24.jún 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Niektorí plačú, lebo si myslia, že Boha nemilujú. Lenže práve títo ho milujú.”

~SV. JÁN MÁRIA VIANNEY ~

12.06.2003 - (čítanosť3097 reakcie11)


Mt 22, 1-14

      1 A Ježiš im znova hovoril v podobenstvách: 2 Nebeské kráľovstvo sa podobá kráľovi, ktorý vystrojil svadbu svojmu synovi. 3 Poslal svojich sluhov, aby zavolali pozvaných na svadbu. Ale oni nechceli ísť. 4 Znova poslal iných sluhov s odkazom: „Povedzte pozvaným: Hostinu som už pri chystal, voly a kŕmny dobytok sú pozabíjané a všetko je pripravené; poďte na svadbu!“ 5 Ale oni na to nedbali a odišli: jeden na svoje pole, iný za svojím obchodom. 6 Ostatní jeho sluhov pochytali, potupili a zabili.
      7 Kráľ sa rozhneval, poslal svoje vojská, vrahov zahubil a ich mesto podpálil. 8 Potom povedal svojim sluhom: „Svadba je pripravená, ale pozvaní jej neboli hodní. 9 Choďte preto na rázcestia a všetkých, čo nájdete, zavolajte na svadbu.“ 10 Sluhovia vyšli na cesty a zhromaždili všetkých, ktorých našli, zlých aj dobrých; a svadobná sieň sa naplnila hosťami. 11 Keď kráľ vošiel pozrieť si hostí, zbadal tam človeka, ktorý nebol oblečený do svadobného odevu. 12 Povedal mu: „Priateľu, ako si sem mohol vojsť bez svadobného odevu?“ On onemel. 13 Tu kráľ povedal sluhom: „Zviažte mu nohy i ruky a vyhoďte, ho von do tmy; tam bude plač a škrípanie zubami. 14 Lebo mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.“

1-14.      Lk 14, 16-24.
12.06.2003 | Čítanosť(2927)
Mt 22, 34-46
12.06.2003 | Čítanosť(2755)
Mt 22, 23-33
12.06.2003 | Čítanosť(2704)
Mt 22, 15-22


09.01.2007 - 22:11   a.o.  
» Mt 22,1-14

Pozvěte na svatbu, koho najdete.
Jádro původního podobenství (srov. Lk 14,16-24) je radostnou zvěstí o pro všechny otevřeném nebeském království. Matouš pak svým přepracováním a připojením dalšího podobenství (v. 11 - 14) pro svoji obec ovšem spíše zdůrazňuje nebezpečí „usnutí na vavřínech“ poté, co se již člověk ocitne ve „svatební síni“ (tj. ve společenství církve): Nestačí přijmout pozvání na hostinu či slíbit otci práci (viz 21,28-31). Záleží i na „svatebním šatu“ (tj. na plnění Otcovy vůle).


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Mt 22,1-14

„Svět je místem k radování“ - tak se to zpívá v populární písničce, která nedávno letěla světem.
Pán Ježíš říká v dnešním podobenství vlastně totéž, co ta písnička: kdo přijme Boží pozvání, tomu se svět stane místem k radování - jako na královské hostině. Každou neděli se té radosti můžeme učit v kostele na mši svaté. To je hostina Boží - předobraz hostiny nebeské.
Když je to tak, proč tedy lidé Boží pozvání odmítají, proč nepospíchají do kostela?
Ale lidé to pozvání Boží ani tak neodmítají, oni je jen odkládají na později. Teď nemají čas na něco důležitějšího. Ale až nebudou mít co dělat, pak snad ano, pak přijdou, pak jistě...
Jen si všimněte, jak to platí i dnes.
Ptám se dětí ve škole, proč nebyl v neděli v kostele:
My jsme neměli čas.
Rostou přece václavky, byli jsme na houbách!
V televizi byl pěkný program!
Jeli jsme k babičce!
Musel jsem jít vyvenčit psa!
Hráli krásný film - šli jsme do kina!
Tak je to s námi. Bůh zve - člověk nemá čas.
A tak probíhá mezi lidmi a Bohem jakýsi tichý a úporný zápas plný lidských manévrů a chytračení:
Člověk se vymlouvá, že Bůh příliš mlčí. A zatím Bůh celým Zjevením - ve všech knihách Písma - neúnavně volá, vyzývá, povzbuzuje - ale člověk to neposlouchá.
Bůh říká, že chce být lidem otcem, ale lidé před ním utíkají, chtějí se obejít bez něho, být šťastní bez Boha a po svém.
A Otec nebeský natolik nemůže být bez lidí, že zve k svému stolu hříšníky, pohany a divochy, když jeho křesťanské děti se vzpouzejí přijít.
Není ti zvláštní? Lidé se chtějí mít dobře, chtějí žít šťastně, ale podle svého, ne podle Boha. K Bohu půjdou, možná, ale až nakonec, až už nic jiného nebudou moci dělat.
Jenže to vlastně znamená, že ti lidé nechtějí přijmout Boha do svého skutečného života, který žijeme dnes.
A jak to dopadne? Kdo čeká s návratem k Bohu, až nebude mít co jiného dělat, ten k němu nedojde nikdy.
Pán Ježíš to říká jasně: „Pravím vám, že žádný z těch, kteří byli pozváni, ale nepřišli, neokusí mé večeře na věky.“
Toto je důležité a je třeba si zapamatovat:
Kdybych neměl čas na Boha, na setkání s ním při nedělní mši, nebude mít Bůh pro mě čas na věky.
Přátelé, svět je místo k radování. Přes všechny deformace, přes všechny temné a ošklivé kouty. Boží hostina, bezpečí víry, se nám stále znovu nabízí. Jen přijmout pozvání.
Svět je místo k radování. Přes všechen chvat a shon, přes všechny zlosti a závisti. Boží láska je chce přemoci. Jen ji přijmi a žij v ní a podle ní. Náš život, dnešní život, je součástí Božího království. Věčnost začíná dnes.
Slyšeli jsme dnes pozvání, abychom šli dělat ze svého domova, z dnešního a zítřejšího života místo k radování pro sebe a bližní kolem sebe.
Rozvažme si, jak to budeme dělat a pojďme prosit Boha, abychom to dokázali.


01.03.2006 - 13:12   JR  
» Mt 22, 1-14

Obraz pozváni na hostinu
Pozvání k hostině je známka úcty, přátelství,je to privilegium. Bůh nás zve. K čemu se toto podobenství vztahuje? Otcové církve je aplikují už na počátek naší existence, na stvoření. Země,její krása, vesmír- to je jakoby připravený stůl. Tomu se dá rozumět ve smyslu hmotném i duchovním. Po stránce hmotné nám země dává všecko, co potřebujeme k obživě a ke zdraví. Po stránce duchovní pak je vesmír první zjevení. Všechno, co vyšlo z Boží ruky, je krásné. To znamená, že nás vede k něčemu dalšímu, že je to symbol některé Boží milosti. U tohoto velikého prostřeného stolu pak má každý určené místo, je povolán k jisté hodnosti. Proto aplikují přirovnání zvláště na řeholní a kněžský stav. Ježíš kázal všem, ale ke stolu zasedal ponejvíce se svými učedníky. Ti mu byli nejblíže. Jim proto svěřil své dílo. Je to úkol, ale je to také zvláštní dar, tedy druh hostiny, při které se dostává milost povolání.


01.03.2006 - 13:12   JR  
» Mt 22, 1-14

Povinnost přijat?
Od doby středověku diskutují moralisté o tom,je-li člověk povinen přijmout povolání k vyššímu stavu kněžskému nebo řeholnímu. Podobně jako v uzavírání manželství i zde se vyžaduje svoboda a dobrovolnost. Přijímáme-li něco svobodně, máme možnost to odmítnout. Je tedy těžko mluvit o hříchu, když někdo odmítne vstoupit do kláštera, i když ho všichni ujišťují, že je k tomu povolán. A přece ti, kdo nepřijali pozvání k vyšší dokonalosti, nebývají šťastni. Snadno pochopíme důvod: Není to totéž jako nabídka k sňatku. Děvče je svobodná osoba. Dostane-li nabídku k sňatku, věc si rozmyslí a pak se rozhodne. Bůh však, když volá, tvoří osobu. jeho povoláníje stvořitelský čin. Kdo odmítne, tuto Boží činnost omezí. Tím růst jeho duchovní osobnosti zakrní. Nechtěl se zabývat vyššími věcmi,je pak zavalen nižšími a pod jejich tíží trpí, protože vzpomínka na vyšší nevymizela. Kromě toho pozná z vlastní zkušenosti, že jsou Boží povolání neopakovatelná, nevrací se jeho výzva po druhé. jsou totiž osobním privilegiem.


01.03.2006 - 13:12   JR  
» Mt 22, 1-14

Symbol eucharistie
Podobenství o prostřeném stole se uskutečňuje liturgicky v eucharistii. I tu je mnoho těch, kdo odmítají pozvání. Nepřicházejí. Ale je jistý druh odmítnutí i u těch, kdo k přijímání přistupují. V eucharistii se setkáváme s Kristem. jeho milost je nekonečná, všemohoucí. Říká se, že by stačilo jedno přijímání k tomu, abychom se stali svatými. Milost však nemůže působit tam, kdejí stojí v cestě překážka, způsobená lidskou vůlí. Setkání s Kristem přetváří člověka, ale ten se nechce dát docela přetvořit. sv. Ignác z Loyoly mluví „o třech druzích pokory“. Jedněm stačí, aby se nedopouštěli těžkého hříchu, a tak se spasili. Eucharistie jim k tomu dává sílu. Druzí se modlí za to, aby byli svatějšími, ale sami život změnit nemíní. Teprve třetí typ lidí odpovídá plně milosti. Rozhodnou se totiž udělat vše, co je vůle Boží. V jejich srdci tedy Boží milost nenarazí na žádnou překážku a svaté přijímání má plný posvěcující účinek.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 22, 1-14

      Dostať pozvanie to je milá a čestná vec, zvlášť pozvanie na hostinu. Hostina, spoločný stôl, je znakom blízkych, osobných kontaktov. Uvedomujeme si naplno, že táto príjemnosť a táto pocta postretla každého z nás?
      Sám Boh nás pozýva k blízkemu, srdečnému, dôvernému spolužitiu s ním; takéto spolužitie je započatím nebeského kráľovstva. Boh nás chce usadiť pri svojom stole ako dôverníkov svojich tajomstiev, svojich spasiteľných plánov a zámerov; chce nás mať pri sebe ako svoje príručné nástroje, ktoré by mohol použiť pri svojom konaní.
      O našich blízkych, srdečných vzťahoch s Bohom, a teda o tom, že sme prijali jeho pozvanie, možno s istotou hovoriť, ak sa oddávame Bohu vo väčšej miere, než sa to zmestí do hraníc prísnej povinnosti. Každodenná modlitba, nedeľná sv. omša a ročná spoveď - nesvedčia o blízkosti. To je sotva toľko, aby sme neboli vyhodení von do tmy. Nepochybne prijali pozvanie prítomní tu na častej sv. omši, tí, čo často pristupujú k sv. prijímaniu, čo sa zaujímajú o záležitosti Cirkvi, vykonávajú charitatívne či apoštolské úlohy.
      Samozrejme, spoločná účasť na hostine s Bohom nemá byť len nejakou formalitou, ktorú treba splniť. Ak hneď, ako odídeme od modlitby, upadáme do nevážneho rozčúlenia a netrpezlivosti, ak strácame náladu, lebo nebo je zamračené, ak zabúdame na urobené predsavzatia - vyzerá to tak, ako keby sme sa vzdialili od stola na hostine.
      A tento stôl, zvlášť Eucharistie, má nám zistiť silu pre účinné budovanie kráľovstva aj na týchto „križovatkách“, uprostred tých, ktorí neprijímajú pozvanie.


12.12.2005 - 20:06   -ls-  
» Mt 22,1-14

   „To dnešní evangelium je nemožná historka. Něco takového se vůbec nemůže přihodit.“ - Tak soudil jeden posluchač. - „Že jsem někam pozván a nemám čas přijít, to se může stát. Že jsem někam pozván a nechce se mi, to se také stává. Že pozvání založím, zapomenu na ně a ani se neomluvím, i to je lidské. Ale že by někdo byl nezdvořilý k poslu, který ho přichází pozvat, že by ho někdo dokonce zabil, to se mi zdá jaksi za vlasy přitažené.
   A že by král, který zve na hostinu - a král je přece vždycky obrazen dobrého Boha Otce, že by se ten král rozčilil a vyhodil hosta, který není patřičně oblečený - to už je docela absurdní.“
   I vám se možná tohle podobenství zdá tak trochu nemožné. Jenže se jím nastavuje zrcadlo právě nám. Nám se tu ukazuje, jak nemožně se často vůči Bohu chovají lidé, jak nemožně se často chováme my.
   Kdo jsou to poslové Boží, to víme - byli to proroci, byli to apoštolové, dnes jsou to kněží.
   „Osud proroka“ - to je výraz příslovečný. Osud proroka má ten, kdo je odmítán, pohrdán, pronásledován. Apoštolové krom jednoho zemřeli všichni smrtí násilnou, byli zabiti. Od Štěpána až po naše dny nemají kněží nikdy a nikde na růžích ustláno.
   A ti pozvaní, co nepřišli?
   Kolik je nás tady v kostele - a kolik pokřtěných lidí, křesťanů, bydlí v obvodu naší farnosti? Kolik je katolických rodin, kde jde do kostela jen babička a ostatní si jdou po svých zájmech? Kde jsou otcové, kde je mládež, kde jsou děti? Všichni jsou pozvaní, ale všichni si myslí, že to, proč zůstali doma, je důležitější, než účast na hostině Božích dětí.
   Bez svatebního roucha
   Ale pozor! Abychom se nezačali povýšeně ohlížet na ty, co nejdou do kostela, abychom se nezačali považovat za lepší už jen proto, že do kostela jdeme, má podobenství Pána Ježíše ještě pokračování: O člověku, který sice na hostinu přišel, ale bez svatebního roucha.
   Když nepřišli ti prvně zvaní - v podobenství se tu míní lid Staré smlouvy, izraelité - zve Král na hostinu všechny bez rozdílu. Sám je chce uschopnit hostiny, sám je chce proměnit svatebním rouchem, které pro každého uchystá. Ale kdosi na tu proměnu nedbá. Někdo se nechce dát proměnit, vykoupit, někdo chce paličatě zůstat tak, jak je. A ten se sám vydal osudu nevděčného hosta.
   A tak zůstává posledním slovem podobenství varovné konstatování, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.
   Co na to vy, děti?
   Jak se vám líbilo, děti, to dnešní vypravování Pána Ježíše? Je to krásné, viďte, že máme takového Otce, který zve do nebe všechny. Nikoho nevylučuje, jako to dělají někteří, kteří se kamarádí jen s někým, a s druhými ne.
   Ale je to pro vás také nárok a úkol: Chránit si čistotu křestního roucha, nepošpinit je hříchy. A vyhovět Božímu pozvání: rádi chodit v neděli do kostela, rádi a s láskou jít ke svatému přijímání. Ochotně být Božími posly a vyřizovat Boží poslání lidem kolem sebe. Jak? Třeba tak, že budete vyprávět, co jste slyšeli v kázání doma těm, kdo se do kostela nedostali. Anebo tak, že budete ochotně pomáhat svému knězi - vyslanci Kristovu v naší farnosti.
   Co na to my, dospělí?
   Jak se dnešní evangelium týká nás, dospělých? My už od křtu nosíme pozvánku do nebe, svatební roucho milosti Boží. Všichni lidé jsou pozváni, všem lidem Bůh to roucho stále a trpělivě nabízí.
   Nakonec se ještě bude rozhodovat, kdo zůstane uvnitř navěky a kdo zůstane navěky venku. Ještě se bude rozhodovat, kdo z povolaných se stane také vyvoleným.
   Ale o tom si rozhodneme každý o sobě sám.


30.09.2005 - 14:42   Angelo Scarano  
» Re: Mt 22, 01-14

      Máme tu poslední ze tří podobenství adresovaných velekněžím a farizeům. Přesněji řečeno máme dvě podobenství:
1/      o hostině (v. 1-10);
2/      o svatebním šatě (v. 11-14).
      V prvním podobenství se znovu objevuje téma nepřijetí Božích poslů (a potažmo jejich poselství). Toto nepřijetí ze strany některých židů však zároveň umožňuje účast na hostině všem. Bůh zve na tuto hostinu všechny, „zlé i dobré“. Nakolik je pravdou, že Bůh volá a povolává „nás bez nás“ (bez našeho „přispění“ – první podobenství), natolik je pak také pravdou, že nás nevyvolí „bez nás“ (bez naší spoluúčasti, bez našeho pravdivého „ano“ – druhé podobenství).

      1 Není zanedbatelné, že následující podobenství jsou určena právě velekněžím a starším lidu - čili těm, kteří odmítají Ježíšovo učení a poslání. Velekněží a starší měli dokonce v úmyslu zmocnit se Ježíše, ale kvůli zástupu tak neučinili (21,46).
      2 Opět zavádějící liturgický překlad – nebeské království není přirovnáno ke králi, ale k celému ději (nebeské království je totiž dynamickou skutečností: je to svrchovaná Boží přítomnost postupně přicházející). Lepší překlad je „s nebeským královstvím je to tak, jako když“ (tak ekum. překlad, který věrně tlumočí příslušný aramejský výraz používaný jako úvod podobenství). Tentokrát se pro přiblížení tohoto království používá symbolu svatební hostiny, jako už víckrát v Bibli.
      3 Těmi posly mohou být proroci, chápaní jako Boží vyslanci a zprostředkovatelé pozvání. Přesněji se jedná o proroky „eschatologické doby“, tj. o Jana Křtitele, Krista a jeho apoštoly. Jejich pozvání se setkává s negativní reakcí: použitý minulý čas průběhový („nechtěli přijít“) označuje trvající odmítavý postoj.
      4-5 Podobně jako v předchozím podobenství (21,36), i v tomto případě je učiněn druhý pokus: jiní služebníci jsou vysláni s úkolem pozvat na hostinu. Ukazuje se tak Boží trpělivost a velkorysost tváří v tvář lidskému nezájmu. Toto evangelní místo zrcadlí starozákonní Př 9,2.5, kde zosobněná Boží moudrost připravuje velkolepou hostinu a prostřednictvím svých poslů na ni zve: „(Moudrost) porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl. (Zve:) ´Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila´.“
      Podruhé přichází odmítnutí ze strany pozvaných: nedbají o pozvání, jsou lhostejní, plni zájmu spíš o své záležitosti, o svůj majetek. Touto reakcí fakticky popírají „velkolepost královské hostiny“, nedoceňují privilegium, že na takovou hostinu smějí.
6 Někteří dokonce pochytali tyto služebníky, potupně je ztýrali (to je přesný význam slovesa hybrizó, jak správně uvádí ekum. překlad) a zabili. Je to zjevná narážka na osud Jana Křtitele, Krista či samotných učedníků.
      7 Na rozdíl od předchozího podobenství nemají posluchači sami doplnit, jak zareaguje král: vypovídá nám o tom samotné podobenství („Král se rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil“). Uvedená formulace nám silně připomíná zničení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu. Z toho však nevyplývá, že se jedná nutně o „vaticinium post eventum“ („proroctví po události“ – lit. druh používaný v antickém písemnictví). A v každém případě se tato slova nemusí vztahovat právě na zničení Jeruzaléma: koneckonců použité obraty se vyskytují už v Iz 5,24-25.
      8-9 Opět se opakuje, že hostina je připravena (jsme v eschatologické době!), pozvaní jí však nebyli hodni, nestáli o ni. Král znovu posílá své služebníky – ne sice na rozcestí (tak nepřesně liturg. překlad), ale spíš na hlavní silnice, které vedou z města (jakési „výpadovky“). Díky odmítnutí pozvaných dostávají tak šanci jiní. Je to podobné vyústění příběhu jako v předchozím podobenství, kde se dočteme o tom, že vinice byla vzata původním vinařům a dána jiným (21,41.43).
      10 Služebníci mají shromáždit „zlé i dobré“ – stejnou myšlenku nacházíme v podobenství o síti, kde byly „špatné i dobré ryby“ (13,47.48). Teprve v druhé fázi je třeba oddělit „špatné od dobrých“, jako v našem podobenství (v. 13). Tak jako tak se tu znovu potvrzuje, že Otec „nabízí ruku“ všem, zlým i dobrým: on ve své dobrotě „dává svému slunci svítit na zlé i dobré“ (Mt 5,45). Není nutné přesněji určit, koho představují „zlí“ a koho „dobří“. Uspokojivý není ani jeden z těchto dvou výkladů: ti první jsou pohané a druzí židé, anebo zlí jsou „celníci a nevěstky“, kdežto dobří „spravedliví židé“. Ani jedna z těchto dvou možností by nezapadala do vyprávění.
      11-12 Verše 11-14 jsou patrně Matoušovým dodatkem. Nejedná se však o podobenství samostatné, ale navazující na předchozí pasáž. Host bez svatebních šatů představuje toho, kdo sice přijal pozvání (na rozdíl od těch pozvaných, kteří upřednostnili své záležitosti!), ale nezareagoval přiměřeně: jeho „ano“ bylo jen polovičaté, nedotažené. Dalo by se říci, že jeho „ano“ bylo povrchní, nedůsledné, přimíšené s „ale“ a „ne“.
      Není nutné vidět ve svatebních šatech symbol „spravedlivých skutků“, i když na druhou stranu právě závěr předchozího podobenství (21,43 – „Boží království jim bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce“) a celkové zaměření Matoušova evangelia nás vedou tímto směrem (viz také Zj 19,8). S jistotou ale můžeme tvrdit, že člověk se svatebními šaty představuje toho, kdo na pozvání kladně a přiměřeně odpověděl.
      13 Stejná formulace je také v 8,12 a 25,30. Tma představuje smrt (tma je opakem světla, symbolizujícího život), pláč a skřípění zubů vyjadřují prožitek velké bolesti.
      14 Tento poslední výrok vhodně zakončuje podobenství. „Mnozí“ zde znamená „všichni“, v souladu se semitským způsobem vyjadřování (tj. „všichni“, kterých je mnoho). K tomuto výkladu nás ospravedlňuje i verš 9: „pozvěte na svatbu, koho najdete“. Slovo „mnozí“ je v protikladném paralelismu k „málokteří“: z toho nám vyplývá, že „málokteří“ neoznačuje počet malý, ale neúplný („všichni jsou pozváni, ale ne všichni jsou vyvoleni“). Opět se jedná o semitský způsob vyjadřování („málo“ ve smyslu „méně než“, tj. „ne všichni“).
      Toto podobenství vposledku vyjadřuje to, co velmi dobře věděla matoušovská obec: ne všichni přijímají evangelium, a z těch, kteří jej přijímají, ne všichni žijí v souladu s tímto povoláním. Uvedené verše nám tedy připomínají, jak velký význam mají jak odpověď, tak odpovědnost. Volání se nejprve stává po-voláním, pak vy-volením: není však vy-volení bez s-volení člověka.


30.09.2005 - 14:42   Angelo Scarano  
» Re: Mt 22, 01-14

      Noblesse oblige – šlechetnost zavazuje. Prokázaná čest volá po čestné odpovědi. Královská nabídka volá po královské odezvě.
      Nikdo z nás by nešel na svatbu v montérkách či teplákové soupravě. Velmi jasně bychom totiž vnímali závažnost takové události a nechtěli bychom zklamat očekávání hostitelů… a přivodit si ostudu.
      A takový příklad ze života by možná automaticky volal po „duchovní aplikaci“, a sice že nesmíme přijít bez svatebních šatů na Boží hostinu. Musíme přijít „vhodně oblečeni“. Takové moralizování („musíš“) je však cizí našemu podobenství. Tam se klade důraz na skvělou hostinu, na velkou nabídku. Na tuto hostinu mají královští služebníci zvát, ne nutit. Nenajdeme tam zmínku „musíte přijít na hostinu“, ale najdeme: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Hospodin, jako pravý gentleman, chce přilákat člověka jemně. On nabízí – a na pozvaném je, aby odpověděl. Nejen kladně, ale také přiměřeně. Nestačí totiž přijít na svatbu „v pracovním oblečení“, to by bylo naprosto nemyslitelné. To by znamenalo, že dotyčný nepochopil, kam vlastně jde. Pokud ví, že se jedná o výjimečnou královskou hostinu, pak se „automaticky“ vystrojí „královsky“. A pokud nechápe vzácnost této nabídky… pak není pomoci.
      Podobenství nevybízí přímo k dobrým skutkům, ani neříká, co to znamená „přijít ve svatebním šatu“. Spíš chce upozornit na to, že není možné odpovědět na Boží pozvání… jako ten nešťastník, který byl pak vyhozen ven. Právem, protože on o tu slavnost nestál.
      Pokud aspoň trochu pochopíme, co to je za privilegium smět na hostinu s Hospodinem, pak „automaticky“ odpovíme přiměřeně. Takřka sami od sebe budeme vědět, jak se připravit na tuto hostinu. Vždyť každému z nás je jasné, že „noblesse oblige“.


21.07.2004 - 20:09   PaedDr. František Dancák  
» Mt 22, 4-5

      Básnik Kupčík, túžbu človeka po výšinách, po vyššom cieli, vyjadril slovami: „Iné bohatstvá, nie iba hľadanie zlata, vedie ťa k vrchom. Čím vyššie vystúpiš, tým ďalej dovidíš a zdoláš tým aj sám seba.“
      Tak aj s našou spásou. Hlavnou chybou pri zanedbávaní spásy je prevrátené poradie životných hodnôt, to jest zanedbávanie vyšších Božích darov preceňovaním nižších vecí Božieho stvorenia. Božie varovanie: „Hľadajte teda najprv Božie kráľovstvo.. a toto všetko dostanete navyše“ (Mt 6, 33), je trestuhodným prehliadnutím Boha a jeho pozvania. Ak Boh volá, musí ustúpiť všetko ostatné. Tí, ktorí odmietnu pozvanie, môžu často beztrestne ostať pri svojich „poliach, obchodoch“. Vyúčtovanie však raz príde. V deň súdu nám bude všetko zjavené. Podľa podobenstva, každý, kto pozvanie nebral vážne, bude vyhodený do tmy (Mt 21, 13).


13.01.2004 - 21:47   PaedDr. František Dancák  
» Mt 22, 5

      Sv. Tomáš Morus, anglický kancelár, chodieval denne na sv. prijímanie. Mnohí sa tomu čudovali a hovorili: „Pri toľkej práci a starostiach ešte chodíte tak často do chrámu a na sv. prijímanie?“
      „Práve preto“, odpovedal kancelár. - „Ak mám mnoho práce, ktorá je často nad moje sily, idem k Pánovmu stolu posilniť sa. Ak ma zvierajú starosti, idem sa povzbudiť pri nebeskej hostine. A keď ma roztržitosti dvorného života chcú zviesť k nerozumnosti, nachádzam u Pána zas pokoj a múdrosť.“
      Prehnaná starosť o pozemské veci dokáže človeka tak zaujať, že „nemá čas“ pre vyššie záujmy a strastí z nezriadenej lásky k časným záujmom. V obsadenom rozvrhu hodín nie je potom miesto pre modlitbu a bohoslužbu. Toto môžeme dosiahnuť iba vtedy, ak sa budeme vedieť povzniesť nad časné záujmy, nájsť čas pre Boží hlas, ktorý nás ustavične volá: „Poďte...!“



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet