13.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Berte život taký, aký ho zosiela Boh: je to dlhá skúška, nepreniknuteľná príprava na neznámy osud. Osud potom, ten opravdivý, začína na prahu hrobky.

~Viktor Hugo~

12.06.2003 - (čítanosť2872 reakcie16)


Mt 18, 23-35

      23 Preto sa nebeské kráľovstvo podobá kráľovi, ktorý sa rozhodol vyúčtovať so svojimi sluhami. 24 Keď začal účtovať, priviedli mu jedného, ktorý bol dlžen desaťtisíc talentov. 25 Ale pretože nemal skadiaľ vrátiť, pán rozkázal predať jeho aj jeho ženu aj deti i všetko, čo mal, a dlh splatiť. 26 Vtedy mu sluha padol k nohám a na kolenách ho prosil: „Pozhovej mi a všetko ti vrátim.“ 27 A pán sa nad sluhom zľutoval, prepustil ho a odpustil mu aj dlžobu. 28 No len čo ten sluha vyšiel, stretol sa so svojím spolusluhom, ktorý mu dlhoval sto denárov. Chytil ho pod krk a kričal: „Vráť, čo mi dlhuješ!“ 29 Jeho spolusluha mu padol k nohám a prosil ho: „Pozhovej mi a dlžobu ti splatím.“ 30 On však nechcel, ale odišiel a vrhol ho do žalára, kým dlh nesplatí.
      31 Keď jeho spolusluhovia videli, čo sa stalo, veľmi sa zarmútili. Išli a rozpovedali svojmu pánovi všetko, čo sa stalo. 32 A tak si ho pán predvolal a povedal mu: „Zlý sluha, ja som ti odpustil celú dlžobu, pretože si ma prosil. 33 Nemal si sa teda aj ty zľutovať nad svojím spolusluhom, ako som sa ja zľutoval nad tebou?“ 34 A rozhnevaný pán ho vydal mučiteľom, kým nesplatí celú dlžobu. 35 Tak aj môj nebeský Otec urobí vám, ak neodpustíte zo srdca každý svojmu bratovi.“
12.06.2003 | Čítanosť(3358)
Mt 18, 1-11
12.06.2003 | Čítanosť(2663)
Mt 18, 12-22


19.11.2006 - 15:10   a.o.  
» Mt 18,21-35

Otázku „Snad až sedmkrát?“ bychom z hebrejské číselné symboliky museli převést asi takto: „Snad ne pořád?“ (sedmička je číslo pozemské plnosti, dokonalosti). Ježíšova odpověď: „Odpouštění, ani toho dokonalého, není nikdy dost. Odpouštěj, a nepočítej. Odpouštěj víc než dokonale.“ Proč? 1. Protože ti Bůh odpustil nesrovnatelně víc než, máš odpustit ty: 10.000 hřiven (ř. „talentů“) = 60 mil. denárů; na druhé straně pouhých 100 denárů - tedy víc jak půlmilionkrát méně. 2. Protože tvé neodpuštění tě blokuje vůči přijetí zdarma již darovaného Božího milosrdenství.


25.10.2006 - 22:10   -ls-  
» Mt 18,21-35

Minulou neděli jsme slyšeli v evangeliu odpověď na otázku, co mám dělat, když vidím, že se děje nějaké zlo, když vidím, že někdo hřeší.
Odpověď zněla:
1. Když máš naději, že si dá říct, pak mu domluv.
2. Když to nepomůže, tak vyhledej jeho přítele a spolu s ním se pokus mu pomoci.
3. Když se to ani vám oběma nepodaří, pak se poraď s církví, tj. s knězem.
4. Když však je ti hned předem jasné, že by bylo marné mu domlouvat, pak mlč. Nepomlouvej ho za zády.
Dnes se mluví o situaci, která jde víc na tělo: Někdo ublížil mně. - Jak se mám bránit? Jak se mám zachovat? Písmo svaté nám dává odpověď v celém světě neslýchanou. Říká: Odpusť!
Odpustit? To je proti naší povaze. Ta nám říká: „Nenech si líbit nic! Nedej se! Oko za oko, zub za zub! Oplať, pomsti se každému, kdo ti ublížil!“ - To je podle lidské přirozenosti. Tak lidé smýšleli před tisíciletími, tak smýšlejí i dnes. A tak bychom smýšleli ještě stále i my všichni, kdyby nepromluvil Bůh: Ty odpusť! Ty se nemsti!
Myslím, že tohle „odpusť“ by si žádný člověk sám ani nedokázal vymyslit. Na takový nápad by asi lidé sami nikdy nepřišli. To musel lidem povědět - zjevit Bůh.
Dnes jsme slyšeli toto zjevení Boží ve dvojí podobě: Starozákonní, - jak to Bůh říkal lidem skrze proroky; - a v podobě novozákonní, v evangeliu, - jak to lidem pověděl Pán Ježíš.
Na světě vždy převládalo přísné právo: Že dluhy se platí do posledního haléře. Že je spravedlivé potrestat za každé provinění. Odpustit - to byla velká novota. Rabíni řekli, že stačí odpustit nanejvýš třikrát - pak už ne. Petr projevil ochotu odpustit sedmkrát. Pán Ježíš řekl sedmdesátsedmkrát, tj. pokaždé, když druhý lituje a o odpuštění stojí.
Proč pokaždé?
Pán Ježíš to vysvětluje podobenstvím o způsobu Božího kralování: Království nebeské se podobá králi, který se slitoval a odpustil.
Rozumíš? Všichni jsme závislí na odpuštění Božím. Kdyby Bůh neodpustil naše hříchy a viny nám, všichni bychom zahynuli navěky. Pán Bůh nám odpustí, - ale jen tenkrát, když odpustíme my. To je důvod, proč mám odpouštět, vše odpouštět: aby Bůh i nám odpustil, vše odpustil.
Co jsme se dnes ve škole Boží naučili?
Bůh zjevuje lidem to, na co bychom sami nepřišli.
Postupně a částečně zjevoval lidem pravdy za starých časů - tomu říkáme Starý zákon.
Pak přišel Ježíš Kristus - Boží Syn. Jeho zjevení říkáme Nový zákon.
V knize Zjevení, v Písmu svatém, v Bibli, je popsáno všechno o našem životě, všechny jeho situace. Potřebujeme ovšem ještě toto: Božímu zjevení rozumět a podle něj se řídit.
Co na to říkáte, děti, mládeži? Bude to lehké? Já vím, že nebude. Proto vám hned napovím jak na to.
Když ti někdo něco zlého schválně udělá, když ti někdo schválně ublíží, braň se, samozřejmě, ale o tom zlém si pomysli: „Jsi ubožák, že jsi tak zlý. Máš pokřivenou duši, povahu, jsi křivák. Možná, že někdo ubližoval tobě, kdopak ví, čím trpíš, že jsi jak zkažený, kousavý pes. Je mi tě líto. Zkusím to s tebou po dobrém, s humorem, místo s rozčilováním.
Co si tedy chceme z dnešního kázání zapamatovat?
Budu se učit odpouštět.
Zlého politovat, místo se mu pomstít.
Proto dnes před svatým přijímáním i v týdnu doma se chceme modlit zvlášť pozorně slova Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 18, 21 – 19, 1

Mám odpustit?
Přivykli jsme mluvě, kterou nás naučilo evangelium. Považujeme za samozřejmé, že nám Bůh odpouští hříchy, a vybízíme se navzájem, abychom si odpustili. Ale je to tak samozřejmé? Jeden z prvních hlubších pocitů, který se v člověku probouzí, je naopak pocit spravedlnosti. Mají jej zvlášť vyvinutý děti a primitivní národy Pokud nebyly organizované státy, vedlo to ke zvláštnímu zvyku: krevní mstě. Když nepřátelé někoho zabili, lidé jeho kmene se zavazovali, že jeho krev pomstí. Byla to povinnost, ale bylo to také privilegium hlavy kmene. Teprve když on nechtěl, mohl to udělat někdo jiný. I u Židů v době, kdy byli kočovníky, se krevní msta považovala za samozřejmou (srv. Ex 21,23 nn., Lv 24,19). Ale přesto je tu jisté omezení. Hlavou izraelských kmenů je sám Bůh. Proto si rezervuje právo pomstít zlo (Dt 32, 35). Je třeba, abychom mu to přenechali. to je tedy první stupeň pokroku k přemožení zásady „zlo za zlo“: mít důvěru v Boha a přenechat soud jemu.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 18, 21 – 19, 1

Msti se Bůh?
Ti, kdo ponechávají mstu Bohu, si ovšem přejí vidět Boží tresty, které dopadnou na nepřátele. Příkladem je například prorok Jeremiáš. Prohlásil, že svou záležitost přenechal Hospodinu. (Jer20,12), ale ze srdce touží po tom, aby uviděl Boží mstu (Jer 11,20). I u nekřesťanských národů se mluví o neomylné bohyni pomsty, Nemesis, která dopadne každého viníka. Je to častý námět ve starých řeckých tragédiích. I v žalmech se svolávají na hříšníky tresty Boží. Ale v Novém zákoně se zjevila tato msta nad hříchem ve zvláštním nečekaném světle. Bůh „pomstil“ zlo tím, že vzal jeho následky dobrovolně na sebe. Podobně je tomu, když odpouštíme my Uznáme, že zlo je zlo, ale škodu, kterou způsobilo, dobrovolně vytrpíme sami. Poškodili nás v majetku? Na cti? Měl by za to trpět ten, kdo to udělal. Při odpuštění trpíme my sami. Je to těžké? Někdy více, někdy méně, ale máme přitom zadostiučinění, že jednáme tak,jak jedná Bůh.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 18, 21 – 19, 1

Komu odpuštěni prospěje?
L. N. Tolstoj, kterému tolik ležela na srdci zásada, aby se zlo neodplácelo zlem, líčí často ve svých povídkách,jak se lidé napravili jenom proto, že jim bližní odpustil jejich zlo. Jistě je v tom mnoho pravdy a zkušenosti, ale není neomylná. jsou zločinci, kteří pokračují ve zlu víc a víc právě proto, že se jim to promíjí. Lidová moudrost to dokonce komentuje úslovím: „Při každém zlu jsou vždy dva: jeden, kdo je dělá, a druhý, kdo je trpí.“ Máme tedy odpustit vždycky? Odpovídá se rozumně: Odpustit vždycky, to je chtít druhému dobře. Jsme-li si jisti, že mu i trest společnosti opravdu prospěje,je tedy i ten slučitelný s odpuštěním. Ale hlavní zisk z odpuštění druhému máme vždy my sami, protože Bůh nám odpustí podle míry, jak dokážeme odpustit druhým.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 18, 21-35

Král chtěl začít vyúčtováni se svými služebníky
V zemích Východu spojovali královskou moc s mytologickým původem božským. Proto se také považoval za božský královský úřad a mnoho panovníků vyžadovalo božskou poctu. V Egyptě se hlásalo, že se bůh Horus vtěluje ve faraóny. Babylónský král „Marduk“ vládl čtyřem stranám, tj. celému světu. Proto také králové nepochybovali o tom, že jim celá země patří. Poddaným je jenom svěřena, a musejí proto za všecko králi odpovídat. Bible ovšem takové pojetí nemohla přijmout. Jediný opravdový král Izraele je Bůh sám (srv. Sd 8,23). David, Šalamoun, aj. jsou jenom jeho zástupci. Proto se David sám nazývá „služebníkem“jako ostatní. Jako všichni jiní i on musí vydávat účty ze svěřené funkce. To vyjadřuje i naše podobenství. Namítají někteří, že už je to dnešnímu člověku nezvyklé, protože neznáme absolutní krále a nedovedeme si představit, že by jim všecko patřilo. Ale to, co se obrazem vyjadřuje, je i dnes velmi aktuální: probuzení pocitu odpovědnosti za všecko, co máme a co děláme. Zakladatel skautů Baden Powell ukázal na důležitost tohoto vědomí při výchově mládeže.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 18, 21-35

Byl mu přiveden jeden služebník, který mu dlužil deset tisíc hřiven
Slovo „služebník“ nás nesmí zmást. Před tehdejšími králi byli služebníky i velcí místodržitelé. Na takového se myslí v podobenství, protože dluh deseti tisíc hřiven by se možná přeložilo do dnešního slovníku takto: našli v účtování stomiliónový schodek. Takový objev končí zle i v dnešním politickém životě. A přece i dnes je takových veřejných skandálů víc než dost. Když o tom čteme v novinách, právem se rozhořčujeme a mluvíme o nesnesitelné korupci. Podobenství evangelia nám však chce připomenout druhou stránku situace: před Bohem, univerzálním králem, jsme zkorumpovaní úředníci všichni. Kdo by z nás mohl tvrdit, že použil všeho, co od Boha dostal, jenom k dobrému? Je tedy užitečná všem tato modlitba: Ježíši Králi, nebuď mně vládcem, ale Spasitelem.


01.03.2006 - 11:58   JR  
» Mt 18, 21-35

Ničemný služebníku! Neměl ses i ty smilovat nad druhem?
Říká se, že přátelství buď podobné nachází nebo podobnými činí. Abychom si uchovali přátelství s Bohem, musíme se snažit, abychom se mu podobali. Podle sv. Řehoře Nysského pak nás nejúčinněji Bohu připodobní ctnost milosrdenství. Je to slovo složené a dokonce i přeložené, napodobení výrazu latinského (misericordia). Milosrdný je ten, kdo má „milé srdce“, kdo má soucit s bídou druhého, smutek nad ní. Ale jak se mne má dotýkat něco, co je mně cizí? Cítím-li přesto soucit, znamená to, že ten cizí už mi není cizí, že ho považuji za něco, co patří ke mně. „Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všechny údy“ (1 Kor 12,26). Je to známka přináležitosti k mystickému tělu Kristovu. To pak s sebou nese jistotu spásy a odpuštění hříchů vlastních.


17.12.2005 - 10:25   -ls-  
» Mt 18, 21-35

   Kolikrát musím odpustit?
   Tahle Petrova otázka z dnešního evangelia dodnes v lidstvu nedozněla. A stejně tak nedozněl nevěřící a nechápající úžas lidstva nad odpovědí Ježíšovou: Petře, ne jen třikrát, ne jen sedmkrát, ale sedumasedumdesátkrát odpouštěj. Vždycky odpouštěj. Neživ v sobě nepřátelství, nenávist, pomstu.
   Proč musím odpustit?
   Na tenhle Ježíšův požadavek odpovídá člověk nechápavě: Ale proč bych měl odpouštět, když se mohu pomstít? Proč bych si měl nechat líbit, když mi někdo ublíží, proč by mělo zlo zůstat nepomstěno?
   Jsou pro to hned dva rozumné důvody. Jeden společenský, druhý osobní.
   Za prvé:
   Ti, co jim říkáme barbaři, ti měli před tisíciletími morální normu jedna ku jedné: oko za oko, za jeden zub jiný zub.
   Dnes jsme v možnostech pomsty pokročili. Dnes je to jedna ku zničení. A co může stát proti možnosti pomsty bez mezí, než požadavek odpuštění bez mezí, Ježíšovo: odpusť 77krát?
    A jaký je druhý důvod, proč odpustit? Proto musíme odpouštět, protože my také potřebujeme odpuštění. Má ochota odpouštět bude jednou měřítkem, jak bude odpuštěno mně. Tak se za to my sami po celý život modlíme, tak to chceme: Bože, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme...
   Jak dokázat odpustit
   Dobrá, řekneš, já to tedy uznávám, že je to dobré a správné. Raději odpouštět, nemstít se. Ale je to vůbec v lidské moci, dokáže to vůbec člověk? Aspoň já už jsem takový, že když mi někdo ukřivdí, nedovedu zapomenout, i kdybych chtěl. Jak ho vidím, tak si na to vzpomenu, jsem toho zas plný. Leda, když mi ublíží nějaký chudák, jaksi nechtěně, to ano, to odpustit umím. Ale když mi ublíží nařvaný násilník a ještě se vysmívá, jak mně zatopil, - copak je možné takovému odpustit?
   V tom máš, milý posluchači, pravdu: Člověk je schopen druhému odpustit, jen když vidí, jaký je chudák, jaký je ubožák.
   Ale cožpak není každý zlý člověk ubožák?
   Každý zlý, - každý, kdo kolem sebe rozsévá zlo, je člověk zmrzačený. Je to mrzák v původním a vlastním slova smyslu. Nemá zmrzačené tělo, nechybí mu noha nebo ruce, „chybí“ mu svědomí.
   Tak viděli zlé lidi světci. Proto nám mohli dát radu:
    „Když ti někdo ublíží, nelituj se příliš.
    Pravý chudák nejsi ty, ale ten, kdo ublížil.“
   Zmrzačené svědomí
   Pojďte se tedy podívat, jací chudáci, jak zmrzačení jsou zlí lidé. Jejich svědomí bývá zmrzačeno nejčastěji dvěma způsoby:
   Jedni mají svědomí otupělé špatnou výchovou. Zpravidla hned kdesi v dětství. Děcko zlobilo a rodiče se nad ním hádali, kdo je vinen. Dítě rozmazlovali a učili vidět vinu vždy na těch druhých kolem sebe, nikdy na sobě samém.
   Těmhle ubožákům dá mnoho práce, než se naučí - a kdoví, jestli se to vůbec kdy naučí - vidět svou chybu, uznat ji, omluvit se.
   Druzí mají naopak svědomí rozbolavělé, přecitlivělé, podrážděné, neurotické. Ti na rozdíl od těch otupělých výčitky svědomí mají, a masivní, jenže na ně falešně reagují! Jsou z nich zlostní, nerudní, neradostní lidé. Neumí nalézt odpuštění, a proto dělají peklo druhým a s druhými, jen aby si dokázali, že druzí jsou také špatní.
   Polský spisovatel Jerzy Stavinsky popisuje člověka sužovaného špatným svědomím v románu „Špatná diagnóza“:
   „Ty bolavé vzpomínky číhají v podvědomí jako šelmy v temnu, připravené vyskočit v kterémkoliv okamžiku, rozvrátit každou klidnou chvilku, hryzat a štvát. Probudí si člověka uprostřed noci a rozsvítí tmu svými reflektory: Vzpomínáš, tenkrát? A člověk se marně převaluje na druhou stranu, marně zakrývá oči rukou, marně se balí do deky. Ta postava tu stojí, po sté se znovu před tvýma očima odehrává scéna tvého ponížení, selhání, tvé bídy.“
Řetězová reakce odpuštění
   Nic nepomůže pokoušet se svědomí přehlušit, utéci před ním do hluku, aktivity, tvrdosti v jednání. Utíkat před svědomím je dospělému asi tolik platné, jako utíkat před vlastním stínem.
   Pomůže jediné: slůvko „odpouštím ti“, „je ti odpuštěno“.
   Tak to chce Pán Ježíš. A chce víc: Chce, aby jedno, první odpuštění, hned vyvolalo řetězovou reakci odpouštění dalších. Aby ten, komu bylo odpuštěno, šel a odpustil tomu, kdo ukřivdil jemu. Tak jsme si to četli v evangeliu. A říká ještě víc: Že jen tehdy odpuštění platí, když je odpuštěno dalším, jinak ne.
   Opravdu veliké věci se dějí, když dokážeme přemoci v sobě pomstychtivost, uraženost, malichernost, a dáme tomu, kdo nám ublížil, při setkání najevo, že jsme mu odpustili: I Bůh odpustí, když ty odpustíš!
   Opravdu veliké věci se dějí, když jdeme s kající myslí ke svátostné zpovědi. Psycholog Max Frisch píše:
   „Copak katolíci, ti se mají. Ti mohou všechny boláky svého svědomí otevřít ve zpovědi bez rizika, že se tím vydají na pospas veřejnosti. Ti mohou uslyšet na své vlastní uši hlas rozsudku: Jdi v pokoji, je ti odpuštěno. Na minulost už můžeš myslet bez úzkosti, jako na uzavřenou minulost. Rána tvého svědomí se může zhojit, zajizvit.“
   A také muž, od něhož by to katolík nečekal, hájí zpověď: Martin Luther napsal, když už hned za jeho života chtěli jeho radikální stoupenci zpověď zrušit: „Soukromou zpověď si nedám od nikoho vzít, a nedal bych ji za všechny poklady světa, protože vím, kolik síly a útěchy jsem v ní dostal.“
   Svátostná zpověď je léčebný proces lidského svědomí. Ovšem za podmínky, že my dáme to rozhřešení dál, našim viníkům, aby vznikla řetězové reakce odpuštění.
Závěrečné shrnutí
   Čemu jsme se naučili z dnešního podobenství, jakou radostnou zvěst jsme uslyšeli,
Aby si člověk dobře žil na světě, nesmí mít svědomí otupělé. To pak nevidí své chyby a neumí odpouštět jiným.
   Musíme mít svědomí dětí, které umějí uznat svou chybu a otevřít tak cestu k odpuštění, dát to odpuštění dál a odpustit jiným.
   Vždyť náš Bůh je Bůh odpuštění, ne pomsty.
   Pojďme se k němu přihlásit vyznáním víry.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 18, 21-19, 1

      Peter sa pýta: Koľko ráz mám odpustiť...? Azda sedem ráz? Viditeľne Peter myslí tak, ako aj my, že zhovievavosť má svoje hranice, že existuje akýsi jej obmedzený kontingent, že nemožno byť trpezlivým donekonečna. A predsa počujeme ako odpoveď, že treba odpúšťa donekonečna a nasledovať samotného Boha v jeho zhovievavosti - podobne ako aj my zakusujeme donekonečna Božie odpustenie.
      Možno odmietame blížnym odpustiť, zastávajúc zásadu, že spravodlivosti sa musí zadosťučiniť. Ale s touto zásadou my sami by sme prehrali; pretože aj naši blížni majú nám veľa čo odpúšťať - a najviac Pán Boh. Našťastie Pán Boh vo svojich vzťahoch s nami sa riadi viac milosrdenstvom, než spravodlivosťou: Ja som ti odpustil celú dlžobu - hovorí nám pri každom rozhrešení. Naše dlžoby vyrovnáva Ježiš Kristus svojou nekonečne cennou obetou; neprišiel, aby svet odsúdil, ale aby svet spasil (por. Jn 3, 17) - a svet spasil nie spravodlivými súdmi nad nami, ale svojím odpustením.
      Ak nám tak ťažko padne niečo niekomu odpustiť - tak možno preto, že príliš veľa a ostro odsudzujeme blížnych. Keby sme ich nesúdili a neodsudzovali - nemuseli by sme im tak veľa odpúšťať.


12.12.2005 - 19:56   -ls-  
» Mt 18, 21-35

   Nedávno vyšel český překlad Koránu, posvátné knihy mohamedánů. Je tam zajímavé, jak islám pohlíží na Pána Ježíše.
   Přijali jej sice mezi proroky, ale mesiášem, Bohem podle nich být nemůže.
   Proč? Mohamedáni si totiž nedovedou představit, že by Bůh mohl být tak „nespravedlivý“ jako je Ježíš třebas v dnešním evangeliu.
   Nedovedou si představit, že by Bůh mohl být takový slaboch, jako je Ježíš, který se nemstí svým nepřátelům a čeká s trestem, jestli se napraví - jestli dostanou chuť jít pracovat aspoň v poslední hodině.
   Dokonce tvrdí ten Ježíš, že v nebi bude větší radost nad jedním obráceným hříšníkem, než nad mnoha spravedlivými. To mohamedán nepochopí.
   Ten, kdo to pochopí, je křesťan; ba jen ten je křesťan, kdo to pochopí, kdo odpouští.
   Ono odpouštět, to není nic snadného. Když odpustíme, máme často jakýsi nedobrý pocit: nejsem přece jen hlupák, nejsem světu k smíchu? A ani ten, komu je odpuštěno, se necítí nijak královsky, je mu trapně.
   Tohle však dovede Bůh: odpustit tak, že omilostněný delikvent je navíc naplněn radostí, cítí se šťasten, znovuzrozený.
   Když Ježíš odpustil Matoušovi - celníkovi, ten uspořádal na oslavu hostinu. - Na oslavu, že byl u zpovědi, že dostal rozhřešení, odpuštění.
   Cítíš se po zpovědi i ty tak svátečně a radostně?
   Jestli ne, asi proto, že trčíš ve stejném hříchu, jako ti reptající dělníci z evangelia. Také neumíš odpouštět lajdákům, a proto neumíš odpustit ani sám sobě. Odcházíš stísněn, s pohledem obráceným ještě nazpět, na marnost minula, místo aby ses radostně obrátil dopředu, šťasten, že můžeš pracovat dál na vinici Božího království - a to i přesto, že začátek práce byl nevalný.
   Je tu ještě jiné nebezpečí. Nějaký cynik by si mohl říci: Když Kristus přišel povolat hříšníky, když dal stejnou mzdu i těm, co se napraví až v poslední minutě, pak mohu hřešit dál. Mám dost času. Stačí napravit se až v poslední minutě. A pak budu ten správný hříšník pro radost celého nebe.
   Ano - bylo by to logické a chytré - jen kdyby kdo věděl, která to je, ta jeho poslední minuta.
   Matoušovi řekl Ježíš: Pojď na mou vinici - a on hned, v tu chvíli nechal výnosného zaměstnání a šel. Dnes volá Pán i tebe, bratře, sestro: Už jsi promeškal dost hodin, dnů, let svého života - pojď na mou vinici, opusť vše špatné.
   Denně si chceme v tomto týdnu připomínat Boží pravdy: Chci být křesťanem? Pak musím odpouštět, být milosrdný. Celník Matouš opustil vše a šel za Ježíšem. Mne též Ježíš zve: opusť své nelásky, hněvy, závisti, opusť své zlozvyky. I ty jdi na mou vinici - žij jako křesťan. A žít jako křesťan znamená: odpouštět, být milosrdný, nezávidět.
   Pojďte tedy vyznat, ze srdce vyznat svou víru v Ježíše Krista spravedlivého a odpouštějícího. Pojďme poprosit o radost k práci na Boží vinici tohoto dne a tohoto týdne.


09.09.2005 - 15:54   Angelo Scarano  
» Mt 18, 21-35

      Opět se pokračuje v tématu o vztazích ve společenství (celá 18. kapitola o nich pojednává). Boží odpuštění je modelem a vzorem odpuštění pro členy společenství. Učedníci jsou ti, kteří došli odpuštění, a proto odpouštějí. A protože Boží odpuštění je nezměrné, i učedníci mají stále znovu prokazovat toto odpuštění těm, kdo se proti nim proviňují.
      Tak jako u všech podobenství, i zde je důležité “neznásilnit” (tj. nechtít “vyložit”) všechny detaily – například uvržení dlužníka do vězení na konci podobenství (v. 34) se nedá vyložit tak, že král (=Bůh) přece jen dluh neodpustil , ale jen dočasně zapomněl: nakonec si na něj opět vzpomněl a náležitě “potrestal”. Tento verš máme spíš vysvětlit tak, že tím důvodem uvěznění je neodpuštění, a ne ten původní dluh.

      Liturgický úryvek má tři části:
1/      likrát odpustit” (v. 21-22);
3/      obenství o milosrdném králi a nemilosrdném služebníku:
      / l a jeho poddaní (v. 23-27);
      / služebník a jeho druh (v. 28-31);
      c/ králova reakce (v. 32-34);
3/      aplikace podobenství (v. 35)

      ásti a) a b) jsou výrazně paralelní: výzva k zaplacení dluhu (příslušné částky jsou však nesrovnatelné!), prosba o slitování (v. 26 a 29 obsahují takřka stejná slova!), oba dva služebníci jsou uvrženi do vězení (druhý služebník svým druhem, v. 30, kdežto první služebník králem, v. 34). Téma podobenství je zřejmé: prokázat milosrdenství odpuštěním (odpustit dluh znamená “nevymáhat náhradu”, prostě nechtít nic “za to”). Neodpuštění vůči druhému znamená neodpuštění od Boha.

      Ježíšovo učení je opět odpovědí na konkrétní dotaz. Petr už ví, že je třeba odpouštět: nyní chce vědět, kolikrát konkrétně (celá 18. kapitola je o konkrétních rysech života společenství). Protože apoštol věděl o vysoké laťce Ježíšových nároků, pravděpodobně považoval “sedminásobné” odpuštění za velkorysý projev (sedmička bývá číslo plnosti, zde je však třeba chápat toto číslo doslovně, ne symbolicky – jinak by neměla smysl Ježíšova odpověď “ne sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát). Rabíni učili, že tentýž hřích se má odpustit jen třikrát – Ježíšovo učení jde opět “dál” a překračuje zbožnost farizeů a učitelů zákona (viz Mt 5,20: “nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského” – spravedlnost jako “život odpovídající Božím normám”). Ježíšova odpověď (v. 22) zní v řeckém textu dvojznačně: dá se přeložit “sedmasedmdesátkrát”, nebo “sedmdesátkrát sedmkrát”. Obě verze jsou v moderních překladech zastoupeny rovným dílem. V tomto případě není důležitý přesný překlad, protože symbolický význam je v obou případech stejný: neomezeně, bez hranic (jedná se totiž o tak velké číslo, že je “nesmyslné” počítat – proto je nutné to chápat symbolicky).

      odobenství navazuje na tuto odpověď a ukazuje, že tak jako Bůh nepočítá “dluh”, ani člověk nemá dluh bližního počítat. Tímto podobenstvím se tak “smete ze stolu” veškeré počtářství v duchu Petrova uvažování. Bůh odpouští velkoryse, neomezeně (deset tisíc hřiven – v. 24), a podobně i člověk má odpouštět “bez hranic” (sedmasedmdesátkrát).
      odobenství je uvedeno motivem vyúčtování stejně jako v podobenství o svěřených hřivnách (25,19). První služebník neměl čím zaplatit dluh (deset tisíc hřiven, zhruba 300 miliónů korun), proto zazněl rozkaz prodat ho do otroctví s celou rodinou (to má starozákonní pozadí, viz 2 Kr 4,1; Neh 5,3–5; Am 2,6; 8,6; Iz 50,1). Samozřejmě ani to by nestačilo dluh vyrovnat. Byl to však běžný a spravedlivý trest. Služebník “v nejhlubším zoufalství” klesá na kolena a prosí o trpělivost – celý dluh slibuje zaplatit (to bylo nerealizovatelné, dluh byl obrovský!). A pán se smiloval – toto sloveso je v řečtině bohatší, znamená totiž “jeho nitro bylo pohnuto smilováním” (toto sloveso má stejný kořen jako “mateřské nitro” – jedná se tedy o “odpuštění ze srdce”, jak se vyžaduje od učedníků, verš 35! Takové odpuštění ze srdce nejprve tedy prokazuje samotný Bůh nám, proto je může vyžadovat také od nás). Dluh bývá někdy metaforou “viny”, hříchu – koneckonců v modlitbě Páně se doslova říká: “odpusť nám naše dluhy, jako i my odpuštíme našim dlužníkům” (odpuštění je zřeknutí se oprávněného nároku, dluhu!). Pán prokáže nepředstavitelnou velkorysost – odpustí tu obrovskou částku.
      lužebník, který došel slitování, však neprokazuje slitování spoluslužebníku, který mu dlužil sumu 600.000 krát menší (asi 50.000 korun). Dopouští se dokonce fyzického násilí, aby vymáhal tuto nepoměrně menší částku. Tento dlužník prosí o odpuštění, používá přitom takřka stejná slova jako jeho spoluslužebník (v. 29), který ho však nemilosrdně nechá uvěznit, dokud jeho přátelé či příbuzní nezaplatí jeho dluh.
      án se dovídá o spáchaném zločinu, nechá si zavolat toho nemilosrdného služebníka a nazve ho “špatným služebníkem”. Pak přichází vrcholná výpověď podobenství: “Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?” (v. 33). Toto nám připomíná jiné místo z Písma: “Jestliže nás Bůh tak miloval, i my se máme navzájem milovat” (1 Jan 4,11). Přijaté Boží odpuštění nás uschopňuje odpustit druhým (Kol 3,13: “Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.”).
       protože tento špatný služebník nechal uvrhnout spoluslužebníka do vězení, skončil stejně – ve vězení, mezi mučiteli (jak to bylo v římských vězeních běžné). Stejnou logiku vyjadřuje i list Jakubův: “Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství.” (Jak 2,13) Viděno z opačné strany: “Blaze milosrdným, neboť oni dosáhnou milosrdenství” (Mt 5,7).
      ilosrdenství, v našem konkrétním případě v podobě odpuštění, má vyvěrat ze srdce (v. 35). Učedník se totiž vyznačuje postojem, který vyvěrá “ze srdce” (Řím 6,17) – tím se vyjadřuje, že to není postoj “naoko, pokrytecký”, ale pravdivý a upřímný. Je třeba upřesnit, že srdce je v Bibli chápáno především jako sídlo vůle (na rozdíl od dnešního chápání tohoto slova, kde srdce je synonymem citů).


09.09.2005 - 15:54   Angelo Scarano  
» Mt 18, 21-35

      Odpuštění plodí odpuštění, neodpuštění plodí neodpuštění. A neodpuštění plodí … otroctví, uvěznění.
      Evangelní text vyzdvihuje, jak odpuštění Boží plodí (v ideálním případě!) odpuštění lidské – a naopak (lidské neodpuštění “plodí” Boží neodpuštění). V praxi se spíš zdůrazňuje tento poslední, “negativní” aspekt: naše neodpuštění se setká s Božím neodpuštěním (ne že by Bůh nechtěl odpustit – spíš samotné neodpuštění nás “uzavírá”, činí nepřístupnými a neschopnými přijmout Boží osvobození, odpuštění). Málokdy se mluví o pozitivním aspektu: přijaté odpuštění uvolňuje moji sílu odpustit druhému. Aneb – mohu odpustit svým viníkům, protože mám v sobě “odpuštění Boží”. A dokonce mám “přetékající hojnost” odpouštějící síly – mně bylo odpuštěno 300 miliónů korun, druhému mám odpustit jen 50.000 korun.
      Teoreticky je to jasné, prakticky to však zdaleka jasné není. Naopak. Vždyť není nám hned jasný první předpoklad, že totiž Bohu dlužíme tolik. Spíš se nám jeví opak – že druzí nám dluží 300 miliónů korun, ale my Bohu jen 50.000 korun! (A někteří dokonce mají za to, že Bohu nedluží vůbec nic, protože přece žijí poctivě, nekradou …).
      Pokud se někdo přenese přes toto úskalí a “prohlédne”, že ten dluh vypadá tak, jak to líčí evangelium (a ne naopak!), pak se hned vynoří druhé úskalí: ano, Bohu dlužím tolik, ale to se přece nedá vymazat! To je tak obrovská suma, že jsem naprosto ztracen – a moje místo je tedy ve vězení, v místě mučení, mučení způsobeného ne od trýznitelů vnějších, ale vnitřních, od mého svědomí, od mého “já”, které nechce odpustit sobě, natož přijmout eventualitu Božího odpuštění!
      Ani tento postoj by nebyl “příkladný”, ačkoliv se může jevit jako upřímný. Vystihuje totiž jen polovinu skutečnosti. Druhá polovina je Boží odpuštění – nepochopitelné, tak vzdálené naší běžné zkušenosti, že s jeho chápáním pak máme tak velké potíže. Potíže připustit, uznat a pak přijmout, že Bůh může odpustit náš stamiliónový dluh. A pokud toto odpuštění někdy přijímáme (třeba ve svátosti smíření), pak málokdy máme zkušenost, že nám Bůh skutečně tolik odpustil, prostě smazal. Toto odpuštění nevnímáme, nevidíme … a proto pak máme tak velké potíže odpustit druhým. Boží odpuštění nezakoušíme, zato však až příliš dobře prožíváme svůj pocit křivdy a uraženosti, “dluh druhých vůči nám”. Takže ve skutečnosti to vidíme tak, že Bůh nám odpustil jen 50.000, ale druhý nám dluží 300 miliónů. A pokud to takhle vnímáme, odkud čerpat sílu k odpuštění?
      Onen špatný služebník je odstrašujícím příkladem, že je možné “přijmout”, a přece “nepřijmout” velkorysé Boží odpuštění. On je přijal, ale fakticky nepřijal – anebo přijal napůl. Kdyby je přijal do důsledků, mávnutím ruky by odpustil tomu spoluslužebníku těch “pár korun” (ve srovnání s jeho dluhem). On to však neudělal. Pro něj to tedy bylo “laciné odpuštění”: neuvědomil si totiž, jak bylo “drahé”, jak velkou sumu to odpuštění “smazalo” (a toto smazání je opravdu smazáním, tedy ne “výhodnou nízkoúrokovou půjčkou”, kterou máme splácet třeba dvacet let! Smazání znamená … “čisté konto” bez deficitů).

      Třista miliónů korun na jedné straně a padesát tisíc korun na straně druhé. To první je náš dluh vůči Bohu, to druhé dluh “těch druhých” vůči nám. To první je velikost odpuštění Božího, to druhé velikost odpuštění našeho. A to mluví za vše.


09.07.2004 - 21:00   PaedDr. František Dancák  
» Mt 18, 31

      Keď sv. Hieronýma napomínali, aby tak prísne nekázal proti slávnostiam a hrozili mu smrťou, povedal: „Môžem umrieť, ale nemôžem mlčať!“
      Okolo nás je stále dosť takých „spolusluhov“, ktorí trpia, sú zaznávaní, či podvedení mocnými o svoje základné ľudské práva. Masovokomunikačné prostriedky nám denne o tom podávajú správy. Sami o sebe sme bezmocní, aby sme pre nich urobili niečo rozhodujúce. Robme to však aspoň v prosebnej modlitbe, aby sme „rozpovedali svojmu Pánovi všetko, čo sa stalo“.
      Je náš príhovor za trpiacich bratov vo svete stálym obsahom našich modlitieb aj podľa Ježišovho príkladu, ktorý „žije stále, aby sa za nich prihováral“ (Hebr 7, 25)?


30.09.2003 - 20:26   PaedDr. František Dancák  
» Mt 18, 23

      Adolf Eichmann, jeden z vedúcich esesákov hitlerovskej organizácie na likvidovanie Židov sa l5 rokov skrýval po vojne pod cudzím menom v Argentíne. Až raz pri ceste z práce ho zastavili neznámi muži a odhalili. Postavili pred súd a tu nepomohol ani chýrny nemecký obhajca. Fakty sa nedali poprieť. Eichmanna odsúdili na smrť a 31. mája l962 popravili. Jeho telo spálili a popol rozprášili do mora.
      Eichmannov prípad nám aspoň trochu pomáha priblížiť to, čo nám zdôrazňuje evanjelium: raz pre každého nastane čas zúčtovania, ktorému nik neunikne. „A ak sa spravodlivý ťažko zachráni, kde sa podeje bezbožný a hriešnik?“ (l Pt 4, 18).


04.08.2003 - 22:12   Miron  
» Re: Mt 18, 23-35

AI      Zaiste sú vám známe mnohé predpisy, ktoré hovoria o nutnom základnom vybavení rôznych budov a zariadení. Napríklad dopravné predpisy hovoria, že každé auto má byť vybavené rezervnou pneumatikou, lekárničkou a inými doplnkami. Alebo že stolárska dielňa musí byť vybavená takým a takým hasiacim prístrojom. Môžeme sa stretnúť aj s predpismi, ktoré určujú primerané ochranné prostriedky pri práci. Všetky tieto predpisy slúžia pre dobro a ochranu človeka.
KE      Evanjelium zdôrazňuje jedno základné vybavenie kresťana: schopnosť odpúšťať.
DI      V podobenstve o nemilosrdnom sluhovi Ježiš Kristus vysvetľuje nutnosť odpúšťania vzhľadom na Božie kráľovstvo. A v podobenstve o márnotratnom synovi nám Boha Otca vykresľuje ako odpúšťajúceho otca. Boh, ktorému pôsobí odpúšťanie potešenie, ponúka aj nám podiel na tejto radosti. Vyzýva nás: „Odpúšťajte!“ Nie je lepšieho spôsobu, ako dať najavo svoju túžbu po odpustení, než keď sami odpúšťame. Spasiteľ chce, aby sme nielen každý deň prosili Boha o odpustenie, ale aby sme mu aj každý deň ukázali svoje odpustenia. Je to pre nás jediná cesta, ako dôjsť k Božiemu odpusteniu.
PAR      Ježiš Kristus nás učí odpúšťať nekompromisne a bezpodmienečne. Ten, kto odpúšťa bezpodmienečne, môže odpúšťať vopred. Ak nám zatiaľ chýba potrebná veľkodušnosť, skúsme to aspoň v malom. Skúsme to iba v jeden deň, napríklad v piatok, kedy si pripomíname veľké veci, ktoré Boh pre nás urobil.
      Ak z úprimného srdca prehlásime: „Pre lásku Ježiša ukrižovaného, nech sa dnes stane čokoľvek, odpúšťame vopred všetkým“, v našich dušiach sa rozjasní. Pochopíme, že toto je cesta, ako predísť sklamaniam, zatrpknutosti a hnevu.
MY      Svet je plný ľudí, ktorí pre nedostatok odpúšťania sa stali duchovnými troskami, bez akéhokoľvek citu. Jedným z nich je Mehmed Ali Agca. Narodil sa v Turecku, v odľahlej horskej dedinke. Ali Agca bol najstarší z troch detí. Keď mal desať rokov, zomrel mu otec. A on sa počas celého pohrebu usmieval. Svojho otca totiž z celej duše nenávidel.
      Krátko po otcovej smrti si zostavil „listinu nenávisti“. Bol to súpis ľudí, na ktorých sa sústredilo jeho nepriateľstvo. Bol sirotou, ktorá nepoznala lásku. Veril, že nenávisť je jediným spôsobom, ako prežiť na tomto svete.
      Ako dospievajúci nastúpil tragickú cestu poznamenanú zločinom: drogy, násilie a nakoniec škola pre teroristov v Libanone. Teroristická púť Mehmeda Ali Agcu sa skončila 13. 5. 1981. Stal sa známy ako človek, ktorý namieril pištoľ na pápeža Jána Pavla II. A pokúsil sa ukončiť jeho život.
      Teraz Ali Agca sedí v bielej cele rímskeho väzenia Rebibbia. Práve do tejto cely v roku 1983 vykonal pápež po svojom uzdravení púť odpúšťania. Ján Pavol II. sedel v tejto cele dvadsaťjeden minút a vo svojej ruke držal ruku, ktorá na neho strieľala. Pápež vyhľadal svojho nepriateľa a odpustil mu.
      Svojím činom umožnil Alimu nové poznanie Boha. Jednoduchým skutkom mu ponúkol cestu z temnoty a horkosti jeho duše. V tých pár minútach pápež otvoril Alimu cestu k Otcovi. (Floyd McClung, Boží otcovské srdce, Logos, Praha 1991, s. 127.)
ADE      Odpúšťanie, ak je veľkodušné a bezpodmienečné podľa príkladu nášho Spasiteľa, otvára ľuďom cestu k Bohu a odpúšťajúcim dáva podiel na Božom odpustení. Nuž neváhajme a zaraďme odpúšťanie do základnej výbavy nášho života.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet