23.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Slovo, najlepší umelec, prišlo k nám na zem, nevezmúc nejakú vzácnu hmotu z nebies, ale v blate ukázalo veľkosť svojho umenia.”

~sv. Teofil~

12.06.2003 - (čítanosť2907 reakcie11)


Mt 21, 28-32

      28 „Čo poviete na toto? Istý človek mal dvoch synov. Prišiel k prvému a povedal mu: „Syn môj, choď dnes pracovať do vinice!“ 29 Ale on odpovedal: „Nechce sa mi.“ No potom to oľutoval a šiel. 30 Išiel k druhému a povedal mu to isté. Ten odpovedal: „Idem, pane!“ Ale nešiel. 31 Kto z týchto dvoch splnil otcovu vôľu?“ Odpovedali: „Ten prvý.“ Ježiš im povedal: „Veru, hovorím vám: Mýtnici a neviestky vás predchádzajú do Božieho kráľovstva. 32 Lebo k vám prišiel Ján cestou spravodlivosti, a neuverili ste mu. Ale mýtnici a neviestky mu uverili. A vy, hoci ste to videli, ani potom ste sa nekajali a neuverili ste mu.
12.06.2003 | Čítanosť(3248)
Mt 21, 33-46
12.06.2003 | Čítanosť(3120)
Mt 21, 18-27
12.06.2003 | Čítanosť(2726)
Mt 21, 12-17


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Mt 21,33-43

O velké lásce se zpívají písně, vyprávějí romány a skládají básně. Právě jsme v prvním čtení naslouchali písni a v evangeliu vyprávění o velké lásce. O lásce, která nebyla opětována, která byla oklamána.
Někdy se toto biblické vyprávění nazývá podobenství o zlých vinařích - ale to není přesné. Hlavní postavou v každém románě, v každé povídce o lásce je přece ten zamilovaný, ten milující.
V tom milujícím snadno rozpoznáváme Boha Otce. Jak krásnou vinici, jak krásný svět nám lidem připravil, co vše pro nás udělal, abychom přinášeli úrodu lásky, abychom dobrotu Stvořitele spláceli svým dobrým životem.
My totiž nejsme na vinici Božího království pozváni jako diváci na divadle, kteří jen sedí a tleskají. Jsme pozváni, abychom spoluvytvářeli program, abychom dávali druhým z toho, co jsme sami dobrého dostali.
Ale my se často nechováme lépe, než ti první nájemci v podobenství - děti Izraele. Dobro dobrem nesplácíme, Boží proroky a kněze kamenujeme a zaháníme, Božího Syna svou zlobou křižujeme.
Tolika zklamání v lásce se dočkal ten milující. Ale on se nedá odradit, to je na tomhle příběhu nejúžasnější: Bůh důvěřuje velmi houževnatě v dobro, které je v člověku - stále znovu posílá proroky na vinici, stále znovu dává člověku příležitost, nabízí přátelství.
Poslechněte si vyprávění ze staré zbožné Rusi - jak pěkně dovedli znázornit bezmeznou vytrvalost Boha Otce v jeho snaze pomoci člověku.
Žila kdesi žena, která byla moc zlá. Ani jediný dobrý skutek za svůj život neudělala, jenom pořád kde mohla, ubližovala. Nakonec umřela a čert ji vhodil do ohnivého jezera. Její anděl strážný se nad tím moc trápil a pořád hledal a vzpomínal, jestli by se aspoň nějaký dobrý skuteček nenašel. - Našel se: kdo hledá - najde. A tak hned hlásil Pánu Bohu: „Ta žena jednou vytrhla na své zahrádce mladou cibulku a dala ji zadarmo žebračce!“ A Pán Bůh řekl: „Dobrá - vezmi tu cibulku, natáhni se s ní k té ženě v ohnivém jezeře, aby na ni dosáhla. Jestli se na ní nechá vytáhnout, půjde do nebe. Ale jestli se cibulka přetrhne, pak ať zůstane, kde je.
Anděl hned spěchal k té ženě v ohnivém moři a pověděl jí, co a jak Bůh o ní rozhodl. Řekl jí: „Chyť se a necukej se a já tě vytáhnu.“
A tak se žena chytila, anděl táhl a šlo to zpočátku dobře. Jenže pak to zpozorovali jiní, kteří byli též v pekelném ohni, a začali se té ženy chytat, aby se zachránili s ní. Ale ta zlá žena byla pořád ještě zlá: nepřála jim, aby se také zachránili, začala kolem sebe na všechny strany zlostně kopat a křičet: „Vy ne, jen já sama, to je moje cibulka.“ A jak se tak zlostně škubala a kopala, cibulka se přetrhla a žena spadla zpět do ohnivého jezera. A je tam dodnes.
Pěkně se tu vyjadřuje hned dvojí:
Za prvé, že vše, co děláš ochotně, rád, nezištně - i ten nejmenší dobrý skutek - sahá až do věčnosti, nezaniká. To dává našemu člověčenství a našemu jednání velikost.
A za druhé, že Boží láska k člověku je trpělivá a vytrvalá. V každé chvíli života, až do posledního okamžiku, posílá otec člověku nějakou tu cibulku, aby se mohl zachránit.
Lide můj, co víc jsem měl pro tebe učinit? - zní světem velkopáteční zpěv. Boží syn se obětoval až k smrti, aby nám pomohl. A co my?
Teď čeká i od nás, že upřímně a rádi budeme pomáhat lidem kolem sebe, že budeme spolupracovat na Božím království dobra.
Dáme se do toho s novou chutí? Pojďme o ni společně prosit.


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 21, 28-32

“Jdi dnes pracovat na vinici!“ „Ano, pane.“A nešel.
Vypravoval misionář na ostrově v Tichém oceánu, jak je těžké pro Evropana si zvyknout na odlišnou mentalitu. U nás se vyhrožuje dětem, že dostanou uhel na jazyk, když lžou nebo slibují neupřímně. Tam prý je zase hlavní bod výchovy naučit dítě, aby neodmlouvalo. Misionáři prý se stalo, že požádal děti, aby mu odpoledne pomohly přenést věci. Všechny s úsměvem přisvědčily a žádné nepřišlo. Když se pak zlobil, děti plakaly, že je na ně zlý, za to že mu slušně a pěkně odpověděly. Ale pak dodal, že ti domorodci ne jsou lháři. Musí se ovšem ptát jinak, když od nich něco chce. Přisvědčení na dotaz je pouhá slušnost, to tam každý ví a s tím počítá. Naše evropská mentalita je ovšem odlišná. U lidí bychom s planým přitakáváním nepochodili. Ale buďme upřímní! Vůči Bohu, kolik příslibů, obsažených v modlitbách, které denně opakujeme, zůstává jen zdvořilostí typu z Tichého oceánu.


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 21, 28-32

Odpověděl: „Mně se nechce.“Ale potom toho litoval a šel.
Chuť k jídlu je známka dobrého žaludku a tělesné struktury, chuť k práci prozrazuje duševní zdraví. Bohužel zdravých lidí je málo, jak tělesně tak i duševně. Nemají-li někteří chuť k jídlu, tím více je těch, kterým se nechce pracovat. Řeknou-li to otevřeně, jsou alespoň upřímní a nemusejí si vymýšlet neskutečné potíže. Ale k upřímnému přiznání se musí přidat i jiné upřímné zjištění, že se totiž dá pracovat, i když se člověku nechce. Scholastika rozlišovala dva termíny, těžko přeložitelné do češtiny Jeden je voluntas, tj. vůle se rozhodnout, umět říci: Já chci. Druhý termín je velleitas, pro kterou nemáme podstatné jméno v češtině, ale opsané znamená: Chce se mně. Charakter a mravnost člověka tvoří to první. A když člověk dokáže říci: „Chci, i když se mi nechce“, je jeho skutek záslužnější a zdatnější, než kdyby měl velkou chuť, ale slabou vůli.


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 21, 28-32

Celnici a nevěstky vás předcházejí do Božího království.
Několikrát čteme v evangeliu spojení „celníci a nevěstky“. Byly to totiž dva typy hříšníků, kterými se nejvíc opovrhovalo, a kteří se, z jejich pohledu, nestarali o Boží zákon. Patřili rozhodně k těm, kterým se nechtělo pracovat na Boží vinici. To, že se jich Kristus několikrát zastal, ovšem způsobilo pohoršení. Žádná společnost nesnáší, aby se lidé dobré pověsti srovnávali s těmi, kteří mají špatné jméno. Nikde se ovšem Kristus nezastává jejich způsobu života, zná dobře jejich hříchy, ale vyjadřuje tu svůj zvláštní postoj k hodnocení člověka, tj. podle schopnosti a odhodlání obrátit se. Pohádky rozlišují lidi zásadně dobré nebo nenapravitelně zlé. Život není pohádka. Písmo nám všem zjevuje hříšnost a slabost, ale i možnost obrátit se, dělat pokání. To je proto hlavním tématem kázání v Bibli.


12.12.2005 - 20:06   -ls-  
» Mt 21,28-32

   Bývají v nás oba
   „Co soudíte o těch dvou bratřích?“ Tak se nás ptal Pán Ježíš. Mohl mluvit ještě o třetím bratru - který pokaždé řekne nepůjdu a také nejde - , ale takoví zlí paličáci snad mezi námi nejsou.
   Mohl mluvit i o čtvrtém, který pokaždé řekne půjdu a vskutku pokaždé běží a úkol pokaždé vzorně udělá. Takových čítankových hodných Fridolínů mezi námi asi také moc není.
   Ale v každém z nás je ten nebo onen z těch dvou brášků, o kterých Pán Ježíš mluvil. A ve většině z nás je něco z obou zároveň, jak kdy jsme naložení.
   Zbrklá ochota
   Ten první, co říkal ochotně ano ano, ale pak nešel nikam, ten v nás často zbrkle a horlivě ledaco naslibuje a ani neuváží, jestli je to vůbec možné splnit. A pak se za námi vleče slib, závazek, povinnost, s kterou si nevíme rady. A to je ošklivé.
   Nebo jindy slíbíme, abychom měli od žadatele pokoj, abychom se zbavili jeho naléhání. Splnit slib se nám pak nechce a odkládáme to. A to je také ošklivé.
   Zbrklá neochota
   Ten druhý bratr v nás, co napřed řekl nepůjdu, ale potom šel, - toho také známe. Když slyšíme, co se po nás chce, co nám někdo ukládá, všechno se v nás vzepře nechutí: Nebudu, nepůjdu, neudělám! - Co pořád jen já, - ať to udělá někdo jiný! Ale pak se v nás přece jen ozve hlas svědomí a ten tu nechuť přemůže. Jdeme a uděláme. Tak by to mělo být pokaždé, protože v tom je láska. Ne v pěkných slovech, v citech, ale v činech.
   Vzpomínám, jak to často bývá v leckterém domě s vámi, děti. Tatínek přišel z práce, synek ho chytne kolem krku: „Tati, to jsem rád, že jsi doma.“ - Tatínek mu řekne: „Tak mi skoč pro cigarety.“ „Kdepak, tati, já nemůžu, chci si dokreslit eroplán.“ Řekněte sami, co má pak za cenu taková líná láska.
   Řiďte se svědomím
   Ještě jednoho si všimněte: Před chvílí jsem říkal, že se v člověku ozve hlas svědomí.
   Co je to hlas svědomí? Je to schopnost rozeznávat, co je dobré a co je zlé. Už malé dítě to umí. Je na něm dobře poznat, když něco vyvede: Ví, že se to nesmí, je zahanbené.
   Ten hlas je v hlubinách lidské duše. Člověk si ho sám nedal, ten dal do lidské duše sám Stvořitel. Často je nám ten hlas i nepříjemný, protože nás stále vybízí, abychom dělali co je dobré - a to se nám pokaždé nechce.
   Je-li naše lenost nebo špatnost příliš velká, pak dokáže svědomí přehlušit. Tak na tom byl ten bratr, co slíbil a nešel.
   Někdy svědomí nezvítězí hned, ale když je dobrá vůle, přece pomalu dokáže přemoci lenost nebo zlost. - To je případ bratra, který napřed odmlouval, ale pak šel.
   Shrnutí
   Celý život se musíme učit, abychom slibovali jen tolik, kolik můžeme udělat. A abychom udělali, co jsme slíbili. Aby skutek neutek. Raději slibujme méně, ale co slíbíme, dodržme:
   Mluvky a podvodníky poznáš podle nesplněných slibů.
   Kristovy učedníky poznáš podle toho, že slovo dodrží.


17.09.2005 - 06:46   Angelo Scarano  
» Mt 21, 28-32

      Ošemetné podobenství – snadno vzbudí zdání, že neříká nic převratného. Vždyť poselství je naprosto jasné: naše slovo (poslušné „ano“) má být doprovázené skutkem. To je však tak jasné, že nepotřebujeme nějaké Ježíšovo poučení! Vždyť pokud jsme aspoň trochu poctiví, sami od sebe rozeznáváme, kdy jsme řekli „ano“, ale pak… „skutek utek“ (jako v případě druhého syna). Nepotřebujeme Ježíšova slova, abychom rozpoznali svoji polovičatost.
      Situace však bohužel není tak černobílá, jak se na první pohled může zdát. A to ani v případě posluchačů tehdejších, ani současných. Komu Ježíš řekl toto podobenství? Ne lidem, kteří se nezajímají o Otcovu vůli, kteří si žijí podle svých přání, bez zájmu o Boží slovo – naopak, lidem nasazeným pro Boží věc, kteří se snažili žít naplno podle Božího zákona. Navíc tito lidé uvedli ve skutek svoje „ano“ (byli to lidé „bohatí na dobré skutky!“).
      A Kristus oceňuje tento dobrý začátek, a proto tyto zbožné přirovnává k druhému synu, který zpočátku vyslovil svoje „ano“. Vytýká jim snad polovičatost, dobré úmysly a velkodušná rozhodnutí… bez skutků? Ne! Jejich chyba je někde jinde. Oni začali dobře (ba velmi dobře), protože velkodušně řekli Bohu „ano“: přijali Boží zákon (a žili podle toho s maximálním nasazením!). Ale pak se nečekaně „zastavili“, odmítli jít dál. Kdy? Když Bůh k nim promluvil skrze Jana Křtitele. Jejich neposlušnost však nebyla tak „okatá“ jako u toho druhého syna: nevyslovili jasné „ne“. Oni poznali „otcovu vůli“ (v Janových slovech), ale ponechali si „neutralitu“, odstup (jak je patrné z předcházející rozmluvy s Kristem, 21,23-27). Nepřijali Janova slova jako slovo Boží určené pro ně. A samozřejmě se podle toho ani nezařídili – a tak se projevila jejich neposlušnost.
      Podstatu jejich neposlušnosti nám objasní krátké vysvětlení řeckých pojmů hypakuein (poslouchat) a parakuein (neposlouchat). První slovo znamená v doslovném překladu pozorně naslouchat, poskytnout sluch, podřídit se. A druhé slovo znamená slyšet špatně, naslouchat roztržitě („napůl“), bez pocitu závaznosti. Zkrátka nepustit Boží slovo „k tělu“, k srdci. A v tom tkvěla neposlušnost velekněží a starších.

      Protilátkou na tuto neposlušnost je upřímné „tady jsem“ (v hebr. hinnéní): toto zvolání vyjadřuje ochotu naslouchat i jednat. Tato krátká věta je jedna z nejprostších, ale Bohu nejmilejších. Takto odpověděli Abraham (Gn 22,1), Mojžíš (Ex 3,4), Samuel (1 Sam 3,1), Izaiáš (Iz 6,8), Ježíš (Žd 10,9). Tímto slovem se člověk staví do Boží přítomnosti, před Boží pohled – aby naslouchal, co Bůh říká. Nejen na-slouchal, ale i po-slouchal.

      „Tady jsem“ – kouzelná věta, ne?


17.09.2005 - 06:45   Angelo Scarano  
» Mt 21, 28-32

      Podobenství o dvou synech je první ze tří podobenství o neposlušnosti velekněží a starších. Perikopa je velmi dobře strukturována: nejprve máme otázku (v. 28, ekum. překlad: „Co myslíte? Jeden člověk…“, tak skoro všechny moderní překlady; bohužel liturg. překlad první dvě věty spojuje), pak podobenství (28b-31a), nakonec aplikaci (31b-32).

      Ti, kteří se tázali po Ježíšově pravomoci („Jakou mocí to činíš?“ – v. 23), jsou zde usvědčeni jako neposlušní, protože nechtějí poslechnout Boží výzvy. Naše podobenství je názorným výkladem předchozí pasáže, kdy velekněží a starší lidu ukazují, že nepřijímají Boží podněty k obrácení (skrze Jana Křtitele, 25-27).

      28 Otázka má vyvolat pozornější naslouchání.
      Motiv „práce na vinici“ spojuje toto podobenství s podobenstvím z minulé neděle (Mt 20,1-16).
      29 Negativní odpověď zahrnuje neposlušnost a vzpouru – něco nemyslitelného v tak výrazné patriarchální společnosti, jakou byla židovská pospolitost. Nicméně tento postoj (nebo smýšlení) nebyl trvalý.
      30 Otec pak přistoupil k druhému synu a požádal ho o totéž. Reakce byla okamžitě kladná: „Zde jsem, pane“ (tak přesněji podle řeckého textu; slova „zde jsem“ vyjadřují ochotu k naslouchání, pohotovost k službě – viz Iz 6,8). I oslovení „pane“ podtrhuje tento postoj podřízenosti. V kontrastu k této kladné odpovědi je následná neposlušnost (je tu dokonalý protiklad mezi prvním a druhým synem, reakce jsou prohozené).
      Na otázku „kdo splnil otcovu vůli?“ je samozřejmá odpověď „ten první“. Méně samozřejmá a šokující je však aplikace s úvodním výrazem „amen, pravím vám“ (amen=skutečně, tak to je), který dodává velkou závažnost následujícím slovům. Tato aplikace ztotožňuje náboženské předáky s druhým synem, který vposledku nesplnil otcovu vůli, ačkoli původně měl „dobrou vůli“ a snahu (vždyť tito lidé přijali a žili zákon, ale nesetrvali v postoji poslušnosti a odmítli Boží vyslance, například Jana Křtitele, ale i samotného Krista). Evangelní úryvek však nevypovídá o tom, že by nutně „selhali nadobro“, bez šance na pozdější obrácení.
      Na druhou stranu, „hříšní vyvrženci“ společnosti, prostitutky a hamižní výběrčí daní, kteří původně odmítli konat to, co si přál otec, se posléze změnili a obrátili (jako ten první syn).
      32 Jan přišel „po cestě spravedlnosti“ (tak ekum. překlad, doslovněji podle řeckého textu) – toto patrně znamená, že Jan přišel „po cestě spásy“ (spravedlnost je v Bibli častým synonymem spásy). Jinými slovy: přišel, aby pokračoval „v linii dějin spásy“, a sice jako předchůdce Krista. Touto výpovědí se zároveň odpovídá na nezodpovězenou otázku v předcházejícím úryvku („Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ – 21,25). Náboženská elita neuvěřila tomuto Božímu poslu, a tím (obrazně řečeno) „odmítla jít na vinici“, splnit Otcovu vůli. Naproti tomu „outsideři“ společnosti uvěřili Božímu vyslanci, a tím vydali svědectví, které mohlo a mělo pohnout duchovními profesionály. Ani toto svědectví však nebylo přijato a stalo se tak „zatěžující okolností“: farizeové a učitelé zákona nyní nemají omluvu.


29.11.2004 - 11:41   Iveta Jarabkova  
» Re: Mt 21, 28-32

Nechat pracovat Jezisa na jeho vykupitelskom diele kazdeho z nas je najkrajsim oddanim sa a zverenim do ruk Bozich, ako to urobil i Jezis na krizi, ked so slovami : "Otce do Tvojich ruk porucam svojho ducha..." dokonal, aby vstal z mrtvych a vlial tak novu nadej do nasho zivota. Ci nie je nas zivot v polohe sustavneho obratenia, konania pokania a uvedomovania si vlastnej hriesnosti, prave tym, co od nas chce nas ucitel Jezis? A este: kazdy den prezit s Jezisom, aj ked je nasa buducnost niekedy bezutesna. Tento kazdodenny zivot v naruci Boha je velkou nadejou, ze Boh moze vsetko a moze i zmenit nasu bezutesnost na radost...


23.11.2004 - 07:56   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mt 21, 28-32

      Svätý Ján, svojím účinkovaním pri Jordáne, určil program pre Advent; nielen pre vtedajšie očakávanie, ale pre celý veľký advent, akým sú dejiny spásy – a pre ten osobný advent, akým je život každého z nás. Tým programom je obrátenie. Vyzýval k nemu Ján Krstiteľ – a poslúchli ho mýtnici a neviestky. Niekto z prítomných povie: tu nie sú mýtnici a neviestky. Ale obrátenie je potrebné v prvom rade tým, ktorí si myslia, že nepotrebujú žiadne obrátenie. To oni sú tým prvým synom, ktorý povedal „idem“ – ale nešiel, rátajúc s otcovskou zhovievavosťou voči milému synáčkovi.
      Ale, ako vidíme, obrátenie toho druhého syna, práve tých mýtnikov a neviestok, býva ľahšie než obrátenie takých spôsobných a zdanlivo dobrých synáčikov. Možno svedomie nám nevyčíta smrteľné hriechy; ale ak je v nás hoci len jeden maličký hriech, ktorý nechceme oľutovať – tak je nám obrátenie potrebnejšie než mýtnikom a neviestkam, ktorí sa chcú polepšiť. Neklamme sa teda, že sme dobrými kresťanmi, už obrátenými. Nikto nie je hotovým kresťanom. Kresťan to je niekto, kto sa ešte len ním stáva. A my po celý život sa máme stavať kresťanmi, po celý život sa obracať k čoraz dokonalejšiemu kresťanstvu. Obrátenie nie je akýmsi jednorazovým aktom – ale je to stále stávanie sa, stav duše a každodenná ťažká cesta.
      Ako správne, že sa sv. omša začína úkonom kajúcnosti: Uznajme pred Bohom, že sme hriešni. A v takom prípade tiež prosme Boha o milosť obrátenia.


28.08.2003 - 12:25   Lucinôčka  
» Re: Mt 21, 28-32

Boh opätovne volá a volá človeka k práci na spáse duše. Prvé volanie stalo sa v detstve; a keď niekto ochabol v starosti o svoju spásu, Boh ho hneď nezavrhol, ale volal opäť a volá ďalej... A volá najrozličnejším spôsobom. Niekto je práve v chráme a dotkne sa ho niečo z kázne alebo z evanjelia. Alebo niekto začuje Božie volanie cez slová spovedníka alebo číta dobrú knihu a z nej mu zaznie Božie volanie. Alebo vidí núdzu blížneho a tu mu zaznie volanie, aby šiel pracovať do tejto Božej vinice. Známu Matku Teréziu z indickej Kalkaty zastihlo Božie volanie k práci medzi najopustenejšími práve pri cestovaní, keď videla krajnú núdzu ľudí vyhodených na ulicu, zastihla ju povzbudzujúca myšlienka: Tu sa musí niečo začať robiť. Musíš začať prvá, a to hneď. Alebo Maximilián Kolbe zachytil Božie volanie už v mladosti, keď videl dve koruny, avšak naposledy mu zaznelo vo vnuknutí, že vystúpi z radu nastúpených väzňov a prihlásil sa namiesto svojho spoluväzňa.


24.08.2003 - 12:24   ak  
» Mt 21, 28-32

      Boh opätovne volá a volá človeka k práci na spáse duše. Prvé volanie stalo sa v detstve; a keď niekto ochabol v starosti o svoju spásu, Boh ho hneď nezavrhol, ale volal opäť a volá ďalej... A volá najrozličnejším spôsobom. Niekto je práve v chráme a dotkne sa ho niečo z kázne alebo z evanjelia. Alebo niekto začuje Božie volanie cez slová spovedníka alebo číta dobrú knihu a z nej mu zaznie Božie volanie. Alebo vidí núdzu blížneho a tu mu zaznie volanie, aby šiel pracovať do tejto Božej vinice. Známu Matku Teréziu z indickej Kalkaty zastihlo Božie volanie k práci medzi najopustenejšími práve pri cestovaní, keď videla krajnú núdzu ľudí vyhodených na ulicu, zastihla ju povzbudzujúca myšlienka: Tu sa musí niečo začať robiť. Musíš začať prvá, a to hneď. Alebo Maximilián Kolbe zachytil Božie volanie už v mladosti, keď videl dve koruny, avšak naposledy mu zaznelo vo vnuknutí, že vystúpi z radu nastúpených väzňov a prihlásil sa namiesto svojho spoluväzňa.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet