24.máj 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Začiatok obrátenia je začiatkom rozvoja, vzrastu. Byť hriešnikmi, to je naše nešťastie, ale byť si toho vedomí, to je naša nádej.“

~Fulton Sheen~

12.06.2003 - (čítanosť2567 reakcie3)


Mt 22, 15-22

      15 Vtedy farizeji odišli a radili sa, ako by ho podchytili v reči. 16 Poslali k nemu svojich učeníkov a herodiánov so slovami: „Učiteľ, vieme, že vždy vravíš pravdu a podľa pravdy učíš Božej ceste. Neberieš ohľad na nikoho, lebo nehľadíš na osobu človeka. 17 Povedz nám teda, čo si myslíš: Slobodno platiť cisárovi daň, či nie?“ 18 Ale Ježiš poznal ich zlomyseľnosť a povedal: „Čo ma pokúšate, pokrytci! 19 Ukážte mi daňový peniaz!“ Oni mu podali denár. 20 Spýtal sa ich: „Čí je tento obraz a nápis?“ 21 Odpovedali mu: „Cisárov.“ Tu im povedal: „Dávajte teda, čo je cisárovo, cisárovi, a čo je Božie, Bohu.“ 22 Keď to počuli, zadivili sa, nechali ho a odišli.

15-22.      Mk 12, 13-17; Lk 20, 20-26.
12.06.2003 | Čítanosť(2925)
Mt 22, 1-14
12.06.2003 | Čítanosť(2730)
Mt 22, 34-46
12.06.2003 | Čítanosť(2592)
Mt 22, 23-33


12.12.2005 - 20:09   -ls-  
» Mt 22,15-21

   Má zbožný izraelita platit daň - má sloužit císaři? Máme si Kristova slova „dvěma pánům nelze sloužit“ vykládat jako rozpor mezi světem a křesťanstvím?
   Zbožnost farizeů si to s chutí rozhodně vykládala: Nemůžeme platit daň císaři - ze zbožnosti nemůžeme. To bychom ho uznali za Pána, ale Pánem je jedině Bůh. To bychom také používali císařských zlaťáků - na nich je obraz císaře - a obrazy přece naše víra zakazuje. Opravdu je to ze samé zbožnosti, ale daně platit císaři nemůžeme. Jestli to Pán Ježíš neuzná, je bezbožník, má po popularitě - je u lidí vyřízen. Jestli to uzná, je buřič proti státu, navádí lidi, aby neplatili daně a kterýpak stát si to nechá líbit; - je také vyřízen.
   Pán Ježíš tu jejich škrabošku předstírané zbožnosti strhl zcela jednoduše: „Ukažte mi peníz daně“ - říká. Než jim došlo, jak je nachytal, už každý sáhl do kapsy - a hele - ty bezbožné peníze s obrázkem císaře měli všichni. Při obchodování je bez ostychu brali - a raději než domácí měděné - vždyť císařské byly ze zlata.
   Teď tu stáli demaskovaní s dvojí morálkou: Na kšeft jedno svědomí, jedna morálka; - v kostele jiné svědomí, jiná morálka. Jenže dvojí morálka je žádná morálka, to je nemorálnost. Když císařovy peníze přijímáte při obchodování, říká jim Pán Ježíš, a s nimi ochranu a jiné výhody římské vlády, musíte za to i platit.
   Ať vládne ta či ona vláda, vždy bude požadovat daně. To není mravní otázka, to je samozřejmost. Dávejte, co je císařovo císaři. Mravní otázka, na které záleží vše, je, zda dáváš, co je Božího Bohu.
   Není dvojí svět, říká Pán Ježíš, je jen jeden. Ten Boží. Není propasti mezi tím, čemu se říká svět a čemu duch. Není nesmiřitelný rozdíl mezi životem v tomto čase a nebeským královstvím. Nemusíš odmítat daň císařům, abys mohl být cele Boží. Nemusíš utíkat ze světa, abys našel Boží království.
   Čím duchovněji člověk žije, tím se do okruhu jeho lásky a chápání vejde víc z toho, čemu se říká svět. Pochopíš, že jsoucno viditelné je také zjevením Boha neviditelného. Že je jen jeden řád bytí - řád Boží. V něm máme všichni své místo. I ta císařská daň. Že cokoli poctivě děláme pro tento svět, děláme i pro Boha.
   Lehko se to takhle řekne, ale někdy stojíme jako na rozcestí: Povinnosti vůči Bohu a světu jsou v rozporu a nevíme, kterou cestu volit. To tenkrát, když císařský peníz se nám zdá být blízký, a Boží království vzdálené a neskutečné.
   Žít na světě, znamená sloužit ostatním, protože my sami také službu ostatním potřebujeme a přijímáme. Žít na světě moudře, znamená konat tu službu světu pod zorným úhlem věčnosti.
   Přírodovědci vynaložili velké úsilí, než se jim podařilo pochopit, že je jen jedno jsoucno. V poznatku o jednotě hmoty a energie hledají klíč k pochopení podstaty světa.
   Kristus takový klíč má. On sám je tím klíčem, který vše jednotí: Je Bůh - a zároveň člověk. Je Pán všeho - a bratr ubožáků. Je Vševědoucí - a důvěrný přítel nevědoucích dětí.
   Prosme při dnešní oběti tohoto Krista jednoty, aby nás ve své dobrotě uchránil takových životních rozcestí, kde bychom si nevěděli rady. A při svých každodenních rozhodováních ať nesejdeme z cesty pokoje a lásky, která staví Boží království už teď a zde.


08.10.2005 - 16:01   Angelo Scarano  
» Re: Mt 22, 15-22

      Po sérii tří podobenství namířených proti neposlušnosti “židovských duchovních” musí Ježíš čelit třem zkouškám (léčkám) ze strany farizeů (dvakrát) a saduceů (jednou). Náš úryvek je první z těchto kontroverzí.

      15 Už dříve se farizeové uradili, jak Krista usmrtit (12,14). A nejméně při dvou příležitostech přišli za ním, aby ho zkoušeli (16,1; 19,3).
      16 Farizeové byli v zásadě proti okupantské římské moci (i když učili, že se má platit daň). Herodovci byli oproti tomu loajální a usilovali o “pokoj” a neměnný stav v zemi. Otázka je navozena tak, aby nevyzněla jako zkouška, ale jako výraz upřímné touhy dobrat se pravdy: skrze uctivé oslovení “Mistře” a následující ujištění se tázající snaží budit zdání, že respektují Ježíšovu autoritu a hledají u něj radu. Tímto rafinovaným způsobem usilují o to, aby Krista dotlačili k odpovědi. Větou “nedbáš lidských ohledů” jakoby ho chtěli vybízet k otevřené vzpouře vůči vládnoucí moci.
      17 Položená otázka je důmyslná. Tou daní se míní roční poplatek, který měl každý dospělý platit. Daň byla hořkým připomenutím, že Izrael trpí pod římskou nadvládou.
      18 Kristus však prohlédl jejich zlý úmysl (o Ježíšově výjimečném poznání viz také 12,15; 16,8). Proto označuje tazatele jako pokrytce, tj. jako ty, kdo se snaží maskovat své skutečné úmysly.
      19-20 Mistr postupuje mistrovsky také v tomto případě. Jeho odpůrci se ho snaží chytit do léčky, ale on využívá jejich útoku k úspěšnému protiútoku. Oni mu kladou otázku, ale on otočí situaci a položí otázku jim: odpovědí mu přitom oni sami pomohou rozřešit hádanku. Ježíšova “taktika” je stejná jako při vyprávění podobenství: položením otázky vede posluchače k tomu, aby se dobral odpovědi a “ponaučení” sám. Ale to není všechno: žádost “dejte mi peníz” zvětšuje napětí celé situace. Už samotný fakt, že tazatelé mají s sebou peníz, svědčí o jejich neupřímnosti: nemají zábrany nosit s sebou peníz s rouhavým nápisem “Tiberius Augustus Caesar / císař, syn božského Augusta”.
      21 Není možné se vyhnout odpovědi, není možné odpovědět jinak, než se má: obraz na minci je císařův (hlava Tiberia), stejně tak nápis (Caesar / Císař). Z toho plyne, že císaři patří to, co je císařovo (a nic víc!), Bohu to, co je Boží (“každému jeho”). Ježíšova odpověď je skutečně božská, jednoduchá a přitom ohromující: kdyby řekl, že není dovoleno platit daň, nařkli by ho ze vzpoury vůči římské vládě. Kdyby naopak řekl, že se má platit, nařkli by ho, že není tím slíbeným Mesiášem – Vysvoboditelem, protože nabádá k podřízenosti vůči okupantům. Kristus ve své odpovědi vyvážil první výrok (císařovo císaři) výrokem druhým (Boží Bohu). Dal tak vlastně za pravdu svým odpůrcům: učí Boží cestě podle pravdy a nebere ohled na to, čím kdo je (čili nestraní nikomu).
      I když Kristovi učedníci mají platit daň jako výraz podřízenosti vůči politické moci, nemají považovat císaře ani za boha (v tehdejší době zbožšťovaného), ani za svrchovaného vládce. Jako vládce v pravém slova smyslu uznávají ne císaře, ale svrchovaného Hospodina – jemu tedy vposledku prokazují největší (“Boží”) poslušnost a podřízenost, protože je jejich Pánem a Bohem. Podřízenost vůči státní moci je tedy relativizovaná absolutním nárokem poslušnosti vůči Bohu – v případě “konfliktu” se upřednostňuje “Boží právo”. Bohu náleží absolutní úcta (klanění) a podřízenost. Placení daně není projevem modloslužby či odpadnutí od Pána-Hospodina (nápis na minci mohl svádět k takovému mylnému závěru) – jen logickým důsledkem toho, že Řím má v ruce politickou moc. O vztahu křesťana k politické moci viz také Řím 13,7 a 1 Pt 2,17.
      Občas se vyskytující výklad, že tak jako císaři patří mince (s jeho obrazem), tak Bohu patří člověk jakožto “Boží obraz” (Gen 1,26), není přesvědčivý – v textu jsou vedle sebe císař a Bůh, ne mince a člověk. Navíc můžeme dodat, že kdyby byla míněna narážka na Gen 1,26, pak by otázka zněla pouze “čí je to obraz?” (vynechalo by se slovo “nápis”, protože by to evidentně narušilo paralelu: v člověku není “Boží nápis”!).

      Ježíš se nevyhýbá dobře připravené léčce, ale využívá této příležitosti, aby sdělil svoje učení ve stručném a snadno zapamatovatelném aforismu. Tato perla evangelia je dalším důkazem, že Ježíš je tím jediným Mistrem, Učitelem par excellence.


08.10.2005 - 16:01   Angelo Scarano  
» Re: Mt 22, 15-22

      Dávat Bohu, anebo státu? Toto dilema nebylo aktuální pouze v Ježíšově době, ale i později – od starověku až po dobu nedávno minulou. Jen si vzpomeňme na komunistickou éru, kdy věřící byli vystaveni otázce, nakolik se podřídit režimu a nakolik zůstat věrni svému svědomí. Někteří zvolili příliš pohodlné kompromisní řešení, protože se natolik podvolili státu, že dali císaři nejen to, co je císařovo, ale i to, co je Boží – a tak “ošidili Boha”, protože mu nedali to, co mu patřilo. Miska vah se převážila příliš na jednu stranu…
      Polistopadová změna politických poměrů přinesla nové možnosti a zároveň nové otázky: má smysl se zabývat “politikou”, která je tak spletitá, někdy zaprodaná, jindy nepříznivá vůči naší církvi? Není lepší se zabývat pouze tím “Božím” a usilovat o to, abychom dali Bohu, co je Boží? Někteří lidé si volí tuto cestu indiferentismu vůči “císaři”… Paradoxně dávají Bohu, co je Boží, ale ne císaři, co je císařovo – miska vah se opět převažuje na jednu stranu, tentokrát na opačnou než předtím. Jistě, tito lidé platí daně (i když ani to není u všech křesťanů samozřejmostí!), ale nechtějí se “víc” zajímat o veřejné záležitosti, natož pozvednout svůj hlas tam, kde by mohli a měli (jak nás k tomu koneckonců vybízí i II. vatikánský koncil, konstituce “Radost a naděje”).
      Evangelium řeší dilema “Bůh, nebo stát” vyváženě – miska vah se nepřevažuje ani na jednu, ani na druhou stranu: dávat nejen císaři, ale i Bohu (toto tvrzení chápejme dobře – samozřejmě víme, že Bohu patří víc než státu). Věřící tedy neopovrhuje politickou autoritou, ani nezůstává stranou problémů společnosti. Toto jasné biblické poselství je možné aplikovat mnoha způsoby. Chceme nyní poukázat na jednu cestu, “přístupnou všem”. Jen někteří věřící mohou aktivně vstupovat do politiky, jen někdy mohou občané přímo ovlivnit veřejné záležitosti (např. při volbách), ale všichni a vždycky mohou do nich zasahovat… nepřímo svou modlitbou. To není nic nového, ale věc stará přinejmenším… jako Starý zákon. Tam nacházíme výzvu modlit se za říši babylónskou (a tím implicitně i za krále a hodnostáře! Jer 29,7). V Novém zákoně pak najdeme explicitní vybízení: “Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem” (2 Tim 2,1.2). Tato modlitba není “výkřikem do tmy”, ani posledním (a zbytečným) pokusem, když nic jiného není možné udělat. Je to modlitba, která se opírá o jistotu, že “Bohu patří moc” (Ž 62,12): on je tím suverénním vládcem a Pánem, před jeho mocí se musí sklonit každé koleno (Iz 45,23.24; Fil 2,11). A proto “královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky, nakloní je, kam se mu zlíbí” (Př 21,1). Tedy Bůh může skrze naši modlitbu proměňovat i…politické činitele, jejich úmysly a plány!
      Modlitbou za politické představitele dáváme Bohu, co je Boží (uznáváme jeho svrchovanou autoritu, převyšující jakoukoli politickou moc), a císaři to, co je císařovo (vyprošujeme mu Boží požehnání a vedení). A misky vah jsou opět v rovnováze.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet