23.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Kto niekoho miluje, navždy vložil doňho svoju nádej.

~GABRIEL MARCEL~

12.06.2003 - (čítanosť2901 reakcie15)


Mt 23, 1-12

      1 Vtedy Ježiš povedal zástupom i svojim učeníkom: 2 „Zákonníci a farizeji zasadli na Mojžišovu stolicu. 3 Preto robte a zachovávajte všetko, čo vám povedia, ale podľa ich skutkov nerobte: lebo hovoria, a nekonajú. 4 Viažu ťažké až neúnosné bremená a kladú ich ľuďom na plecia, ale sami ich nechcú ani prstom pohnúť. 5 Všetko, čo robia, konajú iba preto, aby ich ľudia videli: rozširujú si modlitebné remienky a zväčšujú strapce na šatách, 6 radi majú popredné miesta na hostinách, prvé stolice v synagógach, 7 pozdravy na uliciach a keď ich ľudia oslovujú Rabbi. 8 Vy sa nedávajte volať Rabbi, lebo len jeden je váš Učiteľ, vy všetci ste bratia. 9 Ani Otcom nevolajte nikoho na zemi, lebo len jeden je váš Otec, ten nebeský. 10 Ani sa nedávajte volať Učiteľmi, lebo len jediný je váš Učiteľ, Kristus. 11 Kto je medzi vami najväčší; bude vaším služobníkom. 12 Kto sa povyšuje, bude ponížený, a kto sa ponižuje, bude povýšený.

1-12.      Mk 12, 38-40; Lk 20, 45-47.
12.06.2003 | Čítanosť(3737)
Mt 23, 13-39


01.12.2010 - 14:09   smn  
» Mt 23, 11

Niektorí zákonníci a farizeji v pozícii vodcov a učiteľov spyšneli. „Všetko, čo robia, konajú iba preto, aby ich ľudia videli,“ povedal Ježiš. „Radi majú popredné miesta na hostinách, prvé stolice v synagógach“ (Mt 23, 5–6). Ježiš pobádal svojich učeníkov k tomu, aby nenasledovali ich príklad, ale aby boli vodcami iným spôsobom. „Kto je medzi vami najväčší, bude vaším služobníkom,“ povedal (23, 11). A potom dal za príklad seba samého. Ježiš podľa toho konal a tým ukázal, že pravý Boží sluha naplní zákon tak, že sa stane služobníkom všetkých a podá pomocnú ruku tým, čo sú v núdzi.


29.11.2010 - 19:30   smn  
» Mt 23, 5

Možno sa čudujeme, prečo farizejom tak záležalo na mienke ostatných ľudí. Nebolo to preto, že by sa cítili neistí. Je pravdepodobnejšie, že sa snažili ochrániť svoju vieru pred skazenosťou rímskych okupantov. Chceli ju zachrániť za každú cenu. Na rituáloch a tradíciách však trvali tak horlivo, že stratili zo zreteľa ich pravú vnútornú podstatu. Postupom č asu začali povýšenecky hľadieť na každého, kto nebol "pravým veriacim", čiže nežil podľa ich zásad.
Nikomu z nás sa pokušenie nevyhýba. Zrejme nenosíme v rukách veľkú Bibliu, ani sa nám na krku nehompáľa veľký kríž, no stále túžime, aby nás niekto uznával pre to, kým sme a čo dokážeme. Alebo možno ukrývame svoje talenty a myslíme si, že nie sme hodní sa o ne deliť - aj toto môže byť zákerným prejavom pýchy, zaodetej rúchom falošnej pokory. Naša slabosť v tejto oblasti by nás však nemala znechutiť. Práve naopak, mala by nás podnietiť k ešte horlivejšiemu úsiliu dosiahnuť Božie milosrdenstvo!


19.11.2006 - 15:10   a.o.  
» Mt 23,1-12

Ježíš má ke konci Matoušova evangelia velmi tvrdá slova pro ty z farizeů a zákoníků, kteří sami nejednají podle jimi hlásaného učení (srov. Mt 6,1-6) a snaží se ostatní na sebe připoutat vnějšími projevy zbožnosti a zvláštními osloveními (v. 7.8a: rabi = mistr, v. 8b: „didaskalos“ = mistr, učitel, v. 9: „pater“ = otec, v. 10: „kathégétés“ = učitel, vůdce, ten, kdo zná cestu a jde napřed). Verše 8 - 12 však obracejí osten napomenutí do řad křesťanské obce. Nejde zde ani tak o tituly, ale nikdo nesmí vystupovat ze základního bratrsko-sesterského vztahu, nikdo mi nesmí nahradit nebeského Otce a nikdo se nesmí snažit nahradit Krista v jeho jedinečné roli vůdce a učitele. Lékem je pokorná služba (v. 11.12).


01.03.2006 - 13:12   JR  
» Mt 23, 1-12

Kristus učitel
Jsou učitelé z povolání. Ale v širším slova smyslu jsme jimi všichni. Nějakým způsobem totiž všichni druhé lidi učí, a to při nejrozmanitějších okolnostech, i kdyby to bylo jen v maličkosti, např. ukázat správnou cestu. Učitel však musí znát to, co učí, aby neuváděl v omyl. Podle hodnoty toho, co se učí, se cení i hodnota učitele. Univerzitní profesor má vyšší postavení v společnosti než řídící obecné školy. Kristus je učitel univerzální. Skrze něho bylo totiž všecko stvořeno (Kol l,l6), on zná Otce a vede k němu. Je tedy „pravda i cesta“ (Jan 14,6). Kdosi se optal ironicky: „A učí Ježíš také matematiku a medicínu?“ Zní to nezvykle, ale musíme přisvědčit, že ano. On totiž stvořil lidskou inteligenci, i matematici a lékaři jsou částí jeho řízení světa, vedení ke spáse. Aby to však neznělo tak neobvykle, vyjádříme se rozlišením: nepřímo učí Kristus všecko, co člověk může vědět, daleko přímě ji a bezprostředněji nám však zjevuje a ukazuje, jak všeho vědění máme užívat, aby nám sloužilo k věčnému životu. Je totiž „cesta, pravda i život“.


01.03.2006 - 13:12   JR  
» Mt 23, 1-12

Bůh je náš Otec
I otcové učí, a přece se liší od učitelů, v profánním slova smyslu. Učitelé totiž předávají jenom vědomosti, rodiče dávají život. Kristus je učitel, který předává i život. A přece nechce sám sebe nazývat „otcem“. Má totiž i on všechen svůj život od Otce v nebesích, u něhož má původ všechno dobré na nebi i na zemi (Ef 3,15). Nechtěl tedy Ježíš, aby ani jeho učedníci se nazývali „otci“. Ale zdá se, že ho neposlechli. Ten titul se stal totiž všeobecným označením ve všech křesťanských tradicích pro kněze nebo i pro mnichy, po případě i ve staré egyptské formě: abbas. Ale i tato okolnost má význam. Má jim připomenout, že nemají sdělovat pouhé vědomosti, ale i život Boží. To ovšem mohou dělat jenom v úzkém spojení s Kristem a s povoláním nebeského Otce, který zůstává prvním zdrojem života pro všechny, kdo věří, kdo slyší Boží slovo a plní je. I oni jsou tedy, jak prohlásil Ježíš, „matkami“ Božích dětí (srv. Mt 12,50).


01.03.2006 - 13:12   JR  
» Mt 23, 1-12

Kristus - hlava církve
„Nikdo nemůže mít Boha Otcem, nemá-li církev matkou“, říká se od nejstarších dob. jako Kristus je ona učitelkou a z poslání Boha Otce ona rodí syny k věčnému životu. Je totiž „Kristovým tělem“ a on je její „hlava“ (Kol 1,18). Nedá se tedy církev,jak znovu zdůraznil II. vatikánský sněm, srovnávat s žádnou jinou lidskou společností. Je mnoho institucí na světě, které učí. jsou jiné, které organizují práci, popřípadě mají donucovací prostředky, aby lidi a svět změnily. Ale ti, kdo jsou v těchto společnostech, jsou jenom jejich „členy“, ne „dětmi“. V církvi naopak žije tajemství mateřství od křtu až po modlitby za zemřelé. Není to jenom obrazně řečeno, je to reálné. Svátosti a modlitby církve působí to, co říkají. To pak je možné jenom proto, že církev vyslovuje slova Kristova, že on je tu stále přítomen. jako mu dala Bohorodička tělo, aby se narodil v Betlémě, tak mu i církev dává ústa, aby mohl mluvit mezi národy. Dává mu mysticky tělo, aby by1 stále viditelný v těch, které svým jménem posílá do celého světa.


17.12.2005 - 10:25   -ls-  
» Mt 23,1-12 / Farizej

   Farizej za času Kristových
   Kdo to byli ti zákoníci a farizejové, před kterými Pán Ježíš v dnešním evangeliu tak důkladně varuje?
   Původně to byli představitelé laického křídla reformního hnutí Izraele a stavěli se proti saduceům, příslušníkům kasty kněžské.
   Saduceové se snažili usnadnit lidu víru tím, že v ní škrtali vše, co se světu nelíbí. Jenže tak ji spíš vyprazdňovali než chránili.
   Farizeové chtěli upevnit víru v národě pravým opakem: radikální přísností v zachovávání všech starých zvyklostí do posledního písmene. Jenže tím ztratili postupně ze zřetele celistvost, vlastní smysl a cíl víry. Pouhé lpění na formách, které kdysi vznikly, nemůže víru obnovit, protože víra je víc, než souhrn zbožných úkonů.
   Za časů Kristových představovali farizeové vůdce pravověrného židovstva. Pro svou precizní znalost Zákona byli ctěni lidem a považováni za jejich mluvčí.
   Přesto Pán Ježíš proti nikomu tak ostře nevystupoval, jako proti farizeům. Nazývá je slepými vůdci slepých, protože už neviděli jádro zvěsti Boží, ale dbali především o své vůdčí pozice u lidu, a to často pokryteckými prostředky. Jejich znalost zákona je nevedla k pokoře před Bohem, ale k pýše nad jejich znalostmi, k ctižádosti. Laskavá služba nevědomým se změnila v tvrdou vládu a panování. Místo aby vděčně děkovali Bohu, obdivovali sebe. Vynášeli a předváděli se před lidmi svým profesionálně perfektním plněním detailů zákona. „Z máty a kopru odvádíte desátek chrámu, komáry cedíte a velbloudy polykáte. Na maličkostech lpíte a sama podstata víry vám uniká,“ řekl jim Pán Ježíš.
   A co nejhorší? Považovali se za zbožnější než ostatní, a proto si osobovali právo druhé soudit, kárat, kritizovat?
   Pýcha, ctižádost, tvrdé srdce uvnitř - ale navenek předstírání spravedlnosti. Tak dobře to předstírali, že tomu i sami věřili.
   Farizeové za časů křesťanských
   Takový byli farizeové za časů Kristových. Proč o tom dodnes mluvíme? Protože Pán Ježíš říká nejen svým současníkům, ale i nám, dnešním křesťanům: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ (Mt 5,20).
   Farizejství tedy ohrožuje i nás, i dnešní církev, zůstává problémem i pro dnešní kněze. Neúnavný misionář P. Braito si jednou v „Hlubině“ posteskl: „Copak hříšníci - s těmi to jde, těm mohu pomoci, obrátit je. Ale se „spravedlivými“ je to zlé. Tam jsem bezmocný, protože ti chtějí jen obracet mne.“
   Jak se člověk stane takovým „spravedlivým“, - moderním farizejem?
   Farizej si staví svou spravedlnost pečlivým lpěním na vedlejších věcech, zvyklostech, pořádcích. Z toho roste sebevědomí: Jak já jsem zbožný! Z toho roste povýšenost: Hele, tamten a tenaten není tak důsledný jako já v zachovávání zbožných úkonů! A už je tu nový farizej, který jiné kárá, sebe obdivuje, jiným ukládá neúnosná břemena, a bere si k tomu právo ze své komáří důslednosti.
   Farizej si chce Boha zabavit pro sebe: Co chce farizej, to hlásá jako Boží vůli. Osobní zájmy farizeje jsou svaté, boží zájmy.
   Farizej v nás - pokrytec a ctižádostivec
   Malý či větší farizej je v každém z nás. Je potřebí mnoho milosti k tomu, abychom farizeje v sobě odhalili, a ještě víc k tomu, abychom proti němu poctivě bojovali.
   Není snadné nehledat svou slávu u lidí, ale u Boha, nebýt ctižádostivý, ale pokorný.
Teď jsme došli k pravému slovu, které vyjadřuje opačný pól farizejství: Pokora, skromnost.
   Pokora je oproštění od iluze, že já musím mít vždy a ve všem pravdu, abych neztratil mezi lidmi tvář. Pokora chrání proti pokrytecké starosti, co řeknou lidé, zda neohrozím svou pověst.
   Náš Učitel: Kristus
   To je praktická obrana proti farizejství: cvičit se energicky v pokoře, skromnosti.
   Jak nás vede Pán Ježíš, abychom nepropadli farizejství? Neukládá nám jako první úkol následovat náboženské předpisy a zákazy, ale následovat jeho. Naše různá cedítka nám nesmí být důležitější, než duch Ježíšovy lásky.
   Nemáme stavět na množství zbožných úkonů a modliteb, ale na jakosti. Dobře broušený diamant je cennější než vagón uhlí - a přitom obojí je uhlík. Záleží na naší lásce, to je míra ryzosti.
   Existuje jedno bezpečné poznávací znamení, že ne horlivost farizejská, ale horlivost lásky je při díle. Je jím radost, která při našem pachtění prosvítá navenek v podobě vlídného a hřejivého humoru, daleko od věčné ustaranosti farizeje.
   Zakončeme proto dnešní meditaci známou modlitbou Tomáše Mora, z níž voní oba ochranné prostředky proti farizejství: Pokora a humor:
   „Bože, prosím tě, dej mi dobré trávení, a také, abych měl co trávit.
   Dej mi zdravé tělo a svědomitost při jeho údržbě.
   Dej mi, Pane, mysl, která nezná nudu, která neví, co je reptat a naříkat. A nedopusť, abych si dělal příliš mnoho starostí o to roztahující se něco, co se jmenuje „já“.
   Dej mi, Pane, smysl pro humor. Dej mi milost pochopit žert.
   Dej, abych v životě poznal trochu štěstí a abych z něho uměl rozdávat i druhým.“


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 23, 1-12

      Výstraha pred pocitmi pýchy a vznešenosti sa vzťahuje najviac na našu dobu „moci a slávy“. Ľudia, oslepení úspechmi vedy a techniky, dôverujú svojim údajne neobmedzeným možnostiam. Za katedry sa posadili vedci, ktorí do svojich príručiek a do svojej náuky nepripúšťajú zmienky o nadprirodzených hodnotách, hlásajúc výlučne triumf časných hodnôt. Pri takomto triumfálnom postoji pohromy a katastrofy, ktoré postihujú svet, sú nepríjemným ponížením pre povýšených. Z tohto poníženia sa nemožno tešiť - avšak tieto nešťastia, voči ktorým človek je bezradný, nás vystríhajú pred pýchou vlastného rozumu.
      Sklon povyšovať sa je človeku vrodený. V zásade sa zhoduje s večným Božím rozhodnutím a nie je v ňom nič zlého, pokiaľ sa nepremení v domýšľavosť, ktorá nerešpektuje žiadne autority, ba dokonca ani cudziu mienku. Každý rád poúča druhých z katedry svojej inteligencie, svojich vedomostí, svojich skúseností - hoci sám nemá rád, keď ho poučujú. Ako často sme „lepšie informovaní“ a o všetkom lepšie vieme - až sa stretneme s niekým, kto nielen vie, ale vie skutočne lepšie ako my, a vtedy, kto sa povyšuje - môže zakúsiť poníženie. Dovoľme teda, nech aj nás niekto poučí - bude to len na náš úžitok.
      Ostatne, skutočná múdrosť sa prihovára nielen z katedry rozumu, ale dokonca predovšetkým - z katedry srdca, žičlivého a láskavého, a tiež tichého a pokorného, ktoré pozná vlastné nedokonalosti a obmedzenia. Vo všeobecnosti, poučovať druhých to je užitočná vec, ale len pod podmienkou, že ten, kto poučuje, čerpá z toho, čo sám prežil a sám praktizuje.
      Ak Kristus prenikne svojimi poučeniami do našich sŕdc - tak preto, že nás poučuje z katedry svojho kríža.


12.12.2005 - 20:09   -ls-  
» Mt 23,1-12

   Je to stará zkušenost, která se znovu a znovu opakuje: Když se chování lidí kazí, lidé začnou tvrdě kritizovat kněze.
   Nechci tím říci, že kritizování církve a kněží je vždy jen jakýmsi alibismem lidské společnosti. Víme všichni, že v každé době byli a jsou kněží, kteří dbají na literu předpisu víc než na člověka, víc jsou byrokratičtí ouřadové než starostliví pastýři. Že jsou kněží lakotní a slaboští, kteří jsou příčinou, že se lidé od náboženství odvracejí.
   I já, váš kněz, si často kladu úzkostné otázky, nakolik jsem já toho příčinou, že v naší farní rodině se znovu a znovu objevuje řevnivost, nesvornost, neláska? Zda jsem já toho příčinou, že nevidím v kostele děti, které jsem před několik lety učil. - Že tu nevidím dospělé, kteří tu bývali. - Manžele, které jsem připravoval k sňatku.
   Proč vám tyto věci říkám? Ne proto, abych vás vybízel k soudění nás, kněží. Soudce už máme, kompetentního a spravedlivého: Boha - ten nás rozsoudí všechny.
   Nepotřebujeme se ani učit kritičnosti a vzájemnému odsuzování - to umíme až moc dobře. - My se potřebujeme stále učit, jak to má dělat ten, kdo je nadřízeným jiných. A to je nějak každý z nás, nejen my kněží; - rodiče jsou nadřízeni dětem, šéf zaměstnancům, starší zaměstnanci mladším, starší děti malým dětem.
   Jak tedy být nadřízeným jiných? Slyšíme dnes tři rady od Pána Ježíše:
   Nejprve říká: Špatně, farizejsky jednají ti, kdo ukládají těžká břemena jiným a sami je nenesou.
   Je snadné zastávat přísné zásady ve věcech, které se tě osobně nedotýkají. Přísný buď k sobě, k jiným mírný.
   První pravidlo tedy zní: Nepožaduj po jiných, co ty sám nezachováváš.
   Dále Pán Ježíš říká: Nedávejte si říkat: Mistře, Otče, Učiteli. - Váš Učitel je Bůh.
   Druhé pravidlo tedy zní: Nehoň se za tituly, poctami, za slávou. To vše patří Bohu.
   Teď si jistě myslíš: ale my přece našim kněžím - a právě po koncilu - říkáme „Otče“. Má se to oslovení zase odstranit? - To by bylo jen formální, vnějškové zachování. Nějaké pojmenování, to jest označení vztahu a služby, tu být musí. Ale nesmí se zneužívat autority nadřízeného k popření důstojnosti křesťana - vždyť všichni jsme stejně bratří, - ani k zastření autority Boží.
   Za třetí říká Pán Ježíš: „Kdo z vás je největší, ať je váš služebník.“
   Třetí pravidlo tedy říká: Mírou tvé velikosti je míra tvé užitečnosti bližním.
   Lidská autorita má být jakousi čočkou, která soustřeďuje a ve svých činech zviditelňuje Boží péči a dobrotu.
   „Oni mluví ale nečiní to.“ - Aby tato výtka Pána Ježíše jeho současníkům, - že hezky mluví, ale nic nedělají, - neplatila i na nás, o tom si teď při mši svaté pohovoříme každý sám osobně ve svém srdci přímo s Pánem Ježíšem. Ale napřed povstaňme a společným vyznáním víry se přihlasme za učedníky našeho Pána.


11.12.2005 - 21:45   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 23, 1-12

      Je reč o tých, čo zasadli na stolice. Vstupuje človek, vzpína sa a sadá si na stolicu svojho rozumu, svojich schopností, svojich skúseností, svojich úspechov, svojich zásluh - a odtiaľ rád hovorí, hoci nie vždy múdro. Žiada, aby sa všetci na neho pozerali, s ním sa radili, pýtali sa na jeho mienku. Ak ale odmietnu mu preukázať česť a uznanie - cíti sa ukrivdený, nedocenený a vôbec, nešťastný.
      Pán Ježiš chce nás uchrániť pred takýmto pocitom nedocenenia, preto vystríha: Kto sa povyšuje, bude ponížený. A kto sa dokáže sám ponížiť -nebude sa cítiť ponížený inými.
Nejde pritom o nejaké ostentatívne ponižovanie sa pred druhými v slovných uisteniach o svojej nehodnosti; bolo by to práve niečo, aby ľudia videli, pri súčasnej túžbe, aby ľudia to popreli. Teda bez tohto údajne pokorného nariekania: ach, aký som hlúpy, aký som ničomný atď! Nie je potrebné o tom informovať druhých, lebo tí druhí dobre o tom vedia, a ešte viac vedia, pretože spravidla vedia o nás viac, než my sami.
      Strach pomyslieť, čo ľudia o nás hovoria za naším chrbtom a aké je to všetko pravdivé! Teda nehovoriť o týchto svojich rozumových či morálnych nedostatkoch - ale o nich vedieť a pamätať na ne. Pretože práve to je najväčšia múdrosť: poznať svoju nemúdrosť. Táto múdrosť nám vždy bude diktovať správne správanie: skromné a zdržanlivé. A takáto múdrosť nás uchráni pred ponížením - a v zodpovedajúcej chvíli zaistí nám povýšenie. Ale takúto múdrosť, ako každú múdrosť, treba si v sebe krvopotne vypestovať.
      V pôstnom období rozjímame o obete kríža, toho kríža, ktorý bol bláznovstvom v očiach sveta, ale ukázal sa Božou múdrosťou a Božou mocou (por. 1 Kor 1,18.23-24).


29.10.2005 - 06:07   Angelo Scarano  
» Re: Mt 23, 01-12

       Pokračuje Ježíšova kritika namířená proti farizeům a učitelům zákona.
       Perikopa se dá rozdělit na dvě části:
              v. 1-7 – popis chování farizeů a zákoníků, nepřímá kritika jejich počínání (předvádění se, pokrytectví, okázalá zbožnost, ctižádost, hledání prestiže);
              v. 8-12 – opačný postoj učedníků, vyznačující se pokorou.

       1-2 Ježíš nejprve uznává učitelskou službu farizeů a zákoníků. Samozřejmě zde nejsou míněni všichni farizeové, ale jen ti z nich, kteří byli zároveň zákoníky, čili vykladači, učiteli zákona, ale také soudci (kdysi tuto funkci zastávali kněží). Ne všichni farizeové byli zákoníky, a ne všichni zákoníci byli z řad farizeů (farizeové byli „laickou skupinou“ observantních židů usilujících o důsledné zachování nejen psaného, ale i ústně předávaného Mojžíšova zákona).
       3 Učedníci mají zachovat učení zákoníků: tito sdílejí Mojžíšovu autoritu, protože střeží a vykládají zákon. K tomuto výroku však stojí v protikladu četné kritiky na adresu norem zákoníků (23,13-33). Jak to uvést v soulad? Zřejmě tak, že je třeba přijmout učení zákoníků, nakolik věrně předává Mojžíšův zákon – ne však přidané dodatky a aplikace. I v tomto verši se tedy dokazuje, že Ježíš nepřišel zrušit zákon a proroky, ale naplnit je (5,17).
       Tito vykladači jsou však pokrytci, protože jednají jinak, než učí. Proto se nemá následovat jejich příklad.
       4 Jejich nedůslednost a pokrytectví jsou zjevné v tom, že předkládají specifické aplikace, zákony pocházející z ústní tradice (v dobré snaze střežit poslušnost vůči psanému zákonu), ale sami se podle toho neřídí. Nejen pokrytectví, ale i necitlivost k člověku je zde kritizována – zákoníci předkládají neúnosná břemena.
       5 Další „poskrvna na jejich šatu“ je pokrytectví v podobě okázalosti, konání dobrých skutků naoko, kvůli obdivu druhých (6,1.5.16). Učedník oproti tomu koná dobré skutky kvůli Otci. Kvůli zviditelnění a obdivu farizeové nosí velké modlitební řemínky a střapce. Modlitební řemínky byly krabičky z kůže, které se nosily na čele a na rukou, s úryvky z Písma (podnět k této praxi zavdaly texty Ex 13,9; Dt 6,8; 11,18). O střapcích se mluví v Nm 15,37-39, kde Hospodin nařizuje Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať si dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je“. Tyto střapce byly na okraji roucha na čtyřech místech (Dt 22,12). Nosil je i Ježíš (9,20; 14,36).
       6-7 Jiná podoba ctižádosti je láska k poctám: farizeové milují přední místa na hostinách (po pravici hostitele – srov. Lk 14,7-8) a v synagógách (v čele, naproti shromáždění). Milují také uctivé pozdravy, zahrnující oslovení „Rabbi“ (dosl. „můj velký“, rozuměj učiteli).
       8 Učedníci mají jen jednoho Učitele, Krista (tento verš je obsahově totožný s veršem 10, kde se používá podobný titul). Zde nejde o to, že by křesťanská obec neměla mít „učitele“, anebo že by se měla varovat používání takového označení (v Pavlových listech se to objevuje, 1 Kor 12,28; Ef 4,11). Poselství je jiné: učedníci považují za svého Učitele a duchovního průvodce jen Krista. Od něj přijímají životní orientaci, učení. Ostatní „učitelé“ jsou podřízeni Učiteli – od něj přijímají učení. V tomto verši máme opět potvrzenu Matoušovu teologii, že Kristus je Učitel v pravém slova smyslu, nový Mojžíš – zákonodárce, přinášející závazné Boží slovo. Nikdo jiný si v křesťanském společenství nesmí nárokovat toto postavení (proto v křesťanském společenství není žádný „guru“). Každý křesťan je v první řadě závislý na Kristu, protože on je jeho osobní Učitel a duchovní průvodce. Tím se také činí přítrž ambicím některých „učitelů“ stát na piedestalu, v postoji nadřazenosti vůči ostatním. To by vedlo ke vzniku rozdílů mezi křesťany: Kristus však učí, že všichni jsou bratři (a sestry), a proto mají stejnou důstojnost, stejné postavení. A všichni (duchovní učitelé nevyjímaje) jsou závislí na Kristu – a v tom jsou na stejné úrovni.
       Za těmito slovy můžeme také vidět naplnění eschatologického proroctví: „Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ´Poznávejte Hospodina!´ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův“ (Jer 31,34); a dále: „Všichni tvoji synové budou vyučováni od Hospodina“ (Iz 54,13). Kristus je přímým a osobním učitelem, duchovním průvodcem každého křesťana. Tím se nevylučuje přítomnost učitelů ve společenství církve, tyto učitele je však třeba chápat jako „prostředníky“ podřízené Kristu a závislé na něm.
       9 Titul „otec“ je zřejmě paralelní k označení „učitel“ (titul „otec“ byl přisuzován duchovním autoritám Izraele, srov. označení sbírky „Výroky otců“). Tímto veršem se nemíří proti používání označení „otec“ (Pavel takto nazýval sám sebe – 1 Kor 4,14–15; viz také Sk 7,2; 22,1). Spíš se chce lapidárně vyjádřit, že jedinou duchovní a učitelskou autoritou je Otec v nebi. Není tento verš v protikladu k předchozímu v. 8, podle kterého je Kristus tím nejvyšším učitelem? Ne, spíš se naznačuje rovnost Syna a Otce: nejen Syn, ale i Otec „zjevuje“, učí (Mt 11,25.27).
       10 Titul „učitel“ je vyjádřen slovem „kathégétés“, který se v letech 70-90 (v době vzniku Matoušova evangelia) používal k označení „domácího, soukromého učitele“. A tím „soukromým“, osobním Učitelem je pro každého křesťana samotný Kristus!
       11 Tentýž výrok se objevil už v Mt 20,26-27. Kdo zaujímá určité vůdčí postavení ve společenství, nemá hledat pocty, prestiž, moc – nemá být tím, kdo se chce zviditelnit, vypadat jako velký, ale naopak ten, kdo slouží všem, a tak je na posledním místě. Ježíš převrací tehdejší konvence – ti, kdo jsou „nejvýš“, se mají dostat nejníže. Tak má vyniknout, že Kristus je ten pravý Učitel a Mistr, ten „nejvyšší“.
       Duchovní autority napodobují postojem pokorné služby samotného Učitele, který se pokořil ve službě, ve službě „umývání nohou“ (Jan 13,1n.). „Panování je zakázané, sloužení je přikázané“ (Sv. Bernard, De Consideratione, spis napsaný pro papeže Evžena II.). „Kristus nejen zakazuje touhu po prvním místě, ale žádá, aby se usilovalo o místo poslední“ (Sv. Jan Zlatoústý).
       12 Jen takové ponížení ve službě vede k povýšení, k oslavení v poslední den. I to zrcadlí samotný Kristův úděl: ponížil se (ve službě), a proto byl povýšen (Flp 2,8-9). Povýšení na tomto světě (hledání postavení, moci) vede k ponížení, ke ztrátě všeho, čeho se dosáhlo. Tato změna údělu je častým motivem SZ i NZ (např. Př 29,23: „Člověka poníží jeho povýšenost, kdežto kdo je poníženého ducha, dojde slávy.“). Tento poslední verš odůvodňuje předchozí výzvy k pokorné službě a podtrhuje závažnost těchto napomenutí.


29.10.2005 - 06:07   Angelo Scarano  
» Re: Mt 23, 01-12

       Nejlepší komentář na dnešní evangelium by asi byl… komentář beze slov. Vždyť tím jediným a skutečným Učitelem je Kristus – ať má prostor On v našem srdci, ať může promlouvat On.
       Marné je totiž poslouchat kázání, výklady, rady, pokud v našem nitru nepromlouvá náš osobní duchovní učitel. Víme o něm? I ve svatyni našeho nitra má svoji „kazatelnu“, kde promlouvá. Ne halasnými slovy. Ne bouřlivými projevy. Ale tiše… a přece podmanivým způsobem.
       Je zbytečné poslouchat věhlasné duchovní „kapacity“, pokud nehledáme na prvním místě toho pravého, vnitřního učitele – a pokud se neztišíme, abychom ho nechali promlouvat. Jedno je totiž jisté: on mluví! Proto neutíkej od sebe, nehledej „to pravé slovo“ v mnohých knihách, ale sestup do svého nitra a tam hledej hlas svého duchovního průvodce.

       Pokud jsme nezakončili tuto úvahu hned na začátku, tak ji přece jen zakončíme už teď – vždyť marné je poslouchat mnohá slova… pokud v nás nepromlouvá náš osobní Učitel. A On mluví!


20.09.2004 - 06:36   JR  
» Re: Mt 23, 01-12

A nikomu na zemi nedávejte jméno „otec“, protože jen jeden je váš Otec, ten v nebi
I tímto výrokem nemíní Kristus pochybovat o skutečných vztazích v rodině. Ale jde o jejich původ. V občanském slovníku pochází slovo otec skutečně z rodiny. Když je přeneseme jinam, jsme si vědomi, že je to obrazně. Tak nazývají dobrého krále „otcem vlasti“, zakladatel hnutí je „otcem myšlenky“. Užívalo se někdy toho výrazu i o božstvu. Latinský Jupiter pochází z Deus-pater, Bůh-otec. Jak se tomu rozumělo? Zase přeneseně. Naši praví otcové jsou na zemi, latinský bůh však je dobrotivý, má otcovské vlastnosti, můžeme ho tedy tak nazvat. Ježíš však tento postup myšlení převrací. Pravý a první Otec je na nebi. Naši rodiče na zemi a kdokoli jiný, komu říkáme „otec“, je jenom odlesk toho, kdo nám dal opravdu vznik, kdo nás zahrnuje dobrotou a ke komu se modlíme „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“


20.09.2004 - 06:36   JR  
» Re: Mt 23, 01-12

Vy si nedávejte říkat „mistr“, protože jen jeden je váš Mistr
České slovo mistr pochází z latinského magister, učitel. Byl to titul původně univerzitní, ale přešel i do řemesla. U židů byl titulem těch, kdo vyučovali Boží zákon. Vyučovat zákonu může jenom ten, kdo zná jeho smysl. Protože pak smysl celého Zákona je Kristus, dodává on sám logicky: ; Jeden je váš Učitel, Mesiáš.“ Nemínil tím ovšem zakázat užívání občanské, společenské, různých titulů, mezi něž patří i oslovení „mistře.“ Chtěl jenom, abychom si uvědomili, že pravé duchovní poznání má svůj první pramen v něm samém. On je vtělené Slovo Otec, tj. v něm je to, co nám Bůh chce říci. Ale co potom řekneme o těch, kteří Krista nikdy nepoznali? Odpověď máme v učení o katolickém ekumenismu. Hledají-li upřímně dobro a pravdu, hledají Krista, i když pod jinými jmény. Neznají Krista, ale on je zná aučí i je podle stupně milosti, kterou jim chce dát.


20.09.2004 - 06:36   JR  
» Re: Mt 23, 01-12

Byzantský světec Simeon Nový Teolog prožil v životě obdobnou krizi, jaká se později na Západě projevila ve formě viklefizmu. Na slovo věřil svému duchovnímu otci, prostému mnichovi, ale dostal se do konfliktu s biskupy. Komu dát přednost? Začal uvažovat. Poslouchat smím jenom tam, kde mluví Duch svatý. Jak mohou mít Ducha svatého biskupové, když podle evangelia nežijí? V této a v podobných diskusích se často citoval výrok Kristův o farizeích a představených židovského národa. Ježíš jim často vytýká jejich mravní nedostatky, neostýchá se nazvat je pokrytci, „obílenými hroby“ (Mt 23,27), ale přesto napomíná lid: „Konejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou!“Je to nelogické? Ukazuje to naopak zvláštní stránku Boží lásky Bůh sám svůj lid vede neomylně. Dělá to skrze své zástupce na zemi a ti jsou v jeho rukách. I kdyby byli nehodní svého úřadu, Bůh nedopustí, aby zkazili jeho zjevení a prozřetelnostní vedení.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet