23.september 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Čas nie sú peniaze, ale drahocenná a veľmi ťažko rozdeliteľná matéria. Preto vlastne človek by mal byť hodnotený podľa toho, ako využíva svoj čas a nie ako používa peniaze.

~Dario Bernazza~

12.06.2003 - (čítanosť2833 reakcie12)


Mt 18, 12-22

      12 Čo myslíte? Keby mal niekto sto oviec a jedna z nich by zablúdila, nenechá tých deväťdesiatdeväť na vrchoch a nepôjde hľadať tú, čo zablúdila? 13 A keď sa mu ju podarí nájsť, veru, hovorím vám: Bude mať z nej väčšiu radosť ako z tých deväťdesiatich deviatich, čo nezablúdili. 14 Tak ani váš Otec, ktorý je na nebesiach, nechce, aby zahynul čo len jediný z týchto maličkých.
      15 Keď sa tvoj brat prehreší proti tebe, choď a napomeň ho medzi štyrmi očami. Ak ťa počúvne, získal si svojho brata. 16 Ak ťa nepočúvne, priber si ešte jedného alebo dvoch, aby bola každá výpoveď potvrdená ústami dvoch alebo troch svedkov. 17 Keby ani ich nepočúvol, povedz to cirkvi. A keby ani cirkev nechcel poslúchnuť, nech ti je ako pohan a mýtnik. 18 Veru, hovorím vám: Čo zviažete na zemi, bude zviazané v nebi, a čo rozviažete na zemi, bude rozviazané v nebi.
      19 A zasa vám hovorím: Ak budú dvaja z vás na zemi jednomyseľne prosiť o čokoľvek, dostanú to od môjho Otca, ktorý je na nebesiach. 20 Lebo kde sú dvaja alebo traja zhromaždení v mojom mene, tam som ja medzi nimi.“
      21 Vtedy k nemu pristúpil Peter a povedal mu: „Pane, koľko ráz mám odpustiť svojmu bratovi, keď sa proti mne prehreší? Azda sedem ráz?“ 22 Ježiš mu odpovedal: „Hovorím ti: Nie sedem ráz, ale sedemdesiatsedem ráz.

12-14.      Lk 15, 4-7.
16.      Dt 19, 15.
21-22.      Lk 17, 3-4.
12.06.2003 | Čítanosť(3579)
Mt 18, 1-11
12.06.2003 | Čítanosť(3010)
Mt 18, 23-35


17.04.2010 - 19:01   smn  
» Mt 18, 21-35

Aby ponaučenie pôsobilo silnejšie, Ježiš často používal zveličenie - bežnú židovskú prax - alebo kontrastné protiklady ako múdrosť a hlúposť, štedrosť a skúposť. Istotne niet jasnejšieho príkladu zveličovania, než bolo dnešné evanjelium o nemilosrdnom sluhovi. Muž, ktorému odpustili obrovský dlh - v hodnote 150 tisíc násobku ročnej mzdy -, odmietol zrušiť dlh inému mužovi v hodnote miezd len za sto dní - dlh, ktorý bol približne len jednou päťstotisícinou jeho vlastného obrovského dlhu. Hoci sluha pripustil, že on sám potrebuje milosrdenstvo, nedovolil, aby mu preukázané milosrdenstvo obmäkčilo srdc e. Následky boli preňho katastrofálne.
Otvorený koniec tohto príbehu je priamou výzvou pre nás, aby sme ľuďom odpúšťali tak, ako Boh odpúšťa nám. Podčiarkuje to aj niečo, čo Ježiš povedal svojim učeníkom v Reči na vrchu: "Ak vy odpustíte ľuďom ich poklesky, aj váš nebeský Otec vám odpustí. Ale ak vy neodpustíte ľuďom, ani váš Otec neodpustí vaše hriechy" (Mt 6, 14 - 15). Ak sa nepokúšame, ako najlepšie vieme, prejavovať milosrdenstvo, súcit a odpúšťať, zistíme, že je veľmi náročné modliť sa alebo zakúsiť lásku a milosrdenstvo samotného Boha vo svojom živote.


25.10.2006 - 22:10   -ls-  
» Mt 18,15-23

Právě jsme slyšeli „domácí řád“ mladé křesťanské církve. Jak se máme starat o sebe navzájem, jak vytvářet společenství s Pánem. Ale starat se o druhé, vydat se mezi lidi do společenství, tyhle představy nám v dnešní době moc lákavě nezní. Copak denně neslyšíme, že je nejlíp o nikoho se nestarat, zalézt do svého soukromí, jinak že na to leda doplatíš?
Jenže ten útěk do samoty není pro člověka také žádná výhra. Není dobře člověku samotnému, osamocenost je zlá. A právě z té zlé samoty nás slovo Boží chce vyvést a zachránit: Máme se dnes učit, jak nebýt sám, jak vytvářet společenství dobré, takové, ve kterém by mohlo být dobře každému.
Musíš ze své ulity do společenství
Ještě nám zní v uších poslední slova evangelia - začneme tedy od nich: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Zdá se že generace křesťanů před námi se dosud touto myšlenkou příliš zabývat nepotřebovaly. Ve všech koncilních dokumentech minulosti je zmíněna jen jedenkrát - v 5. století na koncilu Chalcedonském.
Zato se toto slovo Páně zřejmě stalo „znamením času“ v naší době. Není snad dokumentu našeho druhého vatikánského sněmu, který by tuto myšlenku o potřebě společenství nezdůrazňoval. Tato myšlenka se stala jakoby duší koncilních úvah při vyzvednutí kolegiality v církvi (Lumen Gentium III).
Dnešní lidstvo už nežije v kmenech, v rodových společenstvích, ani v národním romantickém vlastenčení. Vymírá i vesnické sousedství. Lidé žijí izolovaně ve svých „bytových jednotkách“. A stále víc pociťují, že se tak lidsky žít nedá. Ani lidsky, ani křesťansky - vždyť křesťanství je právě plnost lidství.
A tak je vskutku na čase, aby právě dnešní člověk nově uslyšel, co hlásá Pán Ježíš: Jestli chceš najít své štěstí, svého Boha, musíš si najít cestičku k bližnímu. Musíš ze své ulity. Nejen s omluvou k tomu, komu tys ublížil, ale i s odpuštěním tomu, kdo ublížil tobě, a s radou a pomocí tomu, kdo ubližuje sám sobě. Není jiné cesty k radosti, k Bohu, než ruku v ruce s lidmi, co jsou kolem tebe.
Pomáhat vytvářet církev, která žije duchem „domácího řádu“ prvokřesťanské obce. Pomáhat vytvářet z našeho společenství církev, která není jen mamutí mezinárodní organizací vznešených funkcionářů se vznešenými tituly. Církev, která není jen úřadem, ale je společenstvím k vzájemné službě v následování Krista.
Lidské recepty na řešení konfliktů
Jistě teď ze srdce souhlasíš s tou krásnou představou. Kdo by nebyl pro církev, jako společenství dobrých, ušlechtilých křesťanů. I v celých dějinách církve byli všichni pro, od prostých venkovanů až po papeže.
Co jiného, než ideál církve svaté vedl papeže k exkomunikacím, vylučováním hříšníků; - vedl horlivé biskupy k upalování bludařů; - vedl zbožné věřící k zakládání církví zbožnějších, pravověrnějších, lepších - k zakládání sekt.
Že tohle vylučování špatných a oddělování dobrých nebyla dobrá cesta, to už všichni dnes víme. Nebyla to cesta Ježíšova.
Víme, že církev Kristova je - a vždy i bude - církví hříšníků. Že v ní budou vždy konflikty a různost názorů. Že kdybychom my dnes zde sebehlouběji pochopili a domysleli dnešní kázání, přece se mezi námi zase stane, že ublížíme svým bližním a oni ublíží nám - někdy vědomě, jindy nevědomky.
Ježíšova cesta k pokojnému společenství
Jaká je ta správná cesta ke společenství ve jménu Ježíšově, v jeho duchu, to jsme dnes slyšeli v evangeliu. Boží obcí, uprostřed níž je skutečně Kristus, se nestáváme proto, že jsme dokonalí, ale proto, že si navzájem odpouštíme.
Tak to kázal Pán Ježíš, tak to zapsal evangelista Matouš v „životním řádu“ prvokřesťanských farností, církví.
Jak velkolepý životní program se nám tu rýsuje: máme se učit držet pohromadě. Ne ve jménu nějakého hesla, ideologie, ale ve jménu Ježíšově.
Jelikož hřích se s pokojným společenstvím Ježíšovým nesnáší, ale rozbíjí je, trhá je, dává se nám zcela konkrétní návod, jak proti hříchu postupovat. Ne hříšníky ze svého středu vypudit (kdo by pak zůstal?), ale zlou moc hříchu neutralizovat osobní pomocí, radou, odpuštěním.
Odpuštění - to je cesta k pokoji v mezilidských vztazích občanských, v církvi i v tvé rodině.
Církví hříšníků jsme a zůstaneme: pšenice a plevel zůstane pohromadě až do žní. A přesto máme umět žít smírně, vytvářet dobré společenství, dobré party a pomáhat si v nich navzájem.
Nalistujme si doma ještě jednou dnešní čtení Matoušova evangelia - je v 18. kapitole. A pokusme se každý zcela konkrétně promyslit:
Co já mohu udělat a co opravdu udělám pro dobré společenství doma v rodině, v práci, ve farnosti?


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 18, 15-20

Bratrské napomínání
Ve staré mnišské literatuře se často mluví o tzv. bratrském napomínání. Představuje se jako skutek pravé křesťanské lásky. Ve světském životě se pěstuje láska především hmotnou pomocí, almužnou. V klášteře mají všichni zajištěno živobytí a střechu nad hlavou. Musí se tedy láska ke spolubratřím projevit duchovně: upozornit je na chyby, kterých se nevědomky dopouštějí, aby je mohli napravit. „I koně šlehneme, když sejde z cesty,“ stojí v jedněch řeholních pravidlech, „tím spíš musíme navrátit na cestu ctnosti spolubratra, který z ní sešel.“ V rodině k tomu není třeba pravidel. Všichni upozorní spontánně druhého, že má pošpiněný kabát, že zapomněl zavřít dveře, atd. Je to vzájemná výchova. Proto i přátelé jsou v těchto věcech k sobě upřímní. A přece se právě toto vzájemné napomínání může stát kamenem úrazu a budí podrážděnost, roztržky. Proto se ke starým předpisům o napomínání brzy přidalo vysvětlení: musí se dít s láskou a musí se to umět, aby bylo napomenutí jemné a aby ten, kdo-je dostává, je rád přijal.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 18, 15-20

Stížnosti a žaloby
Co pomůže napomínat, když druhý neslyší a slyšet nechce! Tu zkušenost máme často. A když jde o věc, na které nám záleží, když nechceme nechat projít chyby bez nápravy, rozhodneme se obrátit se k vyšší autoritě, postěžovat si u představených. Malé děti žalují rodičům, učitelům, dospělí i policii a soudům. Žalobníci však nemají dobrou pověst. Vidíme v jejich jednání cosi nízkého. V evangeliu se tedy tato žaloba vyšším předkládá jako poslední instance, až když všechny rozumné domluvy zklamou. Postup tuje pěkně odstupňován: nejprve mezi čtyřma očima, pak domluva mezi přáteli a pak teprve stížnost. Ale ne jsou to stupně ve formě právního řízení. Ve skutečnosti tu jde o vyjádření toho, čemu dnes říkáme dialogální, kolegiální charakter církve. Předpokládá se, že křesťané jsou schopni překonat potíže svých rozdílů a rozepří dialogem, rozmluvou, spojenou s dobrou vůlí jeden druhému podle možnosti ustoupit. Naprostá neústupnost už sama vylučuje z církve, ze soužití v lásce.


01.03.2006 - 12:32   JR  
» Mt 18, 15-20

Povinnosti vůči nepřátelům
Nepřítel je filologicky výraz záporný. Znamená někoho, kdo není přítelem. Přátel máme ovšem mnoho druhů a v různém stupni. Proto i nepřátelé ne jsou stejní. V češtině zní slovo nepřítel dost drasticky Ale v Písmě mívá i význam značně oslabený. Když se těší Anna, matka proroka Samuela, že nad ní nebudou triumfovat „nepřátelé“, šlo o ty, kdo si ji nevážili, protože byla bezdětná (I Sccm2,1). Davidovi nepřátelé ovšem byli horší. Ti mu usilovali o život. Ale ať už jsou nepřátelé jakéhokoliv druhu, lidská reakce je vždy stejná: touha se jich zbavit nebo se jim alespoň vyhnout tak, aby nám nemohli škodit, aby nám neudělali zle. Jak tedy může evangelium vybízet k lásce k nepřátelům? Vždyť je to proti přirozenému instinktu sebeobrany, proti zákonu o zachování života! Odpověď na tuto námitku může být jenom v pevné víře, že všechno, co se nám může přihodit, pochází z vůle Boží, z rozhodnutí nebeského Otce. V jeho ruce jsou i všichni naši nepřátelé. Nemohou tedy udělat zle, ale jen dobře. To dobro je ovšem jiného rázu, než se mu rozumí ve světě,je to dobro kříže a tedy i spásy.


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 18, 12-14

Má z nich větši radost, než z těch devětadevadesáti, které nezabloudily
Jde tu o způsob mluvy hodně lidský, je to rozvinuté podobenství. Příklady pak není radno analyzovat metafyzicky, dělat z nich abstraktní principy. Těžko říci, nakolik má Bůh jako dokonalá bytost z něčeho větší nebo menší radost. Ježíš však je Bůh a člověk současně. A jako člověk má velkou radost při obrácení Magdalény, Matouše, Zachea. Radost se projeví všude tam, kde se nám podaří dílo, které jsme si vzali jako cíl a které nás stálo mnoho práce. Tímto dílem je pro Krista spása světa, zachránění ztracených. Radost má každý, komu se podaří něco, co převyšuje všecky jiné výkony Má radost lékař, když zachrání život pacientovi, kterého ostatní považovali za ztraceného. Tím větší je radost, když se zachrání pro život věčný a vyléčí se duše. Sv. Jan Zlatoústý mluvil k laxním a unuděným obyvatelům hlavního města, kteří hledali všechny možné zábavy: „Pokuste se zachránit aspoň jednu duši, přivést na správnou cestu alespoň jednoho zbloudilého, pak uvidíte, co je pravá radost!“


27.02.2006 - 15:46   JR  
» Mt 18, 12-14

Není vůle vašeho Otce v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých
Snadno se řekne: Zachránit druhého! Ale v mnoha případech dodáváme: Tu se nedá už nic jiného dělat než modlit. Říkáme to s povzdechem a s dávkou pesimismu, asi tak jako když lékař řekne: Zkusím ještě tuto léčbu, snad se to ještě povede! I k tomu má sv. Jan Zlatoústý svou poznámku. Víme dobře, že je modlitba někdy vyslyšená a někdy ne. Máme-li říci proč, udáváme tento důvod: Bůh vyslyší modlitbu, která je podle jeho vůle, musí však odepřít přání, které by s tím bylo v rozporu. Víme však, jaká je Boží vůle v jednotlivých případech? Někdy ano, někdy ne. Ale přece jsou okolnosti, kdy víme, že jsme s Bohem zajedno: když se modlíme za odpuštění hříchů, za obrácení hříšných. Takové je přání Boží, a proto má naše modlitba velkou sílu. Kdy a jak se vyplní, to už je zase v Božím tajemství.


24.02.2006 - 15:13   JR  
» Mt 18, 12-14

Ztracená ovce
Je z římských katakomb známá socha „dobrého pastýře“, který nese na ramenou ovci. Někteří pochybují, byla-li to socha původem křesťanská. Možná si ji křesťané přivlastnili, protože pěkně vyjadřovala podobenství evangelia. Ztratí-li se ze stáda ovce, je to žalostná věc. Jiná zvířata jsou inteligentnější, najdou cestu zpět ke stádu, ke stáji, ale ovce je opravdu ztracená. Podobenství pěkně vyjadřuje pravdu, která se v dogmatické teologii vyjadřuje teoreticky: bez Boží milosti není člověk schopen se obrátit z hříchu na pravou cestu. Věděl to dobře z vlastní zkušenosti sv. Augustin, proto se tak zásadně postavil proti pelagiánům, kteří tvrdili, že k tomu stačí silná vůle. A co řekneme těm dnes, kteří naopak silnou vůli nemají a prohlašují, že se změnit nemohou, protože k tomu nemají sílu? Základní odpověď je jednoduchá: zbloudilý se sám nenapraví, ať už má vůli silnou nebo slabou. Musí se modlit, aby ho Ježíš vzal na ramena, aby ho milost vedla. S tou pak bude spolupracovat podle sil, které má. Jeho vůle se posílí tak, že dokáže divy.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 18, 15-20

      Tieto Ježišove slová nás majú zachrániť pred bujným individualizmom typu: Ja sám; sám dokážem; sám svoje viem; nezaujíma ma, čo iní hovoria, čo robia a aký bude ich osud. Takýto postoj je neprijateľný.
      Človek je spoločenská bytosť; už sám ten jeho prirodzený charakter ho núti, aby ostával v styku s inými ľuďmi. Nikto nie je sebestačný - a to v žiadnom ohľade. Ako čítame v koncilovom dokumente: Boh nestvoril ľudí, aby žili osamotene, ale aby utvárali spoločenskú jednotu, priam tak sa mu «zapáčilo... posväcovať a spasiť ľudí nie každého osve, bez akéhokoľvek vzájomného spojenia, ale vytvoriť z nich národ, ktorý by ho opravdivo poznal a sväto mu slúžil» (GS 32). Tak teda nemôžeme žiť „vedľa“ seba, ani -božechráň — proti sebe, ale žijeme spolu a pre seba.
      Činiteľom, ktorý spája ľudí navzájom, je Ježišovo meno, ako to prakticky odporúča on sám: spoločné stretnutie v jeho mene. Treba teda doceňovať úlohu spoločnej modlitby v rodine, ktorá, ako sme počuli, zaisťuje nám Kristovu prítomnosť pod našou strechou; ešte viac nám zaručuje túto prítomnosť spoločná liturgická modlitba, akou je sv. omša.
      Žijeme nielen spolu, ale aj pre seba. Z toho vyplýva naša zodpovednosť za druhého človeka a povinnosť starať sa o jeho dobro, predovšetkým duchovné. Výrazom tejto starostlivosti je práve to bratské napomenutie, s ktorým nám prikazuje Pán Ježiš niekedy sa obrátiť na blížneho - a tiež prijať ho od blížneho. Vzájomné upozorňovanie treba chápať nie ako „múdre rečnenie“, ale delenie sa s určitými duchovnými hodnotami. Ak si však máme vymieňať medzi sebou takéto hodnoty, tak predovšetkým musíme ich mať, najprv ich v sebe vypracovať. Takáto výmena mienok a hodnôt sa má konať v duchu úcty a lásky, aby sme skutočne získali svojho brata, a nie ho odháňali.
      Takto sa uskutočňuje známa pravda, že najrovnejšie stromy rastú nie osobitne - ale spoločne, spolu s inými, v lese. A povedzme si to nábožnejšie: nikto sa nespasí sám - ale spolu s inými, skrze spoločenstvo, v spoločenstve a so spoločenstvom, v ktorom žije.


11.12.2005 - 21:45   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mt 18, 21-35

      Je reč o odpustení: tak o Božom odpustení, ako aj o našom. V čase pôstu zvlášť silne sa nám prihovára pravda o Božom odpustení, ktoré steká na nás z kríža spolu s krvou Božieho Syna. Aktom odpustenia je sviatosť odpustenia hriechov, na ktorú sa pripravujeme duchovnou obnovou. Ja som ti odpustil celú dlžobu - hovorí nám Boh vo chvíli rozhrešenia. Či aj my tak naliehavo prosíme o to odpustenie, ako ten sluha z evanjelia? Pozhovej mi a všetko ti vrátim. Hoci by aj naša túžba po odpustení bola veľmi veľká - tak vedzme, že Boh oveľa viac si praje nám odpustiť, než my o to odpustenie žiadame.
      Avšak - ako sme počuli - mierou Božieho odpustenia pre nás je naše odpustenie našim vinníkom. Preto čas nášho zmierovania sa s Bohom, musí byť tiež časom zmierovania sa blížnymi.
      Odpustenie našim vinníkom nie je nejakou len momentálnou formalitou, je ťažkým aktom - ale vlastne je aktom skutočne božským: Nemal si sa teda aj ty zľutovať nad svojím spolusluhom, ako som sa ja zľutoval nad tebou? Ľudskou vecou je zhrešiť, ale božskou vecou - odpustiť. Vďaka odpusteniu človek sa najviac pripodobňuje Bohu. Odpustiť znamená vykonať v sebe premenu zla v dobro. Boh dopúšťa zlo, aby dal človekovi možnosť vykonať takúto premenu... Premena zla na dobro je väčším zázrakom, než stvorenie sveta. Pretože väčšia priepasť delí dobro od zla, než jestvovanie od nejestvovania (J. Tischner). Nie sme schopní vytvoriť niečo z ničoho; máme však moc odpúšťať, čiže premieňať zlo v dobro.
      Ako veľkou a ťažkou, akou božskou vecou je to - ukazuje nám to obeta Ježiša Krista.


19.11.2004 - 05:56   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mt 18, 12-14

      Hovorí sa, že človeka hľadá Boha a že v tom je jeho zásluha a sláva. Ale, ako ktosi povedal, človek by nehľadal Boha, keby najprv Boh nehľadal človeka. Ak skutočne hľadáme Boha – tak len vtedy, keď sme dotknutí jeho inšpiráciou, vedení jeho svetlom a podporovaní jeho milosťou. Bez tejto opory len málo by sme našli. Preto nikde v evanjeliu nie je povedané, že človek má hľadať Boha, ale veľa sa hovorí o tom, že Boh hľadá človeka.
      Kristus prichádza na svet, aby – ako povedal – hľadal to, čo sa stratilo. Lebo skutočne človek často je ako tá zblúdená ovca. Niekedy zanecháva a stráca cestu, odlučuje sa tak či onak od spoločenstva Božieho ľudu, blúdi po scestiach a pustatinách. Často, samozrejme, nachádza sa na správnej ceste – ale nepokračuje na nej, ale zastavuje sa, rozhliada sa nevedno za čím, bezmyšlienkovite sa díva a „nerozmýšľa“. Niekedy sa ho zmocňuje a premáha smútok a znechutenie. Niekedy dokonca akoby šiel ďalej – ale bezmyšlienkovite, ovčím pudom, vnútorne roztržitý, zabúdajúc na cieľ svojej cesty – čo sa rovná zablúdeniu. Možno tiež povedať: zablúdený je ten človek, ktorý zanedbáva povinnosti a nenachádza sa tam, kde má byť.
      Ježiš Kristus prichádza ako Pastier, ktorý hľadá, volá a prijíma naspäť do spoločenstva. Dovoľme mu plniť jeho pastiersku misiu, aby nás našiel, aby nám pripomenul, kde je naše miesto a priviedol nás tam, kde je náš cieľ.


19.09.2003 - 15:42   PaedDr. František Dancák  
» Mt 18, 12

      André Gide, francúzsky spisovateľ, vo svojom rozhovore s básnikom Paul Claudelom povedal: „Stratil som záujem o Boha.“ Paul Claudel mu povedala: „Ale Boh nestratil záujem o vás.“
       Naozaj. Obrazne nám to povedal Ježiš Kristus v podobenstve o stratenej ovci... Boh hľadá práve tú ovečku, ktorá je na tom najhoršie a zahŕňa ju
neuveriteľnou láskou a pozornosťou. To je iste výzva k viere, že máme na nebi takého dobrého Pána Boha.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet