28.máj 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Radostná nálada môže premeniť sneh na oheň.

~španielske príslovie ~

12.06.2003 - (čítanosť2733 reakcie11)


Mt 22, 34-46

      34 Keď sa farizeji dopočuli, že umlčal saducejov, zišli sa 35 a jeden z nich, učiteľ zákona, sa ho spýtal, aby ho pokúšal: 36 „Učiteľ, ktoré prikázanie v Zákone je najväčšie?“ 37 On mu povedal: „Milovať budeš Pána, svojho Boha, celým svojim srdcom, celou svojou dušou a celou svojou mysľou! 38 To je najväčšie a prvé prikázanie. 39 Druhé je mu podobné: Milovať budeš svojho blížneho ako seba samého! 40 Na týchto dvoch prikázaniach spočíva celý Zákon i Proroci.“
      41 Keď boli farizeji zhromaždení, Ježiš sa ich opýtal: 42 „Čo si myslíte o Mesiášovi? Čí syn je?“ Odpovedali mu: „Dávidov.“ 43 Povedal im: „Akože ho potom Dávid v Duchu volá Pánom, keď hovorí:       
      44 „Pán povedal môjmu Pánovi: Seď po mojej pravici,
      kým ti nepoložím tvojich nepriateľov pod nohy“?

      45 Ak ho teda Dávid volá Pánom, ako môže byť jeho synom?“ 46 A nik mu nevedel odpovedať ani slovo. Ani sa ho od toho dňa už nik neodvážil vypytovať.

34-40.       Mk 12, 28-34; Lk 10, 25-28.
37.       Dt 6, 5.
39.       Lv 19, 18.
41-46.       Mk 12, 35-37; Lk 20, 41-44.
44.       Ž 110, 1.
12.06.2003 | Čítanosť(2925)
Mt 22, 1-14
12.06.2003 | Čítanosť(2593)
Mt 22, 23-33
12.06.2003 | Čítanosť(2567)
Mt 22, 15-22


29.11.2010 - 19:29   smn  
» Mt 22, 36

Radi zjednodušujeme, uzákoňujeme, no ťažko sa nám poslúcha. Boh sa však na veci pozerá ináč: on hľadí na srdce. Oveľa mocnejšia než to, čo robíme - alebo nerobíme -, je láska. Ježiš to hovoril farizejom, ale aj nám. Miluj Boha. Miluj blížnych. "Na týchto dvoch prikázaniach spočíva celý Zákon i Proroci" (Mt 22, 40).
Milovať srdcom prekypujúcim Božou láskou je najväčším príkazom, ktorý máme "poslúchať". Vytrvalo si navzájom preukazujte lásku, radí svätý Peter kresťanom v Malej Ázii, pretože láska zakrýva množstvo hriechov (1 Pt 4, 8)! Áno, hrešíme. No vďaka lás ke dokážeme všetko znášať, všetko dúfať a všetko vydržať (1 Kor 13, 7). Láska zjednocuje všetky čnosti vo zväzku dokonalosti a ide ešte oveľa ďalej (Kol 3, 13 - 14)!


28.04.2007 - 20:52   Karl Rahner  
» Mt 22,37-38

Milovať budeš Pána, svojho Boha, celým svojím srdcom, celou svojou dušou a celou svojou mysľou. To je najväčšie a prvé prikázanie. (Mt 22,37-38)
Nezabúdajme, čo hovorí evanjelium: láska k Bohu je prvé prikázanie. Láska, ktorá zaberá celé srdce, celú dušu a celého ducha. Nie je možné nahradiť toto prikázanie tým, že si povieme: veď sme v živote aj tak dobrí, milujeme blížnych, sme ľudomilní a máme v sebe cit sociálnej spravodlivosti. Toto všetko je tiež potrebné, ale to nie je ešte láska k Bohu. Boh sám žiada od nás veľkú a hlbokú lásku.
Toto zvláštne prikázanie nesiaha len po určité úsilie z našej strany, podľa ktorého by sme sa mohli cítiť spokojní, že sme splnili svoju povinnosť, že sme už vykonali dosť. Láska od nás žiada, aby sme dali svoje srdce, celú svoju bytosť, celú svoju osobnosť. My však dávame prednosť tomu, že radšej dávame všetko, okrem samých seba. Môžeme sa pokúsiť všetko merať a všetko naplniť, okrem svojho srdca. Srdce patrí bezhranične Bohu, a to navždy a bez miery.
Pretože láska k Bohu je prvé prikázanie, prvá naša modlitba by mala byť, aby sme si vyprosovali lásku k Bohu. Máme prosiť, aby sme ho milovali, lebo jediný Boh môže naplniť láskou naše srdce skrze Ducha Svätého. Nech Duch Svätý dáva život, svetlo a silu našej láske. (Karl Rahner)


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Mt 22,34-40

Nepochybně mají pravdu, kdo říkají, že cestu křesťanství do světa zabrzdili ti, co si mysleli, že jim stačí jen jejich zbožné modlitby a nestarali se o bídu lidí kolem sebe. Chtít být zbožný a přitom lhostejný k lidem, to nejde. To není křesťanství. A přece celá staletí jsou poznačena tímto bludem boháčů, kteří Bohu stavěli honosné chrámy z peněz, které vyždímali z poddaných. My dnes už víme, že křesťan si nemůže říct: „Co je mi po lidech - já miluji svého Boha.“
Dnešní svět zase tíhne k opačnému extrému. Mnoho lidí říká: „Co je nám po Bohu? Stačí, když se lidé spojí v opravdovém bratrství.“
Ale Ježíš řekl už před dvěma tisíciletími a platí to doslova i dnes, že jedno bez druhého není možné: Miluj Boha a miluj i bližního.
A Pán Ježíš má pravdu. Kdekdo se pohoršuje nad lidmi, kteří chodí zbožně do kostela, ale doma jsou zlí a nesnášenliví.
Ono vlastně nelze jinak dokázat opravdovost lásky k Bohu, než ochotnou službou lidem, kdykoli nás potřebují. Bez toho je zbožnost jen sentimentálním pocitem.
Proto je nám, dnešním křesťanům, sympatické, když se zdůrazňuje druhá část Ježíšova přikázání. Pravda, nepoužívá se dnes běžně biblického výrazu láska k bližnímu, říkáme spíš lidskost, solidarita, rovnoprávnost pro všechny, sestavujeme charty lidských práv a bojujeme za sociální spravedlnost. To jsou dnešní jména pro lásku k bližnímu.
Někteří se tak zaujali pro tyto krásné lidské ideály, pro druhou část Ježíšova Přikázání, že odmítají jako zbytečnost část první. Slyšíme často, že je zbytečné mluvit o lásce k Bohu, že stačí vybudovat svět dobrých lidí.
Ale i tady pořád platí: jako není možná nábožnost bez laskavosti k lidem, tak není možné dokázat, aby se lidi měli rádi bez Boha.
Člověk sám - bez Boha - ten má dost potíží, jak vyjít sám se sebou, jak unést své vlastní chyby a nedostatky. Tisíce sebevrahů každý rok hrůzně dotvrzuje, jak je to pravdivé. Člověk sám neunese ani sebe, jak mu nemají jít na nervy lidé kolem něj. Někteří lidé koncentrují všechnu tu nevoli vždy na jednoho člověka ze svého okolí, na toho jsou nasupeni, s tím to už nejde dál. Jiní propadají podrážděnosti a nevrlosti vůči všem a to není o nic lepší.
Člověk sám nic lepšího nedokáže. Teprve v Boží lásce získáme jiné měřítko, jiný pohled na sebe a na druhé: Když Bůh mě má rád takového, jaký jsem, i při mé ubohosti; - když Bůh to vydrží s lidstvem, světem - pak i já to mohu vydržet se sebou, s lidmi kolem sebe, s mým světem.
Tak je to, milí bratří. Láska k člověku je zkušebním kamenem, zda je láska k Bohu pravá nebo jen prázdný cit. Nestačí jen „zbožné obracení mysli“ k Bohu, jak to křesťanský svět dělal v minulosti. Nestačí ani snaha o vylepšení lidstva, jak se to často dělá dnes.
Poslyšte, jak si to sesumírovala jedna chytrá hlava:
Povinnost bez lásky - činí mrzutým
Odpovědnost bez lásky - činí bezohledným.
Spravedlnost bez lásky - činí tvrdým.
Moudrost bez lásky - činí hrozným.
Přátelství bez lásky - činí falešným.
Pořádek bez lásky - činí malicherným.
Čest bez lásky - činí domýšlivým.
Majetnost bez lásky - činí lakomým.
Víra bez lásky - činí fanatickým.
Život bez lásky - je nesmysl.
Ale život v lásce je štěstí a radost.
Ano, láska k Bohu a bližnímu patří dohromady jako dvě stěžeje jedněch dveří.
Je to taková spojitost jako u krevního oběhu. Jako krev v plících se musí okysličit, aby živila všechny údy, tak naše láska se musí zušlechtit v Bohu, aby oživovala lidské vztahy. A ještě jedna podoba s krevním oběhem: krev musí projít všemi údy, než se vrátí zpět do srdce. Tak také s lidskou láskou: Když postavíš zeď odmítání mezi sebou a bližním, stává se i nepřekročitelnou zdí mezi tebou a Bohem.
Kéž by už jednou vyhynuli mezi námi takoví křesťané, kteří dovedou slzet dojetím nad Ježíšovým utrpením, ale bída bližního se jich nedotkne. Kéž by už jednou vyhynuli takoví křesťané, kteří uctivě zdraví každý kříž na rozcestí, ale svého souseda nepozdraví.
Pouhá nábožnost činí lásku k Bohu lží. Pouhá humanita zůstává přečasto jen v hezkých řečích.
Kristův následovník to dělá jako to dělal Ježíš: Slouží nebeskému Otci tím, že se s láskou věnuje svým bližním.
Tak je to správné a tak si to také zapamatujeme:
„Bez lásky k bližnímu by byla naše zbožnost lží.“


01.03.2006 - 13:12   JR  
» Mt 22, 34-40

Dokonalost je v lásce
Jak Starý, tak Nový zákon a celá křesťanská tradice jsou zajedno v tom, že je dokonalost v lásce. Ale jak tomu máme rozumět? Vždyť přece učedníci Kristovi jsou ti, kdo mají jeho Ducha. Ne nadarmo se říká Skutkům apoštolů „evangelium svatého Ducha“. Začínají vypravováním o jeho seslání v den letnic. Pak se připomíná, jak a kde se působení Ducha projevilo. Proto je v křesťanském smyslu „duchovní“ člověk, který má Ducha svatého. Ten pak se projevuje mnoha a rozmanitými způsoby. Učedníci, kteří jej dostali, mluvili různými jazyky, prorokovali, zázračně uzdravovali, atd. Jedním slovem se těm všem nadpřirozeným darům říká charismata. Zdá se, že jich bylo v první církvi mnoho. A přece je neměli všichni. Jak tedy dokáží, že jsou duchovní? Tím problémem se zabývá sv. Pavel v listě ke Korinťanům. Ptá se řečnicky: Mohou všichni uzdravovat, křísit mrtvé, mluvit jazyky prorokovat? Odpověď je ovšem záporná. A proto hned sv. Pavel dodává: Usilujte o charisma vyšší, tj. o lásku. Následuje pak krásný text, „píseň lásky Nového zákona“: „Kdybych mluvil všemi jazyky lidskými i andělskými, neměl však lásku, nejsem nic.“ to je totiž jediné charisma, které není dočasné, ale půjde s námi na věčnost (1 Kor 13).


01.03.2006 - 13:12   JR  
» Mt 22, 34-40

Láska a poznáni
Nade všecko si ve starém řeckém světě cenili poznání. Už v 6. století př. Kristem prohlásil Herakles, že by bylo lepší nežít, než nemít rozum a neužívat ho. Moudrý člověk se tedy snadno ztotožní s tím, kdo ví více než ostatní. Ale ani východní náboženství nebyla od toho ideálu daleko. Slibovala tajemné a hlubší zjevení, často obsažené v knihách, které se půjčovaly jenom zasvěceným. Řecky se poznání nazývá gnosis. Stoupenci směrů, pro které dokonalost znamenala vyšší poznání, dostali všeobecný název gnostikové. Proti nim píše sv. Irenej z Lyonu. Jeho spis Proti herezím míní výslovně ty, „kteří se považují za velké, protože mají vědění.“ Opakuje křesťanskou nauku, že dokonalost je v lásce. Neváží si tedy křesťané vědy? Není pochyby, že i oni považují rozumnou mysl za Boží obraz v člověku. Ale bez lásky je všechno vědění neplodné, naopak ten, kdo miluje, dochází k poznání vyššímu, duchovnímu, otvírají se mu oči pro tajemství Boha Otce, který je láska (1 Jan 4,8.16).


01.03.2006 - 13:12   JR  
» Mt 22, 34-40

Láska k Bohu a k lidem
Lidské srdce je malé. Nemůže milovat dvě nebo vícero věcí najednou. Rozličné lásky se navzájem oslabují. Bůh je pak tak velký, že zaplní srdce celé, takže tam už pro nic jiného místa nezbývá. Kdo miluje Boha, praví staré indické rčení, zapomene na celý svět, ba dokonce i sám na sebe. Bible naopak spojuje lásku k Bohu s láskou k bližnímu, dokonce je považuje za neoddělitelné. Jak je to možné? První důvod najdeme už ve Starém zákoně. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobenství (Gn 1,26-27). Kdo uctívá obraz, sklání se před tím, kdo tu je zobrazen. A ten, kdo touží vidět osobu, shlíží se i v její podobě. Nový zákon pak toto téma ještě více prohlubuje. V Ježíši Kristu se spojil Bůh s člověkem v jedné osobě. Kdo miluje Krista jako člověka, miluje jej i jako Boha. A to v jistém smyslu platí o všech lidech, s kterými se on výslovně ztotožnil: „Co jste udělali jednomu z mých nejmenších, udělali jste mě“ (Mt 25,40). Láska k Bohu neviditelnému se takto stává v našem lidském světě viditelnou a uskutečnitelnou.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 22,34-40

      Pýtajú sa: Ktoré prikázanie je najväčšie? Nevie sa pritom, ktoré prikázanie majú na mysli: či desať prikázaní Božieho Dekalógu, či až šestotrinásť príkazov a zákazov, ktoré obsahovala tzv. Tóra čiže židovský Zákon. Tak či onak, Pán Ježiš jasne vymenúva - ako najdôležitejšie - dve prikázania lásky. Tieto dve prikázania predstavujú známy a blízky každému človeku prirodzený zákon, nevyrytý do tabúľ, ani nesformulovaný v kódexoch, ale zapísaný, zakódovaný do sŕdc. Z nich vyrastajú - a majú vyrastať - všetky pozitívne zákony, prikázania a normy konania.
      Túto stručnú otázku, ktorú položili zákonníci, Pán Ježiš prenáša do praktických, morálnych pojmov. Ak prvým prikázaním je milovať Boha, tak táto láska sa prejavuje v skutkoch lásky k blížnemu. Nebolo by ani také ťažké preukazovať túto lásku prostredníctvom tzv. dobrých skutkov. Dobré skutky môže niekto konať ako druh športu, počítajúc, čo komu urobil dobrého. Ide však o niečo viac. Milovať - to neznamená robiť niečo pre niekoho; milovať znamená byť s niekým. To znamená podieľať sa na jeho smútkoch i radostiach, na jeho nádejach i obavách. Ktosi povedal: Nemilujem človeka; milujem to, čo ho zožiera (A. Gide). Práve takýto pocit má oživovať a uskutočňovať tie naše dobré skutky. Byť s blížnym, čiže zaujímať sa o jeho osud, a tento osud prežívať. Byť kresťanom - to je byť solidárne (D. Bonhoeffer).
      Je dobré na konci každého dňa si položiť otázku: komu som dnes dal život? To znamená: čí život som obohatil svojou modlitbou, svojím slovom, svojím konaním, svojím pochopením, svojou trpezlivosťou, svojím súcitom? (R. McCullen).


21.10.2005 - 20:32   Angelo Scarano  
» Mt 22, 34-40

      Ježíšova poslední konfrontace s duchovní elitou se týká sporu o největší přikázání. Je to otázka životně důležitá, mimo jiné proto, že odpověď by určila, zda Kristus patří do nějaké „zvláštní“ radikální skupiny, anebo do „tradičního proudu židovské zbožnosti“. Ježíš však odpovídá zcela v duchu židovské tradice. Jeho odpověď zahrnuje dva příkazy, u kterých nesmíme přehlédnout několik důležitých rysů: 1) pořadí – nejprve je láska k Bohu, pak láska k bližnímu; 2) druhé přikázání je podobné prvnímu – v obou případech se jedná o lásku k někomu; 3) míra této lásky se však liší – Boha je třeba milovat „všemi silami“, bližního jako sebe.

      34-35 Farizeové se na jednu stranu mohli radovat, že Ježíš umlčel saduceje (Mt 22,23n.; tito popírali vzkříšení, na rozdíl od farizeů), na stranu druhou mohli mít další důvod k obavám, protože Mistr opět triumfoval. Nyní tedy zaútočili oni: nejprve se shromáždili (v původním textu není řečeno „u něho“!), aby se smluvili a poslali znalce zákona (rovněž farizeje) se záludnou otázkou. Nebyla to otázka upřímná, byla to spíš zkouška, past nastražená s nadějí, že Ježíš bude chycen.
      36 Potřetí za sebou je Kristus osloven titulem „Mistře“. Je to úlisné oslovení, které snad znalec zákona použil s tajným záměrem Ježíše si „naklonit“. Položená otázka je skutečně záludná, protože se týká známého sporu, vedeného mezi rabíny. Pro zajímavost si uveďme, že rabín Hillel shrnul zákon v negativní podobě zlatého pravidla („co nechceš, aby lidé dělali tobě, nedělej ani ty jim“). Rabín Simlai oproti tomu tvrdil, že 613 Mojžíšových příkazů bylo shrnuto na 11 u Davida (Ž 15), 6 u Izaiáše (Iz 33,15-16), 3 u Micheáše (6,8), 2 opět u Izaiáše (Iz 56,1), 1 u Ámose (Am 5,4), 1 u Habakuka (Hab 2,4). I Lev 19,18 („miluj svého bližního jako sebe“) bývalo v této souvislosti citováno. Už tyto neshody poukazují na to, že bylo velice snadné, aby se Kristus „netrefil do správné odpovědi“.
      37-38 Ježíš cituje důvěrně známé „Šema“, zbožným židem recitované dvakrát denně. Obsahem „Šema“ je také největší přikázání, „milovat Boha“ celým svým bytím, všemi schopnostmi (Dt 6,5). Je zajímavé si všimnout, že Matouš neuvádí „celou svou silou“ (tak Dt 6,5 v hebrejštině a v řeckém překladu SZ), ale „celým svým rozumem“. I to může zrcadlit Matoušův akcent na „porozumění“: učedník usiluje o porozumění Božímu slovu („celým rozumem“), aby tak mohl správně žít Boží nároky. Tato první polovina odpovědi mohla pro farizeje vyznít jako uspokojivá a dostačující. Překvapuje tedy, že Ježíš tím nekončí, ale „přidává“ ještě druhou polovinu. Nepřehlédněme, že toto přikázání je první a nejdůležitější.
      39 Druhé (!) přikázání je podobné prvnímu, protože se opět týká lásky, tentokrát k bližnímu. Láska k Bohu je nerozlučně spojená s láskou k bližnímu, jsou to dvě spojené nádoby. Toto přikázání však nemluví pouze o lásce k bližnímu, ale (překvapivě!) i o lásce k sobě – ta je měřítkem lásky k druhému. Tak jako dokážeme mít sebe rádi „skutkem a doopravdy“, stejně tak máme mít rádi ty, kteří jsou nám nablízku. Je nám nastaveno velmi jasné zrcadlo „pravé lásky“, zrcadlo, před kterým není možné utéci: lásku k sobě nemůže nikdo popřít (i když ne vždy je tato láska náležitá).
Ani v této části Ježíš neříká nic nového, protože znovu cituje ze SZ, tentokrát z Lev 19,18. Toto místo bývá citováno víckrát v NZ, s dodatkem, že je to „shrnutí zákona“ (Ř 13,9), „naplnění celého zákona“ (Gal 5,14), „královský zákon“ (Jak 2,8). Láska jako největší přikázání jde ruku v ruce se zvěstí, že Bůh je láska (1 Jan 4,8). Láska (k Bohu a k bližnímu) není v prvé řadě citem, ale úkonem vůle, a proto (na rozdíl od citů) může být „přikázaná“.
      40 Tato dvě přikázání jsou tak důležitá, že na nich „visí“ (tak doslova v řečtině, v češtině bychom spíš řekli „stojí“) celý zákon a proroci. Těmito slovy se zároveň tvrdí, že Ježíš neruší zákon a proroky, ale „naplňuje“ je tím, že ukazuje jejich pravý smysl (Mt 5,17n.) a obrací pozornost na to podstatné. Bez tohoto dvojjediného přikázání není možné naplnit učení Starého zákona. „Všechny příkazy jsou splněny náležitým způsobem tehdy, když jsou motivovány láskou k Bohu a, kvůli Bohu, láskou k bližnímu“ (sv. Augustin).
      Dvojjediné přikázání lásky je zároveň výkladovým klíčem k pochopení zákona i proroků, takže správně poznamenává svatý Augustin, že i když nerozumíme některým místům Starého zákona, máme se držet lásky, která je jeho obsahem – a tak chápeme i žijeme podstatu toho, čemu ještě svým rozumem plně nerozumíme.
      Milovat Boha a bližního – vše ostatní je jen komentářem tohoto přikázání. Jsou tím ostatní příkazy prohlášeny za zbytečné? Ne. Naše láska na zemi není nikdy tak upřímná a celostná, a proto potřebujeme konkrétní příkazy a slova „zákona i proroků“. Dalo by se říct, že SZ nám ukazuje toto přikázání lásky v různých podobách a aplikacích.


21.10.2005 - 20:32   Angelo Scarano  
» Mt 22, 34-40

      Podepsali by to i někteří z těch, kdo stojí mimo církev. Kvitovali by to s povděkem i mnozí nekřesťané. Jiní by tím naopak pohrdli, anebo kroutili hlavou nad nic neříkajícím obsahem. O co jde? O to nejdůležitější v lidském životě… o to, co je důležitější než kariéra, úspěch, peníze, a co se přesto tak často devalvuje a pošlapává.
      Už tato úvodní slova bezpochyby napovídají, že je řeč o lásce. I Ježíš o ní mluví, ale (kupodivu!) mnohem a mnohem střízlivěji než mnozí jiní lidé. A navíc o ní hovoří velmi sporadicky – nebýt „provokace“ ze strany farizeů, tak by možná nikdy „neprozradil“ největší přikázání! Za tím můžeme vytušit hlubokou pedagogickou moudrost (Ježíš je přece jenom opravdovým Učitelem!): přikázání lásky patří k „vyššímu učení“. Nejprve je třeba začít skromnou abecedou, násobilkou… a tou jsou slova zákona, proroků. Tato slova jsou pro nás totiž jasná a srozumitelná, kdežto pojem láska je často vágní a abstraktní: málokomu je jasné, co to vlastně láska je… Pro někoho milovat znamená mít sexuální vztah, pro jiného to znamená jen dávat druhému, nemyslet na sebe. Čím víc by pak člověk „nemyslel na sebe“, ale na druhé, tím víc by doopravdy miloval: láska k sobě je totiž sobectvím, a to je „skvrnou“ na našem šatu. Kristus nám však jasně ukazuje, že pravá láska zahrnuje tři vztahy: k Bohu, k druhému, k sobě. Láska k sobě není tedy nic špatného a překonaného Novým zákonem! Špatná je pouze nepřiměřená sebeláska (a tou je sobectví).
      Že slovo láska prožívá v současné době „inflaci“, že tento pojem je často prázdný, to vědí i psychologové, kteří navrhují používat jiné slovo, „méně zatížené“. Takovým by mohlo být „vydanost“, zahrnující dva póly: přijetí (pasivita) a odevzdání (aktivita). Pro lepší pochopení a názornost si jako příklad uveďme manželský slib: „já … odevzdávám se tobě a přijímám tě“. Vidíme tedy oba póly vydanosti: odevzdání se (darování sebe) a přijímání. Láska manželů je v tom zrcadlem lásky v Trojici, kde je vzájemné dávání a přijímání: Otec se dává Synu, a zároveň jej přijímá (a Syn stejně tak). Tedy pravá láska není jen dávat, ale také přijímat! Přijímat („dopřávat si“) nemusí být ničím hříšným! I další slova manželského slibu jsou pro nás vodítkem k pochopení lásky: ponesu s tebou všechno dobré i zlé, neopustím tě až do smrti.
      Nyní si zkusme přimyslet, že taková slova bychom řekli samotnému Bohu: dávám se ti (se všemi schopnostmi, strachy, zájmy, se svými ambicemi, touhami, plány) a přijímám tě (do svých komůrek v srdci, kam nechci nikoho pouštět, do svého volného i pracovního času … přijímám tvé slovo s jeho nároky). Ponesu s tebou všechno dobré i zlé – chci být s tebou ve chvílích pohody a „úspěchu“, ale i v těch okamžicích, kdy budu sám, „bez nálady“, „s problémy nad hlavu“. Ani tehdy tě nechci opustit, ale chci ti důvěřovat a věřit, že jsi mi blízko a že mě neopouštíš, protože jsi věrný partner.
      Není snadné splnit tato slova, není snadné milovat Boha celým svým bytím a bližního jako sebe (to by jinak fakticky znamenalo, že jsme už dosáhli svatosti). Je to však úkol na celý život – zapojme svoji kreativitu, abychom nacházeli nové konkrétní způsoby uplatňování lásky. A náš život se může stát krásným dobrodružstvím!


03.08.2004 - 17:14   PaedDr. František Dancák  
» Mt 22, 37; 39

      Sv. Bernard, opát a učiteľ Cirkvi, prirovnal ľudskú dušu k vtákovi, ktorý má dve krídla. Jedným je akoby prikázanie lásky k Bohu, druhým je prikázanie lásky k blížnemu. Aby sme mohli lietať, potrebujeme oboje krídel.
      Podvojné prikázanie lásky znamená dvojaký spôsob lásky k Bohu. Neexistujú dve prikázania, ale len jedno prikázanie lásky dvojakým spôsobom, totiž priamo a nepriamo. Obe formy nemožno od seba odlúčiť ani ich postaviť do protikladu. Každá polovica by bola neúplná. Boh chce byť milovaný dvojakou cestou lásky. Nepriamo skrz ľudí a priamo oddanou láskou viery. A „na týchto dvoch prikázaniach spočíva celý Zákon i proroci“ (Mt 22, 40). Láskou splníme všetky prikázania. To je najkrajšie učenie nášho Pána!


13.01.2004 - 21:48   PaedDr. František Dancák  
» Mt 22, 40

      Známa antická báj spomína, že celú zemeguľu drží na svojich ramenách mytologický Atlas. Široko rozkročený do neznámych končín východu a západu drží svet na pleciach, aby sa nemohol svet posunúť ani na jednu stranu, pridržuje ho Atlas z oboch strán svojimi svalnatými rukami. Keby len na chvíľku poľavil, alebo niektorú z pridržujúcich rúk odtiahol, svet by sa zrútil.
      Čo podľa tohto mýtu je podmienkou pokojného fyzického trvania našej Zeme, to v mravnom zmysle platí o najväčšom prikázaní Zákona, o prikázaní lásky. Totiž, ako tie dve mocné podopierajúce ruky mytologického titana, sú tu tiež dve pridržujúce ruky: dve najväčšie prikázania: láska k Bohu a láska k blížnemu, ktoré podmieňujú všetok poriadok vo svete. A „na týchto dvoch prikázaniach spočíva celý Zákon i Proroci“ (Mt 22, 40).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet