému byly dány dary podle individuální schopnosti (podobná myšlenka o různosti obdarování je i v Řím 12,6: „Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás“; u Mt je však rozdílnost milosti daná příjemcem, u Řím dárcem; viz také Ef 4,7; 1 Pt 4,10).
       16-18 První služebník se dal po podnikání ihned (tímto slovem se zdůrazňuje naléhavost). Příběh neupřesňuje, jakým způsobem tento služebník začal podnikat – to není ani důležité. Důležitější je to, že dobře využil svěřený vklad. Stejně tak i druhý služebník. Jinak se zachoval třetí, který zakopal a schoval stříbrnou minci. Nic tím sám přitom nezískal, jen uchoval to, co mu bylo dáno. Přitom se zachoval správně „podle předpisů“: podle rabínského práva už nemá zodpovědnost, protože udělal to nejbezpečnější, na co jen lze pomyslet.
       19-23 Časový údaj „po delší době“ prozrazuje jednak to, že služebníci měli dost času na využívání hřiven, jednak to, že pán nepřichází „hned“ (je v tom narážka na „zpoždění“ Syna člověka, podobně jako v podobenství o družičkách – 25,5). Po návratu pán začíná s účtováním.
       První dva služebníci odpovídají téměř stejně (s výjimkou počtu hřiven): nejprve uvádějí, že jim bylo svěřeno několik talentů, pak že získali dvojnásob. Touto stereotypní odpovědí se opět podtrhuje, že celé podobenství mluví jak o obdarování, tak o odpovědném využívání darů. Boží dar a lidská odpovědnost jsou opět spojeny. Téma dnešního podobenství (odpovědnost služebníků) se objevuje také v Mt 24,45n.; Mk 13,34 a Lk 19,11–27.
       Pán odpovídá vždy stejně: služebníku věrný a dobrý (v 24,45 je věrný služebník označen také jako moudrý). A dále: „Málo jsi věrně spravoval, mnoho ti svěřím“. Slovo „málo“ vyzní skoro ironicky, protože ve skutečnosti byl svěřen velký obnos peněz. Ale tento velký obnos je „málo“ ve srovnání s hojností eschatologické odměny (při naplnění času). Podobná myšlenka o štědré budoucí odměně je v Mt 24,46-47: „Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.“
       A slova o odměně jsou korunována pozváním: „Vejdi v radost svého pána“. Motiv radosti byl také v předchozím podobenství o svatbě (25,10). To, že oba služebníci přijímají stejnou odměnu, ačkoli vykazují „různý zisk“, svědčí o tom, že se perikopa soustřeďuje na ocenění věrné služby, a ne na kvantitativní užitek.
       24-25 Třetí služebník na rozdíl od prvních dvou nezačíná svou odpověď tím, že dostal nějakou hřivnu: jako by si ani neuvědomil, že něco obdržel! Nevidí dar, ale spíš „tvrdého pána“: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk“. Jen tento služebník uvádí: „Věděl jsem, že jsi tvrdý člověk!“ Ti první dva nic takového neřekli!
       Pak pokračuje: „sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach…“ Strach (z pána? z neúspěchu?) byl dokonce strach ochromující – tento služebník neudělal raději nic, schoval hřivnu do země. „Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi.“ Na první poslech tato slova svědčí o tom, že byl tento služebník opatrný, prozíravý – schoval svěřenou částku, aby se „o nic nepřišlo“. Jeho domnělá opatrnost byla ve skutečnosti pláštíkem lenosti! Nebyl opatrný, ale líný! Jednal totiž úplně jinak, než měl: věděl, že pán očekává „úrok“, a přesto jednal jinak. To, že věděl, co pán od něj očekává, mu k ničemu nebylo! Jeho pokus o sebeospravedlnění je vlastně rozsudkem sebeodsouzení. Používá sice oslovení „pán“, ale jeho skutky „mluví proti jeho slovům“: nezáleželo mu na svém pánu, neposloužil mu. On patří k těm učedníkům, kteří slovy volají „Pane, Pane“, ale skutky toto popírají („nepraví učedníci“ – 7,21-23; pošetilé družičky – 25,11).
       26-27 Byl to špatný služebník, protože líný a neužitečný (v. 30). Nemusíme ho alegorizovat: někteří exegeté se pokoušeli v něm vidět zástupce židovského národa, a proto pak vykládali talent jako Boží nauku (případně tradici) svěřenou, ale nevyužitou a nerozvinutou (narážka na strnulost židovské tradice). Tento výklad se míjí s textem: podobenství není adresováno „farizeům a učitelům zákona“, ale učedníkům. Není to podobenství pro ty, kdo jsou „vně“, ale „uvnitř“, v církvi. Ani „směnárníky“ nemusíme alegorizovat.
       Ne bez významu je fakt, že pán odříká skoro doslova to, co o něm řekl třetí služebník, vynechává však to, že je tvrdý!
       28-29 Slovesa v trpném rodě („bude dáno“, „bude vzato“) vyjadřují, že Bůh je podmětem (passivum divinum): Bůh dá, Bůh vezme.
       Věrnost je příčinou ještě většího obdarování. Nevěrnost, naopak, příčinou ztráty i toho obdarování počátečního. „Kdo má“ v tomto kontextu znamená „kdo zúročil, využil hřivny“. „Kdo nemá“ oproti tomu znamená „kdo nezúročil, nevyužil hřivny“.
       30 Špatný služebník je dále charakterizován jako „neužitečný“, „k ničemu“. Nestaral se totiž o zájmy svého pána. Proto skončí „v temnotách“ (to je opak světla symbolizujícího život). Tam bude „pláč a skřípění zubů“ (oblíbené Matoušovo označení údělu těch, kdo skončí mimo království – viz 8,12; 13,42.50; 22,13; 24,51). Trápení zakoušené v temnotách je protikladem radosti „u pána“ (v. 21.23).
       Třetímu služebníku je věnováno nejvíc veršů, navíc právě slova o jeho údělu zakončují celý úryvek – to svědčí o tom, že podobenství je spíš varovné. Přesto nemůžeme popřít, že by v perikopě nebyly i pozitivní prvky – to jsou ty verše o prvních dvou služebnících.
       Podobenství o svěřených hřivnách je naléhavým povzbuzením k zodpovědnosti. Krásně se to vyjadřuje v němčině slovní hříčkou Gabe – Auf-Gabe: dar je zároveň úkol, s-věření je i po-věření.


03.09.2005 - 14:22   JR  
» Re: Mt 25, 14-30

Milost Boži
I na II. vatikánském sněmu byli někteří pro to, aby se víc propagoval titul Panna Marie „prostřednice všech milostí“. Většina byla spíš proti tomu, protože je to obsaženo v prostším termínu „Matka církve“. Kromě toho si byli biskupové vědomi, že ne jsou všichni schopni dobře pochopit, co se prvním výrazem míní. Zdá se upřílišený. Ale když se mu dobře rozumí, objasní nám důležitou stránku Boží milosti. Všechny dary Boží jsou osobní a v plném slova smyslu nenapodobitelné. Ale nakolik jsou dílem Ducha svatého, milostmi, jejich cena je univerzální. Je to účast na Božím životě. Ten pak, kdo dostal život, ho nutně předává dál, protože to není dar mrtvý. Ve Starém zákoně bylo známkou Božího vyvolení mít mnoho potomků. Bezdětnost se považovala za prokletí. V Novém zákoně se nám staví před oči ideál duchovního mateřství Panny Marie. Je plná milosti a ta milost se rozlévá na celý svět. Ve stavu milosti však žijí i křesťané. Proto i oni sdílejí tento svůj talent ostatním lidem a posvěcují svět. Svatý Jan Zlatoústý proto uzavírá: „Spasí se jen ten, kdo spasí druhé, kdo zachrání alespoň jednu duši.“


03.09.2005 - 14:21   JR  
» Re: Mt 25, 14-30

Slova talent užíváme pro vlohy, které jsou vrozené. Ale v životě nám Bůh svěřuje i jisté funkce, dává nám povolání, určuje poslání, které vyplyne z okolností, z volby. Na těch vidíme ještě jasněji, že jsou svěřené a že jsme za ně odpovědni. V dnešní společnosti je mnoho úředníků, funkcionářů. V deníku jednoho z nich, který vytiskli v Itálii, je mnoho zajímavých myšlenek. Vyřizoval řidičské průkazy Byla to tedy práce klidná, neměl naspěch. Až jednoho dne si uvědomil,jaké zlo může způsobit. Chudý člověk se před ním rozplakal, když mu oznámil, že bude průkaz hotov až příští týden. Živil se autodopravou. Úředník ho připravil o týdenní mzdu malým odsunutím žádosti. Tu si teprve uvědomil, že je za každou funkcí kus života druhých lidí a že zdánlivě nezajímavou a monotónní prací v úřadě může způsobit mnoho dobrého nebo zlého. Podobnou zkušenost však může udělat i mechanik, který vyměňuje částku stroje, lékař, který přijímá pacienty a všichni ostatní. Svěřená práce je „talent“, o kterém se v evangeliu tak výrazně mluví, budeme tedy za ni odpovídat Bohu.


03.09.2005 - 14:21   JR  
» Mt 25, 14-30

Nadáni přirozené
Talent byla stará peněžní hodnota. Ale evangelní podobenství se tak vžilo, že už v dnešním jazyce znamená nadání, schopnosti: talent k hudbě, k poezií, vědě, atd. Věříme, že jsou to dary Boží. Bůh je ovšem dává s jistým úmyslem. Proto jsme povinni přirozené talenty rozvíjet podle Boží vůle, v plánu prozřetelnosti. Ta se však uskutečňuje v tajemství, ne mechanicky. Proto má v Božích očích někdy daleko větší cenu tzv. ztracené nadání než vysoká kariéra. Na kříži obětoval Ježíš všechny své přirozené vlohy Otci, ale tím jich nejlépe využil. Je to tedy s našimi přirozenými talenty podobně jako s tělesným zdravím. Usilujeme je zachovat, ale přijímáme, když je to z ruky Boží, i nemoc jako dar. I ta poslouží k dobrému. V přírodě přichází mnoho květů nazmar. Ale i lidská společnost udusí mnoho přirozených vloh, neposkytne jim možnost k rozvinutí. Zdá se to neuvěřitelné, ale poselství kříže dává hodnotu i těm, kteří, lidsky řečeno, neuspěli. Ale i naopak: Boží prozřetelnost vynese do popředí ty, jejichž přirozené talenty nebyly vynikající. Byly však svěřeny Bohu.


03.08.2004 - 17:14   PaedDr. František Dancák  
» Mt 25, 19

      Sv. Felix, pápež (†492), cisárovi Zenonovi svojho času napísal tieto slová: „Pamätaj, že za skutky nášho života sa budeme zodpovedať a že raz všetci sa musíme postaviť pred Boží súd.“
      Sluhovia, ktorým „istý človek“ zveril majetok, predstavujú ľudskú spoločnosť, ktorým Boh stvorením rozdal najrozličnejšie schopnosti, ktoré sú rôzne a rôzne veľké. A až príde z neba na konci sveta, odplatí každému podľa jeho skutkov (porov.: Zjv 2, 23), a potrestá tých, ktorí sa neverou a nezodpovednosťou postavili proti nemu (porov.: Mt 25, 30).
      Veľmi silný dôraz vidíme v slovách o odďaľovaní súdneho dňa: „Po dlhom čase sa pán... vrátil“ (Mt 25, 19). Zdanlivo vzdialená smrť predstavuje nebezpečie, že sa človek uspokojuje s falošou istotou a zabúda, že každým dňom sme bližšie k súdu, ktorý každého čaká a nikoho neminie. Myslíme na to?


13.01.2004 - 21:48   PaedDr. František Dancák  
» Mt 25, 19

      Tak, ako sa v tvári odráža náš citový život, tak vo večnej knihe života sa zapisuje každý náš skutok.
      Už stredoveký autor Tomáš z Celano (ll90-1260) hodnoty našich skutkov naznačil vo svojej básni Dies irae takto: „Napísaná kniha tu je. Všetky deje obsahuje. Z nej svet ortieľ vypočuje.“
      Preto rozmnožujme svoju vieru a lásku dobrými skutkami, usilujme sa o dokonalosť, aby, keď príde Pán, mohli sme spokojne „vyúčtovať“.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet